47 C 140/2024 - 51

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl samosoudkyní Mgr. Kateřinou Mlčochovou ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., [Anonymizováno] [IČO žalobkyně] [Anonymizováno] [Adresa žalobkyně] [Jméno advokáta] proti žalované: [Anonymizováno] pro zaplacení 81 000 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 17 688 Kč spolu s úrokem z prodlení z této částky ve výši 12,75 % ročně od 21. 8. 2024 do zaplacení, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba, aby soud uložil žalované zaplatit žalobkyni 63 312 Kč s příslušenstvím, se zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení 14 342 Kč, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku, k rukám právního zástupce žalobkyně.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou podanou ke zdejšímu soudu dne 20. 8. 2024 domáhala po žalované zaplacení částky 81 000 Kč s příslušenstvím jakožto zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou jí nepřiměřenou délkou řízení vedeného u [adresa] (dále jen „posuzované řízení“) s odůvodněním, že návrh na zahájení řízení byl ve věci podán již dne 22. 9. 2017. V napadeném řízení je zdejší žalobkyně v pozici žalované, kdy tamější žalobkyně se na ní domáhá zaplacení částky 903 043,13 Kč s příslušenstvím. V řízení se jako stěžejní ukázalo zadání znaleckého posudku z oboru energetika, tento však nebyl doposvad zpracován. Věc nadále probíhá toliko před 1 instancí a ani po 7 letech nebylo vydáno meritorní rozhodnutí, dle žalobkyně se přitom jedná o standardně složité řízení a žalobkyně se na délce řízení nijak negativně nepodílela. S ohledem na výše uvedené se domáhala částky 30 000 Kč 1 rok trvání řízení, celkem se tak domáhala částky 150 000 Kč.

2. Žalovaná ve svém vyjádření z 5. 9. 2024 učinila nespornou skutečnost, že u ní žalobkyně uplatnila dne 20. 2. 2024 nárok na poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. (dále jen „OdpŠk“) v řízení vedeném u [adresa]. Spisovým šetřením bylo zjištěno, že předmětem posuzovaného řízení je žaloba o zaplacení částky 903 043,13 Kč. Řízení se vyznačuje určitým stupněm skutkové i procesní složitosti, byla uplatněna rozsáhlá procesní obrana. V řízení vyvstala potřeba vypracovat znalecký posudek, avšak tento nebyl doposavad zpracován, což negativně ovlivňuje plynulý průběh řízení. Konečně význam řízení žalovaná shledala pro žalobkyni jako standardní, když se jedná o řízení o zaplacení peněžitého plnění. Žalovaná dále shledala částečný negativní podíl žalobkyně na délce řízení. S ohledem na shora uvedené žalovaná konstatovala, že v posuzovaném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu a žalobkyni poskytla zadostiučinění ve výši [částka], jež považovala za dostatečnou kompenzaci vzniklé nemajetkové újmy.

3. Z listinných důkazů zjistil soud tento skutkový stav:

4. Z nesporných tvrzení soud zjistil, že žalobkyně uplatnila u žalované nárok na náhradu nemajetkové újmy dne 20. 2. 2024 a na základě stanoviska ze dne 29. 7. 2024 jí bylo vyplaceno peněžité plnění ve výši 69 000 Kč.

5. Ze spisu [adresa] [jméno FO] [jméno FO].

6. Z rozvahy pro podnikatele, ve zkráceném rozsahu na čl. 46 se podává, že žalobkyně ke dni 31. 12. 2022 disponovala s aktivy ve výši 120 000 Kč.

7. Hlavním důkazem byl spis napadeného řízení, z kterého soud čerpal svá jednotlivá skutková zjištění, která vzal za prokázané. Soud vyčerpal předmět dokazování s tím, že výše uvedené je naprosto dostatečné pro rozhodnutí ve věci a ve věci učinil závěr o skutkovém stavu, který koresponduje s výše popsanými skutkovými zjištěními.

