47 C 111/2020 - 250

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl samosoudkyní Mgr. Kateřinou Mlčochovou ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] zastupování státu ve věcech majetkových sídlem [adresa] pro zaplacení 353 024,29 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 353 024,29 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 10 % ročně od [datum] do zaplacení, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náklady řízení v částce 192 333,30 Kč, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku, k rukám právního zástupce žalobkyně.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se svou žalobou z [datum] domáhala, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit jí náhradu škody ve výši 353 024,29 Kč spočívající ve výši poloviny peněžních prostředků, které byly na bankovním účtu žalobkyně vedeném u [právnická osoba] č. účtu: [bankovní účet] (dále jen„ Účet“) v okamžiku, v němž bylo peněžnímu ústavu doručeno usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí v exekučním řízení vedeném u Exekutorského úřadu pro [část Prahy] [jméno] [příjmení] (dále jen„ Soudní exekutorka“) pod sp. zn. [spisová značka], jehož byla účastna jako manželka povinného. Namítala, že exekuční příkaz č. j.: [číslo jednací], vydaný na přikázání pohledávky z Účtu žalobkyně, sice obsahoval poučení o možnosti požádat u peněžního ústavu o vyplacení částky ve výši poloviny peněžních prostředků, jež byly na účtu v okamžiku, v němž bylo doručeno peněžnímu ústavu usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí, avšak nebyla v něm stanovena lhůta, do kdy tak žalobkyně mohla učinit. K postižení předmětného účtu došlo následně [datum]. Pozdější žádost žalobkyně o vyplacení poloviny peněžních prostředků nacházejících se na Účtě, byla považována za opožděnou, nebylo jí vyhověno a v tomto ohledu považuje žalobkyně poučení Soudní exekutorky za nedostatečné a shledává v něm nesprávný úřední postup. Další pochybení Soudní exekutorky spatřuje v nevyčkání rozhodnutí o návrhu žalobkyně z [datum] na odklad a zastavení exekuce stran postižených bankovních účtů žalobkyně vedených u ČSOB (dále jen„ účty u ČSOB“), jenž byl rozšířen dne [datum] i na Účet, avšak o doplněném návrhu na odklad exekuce ve vztahu k Účtu nebylo v průběhu naříkaného řízení vůbec rozhodnuto, a to i přes upozornění žalobkyně z [datum]. Uvedla, že ke stržení finančních prostředků došlo dne [datum] bez toho, aniž by soudní exekutorka vyčkala tohoto rozhodnutí. Žalobkyně si totiž dne [datum] zažádala o výplatu poloviny peněžních prostředků nacházejících se na Účtě, avšak oznámením peněžního ústavu z [datum] jí bylo sděleno, že veškeré peněžní prostředky nacházející se na Účtu již byly vyplaceny soudní exekutorce. Nebýt porušení zákonných povinností soudního exekutora, žalobkyni by žádná škoda nevznikla, protože peněžní prostředky by v době, kdy žalobkyně žádala o jejich výplatu, na Účtu ještě byly a byly by jí vyplaceny. Žalovaná nárok k žádosti žalobkyně neuspokojila.

2. Žalovaná ve svém podání z [datum] žalobu neuznala. Uvedla, že žalobkyně u ní dne [datum] uplatnila svůj nárok na náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen„ OdpŠk“) ve výši 353 024,29 Kč, jež měla vzniknout v souvislosti s tvrzeným nesprávným úředním postupem Soudní exekutorky spočívajícím v neúplném poučení v exekučním řízení a v tom, že Soudní exekutorka nevyčkala na rozhodnutí o návrhu na odklad a zastavení exekuce v řízení vedeném pod sp. zn. [spisová značka]. K projednání nároku žalovaná přistoupila dne [datum], přičemž konstatovala, že v řízení nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu, neboť nelze přezkoumávat úkony soudu směřující k rozhodnutí ve věci, které se projeví v obsahu samotného rozhodnutí. Tvrzené pochybení není nesprávným úředním postupem a případné vady mohou být zhodnoceny a napraveny pouze v rámci soudní moci po uplatnění opravných prostředků. Rozhodnutí soudů nebylo ani nezákonné dle § 8 OdpŠk, tudíž nemohlo dojít ke vzniku škody, za niž by byla odpovědná žalovaná. V části namítaného neúplného poučení žalobkyně v exekučním příkazu č. j.: [číslo jednací] vznesla námitku promlčení a nadto uvedla, že jedinou povinností soudního exekutora je poučit manžela povinného o možnosti požádat si o částku ve výši poloviny peněžních prostředků, které byly na účtu v okamžiku, v němž bylo peněžnímu ústavu doručeno usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí, když tuto svoji povinnost Soudní exekutorka splnila.

