47 C 133/2025 - 28

Rubrum

Městský soud v Brně rozhodl samosoudcem JUDr. Radkem Malenovským ve věci žalobce:[Jméno žalobce], narozený dne [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce], [Anonymizováno] zastoupený advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalovanému:[Jméno žalovaného], narozený dne [Datum narození žalovaného] bytem [Adresa žalovaného] o 35 649,88 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 3 596,8 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Zamítá se žaloba v části požadavku na zaplacení částky 32 053,08 Kč, smluvního úroku z prodlení ve výši 0,1 % denně z částky 35 649,88 Kč od 18. 3. 2025 do zaplacení a úroku ve výši 50 % ročně z částky 35 649,88 Kč od 18. 3. 2025 do zaplacení.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

IV. Žalobce je povinen zaplatit České republice – Městskému soudu v Brně doplatek soudního poplatku ve výši 357 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobce požadoval žalobou zaplatit částky uvedené ve výroku I. a II. tohoto rozsudku s odůvodněním, že jako věřitel dne 19. 7. 2024 uzavřel s žalovaným smlouvu o zápůjčce přes webovou stránku www.[Anonymizováno].cz, na základě níž poskytl žalovanému částku 27 598,80 Kč s tím, že v souladu se smlouvou částku 2 401,2 Kč žalovaný zaplatil provozovateli serveru [Anonymizováno].cz, tj. společnosti [právnická osoba] Žalobce uvedl, že žalovaný uhradil žalobci jen částku 24 002 Kč. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

2. Soud rozhodl mimo jednání se souhlasem účastníků, v souladu s § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jako „o. s. ř.“), a z písemných důkazů zjistil následující skutečnosti.

3. Účastníci spolu uzavřeli – přes server [Anonymizováno] provozovaný společností [právnická osoba] – dne 19. 7. 2024 smlouvu č. [hodnota], na základě níž se žalobce zavázal jako věřitel poskytnout žalovanému jako dlužníkovi částku ve výši 30 000 Kč (bezhotovostním převodem do 5 pracovních dnů od účinnosti smlouvy), přičemž žalovaný se za to zavázal zaplatit žalobci celkem částku 48 024 Kč. Dále se ve smlouvě účastníci dohodli, že žalobci náleží jednorázová platba za poskytnutí peněz ve výši 5 % z celkové dlužné částky, nejméně však 1 000 Kč (ve skutečnosti jde o odměnu zprostředkovateli této smlouvy společnosti [právnická osoba], viz text níže). Účastníci si sjednali smluvní úrok z prodlení ve výši 0,1 % za každý započatý dne prodlení z celkové dlužné částky. Tyto skutečnosti soud zjistil z důkazu smlouvou č. [hodnota].

4. Žalovaný v souladu se smlouvou (čl. 3.8., 3.9.) za účelem poskytnutí částky od žalobce poslal částku 1 Kč (jakožto „verifikační platbu“) na účet provozovatele portálu www.[Anonymizováno].cz, která byla připsána dne 16. 7. 2024, a to ze svého účtu č. [č. účtu]; to vše za účelem dání najevo, na jaký účet žalovaný chce poslat částku od žalobce a za účelem prokázání, že jde právě o jeho účet (důkaz: Detail pohybu – Okamžitá příchozí platba a smlouva z 19. 7. 2024)[Anonymizováno] [právnická osoba] poskytnutí smluvené částky došlo v následujícím smyslu. Nejprve žalobce ze svého účtu č. [č. účtu] převedl na účet provozovatele portálu www.[Anonymizováno] společnosti [právnická osoba] dne 19. 7. 2024 částku 30 000 Kč (důkaz: Potvrzení o platbě s datem 2. 6. 2025). Následně ve stejný den provozovatel portálu [Anonymizováno] společnost [právnická osoba] - z částky 30 000 Kč poskytnuté jí žalobcem - převedla na účet žalovaného (č. [č. účtu]) částku 27 598,80 Kč (důkaz: Potvrzení o platbě s datem 2. 6. 2025).

6. Pokud jde o částku 2 401,2 Kč, kterou si provozovatel portálu [Anonymizováno] společnost [právnická osoba] nechala ve své dispozici z částky 30 000 Kč jí převedené žalobcem, šlo o odměnu této společnosti za činnost provedenou ve prospěch žalobce – in concreto zejména za prověření zájemce o financování v insolvenčním rejstříku a centrální evidenci exekucí, vyhotovení smluvní dokumentace a zajištění jejího uzavření, zaslání upomínek dlužníkovi v případě jeho prodlení (důkaz: Smlouva o spolupráci vyhotovená společností [právnická osoba]).