8. Zjištěný skutkový stav soud právně posoudil následovně:

9. Podle § 1 odst. 1 OdpŠk platí, že stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

10. Podle § 5 písm. a) OdpŠk platí, že stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním b) nesprávným úředním postupem.

11. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk platí, že stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

12. Podle § 14 odst. 3 OdpŠk platí, že uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona je podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu.

13. Podle § 15 odst. 2 OdpŠk platí, že domáhat se náhrady škody u soudu může poškozený pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

14. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk platí, že bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odstavce 2 ustanovení platí, že zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle odstavce 3 ustanovení platí, že v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

15. Žalobkyně splnila podmínku pro soudní uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem předvídanou ust. § 14 OdpŠk, neboť u žalované předběžně nárok uplatnila.

16. Na základě provedeného dokazování a s odkazem na shora citovaná zákonná ustanovení, judikaturu Nejvyššího soudu ČR, judikaturu ESLP a Stanovisko soud posoudil věc následovně: zákonná úprava zakotvuje odpovědnost státu za škodu, způsobenou nesprávným úředním postupem, spočívající v tom, že nebylo rozhodnuto v přiměřené lhůtě. Úprava postihuje případy, kdy poškození jsou vystaveni frustraci z nepřiměřeně dlouhého průběhu řízení. Přiměřenost délky řízení závisí na okolnostech jednotlivých případů. Rozhodující je přitom celková délka řízení, za kterou je náhrada poskytována. Nejedná se o odškodňování poškozeného za jednotlivý průtah v řízení (viz Stanovisko). V tomto smyslu Nejvyšší soud ve svém usnesení z 19. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1355/2012 také dovodil, že jednotlivé průtahy v řízení, nemusí vždy znamenat, že došlo k porušení práva na přiměřenou délku řízení, jestliže řízení, jako celek odpovídá dobou svého trvání, v němž je možné skončení řízení v obdobné věci zpravidla očekávat. Za porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, které je ve svém důsledku nesprávným úředním postupem ve smyslu výše citovaného ustanovení § 13 OdpŠk, lze považovat jen takový postup soudu v řízení, kdy doba jeho průběhu neodpovídá složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a kdy délka řízení tkví v příčinách vycházejících z působení soudu v projednávané věci; oproti tomu stát nemůže odpovídat za průtahy, které jsou způsobeny nedostatkem součinnosti, či dokonce záměrným působením ze strany účastníků, či jsou vyvolány jinými okolnostmi, které nemají původ v povaze soudu a jejich institucionálním a organizačním vybavení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR z 8. 2. 2011, sp. zn. 25Cdo 508/2008).

17. V každé jednotlivé věci je třeba hodnotit právo účastníka, aby jeho věc byla projednána a rozhodnuta v přiměřené době, a zároveň obecný požadavek, aby v řízení bylo postupováno v souladu s právními předpisy a byla zajištěna spravedlivá ochrana práv účastníků. Nelze přitom vycházet z předem dané a paušálně stanovené doby řízení, která by z pohledu § 31a OdpŠk, popřípadě čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, mohla být pokládána za přiměřenou.

18. Předmětné řízení trvá ve vztahu k žalobkyni od 17. 10. 2017, kdy jí byla doručena žaloba spolu s platebním rozkazem, doposavad, tj. ke dni vyhlášení rozhodnutí zdejšího soudu - do 14. 11. 2024, tj. 7 let a 1 měsíc. Lze shrnout, že v posuzovaném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícím v nevydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě, čímž žalobkyni vznikla nemajetková újma v podobě nejistoty ohledně výsledku posuzovaného řízení. Naříkané řízení je po skutkové i procesní stránce složitější, žalobkyně se na délce řízení částečně podílela, v postupu orgánů moci byly shledány průtahy v období od 7. 5. 2019 do 5. 11. 2019, od 27. 2. 2020 do 17. 9. 2020 a od 8. 11. 2021 až dosud, a do určité míry nekoncentrovaný postup obvodního soudu a jednalo se o řízení se standardním významem pro žalobkyni. Nicméně s přihlédnutím na delší dobu posuzovaného řízení, není možné posuzované řízení ve smyslu § 13 odst. 1 OdpŠk považovat za přiměřeně dlouhé, přestože se jednalo o řízení složitější. Pokud jde o formu zadostiučinění, soud dospěl k závěru, že se nejedná o řízení s nepatrným významem pro žalobkyni a celkovou délku řízení nelze klást k její tíži, proto se uplatní silná domněnka o adekvátnosti peněžitého zadostiučinění, když k případnému zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva u nepřiměřené délky soudních řízení lze přistupovat pouze ve výjimečných případech, což v daném případě není splněno, tuto formu zadostiučinění soud neshledal dostačující a dospěl k závěru, že je na místě odškodnit újmu v penězích.

