47 C 100/2020-50

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl samosoudkyní Mgr Kateřinou Mlčochovou ve věci žalobců: 1. [celé jméno žalobce], narozený dne [datum] bytem [adresa žalobkyně a žalobce] 2. [celé jméno žalobkyně], narozená dne [datum] bytem [adresa žalobkyně a žalobce] oba zastoupeni advokátem [titul]. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalované: [osobní údaje žalované] pro zaplacení 360 000 Kč s příslušenstvím, takto:

Výrok

I. Žaloba, aby soud uložil žalované zaplatit žalobcům 177 600 Kč se zákonnými úroky z prodlení z této částky od 7. 10. 2020 do zaplacení, se zamítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobcům na náhradě nákladů řízení 23 094 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobců.

Odůvodnění

1. Žalobou podanou dne 7. 10. 2020 se žalobci domáhali po žalované zaplacení částky ve výši 360 000 Kč se zákonnými úroky z prodlení od 7. 10. 2020 do zaplacení, jakožto zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou žalobcům nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka Liberec (dále krajský soud) pod sp. zn.: [spisová značka] s tím, že celková doba trvání řízení v délce 10 let byla nepřiměřená. Žalobci v naříkaném řízení byli v postavení žalovaných s tím, že na ně byla podána žaloba na určení neplatnosti dohody o převodu části členských práv a povinností, vyklizení bytu a předběžné opatření. Uvedli, že řízení bylo pro ně stresující a nepříjemné, žili po celou dobu v nejistotě o výsledek řízení. Rubrikované řízení se navíc týkalo podstatné části majetku žalobců, kdy hodnota družstevního podílu byla dosti vysoká a v průběhu řízení rostla. Závěrem sdělili, že mají za to, že předmětný spor nebyl složitý, neboť ve věci nebyly vyhotovovány znalecké posudky, nebylo používáno cizí právo a dokazování jako celek neprobíhalo nad rámec běžného dokazování. Svým chováním řízení neprodlužovali, využívali jen svého zákonného práva podat si ve věci řádné a mimořádné opravné prostředky. O postupu soudu vypovídá již sama délka namítaného řízení, a pokud jde o význam, shledali jej jako značný, když tvrdili zásah do rodinného i pracovního života. S ohledem na vše uvedené požadovali za jeden rok řízení částku ve výši 20 000 Kč pro každého z nich, celkem tedy 360 000 Kč.

2. Žalovaná ve svém vyjádření z 15. 12. 2020 uvedla, že u ní žalobci dne 6. 4. 2020 uplatnili svůj nárok na přiznání zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen„ OdpŠk“) v celkové výši 360 000 Kč, jež jim měla vzniknout v souvislosti s nesprávným úředním postupem Krajského soudu v Ústí nad Labem v řízení vedeném pod sp. zn.: [spisová značka]. Uvedla, že v rámci mimosoudního projednání nároku žalobců věc posoudila tak, že se zřetelem na délku naříkaného řízení, došlo k nesprávnému úřednímu postupu, a proto poskytla každému z žalobců zadostiučinění v penězích ve výši 91 200 Kč s tím, že základní částku za 1 rok řízení ve výši 16 000 Kč následně ponížila o 15 % z důvodu skutkové a právní složitosti řízení, o 10 % s ohledem na počet stupňů soudní soustavy a z důvodu sdílené újmy o dalších 15 %. Poukázala, že žaloba byla podána u věcně nepříslušného soudu, meritorně bylo rozhodováno na třech stupních soudní soustavy, ve věci bylo provedeno obsáhlejší dokazování včetně výslechu několika svědků a v řízení bylo též rozhodováno o návrhu na vydání předběžného opatření. Částku poskytnutou žalobcům v rámci mimosoudního projednání věci pak považuje za zcela přiměřenou a dostačující, a proto navrhla žalobu zamítnout.

