47 C 127/2023-54

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl samosoudkyní Mgr. Kateřinou Mlčochovou ve věci žalobců: a) [celé jméno žalobce], [datum narození] bytem [adresa žalobce] b) [celé jméno žalobkyně], [datum narození] bytem [adresa žalobkyně] oba zastoupeni advokátem Mgr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalované: [osobní údaje žalované] pro zaplacení 1 200 EUR s příslušenstvím + 56 718,48 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit každému z žalobců částku ve výši 600 EUR spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 600 EUR od [datum] do zaplacení a dále se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 600 EUR od [datum] do zaplacení, a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobcům částku 51 699,40 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % z této částky od [datum] do zaplacení, a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žaloba, aby soud uložil žalované zaplatit žalobcům 5 019, 08 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % z této částky od [datum] do zaplacení, se zamítá.

IV. Žalovaná je povinna zaplatit každému z žalobců náhradu nákladů řízení v částce 13 676 Kč, a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobců.

Odůvodnění

1. Žalobou podanou dne [datum] se žalobci domáhali po žalované zaplacení částky ve výši 1 200 Eur a 56 718,48 Kč s příslušenstvím jakožto náhrady škody způsobené žalobcům v řízení vedeném u [název soudu] (dále jen„ obvodní soud“) pod sp. zn.: [spisová značka] s tím, že se v naříkaném řízení domáhali zaplacení částky ve výši 1 200 Eur s příslušenstvím po [právnická osoba] [anonymizováno 5 slov]“). Uvedeného nároku se domáhali v souladu s ustanovením čl. 7 odst. 1 písm. c) Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 261/2004 z 11. 2. 2004, kterým se stanoví společná pravidla náhrad a pomoci cestujícím v letecké dopravě v případě odepření nástupu na palubu, zrušení nebo významného zpoždění letů a kterým se zrušuje nařízení (EHS) č. 295/91 (dále jen„ nařízení“), dle kterého náleží cestujícím, jejichž let o délce přesahující 3 500 kilometrů byl zrušen, od operujícího leteckého dopravce finanční kompenzace újmy způsobené zrušením letu ve výši 600 Eur na jednoho cestujícího. Operující letecký dopravce se může v souladu s čl. 5 odst. 3 nařízení povinnosti k náhradě újmy cestujícím zprostit v případě, že ke zrušení letu došlo v důsledku mimořádné okolnosti, jejíž existenci nebyl operující letecký dopravce schopen zabránit ani při učinění veškerých přiměřených opatření. Takovou mimořádnou okolnost mohou představovat například nepříznivé povětrnostní podmínky, rozhodnutí řídících letového provozu či některé druhy stávky. Uvedli, že dne [datum] a [datum] se měli účastnit letu č. [číslo] [anonymizováno] a č. [označení] [číslo] ze [město] [jméno], Spojené státy americké, do [obec] s mezipřistáním ve [město] [anonymizována dvě slova] operovaného [právnická osoba]. Let č. [číslo] [anonymizováno] ze dne [datum] byl však bez předchozího upozornění zrušen, přičemž žalobci tak nestihli nastoupit na svůj přímo navazující let č. [označení] [číslo]. Žalobci byli následně přesměrováni na náhradní lety č. [čísla] [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] [rok], kterými dosáhli cílového místa určení se zpožděním více než 5 hodin. V průběhu naříkaného soudního řízení bylo zjištěno, že let č. [číslo] [anonymizováno] ze dne [datum] byl zrušen v důsledku generální stávky zaměstnanců [právnická osoba], organizované leteckou odborovou organizací. Společnost [název společnosti] tvrdila, že stávku zaměstnanců této společnosti je nutno považovat za mimořádnou okolnost ve smyslu čl. 5 odst. 3 nařízení a rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze 4. 10. 