47 A 3/2013 - 65

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Věry Šimůnkové a soudců Mgr. Jitky Zavřelové a Mgr. Ing. Petra Šuránka ve věci žalobců a) Z. d. R. Ch. v likvidaci se sídlem x, b) Z. s. Ch., s.r.o., se sídlem x, obou zastoupených JUDr. Ladislavem Košťálem, advokátem se sídlem Na Riviéře 123, 270 24 Zbečno, proti žalovanému Krajskému úřadu Středočeského kraje, odboru regionálního rozvoje, se sídlem Zborovská 11, 150 21 Praha 5, o žalobách proti rozhodnutím žalovaného ze dne 26. 11. 2012, č. j. 168257/2012/KUSK, sp. zn. SZ 155479/2012/KUSK REG/Bí, ze dne 26. 11. 2012, č. j. 168469/2012/KUSK, sp. zn. SZ 155474/2012/KUSK REG/Bí, ze dne 6. 11. 2012, č. j. 158930/2012/KUSK, sp. zn. SZ 157212/2012/KUSK REG/MK, a ze dne 5. 11. 2012, č. j. 157723/2012/KUSK, sp. zn. SZ 151936/2012/KUSK REG/MK, takto:

Výrok

I. Žaloby se zamítají.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobci se samostatnými žalobami podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) domáhají zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 11. 2012, č. j. 168257/2012/KUSK, sp. zn. SZ 155479/2012/KUSK REG/Bí, ze dne 26. 11. 2012, č. j. 168469/2012/KUSK, sp. zn. SZ 155474/2012/KUSK REG/Bí, ze dne 6. 11. 2012, č. j. 158930/2012/KUSK, sp. zn. SZ 157212/2012/KUSK REG/MK, a ze dne 5. 11. 2012, č. j. 157723/2012/KUSK, sp. zn. SZ 151936/2012/KUSK REG/MK (dále jen „napadená rozhodnutí“). Žalobce a) se domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 11. 2012, č. j. 168257/2012/KUSK, sp. zn. SZ 155379/2012/KUSK REG/Bí. Tímto rozhodnutím žalovaný zamítl jeho odvolání proti usnesení Městského úřadu Rakovník, odboru výstavby a investic (dále jen „stavební úřad“) ze dne 23. 7. 2012, kterým bylo rozhodnuto, že žalobce a) není účastníkem územního řízení o žádosti společnosti Z. b., a. s. (dále jen „stavebník“) o vydání rozhodnutí o umístění stavby „Příjezdová komunikace k pískovně v k. ú. Chrášťany a k. ú. Nesuchyně“, vedené pod č. j. Výst./68904/2011/Vo. Žalobce a) se zároveň domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 11. 2012, č. j. 157723/2012/KUSK, sp. zn. 151936/2012/KUSK REG/MK, kterým žalovaný zamítl jeho odvolání proti rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 18. 9. 2012, kterým bylo rozhodnuto, že žalobce a) není účastníkem řízení o žádosti osoby zúčastněné na řízení o vydání rozhodnutí o umístění stavby a stavebního povolení týkající se stavby „Kabelová přípojka VN a TS pískovna Chrášťany u Rakovníka“, č. j. Výst./28235/2012/Ty. Tato žaloba byla dne 4. 1. 2013 podána u Městského soudu v Praze, který svým usnesením ze dne 15. 1. 2013, č. j. 11 A 3/2013-11, postoupil věc Krajskému soudu v Praze jako soudu místně příslušnému. Žalobou ze dne 25. 1. 2013 se žalobce b) domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 11. 2012, č. j. 168469/2012/KUSK, sp. zn. SZ 155474/2012/KUSK REG/Bí, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti usnesení stavebního úřadu ze dne 25. 9. 2012, kterým bylo rozhodnuto, že žalobce b) není účastníkem výše uvedeného územního řízení vedeného u stavebního úřadu pod č. j. Výst./68904/2011/Vo. Žalobce b) se zároveň žalobou domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 11. 2012, č. j. 158930/2012/KUSK, sp. zn. SZ 157212/2012/KUSK REG/MK, kterým žalovaný zamítl odvolání proti usnesení stavebního úřadu ze dne 19. 9. 2012, kterým bylo rozhodnuto o tom, že žalobce b) není účastníkem řízení o žádosti osoby zúčastněné na řízení o vydání rozhodnutí umístění stavby a stavebního povolení vedeného u stavebního úřadu pod č. j. Výst./28235/2012/Ty. Tato žaloba byla podána dne 4. 1. 2013 u Městského soudu v Praze, který svým usnesením ze dne 15. 1. 