47 C 135/2024 - 32

Rubrum

Městský soud v Brně rozhodl předsedou senátu JUDr. Radkem Malenovským jako samosoudcem ve věci žalobce:[Jméno zainteresované společnosti 0/0], [Anonymizováno]: [IČO zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/0] zastoupený advokátem [Anonymizováno]. sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/1] proti žalovanému:[Jméno zainteresované osoby 0/0][Datum narození zainteresované osoby 0/0] [Adresa zainteresované osoby 0/0] o zaplacení 24 900 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 9 000 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Zamítá se žaloba v části požadavku na zaplacení částky 15 900 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 3 141,56 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 6 224,3 Kč, úroku z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 19 366,61 Kč od 2. 6. 2023 do zaplacení a úroku ve výši 23,28 % ročně z částky 19 366,61 Kč od 2. 6. 2023 do zaplacení.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

IV. Žalobce je povinen zaplatit České republice – Městskému soudu v Brně doplatek soudního poplatku ve výši 249 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou ze dne 12. 3. 2024 (podána u soudu téhož dne) domáhal po žalovaném zaplacení: - jistiny ve výši 19 366,61 Kč, - dlužného poplatku za hotovostní inkaso splátek ve výši 5 533,39 Kč, - kapitalizovaných úroků 6 224,30 Kč, - kapitalizovaných zákonných úroků z prodlení 3 141,56 Kč - smluvního úroku ve výši 23,28 % ročně z částky 19 366,61 Kč od 2. 6. 2023 do zaplacení, - úroku z prodlení 11,75 % ročně z částky 19 366,61 Kč od 2. 6. 2023 do zaplacení, to vše z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne 25. 11. 2020 č. [hodnota] uzavřené mezi žalovaným a právním předchůdcem žalobce – společností [právnická osoba] Žalovaný se v řízení nevyjádřil.

2. Soud za splnění podmínek § 115a, § 101 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), rozhodl ve věci samé bez nařízení jednání a vyhlásil tento rozsudek.

3. Soud rozhodl bez jednání v souladu s § 115a o. s. ř. i s judikaturou. Například Ústavní soud v usnesení ze dne 11. 10. 2022 sp. zn. I. ÚS 2368/22 vysvětlil, že „soudu podle ust. § 115a o. s. ř. by zkrátil práva účastníka řízení na poučení soudu podle ust. § 118a o. s. ř. za situace, kdy by účastník řízení dosud nesplnil svou povinnost tvrzení nebo povinnost důkazní a z těchto důvodů příslušný soud nemohl náležitě zjistit skutkový stav věci jen na základě účastníky předložených listin. Taková situace však nenastala. Stěžovatelka okresnímu soudu předložila k prokázání svých tvrzení řadu listinných důkazů, z nichž soud odpovídajícím způsobem zjistil skutkový stav.“. Obdobná situace nastala i v nyní souzené věci. Žalobce unesl břemeno tvrzení a důkazní o tom, z jakých konkrétních údajů ohledně úvěruschopnosti žalovaného právní předchůdce žalobce vycházel, a jaké konkrétní údaje ohledně úvěruschopnosti žalovaného právní předchůdce žalobce ověřoval a jaké naopak neověřoval (viz mj. argumentace a contrario ve vztahu k doplnění žaloby v reakci na výzvu soudu před jednáním dle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř.) Rozhodnutí zdejšího soudu nespočívá na neunesení břemene tvrzení či důkazního na straně žalobce, nýbrž na zjištěném skutkovém stavu (nejde tak o stav non liquet). Rozhodující skutečnosti ohledně posouzení úvěruschopnosti žalovaného byly žalobcem v žalobě vylíčeny úplně, žalobce k jejich prokázání navrhl odpovídající důkazy; jakým způsobem žalobce provedl posouzení úvěruschopnosti klienta bylo tedy v řízení zjištěno, i když s negativním závěrem o úplnosti, dostatečnosti a řádnosti této činnosti, a proto na základě zjištěného skutkového stavu je nutné žalobu zamítnout, nikoli však pro neunesení břemene tvrzení a břemene důkazního (obdobně srov. např. rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 21. 10. 2022 č. j. [spisová značka], zejména bod 12. a 15., veřejnosti dostupný např. na www.beck-online.cz, či na https://rozhodnuti.justice.cz/soudnirozhodnuti). Jak ostatně vysvětlil Ústavní soud i v nálezu ze dne 11. 2. 2020 sp. zn. III. ÚS 2440/19, „K projednání věci samé tedy není třeba ve smyslu § 115a o. s. ř. nařídit u soudu jednání, jen jestliže účastníci řízení prostřednictvím jimi předložených listinných důkazů a svých shodných tvrzení unesli břemeno tvrzení a břemeno důkazní a jestliže podkladem pro rozhodnutí soudu ve věci samé byl těmito důkazy (popřípadě též pomocí shodných tvrzení účastníků) zjištěn skutkový stav věci.“. Ohledně adekvátní interpretace citovaného nálezu soud odkazuje již na shora citovaný rozsudek Krajského soudu v Brně č. j. 47 Co 126/2021-157, na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2024 sp. zn. [spisová značka] (zejména bod 7.), či na rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 12. 2022 č. j. 11 Co 242/2022-73 (bod 7.).