3. Podáním z 16. 12. 2020 vzali žalobci žalobu zpět stran požadavku na zaplacení částky 182 400 Kč včetně příslušenství a ve zbývajícím rozsahu na podané žalobě trvali.

4. Usnesením zdejšího soudu z 23. 12. 2020, č. j.: [číslo jednací] bylo řízení co do částky 182 400 Kč spolu s příslušenstvím zastaveno. Citované rozhodnutí nabylo právní moci dne 13. 1. 2021.

5. Protože byly splněny předpoklady podle § 115a o. s. ř., rozhodl soud ve věci samé bez nařízení jednání.

6. Na základě provedeného dokazování zjistil soud tento skutkový stav: Žalobci u žalované uplatnili svůj nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu za nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce řízení vedeného u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka Liberec pod sp. zn. [spisová značka] dne 6. 4. 2020 (zjištěno z uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy z důvodu nepřiměřené délky soudního řízení z 23. 3. 2020; potvrzení žalované o doručení uplatnění nároku žalobců z 6. 4. 2020).

7. Ze spisu Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka Liberec (dále jen„ krajský soud“) sp. zn.: [spisová značka] zjistil zdejší soud následující podstatné skutečnosti. Dne 17. 6. 2009 byla doručena Okresnímu soudu v Liberci žaloba o určení neplatnosti dohody o převodu části členských práv a povinností o určení členství v bytovém družstvu a o vyklizení bytu spolu s návrhem na vydání předběžného opatření. Žalobci byli v postavení žalovaných s tím, že žalobce tvrdil, že žalovaný 1) [celé jméno žalobce] na sebe převedl bytovou jednotku žalobce bez jeho vědomí. Na žalovaného 1) bylo zároveň žalobcem podáno tr. oznámení pro podezření ze spáchání tr. činu podvodu. Jistota za návrh na předběžné opatření byla složena tentýž den. Usnesením z 18. 6. 2009 soud nařídil předběžné opatření, jímž zakázal žalovaným 1), 2) převést svůj členských podíl na další osobu. Uvedené usnesení bylo žalovaným doručeno dne 23. 6. 2009. Dne 16. 7. 2009 byly soudu vráceny z katastrálního úřadu soudní dokumenty s tím, že katastrální úřad uvedl, že do katastru nemovitostí nelze zapsat omezení převodu členského podílu, členských práv a povinností k družstevnímu bytu. Referátem soudu z 5. 1. 2011 bylo nařízeno jednání na 10. 2. 2011. Dne 4. 2. 2011 bylo doručeno podání žalovaného 1). Zároveň doložil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, kterým byl zproštěn obžaloby. Dne 10. 2. 2011 se konalo jednání před soudem prvého stupně. Jednání bylo odročeno za účelem doplnění dokazování na 19. 4. 2011. Přípisem z 10. 2. 2011 bylo vyžádáno od Okresního soudu v Jablonci nad Nisou zapůjčení tr. spisu pod sp. zn.: [spisová značka]. Přípisem soudu z 3. 3. 2011 soud žádá opětovně Okresní soud v Jablonci nad Nisou o zaslání celého tr. spisu nikoliv pouze dotčených rozhodnutí. Dne 10. 3. 2011 soud sděluje zástupcům, že byl zaslán již tr. spis Okresního soudu v Jablonci nad Nisou. Další podání žalovaného 1) došlo dne 31. 3. 2011. Dne 19. 4. 2011 se konalo další jednání před soudem prvého stupně. Jednání bylo odročeno na 2. 6. 2011 za účelem předvolání dalších svědků. Dne 28. 4. 2011 došlo podání žalovaných. Dne 16. 5. 2011 byla doručena omluva svědka. Dne 2. 6. 2011 bylo konáno ve věci další jednání. Přípisem soudu ze 4. 8. 2011 se soud obrací na žalobce, aby sdělil, kdy svědek, jenž se z jednání omluvil, bude přítomen v České republice, tak aby bylo možno v tomto termínu nařídit jednání. Dne 6. 10. 2011 bylo nařízeno jednání na 8. 11. 2011. Dne 21. 10. 2011 došla soudu žádost o odročení jednání z důvodu kolize, a to ze strany žalovaných. Referátem soudu z 25. 10. 2011 bylo jednání k žádosti žalovaných odročeno na 13. 