2012 ve věci C -22/11, Finnair Oyj v . Timy Lassooy (dále jen„ C -22/11“), ve kterém Soudní dvůr Evropské unie konstatoval, že stávka zaměstnanců letiště je mimořádnou okolností ve smyslu čl. 5 odst. 3 nařízení, přičemž by tak neměla být za újmu vzniklou žalobcům v důsledku zrušení letů odpovědná. Žalobci namítali, že i přes námitky stran rozdílné povahy stávky zaměstnanců letiště, na níž nařízení dopadá, ve srovnání se stávkou zaměstnanců operujícího leteckého dopravce, obvodní soud žalobu zamítl, a to aniž by měl stanovisko Soudního dvora Evropské unie k výkladu povahy stávky zaměstnanců operujícího leteckého dopravce. Žalobci se proti rozhodnutí obvodního soudu bránili odvoláním, avšak [název soudu] svým rozsudkem ze dne [datum rozhodnutí] č. J: [číslo jednací] zamítavý rozsudek obvodního soudu č. j.: [číslo jednací] potvrdil. K žalobcům podané ústavní stížnosti, jež byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná, se Ústavní soud ČR vyjádřil tak, že unijní právo bylo aplikováno řádně. Dále žalobci uvedli, že dne [datum] vydal Soudní dvůr Evropské unie v řízení o žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce rozsudek ve věci C -28/20, Airhelp Ltd. V. Scandinavian Airlines Systém SA (dále jen„ C -28/20“). Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku uvedl, že:„ Článek 5 odst. 3 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 261/2004 z 11. února 2004, kterým se stanoví společná pravidla náhrad a pomoci cestujícím v letecké dopravě v případě odepření nástupu na palubu, zrušení nebo významného zpoždění letů a kterým se zrušuje nařízení (EHS) č. 295/91, musí být vykládán v tom smyslu, že stávkové hnutí zahájené na výzvu odborového svazu zaměstnanců provozujícího leteckého dopravce, při dodržení podmínek stanovených vnitrostátními právními předpisy, zejména jimi stanovené lhůty k oznámení, jež je určeno k prosazování požadavků zaměstnanců tohoto dopravce a k němuž se připojí kategorie zaměstnanců, kteří jsou nezbytní k uskutečnění určitého letu, nespadá pod pojem„ mimořádná okolnost“ ve smyslu uvedeného ustanovení.“. S ohledem na výše uvedené má žalobce za to, že jak obvodní soud, tak Ústavní soud postupovaly nezákonně, neboť přistoupily k výkladu unijního práva v rozporu s jak unijním, tak vnitrostátním právem. Konečně žalobce citoval judikaturu Ústavního soudu ČR – nález z 8. 12. 2015 sp. zn. III. 2390/15 a nález z 24. 5. 2017 sp. zn. III. ÚS 2857/15 s tím, že závěry v nich obsažené doléhají i na případ žalobců a v jejich věci tak došlo k porušení práva na spravedlivý proces a práva na zákonného soudce, neboť v posuzovaném řízení nedošlo ze strany soudních orgánů k položení předběžné otázky. Se zřetelem na výše uvedené se žalobci domáhali náhrady škody, jež jim vznikla vydáním nezákonných rozhodnutí v naříkaném řízení, když jak rozsudek obvodního soudu, tak městského soudu, jakož usnesení Ústavního soudu ČR o odmítnutí ústavní stížnosti lze dle žalobců za taková rozhodnutí považovat. Škoda žalobců spočívá v nepřiznání nároku na kompenzaci dle čl. 7 odst. 1, písm. c) Nařízení ve výši 1 200 Eur (600 Eur pro každého z nich) spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 600 EUR od [datum] do zaplacení, v nepřiznání nároku na náhradu nákladů soudního řízení v celkové výši 34 252,68 Kč, a to za celkem 7 úkonů poskytnuté právní služby (převzetí a příprava právního zastoupení, sepis předžalobní výzvy, sepis žaloby, účast na soudním jednání u obvodního soudu dne [datum], sepis odvolání, účast na soudním jednání u [název soudu] dne [datum] a sepis ústavní stížnosti), dále 3 178 Kč představující žalobci zaplacený soudní poplatek v naříkaném řízení za podání žaloby a za podání odvolání a částku ve výši 19 287,80 Kč, kterou žalobci dne [datum] uhradili [právnická osoba] na náhradě nákladů soudního řízení vedeného před [název soudu] a [název soudu].

