47 A 4/2015 - 52

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Věry Šimůnkové a soudců Mgr. Jitky Zavřelové a Mgr. Ing. Petra Šuránka ve věci žalobkyně: A. C. s.r.o., se sídlem x, zastoupena Mgr. Michalem Kroftem, advokátem se sídlem Dukelských hrdinů 34, Praha 7, proti žalovanému: Krajský úřad Středočeského kraje, odbor dopravy, se sídlem Zborovská 11, Praha 5, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 1. 2015, č. j. 001612/2015/KUSK-DOP/Čer, spis. zn. SZ_159255/2014/KUSK/2, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 1. 2015, č. j. 001612/2015/KUSK-DOP/Čer, spis. zn. SZ_159255/2014/KUSK/2, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku na náhradě nákladů řízení částku 16.342,- Kč, k rukám jejího právního zástupce Mgr. Michala Krofta, advokáta.

Odůvodnění

Žalobou doručenou Krajskému soudu v Praze (dále jen „soud“) dne 17. 3. 2015se žalobkyně domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí žalovaného, kterým byla na základě odvolání žalobkyně snížena pokuta na 30.000 Kč a ve zbytku bylo potvrzeno rozhodnutí Městského úřadu Černošice, správního odboru (dále jen „orgán prvního stupně“) ze dne 8. 10. 2014, č. j. S-MUCE-208/2014 SO, MUCE-55974/2014 SO (dále jen „rozhodnutí orgánu prvního stupně“), jímž byla žalobkyni uložena pokuta ve výši 60.000 Kč za porušení § 56 odst. 1 písm. d) zákona č. 247/2000 Sb., o získávání a zdokonalování odborné způsobilosti k řízení motorových vozidel a o změnách některých zákonů, ve znění zákona č. 64/2012 Sb. (dále jen „zákon o získávání způsobilosti“), jehož se žalobkyně dopustila tím, že v rozporu s § 9 odst. 1 písm. d) tohoto zákona prováděla v době od 20. 8. 2013 do 2. 10. 2013 výcvik pana J. H. a v době od 25. 7. 2013 do 19. 10. 2013 výcvik paní A. P. na skupinu vozidel A2 vozidlem (motocyklem), které nebylo pro tento výcvik schváleno. Současně byla žalobkyni uložena povinnost nahradit náklady řízení v paušální výši 1.000 Kč. Žalobkyně v obsáhlé žalobě požaduje, aby soud zrušil rozhodnutí žalovaného a jemu předcházející rozhodnutí orgánu prvního stupně, případně alternativně, aby soud rozhodl o upuštění od zaplacení uložené pokuty nebo z důvodu zjevné nepřiměřenosti ji zmírnil. Žalobkyně považuje vydaná rozhodnutí za nezákonná pro absenci prokázání a odůvodnění existence materiální stránky správního deliktu, porušení čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, nedostatečné a nepřezkoumatelné odůvodnění pokuty, zjevně nepřiměřenou výši pokuty a porušení § 2 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). Žalobkyně rovněž navrhla, aby soud přiznal žalobě odkladný účinek. Žalovaný ve vyjádření k žalobě k námitce absence materiální stránky deliktu uvedl, že v případě objektivní odpovědnosti u správního deliktu postačuje porušení ustanovení zákona, neboť v případě správních deliktů výslovný požadavek společenské nebezpečnosti chybí. Správní orgán proto musí zkoumat pouze objektivní stránku deliktu. Žalobkyně nepředložila žádný důkaz, že předmětné vozidlo bylo pro výcvik na skupinu A2 schváleno, neprokázala ani, že by byla provedena změna spočívající ve snížení výkonu motoru, nadto výrobce vozidla možnost takové úpravy vyloučil. Žalobkyně netvrdila ani neprokázala žádné skutečnosti vylučující protiprávnost jejího jednání, resp. nepatrnou společenskou nebezpečnost. Žadatel o řidičské oprávnění při výcviku na neschváleném vozidle si osvojuje návyky, které se posléze při samostatné účasti na silničním provozu mohou ukázat jako nepřiměřené, nedostatečné a nebezpečné pro řidiče samotného i pro ostatní účastníky provozu. K námitce přepjatého formalismu uvedl, že správní orgány provedly dokazování a zjišťování skutkového stavu. K námitce nedostatečného odůvodnění upozornil, že tvrzení žalobkyně, že sedí-li instruktor za žákem, přebírá odpovědnost za celou jízdu, nepovažuje za prokázání liberačního důvodu, neboť předmětem řízení je správní delikt „provoz neschváleného výcvikového vozidla“. Žalobkyni byla uložena (snížena) pokuta pouze ve výši 30.000,- Kč, když horní hranice sazby je 1.000.000,- Kč; pokuta tedy není zjevně nepřiměřená. S odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 12. 