3. V replice ze [datum] žalobkyně uvedla, že nárok promlčen není, neboť o škodě (o výplatě peněžních prostředků soudní exekutorce) se dozvěděla až dne [datum], kdy jí bylo oznámeno, že dne [datum] došlo ke stržení peněz z Účtu, tedy promlčecí lhůta počala běžet ve smyslu ust. § 32 odst. 1 OdpŠk až dnem [datum]. Dále namítala, že odpovědnost státu za škodu může být za určitých okolností dána i v případě, že nedošlo ke zrušení nezákonného rozhodnutí, neboť to zrušit nelze (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu 28 Cdo 2150/2012). Opětovně vytýkala, že Soudní exekutorka strhla peníze z Účtu žalobkyně neoprávněně.

4. Na základě provedeného dokazování soud zjistil následující skutkový stav:

5. Mezi účastníky bylo nesporné, že žalobkyně u žalované nárok na náhradu škody předběžně uplatnila dne [datum] a že žalovaná k projednání nároku přistoupila dne [datum].

6. Dále nebylo mezi účastníky sporu o průběhu napadeného řízení, když soud ze spisu [exekutorský úřad] [anonymizováno], Mgr. [jméno] [příjmení], pod sp. zn. [spisová značka] zjistil, že v řízení vedeném u Exekutorského úřadu pro [část Prahy] [jméno] [příjmení], pod sp. zn. [spisová značka] (dále jen„ napadené řízení“) zdejší žalobkyně vystupovala v postavení manželky povinného. Dne [datum] byl podán návrh na nařízení exekuce. Exekuce na majetek byla zahájena dne [datum]. Vedením exekuce byla dne [datum] pověřena Mgr. [jméno] [příjmení], [exekutorský úřad] [anonymizováno], která následně dne [datum] vydala mj. exekuční příkaz přikázáním pohledávky z účtu u peněžního ústavu č. j. [číslo jednací], [datum ] a dne [datum rozhodnutí] exekuční příkaz č. j. [číslo jednací]. Návrhem z [datum rozhodnutí] byl navržen odklad a zastavení exekuce s tím, že téhož dne žalobkyně podala vylučovací žalobu. Dne [datum] bylo Soudní exekutorce zasláno žalobkyní sdělení, že návrh na odklad a zastavení exekuce z [datum] se vztahuje i na exekuční příkaz č. j. [číslo jednací], jenž byl vydán k provedení exekuce přikázáním pohledávek z Účtu žalobkyně. V citovaném exekučním příkaze je zakotveno poučení, že:„ Peněžní ústav vyplatí manželu povinného na jeho žádost peněžní prostředky do výše dvojnásobku životního minima a částku ve výši poloviny peněžních prostředků, které byly na účtu v okamžiku, v němž byl peněžnímu ústavu doručen tento exekuční příkaz, nejvýše jednou.“ Dne [datum] [název soudu] rozhodl o návrhu na odklad a zastavení exekuce tak, že u dvou účtů vedených u [název banky] rozhodl o odkladu exekuce do pravomocného rozhodnutí o zastavení exekuce přikázáním pohledávky z těchto účtů a stran třetího účtu u [název banky] rozhodl o částečném zastavení. K odvolání oprávněných usnesením [název soudu] z [datum rozhodnutí] č. j.: [číslo jednací] bylo citované rozhodnutí částečně změněno, částečně potvrzeno. Ani v jednom z rozhodnutí nebylo rozhodováno o zastavení exekuce přikázáním pohledávek z Účtu. Následně je dne [datum] usnesením [název soudu] č. j.: [číslo jednací] rozhodnuto o zamítnutí návrhu manželky na zastavení exekuce přikázáním pohledávky z účtů žalobkyně u [název banky] a u Účtu. Dne [datum] si podala žalobkyně proti uvedenému rozhodnutí odvolání, v němž namítala, že v rozhodnutí o návrhu na odklad exekuce nebylo rozhodováno ve vztahu k Účtu žalobkyně a že ke stržení finančních prostředků ve výši 706 048,58 Kč došlo ještě před vydáním rozhodnutí o návrhu na zastavení exekuce. Usnesením [název soudu] ze dne [datum rozhodnutí] č. j.: [číslo jednací] bylo rozhodnutí soudu I. stupně z [datum] potvrzeno.