4. Mezi právním předchůdcem žalobce, společností [právnická osoba], IČ: [IČO], a žalovaným došlo dne 25. 11. 2020 k uzavření Smlouvy o spotřebitelském úvěru č. [hodnota]. Na základě této smlouvy poskytl právní předchůdce žalobce žalovanému peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč v hotovosti v den uzavření Smlouvy, což žalovaný potvrdil svým podpisem smlouvy (důkaz: smlouvy o úvěru).

5. Žalovaný byl podle smlouvy z 25. 11. 2020 povinen splácet dluh částkou 600 Kč týdně v celkem [hodnota] splátkách, počínaje 3. 12. 2020 a poslední splátka dne 20. 1. 2022, zaplatil však toliko částku 11 100 Kč (tvrzení žalobce, které nebylo zpochybněno).

6. Právní předchůdce žalobce jako poskytovatel zápůjčky posoudil před jejím poskytnutím schopnost žalovaného požadovanou zápůjčku splácet dle zákaznické karty. Z ní plyne, že předchůdce žalobce vyšel z tvrzení žalovaného, že žalovaný pracuje jako OSVČ v oboru malířství – natěračství a má čistý příjem měsíčně ve výši 43 000 Kč a že má výdaje na bydlení ve výši 6 000 Kč, další výdaje jakožto osobní (telefon, jídlo, léky, doprava, oblečení) ve výši 10 000 Kč a zbývající výdaje ve výši 5 500 Kč, tj. celkem výdaje ve výši 21 500 Kč. Předchůdce žalobce měl v dispozici – jakožto doklad o příjmech – daňové doklady a pokladní doklady. Předchůdce žalobce měl k dispozici i čestné prohlášení z 25. 11. 2020, v němž žalovaný uvedl, že splácí 6 000 Kč [jméno FO] za bydlení. Tyto skutečnosti soud zjistil z následujících důkazů: Karta zákazníka, 4 faktury a 4 pokladní doklady a čestné prohlášení.

7. Naopak předchůdce žalobce neměl k dispozici před uzavřením smlouvy s žalovaným například bankovní výpisy z účtu žalovaného, výpis ze živnostenského rejstříku, daňové přiznání, nájemní/podnájemní smlouvu, faktury za elektřinu, vodu, plyn, telefon, TV/SIPO (důkaz: Karta zákazníka v části Dokumenty k věření finanční situace žadatele).

