47 C 110/2021-62

Rubrum

Městský soud v Brně rozhodl předsedou senátu JUDr. Radkem Malenovským jako samosoudcem ve věci žalobce: [právnická osoba], IČ: [osobní údaje žalobce] sídlem [adresa žalobkyně] zastoupený advokátem JUDr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalované: ; [celé jméno žalované], narozená dne [datum] bytem [adresa žalované] o zaplacení 60 541,89 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Zamítá se žaloba co do požadavku na zaplacení částky 626 Kč sestávající se ze smluvních poplatků, kapitalizovaného úroku ve výši 5 716,1 Kč, úroku ve výši 22,56 % ročně z částky 59 915,89 Kč od 15. 12. 2020 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 59 915,89 Kč za dobu od 15. 12. 2020 do 27. 7. 2021.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku ve výši 59 915,89 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 59 915,89 Kč od 28. 7. 2021 do zaplacení, to vše v pravidelných měsíčních splátkách po 3 000 Kč, splatných vždy ke každému 25. dni v měsíci, počínaje prvním měsícem po měsíci následujícím po právní moci tohoto rozsudku, až do úplného zaplacení, pod ztrátou výhody splátek.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 6 364 Kč, do šesti měsíců od právní moci rozsudku, k rukám zástupce žalobce.

IV. Žalobce je povinen zaplatit České republice - Městskému soudu v Brně doplatek soudního poplatku ve výši 606 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobou ze dne 13. 5. 2021 (podána téhož dne) se žalobce domáhal uložení povinnosti žalované zaplatit částku 59 915,89 Kč na jistině, 5 716,10 Kč na kapitalizovaných úrocích, částku 626 na poplatcích, smluvní úrok 22,56 % p. a. z částky 59 915,89 Kč za dobu od 15. 12. 2020 do zaplacení a zákonný úrok z prodlení 8,25 % p. a. z částky 59 915,89 Kč za dobu od 15. 12. 2020 do zaplacení, to vše z titulu smlouvy ze dne 20. 8. 2014 o vydání kreditní karty [číslo]. Na základě uvedené smlouvy žalobce poskytl žalované úvěrový rámec 60 000 Kč se smluvním úrokem 22,56 % ročně a žalovaná se zavázala úvěr splácet povinnou měsíční minimální splátkou 3,5 % z aktuálně čerpané částky plus poplatky.

2. K výzvě soudu žalovaná uvedla, že dluh chce uhradit, ale celou částku jednorázově splatit nemůže. Žalovaná navrhla plnění dluhu ve splátkách po 1 500 Kč měsíčně.

3. Dne 30. 11. 2021 proběhlo jednání, na kterém soud provedl dokazování a zjistil následující skutkový stav.

4. Mezi právním předchůdcem žalobce – společností [právnická osoba], [IČO], a žalovanou došlo k uzavření smlouvy o vydání kreditní karty [anonymizováno] [číslo] ze dne 20. 8. 2014. Obsahem smlouvy ze dne 20. 8. 2014 bylo poskytnutí kreditní karty [anonymizováno] [číslo] na kterou se společnost [právnická osoba] zavázala poskytnout úvěrový limit ve výši 60 000 Kč a žalovaná se zavála tento úvěr čerpat a splácet, a to pravidelnými měsíčními splátkami v minimální výši 3,5 % z aktuální čerpané částky. Žalovaná se dále zavázala, že spolu s pokynutým úvěrem uhradí žalobci úroky 22,56 % p. a. a uhradit poplatky, které vyplývají z ceníku (důkaz: formulář návrhu smlouvy ze dne 20. 8. 2014).

5. Dle navazující dohody o zvláštním čerpání úvěru ze dne 20. 8. 2014 bylo mezi [právnická osoba] a žalovanou sjednáno, že poskytnutý úvěr na kreditní kartě [anonymizováno] [číslo] bude celý jednorázově použit na uhrazení dluhu u téže banky vzniklého ze smlouvy o vydání kreditní karty ze dne 1. 3. 2011. Posléze byla žalovaná oprávněná čerpat úvěrový limit v závislosti na tom, jako část měla aktuálně splacenou (důkaz: dohoda ze dne 20. 8. 2014).