2013, č. j. 9 A 5/2013-12, postoupil věc Krajskému soudu v Praze. S ohledem na to, že uvedené žaloby směřují proti rozhodnutím, která spolu skutkově souvisejí, spojil zdejší soud usnesením ze dne 21. 5. 2015, č. j. 45 A 11/2013-17, řízení o podaných žalobách ke společnému projednání, a to tak, že řízení je vedeno pod nejstarší spisovou značkou, tedy sp. zn. 47 A 3/2013. Ve svých žalobách žalobci uvádí v podstatě totožné žalobní body. Žalobci se přihlásili do výše uvedených řízení vedených stavebním úřadem, neboť se cítili být přímo dotčeni na svých právech. Žalobci považují napadená rozhodnutí za nezákonná a cítí se jimi být zkráceni na svých právech. Podle žalobců žalovaný a stavební úřad abstrahují od toho, že uvedené stavby představují toliko vybudování infrastruktury nezbytné pro provoz pískovny a těžbu štěrkopísku, která je masivním zásahem do současného stavu a nepochybně se přímo dotkne širokého okruhu účastníků. Před stavebním úřadem jsou na žádost stavebníka souběžně vedena řízení o umístění stavby „Kabelová přípojka VN a TS pískovna Chrášťany u Rakovníka“ a „Příjezdová komunikace k pískovně v k. ú. Chrášťany u Rakovníka“, „Pískovna Chrášťany – Nový Dvůr – těžba štěrkopísku I. etapa“ a řízení o vydání územního rozhodnutí o změně využití území „Změna využití území – Pískovna Chrášťany – Nový Dvůr – těžba štěrkopísku I. etapa“. Podle žalobců je evidentní, že ačkoliv meritem je těžba štěrkopísku v pískovně, stavebník záměrně toto „meritum rozmělňuje“ do dílčích územních a stavebních řízení, jejichž předmětem činí stavby s menším vlivem na životní prostředí oproti pískovně samé. Stavebník se tak nepochybně snaží eliminovat okruh možných účastníků řízení a vytvořit si ať již vůči účastníkům dalších souvisejících řízení tak i vůči stavebnímu úřadu výhodnou pozici v tom smyslu, že pakliže jeho žádostem v řízeních týkajících se infrastruktury pískovny bude vyhověno, bude pro něho snazší prosadit stavbu pískovny. Lze důvodně očekávat, že v takovém případě by stavebník argumentoval též nároky na náhradu škody. Podle žalobců musí být součástí správního uvážení to, že předmětná stavba příjezdové komunikace je pouze infrastrukturou. Podmínky pro účastenství v řízení je proto třeba nahlížet tak, zda žalobci mohou být ve svých právech přímo dotčeni stavbou pískovny jako takové a ne toliko stavbou příjezdové komunikace a kabelové přípojky a trafostanice, kteréžto dílčí stavby představující infrastrukturu jsou předmětem daných řízení. Žalobci jsou přesvědčeni, že s nimi má být zacházeno jako s osobami, které očividně mohou být rozhodnutími o příjezdové komunikaci a kabelové přípojce a trafostanici dotčeni na svých právech, a to i v právech ústavně chráněných jako je právo na pokojné užívání majetku. S odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2000, sp. zn. Pl.ÚS 19/99, žalobci zdůraznili, že pojem soused, resp. vlastník sousední stavby nebo pozemku je třeba interpretovat extenzivně. Žalobci rovněž odkázali na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2007, č. j. 11 Ca 303/2005, podle kterého nelze účastenství v řízení odepřít pouze na základě skutečnosti, že osoba domáhající se účastenství nevlastní nemovitost v dobývacím prostoru. Hlediskem pro posouzení účastenství je možnost, že se práv a zájmů této osoby povolená činnost dotkne. Je totiž zřejmé, že důsledky povolené hornické činnosti nejsou omezeny jen na stanovený dobývací prostor, řada důsledků povolované činnosti dobývací prostor přesahuje. Ze závěrů uvedené judikatury je dle žalobců třeba vycházet při posouzení jejich účastenství, a to z důvodu, že stavby nelze vnímat a posuzovat izolovaně od hlavní stavby, a to stavby pískovny, jejímž účelem je dobývání štěrkopísku, pro kterou představují vytvoření nezbytné infrastruktury. Stavbou pískovny, „potažmo“ stavbou