47 C 118/2025 - 41

Rubrum

Městský soud v Brně rozhodl samosoudcem JUDr. Radkem Malenovským ve věci žalobce:B2 [Jméno žalobce]., IČO: [IČO žalobce] sídlem [Adresa žalobce] zastoupený advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalovanému:[Jméno žalovaného], narozený dne [Datum narození žalovaného] bytem [Adresa žalovaného] o 15 397 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 5 500 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Zamítá se žaloba v části požadavku na zaplacení částky 9 897 Kč, s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 354,2 Kč, se zákonným úrokem z prodlení z částky 5 500 Kč od 18. 3. 2022 do zaplacení ve výši 11,75 % ročně a se smluvním úrokem ve výši 11,75 % ročně z částky 5 500 Kč od 18. 3. 2022 do zaplacení.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

IV. Žalobce je povinen zaplatit České republice – Městskému soudu v Brně doplatek soudního poplatku ve výši 200 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

I. Předmět řízení a skutkový stav

1. Žalobce se domáhal v tomto řízení zaplacení částky uvedené ve výroku I. a II. tohoto rozsudku, a to z titulu smlouvy o úvěru uzavřené dne 2. 12. 2019 mezi právním předchůdcem žalobce společností [právnická osoba] (dále jako „věřitel“) jako věřitelem a žalovaným jako dlužníkem, na základě níž věřitel žalovanému poskytl úvěr ve výši 6 000 Kč v hotovosti. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

2. Za splnění podmínek dle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jako „o. s. ř.“) soud rozhodl bez jednání na základě žalobcem předložených listinných důkazů (tento rozsudek nespočívá na závěru o neunesení břemene tvrzení a důkazního, nýbrž je postaven na základě zjištěného skutkového stavu).

3. Věřitel a žalovaný dne 2. 12. 2019 uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru (dále jako „smlouva“) v písemné formě, na základě které věřitel žalovanému poskytl jistinu úvěru ve výši 6 000 Kč v hotovosti dne 2. 12. 2019 a žalovaný se zavázal žalobci zaplatit jistinu úvěru ve výši 6 000 Kč a poplatek ve výši 4 997 Kč (důkaz citovanou smlouvou se Standardními informacemi o spotřebitelském úvěru).

4. Věřitel před uzavřením smlouvy zkoumal úvěruschopnost žalovaného splácet úvěr v následujícím smyslu.

5. Věřitel předně vyšel ze Zákaznické karty – žádost o spotřebitelský úvěr, kterou vyplnil dne 28. 11. 2019 spolu s žalovaným. Žalovaný do této Zákaznické karty napsal, že žije v ubytovně, je svobodný, má základní vzdělání, pracuje na plný úvazek jako pomocný stavební dělník u „zaměstnavatele [jméno FO], IČO [IČO]“, má čistý příjem ve výši 14 120 Kč, počet zdrojů příjmu žadatele činí jeden, „odhadované měsíční výdaje žadatele“ činí 5 000 Kč, žalobce nemá zápůjčky u jiné společnosti a nemá bankovní účet. Všechny tyto skutečnosti soud zjistil z důkazu Zákaznickou kartou.

6. Ze shora uvedených údajů (relevantních stran úvěruschopnosti žalovaného) věřitel ověřil jen trvání pracovního poměru žalovaného (u zaměstnavatele „[jméno FO]“) ke dni 28. 11. 2019 a výši jeho průměrné měsíční mzdy za poslední 2 měsíce v podobě částky 14 120 Kč (důkaz: Zákaznická karta a Potvrzení o výši příjmu ze dne 28. 11. 2019). Věřitel však neověřil, do kdy měl trvat pracovní poměr žalovaného, jelikož v Potvrzení o výši příjmu bylo jen zatrženo, že pracovní poměr byl sjednán na dobu „určitou – ukončení pracovního poměru ke dni __________“ (důkaz Potvrzením o výši příjmu).

7. Věřitel oznámil žalovanému postoupení pohledávky dopisem ze dne 1. 2. 2022 (důkaz tímto oznámením s potvrzením podání na poště dne 11. 2. 2022). Tedy žalobce prokázal, že nabyl žalobní pohledávku na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 28. 1. 2022 uzavřenou s věřitelem jako postupitelem.

8. Žalobce žalovanému dne 24. 3. 2025 odeslal předžalobní výzvu ve smyslu § 142a odst. 1 o. s. ř. dne 24. 3. 2025 poštou (důkaz touto výzvou s Potvrzením podání ze dne 24. 3. 2025).