2005, č. j. 4 As 47/2004-87, je správní orgán při ukládání sankce oprávněn přihlížet pouze ke kritériím uvedeným v zákoně. Skutečnost, že žalobkyně je dlouhodobě ve ztrátě, není důvodem k rozdílnému hodnocení při ukládání sankce. Účetní ztráta je pouze výsledkem výkaznictví a nezobrazuje skutečný stav obchodní korporace. Žalobkyně poskytuje své služby, dostává všem svým finančním povinnostem, nebylo s ní zahájeno insolvenční řízení. Uložená pokuta není likvidační, nadto žalobkyně získala finanční prostředky i prodejem předmětného vozidla. Žalobkyní provedené srovnání s jiným skutkem (provozování autobusové dopravy) odmítl jako nepřípadné, neboť nebyl porovnán skutkový stav a objektivní skutečnosti, jde o rozdílnou skutkovou podstatu s odlišnou horní hranicí sankce, tj. společenskou nebezpečností. Žalovaný navrhl, aby soud žalobu zamítl. S odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 39/13, požádal také o náhradu nákladů řízení. Žalobkyně v replice setrvala na podané žalobě a dosavadní právní argumentaci. Z předloženého správního spisu zjistil soud následující skutečnosti: V protokolu č. 1/2013 o výsledku výkonu státního dozoru formou státní kontroly dle § 54 zákona o získávání způsobilosti ze dne 2. 12. 2013 provedeného u žalobkyně je v popisu zjištěných skutečností uvedeno, že část dokumentace chybí z důvodu krádeže tašky. Z kontrolních zjištění vyplývá, že žalobkyně nemá registraci na skupinu A2, ani nemá vozidlo nutné pro výcvik pro tuto skupinu. Bylo zjištěno, že žalobkyně prováděla výcvik žadatelů splňujících věkově skupinu A2 výcvikovým vozidlem schváleným pro skupinu A, a to vozidlem registrační značky x, značky YAMAHA FAZER s výkonem 47 kW a zdvihovým objemem 399 cm3, zařazeným do výcvikových vozidel dne 11. 5. 2007 (dále jen „předmětný motocykl“). Doručením oznámení ze dne 6. 1. 2014 bylo se žalobkyní zahájeno řízení, jehož předmětem jsou skutky, kterých se měla dopustit tím, že v rozporu s § 9 odst. 1 písm. d) zákona o získávání způsobilosti užívala pro výcvik pana J. H. na skupinu vozidel A2 vozidlo, které nebylo pro tento výcvik schváleno, a že v rozporu s § 13 odst. 1 písm. b) zákona o získávání způsobilosti prováděla výcvik A. P. a ukončila ho v době, kdy jmenovaná nesplnila ke dni ukončení výcviku podmínku dosažení příslušného věku. Rozhodnutím ze dne 4. 2. 2014, č. j. S-MUCE-208/2014 SO, MUCE-6337/2014 SO, byla žalobkyni uložena pokuta 80.000 Kč za shora uvedené dva skutky. Proti rozhodnutí podala žalobkyně odvolání, v němž namítla, že dne 25. 3. 2013 podala oznámení a žádost o provedení změn v registraci k provozování autoškoly k orgánu prvního stupně. Žádost směřující k rozšíření výcviku také na skupinu A2 na předmětném motocyklu byla podložena smlouvou o pronájmu motocyklu s vlastníkem, fakturou a prováděcím protokolem k alternativní úpravě výkonu. Orgán prvního stupně na podání nereagoval, proto v dobré víře předpokládala, že nečinností správního orgánu byl dán souhlas se zaregistrováním vozidla i pro skupinu A2. Na vozidle bylo dne 4. 1. 2013 autorizovaným servisem alternativně namontováno mechanicko-elektronické zařízení na variabilní výkon max. 35 kW, anebo 47 kW. Variace výkonu je přepínatelná, dle majitele bez možnosti samovolného nebo i řízeného přepnutí za jízdy. Touto úpravou vozidlo splňovalo požadavky dle § 80a odst. 1 písm. c) zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu, ve znění pozdějších předpisů na výcvikové vozidlo pro skupiny A2 a A. Vozidlo bylo dne 3. 10. 2013 zkontrolováno na motorové brzdě, jakožto dvojí kontrola, dle požadavku autorizovaného autoservisu. Tato kontrola potvrdila funkčnost alternativně namontovaného mechanicko- elektronického zařízení. Tyto dokumenty žalobkyně předložila dne 28. 11. 2013 při kontrole provedené orgánem prvního stupně, přiložila je k podání ze dne 25. 3. 2013 i k námitkám proti protokolu č. 1/2013 o výsledku výkonu státního dozoru formou státní kontroly dle § 54 zákona o získávání způsobilosti ze dne 2. 12. 2013. V rozhodnutí je však uvedeno, že žalobkyně nepředložila žádný důkaz. K tomu soud konstatuje, že k odvolání je přiložena prostá kopie potvrzení o snížení výkonu vystavená společností AUTO-N.-T. s.r.o., v němž se uvádí, že tato společnost na předmětný motocykl namontovala mechanicko-elektronické zařízení na variabilní výkon max. 35 kW, anebo 47 kW, přičemž variace výkonu je přepínatelná bez možnosti samovolného nebo i řízeného přepnutí za jízdy. Dále je přiložena prostá kopie oznámení a žádosti o provedení změny v registraci k provozování žalobkyně jakožto autoškoly dle § 5 odst. 1 zákona o získávání způsobilosti, ke které měly být přiloženy smlouva o pronájmu motocyklu s majitelem a faktura a prováděcí protokol k alternativní úpravě výkonu. Na tuto žádost a oznámení je ručně připsáno „převzal 25. 3. 2013“ a následuje nečitelný podpis. Dále je přiloženo potvrzení společnosti xx, spol. s r.o. (autoservisu) ze dne 3. 10. 2013 podepsané panem A.-K. o tom, že předmětné vozidlo bylo v tomto autoservisu prozkoušeno, konkrétně zařízení na brzdě na omezení výkonu ze 47 kW na 35 kW, přičemž bylo zjištěno, že je zcela funkční. Žalovaný odvoláním napadené rozhodnutí orgánu prvního stupně ze dne 4. 2. 