příjezdové komunikace a kabelové přípojky a trafostanice jsou žalobci jako vlastníci nemovitostí v k. ú. Chrášťany u Rakovníka ve svých právech přímo dotčeni, a to zejména hlukem a prašností spojenými s těžbou štěrkopísku a obavou za snížení hladiny podzemních vod, zhoršení kvality a výnosnosti zemědělských pozemků ve vlastnictví žalobců. Žalovaný ve svém vyjádření navrhl zamítnutí všech čtyř žalob. K žalobám týkajícím se stavby kabelové přípojky a trafostanice (u stavebního úřadu řízení č. j. Výst./28235/2012/Ty) po stručném přehledu dosavadního průběhu věci v podstatě zcela shodně uvedl, že podle jeho názoru nebyl žalobce napadeným rozhodnutím zkrácen na svých právech. Žalovaný se nedomnívá, že pro účastenství je podstatné to, zdali se dotyčná osoba cítí být subjektivně stavbou dotčena. Podle žalovaného není rozhodnou skutečností, že stavba, která byla předmětem řízení, se nachází v témže katastrálním území. Z katastru nemovitostí zřetelně vyplývá, že žalobci jsou vlastníky nemovitostí, které jsou od záměru (kabelová přípojka a trafostanice) vzdálené cca 2,3 km a že žalobci nejsou majiteli sousedních pozemků nebo staveb, na kterých má být záměr uskutečněn. Nejsou ani těmi, kdo má k tomuto pozemku nebo stavbě právo odpovídající věcnému břemenu, ani nejsou oprávněni z věcného břemene k sousednímu pozemku. Stavba kabelové přípojky a trafostanice se nepodílí na případném poškození či znehodnocení nemovitostí žalobců. V řízení o jejím umístění je rozhodováno dle předložené žádosti a jeho předmětem není zřízení a provoz pískovny, ale pouze kabelová přípojka a trafostanice. Případně vydané územní rozhodnutí na tyto stavby jako takové nezakládá stavebníkovi právo ani stavebnímu úřadu povinnost vydání územního rozhodnutí ke zřízení pískovny. Je věcí investora, jaký postup při povolování staveb u správního orgánu zvolí, přičemž případný kladný výsledek nemusí nutně znamenat, že k realizaci samotné pískovny bude možno vůbec přistoupit. Je také věcí investora, zda podstoupí riziko zbytečně vynaložených nákladů na přípravu staveb s realizací pískovny souvisejících. Podle žalovaného nelze nález Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2000, sp. zn. Pl.ÚS 19/99, a žalobci uvedené závěry Městského soudu v Praze aplikovat na jejich případ. K žalobám týkajícím se stavby příjezdové komunikace (u stavebního úřadu řízení č. j. Výst./68904/2011/Vo) žalovaný rovněž uvedl, že žalobci nejsou majiteli pozemků nebo stavby, na kterých má být požadovaný záměr uskutečněn, ani těmi, jejichž vlastnické právo k sousedním pozemkům nebo stavbám na nich může být přímo dotčeno. Nejsou ani těmi, kdo má k těmto pozemkům nebo stavbám právo odpovídající věcnému břemenu, ani nejsou oprávněni z věcného břemena. Žalovaný souhlasí s názorem, že provoz pískovny a těžba štěrkopísku je masivním zásahem do současného stavu a nepochybně se dotkne širokého okruhu účastníků. Žalobci jsou v územním řízení o změně využití území pro těžbu písku a štěrku vedeném stavebním úřadem pod č. j. Výst./24427/2012/Dr účastníky řízení a uplatňují v něm své námitky. Dle platného územního plánu je toto území vymezeno pro dobývací prostor. Infrastruktura pro toto využití území je nutností, nedotýká se však širokého okruhu lidí, tak jak se domnívají žalobci, o čemž svědčí i jejich argumenty, které se nedotýkají stavby komunikace, ale dobývacího prostoru. Proto dal žalovaný za pravdu stavebnímu úřadu, že žalobci nejsou účastníky předmětných řízení. Ze správních spisů zjistil soud následující skutečnosti. Žalobce a) učinil u stavebního úřadu dne 19. 7. 2012 podání, kterým se označil za účastníka řízení č. j. Výst./28235/2012/Ty. Stavební úřad dne 18. 9. 