8. Pohledávka vyplývající z výše uvedené smlouvy, včetně příslušenství, se všemi právy s ní spojenými, byla ze strany společnosti [právnická osoba] postoupena na základě Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 1. 6. 2023 žalobci jako novému věřiteli, a to s účinností ke dni 1. 6. 2023 (důkaz: Smlouva o postoupení pohledávek, Příloha č. 1 Smlouvy o postoupení pohledávek – strana č. 10 ze Seznamu postoupených pohledávek; Oznámení předchůdce žalobce o postoupení pohledávky z 23. 6. 2023 ve smyslu § 1882 odst. 1 o. z.). Právní posouzení 9. Soud dospěl k závěru, že žalobce a žalovaný uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, ve spojení s § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jako „o. z.“). V dané věci se jedná o spotřebitelský úvěr dle ust. § 2 odst. 1 cit. zákona, když se jedná o úvěr poskytovaný spotřebiteli. Právní předchůdce žalobce byl osobou poskytující úvěr v rámci své podnikatelské činnosti (viz. ust. § 7 cit. zákona).

10. Právní předchůdce žalobce a žalovaný spolu uzavřeli dne 25. 11. 2020 v písemné formě smlouvu, na základě které právní předchůdce žalobce poskytl žalovanému v hotovosti spotřebitelský úvěr ve výši 20 000 Kč dne 25. 11. 2020.

11. Žalovaný dosud zaplatil věřiteli z této smlouvy o úvěru částku 11 000 Kč.

12. Smlouva o úvěru je absolutně neplatná ve smyslu § 86 odst. 1 a 2 a § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, jelikož věřitel řádně nezkoumal úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy.

13. Věřiteli je uložena před uzavřením smlouvy o úvěru povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, přičemž při této činnosti je povinen vynaložit odbornou péči. Tato činnost představuje kvalifikovanou činnost profesionála v příslušném oboru, jejímž obsahem je individuální posouzení konkrétní situace každého jednotlivého spotřebitele žádajícího o úvěr. Jedná se o institut, jehož smyslem je odpovědný přístup věřitelů, kteří mají předem pečlivě posoudit schopnost spotřebitele nabízený spotřebitelský úvěr splácet a v případě, že je výsledek posouzení úvěruschopnosti negativní, spotřebitele nezadlužovat. Primárním cílem je ochrana spotřebitele před neúměrným zadlužováním, sekundárně je chráněn i věřitel před vznikem v budoucnu nedobytných pohledávek. V neposlední řadě je pak chráněna společnost jako celek před různými sociopatologickými jevy (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. [spisová značka]).

14. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. [spisová značka], publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 3225/2015, použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.).

15. Nejvyšší soud se k podobné otázce (k výkladu obdobného § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru) podrobně vyjádřil například v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. [spisová značka]. V něm uvedl mj., že „věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit… Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. To ostatně dovodil ve svém rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. [spisová značka], i Nejvyšší správní soud....“ (obdobně rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka] a [spisová značka]).

16. Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18, bod 19. uvedl: „Nejvyšší správní soud posuzoval kasační stížnost obchodní společnosti [srov. jeho rozsudek z 1. 4. 2015 č. j. [spisová značka]] poskytující spotřebitelské úvěry a při výkladu § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, účinného do 30. 11. 2016 (když obsahově obdobná úprava je zakotvena i v § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů, tedy pro účely tohoto výkladu lze vycházet z toho, že se právní úprava nezměnila) dovodil, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit)… Výklad přijatý Nejvyšším správním soudem přitom konvenuje interpretaci zaujaté Soudním dvorem Evropské unie (dále jen "Soudní dvůr") v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci [jméno FO] a další). V citovaném rozsudku Soudní dvůr vyložil čl. 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále jen "směrnice"), a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno - v orig. "the burden of proving") posoudit úvěryschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady)…“. Na citované Ústavní soud souhlasně odkázal i v nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2020 sp. zn. Pl. ÚS 10/17, bod 96.