2014 zrušil a věc mu vrátil k novému projednání. V odůvodnění mj. uvedl, že není možné alternativní (přepínatelnou) změnu výkonu jakéhokoli vozidla v souladu se současnou právní úpravou schválit, předmětné vozidlo tedy není možno užít k výcviku pro dvě skupiny řidičského oprávnění. Dne 26. 5. 2014 se uskutečnilo ústní jednání, kterého se zúčastnil jednatel žalobkyně K. Ch., který na dotaz žalovaného, zda potvrzení společnosti AUTO-N.-T. s.r.o. odpovídá skutečnosti, resp. zda je možné motocykl upravit na dva výkony, odpověděl kladně, a to na základě doporučení autorizovaného servisu Y. na D., J. K., K. , na který se v této záležitosti obrátil. Úpravu žalobkyně zadala do servisu AUTO-N.-T. v lednu 2013. Žádost dle zákona o získávání způsobilosti předala správnímu orgánu prvního stupně, kde ji osobně převzal dne 25. 3. 2013 bývalý zkušební komisař Ing. Š.. Jiný dokument potvrzující předání žádosti ke správnímu orgánu prvního stupně žalobkyně nemá. Za bývalého vrchního komisaře pana Š. bylo zvykem vše podávat přímo komisařům, nikoli přes podatelnu, což by bylo považováno za nedůvěru vůči pracovníkům úřadu. Pan Š. vyřizoval podobné žádosti se zpožděním několika měsíců a poté bylo rozhodnutí antedatováno. Do technického průkazu nebyly změny provedené na předmětném motocyklu zapsány, žalobkyně čekala na vyjádření zkušebních komisařů. Předmětný motocykl žalobkyně v rámci splnění nápravného opatření uloženého správním orgánem prvního stupně prodala. Změna v registru vozidel, kterou měl provést nabyvatel, dosud nebyla uskutečněna. Jednatel žalobkyně uvedl, že do jednoho týdne předloží kupní smlouvu a potvrzení servisu, který provedl omezení výkonu motocyklu. Dne 12. 6. 2014 byl vyslechnut svědek Ing. B. B., odpovědný zástupce společnosti YAMAHA. M. M. E. B.V., který k věci sdělil, že tato společnost je výhradní dovozce motocyklů značky YAMAHA do České republiky; není mu známo, že by existovala sada schválená výrobcem k úpravě motocyklu YAMAHA FAZER 400 win: x. Tento motocykl je karburátorový, je u něj proto možné snížení výkonu pouze mechanickým zásahem do nastavení karburátoru. Takový model vylučuje možnost variabilního výkonu s přepínáním. Společnost A.-N.-T., s.r.o., nebyla v roce 2013 autorizovaným servisem motocyklů značky YAMAHA. Pan S. A.-K., statutární zástupce společnosti x x, spol. s r.o., byl jako svědek celkem pětkrát předvolán, vždy se ale z jednání omluvil. Až na šestou výzvu se dne 5. 9. 2014 dostavil a k věci vypověděl, že záznamy o provedených zakázkách vedl ve formě zakázkových listů. Měření výkonů tato společnost neprovádí, nechává si formou poptávky měření provádět u společnosti P. Praha. Společnost P. Praha provádí měření na zařízení LPS 3000. Měření bylo provedeno jako součást jiné zakázky na osobním vozidle. Měření na motorové brzdě poskytuje společnost xx, spol. s r.o., zdarma jako bonus k jiné opravě vozidla. U samotného měření svědek nebyl, potvrzení vydal na základě informace zaměstnance, pravděpodobně pana P. Protokol o měření neviděl, pravděpodobně nebyl ani vytisknut. V případě měření na osobní žádost klienta se netiskne protokol a měření se provádí obvykle zdarma. Dne 5. 9. 2014 zaslal správnímu orgánu prvního stupně e-mailem pan A.-K. fakturu s datem uskutečnění zdanitelného plnění dne 4. 10. 2013 k opravě automobilu Škoda Octavia x, kde odběratelem byla J. R.. K této opravě měl být dle sdělení pana A.-K. proveden zdarma test motorky. Dne 16. 9. 2014 zaslal správnímu orgánu prvního stupně A.-K. e-mail se sdělením, že si nikdo z mechaniků v dílně nevzpomíná, že by testoval motorku a že potvrzení přinesl do kanceláře pan R. a pravděpodobně byl i u testování, pokud bylo provedeno. Správní orgán prvního stupně provedl také dožádání výslechu P. E., statutárního zástupce společnosti A.-N.-T., s.r.o., přičemž dožádaný správní orgán, Městský úřad Varnsdorf, sdělil, že se jemu ani Policii ČR nepodařilo zjistit místo současného pobytu tohoto svědka, proto nemohl být vyslechnut. Správní orgán prvního stupně provedl také dožádání výslechu Z. Š. u Magistrátu města Brna. Pan Š. dne 12. 9. 2014 vypověděl, že na správním orgánu prvního stupně pracoval jako řadový zkušební komisař do dubna 2013, oznámení a žádosti ke změně registrace k provozování autoškoly byly předávány hlavnímu zkušebnímu komisaři M. Š., v případě jeho nepřítomnosti materiály převzali řadoví zkušební komisaři a předali je na jeho pracovní stůl. Pan Š. věc pak vyřídil. Z. Š. na materiály, které převzal osobně, doplnil datum převzetí a podpis. Do evidence tyto žádosti formálně dopisovány nebyly. Na převzetí žádosti dne 25. 3. 2013 od pana Ch. si již s ohledem na delší časový odstup nevzpomíná. Na výzvu k seznámení se s podklady k rozhodnutí a k vyjádření žalobkyně navrhla písemností ze dne 23. 7. 