2012 usnesením rozhodl, že žalobce a) není účastníkem řízení ve smyslu § 85 a § 109 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „stavební zákon“), a to z toho důvodu, že není stavebníkem, není vlastníkem stavby, na níž má být provedena změna či udržovací práce, není vlastníkem pozemku, na kterém má být stavba prováděna, není vlastníkem stavby na pozemku, na kterém má být stavba prováděna ani tím, kdo má k tomuto pozemku nebo stavbě právo dopovídající věcnému břemenu, není vlastníkem sousedního pozemku nebo stavby na něm, není tím, kdo by jako oprávněný z věcného břemene k sousednímu pozemku mohl být navrhovanou stavbou jakkoli přímo dotčen. Toto usnesení žalobce a) napadl odvoláním, ve kterém uvedl, že pro účastenství ve spojeném územním a stavebním řízení není zásadně rozhodující poloha nemovitostí vlastněných osobou, která se prohlásí za účastníka předmětného řízení. Pro účastenství je podstatné to, zdali se dotyčná osoba subjektivně cítí být stavbou dotčena. Žalobce a) se, jako vlastník nemovitostí v k. ú. Chrášťany u Rakovníka, cítí být dotčen předmětnou stavbou a je platným účastníkem řízení. Též na pozemcích v místech vzniku pískovny a blízkém okolí byla žalobcem a) vybudována meliorační zařízení (strouhy, drenáže a pozemní komunikace). Kabelová přípojka je bezprostředním předpokladem otevření pískovny a není zcela vyloučené, že při směru větrů vanoucích od pískovny směrem k nemovitostem žalobce a) hrozí usazování písku na jeho nemovitostech a jejich znehodnocování či poškozování pískem. Zcela prokazatelně se žalobce dotkne porušení melioračních zařízení v místě pískovny, čímž dojde k jejich „znefunkčnění“. Žalovaný odvolání žalobce a) zamítl a rozhodnutí stavebního úřadu potvrdil rozhodnutím ze dne 5. 11. 2012, č. j. 157723/2012/KUSK, sp. zn. 151936/2012/KUSK REG/MK. Své rozhodnutí žalovaný odůvodnil tak, že pro účastenství v řízení není rozhodující prohlášení, zda se cítí být osoba stavbou dotčena. Účastník je ten, o kom tak stanoví § 27 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) a dále bude na základě § 28 správního řádu v pochybnostech za účastníka považován i ten, kdo tvrdí, že je účastníkem, dokud se neprokáže opak. O tom, zda osoba je či není účastníkem, vydá správní orgán usnesení, jež se oznamuje pouze tomu, o jehož účasti v řízení bylo rozhodováno, a ostatní účastníci řízení o něm vyrozumí. V odůvodnění rozhodnutí žalovaného je dále uvedeno, že nemovitost žalobce a) je sice ve stejném k. ú., to ale není rozhodnou skutečností. S odkazem na odůvodnění stavebního úřadu pak žalovaný konstatoval, že stavební úřad nepochybil, když rozhodl, že žalobce a) není účastníkem řízení. Předmětná kabelová přípojka rozhodně není samotným zdrojem znečištění pískem a meliorační opatření a případné znehodnocení či poškozování nemovitostí žalobce a) není předmětem zkoumání, zda je či není účastníkem řízení. Případné připomínky mohou či měly být uplatňovány v samotném řízení týkajícím se vlastní pískovny. Obdobný průběh mělo přihlášení se jako účastníka řízení žalobcem a) do řízení vedeného stavebním úřadem pod č. j. Výst./68904/2011/Vo. Poté, co žalobce učinil dne 23. 7. 2012 vůči stavebnímu úřadu podání, kterým se domáhal postavení účastníka v tomto řízení, rozhodl stavební úřad usnesením ze dne 24. 9. 2012, že žalobce a) účastníkem řízení není. Toto usnesení bylo odůvodněno obdobně jako usnesení stavebního úřadu ze dne 18. 9. 2012, č. j. Výst./28235/2012/Ty, a rovněž odvolání žalobce a) ze dne 5. 10. 2012 bylo koncipováno podobně jako výše uvedené. Toto odvolání žalovaný zamítl a rozhodnutí stavebního úřadu potvrdil rozhodnutím ze dne 26. 11. 2012, č. j. 168257/2012/KUSK, sp. zn. SZ 155379/2012/KUSK REG/Bí. Toto rozhodnutí bylo odůvodněno shodně jako výše uvedené rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 11. 