47 C 125/2025 - 36

Rubrum

Městský soud v Brně rozhodl samosoudcem JUDr. Radkem Malenovským ve věci žalobce:[Jméno žalobce]., IČO: [IČO žalobce] sídlem [Adresa žalobce] zastoupený advokátem [Jméno advokáta] [Anonymizováno].M. sídlem [Adresa advokáta] proti žalovanému:[Jméno žalovaného], narozený dne [Datum narození žalovaného] bytem [Adresa žalovaného] o 14 925 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 10 000 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Zamítá se žaloba co do požadavku na zaplacení částky 4 925 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 103,04 Kč a úroku z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 14 925 Kč od 22. 2. 2025 do zaplacení.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 680 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám zástupce žalobce.

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou ze dne 21. 2. 2025 (podána u soudu téhož dne) domáhal zaplacení: a) neuhrazené jistiny ve výši 10 000 Kč, b) poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 330 Kč, c) poplatku za expres výplatu ve výši 199 Kč, d) poplatků za bezpečnou splátku ve výši 396 Kč, e) úroků v celkové výši 1 470 Kč, f) účelně vynaložených nákladů v celkové výši 1 030 Kč a g) smluvních pokut v celkové výši 1 500 Kč, to vše z titulu smlouvy o úvěru ze dne 13. 8. 2024. Žalovaný se v řízení nevyjádřil.

2. Soud za splnění podmínek § 115a, § 101 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), rozhodl ve věci samé bez nařízení jednání a vyhlásil tento rozsudek. Z listinných důkazů soud zjistil následující skutečnosti.

3. Žalovaný jako klient uzavřel na dálku (po internetu) dne 13. 8. 2024 s žalobcem úvěrovou smlouvu. Jednalo se o bezúčelový spotřebitelský úvěr. Na základě této smlouvy poskytl žalobce žalovanému peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč dne 13. 8. 2024 na číslo účtu uvedené ve smlouvě: [č. účtu] (důkaz: listina smlouvy ze dne 13. 8. 2024, ID žádosti [Anonymizováno]). Parametry úvěru byly následující: 24 měsíčních splátek, celková splatná částka 13 760 Kč, poplatek za poskytnutí úvěru 330 Kč, ověřovací poplatek 1 Kč, poplatek za službu Expres výplata: 199 Kč jednorázově, poplatek za službu [Anonymizováno] servis: 49 Kč měsíčně, poplatek za službu Bezpečná splátka: 99 Kč měsíčně, poplatek za prodloužení doby splatnosti o 30 dnů - Korunový odklad: XXX, poplatek za online platbu: 1 % z převáděné finanční částky, poplatek 300 Kč za měsíc vymáhání, smluvní pokuta ve výši 500 Kč.

4. Žalobce jakožto poskytovatel úvěru posoudil před jeho poskytnutím schopnost žalovaného požadovanou částku splácet v následujícím smyslu. Co do příjmů žalovaného žalobce vyšel jen z tvrzení žalovaného o tom, že má příjem ve výši 25 000 Kč měsíčně z titulu starobního důchodu. Tedy žalobce příjmy žalovaného nijak neověřoval. Výdaje žalovaného žalobce nejen že neověřoval, ale ani se žalovaného na příjmy nedotázal. Žalobce před poskytnutím úvěru jen ověřil, že žalovaný není v insolvenci a nahlédl do NRKI, z něhož zjistil pozitivní vyhodnocení žalovaného (resp. že žalovaný měl dvě kreditní karty a nesplacená částka po splatnosti byla 3,258 Kč). Všechny tyto skutečnosti soud zjistil z důkazu Kartou klienta s datem 21. 2. 2025 a úvěrovou zprávou. [právnická osoba] dotazu soudu žalobce v řízení uvedl, že při zkoumání úvěruschopnosti žalovaného před uzavřením smlouvy vyšel dále ze životního minima ve výši 4 860 Kč a minimálních výdajů na bydlení ve výši 10 609 Kč.