6. Z důkazu Souhrnný výpis z účtu Kreditní karty je patrné, že 27. 8. 2014 byla provedena transakce 57 388,14 Kč. [příjmení] její realizací žalované poskytla sjednaný úvěr a umožnila jeho čerpání. Z důkazu Výpis z účtu kreditní karty jsou patrné splátky žalované. Splátka je vedena pod kódem [číslo]. Jak je patrné z tohoto výpisu, žalovaná hradila splátky nepravidelně s tím, že právní předchůdce žalobce byl několikrát povinen zaslat jí upomínku k zaplacení.

7. Dle čl. IX Obchodních podmínek pro vydávání a používání kreditních karet platilo, že„ pravidelná měsíční splátka je splatná ke dni, který je určen v závislosti na okamžiku, ve kterém bude Bankou vyhotovován výpis z Kartového účtu.“ Minimální výše splátky vyplývá z čl. 4, bod 5.1 Ceníku produktů a služeb pro soukromé osoby, ve kterém je stanoveno, že v případě čerpání úvěrového limitu je stanovena minimální splátka ve výši 3,5 %. Jak je stanoveno v čl. IX Obchodních podmínek„ výše povinné minimální splátky je stanovena jako procentní podíl z celkové dlužné částky, tj. částky vyčerpaného úvěru a úroky společně se sjednanými poplatky, případnými neuhrazenými platbami po splatnosti, překročením Úvěrového limitu; pro její výpočet je rozhodující stav celkové dlužné částky k datu, kdy je [příjmení] vyhotoven výpis z Kartového účtu za příslušné zúčtovací období.“ (důkaz: Obchodní podmínky).

8. V čl. XVI. Obchodních podmínek si smluvní strany ujednaly podmínky pro případ porušení Smlouvy o vydání kreditní karty a její zánik. V rámci tohoto článku je výslovně stanoveno, že„ K porušení Smlouvy ze strany Držitele dojde tehdy, když je Držitel karty v prodlení s úhradou jakékoliv pohledávky [příjmení] za Držitelem Karty.“ Následkem uvedeného porušení Smlouvy je dle výše uvedeného článku Obchodních podmínek„ oprávnění banky prohlásit veškeré pohledávky za Držitelem Karty za okamžitě splatné“ (důkaz: Obchodní podmínky).

9. Poslední splátku žalované banka eviduje ze dne 9. 4. 2020. Dále žalovaná ničeho neuhradila a z tohoto důvodu banka prohlásila poskytnutý úvěr za okamžitě splatný ke dni 31. 8. 2020. Žalovaná se tedy dostala do prodlení se splátkami za období 05/2020, 06/2020, 07/2020 a 08/2020 (důkaz: Souhrnný výpis z účtu Kreditní karty). Žalovaná si v průběhu trvání právního vztahu z předmětné smlouvy vyčerpala částku celkem 325 823,62 Kč a splatila částku 264 990 Kč (viz součet transakcí [číslo] v Souhrnném výpisu z účtu Kreditní karty).

10. K opakovaným dotazům soudu na [právnická osoba] se podařilo zjistit k otázce zkoumání úvěruschopnosti žalované následující (důkaz: vyjádření [právnická osoba] č.l. 29, č.l. 36, č.l. 40 a č.l. 48). Původní věřitel při uzavírání původní smlouvy o úvěru ze dne 28. 2. 2011, k jejímuž refinancování byla uzavřena předmětná smlouva ze dne 20. 8. 2014, měl informaci ověřenou telefonicky u zaměstnavatele žalované o existenci pracovněprávního vztahu, telefonické ověření u žalované, že skutečně o kreditní kartu žádala, a ústní potvrzení žalovanou deklarované výše příjmů, negativní lustrace v různých databázích o existenci dluhů žalované.

11. Z rámcové smlouvy ze dne 29. 8. 2018 o postupování pohledávek č. 2018, ze smlouvy ze dne 30. 12. 2020 o postoupení pohledávek č. 2018 /09/28 a její přílohy soud zjistil, že žalobce nabyl pohledávku za žalovanou, která je předmětem tohoto řízení. Postoupení pohledávky bylo žalované oznámeno dopisem banky ze dne 25. 1. 2021.