2. Žalovaná ve svém vyjádření ze [datum] potvrdila, že u ní žalobci dne [datum] uplatnili svůj nárok na náhradu škody ve výši 600 Eur s příslušenstvím pro každého znich a dále částky 56 718,48 Kč podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen„ OdpŠk“), jež jim měla vzniknout z titulu nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepoložení předběžné otázky Soudnímu dvoru EU v řízení vedeném u [název soudu] pod sp. zn. [spisová značka]. Namítala, že v projednávané věci chybí odpovědnostní titul státu za škodu, jakožto základní podmínka pro přiznání náhrady škody, neboť nezákonným rozhodnutím je rozhodnutí, které nabyde právní moci a následně je pro nezákonnost zrušeno či změněno a k vydání takovéhoto rozhodnutí v projednávané věci nedošlo. Nesprávným úředním postupem pak není postup orgánu státu, jenž směřuje k vydání rozhodnutí, neboť nesprávný úřední postup by se projevil právě v nezákonnosti rozhodnutí, proto ve věci nelze shledat ani nesprávný úřední postup ze strany soudů. Konečně uvedla, že jí nepřísluší přezkoumávat vydaná soudní rozhodnutí, když přezkum takových rozhodnutí je možný pouze na základě podaných řádných nebo mimořádných opravných prostředků. Uvedené sdělila žalobci ve svém stanovisku z [datum]. Na svém stanovisku setrvala a navrhla žalobu v celém rozsahu zamítnout.

3. Protože byly splněny předpoklady podle § 115a o. s. ř., rozhodl soud ve věci samé bez nařízení jednání.

4. Na základě nesporných skutečností a z listinných důkazů soud zjistil tento skutkový stav:

5. Mezi účastníky nebylo sporu, že žalobci u žalované uplatnili svůj nárok na náhradu škody dne [datum] (zjištěno z žádosti o náhradu újmy způsobené nezákonným rozhodnutím ze [datum]; stanoviska žalované z [datum]).

6. Mezi účastníky nebylo sporu ani o skutkovém stavu věci. Rozsudkem [název soudu] č. j.: [číslo jednací] z [datum rozhodnutí] byla zamítnuta žaloba zdejších žalobců vůči [právnická osoba] jakožto operujícímu leteckému přepravci, jíž se domáhali pro každého z nich zaplacení 600 Eur s příslušenstvím jako náhrady škody za zrušení letu přesahujícího 3 500 km. Obvodní soud v odůvodnění rozsudku uvedl, že ke zrušení letu žalobce a následné dosažení jeho cílové destinace po přesměrování se zpožděním delším než 5 hodin se stalo v příčinné souvislosti s mimořádnou okolností, kterou byla stávka pilotů [právnická osoba] bezprostředně postihující její provoz, přičemž obvodní soud dospěl k závěru, že této okolnosti nebylo možné zabránit, i když žalovaná přijala všechna přiměřená opatření, která na ni bylo lze v nastalé situaci požadovat a jedná se tedy o mimořádnou okolnost ve smyslu čl. 5 odst. 3 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 261/2004 ze dne [datum], kterým se stanoví společná pravidla náhrad a pomoci cestujícím v letecké dopravě v případě odepření nástupu na palubu (dále jen„ nařízení“). Rozsudek nabyl právní moci ve spojení s rozsudkem [název soudu] ze dne [datum rozhodnutí] č. j.: [číslo jednací] dne [datum rozhodnutí]. Výrokem II. jmenovaného rozsudku bylo žalobcům uloženo zaplatit na nákladech protistrany částku 12 899 Kč a výrokem II. odvolacího soudu bylo žalobcům uloženo zaplatit protistraně 6 388,80 Kč, tj. celkem bylo uloženo žalobcům zaplatit protistraně na nákladech řízení částku 19 287,80 Kč. Rozhodnutím Ústavního soudu z [datum] sp. zn. [ústavní nález] byla posléze ústavní stížnost žalobců zamítnuta s odůvodněním, že postupem obvodního ani městského soudu nedošlo k situaci, která by mohla ohrozit základní práva a svobody stěžovatele. Ústavní soud ČR tak posoudil předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, neboť soudy svůj postup zdůvodnily a vysvětlily, proč nepovažovaly za nezbytné předběžnou otázku položit. Citovaná rozhodnutí nebyla k době vyhlášení rozhodnutí zdejšího soudu změněna ani zrušena. Z návrhu z [datum] vzal soud za zjištěné, že žalobci v naříkaném řízení navrhli městskému soudu přerušení řízení s tím, že Soudnímu dvoru Evropské unie byla aktuálně položena předběžná otázka týkající se posouzení stávky ohlášené podle vnitrostátního práva vlastními zaměstnanci provozujícího leteckého přepravce a a jejího podřazení pod mimořádnou okolnost dle nařízení.