2014 vyslechnout M. B., vedoucího oddělení registrace motorových vozidel na správním orgánu prvního stupně. Rozhodnutím správního orgánu prvního stupně ze dne 8. 10. 2014 byla žalobkyni uložena pokuta 60.000 Kč za spáchání deliktu dle § 56 odst. 1 písm. d) zákona o získávání způsobilosti tím, že v rozporu s § 9 odst. 1 písm. d) tohoto zákona prováděla v době od 20. 8. 2013 do 2. 10. 2013 výcvik J. H. a v době od 25. 7. 2013 do19. 10. 2013 výcvik A. P. na skupinu vozidel A2 vozidlem, které nebylo pro tento výcvik schváleno. Týmž rozhodnutí byla žalobkyni uložena povinnost nahradit náklady řízení v paušální výši 1.000 Kč. Správní orgán prvního stupně v odůvodnění uvedl, že při výcviku J. H. a A. P. bylo užito vozidlo s výkonem 47 kW, zdvihovým objemem 399 cm3 a maximální rychlostí 196 km/hod, které je určeno dle platné registrace a zařazeno do výcviku dne 11. 5. 2007 jako výcvikové vozidlo pro skupinu A21 (nyní A). Při výcviku obou osob žalobkyně porušila ustanovení § 80a písm. c) zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu, ve znění pozdějších předpisů, neboť vozidlo pro skupinu A2 může mít maximální výkon 35 kW. Tímto jednáním porušila žalobkyně i § 9 odst. 1 písm. d) zákona o získávání způsobilosti, neboť vozidlo nebylo pro tento výcvik schváleno a ani nesplňovalo technické předpoklady k jeho schválení. Žalobkyni se nepodařilo prokázat pravost potvrzení o snížení výkonu vystavené společností K. M. 07, pobočkou A.- N.-T., s.r.o., která je v konkurzu. Jednateli společnosti P. E. se nepodařilo doručit předvolání k výslechu. Prodejem vozidla byla znemožněna jeho kontrola, změna v registru vozidel na nového vlastníka dosud provedena nebyla. Z výpovědi svědka S. A.-K. nevyplývá jednoznačně, že měření snížení výkonu bylo skutečně společností xx, spol. s r.o., provedeno. Zástupci společnosti Yamaha Motor Middle Europe B.V., která je výhradním dovozcem motocyklů značky Yamaha do České republiky, není známo, že by existovala výrobcem schválená sada k úpravě alternativního výkonu a vzhledem k technické specifikaci předmětného vozidla (karburátorový typ) není taková úprava ani možná. Dosud ani nebylo požádáno o změnu v registru vozidel zápisem alternativního výkonu motoru. Výslech žalobkyní navrženého svědka pana B., který nikdy neřídil zkušební komisaře ani nevyřizoval registrace autoškol, považoval správní orgán prvního stupně za nadbytečný. Při ukládání sankce zohlednil počet a charakter skutků, jejich závažnost, způsob spáchání, jejich následky a okolnosti, za nichž byly spáchány. K ohrožení došlo u žadatelů o řidičské oprávnění, učitelů výcviku a ostatních účastníků silničního provozu. V omyl byli uvedeni zákazníci žalobkyně. Výši pokuty zvolil s ohledem na majetkové poměry žalobkyně (společnosti s ručením omezeným se základním kapitálem téměř 200.000 Kč) a s ohledem na ceny poskytovaných služeb. Proti prvostupňovému rozhodnutí podala žalobkyně obsáhlé odvolání, ve kterém uvedla námitky obsažené též v žalobě. Brojila také proti výši uložené pokuty, kritériu pro určení výše pokuty v podobě výše základního kapitálu a proti posouzení jednání jako dvou skutků. Žalovaný žalobou napadeným rozhodnutím snížil pokutu na 30.000,- Kč a ve zbytku prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Jednání žalobkyně posoudil jako jeden trvající delikt spočívající v tom, že umožnila provádění výcviku na vozidle, u nějž vlastním opomenutím nezajistila provedení všech správních úkonů k legalizaci, proto snížil pokutu na polovinu. Žalobou napadené rozhodnutí bylo doručeno žalobci dne 29. 1. 2015. Žaloba byla doručena soudu dne 17. 3. 2015. Lze tak konstatovat, že žaloba je včasná [srov. ustanovení § 72 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“)]. Žalobce i žalovaný na výzvu soudu sdělili, že souhlasí s tím, aby ve věci bylo rozhodnuto bez nařízení jednání. Soud přezkoumal v mezích uplatněných žalobních bodů (§ 75 odst. 2 s. ř. s.) rozhodnutí žalovaného, proti němuž žaloba směřuje, jakož i řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo, přičemž zjistil vady, ke kterým by musel přihlédnout i bez návrhu, a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. Pro posouzení věci je relevantní následující právní úprava: Dle § 9 odst. 1 písm. d) zákona o získávání způsobilosti „V autoškole lze při výuce a výcviku k získání řidičského oprávnění provozovat výcvikové vozidlo, které bylo pro účely výuky a výcviku schváleno obecním úřadem obce s rozšířenou působností.