12. Při právním posouzení soud aplikoval zákon č. 89/2012 Sb. občanský zákoník (dále jen o. z.), neboť úvěrová smlouva byla uzavřena po 1. 1. 2014, tedy za účinnosti tohoto zákona. Právní poměr úvěru se mezi stranami řídil také zákonem č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, neboť rozhodné skutečnosti, tj. uzavření smlouvy, nastaly dne 20. 8. 2014. Zákon o spotřebitelském úvěru byl nahrazen novým zákonem č. 257/2016 Sb. až s účinností od 1. 12. 2016, proto je třeba aplikovat předchozí právní úpravu.

13. Soud dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobce a žalovaná uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru ve smyslu zákona o spotřebitelském úvěru ve spojení s § 2395 občanského zákoníku. V dané věci se jedná o spotřebitelský úvěr, když se jedná o úvěr poskytovaný žalované cobi spotřebiteli. Právní předchůdce žalobce byl osobou poskytující úvěr v rámci své podnikatelské činnosti.

14. Podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. platí, že věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.

15. Soud zkoumal otázku posouzení úvěruschopnosti ze strany původního věřitele z úřední povinnosti. Věřiteli je uložena před uzavřením smlouvy o úvěru povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, přičemž při této činnosti je povinen vynaložit odbornou péči. Tato činnost představuje kvalifikovanou činnost profesionála v příslušném oboru, jejímž obsahem je individuální posouzení konkrétní situace každého jednotlivého spotřebitele žádajícího o úvěr. Jedná se o institut, jehož smyslem je odpovědný přístup věřitelů, kteří mají předem pečlivě posoudit schopnost spotřebitele nabízený spotřebitelský úvěr splácet a v případě, že je výsledek posouzení úvěruschopnosti negativní, spotřebitele nezadlužovat. Primárním cílem je ochrana spotřebitele před neúměrným zadlužováním, sekundárně je chráněn i věřitel před vznikem v budoucnu nedobytných pohledávek. V neposlední řadě je pak chráněna společnost jako celek před různými sociopatologickými jevy (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

16. Soud dospěl k závěru, že původní věřitel nedostatečně vyhodnocoval úvěruschopnost žalované, tudíž smlouva je neplatná, a to absolutně (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 3180/2018, rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 či nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18). Žalobce nepředložil jediný doklad o příjmové a výdajové stránce žalované v době sjednávání úvěrové smlouvy ze dne 20. 8. 2014, ani v době uzavírání původní úvěrové smlouvy ze dne 28. 2. 2011. Žalobce nepředložil žádné podklady, z kterých by se mohl podávat ucelený a věrohodný obraz o osobních, majetkových a výdělkových poměrech žalované v době sjednávání úvěru. To je ale zcela nesprávný přístup (k tomu viz např. Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, Ústavní soud v nálezu ze dne 26. února 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39). Postup původního věřitele nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení úvěruschopnosti s odbornou péčí na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací.

17. Původní věřitel, tj. právní předchůdce žalobce, nesplnil svou povinnost stanovenou mu zákonem, posouzení úvěruschopnosti řádně neprovedl. Důsledkem tohoto postupu a nesplnění zákonné povinnosti je absolutní neplatnost dotčené úvěrové smlouvy podle § 588 o. z.

18. Judikatura zastává názor, že vycházet při posouzení úvěruschopnosti jen z databáze dlužníků je nedostatečné pro řádné ověření úvěruschopnosti (viz např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1704/2019, sp. zn. 20 Cdo 3180/2018, rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

19. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je však i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 3225/2015, použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.). Pouhé doplnění čísel do formuláře žalobce, resp. původního věřitele, k hodnocení klienta, aniž je zřejmé, na základě čeho a jak byly tyto údaje získány, nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení s odbornou péčí na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 konstatoval:„ …odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka …“. Nejvyšší soud v usnesení sp. zn. 20 Cdo 3180/2018 konstatoval:„ …věřitel nedostojí povinnosti stanovené zákonem o spotřebitelském úvěru (nepostupuje s odbornou péči při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nepodloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho poměrech; nic na tom nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků“.