17. Jak uvedl Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 24. 3. 2023, sp. zn. [spisová značka], „Hodnocení úvěruschopnosti žadatele o úvěr však vyžaduje porovnání zjištěných příjmů se zjištěnými výdaji dlužníka; pouhé zkoumání jedné z těchto složek k řádnému posouzení úvěruschopnosti žadatele o úvěr nestačí. Stanovila-li věřitelka výdaje pouze na základě ekonomického modelu, aniž by dlužníka vedla k doložení konkrétních údajů, nezkoumala výdajovou stránku žadatele řádně… vycházet pouze z informací o životním a existenčním minimu a o průměrných výdajích obyvatelstva bez zjištění konkrétních informací o žadateli, neodpovídá řádnému posouzení úvěruschopnosti.“.

18. Příjmy a výdaje jsou „jednou stránkou téže mince“. Pokud by žadatel o úvěr měl výdaje převyšující jeho příjmy, pak z logiky věci by jeho příjem (byť by byl sebevětší) nestačil na řádné splácení úvěru. Již proto nelze pojímat otázku povinnosti řádně zkoumat úvěruschopnost žadatelů o úvěr tak, že dostačující je zkoumání a ověřování jedné strany téže mince (příjmů) a že by snad zkoumání a ověřování druhé strany mince (výdajů) bylo možné podcenit, bagatelizovat apod.

19. Kupříkladu v rozhodnutí sp. zn. [spisová značka] či [spisová značka] Nejvyšší soud vysvětlil logiku věci, tj. že bez údajů o nákladech a výdajích osob žijících se žadateli o úvěr ve společné domácnosti si lze jen těžko učinit komplexní úsudek o celkových poměrech žadatelů a posoudit jejich schopnost úvěr splácet. Žalovaný uvedl v Kartě zákazníka jako druh bydlení „spolubydlící“, avšak právní předchůdce neověřoval náklady a výdaje osoby žijící se žalovaným.

20. Již z tvrzení žalobce (ze dne 24. 6. 2024, č. l. 13) plyne, že věřitel nijak neověřoval žalovaným dne 25. 11.2020 (v Kartě zákazníka) tvrzené výdaje. Například, žalovaný v Kartě zákazníka (tj. v žádosti o úvěr) uvedl jako druh bydlení: „spolubydlící“. Věřitel tak mohl a měl ověřovat, zda žalovaný skutečně hradí jen jím tvrzené výdaje na bydlení (nájem, inkaso, energie) jen ve výši 6 000 Kč. Žalovaný předložil věřiteli jen listinu označenou jako „Čestné prohlášení“ s datem 25. 11. 2020, v níž žalovaný prohlásil, že bydlí na adrese Družstevní 981/23 v Hustopečích a přispívá [jméno FO] částkou 6 000 Kč. To však není listina způsobilá znamenat ověření tvrzení žalovaného – jde jen o tvrzení žalovaného, jelikož materiálně není rozdílu mezi tím, co uvedl žalovaný v Žádosti o úvěr (Karta zákazníka) a v jiné listině, tj. označené jiným názvem (jako „Čestné prohlášení“).

21. Žalovaný uvedl, že má „Osobní výdaje (telefon, jídlo, léky, doprava, oblečení)“ ve výši 10 000 Kč a „další výdaje (sociální/zdravotní pojištění OSVČ, odpovědnostní plnění, nedoplatky na daních, atd.)“ ve výši 5 500 Kč, ale ani tyto tvrzení výdaje věřitel neověřoval, tedy zejména ve smyslu, zda nejsou ve skutečnosti vyšší.