9. Žalovaný vrátil z jistiny úvěru jen částku 500 Kč, dne 3. 12. 2019 (tvrzení žalobce v žalobě žalovaným nerozporované; důkaz: výpočet zákonného úroku z prodlení i smluvní pokuty).

II. Právní posouzení skutkového stavu

10. Žalobce a žalovaný uzavřeli smlouvy o spotřebitelském úvěru ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jako „zákon“), ve spojení s § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jako „o. z.“). Jedná se o spotřebitelský úvěr dle § 2 odst. 1 zákona - jde o úvěr poskytovaný spotřebiteli. Žalobce je osobou poskytující úvěr v rámci své podnikatelské činnosti (viz § 7 zákona).

11. Soud ex offo posuzoval (dle § 87 zákona), zda úvěrující v souladu s § 86 odst. 1 a 2 zákona řádně zkoumal úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy.

12. Věřiteli je uložena před uzavřením smlouvy o úvěru povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, přičemž při této činnosti je povinen vynaložit odbornou péči. Tato činnost představuje kvalifikovanou činnost profesionála v příslušném oboru, jejímž obsahem je individuální posouzení konkrétní situace každého jednotlivého spotřebitele žádajícího o úvěr. Jedná se o institut, jehož smyslem je odpovědný přístup věřitelů, kteří mají předem pečlivě posoudit schopnost spotřebitele nabízený spotřebitelský úvěr splácet a v případě, že je výsledek posouzení úvěruschopnosti negativní, spotřebitele nezadlužovat. Primárním cílem je ochrana spotřebitele před neúměrným zadlužováním, sekundárně je chráněn i věřitel před vznikem v budoucnu nedobytných pohledávek. V neposlední řadě je pak chráněna společnost jako celek před různými sociopatologickými jevy (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

13. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015 č. j. 1 As 30/2015-39, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 3225/2015, použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.)

14. Nejvyšší soud se k podobné otázce (k výkladu obdobného § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru) podrobně vyjádřil například v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018. V něm uvedl mj., že „věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit… Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze [právnická osoba]), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. To ostatně dovodil ve svém rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, i Nejvyšší správní soud....“ (obdobně rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 201/2018 a 33 Cdo 2981/2022).

15. Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18, bod 19. uvedl: „Nejvyšší správní soud posuzoval kasační stížnost obchodní společnosti [srov. jeho rozsudek z 1. 4. 2015 č. j. 1 As 30/2015-39] poskytující spotřebitelské úvěry a při výkladu § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, účinného do 30. 11. 2016 (když obsahově obdobná úprava je zakotvena i v § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů, tedy pro účely tohoto výkladu lze vycházet z toho, že se právní úprava nezměnila) dovodil, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit)… Výklad přijatý Nejvyšším správním soudem přitom konvenuje interpretaci zaujaté Soudním dvorem Evropské unie (dále jen "Soudní dvůr") v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 (CA Consumer Finance SA v. [jméno FO] a další). V citovaném rozsudku Soudní dvůr vyložil čl. 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále jen "směrnice"), a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno - v orig. "the burden of proving") posoudit úvěryschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady)…“. Na citované Ústavní soud souhlasně odkázal i v nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2020 sp. zn. Pl. ÚS 10/17, bod 96.

16. Jak uvedl Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 24. 3. 2023 sp. zn. 33 ICdo 126/2022, „Hodnocení úvěruschopnosti žadatele o úvěr však vyžaduje porovnání zjištěných příjmů se zjištěnými výdaji dlužníka; pouhé zkoumání jedné z těchto složek k řádnému posouzení úvěruschopnosti žadatele o úvěr nestačí. Stanovila-li věřitelka výdaje pouze na základě ekonomického modelu, aniž by dlužníka vedla k doložení konkrétních údajů, nezkoumala výdajovou stránku žadatele řádně… vycházet pouze z informací o životním a existenčním minimu a o průměrných výdajích obyvatelstva bez zjištění konkrétních informací o žadateli, neodpovídá řádnému posouzení úvěruschopnosti.“ 17. Příjmy a výdaje jsou „jednou stránkou téže mince“. Pokud by žadatel o úvěr měl výdaje převyšující jeho příjmy, pak z logiky věci by jeho příjem (byť by byl sebevětší) nestačil na řádné splácení úvěru. Již proto nelze pojímat otázku povinnosti řádně zkoumat úvěruschopnost žadatelů o úvěr tak, že dostačující je zkoumání a ověřování jedné strany téže mince (příjmů) a že by snad zkoumání a ověřování druhé strany mince (výdajů) bylo možné podcenit, bagatelizovat apod.