20. Jak vyplynulo z provedených důkazů, původní věřitel se spokojil jen s pouhým tvrzením o příjmu žalované, aniž by tento byl čímkoliv doložen. Ale i v prostém tvrzení o příjmech žalované byla jistá diskrepance, když žalovaná označila své poměry jako„ osoba v domácnosti“, ale zároveň uvedla čistý měsíční příjem 12 000 Kč. Z čeho měl příjem žalované plynout? Na výdajové stránce, tj. přinejmenším náklady na živobytí, nebyly tvrzeny, natožpak doloženy, vůbec žádné informace.

21. V případě dotčeného porušení povinnosti posouzení úvěruschopnosti spotřebitele není neplatnost za těchto okolností uzavřené úvěrové smlouvy stanovena jen na ochranu úvěru neschopného spotřebitele, ale také společnosti jako celku, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i věřitele, v jehož zájmu bezesporu je, aby byl úvěr řádně splácen, aby tohoto byl zavázaný spotřebitel schopen. Řádné splnění povinnosti odborného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele tak chrání i pozici samotných věřitelů, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Absolutní neplatnost byla dovozena i v judikatuře, viz např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 3180/2018 či nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18 nebo usnesení sp. zn. II.ÚS 1176/21).

22. Vzhledem k uvedeným skutečnostem soud shledal úvěrovou smlouvu za absolutně neplatnou podle § 588 o. z. („ Soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.“)

23. Veřejnoprávní souvislosti porušení povinnosti poskytovatele úvěru dostatečně zjišťovat poměry spotřebitele (kdy se poskytovatel dopouští správního deliktu, pokud nepostupuje s odbornou péčí) byly nedávno připomenuty i v rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18. V uvedeném nálezu dokonce Ústavní soud při zdůrazněném významu a důležitosti předmětné povinnosti poskytovatele zabývat se úvěruschopností spotřebitele dospěl k závěru, že obecné soudy by měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit.

24. Soud má tedy s ohledem na vše shora uvedené za to, že v zákoně stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je nutno vykládat za použití § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele.

25. Mezi žalobcem a žalovanou může jít jedině o právní poměr bezdůvodného obohacení.

26. Podle ust. § 2991 občanského zákoníku platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

27. Žalobci tak nevzniklo a nelze mu přiznat právo na jakékoliv plnění z titulu smlouvy. Pokud tedy žalobce poskytl žalované částku celkem 325 823,62 Kč, jednalo se na straně žalované o plnění, které přijala z neplatného právního důvodu. Proto je žalovaná povinna vrátit právě tuto částku z titulu bezdůvodného obohacení. Žalobce má právo dle ust. § 2993 občanského zákoníku požadovat po žalované vrácení částky, kterou žalovaném skutečně/fakticky poskytnul, aniž by tu byl platný závazek. Jak se ukázalo, žalovaná průběžně zaplatila na svůj dluh u banky částku 264 990 Kč. Rozdíl, tj. 60 833,62 Kč by byla povinna žalobci vrátit. Soud však musel přihlédnout ke skutečnosti, že žalobce na jistině požadoval toliko částku 59 915,89 Kč. Soud nemůže přiznat žalobci více nebo něco jiného, než v žalobě požadoval (§ 153 odst. 2 občanského zákoníku a contrario). Proto soud žalobě vyhověl co do jistiny 59 915,89 Kč.

28. K tomu soud žalobci přiznal právo na zákonné úroky z prodlení z této částky dle ust. § 1970 občanského zákoníku, neboť žalovaná byla povinna vrátit žalobci peněžitou částku, a pokud tak neučinila, dostala se do prodlení s plněním peněžitého dluhu. V řešené věci se jednalo ovšem o to stanovit správně počátek prodlení žalované se splněním dluhu. Soud vyšel z ust. § 1958 odst. 2 občanského zákonu, jehož aplikace nutně nastupuje v případě, kdy tu není platně uzavřená smlouva a není zde smluvní stanovení splatnosti dluhu. Dluh je pak splatný na výzvu. Žalobce neprokázal, že by takovou výzvu žalované doručil, proto se počátek prodlení žalované odvíjí od doručení žaloby do její sféry dispozice, k čemuž došlo 26. 7. 2021 (viz doručenka na č.l. 22 verte). Dne 27. 7. 2021 měla žalovaná povinnost dluh splnit, a pokud tak neučinila, nachází se od 28. 7. 2021 v prodlení. Žalobci tudíž náleží úrok z prodlení dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 v sazbě 8,25 % ročně z částky 59 915,89 Kč.