“ Dle § 56 odst. 1 písm. d) zákona o získávání způsobilosti „Právnická nebo podnikající fyzická osoba se jako provozovatel autoškoly dopustí správního deliktu tím, že v rozporu s § 9 provádí výcvik neschváleným výcvikovým vozidlem“, přičemž dle § 56 odst. 4 písm. a) tohoto zákona se za takový správní delikt uloží pokuta do 1.000.000 Kč. Dle § 57 odst. 2 zákona o získávání způsobilosti se při stanovení výše pokuty právnické osobě přihlédne k závažnosti správního deliktu, zejména ke způsobu jeho spáchání a jeho následkům a okolnostem, za nichž byl správní delikt spáchán. Soud nejprve zaujímá stanovisko k námitce absence prokázání a odůvodnění existence materiální stránky správního deliktu (tedy k námitce k výroku o spáchání deliktu) a následně k námitce nepřezkoumatelnosti odůvodnění výše pokuty. Předmětem sankčního řízení je skutek. Skutek je vymezen v oznámení o zahájení řízení tak, že v rozporu s § 9 odst. 1 písm. d) bylo k výcviku žalobkyní užito vozidlo, které nebylo schváleno obecním úřadem obce s rozšířenou působností. Takové jednání ostatně i žalobkyně přiznává, nerozporuje a označuje je za administrativní porušení právních předpisů. Prvostupňové rozhodnutí i rozhodnutí žalovaného toto také konstatují. Trestnost správních deliktů se řídí obdobnými principy jako trestnost trestných činů. Pro trestnost jednání musí být naplněna i materiální stránka deliktu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2007, č. j. 8 As 17/2007 - 135), tj. bez ohledu na to, zda jde o odpovědnost pachatele subjektivní či objektivní. Kategorie správních deliktů je kategorií trestního práva v širším slova smyslu, tudíž se pro všechny správní delikty, nejen pro přestupky, uplatní povinnost správního orgánu zkoumat nejen naplnění formálních znaků správního deliktu, ale také, zda jednání vykazuje daný stupeň společenské škodlivosti, tudíž materiální stránku správního deliktu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2008, č. j. 7 Afs 27/2008 - 46). Soud odkazuje na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu týkající se posuzování naplnění materiálního znaku trestného činu. V rozhodnutí ze dne 17. 4. 1996, sp. zn. 1 Tzn 2/96, publikovaném pod č. 43/1996 Sb. NS, uvedl Nejvyšší soud následující: „Při úvahách o tom, zda obviněný naplnil i materiální znak trestného činu, tedy zda v jeho případě tento čin dosahoval vyššího stupně nebezpečnosti pro společnost, než je stupeň nepatrný [§ 3 odst. 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „starý trestní zákon“)], je nutno zdůraznit, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Na tom nic nemění ani ustanovení § 3 odst. 2 starého trestního zákona, podle kterého čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, není trestným činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu. Citované ustanovení se totiž uplatní jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti pro společnost v konkrétním případě ani při formálním naplnění znaků určité skutkové podstaty nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti pro společnost, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty.“ Lze tedy obecně vycházet z toho, že jednání, jehož formální znaky jsou označeny zákonem za jiný správní delikt, naplňuje v běžně se vyskytujících případech materiální znak jiného správního deliktu, neboť porušuje či ohrožuje určitý zájem společnosti. Z tohoto závěru však nelze dovodit, že by k naplnění materiálního znaku skutkové podstaty správního deliktu došlo vždy, když je naplněna skutková podstata správního deliktu. Pokud se k okolnostem jednání, jež naplní formální znaky skutkové podstaty přestupku, přidruží takové další významné okolnosti, které vylučují, aby takovým jednáním byl porušen nebo ohrožen právem chráněný zájem společnosti, nedojde k naplnění materiálního znaku jiného správního deliktu a takové jednání potom nemůže být označeno za jiný správní delikt (srov. rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 26. 9. 2012, č. j. 31 Af 23/2012 – 40). Za běžných okolností je tedy materiální stránka deliktu presumována, její absence závisí na výskytu výjimečných okolností. Jediné, co by snad v nyní projednávané věci mohlo ovlivnit materiální stránku deliktu (který je vymezen v oznámení o zahájení řízení a obou správních rozhodnutích), je skutečnost, kterou uvádí žalobkyně, a to že dne 25. 3. 2013 podala „oznámení a žádost o provedení změny v registraci k provozování autoškoly dle § 5 odst. 1 zákona o získávání způsobilosti“, ke které měly být přiloženy smlouva o pronájmu motocyklu s majitelem a faktura a prováděcí protokol k alternativní úpravě výkonu. Žalobkyně však jednoznačně neprokázala, že uvedenou písemnost ke správnímu orgánu prvního stupně někdy doručila. Skutečnost, že žádosti byly podávány přímo příslušné oprávněné úřední osobě (zkušebnímu komisaři), kterou potvrdil i bývalý zkušební komisař Š., je sice možná, ovšem, na předložené písemnosti chybí úřední razítko, podpis je nečitelný a nadto odlišný od podpisu pana Š. uvedeném v protokolu o jeho výpovědi sepsaném dne 12. 9. 