12. 2011. Dne 4. 11. 2011 přišla žádost žalovaného družstva o odročení jednání z důvodu kolize. Přípisem soudu z 8. 11. 2011 byl žalovaný 3) vyzván, zda na tomto trvá a aby doložil důvody kolize. Dne 24. 11. 2011 zástupce žalovaného 3) sděluje, že se jednání účastní. Dne 13. 12. 2011 se koná další jednání před soudem prvého stupně. Jednání bylo odročeno za účelem přednesu závěrečných návrhů na 24. 1. 2012. Závěrečný návrh žalovaných došel soudu dne 12. 1. 2012. Závěrečný návrh žalobce došel téhož dne. Závěrečný návrh žalovaného 3) došel 13. 1. 2012. Dne 24. 1. 2012 se konalo ve věci jednání, na kterém byly předneseny závěrečné návrhy, byl vyhlášen rozsudek, jímž byla žaloba zamítnuta. Dne 23. 2. 2012 je založena žádost o prodloužení lhůty k vyhotovení a vypravení rozhodnutí. Stejně dne 27. 3. 2012. Rozsudek byl účastníkům rozeslán na základě referátu z 23. 4. 2012. Dovolání žalobce došlo 9. 5. 2012. Usnesením z 21. 5. 2012 soud vyzval žalobce, aby ve lhůtě pěti dnů doplnil své odvolání. Usnesením z téhož dne byl žalobce vyzván k zaplacení soudního poplatku z podaného odvolání. Odůvodnění odvolání žalobce došlo soudu dne 28. 5. 2012. Referátem soudu z 11. 6. 2012 bylo odůvodnění odvolání zasláno zástupcům žalovaných k vyjádření. Spis byl předložen odvolacímu soudu dne 11. 7. 2012. Spis byl vrácen Okresnímu soudu dne 22. 10. 2012 bez věcného vyřízení, neboť dle odvolacího soudu žalobce nezaplatil soudní poplatek z odvolání. Dne 14. 11. 2012 došlo podání žalovaných. Spis byl opětovně předložen Krajskému soudu v Ústí nad Labem dne 26. 11. 2012 s tím, že soudní poplatek z odvolání byl skutečně uhrazen, avšak dle sazebníku soudních poplatků po provedené novele. Usnesením z 27. 2. 2013 bylo rozhodnuto, že se rozsudek soudu prvního stupně zrušuje a věc se postupuje Krajskému soudu v Ústí nad Labem - pobočka Liberec - s odůvodněním, že pro řízení o určení členství v družstvu, jehož účastníky jsou jak bývalí tak stávající členové družstva, ale i samotné družstvo je v prvním stupni věcně příslušný krajský soud. Spis byl vrácen Okresnímu soudu v Liberci dne 11. 1. 2013. Usnesení bylo účastníkům rozesláno na základě referátu soudu z 2. 4. 2013. Referátem soudu z 22. 4. 2013 byl spis postoupen Krajskému soudu v Ústí nad Labem, pobočka Liberec. Referátem krajského soudu z 13. 5. 2013 bylo nařízeno jednání na 17. 9. 2013. Dne 17. 9. 2013 se konalo ve věci jednání. Jednání bylo odročeno na neurčito za účelem dalšího dokazování. Dne 24. 9. 2013 došlo soudu podání žalovaných. Referátem soudu z 27. 9. 2013 bylo nařízeno jednání na 5. 12. 2013. Vyjádření žalobce došlo dne 15. 10. 2013. Další vyjádření žalovaného došlo dne 22. 11. 2013, jež bylo na základě referátu z 27. 11. 2013 přeposláno žalobci k vyjádření. Dne 5. 12. 2013 se ve věci konalo další jednání, na němž byl vyhlášen rozsudek, jímž bylo určeno, že dohoda o převodu členských práv je neplatná a žalovaným byla stanovena povinnost vyklidit byt. Rozsudek byl rozeslán na základě referátu z 12. 12. 2013. S odůvodněním, že v řízení bylo prokázáno, že žalovaný 1) zneužil svou plnou moc a v důsledku tohoto jednání žalovaného 1) vznikl na úkor žalobce prospěch. Jednání žalovaného bylo protizákonné a v rozporu s dobrými mravy. Právní úkon, který za žalobce učinil převedení členství v družstvu a užívání bytu je proto neplatný. Odvolání žalovaných došlo 18. 12. 2013. Usnesením z 8. 1. 2014 byli žalovaní vyzváni k doplnění odvolání. Odůvodnění odvolání žalovaných došlo dne 13. 1. 2014. Usnesením ze 14. 1. 2014 byli žalovaní vyzváni k zaplacení soudního poplatku z podaného odvolání. Soudní poplatek byl uhrazen dne 23. 1. 2014. Na základě referátu z 30. 