7. Ze zamítnutí žádosti žalobkyně o výplatu poloviny finančních prostředků z Účtu z [datum] má soud za prokázané, že na základě sdělení o nabytí právní moci exekučního příkazu ke dni [datum] postihujícího Účet žalobkyně, došlo dne [datum] k vyplacení finančních prostředků nacházejících se na Účtu žalobkyně Soudní exekutorce. Z oznámení o provedení exekuce z [datum] soud zjistil, že žalobkyni bylo téhož dne oznámeno, že na základě vyrozumění o právní moci exekučního příkazu č.j.: [číslo jednací] byla provedena exekuce vkladů z Účtu.

8. Za hlavní důkaz lze považovat obsah spisu napadeného řízení, z kterého soud čerpal svá jednotlivá skutková zjištění, která vzal za prokázané. Soud při jednání dne [datum] zamítl pro nadbytečnost další návrhy žalobkyně na doplnění dokazování, a to sdělením soudního exekutora ze dne [datum]. Soud vyčerpal předmět dokazování s tím, že výše uvedené je naprosto dostatečné pro rozhodnutí ve věci a ve věci učinil závěr o skutkovém stavu, který koresponduje s výše popsanými skutkovými zjištěními.

9. Mezi účastníky bylo sporné, zda v řízení vedeném u Exekutorského úřadu pro [část Prahy] [jméno] [příjmení], pod sp. zn. [spisová značka] došlo k nesprávnému úřednímu postupu soudní exekutorky, zda v naříkaném řízení vznikla žalobkyni škoda v souvislosti s ním a zda je žalovaná za tuto škodu odpovědná.

10. Zdejší soud dne [datum rozhodnutí] rozhodl rozsudkem č. j. [číslo jednací] tak, že žalobu jako nedůvodnou zamítl s tím, že odpovědnostní titul představuje případně nezákonné rozhodnutí a nikoli nesprávný úřední postup, pročež není dána odpovědnost státu za škodu, neboť ve věci nedošlo k vydání nezákonného rozhodnutí, které by bylo pro nezákonnost zrušeno či změněno a žalobkyně měla ve smyslu § 8 odst. 3 OdpŠk jiný prostředek nápravy, který nevyužila. Vyšel ze skutečností, že žalobkyně podala dne [datum] návrh na odklad a zastavení exekuce ve vztahu k jejím účtům vedeným u [název banky], přičemž následně dne [datum] sdělila, že návrh na odklad a zastavení se vztahuje i na Účet. Soud prvního stupně, se přes poněkud nešťastné označení tohoto přípisu jako sdělení, neztotožnil s námitkou žalované o jeho posouzení pouze jako prostého sdělení, když má za to, že měl být podle svého obsahu posouzen jednoznačně jako doplnění návrhu na odklad a zastavení exekuce ze dne [datum]. Zdůraznil však, že v napadeném řízení je nesprávným rozhodnutím usnesení [název soudu] z [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací]. Postupoval-li by soud prvního stupně v napadeném řízení správně, rozhodl by též o návrhu žalobkyně na odklad a zastavení exekuce i ohledně exekučního příkazu, č. j. [číslo jednací], jímž byl postižen Účet žalobkyně. Jelikož však citované rozhodnutí nebylo jako pravomocné pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem ve smyslu § 8 odst. 1 OdpŠk, nelze z něj nárokovat odpovědnost státu za škodu. Případné nesprávnosti či vady se projeví právě v obsahu rozhodnutí a mohou být zvažovány jedině z hlediska odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím. Žalobkyně se proti uvedenému rozhodnutí nebránila ani prostým odvoláním, ani nevyužila možnost podat návrh na doplnění předmětného usnesení podle § 166 odst. 1 o. s. ř. V druhé namítané části pak zdejší soud v postupu Soudní exekutorky žádný nesprávný úřední postup neshledal, jelikož povinnost poučit manžela povinného o délce lhůty k vybrání poloviny peněžních prostředků z Účtu zákon neupravuje, když ke stržení finančních prostředků došlo v důsledku nečinnosti žalobkyně.