29. Vzhledem k právnímu posouzení věci soud žalobu ve zbylém rozsahu – poplatky, smluvní úroky, část úroků z prodlení - zamítl, když smlouva byla shledána neplatnou. Žalobci nelze přiznat jakékoliv plnění, které vyvozuje z (absolutně) neplatné smlouvy.

30. Dále se soud musí vyjádřit k lhůtám k plnění, které tímto rozsudkem žalované stanovil (§ 160 odst. 1 část věty za středníkem občanského soudního řádu).

31. Soud vyšel z těchto úvah. Žalovaná učinila poslední platbu na dluh, který je předmětem řízení, dne 9. 4. 2020. Žalovaná navrhla plnění dluhu ve splátkách po 1 500 Kč měsíčně, což se stalo až dne 30. 11. 2021 (téhož dne, kdy soud vydal tento rozsudek). Žalovaná měla více jak jeden a půl roku času k tomu, aby na svůj dluh něčeho postupně platila. Splátka 1 500 Kč je v současné situaci nepřijatelně nízká. Jen jistinu by žalovaná splácela 40 měsíců, tj. přes 3 roky, což by bylo nepřiměřeně dlouhou dobu. Věřitel má právo na uspokojení své pohledávky v přijatelném čase. Tato doba navíc nekalkuluje s úroky z prodlení, které postupně nabíhají, a s náklady řízení, které je žalovaná rovněž povinna žalobci zaplatit.

32. Co se týká osobních, výdělkových a majetkových poměrů žalované, soud je nemohl blíže zkoumat a nemohl ani žalovanou poučit o jejích právech a povinnostech, jak svůj návrh na splátky adekvátně doplnit, ve smyslu § 118a občanského soudního řádu, neboť žalovaná se na jednání soudu nedostavila (jednání dne 30. 11. 2021 se nezúčastnila, písemně se omluvila podáním ze dne 30. 11. 2021 podaným osobně téhož dne na soudu; o odročení jednání nepožádala, ač o této možnosti byla v předvolání poučena). Proto soud vyšel z údajů jemu známých z úřední činnosti. Žalovaná je na vrcholu produktivního věku, je svobodná, má jedno nezletilé, malé dítě - ročník nar. 2012 (dle centrální evidence obyvatel). Na druhou stranu žalobce je korporace, která běžně obchoduje s pohledávkami, nejedná se o původního věřitele, ale o postupníka. Soud je toho názoru, že připuštění splátek nezasáhne významněji do majetkové sféry žalobce. Proto soud - s přihlédnutí zejména k zájmům nezletilé dcery žalované - splátky připustil. Jako přiměřenou výši splátky soud shledal částku 3 000 Kč měsíčně, a to pod ztrátou výhody splátek, pokud se žalovaná dostane do prodlení (budiž to pro žalovanou výstraha, aby se opět nedostala do prodlení). Tolik k výrokům I. a II.

33. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř., kdy žalobce měl úspěch částečný (viz výrok I. a II.) Za těchto okolností soud rozhodl o tom, že žalobce má právo na poměrnou náhradu nákladů řízení. Žalobce byl ve věci úspěšný do výše 72 %, po odečtení neúspěchu ve výši 28 %, mu náleží náhrada nákladů řízení v rozsahu 44 %.

34. Náklady řízení žalobce se tedy skládají ze zaplaceného soudního poplatku 3 028 Kč (k tomu viz níže), odměny advokáta po 3 540 Kč/úkon podle § 7 bod 5. advokátního tarifu, za úkony: 1) převzetí a příprava zastoupení - § 11 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu; 2) prostá výzva k plnění - § 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu – poloviční výše odměny; 3) sepsání a podání žaloby - § 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu.

35. Za úkon podání ze dne 18. 6. 2021 a 2. 7. 2021 soud náhradu odměny nemohl přiznat, neboť neshledal úkony za účelné, resp. za takové, aby je bylo možno honorovat odměnou dle advokátního tarifu. Jednalo se totiž o doplňování skutečností, které měly být uvedeny již v samotné žalobě. Proto soud žalované nemůže uložit povinnost nahrazovat takové úkony. Ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. předpokládá účelnost úkonů.