6. Z výpisu z účtu žalovaného ze dne 13. 8. 2025 i ze sdělení [právnická osoba]. ze dne 3. 7. 2025 (č. l. 28) soudu zjistil, že dne 13. 8. 2024 převedl žalobce žalovanému na jeho účet částku 10 000 Kč z titulu předmětného úvěru.

7. Žalovaný nezaplatil na úvěr ničeho (důkaz: výpis čerpání, splátek a úhrad).

8. Žalobce žalovaného opakovaně upomínal o splnění dluhu, naposledy předžalobní výzvou ze dne 17. 1. 2025, odeslanou žalovanému dne 20. 1. 2025 na adresu: [adresa]. Právní posouzení 9. Na základě zjištěného skutkového stavu a po jeho právním posouzení soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze v části jistiny.

10. Žalobce a žalovaný uzavřeli smlouvy o spotřebitelském úvěru ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jako „zákon“), ve spojení s § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jako „o. z.“). Jedná se o spotřebitelský úvěr dle § 2 odst. 1 zákona - jde o úvěr poskytovaný spotřebiteli. Žalobce je osobou poskytující úvěr v rámci své podnikatelské činnosti (viz § 7 zákona).

11. Soud tedy ex offo posuzoval (dle § 87 zákona), zda úvěrující v souladu s § 86 odst. 1 a 2 zákona řádně zkoumal úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy.

12. Věřiteli je uložena před uzavřením smlouvy o úvěru povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, přičemž při této činnosti je povinen vynaložit odbornou péči. Tato činnost představuje kvalifikovanou činnost profesionála v příslušném oboru, jejímž obsahem je individuální posouzení konkrétní situace každého jednotlivého spotřebitele žádajícího o úvěr. Jedná se o institut, jehož smyslem je odpovědný přístup věřitelů, kteří mají předem pečlivě posoudit schopnost spotřebitele nabízený spotřebitelský úvěr splácet a v případě, že je výsledek posouzení úvěruschopnosti negativní, spotřebitele nezadlužovat. Primárním cílem je ochrana spotřebitele před neúměrným zadlužováním, sekundárně je chráněn i věřitel před vznikem v budoucnu nedobytných pohledávek. V neposlední řadě je pak chráněna společnost jako celek před různými sociopatologickými jevy (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. [spisová značka]).

13. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015 č. j. [spisová značka], publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 3225/2015, použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.)

14. Nejvyšší soud se k podobné otázce (k výkladu obdobného § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru) podrobně vyjádřil například v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. [spisová značka]. V něm uvedl mj., že „věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit… Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze [právnická osoba]), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. To ostatně dovodil ve svém rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. [spisová značka], i Nejvyšší správní soud....“ (obdobně rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka] a [spisová značka]).

15. Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18, bod 19. uvedl: „Nejvyšší správní soud posuzoval kasační stížnost obchodní společnosti [srov. jeho rozsudek z 1. 4. 2015 č. j. [spisová značka]] poskytující spotřebitelské úvěry a při výkladu § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, účinného do 30. 11. 2016 (když obsahově obdobná úprava je zakotvena i v § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů, tedy pro účely tohoto výkladu lze vycházet z toho, že se právní úprava nezměnila) dovodil, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit)… Výklad přijatý Nejvyšším správním soudem přitom konvenuje interpretaci zaujaté Soudním dvorem Evropské unie (dále jen "Soudní dvůr") v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 (CA Consumer Finance SA v. [jméno FO] a další). V citovaném rozsudku Soudní dvůr vyložil čl. 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále jen "směrnice"), a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno - v orig. "the burden of proving") posoudit úvěryschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady)…“. Na citované Ústavní soud souhlasně odkázal i v nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2020 sp. zn. Pl. ÚS 10/17, bod 96.

