464/2014

Rubrum

Pro úspěch odpůrčí žaloby proti přihlášenému věřiteli, kterou insolvenční správce odporuje právnímu úkonu dlužníka spočívajícímu v zajištění pohledávky tohoto věřitele, není nutné, aby insolvenční správce zároveň při přezkumném jednání popřel pořadí jeho pohledávky.

Výrok

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ladislava Derky a soudců Mgr. Markéty Hudečkové a JUDr. Alexandry Jiříčkové v právní věci žalobce Mgr. Ing. Ivo Haly, sídlem Italská 1583/24, Praha 2, insolvenčního správce dlužníka ECM REAL ESTATE INVESTMENTS A. G., sídlem Charles de Gaulle 2, Luxembourg, zastoupeného advokátkou JUDr. Alenou Bányaiovou, CSc., sídlem Lazarská 13/8, Praha 2, proti žalované České exportní bance, a. s., IČ 63078333, sídlem Vodičkova 34/701, Praha 1, zastoupené advokátem Mgr. Martinem Hrodkem, sídlem Klimentská 46, Praha 1, o určení neúčinnosti právních úkonů dlužníka, o odvolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze č.j. 79 ICm 1426/2012-176 ze dne 1. července 2014 t a k t o :

Odůvodnění

I. Rozsudek Městského soudu v Praze č.j. 79 ICm 1426/2012-176 ze dne 1. července 2014 se v bodě I. výroku mění tak, že se určuje, že zástavní smlouva č. 22084(Charge Deed Nr. 22084), uzavřená dne 18. 2. 2011 mezi dlužníkem ECM REAL ESTATE INVESTMENTS A. G., a žalovanou, je vůči věřitelům dlužníka neúčinná, v bodě II. výroku se mění tak, že se určuje, že Dodatek č. 1 k Ručitelskému prohlášení (Amendment No. 1 Guarantee) uzavřený dne 22. 12. 2010 mezi dlužníkem ECM REAL ESTATE INVESTMENTS A. G. a žalovanou, je vůči věřitelům dlužníka ECM REAL ESTATE INVESTMENTS A. G., neúčinný. II. Žalované se ukládá povinnost zaplatit České republice soudní poplatek ve výši 4.000,- Kč za řízení před soudy obou stupňů v hotovosti do pokladny nebo na účet Městského soudu v Praze, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci k rukám jeho právního zástupce na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 31.702,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Poučení

Městský soud v Praze ve výroku označeným rozsudkem pod bodem I. výroku zamítl žalobu na určení, že zástavní smlouva č. 22084 (Charge Deed Nr. 22084), uzavřená dne 18. 2. 2011 mezi dlužníkem ECM REAL ESTATE INVESTMENTS A. G., (dále jen dlužník) a žalovanou, je vůči věřitelům dlužníka neúčinná, pod bodem II. výroku zamítl žalobu na určení, že Dodatek č. 1 k Ručitelskému prohlášení (Amendment No. 1 Guarantee) uzavřený dne 22. 12. 2010 mezi dlužníkem ECM REAL ESTATE INVESTMENTS A. G., a žalovanou, je vůči věřitelům dlužníka neúčinný, pod bodem III. výroku uložil žalobci povinnost zaplatit žalované k rukám jejího právního zástupce na nákladech řízení částku 32.186,- Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku. Na odůvodněnísvého rozsudku uvedl, že se žalobce žalobami podanými u soudu prvního stupně dne 23.5.2012 domáhal vydání rozhodnutí o neúčinnosti zástavní smlouvy ze dne 18.2.2011 (dále též jen zástavní smlouva) a dodatku č. 1 k k ručitelskému prohlášení uzavřenému dne 22.10.2010 (dále též jen dodatek č. 1). Usnesením ze dne 6.3.2013 (č.l. 25) soud prvního stupně obě podané žaloby spojil ke společnému řízení. Žalobce tvrdil, že zástavní smlouva a dodatek č. 1 jsou neúčinnými právními úkony, když dne 22. 12. 2009 byla uzavřena mezi žalovanou a společností ECM China Investments s. r. o., IČO: 279 54 897 (dále jen „ECM CHINA“) smlouva o půjčce (Loan Agreement) a dne 22. 12. 2010 dodatek č. 1 k této smlouvě (dále jen „smlouva o půjčce“ nebo „úvěrová smlouva“), společnost ECM CHINA je dceřinou společností dlužníka. Dne 18. 2. 2011 uzavřeli dlužník a žalovaná smlouvu o zástavě výnosů (Charge Deed No. 22084), kterou dlužník poskytl zajištění pohledávek, jež měla žalovaná za ECM CHINA z úvěrové smlouvy, a to tak, že byly zastaveny budoucí výnosy dlužníka z akcií ve společnosti China East Investments Limited, společnosti založené dle hongkongského práva (dále jen „CEI“). Dne 22. 12. 2009 učinil dlužník ručitelské prohlášení (Guarantee), kterým se zavázal za společnost ECM CHINA uhradit veškeré její závazky ze smlouvy o půjčce, pokud tak neučiní sama tato společnost (dále jen „ručitelské prohlášení“ nebo “záruka“), dne 22. 