11. K odvolání žalobkyně [název soudu] rozsudkem z [datum rozhodnutí] č. j.: [číslo jednací] rozsudek soudu I. stupně potvrdil, i když s jiným právním závěrem. Konstatoval, že nesprávný úřední postup je postupem, který s rozhodovací činností zpravidla nesouvisí, a pro tuto formu odpovědnosti je určující, že úkony tzv. úředního postupu samy o sobě k vydání rozhodnutí nevedou a je-li rozhodnutí vydáno, bezprostředně se v jeho obsahu neodrazí. Nesprávným úředním postupem souvisejícím s rozhodovací činností je pak např. nevydání či opožděné vydání rozhodnutí, mělo-li být správně vydáno v souladu s uvedenými pravidly či vydáno ve stanovené lhůtě, příp. jiná nečinnost státního orgánu či jiné vady ve způsobu vedení řízení. Dovodil, že:„ Skutkové vymezení odpovědnosti se v tomto případě spojuje právě s tím, že o návrzích žalobkyně nebylo rozhodnuto, respektive nebylo rozhodnuto předtím, než byly peněžní prostředky z předmětného účtu odepsány. K jejich stržení přitom nemělo před rozhodnutím dojít, neboť návrh na zastavení exekuce z [datum] byl podán ve lhůtě podle § 46 odst. 6 ex. řádu, když zde přisvědčil názoru soudu I. stupně, že přes nepřesné označení se jednalo o návrh na zastavení exekuce ve vztahu k předmětnému účtu. Za té situace nebylo možné exekuci provést v souladu s § 47 odst. 2 písm. b) ex. řádu O návrhu bylo rozhodnuto až dne [datum] tak, že byl zamítnut. O návrhu na odklad exekuce ve vztahu k předmětnému účtu pak v řízení nebylo rozhodnuto vůbec.“ Odvolací soud uzavřel, že shledal odpovědnostní titul žalované v tomto popsaném nesprávném úředním postupu. Ohledně neuvedení lhůty pro podání žádosti o výběr peněžních prostředků z Účtu se odvolací soud ztotožnil s názorem soudu I. stupně, že uvedené nelze považovat za nesprávný úřední postup, jelikož zákon povinnost poučit o délce lhůty k vybrání finančních prostředků neukládá. Odvolací soud shledal předpoklady odpovědnosti za škodu, a to nesprávný úřední postup a existenci škody. Neměl však již za naplněný předpoklad příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a vzniklou škodou, neboť dle něj došlo k přetržení příčinné souvislosti, protože stejný následek (vznik škody) vyvolala i další příčina, spočívající v tom, že po dobu jednoho roku žalobkyně o výplatu peněžních prostředků nepožádala. Konstatoval, že žalobkyně sama svou nečinností způsobila, že jí peníze nebyly vyplaceny, přičemž také nelze přehlédnout, že byla po celou dobu zastoupena profesionálem z oboru práva, proto je namístě klást na ni i případné vyšší nároky a vycházet ze zásady„ vigilantibus iura skripta sunt“, tedy právo svědčí dbalým. Přestože nebyla v poučení uvedena žádná lhůta k podání žádosti, nelze z toho vyvozovat, že tato možnost je časově zcela neomezená. Žalobkyně měla lhůtu více než dostačující, navíc okolnosti, pro které žádost po dobu jednoho roku nepodala, v řízení nijak neosvětluje, proto nečinnost musí jít pouze k její tíži.