19. Soud se při stanovení přiměřeného zadostiučinění zabýval kritérii vymezenými v ust. § 31a odst. 3 OdpŠk. Zmíněná kritéria nejsou jedinými, k nimž může soud při posouzení přiměřenosti délky řízení v konkrétní věci přihlédnout, jsou ale zpravidla těmi základními (viz bod IV. Stanoviska).

20. Z konstantní judikatury Evropského soudu pro lidská práva a Nejvyššího soudu ČR (viz např. rozsudek z 12. 1. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1151/2009 nebo Stanovisko) plyne, že za soudní řízení lze přiznat účastníku řízení základní částku v rozmezí mezi 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva roky a dále pak za každý další rok řízení. Za posuzované soudní řízení v dosavadní délce trvání 7 let a 1 měsíc, soud přiznal žalobkyni základní částku ve výši 91 250 Kč, když vycházel z částky 15 000 Kč za první dva roky (každé soudní řízení musí trvat určitou dobu, přičemž nemajetková újma v prvních letech trvání řízení není příliš závažná) a z částky 15 000 Kč za každý další rok řízení a částky 1 250 Kč za jeden měsíc řízení. Částku ve výši 15 000 Kč ročně pak soud stanovil s ohledem na celkovou délku namítaného řízení, která překračuje jako celek dobu, ve které bylo možné uzavření rozumně očekávat, avšak není extrémně dlouhá. Jen pro představu soud uvádí, že horní rozmezí částky ve výši 20 000 Kč za jeden rok řízení, když žalobkyně se domáhala 30 000 Kč/rok trvání řízení, zvolil Nejvyšší soud v případě délky řízení 21 let, se zohledněním toho, že v době rozhodování v kompenzačním řízení nebylo řízení, ve kterém docházelo k průtahům stále skončeno (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1320/2011). Základní částku ve výši 18 000 Kč považovaly soudy za přiměřenou v řízení trvajícím 14 let a 11 měsíců (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3320/2014) nebo v řízení trvajícím déle než 15 let (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3379/2018). Při porovnáními s uvedenými rozhodnutími považoval proto soud za přiměřené vycházet ze základní částky na 15 000 Kč, jež je běžně přiznávána i v řízeních trvajících zhruba do doby trvání 10 let.

21. K možnosti překonání závěrů přijatých ve Stanovisku, a to s ohledem na ekonomický růst, se Nejvyšší soud vyjadřoval v usnesení ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3171/2018, kde zopakoval, že při stanovení finančního zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení je třeba přiznat zadostiučinění přiměřené konkrétním okolnostem případu a závažnosti vzniklé újmy, a naopak se vyvarovat mechanické aplikaci práva s touhou po dosažení matematicky přesného výsledku (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 4539/2011, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením ze [datum], sp. zn. III. ÚS 903/13) a že na přiměřenost výše základní částky zadostiučinění nemá vliv ani znehodnocení měny v důsledku inflace nebo změna kursu měny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1964/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2989/2011, ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3331/2012, a ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 5760/2017, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením ze dne 29. 10. 2019, sp. zn. III. ÚS 1548/19). Obdobně se Nejvyšší soud vyjádřil k otázce vlivu změny životní úrovně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1153/2019, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením ze dne 31. 3. 2020,[Anonymizováno]sp. zn. IV. ÚS 4059/19). Kromě toho z části VI Stanoviska vyplývá, že základní částka 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva a dále za každý následující rok trvání nepřiměřeně dlouho vedeného řízení je obecně nastavena výrazně výše než 45 % toho, co za porušení předmětného práva přiznal ve věcech proti České republice Evropský soud pro lidská práva (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 384/2012, nebo rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 29. 3. 2006, věc Apicella proti Itálii, stížnost č. 64890/01, odst. 72). Poukázat lze v této souvislosti též na nedávný nález Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2021, sp. zn. III. ÚS 1303/21, v němž se tento soud otázkou, kterou žalobce v dovolání vymezil, zabýval v bodech 43 až 45 odůvodnění, přičemž konstatoval, že částku vymezenou za jeden rok průtahů ve výši 15 000 Kč až 20 000 Kč považuje v současné době za přiměřenou a odpovídající životní úrovni v České republice. Zdejší soud tedy nenachází důvod, pro který by bylo namístě předmětnou právní otázku posoudit nyní jinak.