2014 na Magistrátu města Brna. Lze dovodit, že by se mohlo jednat o žádost dle § 10 odst. 1 zákona o získávání způsobilosti (výcvikové vozidlo schvaluje pro jeho použití k výcviku v autoškole úřad příslušný pro registraci silničního motorového vozidla podle zvláštního zákona). Důvodem právní úpravy schválení vozidla k výcviku příslušným správním orgánem je kontrola splnění všech náležitostí výcvikového vozidla (např. konstrukce a technického stavu, doplňkového příslušenství pro ně předepsaného, zařazení do příslušné skupiny motorových vozidel k výcviku) a ve svém důsledku posílení zajištění bezpečnosti osádky výcvikového vozidla. Příslušný úřad musí vydat rozhodnutí v případě změny registrace autoškoly dle § 5 zákona o získávání způsobilosti i v případě schválení vozidla dle § 10 tohoto zákona. Ani jedno z těchto rozhodnutí však nebylo pro předmětné vozidlo vydáno. Nelze zde presumovat údajnou nečinností správního orgánu fikci vydání kladného rozhodnutí, taková možnost v zákoně upravena není. Žalobkyní uváděná dobrá víra (potenciální nečinnost správního orgánu prvního stupně považovaná za ekvivalent pozitivního rozhodnutí) se nezakládá na oprávněném očekávání, a je zcela irelevantní. Výcvik byl prováděn na vozidle, které nebylo schváleno dle § 10 zákona o získávání způsobilosti, byl tedy porušen § 9 odst. 1 písm. d) tohoto zákona. Soud, ostatně tak jako i orgán prvního stupně a žalovaný, neshledal žádné zvláštní přidružené okolnosti, které by vyloučily porušení právem chráněného zájmu společnosti způsobeného jednáním žalobkyně. Soud tak má za to, že došlo k naplnění materiálního znaku správního deliktu. Ostatně i sama žalobkyně v žalobě přiznává své pochybení a označuje ho za porušení administrativního pořádku. Tím, že předmětné vozidlo neschválené pro výcvik ve skupině A2 bylo k takovému výcviku užito, byla naplněna i materiální stránka deliktu, tedy došlo k porušení zájmu na řádné kontrole splnění všech náležitostí výcvikového vozidla ze strany příslušného správního orgánu. Soud nepřisvědčuje námitce žalobkyně, že rozhodnutí žalovaného postrádá odůvodnění materiální stránky deliktu. Pokud nenastaly významné okolnosti, které by vyloučily naplnění materiálního znaku jiného správního deliktu, není třeba zvlášť odůvodňovat naplnění této stránky deliktu. Soud tedy nemá rozhodnutí v tomto směru za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Soud ovšem shledává žalovaným uvedenou materiální stránku deliktu - „společenskou nebezpečnost“ - ohrožení života a zdraví účastníků provozu použitím vozidla o silnějším výkonu jako mylnou (viz níže k odůvodnění výše pokuty). K otázce, zda byl výcvik prováděn na vozidle, které nesplňuje technické požadavky, tj. výcvik byl prováděn na vozidle o vyšším než povoleném maximálním výkonu, soud uvádí následující. Pro konstatování spáchání deliktu vymezeného v oznámení o zahájení řízení a v obou správních rozhodnutích nemá řešení této otázky vliv, neboť předmětné vozidlo skutečně nebylo schváleno příslušným správním orgánem k výcviku ve skupině A2. Řešení této otázky primárně směřuje do podmínek možnosti schválení vozidla pro příslušnou výcvikovou skupinu. V oblasti dokazování soud přisvědčuje žalobkyni, že břemeno důkazní leží v sankčním řízení na správním orgánu. Přestože správní orgány uvedly ve svých rozhodnutích opačný názor, dokazování správní orgán prvého stupně provedl a dospěl k závěru, že provedení úpravy výkonu na předmětném vozidle nebylo v řízení prokázáno. Rozhodnutí tedy není v tomto směru nepřezkoumatelné, ostatně sama žalobkyně v žalobě uvedla, že žalovaný své úvahy vcelku přehledně a srozumitelně popsal. Soud se s hodnocením důkazů provedeným žalovaným ztotožňuje, za rozhodující má vyjádření Ing. B. B., zástupce autorizovaného prodejce motorek YAMAHA, že typ předmětného motocyklu neumožňuje žalobkyní popisovanou úpravu alternativního výkonu. Námitku nepřezkoumatelnosti rozhodnutí žalovaného způsobené přehlédnutím a opomenutím žalobkyní navržených důkazů soud považuje za nedůvodnou. Žalovaný se důkazními návrhy žalobkyně zabýval zejména na straně 5 svého rozhodnutí. Dále soud zcela na okraj podotýká, že již správní orgán prvního stupně mohl požádat žalobkyni o sdělení jména současného vlastníka vozidla a pak využít ustanovení § 54 správního řádu a vyzvat současného vlastníka předmětného vozidla k předložení věci či strpění ohledání věci na místě. Dále soud poznamenává, že kupní smlouvu k předmětnému vozidlu žalobkyně ve správním řízení nepředložila, přiložila ji až k žalobě. Dle kupní smlouvy je nabyvatelem O. S. N`K., bytem x. V této kupní smlouvě není uvedeno ustanovení o právech a povinnostech v souvislosti se změnou v zápisu v registru vozidel tak, jak uvedl jednatel žalobkyně při podání vysvětlení dne 26. 