22. Žalovaný v žádosti o úvěr uvedl, že je OSVČ v oboru malířství – natěračství, a že má čistý příjem 43 000 Kč. Ale ani tyto žalovaným tvrzené příjmy právní předchůdce žalobce řádně neověřil. Jak plyne totiž z tvrzení žalobce i Karty zákazníka, věřitel se spokojil jen s několika fakturami a pokladními doklady předloženými žalovaným. Žalovaný předložil žalobci 4 faktury – z 25. 11. 2020 znějící na 21 500 Kč, z 17. 9. 2020 na 37 500 Kč, z 12. 10. 2020 na 32 000 Kč. Jako odběratel je uveden na fakturách společnost [právnická osoba] Na těchto fakturách není ale uvedeno, kdo je příjemcem fakturované částky, tedy dodavatelem (kolonka „dodavatel“ je nevyplněná). Dále žalovaný věřiteli předložil 4 pokladní doklady – z 15. 10. 2020 na částku 38 000 Kč, z 30. 10. 2020 na 32 000 Kč, z 25. 11. 2020 na 21 500 Kč, z 30. 9. 2020 na 17 500 Kč. Na těchto dokladech není uvedeno, kdo je příjemce platby (kolonka s nadpisem „firma“ je nevyplněná). Nadto i kdyby skutečně šlo o faktury a příjmové doklady ve prospěch právě žalovaného, tak z toho neplyne čistý příjem (příjem mínus náklady, výdaje žalovaného). Navíc nejde o příjem za relevantní, tj. delší období, aby z něj bylo možné dovodit racionální prognózu o tom, že takové příjmy pravděpodobně bude žalovaný dosahovat i v budoucnu.

23. Soud proto dospěl k závěru, že žalobce nedostatečně zkoumal úvěruschopnost žalovaného, tudíž smlouva je neplatná, a to absolutně (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka], rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka] či nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18).

24. Vzhledem k absolutní neplatnosti smlouvy má ve smyslu § 87 odst. 1 věta třetí zákona č. 257/2016 žalobce právo jen na zaplacení zbytku nevrácené jistiny, tj. na zaplacení částky 9 000 Kč (viz výrok I.) Žaloba je nedůvodná co do smluvních institutů, jako je smluvní úrok, protože smlouva je absolutně neplatná (výrok II.). Úroky z prodlení 25. Rovněž je žaloba nedůvodná v části požadavku na zaplacení úroku z prodlení. To při aplikaci § 13 o. z. a mj. názorů uvedených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022 sp. zn. [spisová značka]: „15. Již z textu (tj. gramatického výkladu) samotného ustanovení § 87 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývá, že toto ustanovení upravuje dobu (okamžik) vrácení poskytnuté a dosud nesplacené jistiny spotřebitelského úvěru, tj. splatnost plnění vyplývajícího z neplatné úvěrové smlouvy, resp. ze smlouvy neplatné právě podle § 87 odst. 1 věty první… představuje toto ustanovení speciální úpravu vypořádání plnění z neplatné smlouvy (systematický výklad). 16… stanoví se na jeho ochranu, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, avšak v době odpovídající jeho možnostem. Spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Text „v době přiměřené jeho možnostem“ míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teleologický výklad). V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (logický výklad)… 17. … v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.“.

26. Citovaný rozsudek byl potvrzen i v navazující praxí Nejvyššího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2023 sp. zn. [spisová značka], bod 56.), a je respektován i v praxi nižších soudů, veřejnosti dostupné např. na https://rozhodnuti.justice.cz/soudnirozhodnuti (srov. např. následující rozsudky : Městského soudu v Praze ze dne 7. 9. 2023 sp. zn. [spisová značka], bod 34.; Krajského soudu v [právnická osoba] ze dne 28. 2. 2024 sp. zn. [spisová značka], bod 12. a 13; Městského soudu v Brně ze dne 25. 4. 2023 č. j. [spisová značka], bod 16. a 17., a ze dne 3. 4. 2024 č. j. [spisová značka]; Okresního soudu v Kroměříži ze dne 22. 3. 2023 č. j. [spisová značka], bod 17., či ze dne 23. 10. 2023 č. j. [spisová značka], bod 25. a 26; Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 30. 8. 2023 č. j. [spisová značka], bod 18.; Obvodního soudu pro Prahu 3 č. j. [spisová značka], bod 36., či ze dne 27. 6. 2024 č. j. [spisová značka], bod 20; Okresního soud v [právnická osoba] ze dne 24. 4 2024 č. j. [spisová značka], ze dne 2. 7. 2024 č. j. [spisová značka], bod 14., či ze dne 2. 7. 2024 č. j. [spisová značka], bod 19.; Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 25. 7. 2024 č. j. [spisová značka], bod 11.; Okresního soudu v Olomouci ze dne 15. 7. 2024 č. j. [spisová značka], bod 19.; Okresního soudu v Trutnově ze dne 9. 7. 2024 sp. zn. [spisová značka]; Okresního soudu v Jablonci and Nisou ze dne 2. 7. 2024 č. j. [spisová značka], bod 18.; Okresního soudu v Rychnově and Kněžnou ze dne 1. 7. 2024 č. j. [právnická osoba] 106/2024-50, bod 5.; Okresního soudu v Karviné ze dne 24. 6. 2024 č. j. [spisová značka], bod 11. aj.)

27. Ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru tak představuje speciální právní úpravu splatnosti nároku na vrácení úvěru, která tak má přednost před obecným ustanovením § 2993 o. z. o vypořádání nároků z neplatně uzavřené smlouvy. S ohledem na shora citovanou judikaturu dospěl soud k závěru, že nárok žalobce na úroky z prodlení dosud nevznikl, neboť do prodlení se žalovaný dostane až tehdy, pokud neuhradí dlužnou jistinu úvěru ve lhůtě stanovené tímto rozhodnutím, kterou považuje soud za přiměřenou ve smyslu § 87 zákona o spotřebitelském úvěru. „Pokud poskytovatel úvěru nejedná s odbornou péčí, ať už z nedbalosti či úmyslně, jde tato skutečnost podle aktuální právní úpravy k jeho tíži. Jinými slovy, jestliže úvěrující poruší svou povinnost posoudit řádně úvěruschopnost spotřebitele, v důsledku čehož spotřebiteli poskytne úvěr, ačkoli mu jej poskytovat neměl, musí úvěrující strpět vrácení úvěru v době, která zdaleka nemusí odpovídat jeho původnímu očekávání.“ (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2024 sp. zn. [spisová značka]).

28. V dané věci se žalovaný k žalobě nevyjádřil. Ani z obsahu spisu nelze dovodit okolnosti, které by nějakým způsobem osvědčovaly aktuální možnosti a schopnosti žalovaného (součástí spisu jsou pouze listiny týkající se období před poskytnutím daného úvěru) a jakkoli by odůvodňovaly stanovení určité formy splatnosti. Z těchto důvodů soud určil žalovanému lhůtu pro vrácení zbývající poskytnuté jistiny 3 dny od právní moci rozsudku, a koneckonců tak postupoval i v souladu s obecnou třídenní pariční lhůtou (§ 160 odst. 1 o. s. ř.). Náklady řízení 29. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř., kdy žalovaný měl úspěch převážný (viz výrok I. a II.), ale žádné náklady řízení mu nevznikly. Za těchto okolností soud rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.) Soudní poplatek 30. Žalobce zaplatil soudní poplatek ve výši 996 Kč za návrh na vydání elektronického platebního rozkazu. Elektronický platební rozkaz nebyl vydán. Zákon č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích (dále jako „poplatkový zákon“) stanoví v položce 2 bodu 2. Sazebníku, že pokud nebyl vydán elektronicky platební rozkaz, „doměří“ soud poplatek podle položky 1 [v nynějším případě jde o doplatek ve výši 249 Kč, jelikož poplatek podle položky 1 bodu 1. písm. b) Sazebníku činil 1 245 Kč]. Žalobce (a poplatník zároveň) ztratil výhodu „slevy“ na poplatku a soud uložil žalobci zaplatit doplatek soudního poplatku 249 Kč.

Poučení

Právní posouzení Úroky z prodlení Náklady řízení Soudní poplatek Poučení: