47 C 10/2020-95

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl samosoudkyní Mgr. Kateřinou Mlčochovou ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupený advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] pro zaplacení 217 337 Kč s příslušenstvím (původně o zaplacení 305 688 Kč s příslušenstvím), takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 88 314 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 22. 8. 2020 do zaplacení a se zákonným úrokem z prodlení z částky 96 134,50 Kč od 22. 8. 2020 do 11. 11. 2020, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba, aby soud uložil žalované zaplatit žalobci částku 32 888,50 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 22. 8. 2020 do zaplacení, se zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 49 533 Kč, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku, k rukám zástupce žalobce.

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou ze 4. 9. 2020 domáhal po žalované náhrady škody a nemajetkové újmy vzniklých v souvislosti s trestním stíháním žalobce, jenž byl usnesením z 21. 5. 2015 obviněn Policií ČR, Obvodní ředitelství policie [obec] [anonymizováno], Služby kriminální policie a vyšetřování, 5. odbor obecné kriminality, 1. oddělení obecné kriminality, č. j.: KRPA [číslo] ze spáchání zvlášť závažného zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 trestního zákoníku a přečinu neoprávněné opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku dle ust. § 234 odst. 1 trestního zákoníku. Pro citované trestné činy byla podána u Obvodního soudu pro Prahu 1 na žalobce obžaloba (dále jen„ obvodní soud“). Žalobce byl následně rozsudkem z 23. 7. 2019 č. j.: [spisová značka] zproštěn obžaloby. Uvedené rozhodnutí nabylo právní moci dne 14. 9. 2019. Žalobce uplatnil jednak nárok na náhradu škody ve výši 128 986 Kč představující náklady na odměnu advokáta a jednak nárok na náhradu nemajetkové újmy ve výši 88 351 Kč. Jde-li o nemajetkovou újmu, žalobce uvedl, že mu trestní stíhání způsobilo velké příkoří v životě, došlo k narušení jeho sociálních a rodinných vazeb, neboť v důsledku„ lichého“ obvinění s ním přestali jeho nejbližší, přátelé a spolupracovníci jednat jako s bezúhonným člověkem. Neoprávněné trestní stíhání výrazně ovlivnilo i ekonomickou stránku života žalobce, žalobce často absentoval v práci, což spolu se stresem z trestního stíhání mělo významný vliv na stagnaci jeho pracovní pozice. Zdůraznil, že neoprávněné trestní stíhání zasáhlo především jeho manželku a syna, kteří žili pod nepředstavitelným tlakem, jak trestní stíhání žalobce dopadne, což se negativně projevilo i na jejich zdravotním stavu. Dále uvedl, že trestní stíhání trvalo téměř 53 měsíců a proto s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1976/09 z 13. 12. 2011 má za to, že mu náleží satisfakce v peněžní formě.

2. Žalovaná v podání z 11. 11. 2020 navrhla žalobu zamítnout. Uvedla, [anonymizováno] žalobce u ní dne 20. 2. 2020 uplatnil nárok, jenž mu měl vzniknout v souvislosti s trestním stíháním ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. [spisová značka] (dále jen„ posuzované řízení“) podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen„ OdpŠk“). Nároku na náhradu nákladů trestního řízení vyhověla žalovaná co do částky 96 134,50 Kč s tím, že nepřiznala za úkon – účast na hlavním líčení dne [datum], jež bylo odročeno bez projednání věci celý úkon, ale toliko poloviční úkon a dále nepřiznala náhradu za veškeré porady po jednání až na porady z 30. 11. 2015 a 21. 12. 2018. Ohledně nároku žalobce na náhradu nemajetkové újmy konstatovala vydání nezákonného rozhodnutí a za uvedené se žalobci zároveň omluvila. Nárok žalobce v podobě peněžní satisfakce měla za neopodstatněný. Učinila nesporným průběh a výsledek posuzovaného řízení. Co se týká povahy trestní věci, žalobce byl trestně stíhán pro zvlášť závažného zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 trestního zákoníku a přečinu neoprávněné opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku dle ust. § 234 odst. 1 trestního zákoníku, když z opisu rejstříku trestů fyzických osob vyplývá, že se žalobce opakovaně dopouští trestné činnosti a situace probíhajícího trestního stíhání je mu známá. Délku řízení 4 roky a 5 měsíců shledala jako věci přiměřenou, když orgány postupovaly plynule a v řízení bylo vydáno 5 meritorních rozhodnutí ve věci. Nad shora uvedenými dopady trestního stíhání na život žalobce vyjádřila pochybnosti. S ohledem na skutečnost, že žalobce byl za jiný trestný čin loupeže dne 5. 1. 2015 pravomocně odsouzen, uzavřela, že nebyly splněny podmínky pro přiznání zadostiučinění v peněžní formě.