7. Žalobce – respektive provozovatel portálu [Anonymizováno].cz společnost [právnická osoba] za žalobce – zkoumal úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy mezi účastníky následovně.

8. Žalovaný nebyl před uzavřením smlouvy v exekuci ani insolvenci (důkaz: výpis z Centrální evidence exekucí z 19. 7. 2024).

9. Žalobce (respektive společnost [právnická osoba]) měl k dispozici před uzavřením smlouvy výpis z bankovního účtu žalovaného č. [č. účtu] za měsíc duben a květen roku 2024. Z těchto výpisů z účtu žalobce usoudil, že žalovaný má zajištěný pravidelný měsíční příjem od společnosti [Anonymizováno] v průměrné výši 43 706 Kč.

10. Pokud jde o otázku zkoumání výdajů žalovaného žalobce před uzavřením smlouvy mezi účastníky, žalobce k výzvě soudu ze dne 4. 7. 2025 (č. l. 12) uvedl, že „V těchto výpisech posuzoval žalobce jak příjmovou stránku, tak i výdajovou stránku žalovaného… Z výpisu z účtu žalovaného vyplývá, že část jeho výdajů pokrývá běžné životní potřeby (např. platby ve prospěch: Tesco, Billa, foodora.cz apod.), a zbylá, velká část jsou výdaje nezávazné, plně regulovatelné žalovaným, kdy velká část výdajů pokrývá záliby/volný čas žalovaného (např. platby ve prospěch: GECO, paymentico.com, NETFLIX.COM, HBO MAX, SkyShowtime Limited, Google Play Apps HELP.MAX.COM, PRESSMEDIA [adresa].S.R apod.)“.

11. Žalobce dne 26. 11. 2024 odeslal žalovanému předžalobní výzvu (důkaz touto výzvou a podacím lístkem). Právní posouzení 12. Soud zjištěný skutkový stav právně posoudil následovně.

13. Předně soud nesouhlasí s názorem žalobce, že na vztah účastníků nelze aplikovat smlouvu o spotřebitelském úvěru.

14. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru v platném znění ke dni uzavření shora uvedené smlouvy (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

15. Spotřebitelský úvěr tak je definován mj. odkazem na jeho zprostředkovaní, jak plyne z § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Právě o tuto situaci se v posuzovaném případě jednalo, neboť žalovanému jako spotřebiteli byl společností [právnická osoba] zprostředkován úvěr. Ostatně k obdobnému závěru dospěl i Nejvyšší soud např. ve svém rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 2919/2022, v němž uvedl, že o spotřebitelský úvěr jde nejen v případě poskytnutí finanční služby spotřebiteli, ale i v případě jejího zprostředkování spotřebiteli. O spotřebitelský úvěr se tedy jedná i tehdy, pokud v procesu úvěrování spotřebitele vystupuje jako prostředník zprostředkovatel. V takovém případě jde o spotřebitelský úvěr, i když věřitelem ze smlouvy, ve které se tento úvěr sjednává, není poskytovatel. Obě tyto situace jsou tak dle (správného) názoru Nejvyššího soudu rovnocenné.

16. Společnost [právnická osoba] zajistila kontakt mezi žalobcem a žalovaným, vytvořila vlastní smlouvu, zajistila platformu, prostřednictvím které byla smlouva mezi žalobcem a žalovaným uzavřena, zavázala se ověřit schopnost žalovaného splácet úvěr, za své služby si nárokovala (a též obdržela) odměnu, přičemž peněžní prostředky z úvěru byly žalovanému poskytnuty prostřednictvím účtu této společnosti. Tato činnost má charakter zprostředkování spotřebitelského úvěru ve smyslu § 3 odst. 1 písm. b) zákona o spotřebitelském úvěru, neboť společnost [právnická osoba] přinejmenším oběma stranám nabídla možnost sjednat spotřebitelský úvěr a provedla přípravné práce směřující k jeho sjednání (vyhotovení textu smlouvy, závazek zajistit informace ohledně zájemce o úvěr z insolvenčního rejstříku apod.), to vše na účet žalobce, která úvěr poskytl. Společnost se dokonce podílela i na vlastním plnění ze smlouvy o úvěru, neboť k převodu peněz od žalobce k žalovanému došlo prostřednictvím jejího účtu. Okolnost, že uvedená společnost při tom nejednala výslovně jménem některého ze subjektů smlouvy, vyplývá z mechanismu uzavírání smlouvy, který byl nastaven tak, aby vytvářel dojem, že smlouva byla uzavřena na zdánlivě neutrálním elektronickém tržišti („platformě“) bez jakékoliv ingerence ze strany společnosti [právnická osoba] Ve skutečnosti však tato společnost přispěla k uzavření smlouvy oběma stranám. Tudíž ji nelze jen proto upřít roli zprostředkovatele spotřebitelského úvěru. Takový výklad by se nesrovnával se smyslem a účelem celého zákona o spotřebitelském úvěru, kterým je především ochrana spotřebitele.