1. 2014 bylo odvolání žalobce doručeno k vyjádření žalovaným a odvolání žalovaných bylo doručeno k vyjádření žalobci, když odvolání žalobce došlo 18. 12. 2013. Vyjádření žalobce k odvolání žalovaných došlo 3. 3. 2014. Spis byl předložen odvolacímu soudu na základě předkládací zprávy z 20. 3. 2014 dne 28. 3. 2014. Na základě referátu ze 7. 10. 2015 bylo nařízeno jednání na 26. 1. 2016. Dne 26. 1. 2016 se konalo jednání před odvolacím soudem, na kterém byl vyhlášen rozsudek, v němž byl rozsudek soudu prvního stupně v části změněn, v části potvrzen a ve výrocích III., IV. a V. byl zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Spis byl vrácen Krajskému soudu v Ústí nad Labem, pobočka Liberec dne 29. 2. 2016 s odůvodněním, že absolutní neplatnost smlouvy je dána tím, že za navrhovatele a účastníky jednala táž osoba (žalovaný 1), jejíž zájmy byly protichůdné. Pokud jde o výrok III. rozsudku o vyklizení, odvolací soud konstatoval, že otázkou vyklizení se soud prvního stupně vůbec nezabýval, a proto je nepřezkoumatelný. Dne 18. 3. 2016 došlo k zpětvzetí žaloby, když žalobce uvedl, že žalovaní 1), 2) svoji povinnost vyklidit bytovou jednotku učinili dobrovolně. Na základě referátu soudu z 24. 3. 2016 bylo zpětvzetí zasláno žalovaným k vyčíslení k vyjádření. Dovolání žalovaných došlo dne 20. 4. 2016. Usnesením krajského soudu z 21. 4. 2016 byli žalovaní vyzváni k zaplacení soudního poplatku z podaného dovolání, jež uhradili dne 26. 4. 2016. Vyjádření k dovolání žalobcem došlo dne 26. 5. 2016. Spis byl předložen Nejvyššímu soudu dne 6. 6. 2016. Přípisy z 27. 6. 2016 bylo zasláno vyjádření žalobce k dovolání žalovaných žalovaným 3). Dne 15. 7. 2016 došla soudu žádost žalobce o vrácení jistoty ve výši 50 000 Kč, jež byla složena za účelem návrhu na vydání předběžného opatření. Dne 22. 7. 2016 byl soudu prvního stupně vrácen spis bez věcného vyřízení, neboť dosud nerozhodl o částečném zpětvzetí žaloby žalobcem. Usnesením z 27. 7. 2016 bylo rozhodnuto o částečném zastavení řízení. Dne 2. 8. 2016 došlo odvolání žalobce proti výroku o náhradě nákladů řízení. Na základě referátu z 23. 8. 2016 bylo odvolání žalobce doručeno zástupcům žalovaných. Spis byl předložen odvolacímu soudu dne 15. 9. 2016. Vyjádření žalovaných k odvolání žalobce došlo dne 9. 9. 2016. Usnesením z 20. 2. 2017 bylo rozhodnuto, že se věc vrací soudu prvního stupně, zrušuje se výrok II. a soudu se ukládá, aby znovu rozhodl a odůvodnil svůj výrok o náhradě nákladů řízení. Usnesením ze 4. 4. 2017 bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení mezi účastníky. Dne 11. 4. 2017 došlo odvolání žalobce do tohoto usnesení, jež bylo rozesláno zástupcům účastníků na základě referátu ze 4. 5. 2017. Vyjádření k odvolání došlo dne 10. 5. 2017. Spis byl vrácen dne 27. 12. 2017 s žádostí o poplatkové prověření. Usnesením z 15. 1. 2018 bylo rozhodnuto o vrácení složené jistoty. Usnesením odvolacího soudu z 8. 8. 2018 bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení mezi účastníky. Spis byl předložen Nejvyššímu soudu dne 13. 9. 2018. Usnesením z 21. 11. 2018 bylo rozhodnuto, že se návrh na odklad vykonatelnosti rozsudku zamítá. Usnesením ze 17. 12. 2019 bylo rozhodnuto, že se dovolání žalovaných odmítá, ve kterém Nejvyšší soud odmítl dovolání žalovaných s tím odůvodněním, že v řízení bylo prokázáno, že žalovaný 1) zneužil plné moci udělené mu navrhovatelem v rámci jejich společného podnikání v realitní kanceláři a po vzniku osobních rozporů mezi oběma jmen. před ukončením jejich spolupráce převedl členský podíl na sebe a svou manželku bez vědomí a souhlasu navrhovatele. Usnesení nabylo právní moci dne 21. 1. 2020.