3. V podání z 1. 12. 2020 žalobce vzal žalobu zpět stran požadavku na zaplacení částky 96 134,50 Kč z titulu náhrady škody (obhajného), a to pro plnění žalovanou po podání žaloby. Soud proto usnesením z 3. 12. 2020 řízení ohledně této částky zastavil. Rozhodnutí nabylo právní moci dne 22. 12. 2020. Předmětem řízení tudíž zůstal nárok žalobce na náhradu škody ve výši 32 851,50 Kč a nárok na náhradu nemajetkové újmy ve výši 88 351 Kč.

4. Na základě provedeného dokazování zjistil soud tento skutkový stav:

5. Z nesporných tvrzení účastníků soud zjistil, že žalobce u žalované uplatnil svůj nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu dne 20. 2. 2020.

6. Dále byl mezi účastníky nesporným průběh trestního řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. [spisová značka] s tím, že řízení bylo vůči žalobci zahájeno dne 23. 4. 2015 vydáním usnesení Policií ČR, Obvodní ředitelství policie [obec] I, Služby kriminální policie a vyšetřování, 5. odbor obecné kriminality, 1. oddělení obecné kriminality, č. j.: KRPA [číslo] o zahájení trestního stíhání pro trestný čin loupeže dle § 173 odst. 1 tr. zákoníku a trestný čin neoprávněné opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku dle § 234 odst. 1 tr. zákoníku (usnesení vydané dle § 160 odst. 1 tr. řádu). Proti tomuto usnesení byla dne 27. 4. 2015 podána stížnost, která byla zamítnuta. Usnesením z 21. 5. 2015 byl žalobce obviněn Policií ČR, Obvodní ředitelství policie [obec] I, Služby kriminální policie a vyšetřování, 5. odbor obecné kriminality, 1. oddělení obecné kriminality, č. j.: KRPA [číslo] ze spáchání zvlášť závažného zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 trestního zákoníku a přečinu neoprávněné opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku dle ust. § 234 odst. 1 trestního zákoníku (usnesení dle § 160 odst. 1, 5 tr. řádu). Proti tomuto usnesení byla dne 21. 5. 2015 podána stížnost, která byla zamítnuta. Dne 26. 8. 2015 byla Obvodním státním zastupitelstvím pro [část Prahy] obžaloba k Obvodnímu soudu pro Prahu 1. Dne 25. 11. 2015 vydal obvodní soud rozsudek, kterým uznal žalobce vinným a uložil mu souhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 roků. Proti tomuto rozsudku bylo podáno odvolání, na základě kterého Městský soud v Praze dne 16. 3. 2016 rozhodl, že napadený rozsudek se zrušuje a věc se vrací soudu I. stupně. Dne 18. 12. 2018 byl obvodním soudem vydán rozsudek, kterým uznal žalobce vinným a uložil mu společný trest odnětí svobody na 3 roky s podmíněným odkladem na 5 let. Proti tomuto rozsudku bylo podáno odvolání, na základě kterého dne 24. 4. 2019 Městský soud v Praze vydal usnesení o tom, že napadený rozsudek se zrušuje a věc se vrací soudu I. stupně. Rozsudkem obvodního soudu z 23. 7. 2019 byl žalobce zproštěn obžaloby dle § 226 a) tr. řádu. Právní moci nabylo toto rozhodnutí dne 14. 9. 2019.

7. Z opisu z rejstříku trestů žalobce (čl. 307 přílohového spisu) se podává, že žalobce byl dne [datum] [název soudu] pravomocně odsouzen za jiný trestný čin [trestný čin] [anonymizována dvě slova] [ustanovení pr. předpisu], a to k trestu [výše trestu] [anonymizována dvě slova] [anonymizováno], [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [datum]. Ostatně i tato skutečnost byla mezi účastníky řízení nesporná.

8. Mezi účastníky nebylo ani pochyb, že se žalobce spolu se svým obhájcem dostavil dne 18. 8. 2016 k nařízenému hlavnímu líčení u obvodního soudu. Žalobce však tvrdil, že hlavní líčení proběhlo, ikdyž připouštěl, že po 15 min bylo odročeno na 18. 10. 2016 pro absenci vypracování znaleckého posudku. Žalovaná tvrdila, že hlavní líčení neproběhlo a bez projednání věci bylo odročeno.