18. Ze zákona (§ 86 odst. 1 a 2) i shora demonstrativně citované judikatury (přitom všech vrcholných soudních orgánů, tj. Ústavního, Nejvyššího i Nejvyššího správního soudu) plynou zejména následující právní závěry: a) při zkoumání úvěruschopnosti žadatele o úvěr (v pozici spotřebitele) zásadně není dostačující vycházet jen z tvrzení žadatele o úvěr, ale je třeba zásadně tato tvrzení ze strany poskytovatele úvěru ověřit; b) zásadně nestačí příjmy a výdaje žadatele o úvěr stanovit (např.) jen na ekonomickém modelu poskytovatele o úvěr, na informacích o životním a existenčním minimu a na průměrných příjmech a výdajích obyvatelstva bez zjištění a ověření konkrétních informací o konkrétním žadateli.

19. Věřitel těmto požadavkům řádného zkoumání úvěruschopnosti žalovaného nedostál.

20. Smlouva o spotřebitelském úvěru je absolutně neplatná dle § 86 odst. 1 a 2 a § 87 odst. 1 zákona, protože právní předchůdce žalobce jakožto poskytovatel úvěru řádně nezkoumal úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy.

21. Věřitel se spokojil jen s ověřením příjmu žalovaného, a to ještě v omezené míře, tedy jen za dva měsíce. Ačkoli věděl, že žalovaný má sjednanou pracovní smlouvu jen na dobu určitou, věřitel se nezajímal, dokdy mu trvá pracovní poměr, a zda tak lze důvodně očekávat udržení příjmu i po dobu splácení zamýšleného úvěru, tj. do budoucna.

22. Věřitel neověřoval výdaje žalovaného, spokojil se jen s žalovaným tvrzenými jako „odhadovanými“ výdaji, tj. nikoli přesnými, skutečnými výdaji a co přesně mají zahrnovat.

23. Věřitel pochybil, když nezkoumal, kolik žalovaný hradí za ubytování na ubytovně a neověřil tuto skutečnost.

24. Věřitel tak řádně neověřoval žalovaným tvrzené výdaje a ani nezkoumal, dokdy trvá žalovanému pracovní poměr, tedy dokdy má zajištěné příjmy. Tím věřitel porušil § 86 odst. 1, 2 zákona, jelikož řádně nezkoumal úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy.

25. Smlouva o úvěru je pro tyto nedostatky absolutně neplatná dle § 86 odst. 1, 2 a § 87 odst. 1 zákona. Proto nelze přiznat žalobci smluvní nároky, jako je smluvní úrok, smluvní poplatek či smluvní „sankční“ poplatek. Žalobce tak má právo ve smyslu § 87 odst. 1 věta třetí zákona na vrácení jistiny úvěru ve výši 5 500 Kč (výrok I.), jelikož se stal nabyvatelem této pohledávky. Ve zbytku je žaloba nedůvodná (výrok II.).

III. Úroky z prodlení

26. Nedůvodný je i nárok žalobce na zákonný úrok z prodlení (výrok I.) To již při aplikaci § 13 o. z. a názorů uvedených mj. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022 sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, dle kterého: „15.…§ 87 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru…představuje toto ustanovení speciální úpravu vypořádání plnění z neplatné smlouvy…16.…stanoví se na jeho ochranu, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, avšak v době odpovídající jeho možnostem…Text „v době přiměřené jeho možnostem“…Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teleologický výklad). V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z.… 17.…v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.“. K důsledně vzato implicitní interpretaci citovaného rozsudku Nejvyššího soudu v další rozhodovací praxi srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2023 sp. zn. 33 Cdo 87/2025.

27. Nejvyšší soud si byl vědom významu rozsudku sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 a za účelem sjednocení nejednotné praxe nižších obecných soudů přiřadil k rozsudku sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 „kategorii“ „A“. „Kategorie“ rozhodnutí označuje význam (závažnost) otázky, kterou rozhodnutí řeší. Kategorie A značí největší význam rozhodnutím řešené otázky (celkem u Nejvyššího soudu jsou kategorie [právnická osoba], [právnická osoba] a EU). Do kategorie A Nejvyšší soud řadí „rozhodnutí navržená k publikaci ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek“ (viz www.nsoud.cz).