12. 2010 uzavřeli dlužník s žalovanou dodatek č. 1, jímž se zavázal k uložení veškerých výtěžků plynoucích z akcií CEI na bankovním účtu dlužníka zřízený u žalované. Na základě Smlouvy o správě účtu a zástavě (Account Administration and Pledge Agreement No. 21708) uzavřené dne 22. 12. 2009 získala žalovaná k prostředkům uloženým na tomto účtu zástavní právo. Tím, že se dodatkem č. 1 dlužník zavázal k tomu, že veškeré výtěžky plynoucí z akcií CEI mají být připsány na bankovní účet, zřízený pro dlužníka u žalované, došlo k zajištění existujícího ručitelského závazku dlužníka. Soudem prvního stupně byl usnesením č.j. MSPH 79 INS 6021/2011-A-24 ze dne 24. 5. 2011 zjištěn úpadek dlužníka, žalobce byl ustanoven jeho insolvenčním správcem Žalovaná požadovala zamítnutí žaloby s tím, že zástavní právo vzniklé zástavní smlouvou k budoucím výnosům z prodeje akcií společnosti CEI sloužilo nejen k zajištění této pohledávky žalované za ECM CHINA a dlužníkem, ale i všech dalších (jiných) pohledávek žalované za dlužníkem a ECM CHINA, což má význam při posouzení otázky, jaký prospěch dlužník získal jejím uzavřením. Dlužník i ECM CHINA porušili úvěrovou smlouvu tím, že bez předchozího souhlasu žalované prodali akcie hongkongské společnosti Metropolis Holding China Limited (dále jen „MHC“), čímž žalované dle úvěrové smlouvy vzniklo právo na okamžité splacení celého poskytnutého úvěru ve výši 12,000.000 USD s úroky a příslušenstvím. V případě takového podstatného porušení smlouvy by tak dopadla povinnost k úhradě celého zesplatněného úvěru včetně jeho příslušenství na dlužníka jako ručitele, neboť ECM CHINA byla zřízena dlužníkem pouze za účelem držení akcií MHC a dalších podílů v zahraničních společnostech. Dlužník chtěl zabránit okamžitému zesplatnění úvěrové smlouvy a nabídl žalované - vědom si svého porušení úvěrové smlouvy - dodatečné zajištění úvěru, jež bylo posléze realizováno ve dvou etapách tj. jednak uzavřením dodatku č. 1 dne 22. 12. 2010 a posléze uzavřením zástavní smlouvy dne 18. 2. 2011. Benefitem (odpovídajícím protiplněním) pro dlužníka (jako ručitele osobního dlužníka) bylo dle žalované to, že neuplatnila své právo požadovat okamžité splacení celého úvěru s příslušenstvím, a to po dobu téměř osmi měsíců od zjištění porušení úvěrové smlouvy do zjištění úpadku dlužníka. V době uzavření dodatku i zástavní smlouvy nebyl dlužník v úpadku, a pokud by v něm byl, nemohla to žalovaná zjistit ani s vynaložením náležité pečlivosti; žalobcem předložené stanovisko společnosti PricewaterhouseCoopers Česká republika, s. r. o. ze dne 11. 5. 2012 není znaleckým posudkem a vyjadřuje pouze subjektivní názor jeho zpracovatele, jenž k jeho zpracování nebyl ani oprávněn, ECM CHINA (jako dceřiná společnost dlužníka) navíc od uzavření úvěrové smlouvy do uzavření dodatku č. 1 řádně plnila všechny své finanční závazky vyplývající z úvěrové smlouvy. Nejedná se tedy o zvýhodňující právní úkony ani o úkony bez přiměřeného protiplnění, žaloba by měla být zamítnuta i proto, že pohledávka žalované přihlášená do insolvenčního řízení dlužníka byla jako zajištěná pohledávka zjištěna při přezkumném jednání. Při svém rozhodování vyšel soud prvního stupně z těchto skutkových zjištění: - žalovaná přihlásila přihláškou, jež došla soudu dne 21. 6. 2011, pohledávku ve výši 205.751.238,01 Kč; jako důvod pohledávky bylo uvedeno ručení dlužníka na základě jeho ručitelského prohlášení ze dne 22. 12. 2009 za závazky společnosti ECM CHINA ze smlouvy o úvěru ze dne 22. 12. 2009. Jak plyne z dodatečného pole 16 přihlášky pohledávka byla přihlášena v plné výši jako zajištěná a to jednak smlouvou o zřízení zástavního práva k obchodnímu podílu dlužníka ze dne 22. 12. 2009, a dále bylo uplatněno zajištění - ze žalobcem odporovaných úkonů - tj. ze Smlouvy o správě a zástavě účtu ze dne 22. 12. 2009, včetně jejího dodatku č. 1 ze dne 22. 12. 2010, a dále ze smlouvy o zástavě pohledávek ze dne 18. 2. 2011. Pohledávka žalované byla přezkoumána při přezkumném jednání konaném dne 20. 7. 