9. Z účastnické výpovědi žalobce má soud za prokázané, že se trestní stíhání podepsalo na jeho zdraví, na jeho pracovním i rodinném životě. Jde-li o rodinný život, s manželkou se hádali, často brečela, zhoršilo se jí [zdravotní stav], žili v nejistotě a ve velkém stresu, jak to celé dopadne. [zdravotní stav rodinných příslušníků a žalobce] [anonymizováno 30 slov]. Uvedené nelze v řízení prokázat, ale má za to, že se to spustilo právě ze stresu kvůli trestnímu stíhání. Dále uvedl, že trestní stíhání ho postihlo také velmi po pracovní stránce, je [profese] [anonymizováno 10 slov] [právnická osoba]. Kvůli účasti na jednáních a jiných úkonech orgánů činných v trestním řízení, často chyběl v práci, pak i kvůli stresu a fyzickému a psychickému vyčerpání byl v pracovní neschopnosti. Očekával, že bude povýšen, ale to se nestalo. Dvakrát za ním přišla policie do práce, odvedli si ho. Nepůsobilo to dobře, má za to, že proto poté nebyl povýšen. Jiné vysvětlení pro stagnaci na pracovní pozici nemá. Chodíval také na brigády, na stavby, s tím musel ale také kvůli stresu přestat. Hodnotí, že jeho výkon klesl až o 50 %. To se projevilo i finančně, měli méně peněz, museli si půjčovat od rodiny, kamarádů. Podporu v rodině měl, ale především telefonickou, neboť kromě manželky a syna, všichni žijí v [země]. Stran psychických problémů uvedl, že špatně spal.

10. Z výslechu svědkyně [příjmení] [celé jméno žalobce] vzal soud za prokázané, že manžela jakožto žalobce podporovala, ale nesla to velmi těžce. Často brečela, zhoršilo se jí [zdravotní stav], v práci často [anonymizováno], několikrát jí museli volat i záchranku. [zdravotní stav] [anonymizováno 9 slov] [role v řízení] [anonymizováno 8 slov], asi by s nimi musela odjet za rodinou do [země]. Očekávali, že manžel bude povýšen, ale z toho sešlo, protože byl méně v práci, měli méně peněz, půjčovali si, hladověli – vypověděla, že aby se vůbec najedli, vařila polévku z rýže a mrkve. Hodně jí ponížilo, když u nich proběhla domovní prohlídka, jíž byl přítomen i syn, brečel, chtěl za tatínkem do náručí, ale to policie nedovolila, naopak ho před zraky syna spoutala. Když byl žalobce zadržen policií v práci a propuštěn až druhého dne, nikdo jí nic neřekl, nevěděla, co se stane. Bála se, že půjde do vězení. Žili ve stresu a v nejistotě. Při prohlídce nutili žalobce, aby podepsal, že je vinný. Byl pro ni šok, když zjistila, že soudkyně, jež měla kauzu žalobce na starost, byla sama stíhána. Žalobce onemocněl [nemoc], doktoři jim řekli, že se to většinou aktivuje ze stresu, žalobce se pořád léčí, [anonymizována tři slova]. Kvůli stresu nezvládala na plno péči o [anonymizováno] syna, jež vyžaduje zvýšenou péči. V průběhu výpovědi se svědkyně rozbrečela, soud hodnotí její výpověď jako věrohodnou, souladnou s výpovědí žalobce.

11. Ze seznamu porad s právním zástupcem žalobce vyplývá, že ve dnech 12. 10. 2015, 19. 10. 2015, 16. 11. 2015, 20. 11. 2015, 23. 11. 2015, 30. 11. 2015, 14. 3. 2016, 21. 3. 2016, 3. 6. 2016, 10. 6. 2016, 15. 8. 2016, 22. 8. 2016, 8. 12. 2016, 21. 12. 2016, 13. 2. 2017, 20. 2. 2017, 11. 9. 2017, 22. 9. 2017, 23. 10. 2017, 27. 10. 2017, 14. 12. 2018, 21. 12. 2018, 15. 7. 2019 a 24. 7. 2019 byly uskutečněny porady žalobce s jeho právním zástupce, každá po dobu delší než hodinu, avšak nikdy nepřesahující dvě hodiny.

12. Z provedených důkazů soud žádné další pro věc podstatné skutečnosti nezjistil.

13. Zjištěný skutkový stav soud právně posoudil následovně:

14. Podle ust. § 5 písm. a), b) OdpŠk stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, a za škodu, která byla způsobena nesprávným úředním postupem.

15. Podle § 7 odst. 1 OdpŠk právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda.

16. Podle § 8 odst. 1 OdpŠk nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo podle zákona zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.

17. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle druhého odstavce téhož ustanovení, zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo.

18. Podle § 32 odst. 3 OdpŠk nárok na náhradu nemajetkové újmy podle tohoto zákona se promlčí za 6 měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě, nejpozději však do deseti let ode dne, kdy nastala právní skutečnost, se kterou je vznik nemajetkové újmy spojen.