2012, č. j. 157723/2012/KUSK, sp. zn. 151936/2012/KUSK REG/MK. S obdobnou argumentací se podáním doručeným stavebnímu úřadu dne 19. 7. 2012 dožadoval účastenství v územním a stavebním řízení vedeném pod č. j. Výst./28235/2012/Ty a podáním doručeným stavebnímu úřadu dne 27. 7. 2012 účastenství v územním řízení vedeném pod č. j. Výst./68904/2011/Vo žalobce b). Pouze s tím rozdílem, že své účastenství dovozoval ze skutečnosti, že je uživatelem pozemků v těsném sousedství a blízkém okolí území dotčeného stavbou a že tyto pozemky vlastní 80% společník žalobce, společnost A., s.r.o. Stavební úřad rozhodl, že žalobce b) není účastníkem řízení č. j. Výst./28235/2012/Ty usnesením ze dne 19. 9. 2012 a řízení č. j. Výst./68904/2011/Vo usnesením ze dne 25. 9. 2012, a to s podobným odůvodněním jako v případě žalobce a). Obě tato usnesení žalobce b) napadl odvoláním s podobnou argumentací, jakou použil ve svých odvoláních žalobce a). Odvolání proti usnesení stavebního úřadu ze dne 25. 9. 2012, č. j. Výst./68904/2011/Vo, bylo zamítnuto a usnesení stavebního úřadu potvrzeno rozhodnutím žalovaného ze dne 26. 11. 2012, č. j. 168469/2012/KUSK, sp. zn. SZ 155474/2012/KUSK REG/Bí. Odvolání proti usnesení stavebního úřadu ze dne 19. 9. 2012, č. j. Výst./28235/2012/Ty, bylo zamítnuto a usnesení stavebního úřadu potvrzeno rozhodnutím žalovaného ze dne 6. 11. 2012, č. j. 158930/2012/KUSK, sp. zn. SZ 157212/2012/KUSK REG/MK. Obě rozhodnutí žalovaného byla přitom odůvodněna obdobně jako výše uvedená rozhodnutí ve věci účastenství žalobce a). Při jednání setrvali účastníci na svých dosavadních stanoviscích. Podstatou všech čtyř žalob je spor o to, zdali skutečnost, že osoba, která je vlastníkem nemovitosti ve stejném katastrálním území, může být dotčena územním rozhodnutím týkajícím se určité stavby, postačuje pro to, aby měla postavení účastníka řízení ve smyslu § 85 a § 109 stavebního zákona rovněž v jiných akcesorických řízeních, týkajících se jiných staveb. Soud po projednání věci a přezkoumání napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že žaloby jsou nedůvodné. Krajský soud na tomto místě považuje za nezbytné připomenout, že v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu přezkoumává napadené výroky rozhodnutí v mezích žalobních bodů a vychází při tom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 s. ř. s.). Podle § 85 odst. 2 písm. b) stavebního zákona jsou účastníky územního řízení osoby, jejichž vlastnické nebo jiné věcné právo k sousedním stavbám anebo sousedním pozemkům nebo stavbám na nich může být územním rozhodnutím přímo dotčeno. Podle § 109 písm. e) stavebního zákona je účastníkem stavebního řízení vlastník sousedního pozemku nebo stavby na něm, může-li být jeho vlastnické právo navrhovanou stavbou přímo dotčeno. Pojem „sousední pozemky a stavby na nich“ definoval § 139 písm. c) zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění zákona č. 83/1998 Sb., a to jako pozemky, které mají společnou hranici s pozemkem, který je předmětem správního řízení vedeného podle tohoto zákona, a stavby na těchto pozemcích. Toto ustanovení bylo zrušeno žalobci citovaným nálezem Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2000, sp. zn. Pl.