17. Shodně už je v soudní praxi postupováno i ohledně právě společnosti [právnická osoba] a smluv uzavřených mezi dvěma nepodnikajícími fyzickými osobami přes právě „portál“ www.julu.cz. Tu soud odkazuje – ve smyslu i § 13 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jako „o. z.“) - například na rozsudek Krajského soudu v [adresa] ze dne 16. 4. 2024 sp. zn. 95 Co 9/2024, rozsudek Krajského soudu v [adresa] ze dne 19. 3. 2024 sp. zn. 47 Co 17/2024 či Krajského soudu v Brně – pobočka [adresa] ze dne 27. 11. 2024 č. j. 59 Co 248/2024-94 (tyto rozsudku jsou dostupné např. na www.beck-online.cz).

18. Soud proto dospěl k právnímu závěru, že mezi účastníky byla sjednána smlouva o úvěru (tj. nikoli o zápůjčce) ve smyslu § 2395 o. z. („Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“), podléhající zákonu o spotřebitelském úvěru. Právní kvalifikaci smlouvy jakožto smlouvy o úvěru soud učinil mj. na základě toho, že peníze žalobce žalovanému nepředal současně s uzavřením smlouvy, ale až po uzavření smlouvy, což je rys smlouvy o úvěru. Smlouva o zápůjčce nabývá účinnosti až po předání peněz (či jiné libovolné movité věci), jedná se proto o tzv. smlouvu reálnou. Smlouva o úvěru vzniká jejím uzavřením nezávisle na tom, zda k předání finančních prostředků skutečně dojde. V tomto případě se proto hovoří o tzv. smlouvě konsenzuální. Ve smlouvě uzavřené mezi účastníky přitom není uvedeno, že by vznikla (nabývala účinnosti) až po poskytnutí peněz žalovanému, tudíž nabyla účinnosti již jejím uzavřením.

19. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru: „(1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. (2) Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“.

20. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru: „Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“.

21. Soud se z úřední povinnosti (v § 87 odst. 1 věta první a druhá zákona o spotřebitelském úvěru jde o neplatnost absolutní) zabýval tím, zda žalobce řádně zkoumal úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy a jestli ta neporušil svoji povinnost poskytnout „spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“ (viz § 86 odst. 1 věta druhá zákona o spotřebitelském úvěru).

22. Soud dospěl k závěru, že žalobce řádně úvěruschopnost žalovaného nezkoumal a poskytl žalovanému úvěr, ačkoli z výsledku posouzení úvěruschopnosti vyplývaly důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného úvěr splácet.

23. Věřiteli je uložena před uzavřením smlouvy o úvěru povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, přičemž při této činnosti je povinen vynaložit odbornou péči. Tato činnost představuje kvalifikovanou činnost profesionála v příslušném oboru, jejímž obsahem je individuální posouzení konkrétní situace každého jednotlivého spotřebitele žádajícího o úvěr. Jedná se o institut, jehož smyslem je odpovědný přístup věřitelů, kteří mají předem pečlivě posoudit schopnost spotřebitele nabízený spotřebitelský úvěr splácet a v případě, že je výsledek posouzení úvěruschopnosti negativní, spotřebitele nezadlužovat. Primárním cílem je ochrana spotřebitele před neúměrným zadlužováním, sekundárně je chráněn i věřitel před vznikem v budoucnu nedobytných pohledávek. V neposlední řadě je pak chráněna společnost jako celek před různými sociopatologickými jevy (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

24. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015 č. j. 1 As 30/2015-39, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 3225/2015, použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.).

25. Nejvyšší soud se k podobné otázce (k výkladu obdobného § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru) podrobně vyjádřil například v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018. V něm uvedl mj., že „věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit… Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze [právnická osoba]), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. To ostatně dovodil ve svém rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, i Nejvyšší správní soud....“ (obdobně rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 201/2018 a 33 Cdo 2981/2022).

26. Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18, bod 19. uvedl: „Nejvyšší správní soud posuzoval kasační stížnost obchodní společnosti [srov. jeho rozsudek z 1. 4. 2015 č. j. 1 As 30/2015-39] poskytující spotřebitelské úvěry a při výkladu § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, účinného do 30. 11. 2016 (když obsahově obdobná úprava je zakotvena i v § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů, tedy pro účely tohoto výkladu lze vycházet z toho, že se právní úprava nezměnila) dovodil, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit)… Výklad přijatý Nejvyšším správním soudem přitom konvenuje interpretaci zaujaté Soudním dvorem Evropské unie (dále jen "Soudní dvůr") v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 (CA Consumer Finance SA v. [jméno FO] a další). V citovaném rozsudku Soudní dvůr vyložil čl. 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále jen "směrnice"), a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno - v orig. "the burden of proving") posoudit úvěryschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady)…“. Na citované Ústavní soud souhlasně odkázal i v nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2020 sp. zn. Pl. ÚS 10/17, bod 96.

27. Jak uvedl Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 24. 3. 2023 sp. zn. 33 ICdo 126/2022, „Hodnocení úvěruschopnosti žadatele o úvěr však vyžaduje porovnání zjištěných příjmů se zjištěnými výdaji dlužníka; pouhé zkoumání jedné z těchto složek k řádnému posouzení úvěruschopnosti žadatele o úvěr nestačí. Stanovila-li věřitelka výdaje pouze na základě ekonomického modelu, aniž by dlužníka vedla k doložení konkrétních údajů, nezkoumala výdajovou stránku žadatele řádně… vycházet pouze z informací o životním a existenčním minimu a o průměrných výdajích obyvatelstva bez zjištění konkrétních informací o žadateli, neodpovídá řádnému posouzení úvěruschopnosti.“ 28. Příjmy a výdaje jsou „jednou stránkou téže mince“. Pokud by žadatel o úvěr měl výdaje převyšující jeho příjmy, pak z logiky věci by jeho příjem (byť by byl sebevětší) nestačil na řádné splácení úvěru. Již proto nelze pojímat otázku povinnosti řádně zkoumat úvěruschopnost žadatelů o úvěr tak, že dostačující je zkoumání a ověřování jedné strany téže mince (příjmů) a že by snad zkoumání a ověřování druhé strany mince (výdajů) bylo možné podcenit, bagatelizovat apod.

29. Ze zákona (§ 86 odst. 1 a 2) i shora demonstrativně citované judikatury (přitom všech vrcholných soudních orgánů, tj. Ústavního, Nejvyššího i Nejvyššího správního soudu) plynou zejména následující právní závěry: a) při zkoumání úvěruschopnosti žadatele o úvěr (v pozici spotřebitele) zásadně není dostačující vycházet jen z tvrzení žadatele o úvěr, ale je třeba zásadně tato tvrzení ze strany poskytovatele úvěru ověřit; b) zásadně nestačí příjmy a výdaje žadatele o úvěr stanovit (např.) jen na ekonomickém modelu poskytovatele o úvěr, na informacích o životním a existenčním minimu a na průměrných příjmech a výdajích obyvatelstva bez zjištění a ověření konkrétních informací o konkrétním žadateli.

30. Věřitel těmto požadavkům řádného zkoumání úvěruschopnosti žalovaného nedostál.

31. Smlouva o spotřebitelském úvěru je absolutně neplatná dle § 86 odst. 1 a 2 a § 87 odst. 1 zákona, protože žalobce jakožto poskytovatel úvěru řádně nezkoumal úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy.

32. Věřitel se spokojil jen s ověřením výše příjmu žalovaného v omezené míře, tedy jen za dva měsíce. Věřitel (resp. zprostředkovatel úvěru) měl jen výpis z běžného účtu žalovaného za měsíc duben a květen 2024, kde sice byla uvedena vždy v měsíci platba od společnosti Raben Logistic Czec (dne 12. 4. 2024 – 31 640 Kč a dne 14. 5. 2024 – 55 772 Kč), ale žalobce si neověřil, zda jde o příjem z pracovního poměru, zda jde o pracovní poměr na dobu neurčitou, zda neběží výpovědní lhůta, zda nebyl rozvázán pracovní poměr dohodou a zda pracovní poměr trvá i v době uzavření smlouvy, tedy v červenci 2024 a bude trvat i nadále. Žalobce tak neměl ověřeno, zda lze důvodně očekávat udržení příjmu žalovaným i po dobu splácení zamýšleného úvěru, tj. do budoucna.