16. Jak uvedl Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 24. 3. 2023 sp. zn. [spisová značka], „Hodnocení úvěruschopnosti žadatele o úvěr však vyžaduje porovnání zjištěných příjmů se zjištěnými výdaji dlužníka; pouhé zkoumání jedné z těchto složek k řádnému posouzení úvěruschopnosti žadatele o úvěr nestačí. Stanovila-li věřitelka výdaje pouze na základě ekonomického modelu, aniž by dlužníka vedla k doložení konkrétních údajů, nezkoumala výdajovou stránku žadatele řádně… vycházet pouze z informací o životním a existenčním minimu a o průměrných výdajích obyvatelstva bez zjištění konkrétních informací o žadateli, neodpovídá řádnému posouzení úvěruschopnosti.“ 17. Příjmy a výdaje jsou „jednou stránkou téže mince“. Pokud by žadatel o úvěr měl výdaje převyšující jeho příjmy, pak z logiky věci by jeho příjem (byť by byl sebevětší) nestačil na řádné splácení úvěru. Již proto nelze pojímat otázku povinnosti řádně zkoumat úvěruschopnost žadatelů o úvěr tak, že dostačující je zkoumání a ověřování jedné strany téže mince (příjmů) a že by snad zkoumání a ověřování druhé strany mince (výdajů) bylo možné podcenit, bagatelizovat apod.

18. Ze zákona (§ 86 odst. 1 a 2) i shora demonstrativně citované judikatury (přitom všech vrcholných soudních orgánů, tj. Ústavního, Nejvyššího i Nejvyššího správního soudu) plynou zejména následující právní závěry: a) při zkoumání úvěruschopnosti žadatele o úvěr (v pozici spotřebitele) zásadně není dostačující vycházet jen z tvrzení žadatele o úvěr, ale je třeba zásadně tato tvrzení ze strany poskytovatele úvěru ověřit; b) zásadně nestačí příjmy a výdaje žadatele o úvěr stanovit (např.) jen na ekonomickém modelu poskytovatele o úvěr, na informacích o životním a existenčním minimu a na průměrných příjmech a výdajích obyvatelstva bez zjištění a ověření konkrétních informací o konkrétním žadateli.

19. Věřitel těmto požadavkům řádného zkoumání úvěruschopnosti nedostál.

20. Věřitel se spokojil pouze s ověřením závazků žalovaného, a to ještě v omezeném rozsahu (výpis z NRKI a úvěrová zpráva).

21. Žalobce nevedl žalovaného, aby alespoň v rovině tvrzení uvedl konkrétní údaje o jeho výdajích, a to ani na tak základní životní potřeby, jako je bydlení. Žalobce žádné výdaje žalovaného neověřoval. Pokud žalobce operoval se statistickými údaji a modely, jedná se o metodu nedostatečnou. Je totiž nutné zkoumat in concreto poměry toho kterého žadatele o úvěr.

22. Žalobce nijak neověřoval žalobcem tvrzený příjem ve výši 25 000 Kč. Navíc žalovaný uvedl jako příjem starobní důchod, přičemž ale rok narození žalovaného zněl 1997, což již samo o sobě činilo takové tvrzení žalobce o vlastním příjmu ve výši 25 000 Kč méně důvěryhodným.

23. Věřitel tak řádně neověřoval žalovaným tvrzené příjmy a výdaje. Tím věřitel porušil § 86 odst. 1, 2 zákona, jelikož řádně nezkoumal úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy.

24. Smlouva o úvěru je pro tyto nedostatky absolutně neplatná dle § 86 odst. 1, 2 a § 87 odst. 1 zákona. Proto nelze přiznat žalobci smluvní nároky, jako jsou smluvní úroky a poplatky. Žalobce tak má právo ve smyslu § 87 odst. 1 věta třetí zákona na vrácení jistiny úvěru ve výši 10 000 Kč (výrok I.). Úroky z prodlení 25. Nedůvodný je nárok žalobce na zákonný úrok z prodlení (výrok II.). To již při aplikaci § 13 o. z. a názorů uvedených mj. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022 sp. zn. [spisová značka], dle kterého: „15.…§ 87 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru…představuje toto ustanovení speciální úpravu vypořádání plnění z neplatné smlouvy…16.…stanoví se na jeho ochranu, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, avšak v době odpovídající jeho možnostem…Text „v době přiměřené jeho možnostem“…Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teleologický výklad). V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z.… 17.…v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.“. K důsledně vzato implicitní interpretaci citovaného rozsudku Nejvyššího soudu v další rozhodovací praxi srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2023 sp. zn. [spisová značka].