ÚS 19/99. Podle Ústavního soudu „[n]apadené ustanovení tím, že vymezuje pojem „soused“ přímo v zákoně, bere tak správnímu orgánu možnost, aby jako s účastníkem řízení zacházel též s osobou, která očividně může být rozhodnutím vydávaným ve stavebním řízení dotčena ve svých právech, a to i v právech ústavně chráněných jako je právo na pokojné užívání majetku, případně právo vlastnické“. Vzhledem k tomu, že od zrušení tohoto ustanovení zákonná úprava již neobsahuje legální definici pojmu sousední pozemky, není zákonným předpokladem účastenství v územním či stavebním řízení vlastnictví pozemku se společnou hranicí či stavby na něm. Pojem „soused“ se tak rozšířil, a to tak, že jím může být rovněž vlastník velmi vzdáleného pozemku nebo stavby ve vztahu ke stavebnímu pozemku (Srov. Komentář k § 87. In: Malý, S. Nový stavební zákon s komentářem. Praha: Wolters Kluwer, 2007, ASPI). V tomto ohledu tak mají jednoznačně pravdu žalobci, kteří v odvoláních tvrdili, že není zásadně rozhodující poloha nemovitostí vlastněných osobou, která se prohlásí za účastníka předmětného řízení. Účastníkem řízení podle citovaných ustanovení však nemůže být kdokoliv. Ústavní soud k tomu v citovaném nálezu uvedl, že „si je vědom možných interpretačních problémů v tom směru „až kam“ - do jaké šíře či vzdálenosti – mohou tzv. sousední pozemky, pokud nebude platit podmínka společné hranice, sahat. Nezbývá však než konstatovat, že posouzení této otázky bude vždy věcí individuálních případů (zřejmě s přihlédnutím k povaze zamyšlených staveb a z ní plynoucích možných nežádoucích dopadů), a to jak na úrovni rozhodovací praxe stavebních úřadů, tak na úrovni rozhodování o přezkoumávání těchto rozhodnutí v rámci správního soudnictví. Samotná náročnost takového posuzování nemůže však být dostatečným důvodem pro postup opačný, který by spočíval (a taktomu de lege lata je) v koncipování legální definice, která nebude sice činit žádné interpretační problémy, nicméně její existence, jak již shora uvedeno, může zužovat prostor pro ochranu ústavně zaručených práv.“ Těmito právy přitom jsou zejména právo na pokojné užívání majetku a právo vlastnické. Z nálezu tak nelze dovodit, že by účastníkem územního či stavebního řízení měl být každý, kdo projeví takovou vůli. Ústavní soud tak sice rozšířil vymezení pojmu „soused“, na druhou stranu požadavek přímého dotčení na právech jako neústavní neshledal, nýbrž naopak o něj významně opřel svou argumentaci. Účastníkem řízení tak může být pouze takový vlastník sousedního pozemku či stavby na něm, jehož vlastnické právo k takovému pozemku nebo stavbě na něm může být územním rozhodnutím či navrhovanou stavbou přímo dotčeno, jak to požaduje rovněž současný stavební zákon. Rozhodující je tak zde přímé dotčení na vlastnickém právu k pozemku nebo ke stavbě. Podle komentářové literatury lze přímým dotčením „nepochybně rozumět především dotčení stíněním, hlukem, prachem, pachem, zápachem, kouřem, vibracemi, světlem apod., tj. různé imise“ (Malý, S., op. cit.). V tomto ohledu proto musí dát soud za pravdu žalovanému v tom smyslu, že pro účastenství v řízení není rozhodující prohlášení, zda se cítí být osoba stavbou dotčena. Zde totiž není rozhodující to, jak toto přímé dotčení vnímá osoba, která se účastenství domáhá, ale objektivní schopnost takového přímého dotčení. Tato otázka je přitom na posouzení stavebního úřadu (srov. Malý, S., op. cit.). Ten pokud dojde k závěru, že ačkoliv osoba tvrdí, že je účastníkem řízení, tedy že může být jeho vlastnické právo k pozemku či stavbě na něm územním rozhodnutím či navrhovanou stavbou přímo dotčeno, avšak tyto podmínky nesplňuje, vydá usnesení o tom, že tato osoba není účastníkem řízení. Tento závěr správních orgánů je pak přezkoumatelný ve správním soudnictví (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 3. 