2011 a nebyla při něm popřena žalobcem (správcem), dlužníkem ani žádným z věřitelů co do pravosti, výše či pořadí - dlužník je 100% vlastníkem společnosti ECM CHINA, přičemž jednateli této společnosti byly v rozhodné době (odporovaných právních úkonů) Ing. A. J., CSc. a M. J. - žalovaná poskytla dne 22. 12. 2009 společnosti ECM CHINA, za podmínek uvedených ve smlouvě, peněžní úvěr ve výši celkem 12.000.000 USD, který byl určen na nákup akcií představujících 10% majetkového podílu jednak ve společnosti CEI (z úvěrového rámce na nákup těchto akcií připadlo 7.903.386 USD) a 10% akcií představujících majetkový podíl ve společnosti Metropolis Holding China Limited, který ECM CHINA (z úvěrového rámce na nákup těchto akcií připadlo 4,096.614 USD) odkoupí od společnosti dlužníka. Splnění povinnosti uhradit úvěr poskytnutý ECM CHINA mělo být zajištěno mj. zřízením záruky poskytnuté dlužníkem a dále zřízením smlouvy o zřízení zástavního práva k účtu, který měl dlužník zřízen u žalované. Dlužník převzal za poskytnutý úvěr záruku dne 22. 12. 2009, téhož dne uzavřel s žalovanou smlouvu o správě běžného účtu a jeho zástavě. K prostředkům, které na něm budou uloženy, měla žalovaná zástavní právo. V roce 2010 dlužník ale i ECM CHINA porušili své závazky vyplývající z úvěrové smlouvy a bez předchozího souhlasu žalované (v rozporu s podmínkami úvěrové smlouvy) prodali akcie, na jejichž nákup byl úvěr poskytnut (aby ochránili svůj investiční záměr v Hongkongu) jednak společnosti AEW China Investments 2, Ltd. a jednak společnosti Nordevo Investments Limited. Žalovaná následně dlužníka upozornila na porušení podmínek úvěrové smlouvy, s tím, že se současně pokusila takto vzniklý stav (default) řešit a navrhla možné postupy, jak bude pozice žalované v úvěrovém vztahu zachována; současně však uložila dlužníku smluvní pokutu za porušení úvěrové smlouvy ve výši 10.000 USD - výsledkem následných vzájemných jednání, jejichž smyslem bylo zlepšit situaci žalované jako úvěrující banky, bylo jednak uzavření dodatku č. 1 ze dne 22. 12.2010, jímž se dlužník zavázal mj. k zajištění zaplacení či uložení všech peněžních prostředků z výtěžku z prodeje jeho podílů ve společnosti CEI na účet vedený u žalované, k němuž bylo dříve zřízeno zástavní právo a posléze vedlo k uzavření zástavní smlouvy ze dne 18. 2. 2011 a obdobné smlouvy uzavřené s ECM CHINA (Charge Deed No 22 085), na jejichž základě došlo ke zřízení zástavního práva k zajištění závazků dlužníka i ECM CHINA, tak, že veškeré pohledávky žalované za dlužníkem nebo ECM CHINA, dle jakéhokoliv finančního dokumentu (definovaného dříve v úvěrové smlouvě a také v dodatku č. 1) jsou pohledávkami zajištěnými touto smlouvou o zástavě. Oběma odporovanými úkony došlo k (do)zajištění již existujícího závazku dlužníka - v době, kdy dlužník činil odporované úkony, byl v úpadku, když měl více věřitelů, jimž neplnil po dobu delší tří měsíců, tito věřitelé jsou označeni v odůvodněnínapadeného rozsudku včetně výše a splatnosti jejich pohledávek. To, že byl dlužník v rozhodné době v úpadku, plyne také z tiskové zprávy o výsledcích hospodaření dlužníka za 3. čtvrtletí 2010 uveřejněné dne 16. 11. 2010, z výroční zprávy dlužníka za rok 2010, z obsahu emisních podmínek dluhopisů držitelů eurobondů a korunových dluhopisů a z výpovědi svědka Ing. A. J. (v níž byly vysvětleny důvody, které vedly dlužníka k prodeji akcií, na něž byl úvěr žalovanou poskytnut). Na existenci faktického úpadku dlužníka v tomto období nemění nic to, že dlužník se svými (rozhodujícími) věřiteli z poskytnutých dluhopisů v uvedeném období jednal o možné restrukturalizaci svých závazků, k čemuž ovšem v případě držitelů korunových dluhopisů nedošlo. Již v prosinci 2010 splňoval všechny znaky úpadku uvedené v § 3 odst. 1 IZ. Na základě takto zjištěného skutkového stavu soud prvního stupně dovodil, že oba odporované právní úkony učiněné dlužníkem dne 22. 12. 2009 a 18. 2. 