12. Jmenované rozsudky soudu I. stupně a odvolacího soudu byly dne [datum] zrušeny rozsudkem Nejvyššího soudu ČR sp. zn. [číslo jednací] s tím, že Nejvyšší soud sice konstatoval, že dílčí právní závěr odvolacího soudu, že samotné nestanovení lhůty v poučení žalobkyně exekutorem nezakládá nesprávný úřední postup, je správný, avšak zdůraznil, že nelze dovozovat, že se ochrana peněžních prostředků ve výši dvojnásobku životního minima uplatní pouze do okamžiku odepsání vymáhané pohledávky z účtu podle ustanovení § 307 odst. 1 o. s. ř., naopak tyto prostředky musí povinnému zůstat k dispozici i poté, co bylo peněžnímu ústavu doručeno vyrozumění o nabytí právní moci usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí. S ohledem na prakticky shodnou formulaci ustanovení § 304b odst. 1 a odst. 4 o. s. ř. co do vyloučení zákazů uvedených v § 304 odst. 1 a 3 Nejvyšší soud neshledal relevantní důvod, aby se vyloučení zákazů dispozice, které se uplatnilo u povinného podle § 304b odst. 1 o. s. ř., nemělo uplatnit u manžela povinného podle § 304b odst. 4 o. s. ř. Z toho tedy vyplývá, že i podle ustanovení § 304b odst. 4 o. s. ř., ve znění zákona č. 139/2015 Sb., se ochrana peněžních prostředků ve výši poloviny peněžních prostředků, které byly na účtu v okamžiku, v němž bylo peněžnímu ústavu doručeno usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí, převyšuje-li částku podle odstavce 1, uplatní i po odepsání vymáhané pohledávky z účtu podle § 307 odst. 1 o. s. ř., a i v tomto případě tyto prostředky musí manželce povinného zůstat k dispozici i poté, co bylo peněžnímu ústavu doručeno vyrozumění o nabytí právní moci usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí. Nejvyšší soud dále uvedl, že z toho současně vyplývá, že nemohou-li být uvedené peněžní prostředky exekucí postiženy, bylo by v rozporu s elementární logikou, aby zákon ve vztahu k fakultativní žádosti manžela povinného o výplatu„ chráněných“ finančních prostředků určoval jakoukoli lhůtu, nadto lhůtu propadnou či svými důsledky sankční, neboť je čistě na manželu povinného, zda a případně kdy o výplatu peněžních prostředků požádá.

13. Po vydání citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu žalobkyně setrvala na své žalobě tak, jak byla podána a žalovaná odkázala na své vyjádření k dovolání žalobkyně, kde akcentovala, že ve vztahu mezi žalobkyní a bankou, u níž měla žalobkyně zřízený Účet, se jedná o vztah týkající se platebních služeb a banka neměla oprávnění finanční prostředky žalobkyně poukázat na účet soudního exekutora, pročež má za to, že za případně vzniklou škodu je odpovědná banka a nikoliv žalovaná.

14. Zdejší soud tak dne [datum] rozhodl v pořadí druhým rozsudkem, a to pod č. j.: [číslo jednací], kterým žalobu opětovně zamítl. Pokud šlo o samotné nestanovení lhůty v poučení žalobkyně Soudní exekutorkou k výplatě peněžních prostředků nacházejících se na Účtu, dovolací soud se ve svém rozhodnutí sp. zn. [číslo jednací] ztotožnil, že uvedené nesprávný úřední postup nezakládá, z čehož vyšel při svém rozhodování i tamní soud. Pokud šlo o druhý tvrzený nesprávný úřední postup Soudní exekutorky, jenž měl spočívat ve skutečnosti, že přistoupila ke stržení finančních prostředků z Účtu, aniž by vyčkala rozhodnutí exekučního soudu o návrhu na odklad a zastavení exekuce ve vztahu k předmětnému účtu, soud setrval na názoru, že sdělení žalobkyně ze dne [datum] mělo být posuzováno jako doplnění návrhu na odklad a zastavení exekuce, jenž byl žalobkyní podán dne [datum]. Soud sice dospěl k závěru, že ke stržení finančních prostředků žalobkyně z Účtu nemělo před vydáním rozhodnutí o návrhu žalobkyně na odklad a zastavení exekuce dojít, neboť návrh na zastavení exekuce z [datum] byl podán ve lhůtě podle § 46 odst. 6 ex. řádu, avšak vyšel z toho, že ke stržení finančních prostředků ve výši 353 024, 29 Kč, což je částka, jež odpovídá polovině finančních prostředků, které byly na Účtu žalobkyně v okamžiku, kdy bylo peněžnímu ústavu doručeno usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí, nemělo dojít nikdy, a to bez ohledu na skutečnost, jak by bývalo bylo exekučním soudem o návrhu žalobkyně na odklad a zastavení exekuce rozhodnuto, neboť tyto peněžní prostředky neměly být exekucí postiženy, jedná se o„ chráněné“ finanční prostředky a bylo čistě na manželce povinného, pokud a kdy o jejich výplatu požádá. Se zřetelem na uvedené, tak soud shledal pochybení na straně poskytovatele platební služby žalobkyně, a nikoliv žalované, když žalovanou částku, jež měla zůstat na Účtu ve prospěch žalobkyně jakožto manželky povinného, vyplatila dne [datum] Soudní exekutorce, přičemž vyšel z toho, že vztah mezi žalobkyní a [právnická osoba] (dále jen„ ČMSS“) je vztahem mezi uživatelem platebních služeb a poskytovatelem platebních služeb. Z účtu žalobkyně odeslala ČMSS Soudní exekutorce mj. částku 353 024,29 Kč, přestože k tomu neměla souhlas žalobkyně a ani nešlo o případ podle § 98 odst. 1 zákona o platebním styku a § 307 odst. 1 o. s. ř., neboť povinnost uložená exekučním příkazem se na předmětnou částku nevztahovala, což bylo uvedeno i v poučení exekučního příkazu ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací]. Bylo proto zákonnou povinností ČMSS jako peněžního ústavu uskutečnit převod peněžních prostředků na základě shora uvedeného exekučního příkazu ze dne [datum], avšak pouze v rozsahu peněžních prostředků přesahujících částku ve výši poloviny peněžních prostředků, které byly na Účtu v okamžiku, v němž byl ČMSS doručen tento exekuční příkaz, čímž by i dostála své povinnosti vyplývající z § 307 o. s. ř. (převod peněžních prostředků ve prospěch oprávněného z exekučního příkazu), avšak částku ve výši 353 024,29 Kč měla ČMSS na účtu žalobkyně ponechat i poté, co jí bylo doručeno vyrozumění o nabytí právní moci předmětného exekučního příkazu (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu 20 Cdo 3524/2015). Tedy přestože měl soud za to, že v řízení žalobkyni vznikla škoda ve výši žalované částky, jež jí byla dne [datum] stržena z Účtu a že ve věci je dán nesprávný úřední postup Soudní Exekutorky, jež nevyčkala rozhodnutí o návrhu žalobkyně na odklad a zastavení exekuce ve vztahu k Účtu, soud žalobu zamítl pro absenci třetí podmínky, a to příčinné souvislosti mezi nimi. Žalovaná částka je částkou chráněnou a exekucí nemohla být postižena nikdy, jak je i výslovně uvedeno v exekučním příkaze ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací]. Citované rozhodnutí zdejšího soudu bylo potvrzeno rozsudkem [název soudu] č. j.: [číslo jednací], který se s právními závěry soudu I. stupně identifikoval s tím, že bez ohledu na to, zda Soudní exekutorka vydala rozhodnutí či nikoli, i bez ohledu na doručení vyrozumění o nabytí právní moci předmětného exekučního příkazu, měla ČMSS ponechat na Účtu žalobkyně částku 353 024,29 Kč (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 3524/2015).

15. K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud rozsudkem č. j. [číslo jednací] ze dne [datum rozhodnutí] zrušil posledně citovaná rozhodnutí obvodního a odvolacího soudu a věc vrátil opětovně zdejšímu soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud přisvědčil názoru dovolatelky, že soudy nezkoumaly, zda nesprávný úřední postup exekutorky byl příčinou vzniklé újmy (conditio sine qua non) a vzniklá nemajetková újma byla jejím adekvátním následkem. Odvolací soud tak ve své podstatě vyloučil příčinnou souvislost mezi nesprávným úředním postupem exekutorky a škodu jenom na základě toho, že vzniklá majetková újmy je důsledkem i další příčiny (porušení povinnosti ČMSS), což k vyloučení příčinné souvislosti nestačí. Zavázal soud zjištěním, zda by ke škodě žalobkyně došlo i bez nesprávného úředního postupu soudní exekutorky, spočívajícího v zaslání exekučního příkazu ze dne [datum], resp. vyrozumění o nabytí právní moci exekučního příkazu, aniž exekutorka vyčkala rozhodnutí o návrhu na odklad a zastavení exekuce ve vztahu k Účtu.