2007, č. j. 3 As 74/2006-61). Skutečnost, že by byli na svých vlastnických právech k pozemku či stavbám na nich přímo dotčeni rozhodnutím o umístění staveb, respektive stavbou, které jsou předmětem projednávané věci přitom žalobci ani netvrdí a neuváděli ji ani v průběhu správního řízení. Podle žalobců je provoz pískovny a těžba štěrkopísku masivním zásahem do současného stavu a nepochybně se přímo dotkne širokého okruhu účastníků. Žalobci jsou podle svých tvrzení přímo dotčeni ve svých právech stavbou pískovny, a to zejména hlukem a prašností spojenými s těžbou štěrkopísku a obavou ze snížení hladiny podzemních vod, zhoršení kvality a výnosnosti zemědělských pozemků. Je tedy evidentní, že své tvrzené dotčení na právech žalobci nespojují se stavbami, které jsou předmětem projednávané věci, nýbrž a pouze s tzv. stavbou hlavní, tedy stavbou pískovny. Soud proto shodně s názorem stavebního úřadu a žalovaného došel k závěru, že v projednávaném případě žalobci nemohli být rozhodnutím o umístění stavby „Příjezdová komunikace k pískovně v k. ú. Chrášťany a k. ú. Nesuchyně“ a rozhodnutím o umístění stavby a stavbou „Kabelová přípojka VN a TS pískovna Chrášťany u Rakovníka“ přímo dotčeni na svých vlastnických právech k pozemkům či stavbám na nich. Soud však byl s ohledem na žalobní body žalobců nucen zodpovědět rovněž otázku, zdali možnost přímého dotčení na svých právech k pozemkům či stavbám na nich územním rozhodnutím týkajícím se tzv. stavby hlavní (pískovny) a těžby písku a štěrku, které tvoří předmět jiných řízení, zakládají účastenství rovněž v územním a stavebním řízení, která jsou předmětem projednávané věci. Podle žalobců stavebník „meritum“, které představuje tzv. stavba hlavní, „rozmělňuje“ do dílčích územních a stavebních řízení, čímž se podle žalobců snaží eliminovat okruh účastníků řízení a vytvořit si vůči účastníkům dalších souvisejících řízení i vůči stavebnímu úřadu výhodnou pozici. Podmínky pro účastenství v řízení je podle žalobců třeba nahlížet tak, zda žalobci mohou být ve svých právech přímo dotčeni tzv. stavbou hlavní a ne toliko stavbou tzv. infrastruktury, která je předmětem projednávané věci. Zdejší soud však tento názor nesdílí. Pro účastenství v územním řízení je podle § 85 odst. 2 písm. b) stavebního zákona rozhodující, zda vlastnické nebo jiné věcné právo k sousedním stavbám anebo sousedním pozemkům nebo stavbám na nich může být územním rozhodnutím přímo dotčeno; pro účastenství ve stavebním řízení podle § 109 odst. 1 písm. e) stavebního zákona pak to, zda může být takové vlastnické právo přímo dotčeno navrhovanou stavbou. Zde je tak rozhodující vztah (možnost přímého dotčení) mezi subjektem („soused“) a objektem (vlastnické právo k pozemkům a stavbám na nich) na straně jedné a předmětem řízení (územní rozhodnutí či navrhovaná stavba) na straně druhé. Pro to, aby v konkrétním případě byla určitá osoba účastníkem územního nebo stavebního řízení ve smyslu příslušných ustanovení stavebního zákona musí být naplněny všechny prvky definice. Tak tomu však v projednávaném případě není. Předmět řízení není v požadovaném vztahu k subjektu a objektu, tedy žalobci nejsou na svých právech dotčeni územním rozhodnutím, ani ve stavebním řízení navrhovanou stavbou. Tuto skutečnost přitom ani netvrdí. Pro účastenství v těchto řízeních je přitom zcela bezpředmětné, zdali jejich předmět je nerozlučně spjat s předmětem jiných řízení (pískovna a těžba štěrku a písku), kde by již žalobci dotčeni býti mohli. Z judikatury Nejvyššího správního soudu vyplývá, že jsou-li v případě rozhodování v územním a stavebním řízení vedena v souvislosti se stavbou další akcesorická řízení, je přirozené řešit předmět všech řízení v rámci řízení jednoho, tedy řízení za tímto účelem spojit. Na druhou stranu však Nejvyšší správní soud dodává, že takový požadavek není zákonem explicitně stanoven a není tak vyloučeno vedení oddělených řízení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 4. 