22. Posuzované řízení je nutno s ohledem na jeho předmět považovat za řízení skutkově, i procesně složitější (– minus 15 %). Jedná se o žalobu na zaplacení částky 903 043,13 Kč z titulu dlužného podnájemného, přičemž zdejší žalobkyně v postavení žalované uplatnila procesní obranu v podobě náhrady škody za poškození movitých věcí, které se nacházely v předmětných nebytových prostorách. Předmětem rozsáhlého přezkumu je v rámci procesní obrany zdejší žalobkyně vyúčtování služeb spojených s podnájmem nebytového prostoru, když předmětem přezkumu jsou zejména skutečné celkové náklady na dodávku tepla a teplé vody, zda bylo ze strany žalobkyně řádně provedeno vyúčtování nákladů na vytápění a nákladů na poskytování teplé vody příjemci služeb, docházelo k dohřevu vyměňovaného vzduchu ve vzduchotechnice, zda byly zohledněny náklady na dohřev vyměňovaného vzduchu v korelaci s dalšími zúčtovacími jednotkami v objektu žalobkyně a jakým způsobem; zda bylo žalobkyni řádně, dle právních předpisů, účtováno vodné a stočné podle počtu osob v předmětných nebytových prostorách, zda byla při vyúčtování zohledněna podlahová a započitatelná plocha zúčtovací jednotky a další skutečnosti. Se skutkovou složitostí je spojena i skutečnost, že byl ve věci ustanoven již třetí znalec, když prvně ustanovení znalci nebyli s to dostát svému úkolu. Jde-li o procesní složitost, orgány veřejné moci musely opakovaně rozhodovat o ustanovení znalce, o zproštění znalce, o uložení pořádkové pokuty, o prodloužení lhůty k podání znaleckého posudku, dále o složení zálohy na důkaz, o výzvě k zaplacení soudního poplatku za žalobu, o svědečném. Řízení si vyžádalo znalecké zkoumání, dále byl v řízení proveden důkaz četnými listinnými důkazy, byli slyšeni svědci. Řízení zatím probíhá na jednom stupni soudní soustavy, když odvolací soud rozhodoval jen o odvolání do rozhodnutí o uložení pořádkové pokuty. Zohlednění počtu instancí vyjadřuje zásadu, že délka řízení prodlužovaná zásadně o dobu za řízení před další instancí, tj. o dobu potřebnou pro předložení věci přezkumnému soudu, pro jeho přezkumné posouzení a pro případné promítnutí výsledků přezkumu do dalšího postupu v řízení, je ospravedlnitelná (srovnej bod IV. Písm. a) Stanoviska).

23. Jde-li o kritérium jednání poškozeného, v tomto směru lze uzavřít, že se žalobkyně na délce řízení svým postupem částečně negativně podílela. Žádost žalobkyně o odročení jednání ze 25. 2. 2019 (odročeno z února 2019 na 7. 5 2019), 23. 8. 2019 (odročeno z 10. 9. 2019 na 5.11. 2019) a 3. 4. 2023 (odročeno ze 14. 4. 2023 na 12. 6. 2023), a s přihlédnutím ke skutečnosti, že v roce 2018 byla 3 jednání odročena za účelem pokusu o mimosoudní jednání, soud přistoupil k modifikaci základní částky zadostiučinění o mínus 5 procent (- 5 %).