36. Ke třem úkonům odměny ke každému náleží paušální náhrada hotových výdajů po 300 Kč podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu.

37. Z celkové částky 14 463 Kč vč. DPH (§ 137 odst. 3 občanského soudního řádu) představuje podíl 44 % náhradu nákladů řízení ve výši 6 364 Kč. Celková částka náhrady nákladů řízení je na základě ust. § 149 odst. 1 o. s. ř. splatná k rukám právního zástupce žalobce. Soud i zde stanovil delší lhůtu k plnění, než ukládá podpůrně zákon. Je tomu tak zejména proto, že by se nejprve měla stabilizovat situace žalované ohledně splácení dluhu, které stanovil soud tímto rozsudkem ve splátkách, a aby žalovaná měla určitý časový prostor„ se připravit“ na placení náhrady nákladů řízení. Jde tedy i o to, aby příliš krátkou lhůtou k plnění stran nákladů řízení (splatných k rukou advokáta žalobce) nebylo ohroženo včasné a řádné plnění jistiny (a úroku z prodlení z jistiny). Náhrada nákladů právního zastoupení je plněním akcesorickým a trvání na jejich takřka okamžitém splacení po právní moci rozsudku by mohlo ohrozit splacení samotné podstaty sporu (výroku II.). Tímto je vyčerpán výrok III.

38. K výroku IV. soud musí na závěr uvést toto. Žalobce zaplatil soudní poplatek původně ve výši 2 422 Kč za návrh na vydání elektronického platebního rozkazu. Elektronický platební rozkaz nebyl vydán (kvůli tomu, že žalobce neuvedl všechna relevantní skutková tvrzení k věci). Zákon č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích (dále jako„ poplatkový zákon“) stanoví v položce 2 bodu 2 Sazebníku, že pokud nebyl vydán elektronicky platební rozkaz,„ doměří“ soud poplatek podle položky 1 (v nynějším případě jde o doplatek ve výši 606 Kč, jelikož poplatek podle položky 1 bodu 1. písm. b) Sazebníku činil 3 028 Kč). To znamená, že žalobce (a poplatník zároveň) ztratil výhodu„ slevy“ na poplatku. Pokud poplatkový zákon říká, že soud doplatek„ doměří“, není to totéž, co„ vyzve“ (§ 9 odst. 1 poplatkového zákona) k zaplacení soudního poplatku. To ostatně vyplývá i ze systematického zařazení úpravy doměření poplatku až do Sazebníku; výzva (v případě nezaplacení poplatku nebo zaplacení v nesprávné výši) je upravena v samotném zákonu – v jeho„ hlavních“ ustanoveních. Je třeba vyložit i otázku splatnosti doměřeného doplatku v případě převodu věci z agendy CEPR do agendy C. Doplatek doměřeného poplatku není splatný podáním formulářové elektronické žaloby (na rozdíl od sníženého poplatku za žalobu podle § 4 odst. 1 písm. a)), nýbrž podle § 4 odst. 1 písm. i) poplatkového zákona až v souvislosti s rozhodnutím soudu ve věci samé. Nejde totiž o případ, kdy žalobce zaplatil poplatek v nesprávné výši a měl by být vyzván k jeho doplacení pod hrozbou zastavení řízení, ale o případ, kdy nedoplatek na poplatku vznikl v souvislosti s převodem věci z agendy CEPR do agendy C. V takovém případě bude sice povinností žalobce doměřený poplatek zaplatit, ale až tehdy, kdy se stane splatným, tedy v návaznosti na právní moc konečného rozhodnutí. K uvedeným závěrům již dospěla judikatura. Jde zejména o usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 2. 2014, sp. zn. 93 Co 56/2013, které přitom bylo publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu a je evidováno jako R 48/2014 (svazek 5, ročník 2014, str. 724). Dále jde např. o usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 8 Co 38/2019, které je dostupné veřejnosti např. na www.beck-online.cz (je tam vedeno i jako“ Výběr 97/2019). Soud proto uložil žalobci povinnost zaplatit rozdíl v soudním poplatku 606 Kč.

Poučení