2011 jsou neúčinnými právními úkony a to podle § 241 odst. 3 písm. d) IZ, neboť v obou případech dlužník poskytl svůj majetek k zajištění již existujícího závazku. Současně se nejedná o případ výluky, uvedený v § 241 odst. 5 písm. a) IZ, tedy že by se dlužníku dostalo za zřízení tohoto zajištění přiměřené protihodnoty, bylo tedy již nadbytečné zkoumat, zda jsou tyto právní úkony neúčinné také z jiného žalobcem tvrzeného důvodu (tj. neúčinnost právního úkonu bez přiměřeného protiplnění) a také proto, že žaloba byla soudem prvního stupně zamítnuta z jiného důvodu. Za přiměřenou protihodnotu nelze v žádném případě považovat ani prolongaci splátek sporným právním úkonem zajištěné pohledávky ani případné prominutí sankcí spojených s porušením povinnosti dlužníka k úhradě této pohledávky, prominutí sankce za porušení povinnosti uložené dlužníku ve výši 10.000 USD dopisem ze dne 15. 10. 2010 nebylo v řízení prokázáno, přičemž v této souvislosti soud prvního stupně odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 ICdo 13/2012 ze dne 31. 3. 2014. Za rozhodující však soud prvního stupně považoval to, že je povinností správce, který s uplatněním práva na uspokojení ze zajištění nesouhlasí, aby popřel pořadí takto přihlášené pohledávky, a to i tehdy, popírá-li pořadí proto, že věřitel získal právo na uspokojení pohledávky ze zajištění na základě neúčinného právního úkonu. Popěrný úkon týkající se pořadí tak je (v případě, kdy je správcem odporován právní úkon přihlášeného věřitele dlužníka z důvodu neúčinnosti) primárním krokem, na který by měl dále správce navázat podáním odpůrčí žaloby a to v zákonem stanovené lhůtě 1 roku od doby, kdy nastaly účinky rozhodnutí o úpadku (§ 239 odst. 3 IZ), jejíž výsledek teprve s konečnou platností určí, zda věřitel bude mít při uspokojení své pohledávky přednostní pořadí, tak jak ho ve své přihlášce uplatnil či nikoli. Skutečnost, že správce mohl, resp. měl mít důvodnou pochybnost o možné neúčinnosti právních úkonů dlužníka již při přezkumu přihlášky žalované, ostatně plyne z jejího obsahu (včetně příloh), kde byla obě odporovaná zajištění dostatečně skutkově popsána, včetně uvedení data, kdy byla dlužníkem žalované tato zajištění poskytnuta. Správce navíc nepochybně mohl využít možnost nezařadit přihlášku na přezkumné jednání, v případě, že by nesplňovala některé náležitosti nebo tvrzení v ní uvedená nebyla úplná či nejasná. Za situace, kdy tak má žalovaná v insolvenčním řízení dlužníka zjištěnu pohledávku a to jako zajištěnou mj. oběma žalobcem odporovanými úkony, soudu prvního stupně nezbylo, než oba nároky jako nedůvodné zamítnout, tato úvaha soudu prvního stupně se opírala i o odůvodněníshora uvedeného rozsudku Nejvyššího soudu ČR. Výrok o nákladech řízení odůvodnil úspěchem žalované ve věci. Proti tomuto rozsudku Městského soudu v Praze podal žalobce včasné odvolání, v němž namítal, že popírání pravosti či pořadí pohledávek a uplatnění neúčinnosti právního úkonu jsou dva samostatné a nezaměnitelné instituty insolvenčního práva, které se vzájemně nepodmiňují. Rozsudek Nejvyššího soudu sp.zn. 29 ICdo 13/2012 posuzoval situaci, kdy insolvenční správce popřel pořadí pohledávky z důvodu neúčinnosti právního úkonu, jímž bylo zřízeno zajištění a dospěl k závěru, že pokud správce popřel pořadí, má reagovat věřitel podáním žaloby o určení pohledávky, v němž jej tíží břemeno důkazní o tom, že pohledávka je skutečně zajištěná. Pokud chce správce zabránit uspokojení takového věřitele ze zajištění, musí reagovat podáním odpůrčí žaloby ohledně úkonu, jímž bylo zajištění zřízeno; ve sporu pak má břemeno tvrzení a břemeno důkazní ohledně okolností, za nichž bylo zajištění zřízeno. V citovaném rozsudku není řečeno nic o tom, že správce nemohl podat odpůrčí žalobu, pokud pohledávku věřitele při přezkumném jednání nepopřel, to plyne i z usnesení Vrchního soudu v Praze č.j. 10 Cmo 183/2010-56 ze dne 13.1.2011. Ani zákon pro prekluzi nároku k podání odpůrčí žaloby nestanoví jinou podmínku, než zachování jednoroční lhůty od zjištění úpadku (§ 239 odst. 1 IZ), přičemž prekluzi nároku může stanovit pouze zákon. Tento závěr podporuje i znění § 235 odst. 2 IZ po 1.1.2014, podle něhož je třeba podat odpůrčí žalobu i v případě právních jednání, která jsou neúčinná ze zákona a jejichž neúčinnost podle § 248 odst. 2 IZ nastává okamžikem zveřejnění usnesení