19. Dle doktríny i konstantní judikatury je nárok na náhradu škody způsobené zahájením trestního stíhání, které neskončilo pravomocným odsouzením, specifickým případem nároku na náhradu škody nezákonným rozhodnutím. Rozhodnutí o zproštění obžaloby je přitom rozhodnutím, které (byť nikoliv výslovně)„ ruší“ účinky zahájeného trestního stíhání, činí rozhodnutí, jímž bylo trestní stíhání zahájeno, ve smyslu zákona„ nezákonným“ a zakládá proto nárok na náhradu škody (odškodnění nemajetkové újmy) v právním režimu zákona (Srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky z 23. 2. 1990, sp. zn. 1 Cz 6/90). Uvedené právo nemá pouze ten, kdo si obvinění zavinil sám a ten, kdo byl obžaloby zproštěn nebo proti němuž bylo trestní stíhání zastaveno jen proto, že není za spáchaný trestný čin trestně odpovědný nebo že mu byla udělena milost nebo že trestný čin byl amnestován. S usnesením o zahájení trestního stíhání je proto třeba s ohledem na způsob skončení trestního stíhání žalobce nakládat v režimu OdpŠk jako s nezákonným rozhodnutím. Uvedená judikatorní východiska platí bezpochyby (a mezi účastníky o tom ostatně není sporu, žalovaná existenci odpovědnostního titulu představovaného nezákonným rozhodnutím uznává) analogicky po novele zákona provedené zákonem č. 160/2006 Sb. i pro oblast nároků nemajetkové povahy, jak se podává např. i z rozhodnutí Nejvyššího soudu z 27. 6. 2012, sp.zn. 30 Cdo 2813/2011.

20. Odpovědnostní titul (nezákonné rozhodnutí) je v dané věci dán, žalobce byl, jak nutno dovodit z výsledku trestního stíhání, nezákonně (ve smyslu odškodňovacím) trestně stíhán pro jednání, v němž orgány činné v trestním řízení spatřovaly výše označené trestné činy. Žádnou z výluk uvedených v § 12 OdpŠk žalovaná netvrdila.

21. V souvislosti s žalobcem tvrzeným vznikem nemajetkové újmy soud poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí pod č. 122/2012, dle kterého je třeba vycházet z toho, že zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, se poskytuje podle § 31a odst. 2 zákona, jež je normou s relativně neurčitou hypotézou, která není stanovena přímo právním předpisem a jež tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Soudy při stanovení výše zadostiučinění, či jeho formy, vychází především z povahy trestní věci, délky trestního stíhání a především z dopadů trestního stíhání do osobností sféry poškozené osoby. Forma a případná výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti. Skutkové vymezení újmy způsobené nezákonným rozhodnutím je významné i z hlediska dokazování, neboť zatímco při nesprávném úředním postupu spočívajícím v nepřiměřené délce řízení se újma na straně poškozeného presumuje, musí být újma založená jinou skutečností prokázána, není-li zjevné, že by stejnou újmu utrpěla jakákoliv osoba, která by byla danou skutečností postižena, a šlo by tedy o notorietu, kterou dokazovat netřeba (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 2555/2010). V rozsudku z 16.9. 2015, sp.zn. 30 Cdo 1747/2014, pak Nejvyšší soud konstatoval:„ Jak bylo již shora naznačeno, v souvislosti s prokazováním vzniku nemajetkové újmy je nesprávnou úvaha odvolacího soudu, že„ sama existence rozhodnutí, které bylo pro nezákonnost zrušeno, zakládá vyvratitelnou domněnku, že jím byla dotčené osobě způsobena imateriální újma“. Naopak, v řízení je na žalobci, aby spolu s odpovědnostním titulem (např. rozhodnutím zrušeným pro nezákonnost) tvrdil a prokazoval i existenci skutečností, které lze právně kvalifikovat jako porušení konkrétního práva žalobce (např. práva na rodinný život), a vznik nemajetkové újmy (představované např. úzkostí, nepohodlím, nejistotou) vzniklé v příčinné souvislosti s danými skutečnostmi. Teprve dojde-li soud po provedeném dokazování k závěru, že odpovědnostním titulem byla porušena konkrétní práva žalobce a že v důsledku toho vznikla žalobci nemajetková újma, může se zabývat otázkami formy a případné výše zadostiučinění podle § 31a odst. 1 a 2 OdpŠk.“ 22. Soud v daném případě shledal existenci i dalších důvodných podmínek pro odpovědnost státu za nemajetkovou újmu, tedy vznik této újmy a příčinnou souvislost mezi vydáním nezákonného rozhodnutí a vznikem újmy. Zdejší soud se zaměřil ve shodě se závěry učiněnými Nejvyšším soudem ve zmíněném již rozsudku z 27. 6. 2012, sp.zn. 30 Cdo 2813/2011, na v tomto rozsudku vytčená kritéria významná z hlediska vzniku a intenzity nemajetkové újmy způsobené žalobci nezákonným trestním stíháním, tedy na a) délku trestního stíhání, b) povahu trestní věci, c) dopady trestního stíhání do osobnostní sféry žalobce a d) okolnosti, za nichž ke vzniku nemajetkové újmy u žalobce došlo.