8. Zjištěný skutkový stav soud právně posoudil následovně:

9. Podle § 1 odst. 1 OdpŠk platí, že stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

10. Podle § 5 písm. a) OdpŠk platí, že stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním.

11. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk platí, že stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

12. Podle § 14 odst. 3 OdpŠk platí, že uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona je podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu.

13. Podle § 15 odst. 2 OdpŠk platí, že domáhat se náhrady škody u soudu může poškozený pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

14. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk platí, že bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odstavce 2 ustanovení platí, že zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle odstavce 3 ustanovení platí, že v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

15. Žalobci splnili podmínku pro soudní uplatnění nároku předvídanou ust. § 14 OdpŠk, neboť u žalované předběžně nárok uplatnili dne 6. 4. 2020, což bylo mezi účastníky nesporným. Mezi účastníky ani nebylo sporu o tom, že ve věci byl dán odpovědnostní titul (nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce naříkaného řízení), avšak sporným zůstalo, jaké zadostiučinění by se mělo žalobci dostat (zjištěno ze stanoviska žalované ze 14. 12. 2020 a jejího vyjádření k žalobě z 15. 12. 2020).

16. Předmětné řízení trvalo ve vztahu k žalobcům od 23. 6. 2009, kdy jim bylo doručeno spolu s žalobou usnesení o nařízení předběžného opatření do 21. 1. 2020, kdy nabylo právní moci usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání. Tímto okamžikem skončila nejistota žalobců ohledně výsledku napadeného řízení. Řízení tedy trvalo 10 let a 6 měsíců. Se zřetelem na nespornost skutečnosti, že naříkané řízení bylo ve smyslu ust. OdpŠk nepřiměřené dlouhé, se soud při stanovení přiměřeného zadostiučinění dále zabýval toliko kritérii vymezenými v ust. § 31a odst. 3 OdpŠk. Zmíněná kritéria nejsou jedinými, k nimž může soud při posouzení přiměřenosti délky řízení v konkrétní věci přihlédnout, jsou ale zpravidla těmi základními (viz bod IV. Sjednocujícího stanoviska Nejvyššího soudu z 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, dále jen„ Stanovisko“).