o prohlášení konkursu v insolvenčním rejstříku. Úvahy soudu prvního stupně o tom, že žalobce mohl na neúčinnost úkonů dlužníka usuzovat již před přezkumným jednáním, jsou irelevantní, když žalobce musel posuzovat i ekonomické souvislosti dotčených právních úkonů a okolnosti, za nichž k jednání dlužníka došlo. V řízení o určovací žalobě jde o to, zda pohledávka resp. právo na uspokojení ze zajištění existuje či nikoli, cílem odporovatelnosti je vrátit do majetkové podstaty, co z ní zkracujícím úkonem ušlo, neúčinným právním úkonem není dotčena jeho platnost. I Nejvyšší soud ČR v rozsudku, na nějž soud prvního stupně i žalovaná odkazují, konstatoval, že uspokojení přihlášené pohledávky ze zajištění může insolvenční správce zabránit právě podáním odpůrčí žaloby. Není správný závěr soudu prvního stupně o tom, že v insolvenčním řízení není další změna (revize zjištěného zajištění) zjištěné pohledávky možná. Pokud žalovaná odkazuje i na rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 29 ICdo 14/2012, jednalo se o stejné insolvenční řízení jako pod sp.zn. 29 ICdo 13/2012 a doslovně tento rozsudek přebírá, lze tedy stěží hovořit o vznikající ustálené judikatuře. Do doby přezkumu insolvenční správce zpravidla nemůže zjistit podmínky odporovatelnosti právních úkonů, i v tomto řízení soud prvního stupně k posouzení neúčinnosti vedl složité důkazní řízení. Proto žalobce požadoval, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobě vyhoví, případně aby jej zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaná ve vyjádřeních k odvolání požadovala, aby odvolací soud napadený rozsudek jako věcně správný potvrdil. Pokud žalobce v podaném odvolání odkazoval na usnesení sp.zn. 10 Cmo 183/2010, Vrchní soud v Praze sice zaujal stanovisko, že pravomocné rozhodnutí o určení pravosti pohledávky nebrání tomu, aby byl právní úkon prohlášen za neúčinný, nicméně i v tomto případě došlo k popření pohledávky jako předpokladu úspěšné odpůrčí žaloby, tento názor je navíc překonán i shora uvedenými rozhodnutími Nejvyššího soudu ČR, jež jasně stanovila pravidla pro řádné uplatnění odpůrčí žaloby insolvenčním správcem, když konstatoval, že „je povinností insolvenčního správce, který s uplatněním práva na uspokojení ze zajištění nesouhlasí, aby popřel takto přihlášené pohledávky; na popření pořadí pohledávky insolvenčním správcem pak musí (chce-li se vskutku v insolvenčním řízení domoci uspokojení pohledávky ze zajištění) reagovat přihlášený věřitel, a to žalobou na určení pořadí pohledávky (práva na uspokojení pohledávky ze zajištění), na podání výše uvedené žaloby musí (chce-li zabránit uspokojení přihlášené pohledávky ze zajištění) reagovat insolvenční správce podáním odpůrčí žaloby (§ 235 odst. 2 IZ), kterou bude odporovat právnímu úkonu, jímž dlužník poskytl svůj majetek k zajištění“. Z použitých výrazů „musí reagovat“ a „je povinností“, jasně plyne, že se rozhodnutí zabývá i otázkou řádného postupu správce při podání odpůrčí žaloby. Úspěch odpůrčí žaloby správce je podmíněn tím, že zde není pravomocné zjištění pohledávky resp. jejího pořadí, soudní rozhodnutí o neúčinnosti právního úkonu není s to odklidit účinky seznamu pohledávek, jenž je ekvivalentem pravomocného rozsudku na plnění a může sloužit jako exekuční titul. Žaloba nemůže uspět i z toho důvodu, že by došlo k porušení principu res iudicata a zásahu do právní jistoty žalované. Popření pohledávky je tedy podmínkou úspěšnosti odpůrčí žaloby, nezakládá prekluzi práva ji podat, jak se domnívá žalobce. Stanovisko insolvenčního správce k pohledávce vyjádřené při přezkumném jednání je přitom rozhodnutím v právním (materiálním) slova smyslu, je rozhodnutím konečným a neměnným, opravný prostředek proti němu není přípustný. V daném případě se nejedná o právní úkony, u nichž neúčinnost nastává ze zákona, zajištění bylo zřízeno před zahájením insolvenčního řízení. Žalobce měl již před přezkumným jednáním k dispozici veškeré podklady, z nichž mohl usuzovat na případnou neúčinnost odporovaných právních úkonů, přihlášku pohledávky přitom považoval na natolik jasnou a úplnou, že ji zařadil na přezkumné jednání a nepopřel ji ani co do pravosti ani co do pořadí. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek podle § 212 a § 212a o.s.ř., a po provedeném jednání dospěl k následujícím zjištěním a závěrům: Podle § 235 odst. 1 věta první IZ ve znění účinném od 1.1.2014 (k tomu srov. čl. II. přechodných ustanovení zákona č. 294/2013 Sb.) jsou neúčinnými právní úkony, kterými dlužník zkracuje možnost uspokojení věřitelů nebo zvýhodňuje některé věřitele na úkor jiných. Podle odst. 2 citovaného ustanovení se neúčinnost právních úkonů, včetně těch, které tento zákon označuje za neúčinné a které dlužník učinil poté, co nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, zakládá rozhodnutím insolvenčního soudu o žalobě insolvenčního správce, kterou bylo odporováno dlužníkovým právním úkonům (dále jen "odpůrčí žaloba"), není-li dále stanoveno jinak. Podle § 239 odst. 1 věta prvá, odst. 3 IZ může odporovat právním úkonům dlužníka v insolvenčním řízení pouze insolvenční správce, a to odpůrčí žalobou podanou ve lhůtě jednoho roku ode dne, kdy nastaly účinky rozhodnutí o úpadku, proti osobám, které mají povinnost vydat dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů do majetkové podstaty. Podle § 241 odst. 1, 2 věta prvá IZ se zvýhodňujícím právním úkonem rozumí právní úkon, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku (nebo který vedl k jeho úpadku), v jehož důsledku se některému věřiteli dostane na úkor ostatních věřitelů vyššího uspokojení, než jaké by mu jinak náleželo v konkursu. Podle § 241 odst. 3 písm. d) IZ jsou zvýhodňujícími právními úkony zejména úkony, kterými dlužník poskytl svůj majetek k zajištění již existujícího závazku, ledaže jde o vznik zajištění v důsledku změn vnitřního obsahu zastavené věci hromadné, ledaže za zřízení zajištění současně dlužník obdržel přiměřenou protihodnotu (§ 241 odst. 5 písm. a) IZ. Podle odst. 4 tohoto ustanovení přitom lze zvýhodňujícímu právnímu úkonu odporovat (nebyl-li učiněn ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern) v době 1 roku před zahájením insolvenčního řízení. Podle § 241 odst. 5 písm. b) IZ není zvýhodňujícím právním úkonem právní úkon učiněný za podmínek obvyklých v obchodním styku, na základě kterého dlužník obdržel přiměřené protiplnění nebo jiný přiměřený majetkový prospěch, a to za předpokladu, že nešlo o úkon učiněný ve prospěch osoby dlužníkovi blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, a že osoba, v jejíž prospěch byl úkon učiněn, nemohla ani při náležité pečlivosti poznat, že dlužník je v úpadku, nebo že by tento úkon mohl vést k úpadku dlužníka. Vědomost osoby, v jejíž prospěch dlužník žalobou odporované úkony učinil, o úpadku dlužníka tak je relevantní skutečností z hlediska, posouzení zda se jedná o zvýhodňující právní úkon ve smyslu § 241 IZ, jen tehdy, jestliže se posuzuje neúčinnost tzv. ekvivalentního právního úkonu, tj. právního úkonu učiněného za podmínek obvyklých v obchodním styku, na základě něhož dlužník obdržel přiměřené protiplnění nebo jiný přiměřený majetkový prospěch (§ 241 odst. 5 písm. b) IZ). V případě osob blízkých nebo osob, jež tvoří s dlužníkem koncern, je pak vědomost o dlužníkově úpadku zcela irelevantní. O takovýto ekvivalentní úkon však jde jen tehdy, jestliže za převedené věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty se dlužníkovi opravdu (reálně) dostane jejich obvyklá cena nebo jiná skutečně přiměřená (rovnocenná) náhrada (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 12.6.2008, sp. zn. 21 Cdo 4333/2007, zveřejněný pod č. R 30/2009). Ve svém rozsudku ze dne 29.4.2010, sp.zn. 29 Cdo 4886/2007 přitom Nejvyšší soud ČR uzavřel, že kupní smlouva je právním úkonem zkracujícím věřitele, pokud by se v důsledku dohody o započtení kupní ceny na pohledávku kupujícího dlužníkovi za prodaný majetek žádného skutečného (reálného) protiplnění (z nějž by mohli jiní konkursní věřitelé uspokojit své pohledávky) nedostalo. Odvolací soud sdílí právní závěr soudu prvního stupně, že zástavní smlouva i dodatek č. 1 jsou zvýhodňujícími právními úkony dlužníka ve smyslu § 241 odst. 1, odst. 3 