26. Z citovaného rozsudku Nejvyššího soudu plynou následující právní závěry. Dlužník je povinen vrátit jistinu úvěru dle § 87 odst. 1 in fine zákona podle svých možností. Pokud se věřitel a dlužník nedohodli na splatnosti závazku vrátit jistinu úvěru z neplatné smlouvy (což se nynější účastníci řízení nedohodli), splatnost určí soud svým rozsudkem, ale jen do budoucna. Jde však o lhůtu hmotněprávní, před jejímž uplynutím se tak dlužník v prodlení neocitl, pročež nelze před jejím uplynutím žalobci přiznat úroky z prodlení. Takový rozsudek proto nese prvky dvou typů řízení – prvky konstitutivního rozsudku o zvláštní žalobě o určení času plnění (prvek konstitutivního určení splatnosti, tj. nikoli zpětně) i prvky řízení o žalobě na plnění (přisouzení jistiny úvěru). Jde o „hybridní“ variantu mezi typickým rozsudkem o určení času plnění a o zaplacení, a účelem je ochrana spotřebitele. Proto věřitel nemusí vést 2 řízení pro získání exekučního titulu na jistinu (což by jinak musel, pokud by soud vyložil § 87 zákona tak, že jde o žalobu na určení času plnění).

27. Stejný výklad plyne i z následujícího. Dle § 87 odst. 1 in fine zákona: „Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“. Pojem „v době přiměřené jeho možnostem“ směřuje k aplikaci judikatury řešící splatnost ponechanou na určení dlužníkem, včetně ponechanou na solventnosti dlužníka (§ 1960 o. z.). Tato judikatura se totiž užívá i na obvyklou smluvní formulaci, dle níž dlužník zaplatí, „až bude moci“. K tomuto typu splatnosti ale judikatura dovodila, že pohledávka není splatná a věřitel může ovlivnit splatnost dluhu jen návrhem u soudu na určení času plnění, tj. nikoli výzvou k zaplacení (srov. např. usnesení NS z 25. 5. 2021 sp. zn. [spisová značka] či usnesení Ústavního soudu z 8. 3. 2021 sp. zn. IV. ÚS 11/21). Z této judikatury plyne, že žalovaný dosud není v prodlení, jelikož soud teprve tímto rozsudkem určí splatnost závazku vrátit zbytek poskytnuté jistiny úvěru dle § 87 odst. 1 věta poslední zákona.

28. Tento výklad odpovídá i úmyslu (historického) zákonodárce. Dle důvodové zprávy k § 87 ZSÚ: „Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu dle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany. Poskytovatel, pokud se domnívá, že spotřebitel nesplácí podle svých možností, může podat návrh soudu, aby určil, v jakých lhůtách má – poznámka Městského soudu v Brně: tj. do budoucna - spotřebitel splácet.“.

29. Dlužník nemá právní jistotu, co konkrétně znamená neurčitý zákonný pojem „v době přiměřené jeho možnostem“. Přitom úroky z prodlení jsou sankcí za porušení povinnosti dodržet doby splatnosti (srov. např. rozsudky NS z 24. 7. 2014 sp. zn. [spisová značka], či Nejvyššího správního soudu z 16. 9. 2021 č. j. [spisová značka], bod 25.). Proto nelze - spravedlivě a v právním státě (princip právní jistoty) - dlužníka sankcionovat (povinností platit úroky z prodlení) za to, že nevrátil věřiteli jistinu úvěru v době, kterou však až v budoucnu nalezne soud (v řízení o zaplacení), a dlužník ji tak (s jistotou) z povahy věci předtím ani nemohl znát. Opačný výklad by v důsledcích nesl prvky retroaktivně (do minulosti) působícího rozsudku.