24. Jde-li o postup orgánů veřejné moci, soud v postupu orgánů moci byly shledány průtahy v období od 7. 5. 2019 do 5. 11. 2019 (období mezi nařízenými jednáními), od 27. 2. 2020[Anonymizováno]do 17. 9. 2020 (shodně období mezi jednáními soudu) a od 8. 11. 2021 až dosud, když 8. 11. 2021 byl ve věci ustanoven prvý znalec, avšak i přes opakované prodloužení lhůty k vypracování znaleckého posudku, zproštění a ustanovení nového znalce, znalecký úkol nebyl ke dni vyhlášení rozhodnutí splněn. Soud v souvislosti s tím spatřuje do určité míry nekoncentrovaný postup soudu I. stupně, jež byl ve vztahu k žádostem znalců o prodloužení lhůt velmi benevolentní. Uvedené nedostatky v postupu soudu soud promítl 15 % zvýšením základní částky zadostiučinění.

25. Jako poslední z hledisek soud zohlednil význam řízení pro žalobkyni, tento soud vidí jako standardní. Soud uvážil, že ani obecně podle judikatury ESPL se neposkytuje poškozenému zvýšený význam řízení, oproti řízením typu: opatrovnických sporů (srovnej rozsudek ESLP ve věci Kříž proti České republice z 9. 1. 2007, č. 26634/03, § 72), pracovně právních sporů (srov. rozsudek ESLP ve věci Jírů proti České republice z 26. 10. 2004, č. 65195/01, § 47), věci osobního stavu (rozsudek ESLP ve věci Kniat proti Polsku z 26. 7. 2005, č. 71731/01, § 41), věci sociálního zabezpečení (rozsudek ESLP ve věci Salomonsson proti Švédsku ze dne [datum], č. 38978/97, § 38), trestní věci (srovnej např. nález Ústavního soudu z 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 67/2005) a věci týkající se zdraví nebo života (rozsudek ESLP ve věci Silva Pontes proti Portugalsku ze dne 23. 3. 1994, č. 14940/89, č. 14940/89, § 39). Tyto druhy řízení více negativně ovlivňují a zatěžují osobní život poškozeného a mají tak pro poškozeného vyšší význam než řízení jiná (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4761/2010). Jedná se o hledisko obecné, typové, k němuž není třeba vést dokazování, neboť plyne ze samotné podstaty zkoumaných řízení (shodně Stanovisko). Vzhledem k předmětu řízení a výši žalované částky lze mít sice za to, že řízení mělo pro žalobkyni nezanedbatelný, avšak nikoli zvýšený význam - neboť se stále jednalo o spor k peněžitému plnění (k tomu srov. např. rozsudek Městského soudu v Praze z 28. 8. 2019, č. j. 69 Co 97/2019 – 194, ve kterém poškozená fyzická osoba čelila žalobě z ručitelského prohlášení o zaplacení jistiny převyšující 8 000 000 Kč, avšak s ohledem na skutečnost, že se jednalo o peněžité plnění, nebyl shledán vyšší význam, či obdobně rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. prosince 2020, č. j. 23 Co 318/2020-122 s předmětem posuzovaného řízení 2 500 000 Kč).

26. Na základě výše uvedeného soud vyčíslil přiměřené zadostiučinění tak, že základ vypočtený ze základní částky 15 000 Kč/rok, se zohledněním poloviční částky za první dva roky snížil o 5 %. Celková částka, která náleží žalobkyni jako přiměřené zadostiučinění, proto činí 86 6888 Kč. Pokud tedy žalovaná doposud vyplatila 69 000 kč, soud jí uložil ještě povinnost k zaplacení částky ve výši 17 688 Kč (výrok I.) a žalobu na zaplacení nemajetkové újmy ve zbývajícím rozsahu (63 312 Kč) neshledal důvodnou a žalobu zamítl (výrok II.). Soud neshledal žádné další relevantní okolnosti pro zvýšení či snížení základní částky.