7. Z rozsudku Soudního dvora (velkého senátu) z 23. 3. 2021 ve věci C -28/20 soud zjistil, že Soudní dvůr došel k závěru, že:„ …stávkové hnutí zahájené na výzvu odborového svazu zaměstnanců provozujícího leteckého dopravce, při dodržení podmínek stanovených vnitrostátními právními předpisy, zejména jimi stanovené lhůty k oznámení, jež je určeno k prosazování požadavků zaměstnanců tohoto dopravce a k němuž se připojí kategorie zaměstnanců, kteří jsou nezbytní k uskutečnění určitého letu, nespadá pod pojem„ mimořádná okolnost“ ve smyslu uvedeného ustanovení.“ 8. Z výpisu z bankovního účtu č.: [číslo] vedeného u [právnická osoba] ze dne [datum] vzal soud za prokázané, že žalobci uvedeného dne uhradili na nákladech řízení ve věci [číslo jednací] částku 19 287,80 Kč, dne [datum] uhradili soudní poplatek za odvolání ve výši 1 558 Kč, dne [datum] doplatek soudního poplatku ve výši 998 Kč. Z výpisu z bankovního účtu č.: [bankovní účet] vedeného u [právnická osoba] vzal soud za prokázané, že žalobci uhradili soudní poplatek ve výši 622 Kč.

9. Soud ve věci učinil závěr o skutkovém stavu, který koresponduje s výše popsanými skutkovými zjištěními. Z důkazů v řízení provedených byla učiněna skutková zjištění plně postačující pro posouzení důvodnosti žalobou uplatněného nároku. Soud nezamítal žádný z navržených důkazů. Z provedených důkazů soud žádné další pro věc podstatné skutečnosti nezjistil.

10. Zjištěný skutkový stav soud právně posoudil následovně:

11. Podle § 1 odst. 1 OdpŠk platí, že stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

12. Podle § 5 písm. a) OdpŠk platí, že stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním.

13. Podle § 7 odst. 1 OdpŠk právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda.

14. Podle § 8 odst. 1 OdpŠk nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo podle zákona zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.

15. Podle § 14 odst. 3 OdpŠk platí, že uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona je podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu.

16. Podle § 15 odst. 2 OdpŠk platí, že domáhat se náhrady škody u soudu může poškozený pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

17. Žalobci splnili podmínku pro soudní uplatnění nároku předvídanou ust. § 14 OdpŠk, neboť u žalované předběžně nárok uplatnili dne [datum], což bylo mezi účastníky nesporným.

18. Odškodňovací zákon rozlišuje dvě základní formy objektivní odpovědnosti státu za škodu způsobenou v souvislosti s výkonem státní moci, a to nezákonné rozhodnutí a nesprávný úřední postup. Při rozlišení mezi těmito dvěma odpovědnostními tituly je třeba vycházet z toho, že nesprávný úřední postup představuje porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu při jeho činnosti; zpravidla jde o postup, který s rozhodovací činností nesouvisí. Pro tuto formu odpovědnosti je určující, že úkony tzv. úředního postupu samy o sobě k vydání rozhodnutí nevedou a je-li rozhodnutí vydáno, bezprostředně se v jeho obsahu neodrazí. Nezákonným rozhodnutím je rozhodnutí, které nabyde právní moci a následně je pro nezákonnost zrušeno či změněno.

19. Jako u každého odpovědnostního vztahu, i v případě odškodňovacího zákona je pro naplnění objektivní odpovědnosti státu nutné, aby došlo k současnému splnění tří podmínek, a to existence nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního postupu, vznik škody a příčinná souvislost mezi nimi.