28. Z citovaného rozsudku Nejvyššího soudu plynou následující právní závěry. Dlužník je povinen vrátit jistinu úvěru dle § 87 odst. 1 in fine zákona podle svých možností. Pokud se věřitel a dlužník nedohodli na splatnosti závazku vrátit jistinu úvěru z neplatné smlouvy (což se nynější účastníci řízení nedohodli), splatnost určí soud svým rozsudkem, ale jen do budoucna. Jde však o lhůtu hmotněprávní, před jejímž uplynutím se tak dlužník v prodlení neocitl, pročež nelze před jejím uplynutím žalobci přiznat úroky z prodlení. Takový rozsudek proto nese prvky dvou typů řízení – prvky konstitutivního rozsudku o zvláštní žalobě o určení času plnění (prvek konstitutivního určení splatnosti, tj. nikoli zpětně) i prvky řízení o žalobě na plnění (přisouzení jistiny úvěru). Jde o „hybridní“ variantu mezi typickým rozsudkem o určení času plnění a o zaplacení, a účelem je ochrana spotřebitele. Proto věřitel nemusí vést 2 řízení pro získání exekučního titulu na jistinu (což by jinak musel, pokud by soud vyložil § 87 zákona tak, že jde o žalobu na určení času plnění).

29. Stejný výklad plyne i z následujícího. Dle § 87 odst. 1 in fine zákona: „Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“. Pojem „v době přiměřené jeho možnostem“ směřuje k aplikaci judikatury řešící splatnost ponechanou na určení dlužníkem, včetně ponechanou na solventnosti dlužníka (§ 1960 o. z.). Tato judikatura se totiž užívá i na obvyklou smluvní formulaci, dle níž dlužník zaplatí, „až bude moci“. K tomuto typu splatnosti ale judikatura dovodila, že pohledávka není splatná a věřitel může ovlivnit splatnost dluhu jen návrhem u soudu na určení času plnění, tj. nikoli výzvou k zaplacení (srov. např. usnesení NS z 25. 5. 2021 sp. zn. 28 Cdo 903/2021 či usnesení Ústavního soudu z 8. 3. 2021 sp. zn. IV. ÚS 11/21). Z této judikatury plyne, že žalovaný dosud není v prodlení, jelikož soud teprve tímto rozsudkem určí splatnost závazku vrátit zbytek poskytnuté jistiny úvěru dle § 87 odst. 1 věta poslední zákona.

30. Tento výklad odpovídá i úmyslu (historického) zákonodárce. Dle důvodové zprávy k § 87 ZSÚ: „Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu dle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany. Poskytovatel, pokud se domnívá, že spotřebitel nesplácí podle svých možností, může podat návrh soudu, aby určil, v jakých lhůtách má – poznámka Městského soudu v Brně: tj. do budoucna - spotřebitel splácet.“.

31. Dlužník nemá právní jistotu, co konkrétně znamená neurčitý zákonný pojem „v době přiměřené jeho možnostem“. Přitom úroky z prodlení jsou sankcí za porušení povinnosti dodržet doby splatnosti (srov. např. rozsudky NS z 24. 7. 2014 sp. zn. 33 Cdo 1401/2014, či Nejvyššího správního soudu z 16. 9. 2021 č. j. 9 Afs 52/2021-42, bod 25.). Proto nelze - spravedlivě a v právním státě (princip právní jistoty) - dlužníka sankcionovat (povinností platit úroky z prodlení) za to, že nevrátil věřiteli jistinu úvěru v době, kterou však až v budoucnu nalezne soud (v řízení o zaplacení), a dlužník ji tak (s jistotou) z povahy věci předtím ani nemohl znát. Opačný výklad by v důsledcích nesl prvky retroaktivně (do minulosti) působícího rozsudku.

32. Účelem shora uvedeného výkladu je ochrana spotřebitele.