5. 2014. I podle soudu tato tvrzení a listiny vzbuzují zcela oprávněné pochyby, zda se žalobkyně deklarovaným prodejem předmětného motocyklu, který nebyl jako nápravné opatření správním orgánem v rámci správní kontroly vyžadován, (jak nesprávně tvrdí žalobkyně, nadto správnímu orgánu prvého stupně sama nesdělila jméno a poněkud vzdálenou adresu kupujícího), nesnažila ve skutečnosti pouze znemožnit přímou kontrolu existence jí tvrzené úpravy výkonu. Soud naopak přisvědčuje žalobkyni ohledně námitky nedostatečného odůvodnění výše pokuty. Žalovaný rozhodnutím snížil pokutu z částky 60.000 Kč na částku 30.000 Kč, když přisvědčil odvolací námitce žalobkyně, že správní orgán prvního stupně nesprávně posoudil provedení výcviku dvou osob neschváleným vozidlem jako dva skutky, a naopak vyhodnotil tuto skutečnost jako trvající delikt. Ukládání sankcí je ovládáno absorpční zásadou (obecně vyjádřenou např. v § 12 odst. 2 zákona ČNR č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů), nelze tedy pokutu uloženou za dva skutky poté přehodnocené jako jeden trvající delikt dělit dvěma, aniž by to bylo řádně odůvodněno. Rozhodnutí žalovaného řádné odůvodnění výše pokuty postrádá, rozhodnutí je v tomto směru nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Dále soud upozorňuje, že správní orgán prvního stupně vymezil v oznámení o zahájení řízení i rozhodnutí skutek pouze odkazem na § 9 odst. 1 písm. d) zákona o získávání způsobilosti, tedy provádění výcviku na vozidle neschváleném příslušným obecním úřadem obce s rozšířenou působností. Soud má kritérium ohrožení osob v důsledku výcviku studenta autoškoly na „silnějším stroji“ zvolené správními orgány k odůvodnění výše pokuty za nepřípadné. Výcvikové vozidlo autoškoly je standardně vybaveno dvojím zařízením umožňujícím ovládání spojky a provozní brzdy vozidla, popřípadě akcelerátoru, v případě motocyklu též dvojím řízením umožňujícím komunikaci učitele s žákem a ovládání zapalování motocyklu [srov. § 9 odst. 1 písm. b) zákona o získávání způsobilosti], přičemž z tohoto hlediska není žalobkyni ze strany žalovaného žádný nedostatek vytýkán. S ohledem na existenci dvojího ovládacího zařízení výukového vozidla se bezpečnost jeho řízení vždy odvíjí primárně od učitele, který může v případně pochybení studenta bezprostředně „zasáhnout“. Naopak u studenta autoškoly se potřebná míra řidičských dovedností a zkušeností obecně nepředpokládá, a to bez ohledu na skupinu vozidla, pro kterou je řidičské oprávnění žádáno. Uchazeč žádající o řidičské oprávnění pro vozidla skupiny A2 (což je tento případ) může být úplně stejně řidičsky nezkušený jako uchazeč žádající o řidičské oprávnění pro nějakou „vyšší“ skupinu (např. skupinu A), z čehož vyplývá, že pro oba uchazeče může být řízení „silnějšího stroje“ rovnocenným bezpečnostním rizikem. Zamezení tohoto rizika závisí v obou případech na individuálních schopnostech učitele provádějícího výcvik. Z tohoto důvodu je lichá argumentace žalovaného, že výuka prováděná na vozidle o vyšším než schváleném výkonu přímo ohrožuje zájemce o řidičské oprávnění a také ostatní účastníky silničního provozu. Tato námitka by měla smysl, pokud by byla na výcvikovém vozidle shledána např. technická závada, kde by riziko bezpečnosti provozu bylo dáno objektivně a bylo by možno uvažovat o účelném vyloučení vozidla z veřejného provozu. V nyní posuzované věci se však jedná o problém výcviku na vozidle vyššího výkonu, kde je však klíčovým bezpečnostním faktorem právě jednání výcvikového instruktora (učitele autoškoly). Navíc právní předpis stanovil v době spáchání deliktu jen nejnižší povolenou kubaturu a výkon výcvikového vozidla, a nikoli nejvyšší [srov. písm. c) přílohy č. 2 k zákonu o získávání způsobilosti], tudíž argumentace žalovaného přímo popírá zákonnou úpravu. K žalobkyní tvrzené likvidační výši pokuty soud odkazuje na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 4. 2010, č. j. 1 As 9/2008 – 133, které uvádí: „I. Správní orgán ukládající pokutu za jiný správní delikt je povinen přihlédnout k osobním a majetkovým poměrům pachatele tehdy, pokud je podle osoby pachatele a výše pokuty, kterou lze uložit, zřejmé, že by pokuta mohla mít likvidační charakter, a to i v případech, kdy příslušný zákon osobní a majetkové poměry pachatele v taxativním výčtu hledisek rozhodných pro určení výše pokuty neuvádí. II. Správní orgán vychází při zjišťování osobních a majetkových poměrů z údajů doložených samotným účastníkem řízení, případně z těch, které vyplynuly z dosavadního průběhu správního řízení či které si opatří samostatně bez součinnosti s účastníkem řízení. Nelze-li takto získat přesné informace, je správní orgán oprávněn stanovit je v nezbytném rozsahu odhadem.