20. Již absence jediného předpokladu odpovědnosti vylučuje vyvození odpovědnosti. Z procesně ekonomických důvodů se podává, že v případě nenaplnění i jen jediného předpokladu se není třeba zaobírat ne/naplněním i dalších předpokladů, neboť i v případě jejich naplnění nemůže být závěr soudu o (ne) důvodnosti žaloby jiný (princip prevalence procesní ekonomie).

21. V posuzovaném případě se žalobci domáhali náhrady škody, jež jim měla být způsobena v důsledku vydání nezákonných rozhodnutí. Soud se tak zabýval důvodností uplatněného nároku především s ohledem na to, zda jsou naplněny obecné předpoklady pro vznik nároku na náhradu škody. Podřazením pod shora uvedená zákonná ustanovení a zejména judikaturu soud došel k závěru, že žaloba byla podána po právu (výrok I., výrok II.), a to pouze s výjimkou nároku žalobců na náhradu škody, v níž se domáhali náhrady škody za náklady, které jim měli vzniknout s právním zastupováním u Ústavního soudu, neboť ty si ze zákona nese každý sám, proto v rozsahu náhrady za jeden úkon právní služby, spolu s režijním paušálem á 300 Kč plus 21 % DPH soud žalobu jako nedůvodnou ve vztahu ke každému z žalobců zamítl (výrok III.). V této souvislosti zde soud předně odkazuje na řízení vedené v obdobné věci u zdejšího soudu pod sp. zn. [spisová značka], kde tamní soud žalobu po ztotožnění s obranou žalované (shodně jako ve zde projednávané věci) žalobu jako nedůvodnou nejprve zamítl, avšak po zrušení rozsudkem [název soudu] č. j.:, vázán jeho právním názorem došel k existenci odpovědnostního titulu.

22. Mezi účastníky nebylo sporu o skutkovém stavu věci sporu, avšak žalobci s ohledem na vydání rozsudku Soudního dvora z 23. 3. 2021 ve věci C -28/20 považovali rozsudek [název soudu] z [datum rozhodnutí] č. j.: [číslo jednací], rozsudek [název soudu] ze dne [datum rozhodnutí] č. j.: [číslo jednací] a usnesení Ústavního soudu ČR z [datum] sp. zn. [ústavní nález] za nezákonná. Jak uvedeno výše, i když jmenovaná rozhodnutí nebyla doposavad zrušena ani změněna, soud s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu z 24. 9. 2019 sp. zn. 30 Cdo 4733/2017 došel k závěru, že ve věci je dán odpovědnostní titul, neboť došlo k porušení práva EU, avšak nikoli rozhodnutím Ústavního soudu ČR, neboť odpovědnost státu za porušení práva EU soudem lze, s ohledem na závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu z 26. 6. 2019 sp. zn. 30 Cdo 3378/2018, odvodit jen od rozhodnutí obecného soudu. V poměrech projednávané věci se tedy jedná o rozsudek [název soudu] č. j.: [číslo jednací] z [datum rozhodnutí] ve spojení s rozsudkem [název soudu] ze dne [datum] č. j: [číslo jednací] [spisová značka], který nabyl právní moci dne [datum].

23. V rozhodovací praxi SDEU jsou konkrétní podmínky, za jakých odpovědnost státu za porušení unijního práva dává vzniknout právu jednotlivce na náhradu škody, konstruovány následovně: 1) cílem porušeného právního předpisu je přiznání práv jednotlivcům; právo na náhradu škody jednotlivci vzniká za situace, dopustí-li se členský stát porušení takové normy unijního práva, která ve prospěch tohoto jednotlivce zakládá dostatečně určitelné subjektivní právo, nebo chrání jeho právní zájem; 2) porušení musí být dostatečně závažné, přičemž míra závažnosti se v podmínkách unijního práva vykládá v závislosti na rozsahu volného uvážení svěřeného daným předpisem vnitrostátnímu orgánu; 3) mezi porušením povinnosti ze strany členského státu a škodou způsobenou poškozenému musí existovat příčinná souvislost; v rámci posuzování příčinné souvislosti je přitom třeba zkoumat, zda nedošlo k narušení příčinné souvislosti jednáním či opomenutím jiného subjektu práva nebo zásahem vyšší moci, anebo tím, že poškozený sám ke vzniku škody přispěl svým jednáním či opomenutím, případně tím, že nesplnil svou zmírňovací povinnost ve vztahu ke škodě.