17. V každé jednotlivé věci je třeba hodnotit právo účastníka, aby jeho věc byla projednána a rozhodnuta v přiměřené době, a zároveň obecný požadavek, aby v řízení bylo postupováno v souladu s právními předpisy a byla zajištěna spravedlivá ochrana práv účastníků. Nelze přitom vycházet z předem dané a paušálně stanovené doby řízení, která by z pohledu § 31a OdpŠk, popřípadě čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, mohla být pokládána za přiměřenou. S ohledem na celkovou délku řízení 10 let a 6 měsíců dospěl soud k závěru, že konstatování porušení práva není dostačující formou zadostiučinění za nemajetkovou újmu, proto je třeba nahradit újmu v penězích.

18. Z konstantní judikatury Evropského soudu pro lidská práva a Nejvyššího soudu ČR (viz např. rozsudek ze dne 12. 1. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1151/2009 nebo Stanovisko) plyne, že za soudní řízení lze přiznat účastníku řízení základní částku v rozmezí mezi 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva roky a dále pak za každý další rok řízení. Za posuzované soudní řízení v délce trvání 10 let a 6 měsíců, přiznal soud žalobcům základní částku ve výši 152 000 Kč, když vycházel z částky 16 000 Kč za první dva roky (každé soudní řízení musí trvat určitou dobu, přičemž nemajetková újma v prvních letech trvání řízení není příliš závažná) a z částky 16 000 Kč za každý další rok řízení a částky 1 333 Kč za jeden měsíc řízení. Částku ve výši 16 000 Kč ročně pak stanovil s ohledem na celkovou délku namítaného řízení, která překračuje jako celek dobu, ve které bylo možné uzavření věci rozumně očekávat, avšak není extrémně dlouhá.

19. Žalobci se v žalobě domáhali odčinění při horní hranici intervalu, tj. ve výši 20 000 Kč za jeden rok řízení, avšak jak již bylo uvedeno výše, Nejvyšší soud vychází při rozhodování o výši odškodnění ze základní částky 15 000 Kč [ulice] rozmezí částky ve výši 20 000 Kč za jeden rok řízení zvolil Nejvyšší soud v případě délky řízení 21 let, se zohledněním toho, že v době rozhodování v kompenzačním řízení nebylo řízení, ve kterém docházelo k průtahům stále skončeno (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1320/2011). Základní částku ve výši 18 000 Kč považovaly soudy za přiměřenou v řízení trvajícím 14 let a 11 měsíců (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3320/2014) nebo v řízení trvajícím déle než 15 let (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3379/2018). Při porovnáními s uvedenými rozhodnutími považoval proto soud za přiměřené zvýšit základní částku toliko na 16 000 Kč.

20. Posuzované řízení je nutno s ohledem na jeho předmět považovat za řízení relativně skutkově i právně složité. Složitost věci pak soud spatřuje především ve složitosti skutkové. Předmětem řízení, jak uvedeno shora, byl tři nároky žalobce. Rozsáhlejší dokazování bylo provedeno především množstvím listinných důkazů, ve věci bylo také vyslechnuto několik svědků. Nejprve bylo třeba postavit na jisto, zda smlouva o převodu členských práv byla uzavřena platně či nikoliv a až posléze mohl krajský soud rozhodnout o žalobě na určení. Soud tedy zohlednil všechny tyto složitosti a základní částku snížil o 20 %.