písm. d) IZ, dlužník poskytl svůj majetek k zajištění již existujících závazků (přičemž se nejednalo o vznik zajištění v důsledku změn vnitřního obsahu zastavené věci hromadné), za poskytnutí zajištění se mu přiměřené protihodnoty nedostalo (§ 241 odst. 5 písm. a/ IZ), vědomost žalované o úpadku dlužníka není v tomto případě relevantní stejně tak jako tvrzení žalované, že mělo dojít k zajištění i jiných závazků. Pro stručnost ohledně otázky neúčinnosti odporovaných právních úkonů odvolací soud plně odkazuje na přesvědčivé odůvodněnínapadeného rozsudku. Spornou otázkou mezi účastníky řízení bylo, zda zjištění pohledávky při přezkumném jednání brání tomu, aby se insolvenční správce mohl postupem podle § 235 a násl. IZ dovolat neúčinnosti právních úkonů dlužníka. Žalovaná i soud prvního stupně shodně zastávali názor, že nezbytným předpokladem úspěšnosti odpůrčí žaloby proti úkonu dlužníka, který byl učiněn ve vztahu k přihlášenému věřiteli, je popření pořadí pohledávky při přezkumném jednání, přičemž argumentovali rozsudky Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 29 ICdo 13/2012 a sp.zn. 29 ICdo 14/2012. Odvolací soud tento závěr nesdílí. Smyslem institutu neúčinnosti v insolvenčním řízení, jak je vymezen v § 235 IZ, je - uvažováno z pohledu žalujícího insolvenčního správce - dosáhnout rozhodnutí soudu, jímž by bylo určeno, že je vůči věřitelům neúčinný dlužníkem učiněný právní úkon, který zkracuje uspokojení jejich pohledávek v insolvenčním řízení nebo který zvýhodňuje některé věřitele na úkor jiných. IZ vymezuje skutkové podstaty neúčinnosti tak, že jde o právní úkony bez přiměřeného protiplnění (§ 240), zvýhodňující právní úkony (§ 241) a úmyslně zkracující právní úkony (§ 242 IZ). Zjištění pohledávky při přezkumném jednání, stejně jako rozhodnutí insolvenčního soudu o tom, že pohledávka je zajištěná, neboť právní úkon dlužníka, jímž poskytl svůj majetek k zajištění insolvenčnímu věřiteli (žalované) je platným právním úkonem (jak tomu bylo v posuzovaném případě), totiž nevypovídá nic o tom, zda tento právní úkon je současně právním úkonem neúčinným. Argumentace, z níž vychází napadené rozhodnutí, fakticky znemožňuje zákonem danou možnost dovolat se neúčinnosti zvýhodňujících právních úkonů dlužníka podle § 241 IZ, pokud správce důvody neúčinnosti včetně toho, zda je zde dána lhůta k podání žaloby podle § 241 odst. 4 IZ, nezjistí před přezkumným jednáním. Nelze přitom opomenout, že zdaleka ne vždy jsou již před přezkumným jednáním zjevné důvody k popření pohledávky (jejího pořadí), nezřídka je třeba prověřit složité vlastnické struktury zúčastněných osob včetně zahraničních subjektů (při zjišťování, zda se jedná o osoby blízké či tvořící koncern), k tomu, zda dlužník obdržel přiměřené protiplnění, bývá zapotřebí prověřit řadu na sebe navazujících právních úkonů, proto zákonodárce správci pro podání žaloby podle § 239 IZ stanoví lhůty delší než pro přezkum pohledávek; při rozhodování o odpůrčí žalobě nelze podle názoru odvolacího soudu vycházet z toho, zda správci mohla být neúčinnost zjevná již před přezkumným jednáním či nikoli a od toho odvíjet výrok rozhodnutí. Je nepochybné, že správce může popřít pohledávku i z důvodu neúčinnosti právního úkonu, je však nutno mít na zřeteli, že neúčinný právní úkon zůstává platným právním úkonem a vyvolává právní následky, avšak v poměrech insolvenčního řízení se na něj hledí tak, jako by jeho účinky nenastaly. Rozhodnutí, jímž insolvenční soud určí, že právní úkon dlužníka je neúčinným právním úkonem, má proto ten důsledek, že pohledávka insolvenčního věřitele (byť zjištěná) opírající se o takový právní úkon se v insolvenčním řízení neuspokojí, resp. nebude uspokojována ze zajištění, jež bylo zřízeno neúčinným úkonem dlužníka. Z uvedeného mimo jiné vyplývá, že pouze platný právní úkon může být úspěšně napaden odpůrčí žalobou; právní úkon, který není platný a který tedy nevyvolává žádné právní účinky, nemůže naplnit jeden ze základních předpokladů neúčinnosti, tj. zkrácení možnosti uspokojení pohledávek dlužníkových věřitelů nebo zvýhodnění některých věřitelů na úkor jiných. Pokud žalovaná