30. Účelem shora uvedeného výkladu je ochrana spotřebitele.

31. Nadto akceptace opačného výkladu by měla následující nežádoucí teleologické důsledky (teleologický výklad). Pokud by věřitelé věděli, že jim soudy přiznají zákonný úrok z prodlení i zpětně za dobu před zahájením řízení (např. na základě splatnosti uvedené ve výzvě), mohlo by je to povzbudit k neprovádění řádného posouzení úvěruschopnosti spotřebitelů, což by bylo v rozporu s účelem spočívajícím v zajištění odpovědného jednání věřitelů a předcházení nezodpovědným praktikám při poskytování úvěrů spotřebitelům; takový výklad by mohl ohrozit odrazující povahu sankce neplatnosti smlouvy. K tomu srov. i přiměřeně rozsudky Soudního dvora EU z 11. 1. 2024 ve věci C-755/22 (mj. bod 47.), 27. 3. 2014 ve věci C-565/12 (53. a 55.) či 5. 3. 2020 ve věci C-679/18 (31.); ve hře je i princip eurokonformního výkladu.

32. Případná námitka o přísnosti shora uvedeného výkladu k věřitelům byla vypořádána již např. v usnesení sp. zn. [spisová značka]: „..k jeho tíži…jestliže úvěrující poruší svou povinnost…poskytne úvěr, ačkoli mu jej poskytovat neměl, musí úvěrující strpět vrácení úvěru v době, která zdaleka nemusí odpovídat jeho původnímu očekávání.“ (mnou podrženo).

33. Z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka] - podle výkladu zdejšího soudu - neplyne názor, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru se použije pouze v případě, že věřitel vyzval spotřebitele k plnění a současně spotřebitel prokázal, že není v jeho možnostech, aby dluh na jistině uhradil ve věřitelem ve výzvě uvedené lhůtě (a že v opačném případě na věc dopadá obecná úprava splatnosti dluhu, tj. § 1958 odst. 2 o. z.). Z citovaného rozsudku Nejvyššího soudu naopak plyne, že § 87 zákona o spotřebitelském úvěru se použije vždy při absolutní neplatnosti smlouvy dle § 87 odst. 1; tj. bez ohledu na to, zda věřitel vyzval spotřebitele k plnění a bez ohledu na to, zda spotřebitel prokázal, že není v jeho možnostech, aby dluh na jistině uhradil ve lhůtě uvedené věřitelem ve výzvě. Ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru i podle citovaného rozsudku Nejvyššího soudu představuje speciální úpravu vypořádání plnění z neplatné smlouvy v případě nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti dlužníka ze strany věřitele před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru. Speciální právní úprava vylučuje obecnou úpravu, tj. ustanovení § 1958 odst. 2 o. z. (lex specialis derogat legi generali). Podle názoru zdejšího soudu nelze tvrdit, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je i není speciální úpravou (tedy že je speciální jen za shora uvedených 2 kumulativních podmínek).

34. Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka] dopadá na nynější skutkový stav i při té skutkové odlišnosti, že ve věci sp. zn. [spisová značka] se tamní žalovaný aktivně bránil. To již z důvodu, že Nejvyšším soudem v rozsudku uvedené názory a závěry - formulací i smyslem - dopadají i na situaci zcela pasivního žalovaného, a to včetně speciality § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, nemožnosti spotřebitele se dostat do prodlení a ochraně spotřebitele jakožto smyslu § 87, o nové době splatnosti mezi účastníky nově dohodnuté či soudem určené neodvíjející se od výzvy k věřitele plnění (srov. citaci relevantních částí rozsudku sp. zn. [spisová značka] shora). Ostatně v rozsudku sp. zn. [spisová značka] Nejvyšší soud ani výslovně nevázal a neomezil své názory a závěry výlučně na aktivní obranu žalovaného.