23. Objektivní prvky trestního stíhání, zejména jeho délka a kvalifikace trestné činnosti a výsledek celého řízení byl mezi účastníky nesporný. Trestní stíhání žalobce trvalo od 23. 4. 2015, kdy mu bylo doručeno usnesení o zahájení trestního stíhání, do 14. 9. 2019, kdy byl žalobce rozsudkem obvodního soudu z 23. 7. 2019 pravomocně zproštěn obžaloby, tedy zhruba 4 roky a 5 měsíců. Kritérium formulované délky řízení zohledňuje„ pouze“ to, jak dlouho trval zásah, resp. dopady trestního řízení do osobnostních práv žalobce. Z toho pak plyne, že i při adekvátní délce trestního řízení může docházet k vzniku nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním (rozsudek NS ze dne 16.9. 2015, sp.zn. 30 Cdo 3604/2014). Zároveň je nutno délku trestního řízení hodnotit v provázanosti s povahou věci a dopady trestního stíhání do osobnostní sféry žalobce a nečinit z ní mechanicky určující hledisko (Simon, P., Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. 1. vydání, Praha 2019, s. 163). Při přihlédnutí k celému průběhu trestního řízení, zejména s ohledem na skutkovou a procesní náročnost věci hodnotí soud délku trestního stíhání žalobce jako stále přiměřenou, a to zejména s přihlédnutím k opakované nutnosti zpracování odborných vyjádření, potřeby znaleckého zkoumání, zkoumání pachových stop žalobce aj., avšak zároveň již jako delší.

24. Pokud jde o povahu trestní věci, nutno konstatovat, že žalobce byl stíhán pro spáchání pro zvlášť závažného zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 trestního zákoníku a přečinu neoprávněné opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku dle ust. § 234 odst. 1 trestního zákoníku a byl tak ohrožen sazbou odnětí svobody 2 roky až 10 let. Jak vyplynulo z dokazování, soud má za to, že žalobce se mohl důvodně obávat uložení trestu odnětí svobody, když prvním nepravomocným odsouzením mu byl uložen trest odnětí svobody na 3 léta do věznice s ostrahou. Na druhou stranu nelze odhlédnout, že podruhé mu byl nepravomocně uložen již podmíněný trest a skutečnost, že prvním odsuzujícím rozhodnutím ve věci byl uložen nepodmíněný trest, byla dána tím, že žalobce byl ještě v podmínce z dřívějšího pravomocného odsouzení, jak vyplývá z odůvodnění odsuzujícího rozsudku. Dále lze konstatovat, že povaha trestného činu, pro který byl žalobce trestně stíhán (měl poškozené strhnout kabelku, ve které se nacházela peněženka včetně platebních karet), zpravidla nepůsobí větší společenské odsouzení oproti trestnímu stíhání např. pro trestný čin proti životu a zdraví nebo proti rodině a dětem, se kterými převážně bývá spojena i mnohem výraznější dehonestace poškozených.

25. Jde-li o dopady trestního stíhání do žalobcovy osobnostní sféry, lze uzavřít, že žalobci vznikla nejen určitá újma ztotožnitelná již se (zcela pochopitelnými) subjektivními pocity frustrace, stresu a nejistoty, ale i újma na podkladě provedeného dokazování objektivizované povahy, představovaná zásahem do osobnostních práv žalobce, tj. zejména do (z práv vyčtených v čl. 10 Listiny) práva na ochranu soukromého, pracovního a rodinného života, na zachování osobní cti. Ve spojení s délkou řízení a povahou trestní věci lze shrnout, že žalobce prokázal, že mu v důsledku nezákonného trestního stíhání vznikla nemajetková újma. Zahájení trestního stíhání vedlo ke skutečnosti, že absentoval více v práci, v důsledku čehož došlo i ke snížení finančních příjmů rodiny. Soud nemá důvod dále nevěřit, že se báli [zdravotní stav] [anonymizováno 11 slov] [role v řízení] [role v řízení] [anonymizováno 12 slov] [role v řízení], [anonymizováno 7 slov] [rok], [anonymizována čtyři slova] [role v řízení]. Dále nemajetkovou újmu umocňuje skutečnost, že žalobce byl zadržen na svobodě a soud uvěřil i tomu, že v důsledku stresu se minimálně ztížila léčba žalobce z [nemoc], když má za to, že je notorietou, že podstatným úspěchem při léčbě je právě klid. Jak uvedeno shora, soud nepochybuje, že žalobce trpěl pocity frustrace, stresu, nejistoty, jak celá kauza dopadne, nicméně nelze odhlédnout, že žalobce již nebyl bezúhonný, což snižuje jeho nemajetkovou újmu a měl podporu v rodině. I přes poučení podle § 118 a odts. 1, 3 o. s. ř. žalobce netvrdil konkrétní osoby, jež by se od něj odvrátily. Pokud jde o pracovní činnost žalobce, z provedené dokazování vyšlo najevo, že přes určitý útlum v době trestního stíhání, je žalobce stále zaměstnán pro stejnou společnost a skutečnost, že měl být povýšen a jen v důsledku trestního stíhání k tomu nedošlo, prokázána nebyla. Soud ale přihlédl, že k zadržení žalobce došlo v místě zaměstnání, což je jistě zase okolnost umocňující jeho újmu.