21. Řízení probíhalo na třech stupních soudní soustavy. Zohlednění počtu instancí vyjadřuje zásadu, že délka řízení prodlužovaná zásadně o dobu za řízení před další instancí, tj. o dobu potřebnou pro předložení věci přezkumnému soudu, pro jeho přezkumné posouzení a pro případné promítnutí výsledků přezkumu do dalšího postupu v řízení, je ospravedlnitelná (srovnej bod IV. Písm. a) Stanoviska). Zapojení více stupňů soudní soustavy zvyšuje složitost věci, kdy vyřízení opravných prostředků nutně vyžaduje větší časový prostor, tudíž soud se zřetelem počet stupňů soudní soustavy podílející se na rozhodování základní výši zadostiučinění ponížil o dalších 15 %.

22. Pokud se jedná o význam řízení pro žalobce, tento soud vidí jako standardní. Evropský soud pro lidská práva nepřiznává jakkoli zvýšený význam tomuto typu řízení oproti řízením typu: opatrovnických sporů (srovnej rozsudek ESLP ve věci Kříž proti České republice ze dne 9. 1. 2007, č. 26634/03, § 72), pracovně právních sporů (srov. rozsudek ESLP ve věci Jírů proti České republice ze dne 26. 10. 2004, č. 65195/01, § 47), věci osobního stavu (rozsudek ESLP ve věci Kniat proti Polsku ze dne 26. 7. 2005, č. 71731/01, § 41), věci sociálního zabezpečení (rozsudek ESLP ve věci Salomonsson proti Švédsku ze dne 12. 11. 2002, č. 38978/97, § 38), trestní věci (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 67/2005) a věci týkající se zdraví nebo života (rozsudek ESLP ve věci Silva Pontes proti Portugalsku ze dne 23. 3. 1994, č. 14940/89, č. 14940/89, § 39). Tyto druhy řízení více negativně ovlivňují a zatěžují osobní život poškozeného a mají tak pro poškozeného vyšší význam než řízení jiná (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4761/2010). Ani stran subjektivního kritéria významu řízení pro žalobce, jenž odvíjel od výše peněžitého plnění, soud neseznal důvody pro navýšení finančního zadostiučinění. Nicméně, institut sdílené nemajetkové újmy je možno použít tam, kdy se může dotýkat většího počtu osob z důvodu objektivně kumulovaných nároků, relativně samostatných společníků procesně organizovaných v samostatném společenství ve společném řízení (týká se typicky vedení např. zaměstnaneckých sporů více zaměstnanců proti zaměstnavateli). V daném případě byli účastníci manželi a vznikající újmu tak pociťovali společně (stejně) právě z důvodu manželské provázanosti a sdíleli nejen osud řízení, ale i újmu s jeho délkou související včetně nákladů na právní zastoupení, když z dokazování vyplývá, že byli zastoupeni stejným právním zástupcem. Společenství žalobců nabízí totiž jisté rozprostření sdílených subjektivních dopadů vedeného sporu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 30 Cdo 3694/2011 a Stanovisko Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. Cpjn 206/2010). Soud tedy z důvodů sdílené újmy základní částku ponížil o dalších 15 %.

23. Pokud pak jde o kritérium jednání poškozeného, resp. poškozených v tomto směru lze uzavřít, že se žalobci na délce řízení svým postupem ve smyslu obstrukčním nepodíleli, neboť jen jednou v průběhu řízení žádali o odročení jednání, uvedené kritérium se proto v základní výši zadostiučinění nikterak nepromítlo.