35. Nejvyšší soud (mj. kvůli právní jistotě a rovnosti účastníků řízení, tj. nikoli samoúčelně) podle zákona, tj. dle § 14 odst. 1 písm. a) zákona o soudech soudcích, „jako vrcholný soudní orgán ve věcech patřících do pravomoci soudů v občanském soudním řízení… zajišťuje jednotu a zákonnost rozhodování tím, že a) rozhoduje o mimořádných opravných prostředcích v případech stanovených zákony o řízení před soudy,…“.

36. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil v tom smyslu, jakou částku a v jakém časovém horizontu může splatit, resp. splácet. Nereagoval ani na výslovný dotaz soudu ze dne 30. 6. 2025 k této otázce (č. l. 24). Z obsahu spisu rovněž nelze dovodit okolnosti, které by nějakým způsobem osvědčovaly aktuální možnosti a schopnosti žalovaného a jakkoli by odůvodňovaly stanovení určité formy splatnosti. Přitom stran lhůty k plnění dle § 87 odst. 1 věta poslední zákona jde o skutečnost v jeho prospěch a ostatně nejde o informace v dispoziční sféře žalobce (který tu je v informačním deficitu). Proto má soud za to, že žalovaný je schopen - dle § 87 odst. 1 věta poslední zákona – zaplatit žalobci přiznanou jistinu úvěru 10 000 Kč již v řádu dnů, in concreto do tří dnů od právní moci rozsudku. Koneckonců i v hmotněprávní lhůtě lze analogicky postupovat dle procesněprávní lhůty k plnění dle § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř. (argumentum per analogiam) - viz výrok I. Obdobně v soudní praxi srov. např. výše citované rozsudky krajských soudů (za všechny kupř. rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 8. 2024 č. j. 8 Co 145/2024-119, bod 10. až 11., či ze dne 24. 10. 2024 č. j. 8 Co 199/2024-74, bod 2 a 7. až 10. - to vše ve spojení s principem právní jistoty a § 13 o. z.). Jde o hmotněprávní lhůtu ve smyslu výsledku aplikace ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (nikoli o procesněprávní lhůtu k plnění dle § 160 odst. 1 o. s. ř.).

37. Na podporu shora uvedeného výkladu zdejšího soudu soud odkazuje – kromě rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 a 33 Cdo 87/2025 - na zejména následující rozsudky krajských soudů (dále jako „KS“) [níže demonstrativně uvedené rozsudky jsou dostupné mj. na www.beck-online.cz]: 1) KS v Ostravě – pobočka Olomouc – rozsudky z 19. 9. 2024 č. j. 75 Co 206/2024-73 (bod 8. až 10. odůvodnění), či z 12. 9. 2024 č. j. 75 Co 188/2024-366 (bod 15.), 2) KS v Českých Budějovicích – rozsudky z 19. 7. 2024 č. j. 5 Co 254/2024-105 (9.), z 13. 9. 2024 č. j. 7 Co 1000/2024-40 (13. a 14.), 18. 7. 2024 č. j. 19 Co 691/2024-78 (11.), 3) KS v Hradci Králové – rozsudek z 26. 11. 2024 č. j. 47 Co 130/2024-77 (24.), 4) KS v Hradci Králové – pobočka Pardubice – rozsudky z 13. 1. 2025 č. j. 18 Co 330/2024-80 (19. a 20.), z 21. 1. 2025 č. j. 23 Co 280/2024-79 (13.), 15. 1. 2025 č. j. 27 Co 293/2024-76 (12. a 13.), 5) KS v Brně – pobočka Zlín – rozsudek z 29. 11. 2022 č. j. 60 Co 226/2022-51 (10. - 12.), 6) KS v Ostravě – rozsudky z 12. 8. 2024 č. j. 8 Co 146/2024-46 (dovolání odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 87/2025), 22. 1. 2025 č. j. 8 Co 215/2024-95 (7.), 28. 1. 2025 č. j. 8 Co 235/2024-69 (10.), 26. 2. 2025 č. j. 8 Co 16/2025-85 (12.), 7) Městský soudu v Praze – rozsudky z 3. 9. 2024 č. j. 12 Co 225/2024-40 (26. až 28.), 27. 8. 2024 č. j. 12 Co 176/2024-74 (26.), 25. 9. 2024 č. j. 18 Co 250/2024-126 (11.), 2. 3. 2023 sp. zn. 18 Co 34/2023 (29. a 30.), 25. 9. 2024 č. j. 18 Co 250/2024-126 (11.), 1. 6. 2023 sp. zn. 25 Co 119/2023 (25.), 2. 11. 2024 č. j. 35 Co 365/2024-130 (15.). Náhrada nákladů řízení 38. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř., kdy žalobce měl úspěch ve věci částečný (viz výrok I. a II.). Za těchto okolností soud rozhodl o tom, že žalobce má právo na poměrnou náhradu nákladů řízení. Úspěch žalobce lze kvantifikovat částkou 10 000 Kč. Úspěch žalovaného je následující: a) 4 925 Kč a b) 103,04 Kč (kapitalizované zákonné úroky z prodlení) a c) kapitalizované zákonné úroky z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 14 925 Kč za dobu od 22. 2. 2025 do dne vyhlášení rozsudku (do 29. 7. 2025), tj. 775,28 Kč – tedy celkem 5 803,32 Kč.