16. Zjištěný skutkový stav soud právně posoudil následovně:

17. Podle § 1 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle § 2 OdpŠk odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona se nelze zprostit.

18. Podle § 5 OdpŠk stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena a) rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, b) nesprávným úředním postupem.

19. Podle § 262a odst. 4 o. s. ř., ve znění zákona č. 139/2015 Sb., jde-li o vydobytí dluhu, který patří do společného jmění manželů, nebo dluhu povinného, pro který lze nařídit výkon rozhodnutí na majetek ve společném jmění manželů, lze vést výkon rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtu manžela povinného u peněžního ústavu.

20. Podle § 304b odst. 4 o. s. ř je-li výkon rozhodnutí veden podle § 262a odst. 4, nevztahují se zákazy uvedené v § 304 odst. 1 a 3 ani postup podle § 307 odst. 1 a 2 na částku ve výši poloviny peněžních prostředků, které byly na účtu v okamžiku, v němž bylo peněžnímu ústavu doručeno usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí. Je-li částka podle věty první nižší než částka podle odstavce 1 věty první, nevztahují se zákazy uvedené v § 304 odst. 1 a 3 ani postup podle § 307 odst. 1 a 2 na částku ve výši podle odstavce 1 věty první. Peněžní prostředky podle věty první nebo věty druhé vyplatí peněžní ústav manželovi povinného na jeho žádost; odstavec 2 věta první se použije obdobně. O tom musí být manžel povinného při nařízení výkonu rozhodnutí poučen.

21. Dle § 54 odst. 2 ex. ř. do vydání rozhodnutí o návrhu na odklad exekuce exekutor nečiní žádné úkony směřující k provedení exekuce, nejde-li o návrh, který je svévolným nebo zřejmě bezúspěšným uplatňováním nebo bráněním práva. Věta první se nepoužije, uplatní-li účastník v návrhu na odklad stejné okolnosti, o nichž již bylo rozhodnuto.

22. V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně svůj nárok u žalované předběžně uplatnila ve smyslu § 14 odst. 1, 3 OdpŠk, proto věc může být projednána před soudem (§ 15 odst. 2 OdpŠk).

23. Soud tedy znovu posoudil předmětnou věc podle shora uvedených zákonných ustanovení a v pořadí třetím rozsudkem žalobě zcela vyhověl (výrok I.). Vázán názorem Nejvyššího soudu se zabýval zjištěním, zda by ke škodě žalobkyně došlo i bez nesprávného úředního postupu soudní exekutorky, spočívajícího v zaslání exekučního příkazu ze dne [datum] (jehož součástí je výzva k výplatě finančních prostředků), resp. vyrozumění o nabytí právní moci exekučního příkazu, aniž exekutorka vyčkala rozhodnutí o návrhu na odklad a zastavení exekuce ve vztahu k Účtu, když Nejvyšší soud konstatoval, že ve věci není podstatné, zda za škodu odpovídá též ČMSS.

24. Objektivní odpovědnost státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím podle OdpŠk je založena při současném splnění tří podmínek: 1) nesprávný úřední postup, 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody. Existence těchto podmínek musí být v soudním řízení bezpečně prokázána.

25. Jako u každého odpovědnostního vztahu, i v případě odškodňovacího zákona je pro naplnění objektivní odpovědnosti státu nutné, aby došlo k současnému splnění tří výše uvedených podmínek. O vztah příčinné souvislosti se jedná, vznikla-li škoda následkem tohoto nesprávného úředního postupu, tedy je-li nesprávný úřední postup a škoda ve vzájemném poměru příčiny a následku, a je-li doloženo, že nebýt nesprávného úředního postupu, ke škodě by nedošlo. Byla-li příčinou vzniku škody jiná skutečnost, odpovědnost státu za škodu nenastává; příčinou škody může být jen ta okolnost, bez jejíž existence by škodný následek nevznikl.