33. Věřitel nevedl žalovaného k vyjevení jeho výdajů v rovině (alespoň) tvrzení a ani neověřoval výdaje žalovaného, spokojil se jen s výpisem z účtu za dva měsíce, aniž by si udělal analýzu výdajů žalovaného, a to zejména co do jeho pravidelných výdajů.

34. Věřitel pochybil, když nezkoumal, kolik žalovaný hradí za ubytování a neověřil tuto skutečnost.

35. Věřitel nereflektoval, že žalovaný měl v dubnu i květnu 2024 na konci měsíce zůstatek na účtu nulový.

36. Věřitel nereflektoval, že z výpisu ze dvou účtů i pro něj objektivně muselo vyplynout, že žalovaný s penězi nevycházel, že tzv. vytlouká klín klínem a že jsou důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného úvěr splácet ve smyslu § 86 odst. 1 věta druhá zákona o spotřebitelském úvěru.

37. To plyne nejen z nulového zůstatku na účtu ke konci měsíců, ale i z následujícího. Ze dvou výpisů z účtů vyplynulo, že žalovaný již splácel zápůjčky dřívější a dokonce si bral nové (2) úvěry. Ve výpise z účtu je výdajová položka z 15. 4. 2024 i 15. 5. 2024 jakožto „trvalá platba – splátka půjčky“ ve výši 8 000 Kč a ze stejných dvou dnů výdajová položka v podobě „trvalá platba – Mamina půjčka“ ve výši 4 250 Kč. Ze dne 14. 5. 2024 je ve výpise z účtu výdajová položka o částce 7 500 Kč označená jako „[právnická osoba]. splátka úroků úvěru č. [hodnota]“. Dne 10. 5. 2024 i 24. 5. 2024 žalovanému přišla na účet částka 50 000 Kč s označením „[Anonymizováno]“ od společnosti [právnická osoba].; tedy žalovaný si vzal v době pouhopouhých 2 měsíců před uzavřením smlouvy o úvěru s žalobcem další 2 úvěry po 50 000 Kč. Přitom věřitel neměl k dispozici aktuální výpis z účtu žalovaného, tj. za měsíc červen roku 2024.

38. Smlouva o úvěru je pro uvedené nedostatky absolutně neplatná dle § 86 odst. 1, 2 a § 87 odst. 1 zákona. Proto nelze přiznat žalobci smluvní nároky jako je smluvní úrok a smluvní úrok z prodlení. Žalobce tak má právo ve smyslu § 87 odst. 1 věta třetí zákona na vrácení dosud nevrácené jistiny úvěru, tj. částky 3 596,8 Kč (výrok I.). Žalobce totiž poskytl žalovanému jen částku 27 598,80 Kč a žalovaný mu zaplatil dosud částku 24 002 Kč. Ve zbytku je žaloba nedůvodná (výrok II.).

39. Na podporu tohoto závěru soud ze soudní praxe odkazuje např. na rozsudek Krajského soudu v [adresa] ze dne 19. 3. 2024 sp. zn. 47 Co 17/2024, mj. bod 10., který se týká téhož zprostředkovatele úvěru a „portálu“ www.julu.cz: „Žalovaný měl navíc dle zjištění okresního soudu v době poskytnutí úvěru závazky z dalších úvěrů. Nebylo prokázáno, že by došlo ke zjištění celkových příjmů a pravidelných výdajů žalovaného a k jejich vzájemnému porovnání. V řízení byly předloženy pouze dva výpisy z účtu žalovaného týkající se pohybu prostředků na účtu během dvou kalendářních měsíců, přičemž na konci tohoto období měl žalovaný na účtu jen zcela zanedbatelnou částku, která by ani zdaleka nestačila na úhradu měsíční splátky úvěru.“. Úroky z prodlení 40. Žalobce nemá nárok ani na zákonný úrok z prodlení (výrok I.) To již při aplikaci § 13 o. z. a názorů uvedených mj. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022 sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, dle kterého: „15.…§ 87 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru…představuje toto ustanovení speciální úpravu vypořádání plnění z neplatné smlouvy…16.…stanoví se na jeho ochranu, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, avšak v době odpovídající jeho možnostem…Text „v době přiměřené jeho možnostem“…Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teleologický výklad). V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z.… 17.…v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.“. K důsledně vzato implicitní interpretaci citovaného rozsudku Nejvyššího soudu v další rozhodovací praxi srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2023 sp. zn. 33 Cdo 87/2025.