39. Procentuálně vyjádřeno žalobce byl úspěšný v rozsahu 63 %, neúspěšný v rozsahu 37 %, tedy má právo na náhradu nákladů řízení v rozsahu 26 %.

40. Soudu je z úřední činnosti známo, že žalobce podává v ustálené formě opakovaně ve skutkově i právně téměř totožných věcech řadu žalob (zejména návrhů na vydání elektronického platebního rozkazu). Žalobce vede typově shodných sporů, jako je tento, desítky, možná již stovky. Jedná se o problematiku rutinní, téměř strojovou, čemuž odpovídá forma i struktura obsahu žalob v těchto věcech. Žaloby jsou ve vysokém stupni formalizovány do ustálené podoby. Tento vzor žalobce užívá opakovaně a lze tak činit mechanicky. Pro tato řízení není nutná specializovaná, vysoce kvalifikovaná právní pomoc. Proto v položce náhrady nákladů právního zastoupení soud aplikoval ust. § 14b advokátního tarifu.

41. Náklady řízení žalobce se skládají ze zaplaceného soudního poplatku 800 Kč, odměny advokáta po 400 Kč/úkon podle 14b odst. 1 bod 2. advokátního tarifu, za úkony: 1) převzetí a příprava zastoupení - § 11 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu; 2) předžalobní výzva k plnění - § 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu; 3) sepsání a podání žaloby - § 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu.

42. Za úkon podání ze dne 26. 6. 2025 – doplnění žaloby - soud náhradu odměny nemohl přiznat, neboť neshledal úkon za účelný, resp. za takový, aby jej bylo možno honorovat odměnou dle advokátního tarifu. Jednalo se totiž o doplňování skutečností, které měly a mohly být uvedeny již v samotné žalobě. Proto soud žalovanému nemůže uložit povinnost nahrazovat takové úkony. Ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. předpokládá účelnost úkonů.

43. Ke třem úkonům odměny ke každému náleží paušální náhrada hotových výdajů po 100 Kč podle § 14b odst. 6 písm. a) advokátního tarifu – tj. celkem 300 Kč.

44. Náhrada za DPH v sazbě 21 %, jejímž plátcem právní zástupce žalobce je (§ 137 odst. 3 o. s. ř.), činí 315 Kč.

45. Z celkové částky 2 615 Kč představuje podíl 34 % náhradu nákladů řízení ve výši 680 Kč a tuto částku je žalovaný (na základě ust. § 149 odst. 1 o. s. ř.) povinen zaplatit k rukám právního zástupce žalobce. Lhůta tří dnů k plnění byla určena podle § 160 odst. 1 o. s. ř.

Poučení