argumentovala účinky seznamu pohledávek, jenž je ekvivalentem pravomocného rozsudku na plnění a může sloužit jako exekuční titul, sama existence exekučního titulu (rozhodnutí soudu, rozhodčího nálezu, exekutorského zápisu atd.) rozhodně není důvodem pro to, aby odpůrčí žalobě nemohlo být vyhověno. Odvolací soud je přesvědčen o tom, že co do běhu lhůt selektivní přístup k neúčinným právním úkonům dlužníka rozlišující to, zda se věřitel (jenž měl či by měl mít z neúčinného právního úkonu dlužníka prospěch spočívající v tom, že se mu dostane vyššího uspokojení ať už v režimu insolvenčního řízení nebo mimo něj) do insolvenčního řízení přihlásil či nikoli (když jeho pohledávka byla neúčinným úkonem uspokojena), by bylo v přímém rozporu se zásadou insolvenčního řízení vyjádřenou v § 5 písm. a) IZ, podle níž musí být insolvenční řízení vedeno tak, aby žádný z účastníků nebyl nespravedlivě poškozen nebo nedovoleně zvýhodněn. Žalovanou prosazovaný výklad by navíc ve svých důsledcích patrně vedl k tomu, že by insolvenční správci z opatrnosti pohledávky zajištěných věřitelů zařazovali na další přezkumná jednání, což by zajištěným věřitelům značně komplikovalo možnost podílet se na rozhodování věřitelů v úvodních fázích insolvenčního řízení. Pokud žalovaná ve svých vyjádřeních odkazovala na shora citované rozsudky Nejvyššího soudu ČR, odvolací soud konstatuje, že předmětem posouzení dovolacího soudu byla odlišná situace, kdy insolvenční správce popřel pořadí pohledávky z důvodu neúčinnosti právního úkonu, jímž bylo zřízeno zajištění, a dospěl k závěru, že pokud správce popřel pořadí, má reagovat věřitel podáním žaloby o určení pohledávky, v němž jej tíží břemeno důkazní o tom, že pohledávka je skutečně zajištěná. Nejvyšší soud se zabýval otázkou, zda může být důvodem popření pohledávky neúčinnost právního úkonu, když „ zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud shledává v řešení otázky (ne)správnosti postupu insolvenčního správce, který popřel právo přihlášeného věřitele na uspokojení přihlášené pohledávky ze zajištění proto, že posoudil smlouvu o zřízení zástavního práva jako neúčinný právní úkon“. V odůvodněnírozsudku se tedy zabývá tím, jaký má být postup stran, pokud má být takové popření úspěšné. K otázce, zda může být úspěšná odpůrčí žaloba (lhostejno zda postupem podle § 201 odst. 1 písm. a) nebo písm. d) IZ) v případě, kdy pohledávka byla zjištěna, se explicitně nevyjadřuje. Odvolací soud uzavírá - pro úspěch odpůrčí žaloby proti přihlášenému věřiteli, kterou insolvenční správce odporuje právnímu úkonu dlužníka spočívajícímu v zajištění pohledávky tohoto věřitele, není nutné, aby insolvenční správce zároveň při přezkumném jednání popřel pořadí jeho pohledávky. Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora postupoval odvolací soud podle § 220 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a napadené usnesení změnil způsobem ve výroku uvedeným. Z čl. II. vyhl. č. 486/2012 Sb. vyplývá, že za právní služby poskytnuté v tomto řízení do 31.12.2012 přísluší advokátovi odměna za zastupování podle § 7 bodu 5. a § 9 odst. 3 písm. a) vyhl. č. 177/1996 Sb. (dále jen AT) ve znění účinném do 31.12.2012, tedy v částce 2.100,-Kč za jeden úkon právní služby (z tarifní hodnoty 25.000,- Kč). Za právní služby poskytnuté od 1.1.2013 přísluší advokátovi v tomto řízení odměna podle § 7 bodu 5. a § 9 odst. 4 písm. c) AT v částce 3.100,-Kč za jeden úkon právní služby (z tarifní hodnoty 50.000,- Kč). Ze spisu odvolací soud ověřil, že zástupce žalobce v roce 2012 učinil jeden úkon právní služby za 2.100,- Kč (porada a převzetí), po 1.1.2013 v řízení před soudem prvního stupně čtyři úkony právní služby po 3.100,- Kč (dvě písemná vyjádření a účast na dvou jednáních; další poradu s klientem odvolací soud jako nutnou k uplatnění práva neshledává) a v odvolacím řízení tři úkony právní služby po 3.100,- Kč (odvolání, písemné vyjádření, účast na jednání), k tomu žalovanému náleží paušální částky náhrady hotových výdajů v celkové výši 2.400,- Kč (8 x 300,- Kč dle § 13 odst. 3 AT), což se zvýšením o 21% DPH činí celkem 31.702,- Kč.

Rubrum