41. Nejvyšší soud si byl vědom významu rozsudku sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 a za účelem sjednocení nejednotné praxe nižších obecných soudů přiřadil k rozsudku sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 „kategorii“ „A“. „Kategorie“ rozhodnutí označuje význam (závažnost) otázky, kterou rozhodnutí řeší. Kategorie A značí největší význam rozhodnutím řešené otázky (celkem u Nejvyššího soudu jsou kategorie [právnická osoba], [právnická osoba] a EU). Do kategorie A Nejvyšší soud řadí „rozhodnutí navržená k publikaci ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek“ (viz www.nsoud.cz).

42. Z citovaného rozsudku Nejvyššího soudu plynou následující právní závěry. Dlužník je povinen vrátit jistinu úvěru dle § 87 odst. 1 in fine zákona podle svých možností. Pokud se věřitel a dlužník nedohodli na splatnosti závazku vrátit jistinu úvěru z neplatné smlouvy (což se nynější účastníci řízení nedohodli), splatnost určí soud svým rozsudkem, ale jen do budoucna. Jde však o lhůtu hmotněprávní, před jejímž uplynutím se tak dlužník v prodlení neocitl, pročež nelze před jejím uplynutím žalobci přiznat úroky z prodlení. Takový rozsudek proto nese prvky dvou typů řízení – prvky konstitutivního rozsudku o zvláštní žalobě o určení času plnění (prvek konstitutivního určení splatnosti, tj. nikoli zpětně) i prvky řízení o žalobě na plnění (přisouzení jistiny úvěru). Jde o „hybridní“ variantu mezi typickým rozsudkem o určení času plnění a o zaplacení, a účelem je ochrana spotřebitele. Proto věřitel nemusí vést 2 řízení pro získání exekučního titulu na jistinu (což by jinak musel, pokud by soud vyložil § 87 zákona tak, že jde o žalobu na určení času plnění).

43. Stejný výklad plyne i z následujícího. Dle § 87 odst. 1 in fine zákona: „Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“. Pojem „v době přiměřené jeho možnostem“ směřuje k aplikaci judikatury řešící splatnost ponechanou na určení dlužníkem, včetně ponechanou na solventnosti dlužníka (§ 1960 o. z.). Tato judikatura se totiž užívá i na obvyklou smluvní formulaci, dle níž dlužník zaplatí, „až bude moci“. K tomuto typu splatnosti ale judikatura dovodila, že pohledávka není splatná a věřitel může ovlivnit splatnost dluhu jen návrhem u soudu na určení času plnění, tj. nikoli výzvou k zaplacení (srov. např. usnesení NS z 25. 5. 2021 sp. zn. 28 Cdo 903/2021 či usnesení Ústavního soudu z 8. 3. 2021 sp. zn. IV. ÚS 11/21). Z této judikatury plyne, že žalovaný dosud není v prodlení, jelikož soud teprve tímto rozsudkem určí splatnost závazku vrátit zbytek poskytnuté jistiny úvěru dle § 87 odst. 1 věta poslední zákona.

44. Tento výklad odpovídá i úmyslu (historického) zákonodárce. Dle důvodové zprávy k § 87 ZSÚ: „Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu dle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany. Poskytovatel, pokud se domnívá, že spotřebitel nesplácí podle svých možností, může podat návrh soudu, aby určil, v jakých lhůtách má – poznámka Městského soudu v Brně: tj. do budoucna - spotřebitel splácet.“.

45. Dlužník nemá právní jistotu, co konkrétně znamená neurčitý zákonný pojem „v době přiměřené jeho možnostem“. Přitom úroky z prodlení jsou sankcí za porušení povinnosti dodržet doby splatnosti (srov. např. rozsudky NS z 24. 7. 2014 sp. zn. 33 Cdo 1401/2014, či Nejvyššího správního soudu z 16. 9. 2021 č. j. 9 Afs 52/2021-42, bod 25.). Proto nelze - spravedlivě a v právním státě (princip právní jistoty) - dlužníka sankcionovat (povinností platit úroky z prodlení) za to, že nevrátil věřiteli jistinu úvěru v době, kterou však až v budoucnu nalezne soud (v řízení o zaplacení), a dlužník ji tak (s jistotou) z povahy věci předtím ani nemohl znát. Opačný výklad by v důsledcích nesl prvky retroaktivně (do minulosti) působícího rozsudku.

46. Účelem shora uvedeného výkladu je ochrana spotřebitele.