26. K formě a výši zvoleného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou samotným trestním stíháním lze uzavřít, že samotné konstatování nezákonnosti trestního stíhání (v odškodňovacím„ smyslu“ nutno zdůraznit) se soudu s přihlédnutím ke shora vyloženým okolnostem trestního stíhání nejeví dostačující satisfakcí. V této souvislosti je na místě připomenout, že„ forma a případná výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti, tj. její přiznání je nad rámec konstatování porušení práva namístě pouze tehdy, jestliže by se z hlediska obecné slušnosti poškozenému satisfakce skutečně mělo dostat.“ (viz cit. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.6. 2012, sp.zn. 30 Cdo 2813/2011). O případ, v němž by obecná slušnost přiznání finanční satisfakce nevelela, ve věci žalobce dle zdejšího soudu nejde. Dostačujícím momentem jaksi„ završujícím“ satisfakci, jíž by se žalobci od žalované mělo dostat, se pak soudu jeví být zaplacení částky 60 000 Kč. V této souvislosti nutno zdůraznit, že nic než zmírnění frustrace trestním stíháním vytrpěné se žalobci stejně dostat nemůže – úplné odčinění (reparace) negativních prožitků, jež žalobci trestní stíhání přineslo, totiž není již z povahy věci možné, a to jistě ani poskytnutím vyšší částky, než kterou soud shledal dostačujícím odškodněním. Soud zohlednil, že žalobce byl stíhán pro dva přečiny zpronevěry, když ve zprošťujícím rozsudku bylo konstatováno, že se nejednalo o trestné činy. Konkrétní výši částky odůvodňuje zejména výše popsaná povaha trestní věci s trestní sazbou až 10let a zejména pak shora popsaný zásah do rodinného, pracovního a soukromého života žalobce. Soud zohlednil, že na žalobce během trestnímu stíhání byl dvakrát nepravomocně odsouzen, což jistě umocňuje jeho nemajetkovou újmu. S ohledem na skutečnost, že se však v případě žalobce nejednalo bezúhonného poškozeného, měl podporu manželky, rodiny a kamarádů, k vyššímu, žalobcem požadovanému zadostiučinění důvod neseznal. Jde-li o pracovní činnost, žalobce propuštěn nebyl a skutečnost, že měl být povýšen a jen z důvodu trestního stíhání nebyl, se mu v řízení nepodařila prokázat, když jak sám během svého výslechu uvedl, že své vedoucí do věci nechce zatahovat, ostatně žalobce ani případný ušlý zisk nežádal. A ikdyž je nepochybné, že se žalobce mohl obávat nepodmíněného trestu odnětí svobody, nebýt prvního pravomocného odsouzení, žalobci by jistě hrozil jen nepodmíněný trest, což podstatným způsobem jeho nemajetkovou újmu snižuje.

27. Soud dospěl k závěru, že uvedená výše odškodnění obstojí i ve srovnání s ostatními obdobnými případy. Provedl zde přitom srovnání s věcí vedenou u zdejšího soudu pod sp. zn. 43 C 108/2015, kdy poškozenému byla na přiměřeném zadostiučinění za nezákonně vedené trestní stíhání přiznána částka 60 000 Kč. I v tomto případě byl poškozený trestně stíhán pro zvlášť závažný zločin loupeže v prvním odstavci, tj. hrozila mu stejná trestní sazba 2 - 10 let. Stejně tak byl poškozený stíhán pro dva skutky, kdy ve srovnávacím případě se jednalo o přečin omezování osobní svobody podle § 171 odst. 1 tr. zákoníku a zdejší žalobce byl stíhán pro přečin neoprávněné opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, kdy přestože nejde o totožné trestné činy, soud má za to, že se i přesto jedná o přiléhavé srovnání, neboť se jedná o přečiny, u nichž byli poškození ohroženi stejnou trestní sazbou, a to odnětí svobody až na dvě léta. Trestní stíhání pak sice trvalo několikanásobně kratší dobu, a to 15 měsíců, nicméně soud vzal do úvahy, že oproti zdejšímu žalobci, byl poškozený bezúhonný. Poškozený byl rovněž obdobně vystaven nejistotě, tlaku trestního stíhání, nebyl vazebně stíhán, měl psychické problémy, stres, úzkost, zhoršily se jeho vztahy s manželkou. Navíc shodně se zde projednávanou věcí poškozený trpěl závažným onemocněním, které se zhoršuje v případě prožitého stresu a stejně tak se v této souvislosti snižuje účinnost léčby, což bylo ve srovnávaném řízení prokázáno a jednalo se okolnost značně umocňující nemajetkovou újmu poškozeného. Porovnáním s tímto případem, tak soud dospěl k závěru, že částka 60 000 Kč je částkou zcela odpovídající a dostatečnou. Žalobce jednak poukázal na případ ve věci Nemeth proti České republice, kde trestní stíhání poškozeného trvalo po stejnou dobu a byla přiznána částku 5 000 eur z titulu náhrady škody a nemateriální újmy, nicméně s ohledem na skutečnost, že poškozený Nemeth byl stíhán pro zcela jiný trestný čin – zneužití informace v obchodním styku, nemá soud tento případ na věc za přiléhavý. Nadto uvedený poškozený byl advokátem, jemuž byl v době trestního stíhání pozastaven výkon advokacie, tedy zásah do pracovního života soud shledává mnohem závažnější oproti zdejšímu žalobci, jenž o svoji práci nepřišel. Dále žalobce poukázal na závěry Nejvyššího soudu v rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 1747/2014 z 16. 9. 2015, 30 Cdo 2865/2015 z 20. 6. 2016, jež se však uvedenou problematikou zabývají toliko v obecné rovině. Se zřetelem na výše uvedené, soud seznal, že žalobce sám žádné přesvědčivé srovnání s jiným obdobným případem, podle kterého jeho újma z hlediska spravedlnosti není menší než újma jiná, za kterou se přiznává minimálně žalovaná částka (v souladu s konstantní judikaturou reprezentovanou např. rozsudkem Nejvyššího soudu ČR z 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014), neprovedl.