24. Všechny tři podmínky (porušení unijního právního předpisu přiznávajícího práva jednotlivci, dostatečná závažnost tohoto porušení a příčinná souvislost mezi porušením právního předpisu a škodou) musí být splněny kumulativně a platí pro jakýkoli způsob porušení unijního práva. Jsou tedy nutné a zároveň postačující pro to, aby jednotlivcům vzniklo právo na náhradu škody. Pokud jsou uvedené podmínky splněny, stát musí poskytnout náhradu za způsobenou škodu v souladu s vnitrostátními právními předpisy upravujícími odpovědnost, přičemž podmínky náhrady škody stanovené vnitrostátními právními předpisy nesmí být méně příznivé než podmínky platné pro podobné nároky vzniklé na základě vnitrostátního práva a nesmí v praxi znemožňovat nebo nadměrně ztěžovat získání náhrady škody.

25. SDEU se přitom poprvé explicitně vyjádřil k rozhodnutím vnitrostátních soudů v rozsudku ze dne 30. 9. 2003, ve věci C -224/01, Gerhard Köbler proti Rakousku, když uzavřel, že porušení unijního práva rozhodnutím vnitrostátního soudu v poslední instanci je přičitatelné členskému státu. Jak uvedeno již shora, prvá podmínka pro vznik odpovědnosti žalované za škodu byla naplněna, soud se proto zabýval splněním dalších podmínek.

26. V případě druhé z uvedených podmínek (závažnosti porušení) je z důvodu zvláštní povahy funkce soudu stát odpovědný jen ve výjimečném případě, a sice když soudní rozhodnutí v posledním stupni zjevným způsobem porušilo použitelné právo (rozsudek SDEU ze dne 30. 9. 2003, ve věci C -224/01, Gerhard Köbler proti Rakousku, ze dne 9. 12. 2003, ve věci C -129/00, Komise proti Itálii, nebo ze dne 13. 1. 2004, ve věci C -453/00, Kühne & Heitz NV proti Produktschap voor Pluimvee en Eieren). K uvedené skutečnosti došlo dle názoru zdejšího nesplněním povinnosti městského soudu předložit předběžnou otázku a zároveň nevyhověním návrhu žalobců na přerušení řízení za situace, kdy již bylo zřejmé, že předběžná otázka byla Soudnímu dvoru předložena jiným subjektem. Žalobci uvedený postup v naříkaném řízení sami navrhovali s tím, aby městský soud napadené řízení přerušil, neboť stávka zaměstnanců operujícího leteckého přepravce není podřaditelná pod mimořádnou okolnost ve smyslu čl. 5 odst. 3 nařízení. Tento závěr byl posléze stvrzen rozsudkem SDEU z 23. 3. 2021 (bod 7. rozsudku).

27. Konečně soud došel k závěru, že každému z žalobců vznikla škoda jak ve výši 600 Eur jako náhrada škody za zpoždění letu dle ustanovení čl. 7 odst. 1 písm. c) nařízení ve spojení s čl. 5 odst. 1 písm. a) nařízení a dále společně škoda spočívající v náhradě nákladů řízení představující zaplacené soudní poplatky ve výši 3 178 Kč (622 Kč + 998 Kč + 1 558 Kč) a společná škoda na zaplacených nákladech protistrany ve výši 19 287,80 Kč. Jako odůvodněný pak shledal i požadavek žalobců na náklady svého právního zastoupení v napadeném řízení, avšak v rozsahu toliko 6 úkonů pro každého z nich (převzetí, sepis předžalobní výzvy, žaloba, účast na soudním jednání u obvodního a u městského soudu, sepis odvolání) s tím, že á 2 380 Kč za 4 úkony před obvodním soudem a á 2 340 Kč za 2 úkony před odvolacím soudem (zde pro úplnost soud uvádí, že vyšel z vyčíslení úkonů uvedených soudy v napadeném řízení, jež byly předmětnými soudy vyčísleny ve vztahu k aktuální kurzu eura), 6 režijních paušálů a DPH, při zohlednění zastupování stejným právním zástupcem a tomu odpovídajícímu snížení o 20%, tj. z požadovaných 34 252,68 Kč soud žalobě vyhověl co do částky 29 233,60 Kč a v rozsahu 1 úkonu pro každého z žalobců– sepis ústavní stížnosti soud žalobu jako nedůvodnou zamítl, neboť náklady před Ústavním soudem ČR si nese každý sám. Nadto, jak vyplývá z citované judikatury, Ústavní soud ČR není obecným soudem a nelze jej proto činit odpovědným za porušení práva EU. Konečně soud výjimkou zastupování před Ústavním soudem shledal i příčinnou souvislost mezi porušení práva EU a žalobci vzniklou škodou, neboť kdyby městský soud položil k SDEU předběžnou otázku, případně řízení k návrhu žalobců přerušil, závěry obsažené v rozsudku SDEU 23. 3. 2021 ve věci C -28/20 by byly uplatnitelné i na případ žalobců a byla by jim přiznána škoda 600 Eur, jakož náklady řízení (bez nákladů na podání ústavní stížnosti) a nemuseli by žalované platit náklady řízení ve výši 19 287,80 Kč.