2011, č. j. 9 As 5/2011-171). Stavební zákon tak umožňuje rozhodovat o tzv. stavbě hlavní a stavbách tzv. infrastruktury v rámci oddělených řízení. Přitom pokud se tak stane, je třeba splnění podmínek zakládajících účastenství v jednotlivých řízeních zkoumat ve vztahu ke konkrétnímu předmětu toho či onoho řízení, a to bez ohledu na to, zda mají vůči sobě navzájem akcesorickou povahu. Není-li tak splněna podmínka přímého dotčení územním rozhodnutím, resp. stavbou, které jsou předmětem řízení, nemůže se osoba svého účastenství účinně domáhat. Soud přitom považuje za nezbytné zdůraznit, že rovněž za situace, kdy by v projednávané věci bylo vedeno pouze jedno spojené řízení, jehož předmětem by byla jak stavba hlavní, tak stavby akcesorické, byli by sice žalobci zřejmě účastníky řízení z důvodu možnosti přímého dotčení tzv. stavbou hlavní, avšak v řízení by mohli uplatňovat opět jen ty námitky, které se týkají územního rozhodnutí či stavby, kterými mohou být přímo dotčeni. Vedl-li stavební úřad několik řízení se vzájemně souvisejícím předmětem, nelze takový postup s ohledem na citované rozhodnutí Nejvyššího správního soudu bez dalšího označit jako nezákonný. Práva žalobců přitom nemohla být jakkoliv dotčena, neboť v řízeních, která jsou předmětem projednávané věci, nebyla podmínka jejich účastenství splněna. Takový závěr je přitom podle soudu zcela v souladu s právními názory vyjádřenými v nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2000, sp. zn. Pl.ÚS 19/99. Odkaz žalobců na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2007, č. j. 11 Ca 303/2005 - 29, považuje zdejší soud za nepřípadný, neboť se v něm Městský soud v Praze nezabývá otázkou účastenství v navazujících (akcesorických) řízeních, nýbrž otázkou účastenství v řízení, které se týká tzv. stavby hlavní. Navíc i zde Městský soud v Praze vychází ze zákonného požadavku možnosti přímého dotčení na právech. Argumentují-li žalobci tím, že je záměrem stavebníka, aby zde bylo paralelně vedeno několik řízení se souvisejícím předmětem, čímž má dojít k vytvoření výhodnější pozice při rozhodování ve věci tzv. stavby hlavní, nepovažuje soud tuto námitku za právně relevantní. Soud se zde plně ztotožňuje s vyjádřením žalovaného, podle kterého rozhodnutí, která jsou předmětem projednávané věci, byť jsou nezbytná pro provoz pískovny, jako taková nezakládají stavebníkovi právo ani stavebnímu úřadu povinnost vydání územního rozhodnutí ke zřízení pískovny. Stavební úřad, jakož i žalovaný mají povinnost rozhodovat v souladu se zákonem a právními předpisy vydanými k jejich provedení. Takový vzájemný vztah akcesorických rozhodnutí, která se týkají tzv. infrastruktury a rozhodnutí týkající se tzv. stavby hlavní, přitom z žádného ustanovení stavebního zákona nelze dovodit. Naopak riziko, že v případě žádosti o vydání rozhodnutí týkajících se tzv. infrastruktury, bude osobě zúčastněné na řízení vyhověno, ale v případě řízení týkající se tzv. stavby hlavní bude neúspěšná (např. z důvodů nepřiměřeného zásahu do práv žalobců), je logickým důsledkem vedení paralelních řízení. Toto riziko však na sebe bere stavebník - žadatel. Rozhodnutí k dobru stavebníka týkající se tzv. stavby hlavní nemůže být odůvodněno skutečností, že v případě řízení týkajících se tzv. infrastruktury byla tato osoba se svou žádostí již úspěšná. Taková okolnost je z tohoto pohledu zcela bezpředmětná. S ohledem na shora učiněné závěry zdejší soud neshledal žádný důvod pro zrušení napadených rozhodnutí a konstatuje proto, že žaloby jsou nedůvodné a je namístě je podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítnout. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle ustanovení § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobci v řízení úspěšný nebyli, nemají proto právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, který byl v řízení úspěšný, žádné náklady přesahující rámec jeho běžné činnosti nevznikly. Proto soud rozhodl tak, že žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřísluší.

Poučení