33. Nadto akceptace opačného výkladu by měla následující nežádoucí teleologické důsledky (teleologický výklad). Pokud by věřitelé věděli, že jim soudy přiznají zákonný úrok z prodlení i zpětně za dobu před zahájením řízení (např. na základě splatnosti uvedené ve výzvě), mohlo by je to povzbudit k neprovádění řádného posouzení úvěruschopnosti spotřebitelů, což by bylo v rozporu s účelem spočívajícím v zajištění odpovědného jednání věřitelů a předcházení nezodpovědným praktikám při poskytování úvěrů spotřebitelům; takový výklad by mohl ohrozit odrazující povahu sankce neplatnosti smlouvy. K tomu srov. i přiměřeně rozsudky Soudního dvora EU z 11. 1. 2024 ve věci C-755/22 (mj. bod 47.), 27. 3. 2014 ve věci C-565/12 (53. a 55.) či 5. 3. 2020 ve věci C-679/18 (31.); ve hře je i princip eurokonformního výkladu.

34. Případná námitka o přísnosti shora uvedeného výkladu k věřitelům byla vypořádána již např. v usnesení sp. zn. 33 Cdo 3315/2023: „..k jeho tíži…jestliže úvěrující poruší svou povinnost…poskytne úvěr, ačkoli mu jej poskytovat neměl, musí úvěrující strpět vrácení úvěru v době, která zdaleka nemusí odpovídat jeho původnímu očekávání.“ (mnou podrženo).

35. Z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 - podle výkladu zdejšího soudu - neplyne názor, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru se použije pouze v případě, že věřitel vyzval spotřebitele k plnění a současně spotřebitel prokázal, že není v jeho možnostech, aby dluh na jistině uhradil ve věřitelem ve výzvě uvedené lhůtě (a že v opačném případě na věc dopadá obecná úprava splatnosti dluhu, tj. § 1958 odst. 2 o. z.). Z citovaného rozsudku Nejvyššího soudu naopak plyne, že § 87 zákona o spotřebitelském úvěru se použije vždy při absolutní neplatnosti smlouvy dle § 87 odst. 1; tj. bez ohledu na to, zda věřitel vyzval spotřebitele k plnění a bez ohledu na to, zda spotřebitel prokázal, že není v jeho možnostech, aby dluh na jistině uhradil ve lhůtě uvedené věřitelem ve výzvě. Ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru i podle citovaného rozsudku Nejvyššího soudu představuje speciální úpravu vypořádání plnění z neplatné smlouvy v případě nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti dlužníka ze strany věřitele před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru. Speciální právní úprava vylučuje obecnou úpravu, tj. ustanovení § 1958 odst. 2 o. z. (lex specialis derogat legi generali). Podle názoru zdejšího soudu nelze tvrdit, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je i není speciální úpravou (tedy že je speciální jen za shora uvedených 2 kumulativních podmínek).

36. Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 dopadá na nynější skutkový stav i při té skutkové odlišnosti, že ve věci sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 se tamní žalovaný aktivně bránil. To již z důvodu, že Nejvyšším soudem v rozsudku uvedené názory a závěry - formulací i smyslem - dopadají i na situaci zcela pasivního žalovaného, a to včetně speciality § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, nemožnosti spotřebitele se dostat do prodlení a ochraně spotřebitele jakožto smyslu § 87, o nové době splatnosti mezi účastníky nově dohodnuté či soudem určené neodvíjející se od výzvy k věřitele plnění (srov. citaci relevantních částí rozsudku sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 shora). Ostatně v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 Nejvyšší soud ani výslovně nevázal a neomezil své názory a závěry výlučně na aktivní obranu žalovaného.

37. Nejvyšší soud (mj. kvůli právní jistotě a rovnosti účastníků řízení, tj. nikoli samoúčelně) podle zákona, tj. dle § 14 odst. 1 písm. a) zákona o soudech soudcích, „jako vrcholný soudní orgán ve věcech patřících do pravomoci soudů v občanském soudním řízení… zajišťuje jednotu a zákonnost rozhodování tím, že a) rozhoduje o mimořádných opravných prostředcích v případech stanovených zákony o řízení před soudy,…“.

38. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil v tom smyslu, jakou částku a v jakém časovém horizontu může splatit, resp. splácet. Nereagoval ani na výslovný dotaz soudu ze dne 22. 7. 2025 k této otázce (č. l. 27). Z obsahu spisu rovněž nelze dovodit okolnosti, které by nějakým způsobem osvědčovaly aktuální možnosti a schopnosti žalovaného a jakkoli by odůvodňovaly stanovení určité formy splatnosti. Přitom stran lhůty k plnění dle § 87 odst. 1 věta poslední zákona jde o skutečnost v jeho prospěch a ostatně nejde o informace v dispoziční sféře žalobce (který tu je v informačním deficitu). Proto má soud za to, že žalovaný je schopen - dle § 87 odst. 1 věta poslední zákona – zaplatit žalobci přiznanou jistinu úvěru 20 865,42 Kč již v řádu dnů, in concreto do tří dnů od právní moci rozsudku. Rovněž v hmotněprávní lhůtě lze analogicky postupovat dle procesněprávní lhůty k plnění dle § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř. (argumentum per analogiam) - viz výrok I. Obdobně v soudní praxi srov. např. výše citované rozsudky krajských soudů (za všechny kupř. rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 8. 2024 č. j. 8 Co 145/2024-119, bod 10. až 11., či ze dne 24. 10. 2024 č. j. 8 Co 199/2024-74, bod 2 a 7. až 10. - to vše ve spojení s principem právní jistoty a § 13 o. z.). Jde o hmotněprávní lhůtu ve smyslu výsledku aplikace ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (nikoli o procesněprávní lhůtu k plnění dle § 160 odst. 1 o. s. ř.).

39. Na podporu shora uvedeného výkladu zdejšího soudu soud odkazuje – kromě rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 a 33 Cdo 87/2025 - na zejména následující rozsudky krajských soudů (dále jako „KS“) [níže demonstrativně uvedené rozsudky jsou dostupné mj. na www.beck-online.cz]: 1) KS v Ostravě – pobočka Olomouc – rozsudky z 19. 9. 2024 č. j. 75 Co 206/2024-73 (bod 8. až 10. odůvodnění), či z 12. 9. 2024 č. j. 75 Co 188/2024-366 (bod 15.), 2) KS v Českých Budějovicích – rozsudky z 19. 7. 2024 č. j. 5 Co 254/2024-105 (9.), z 13. 9. 2024 č. j. 7 Co 1000/2024-40 (13. a 14.), 18. 7. 2024 č. j. 19 Co 691/2024-78 (11.), 3) KS v Hradci Králové – rozsudek z 26. 11. 2024 č. j. 47 Co 130/2024-77 (24.), 4) KS v Hradci Králové – pobočka Pardubice – rozsudky z 13. 1. 2025 č. j. 18 Co 330/2024-80 (19. a 20.), z 21. 1. 2025 č. j. 23 Co 280/2024-79 (13.), 15. 1. 2025 č. j. 27 Co 293/2024-76 (12. a 13.), 5) KS v Brně – pobočka Zlín – rozsudek z 29. 11. 2022 č. j. 60 Co 226/2022-51 (10. - 12.), 6) KS v Ostravě – rozsudky z 12. 8. 2024 č. j. 8 Co 146/2024-46 (dovolání odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 87/2025), 22. 1. 2025 č. j. 8 Co 215/2024-95 (7.), 28. 1. 2025 č. j. 8 Co 235/2024-69 (10.), 26. 2. 2025 č. j. 8 Co 16/2025-85 (12.), 7) Městský soudu v Praze – rozsudky z 3. 9. 2024 č. j. 12 Co 225/2024-40 (26. až 28.), 27. 8. 2024 č. j. 12 Co 176/2024-74 (26.), 25. 9. 2024 č. j. 18 Co 250/2024-126 (11.), 2. 3. 2023 sp. zn. 18 Co 34/2023 (29. a 30.), 25. 9. 2024 č. j. 18 Co 250/2024-126 (11.), 1. 6. 2023 sp. zn. 25 Co 119/2023 (25.), 2. 11. 2024 č. j. 35 Co 365/2024-130 (15.).

IV. Náklady řízení

40. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř., kdy žalovaný měl úspěch ve věci částečný (viz výrok I. versus II.), proto měl právo na náhradu nákladů řízení, ale žádné náklady řízení mu nevznikly. Proto soudu rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení – viz výrok III.

41. Výrok IV. je opřen o Položku 2 odst. 2 Sazebníku poplatků, dle kterého „Pokud soud platební rozkaz nevydá a pokračuje v řízení, doměří navrhovateli poplatek do výše položky 1.“. Žalobce zaplatil soudní poplatek ve výši 800 Kč (za návrh na vydání elektronického platebního rozkazu), proto má povinnost doplatit soudní poplatek ve výši 200 Kč (soudní poplatek za žalobu dle Položky 1 totiž činí 1 000 Kč), ve lhůtě to tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (§ 160 ods.t 1 věta před středníkem o. s. ř.).

Poučení