24. Jako poslední z hledisek soud zohlednil postup soudů jakožto orgánů veřejné moci během řízení. Ve věci nebyly žalobcem žádné konkrétní průtahy tvrzeny, poukazoval především na nepřiměřenou délku řízení jako celku. Až na jeden průtah (od 23. 6. 2009, kdy žalovaným bylo doručeno usnesení o nařízení předběžného opatření po 5. 1. 2011, kdy soud nařídil první jednání) postupovaly soudy v řízení již od počátku plynule a koncentrovaně a činily úkony směřující k vydání rozhodnutí ve věci samé. Délka řízení byla jednak způsobena skutečností, že žaloba byla podána u věcně nepříslušného soudu, druhak nelze odhlédnout, že odvolací soud zrušil částečně rozhodnutí soudu I. stupně pro nepřezkoumatelnost, když se krajský soud otázkou žalobcova třetího nároku na vyklizení bytu v řízení vůbec nezabýval a když posléze rozhodoval o částečném zpětvzetí žaloby, opomněl jakkoli zdůvodnit výrok o nákladech řízení. Za zmiňovaný postup soudu ve věci je proto na místě zvýšit základní částku přiměřeného zadostiučinění o 10 %.

25. Na základě výše uvedeného soud vyčíslil přiměřené zadostiučinění tak, že základ vypočtený ze základní částky 16 000 Kč/rok, se zohledněním poloviční částky za první dva roky snížil o 40 %. Celková částka, která náleží žalobcům jako přiměřené zadostiučinění proto činí 91 200 Kč pro každého z nich. Tuto částku žalovaná již žalobcům vyplatila a s ohledem na shora uvedené soud důvod pro další navýšení neshledal a žalobu ve zbývajícím nároku zamítl. Vyšší výši zadostiučinění neshledal zdejší soud ani v souladu s dobrými mravy, když jak uvedl ve svém rozhodnutí v napadeném řízení dovolací soud, bylo prokázáno, že„ …v řízení bylo prokázáno, že žalovaný 1) -zde žalobce zneužil plné moci udělené mu navrhovatelem v rámci jejich společného podnikání v [anonymizována dvě slova] a po vzniku osobních rozporů mezi oběma jmen. před ukončením jejich spolupráce převedl členský podíl na sebe a svou manželku bez vědomí a souhlasu navrhovatele…“ Tedy dopustil se jednání v rozporu s dobrým mravy, o němž žalovaná 2) – zde žalobkyně věděla a jednala s žalobcem ve shodě, jak vyplynulo z dokazování v naříkaném řízení, proto zde ani není prostor pro další navýšení již žalovanou přiznaného zadostiučinění.

26. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl dle ust. § 142 odst. 3 o. s. ř., když žalobci byli úspěšní pouze částečně, avšak rozhodnutí o výši plnění záviselo na úvaze soudu. Náklady žalobců jsou představovány zaplacenými soudními poplatky ve výši 4 000 Kč a náklady za právní zastoupení ve výši 19 094 Kč. Odměna advokáta byla určena dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), když advokát dle ust. § 9 odst. 4 písm. a), § 7 bod 5 (usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3378/2013) a § 11 odst. 1 písm. a), d) advokátního tarifu vykonal 6 úkonů právní služby á 3 100 Kč, spočívající v převzetí a přípravě zastoupení, písemném podání ve věci samé a částečném zpětvzetí pro každého z žalobců. Tato částka byla v souladu s ust. § 12 odst. 4 a. t. ponížena o 20 %. K odměně advokáta dále náleží paušální náhrada hotových výdajů advokáta za každý ze tří vykonaných právních úkonů 300 Kč dle ust. § 13 odst. 4 advokátního tarifu (převzetí a přípravě zastoupení, písemném podání ve věci samé a částečném zpětvzetí). Závěrem soud uvádí, že ve smyslu ust. § 31 odst 4 OdpŠk nemá poškozený právo na náhradu nákladů zastoupení, které vznikly v souvislosti s projednáváním uplatněného nároku u příslušného úřadu.

27. Lhůtu k plnění náhrady nákladů řízení i nároku samotného stanovil soud v souladu s § 160 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř., neboť se jedná o plnění ze státního rozpočtu, podléhající zákonu č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech, ve znění pozdějších právních předpisů a je tak na místě poskytnout žalované lhůtu delší. O povinnosti žalované zaplatit náklady řízení k rukám zástupce žalobce bylo rozhodnuto dle § 149 odst. 1 o. s. ř.