47. Nadto akceptace opačného výkladu by měla následující nežádoucí teleologické důsledky (teleologický výklad). Pokud by věřitelé věděli, že jim soudy přiznají zákonný úrok z prodlení i zpětně za dobu před zahájením řízení (např. na základě splatnosti uvedené ve výzvě), mohlo by je to povzbudit k neprovádění řádného posouzení úvěruschopnosti spotřebitelů, což by bylo v rozporu s účelem spočívajícím v zajištění odpovědného jednání věřitelů a předcházení nezodpovědným praktikám při poskytování úvěrů spotřebitelům; takový výklad by mohl ohrozit odrazující povahu sankce neplatnosti smlouvy. K tomu srov. i přiměřeně rozsudky Soudního dvora EU z 11. 1. 2024 ve věci C-755/22 (mj. bod 47.), 27. 3. 2014 ve věci C-565/12 (53. a 55.) či 5. 3. 2020 ve věci C-679/18 (31.); ve hře je i princip eurokonformního výkladu.

48. Případná námitka o přísnosti shora uvedeného výkladu k věřitelům byla vypořádána již např. v usnesení sp. zn. 33 Cdo 3315/2023: „..k jeho tíži…jestliže úvěrující poruší svou povinnost…poskytne úvěr, ačkoli mu jej poskytovat neměl, musí úvěrující strpět vrácení úvěru v době, která zdaleka nemusí odpovídat jeho původnímu očekávání.“ (mnou podrženo).

49. Z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 - podle výkladu zdejšího soudu - neplyne názor, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru se použije pouze v případě, že věřitel vyzval spotřebitele k plnění a současně spotřebitel prokázal, že není v jeho možnostech, aby dluh na jistině uhradil ve věřitelem ve výzvě uvedené lhůtě (a že v opačném případě na věc dopadá obecná úprava splatnosti dluhu, tj. § 1958 odst. 2 o. z.). Z citovaného rozsudku Nejvyššího soudu naopak plyne, že § 87 zákona o spotřebitelském úvěru se použije vždy při absolutní neplatnosti smlouvy dle § 87 odst. 1; tj. bez ohledu na to, zda věřitel vyzval spotřebitele k plnění a bez ohledu na to, zda spotřebitel prokázal, že není v jeho možnostech, aby dluh na jistině uhradil ve lhůtě uvedené věřitelem ve výzvě. Ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru i podle citovaného rozsudku Nejvyššího soudu představuje speciální úpravu vypořádání plnění z neplatné smlouvy v případě nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti dlužníka ze strany věřitele před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru. Speciální právní úprava vylučuje obecnou úpravu, tj. ustanovení § 1958 odst. 2 o. z. (lex specialis derogat legi generali). Podle názoru zdejšího soudu nelze tvrdit, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je i není speciální úpravou (tedy že je speciální jen za shora uvedených 2 kumulativních podmínek).

50. Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 dopadá na nynější skutkový stav i při té skutkové odlišnosti, že ve věci sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 se tamní žalovaný aktivně bránil. To již z důvodu, že Nejvyšším soudem v rozsudku uvedené názory a závěry - formulací i smyslem - dopadají i na situaci zcela pasivního žalovaného, a to včetně speciality § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, nemožnosti spotřebitele se dostat do prodlení a ochraně spotřebitele jakožto smyslu § 87, o nové době splatnosti mezi účastníky nově dohodnuté či soudem určené neodvíjející se od výzvy k věřitele plnění (srov. citaci relevantních částí rozsudku sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 shora). Ostatně v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 Nejvyšší soud ani výslovně nevázal a neomezil své názory a závěry výlučně na aktivní obranu žalovaného.

51. Nejvyšší soud (mj. kvůli právní jistotě a rovnosti účastníků řízení, tj. nikoli samoúčelně) podle zákona, tj. dle § 14 odst. 1 písm. a) zákona o soudech soudcích, „jako vrcholný soudní orgán ve věcech patřících do pravomoci soudů v občanském soudním řízení… zajišťuje jednotu a zákonnost rozhodování tím, že a) rozhoduje o mimořádných opravných prostředcích v případech stanovených zákony o řízení před soudy,…“.

52. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil v tom smyslu, jakou částku a v jakém časovém horizontu může splatit, resp. splácet. Nereagoval ani na výslovný dotaz soudu ze dne 29. 7. 2025 k této otázce (č. l. 20). Z obsahu spisu rovněž nelze dovodit okolnosti, které by nějakým způsobem osvědčovaly aktuální možnosti a schopnosti žalovaného a jakkoli by odůvodňovaly stanovení určité formy splatnosti. Přitom stran lhůty k plnění dle § 87 odst. 1 věta poslední zákona jde o skutečnost v jeho prospěch a ostatně nejde o informace v dispoziční sféře žalobce (který tu je v informačním deficitu). Proto má soud za to, že žalovaný je schopen - dle § 87 odst. 1 věta poslední zákona – zaplatit žalobci přiznanou jistinu úvěru 20 865,42 Kč již v řádu dnů, in concreto do tří dnů od právní moci rozsudku. Rovněž v hmotněprávní lhůtě lze analogicky postupovat dle procesněprávní lhůty k plnění dle § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř. (argumentum per analogiam) - viz výrok I. Obdobně v soudní praxi srov. např. výše citované rozsudky krajských soudů (za všechny kupř. rozsudek Krajského soudu v [adresa] ze dne 28. 8. 2024 č. j. 8 Co 145/2024-119, bod 10. až 11., či ze dne 24. 10. 2024 č. j. 8 Co 199/2024-74, bod 2 a 7. až 10. - to vše ve spojení s principem právní jistoty a § 13 o. z.). Jde o hmotněprávní lhůtu ve smyslu výsledku aplikace ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (nikoli o procesněprávní lhůtu k plnění dle § 160 odst. 1 o. s. ř.).

53. Na podporu shora uvedeného výkladu zdejšího soudu soud odkazuje – kromě rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 a 33 Cdo 87/2025 - na zejména následující rozsudky krajských soudů (dále jako „KS“) [níže demonstrativně uvedené rozsudky jsou dostupné mj. na www.beck-online.cz]: 1) KS v [adresa] – pobočka [adresa] – rozsudky z 19. 9. 2024 č. j. 75 Co 206/2024-73 (bod 8. až 10. odůvodnění), či z 12. 9. 2024 č. j. 75 Co 188/2024-366 (bod 15.), 2) KS v [adresa] – rozsudky z 19. 7. 2024 č. j. 5 Co 254/2024-105 (9.), z 13. 9. 2024 č. j. 7 Co 1000/2024-40 (13. a 14.), 18. 7. 2024 č. j. 19 Co 691/2024-78 (11.), 3) KS v [adresa] – rozsudek z 26. 11. 2024 č. j. 47 Co 130/2024-77 (24.), 4) KS v [adresa] – pobočka [adresa] – rozsudky z 13. 1. 2025 č. j. 18 Co 330/2024-80 (19. a 20.), z 21. 1. 2025 č. j. 23 Co 280/2024-79 (13.), 15. 1. 2025 č. j. 27 Co 293/2024-76 (12. a 13.), 5) KS v Brně – pobočka [adresa] – rozsudek z 29. 11. 2022 č. j. 60 Co 226/2022-51 (10. - 12.), 6) KS v [adresa] – rozsudky z 12. 8. 2024 č. j. 8 Co 146/2024-46 (dovolání odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 87/2025), 22. 1. 2025 č. j. 8 Co 215/2024-95 (7.), 28. 1. 2025 č. j. 8 Co 235/2024-69 (10.), 26. 2. 2025 č. j. 8 Co 16/2025-85 (12.), 7) Městský soudu v Praze – rozsudky z 3. 9. 2024 č. j. 12 Co 225/2024-40 (26. až 28.), 27. 8. 2024 č. j. 12 Co 176/2024-74 (26.), 25. 9. 2024 č. j. 18 Co 250/2024-126 (11.), 2. 3. 2023 sp. zn. 18 Co 34/2023 (29. a 30.), 25. 9. 2024 č. j. 18 Co 250/2024-126 (11.), 1. 6. 2023 sp. zn. 25 Co 119/2023 (25.), 2. 11. 2024 č. j. 35 Co 365/2024-130 (15.). Náklady řízení 52 O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř., kdy žalovaný měl úspěch ve věci větší (viz výrok I. versus II.), proto měl právo na poměrnou náhradu nákladů řízení, ale žádné náklady řízení mu nevznikly. Proto soudu rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení – viz výrok III. 53 Výrok IV. je opřen o Položku 2 odst. 2 Sazebníku poplatků, dle kterého „Pokud soud platební rozkaz nevydá a pokračuje v řízení, doměří navrhovateli poplatek do výše položky 1.“. Žalobce zaplatil soudní poplatek ve výši 1 426 Kč (za návrh na vydání elektronického platebního rozkazu), proto má povinnost doplatit soudní poplatek ve výši 357 Kč (soudní poplatek za žalobu dle Položky 1 totiž činí 1 783 Kč), ve lhůtě to tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (§ 160 ods.t 1 věta před středníkem o. s. ř.).

Poučení