27. Pokud jde o požadované úroky z prodlení, jak je uvedeno shora, dle § 15 odst. 2 OdpŠk se poškozený může domáhat náhrady škody u soudu pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen. S ohledem na znění citovaného ustanovení stojí soudní judikatura na konstantním závěru, že stát se ocitá v prodlení s náhradou újmy způsobené nesprávným úředním postupem či nezákonným rozhodnutím teprve marným uplynutím šestiměsíční lhůty určené k předběžnému projednání nároku, jež začíná běžet ode dne uplatnění nároku poškozeným u příslušného úřadu (tj. v dané věci žalované). Teprve ode dne následujícího po uplynutí zmíněné lhůty jej tedy stíhá povinnost zaplatit úrok z prodlení (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2060/2001 ze dne 24. 4. 2003, či sp. zn. 30 Cdo 2779/2012 ze dne 12. 6. 2013).

28. Uplatněním ve smyslu § 15 odst. 2 OdpŠk je pak okamžik doručení žádosti žalobkyně o náhradu újmy žalované, tj. v daném případě dne 20. 2. 2024. Po uplynutí 6 měsíční lhůty pak byla žalovaná v prodlení a bylo proto namístě přiznat úroky z prodlení v zákonné výši. V projednávané věci pak uplynula lhůta dne 20. 8. 2024; v prodlení se tak žalovaná ocitla dne 21. 8. 2024. Soud proto přiznal nárok na úrok z prodlení z přisouzené částky od [datum] (výrok I. tohoto rozsudku). Samotné úroky z prodlení (resp. jejich výše) jsou odůvodněny § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. (jakož i související judikaturou - srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2060/2001 ze dne 24. 4. 2003, či sp. zn. 30 Cdo 2779/2012 ze dne [datum]).

29. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl dle ust. § 142 odst. 1, 3 o. s. ř., když žalobkyně byla úspěšná pouze částečně, avšak rozhodnutí o výši plnění záviselo na úvaze soudu. Náklady žalobkyně jsou představovány zaplaceným soudním poplatkem ve výši 2 000 Kč a náklady za právní zastoupení ve výši 12 342 Kč. Odměna advokáta byla určena dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), když advokát dle ust. § 9 odst. 4 písm. a), § 7 bod 5 (usnesení Nejvyššího soudu ČR z 29. 1. 2014, sp. zn. 30Cdo 3378/2013) a § 11 odst. 1 písm. a), d) advokátního tarifu vykonal 3 úkony právní služby á 3 100 Kč, spočívající v převzetí a přípravě zastoupení a písemném podání ve věci samé, účast u jednání dne 14. 11. 2024. K odměně advokáta dále náleží paušální náhrada hotových výdajů advokáta za každý ze tří vykonaných právních úkonů 300 Kč dle ust. § 13 odst. 4 advokátního tarifu. Soud dále advokátu přiznal dle ust. § 137 odst. 3 o. s. ř. daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z jeho odměny, neboť soudu doložil, že je jejím plátcem. Celkem tak náklady řízení činí[Anonymizováno]12 342 Kč. Závěrem soud uvádí, že ve smyslu ust. § 31 odst 4 OdpŠk nemá poškozený právo na náhradu nákladů zastoupení, které vznikly v souvislosti s projednáváním uplatněného nároku u příslušného úřadu.

30. Lhůtu k plnění náhrady nákladů řízení i nároku samotného stanovil soud v souladu s § 160 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř., neboť se jedná o plnění ze státního rozpočtu, podléhající zákonu č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech, ve znění pozdějších právních předpisů a je tak na místě poskytnout žalované lhůtu delší. O povinnosti žalované zaplatit náklady řízení k rukám zástupce žalobce bylo rozhodnuto dle § 149 odst. 1 o. s. ř.