28. Pokud jde o druhý nárok žalobce, a to nárok na náhradu škody, jenž po částečném plnění žalovanou zůstal neuspokojen, co do výše 32 851,50 Kč představující odměnu obhájce za úkon - účast na hlavním líčení dne 18. 8. 2016, jež bylo odročeno bez projednání věci, když žalovaná přiznala toliko odměnu jako za poloviční úkon dle a. t. Z protokolu z hlavního líčení vyplývá, že ač se žalobce spolu s obhájcem k hlavnímu líčení dostavili, jednání se nekonalo a bylo odročeno. Soud dospěl k závěru, že za tento úkon je možno přiznat toliko náhradu v poloviční výši ve smyslu ust. § 14 odst. 2 a. t. K tomu srovnej např. rozhodnutí Městského soudu v Praze z 19. 8. 2019 č. j.: 53 Co 231/2019-328, jenž konstatoval, že:„ …vedle původního nároku na mimosmluvní odměnu za úkon právní služby pak byla upravena možnost uplatnit náhradu za promeškaný čas podle ustanovení § 14 odst. 2 a. t., které pak výslovně účast advokáta při jednání, které bylo odročeno bez projednání věci, a dostavení advokáta k jednání, které se nekonalo, aniž by o tom byl advokát včas vyrozuměn.“ Žalovaná dále nepřiznala náhradu za veškeré porady po jednání až na porady z 30. 11. 2015 a 21. 12. 2018. Ve věci tedy zbývalo 10 sporných porad konaných po jednání, a to 19. 10. 2015, 20. 11. 2015, 21. 3. 2016, 10. 6. 2016, 22. 8. 2016, 21. 12. 2016, 20. 2. 2017, 22. 9. 2017, 27. 10. 2017 a 24. 7. 2019, když soud kromě porady konané po odročeném hlavním líčení dne 18. 8. 2016, kde jak uvedeno shora, jednání nebylo zahájeno, shledal účelnými úkony právní služby. Vyjma jednoho odročeného hlavního líčení, se z přílohového spisu podává, že všechna jednání byla v délce několika hodin, provádělo se při nich množství listinných důkazů, výslech svědků, znalců a s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 444/2016 soud zhodnotil, že žalobce měl právo po těchto jednáních, aby byl informován advokátem o stádiu řízení a jeho taktice a dalšímu postupu ve věci proto soud nárok žalobce na náhradu škody shledal opodstatněný i co do částky 28 314 Kč, představovaný zmiňovanými devíti poradami po jednání, když za jeden úkon ve věci náleží náhrada á 2 300 Kč, 300 Kč režijní paušál a DPH.