28. Žalobci předběžně uplatnili nárok dne [datum]. Soud přiznal žalobcům úrok z prodlení od [datum]. Úrok byl přiznán v zákonné výši dle ust. § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., a to od data prodlení žalované. Žalovaná se dostala do prodlení uplynutím šesti měsíců od předběžného uplatnění nároku u žalované, když platí, že nárok věřitele na zaplacení úroků z prodlení vzniká podle ust. § 1970 o. z. tehdy, nesplní-li dlužník svůj peněžitý dluh řádně a včas, tedy je-li v prodlení, a zároveň dle ust. § 15 odst. 2 OdpŠk se poškozený může domáhat náhrady škody u soudu pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen. K prodlení žalované s náhradou nemajetkové újmy proto došlo až marným uplynutím šestiměsíční lhůty určené k předběžnému projednání nároku, která začala běžet ode dne uplatnění nároku, tj. dne [datum], a teprve ode dne následujícího po uplynutí lhůty žalovanou stíhá povinnost zaplatit úrok z prodlení, když lhůta šesti měsíců skončila dnem [datum], žalovaná se tak dostala do prodlení dne [datum] (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR z 24. 4. 2003, sp. zn. 25 Cdo 2060/2001). Pokud jde o úrok z jistiny 1 200 eur tento byl přiznán ve smyslu § 1970 o. z. od doby marného uplynutí výzvy k plnění [právnická osoba] v naříkaném řízení, jež by byl přiznán i soudy v naříkaném řízení, kdyby předložili věc Soudnímu dvoru či posléze vyčkali jeho rozhodnutí k návrhu žalobců na přerušení řízení.

29. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobcům, jež byli v řízení úspěšnější, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 14 421,60 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 8 000 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty po drobném zaokrouhlení ve výši 42 651 Kč (56 718,48 Kč, tj. 28 359,24 Kč + 14 292 Kč, tj. 600 Eur x 23,82 Kč, což byl kurz ČNB ke dni podání žaloby) sestávající z částky 2 820 Kč za každý ze 2 úkonů pro každého z žalobců uvedených v § 11 odst. 1 a. t. (převzetí věci, sepis žaloby) včetně dvou paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % při zohlednění zastoupení stejným zástupcem, tedy snížením o 20 % procent, tj. celkem 11 500 Kč + 4 000 soudní poplatek. Dohromady se soudním poplatkem by náklady každého z žalobců činily 15 500 Kč, žalobci byli však úspěšní co do částky 40 141 Kč, tedy v rozsahu 88,23 % po odečtení úspěchu žalované a v tomto rozsahu soud žalobcům náhradu nákladů řízení přiznal. Po drobném zaokrouhlení tak každému z žalobců náleží 13 676 Kč. Závěrem soud uvádí, že ve smyslu ust. § 31 odst 4 OdpŠk nemá poškozený právo na náhradu nákladů zastoupení, které vznikly v souvislosti s projednáváním uplatněného nároku u příslušného úřadu.