“ Likvidační pokutou se rozumí sankce, která je nepřiměřená osobním a majetkovým poměrům pachatele deliktu do té míry, že je způsobilá mu sama o sobě přivodit platební neschopnost či ho donutit ukončit podnikatelskou činnost, nebo se v důsledku takové pokuty může stát na dlouhou dobu v podstatě jediným smyslem jeho podnikatelské činnosti splácení této pokuty, a zároveň je zde reálné riziko, že se pachatel, případně i jeho rodina (jde-li o podnikající fyzickou osobu) na základě této pokuty dostanou do existenčních potíží. Tvrdí-li žalobkyně, že uložením pokuty bude zasaženo do jejího podnikání spočívajícím zejména v provozování autoškoly, nemá soud pochyb, že povinnost zaplatit částku v celkové výši 31.000,- Kč skutečně může znamenat mimořádné navýšení nákladů na zajištění činností souvisejících s předmětem podnikání žalobkyně (např. údržba výcvikového vozidla, náklady na pohonné hmoty, správa prostor pro výuku a výcvik atd.). Pokud jde o kritérium pro určení výše pokuty užité správním orgánem prvního stupně, (s ohledem na majetkové poměry žalobkyně jako společnosti s ručením omezeným se základním kapitálem téměř 200 tisíc a s ohledem na ceny poskytovaných služeb), se kterým se žalovaný v podstatě ztotožnil a k němuž doplnil, že správní orgán prvního stupně vycházel mimo jiné z veřejně dostupného zdroje – obchodního rejstříku, soud přisvědčuje argumentaci žalobkyně, že základní kapitál skutečně neodráží majetkové poměry subjektu. Základní kapitál je peněžní vyjádření souhrnu peněžitých i nepeněžitých vkladů společníků (srov. § 58 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 a § 30 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích). Základní kapitál představuje pouze účetní položku, je zdrojem majetku obchodní korporace a jako takový je součástí vlastního kapitálu a účetně se vykazuje v rámci pasiv. Jde pouze o zdroj, nikoli o samotný majetek. Vyplývá z něj pouze to, že v minulosti (při založení obchodní korporace nebo při zvýšení jejího základního kapitálu) byl obchodní korporaci ze strany vkladatelů poskytnut ve formě peněžitých nebo nepeněžitých vkladů majetek o určité hodnotě. Dále soud podotýká, že kritérium „ceny poskytovaných služeb“ nebylo vůbec předmětem dokazování v průběhu celého správního řízení, v rozhodnutí ani ve spise není k němu uvedena jakákoli zmínka o konkrétní výši a způsobu jejího zjištění. V případě, že správní orgán nahlíží do obchodního rejstříku pro získání informace o základním kapitálu, může zcela jistě nahlédnout do sbírky listin pro informace o majetkových poměrech žalobkyně (např. do účetní závěrky a výkazu zisku a ztrát). Pokud by správní orgán nalezl v obchodním rejstříku neaktuální, zastaralé informace a žalobkyně by sama o sobě informace tohoto druhu neposkytla, je oprávněn je stanovit v nezbytném rozsahu odhadem. Soud uzavírá, že odůvodnění výše pokuty má za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, neboť v rozhodnutí uvedená kritéria jsou mylná, neposkytují dostatečný podklad pro uložení takto vysoké pokuty, a není ani uveden důvod, proč byla pokuta snížena právě na polovinu. Za daných okolností tedy soud nemůže posoudit, zda správní úvaha žalovaného o výši pokuty byla zjevně nepřiměřená, a proto nevznikl prostor pro případnou moderaci sankce. Soud má rozhodnutí žalovaného za nezákonné pro nepřezkoumatelnost danou nedostatkem důvodů, proto napadené rozhodnutí dle § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. zrušil bez jednání a vrátil věc dle § 78 odst. 4 s. ř. s. žalovanému k dalšímu řízení. Správní orgán je v dalším řízení dle § 78 odst. 5 s. ř. s. vázán právním názorem vyloveným soudem. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle ustanovení § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť ve věci neměl úspěch. Žalobci, který byl ve věci úspěšný, přiznal soud náhradu nákladů v celkové částce 16.342,- Kč. Náhrada nákladů řízení představuje v dané věci žalobcem zaplacený soudní poplatek za žalobu ve výši 3.000,- Kč a soudní poplatek za podání návrhu na přiznání odkladného účinku ve výši 1.000,- Kč a dále odměnu zástupce žalobce. Mimosmluvní odměna odpovídá v daném případě třem úkonům právní služby po 3.100,- Kč (převzetí zastoupení, sepis žaloby, další písemné podání - replika) podle § 7, § 9 odst. 4 písm. d), § 11 odst. 1 písm. a) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „advokátní tarif“), tj. 9.300,- Kč, k čemuž je dále třeba přičíst třikrát režijní paušál po 300,- Kč (tj. 900,- Kč) za náhradu hotových výdajů zástupce žalobce podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu a 21 % daň z přidané hodnoty, které je zástupce žalobce plátcem (2.142,- Kč); odměna za právní služby tedy činí celkem 12.342,- Kč.

Poučení