26. V projednávané věci byly opakovaně shledány prvé dva předpoklady odpovědnosti za škodu, a to nesprávný úřední postup exekutorky spočívající ve skutečnosti, že přistoupila ke stržení finančních prostředků z Účtu, aniž by vyčkala rozhodnutí exekučního soudu o návrhu na odklad a zastavení exekuce ve vztahu k předmětnému účtu, resp. v zaslání vyrozumění o nabytí právní moci exekučního příkazu ČMSS, aniž vyčkala rozhodnutí o návrhu na doklad a zastavení exekuce ve vztahu k Účtu a existence škody, kterou představuje skutečnost, že dne [datum] došlo k vyplacení finančních prostředků ve výši 353 024,29 Kč nacházejících se na Účtu žalobkyně Soudní exekutorce. Se zřetelem na skutečnost, že Nejvyšší soud konstatoval, že v poměrech souzené věci není podstatné, zda za škodu odpovídá též ČMSS, se soud zabýval splněním třetí podmínky v podobě splnění příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem exekutorky a vzniklou škodou a nebylo lze dospět k jinému závěru, než že bez nesprávného úředního postupu soudní exekutorky spočívajícího v zaslání exekučního příkazu ze dne [datum] (jehož součástí byla výzva k výplatě finančních prostředků), resp. vyrozumění ČMSS o nabytí právní moci exekučního příkazu, aniž exekutorka vyčkala rozhodnutí o návrhu na odklad a zastavení exekuce ve vztahu k Účtu, by ke škodě nedošlo, neboť bez doručení tohoto vyrozumění ČMSS by peněžní ústav výplatu peněžních prostředků ve výši ve výši 353 024,29 Kč nacházejících se na Účtu žalobkyně neprovedl. Ačkoliv soud stále setrvává na názoru, že pochybila i ČMSS (v podrobnostech soud odkazuje na své v pořadí druhé rozhodnutí ve věci), se zřetelem na skutečnost, že ve zde projednávané věci nejde o příčinu jedinou, která se podílí na nepříznivém následku, neboť dle soudu primární a podstatnou příčinou vzniklé škody byl právě nesprávný úřední postup soudní exekutorky, soud žalobě zcela vyhověl. Soud vyšel ze skutečnosti, že o návrhu na zastavení exekuce přikázáním pohledávky z Účtu bylo rozhodnuto [název soudu] až dne [datum rozhodnutí] (č.j.: [číslo jednací]) a o návrhu na odklad exekuce ve vztahu k Účtu pak nebylo v napadeném řízení rozhodnuto vůbec. Pokud si tedy žalobkyně již dne [datum] zažádala o výplatu poloviny peněžních prostředků nacházejících se na Účtě, mělo jí být zcela vyhověno, když ve smyslu ust. § 54 odst. 2 ex. ř. do vydání návrhu na odklad exekuce není exekutor oprávněn činit žádné úkony směřující k provedení exekuce, tj. v přítomné právní věci soudní exekutorka nebyla oprávněna zaslat ČMSS vyrozumění nabytí právní moci exekučního příkazu ČMSS. Na uvedeném závěru ničeho nemění ani žalovanou uváděná rozhodnutí v jejím podání z [datum], protože jejich závěry nejsou do poměrů projednávané věci aplikovatelná, když v nich posuzovaná právní stránka věci vychází z odlišných skutkových okolností se situací v přítomné právní věci nesouměřitelných.

27. Úrok byl přiznán v zákonné výši dle ust. § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., a to od data prodlení žalované, když předžalobní výzva byla zaslána soudnímu exekutorce dne [datum] s výzvou k plnění ve lhůtě 3 dnů.

28. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 192 333,30 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 16 000 Kč (2 000 Kč za podání žaloby a 14 000 Kč za dovolání) a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 353 024,29 Kč sestávající z částky 9 740 Kč za každý ze čtrnácti úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. (převzetí věci; sepis žaloby; replika ze dne [datum]; účast na jednání soudu dne [datum], dne [datum], dne [datum], dne [datum], dne [datum] a dne [datum]; podání k výzvě soudu ze dne [datum], odvolání ze dne [datum], dovolání z [datum], odvolání z [datum], dovolání z [datum]) a z částky 4 870 Kč za jeden úkon právní služby uvedený v § 11 odst. 2 a. t. (účast u vyhlášení rozhodnutí dne [datum] včetně patnácti paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 145 730 Kč ve výši 30 603,30 Kč (výrok II.).