29. Soud zamítl žalobu ve zbývajícím rozsahu (32 888 Kč) jako nedůvodnou (výrok III. rozsudku).

30. Žalobce předběžně uplatnil nárok dne 20. 2. 2020. Soud přiznal žalobci úrok z prodlení od 22. 8. 2020 do zaplacení, jak žalobce požadoval v žalobě. Úrok byl přiznán v zákonné výši dle ust. § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., a to od data následujícího po prodlení žalované, když žalobce byl oprávněn se domáhat úroku z prodlení již od data prodlení žalované. Žalovaná se dostala do prodlení uplynutím šesti měsíců od předběžného uplatnění nároku u žalované, když platí, že nárok věřitele na zaplacení úroků z prodlení vzniká podle ust. § 1970 o. z. tehdy, nesplní-li dlužník svůj peněžitý dluh řádně a včas, tedy je-li v prodlení, a zároveň dle ust. § 15 odst. 2 OdpŠk se poškozený může domáhat náhrady škody u soudu pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen. K prodlení žalované s náhradou nemajetkové újmy proto došlo až marným uplynutím šestiměsíční lhůty určené k předběžnému projednání nároku, která začala běžet ode dne uplatnění nároku, tj. dne 20. 2. 2020, a teprve ode dne následujícího po uplynutí lhůty žalovanou stíhá povinnost zaplatit úrok z prodlení, když lhůta šesti měsíců skončila dnem 20. 8. 2020, žalovaná se tak dostala do prodlení dne 21. 8. 2020 (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR z 24. 4. 2003, sp. zn. 25 Cdo 2060/2001).

31. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl dle ust. § 142 odst. 3 o. s. ř., když žalobce byl úspěšný pouze částečně, a to jde-li o nárok na náhradu škody v nepatrné části (4 537 Kč) a jde-li o nemajetkovou újmu rozhodnutí o výši plnění záviselo na úvaze soudu. Náklady žalobce jsou představovány zaplaceným soudním poplatkem ve výši 4 000 Kč a náklady za právní zastoupení. Tarifní hodnota sporu v době zahájení řízení byla 178 986 Kč (50 000 Kč za jinou nemajetkovou způsobenou nezákonným rozhodnutím dle § 9 odst. 4 písm. a), § 7 bod 5 a. t. (usnesení Nejvyššího soudu ČR z 29. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3378/2013) a 128 986 Kč na náhradě škody), po částečném zpětvzetí žalobcem byla tarifní hodnota 82 852 Kč. Do částečného zpětvzetí žaloby žalobce vykonal tři úkony – převzetí věci, návrh ve věci samé a zpětvzetí. Žalobce vzal žalobu zpět stran nároku na náhradu škody pro plnění žalované po podání žaloby a se zřetelem na skutečnost, že žalobce byl neúspěšný jen v nepatrné části, jak uvedeno výše, pokud jde o nárok na náhradu škody a ohledně nároku na náhradu nemajetkové újmy byl úspěšný pouze částečně, ale výše plnění závisela na úvaze soudu s tím, že dle § 11 odst. 1 písm. a), d) advokátního tarifu vykonal tři shora uvedené úkony právní služby, soud mu přiznal plnou náhradu nákladů řízení á 8 260 Kč. K odměně advokáta dále náleží paušální náhrada hotových výdajů advokáta za každý ze tří vykonaných právních úkonů 300 Kč dle ust. § 13 odst. 4 advokátního tarifu. Soud dále advokátu přiznal dle ust. § 137 odst. 3 o. s. ř. daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z jeho odměny, neboť soudu doložil, že je jejím plátcem. Náhrada nákladů řízení tak činí 31 073 Kč. Po zpětvzetí žaloby žalobce učinil dva a půl úkonu – účast na jednání dne 26. 1. 2021 a 27. 4. 2021 a účast při vyhlášení rozsudku dne 7. 5. 2021. V souladu s ust. § 11 odst. 1 písm. a), d) advokátního tarifu vykonal 2,5 úkonu právní služby á 4 420 Kč s tím, že k odměně advokáta dále náleží paušální náhrada hotových výdajů advokáta za každý ze tří vykonaných právních úkonů 300 Kč dle ust. § 13 odst. 4 advokátního tarifu + daň z přidané hodnoty ve výši 21 %, tedy celkem částka 14 460 Kč, celkem má tedy žalobce nárok na náhradu nákladů řízení ve výši 49 533 Kč (4 000 Kč SOP + 31 073 Kč náhrada nákladů ke zpětvzetí a 14 460 Kč po zpětvzetí). Závěrem soud uvádí, že ve smyslu ust. § 31 odst 4 OdpŠk nemá poškozený právo na náhradu nákladů zastoupení, které vznikly v souvislosti s projednáváním uplatněného nároku u příslušného úřadu. Nad rámec výše uvedeného soud uvádí, že účelným úkon porada s klientem dne 25. 1. 2021, když žalobce se k jednání dne 26. 1. 2021 nedostavil a zástupce žalobce ač přítomen, nebyl sto i přes poradu s klientem z 25. 1. 2021 na místě vyhovět výzvě ve smyslu ust. § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. k doplnění skutkových tvrzení a soud žalobci poskytl dobrodiní lhůty k doplnění těchto tvrzení.

32. Lhůtu k plnění náhrady nákladů řízení i nároku samotného stanovil soud v souladu s § 160 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř., neboť se jedná o plnění ze státního rozpočtu, podléhající zákonu č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech, ve znění pozdějších právních předpisů a je tak na místě poskytnout žalované lhůtu delší. O povinnosti žalované zaplatit náklady řízení k rukám zástupkyně žalobce bylo rozhodnuto dle § 149 odst. 1 o. s. ř.