47 C 145/2021-91

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl samosoudkyní Mgr. Kateřinou Mlčochovou ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupený advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] pro zaplacení 100 500 Kč s příslušenstvím, takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci 87 750 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba, aby soud uložil žalované zaplatit žalobci 12 750 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky od [datum] do zaplacení a zákonný úrok z prodlení z částky 87 750 Kč od [datum] do [datum], se zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení 18 456 Kč, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku, k rukám právního zástupce žalobce.

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou z [datum] domáhal odškodnění nemajetkové újmy ve výši 100 500 Kč s příslušenstvím jakožto zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou žalobci nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen„ obvodní soud“) pod sp. zn.: 18 C 52/2015 (dále jen„ posuzované řízení“) s tím, že celková doba trvání odškodňovacího řízení v délce 6 let a 7 měsíců je nepřiměřená. Namítal, že v napadeném řízení neprobíhalo složitější dokazování, vždy šlo o řešení právních otázek. Žalobce nijak nepřispěl k průtahům v řízení. Význam řízení byl pro žalobce zvýšený, neboť šlo o řízení o zaplacení zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Za jeden rok namítaného řízení se domáhal částky 15 000 Kč s tím, že za mimořádný průtah, jenž byl způsoben v rámci řízení před Nejvyšším soudem ČR, zvýšil dále základní částku zadostiučinění o 20 %. Dále uvedl, že je starobním důchodcem ve věku 74 let, který byl stižen útrapami z dlouho prováděného řízení, dotýkalo se jeho zdraví. S ohledem na skutečnost, že důchodci jsou citlivou sociální skupinou, žádal další navýšení základní částky zadostiučinění o 20 %. Nadto naříkané řízení mělo pro žalobce zvýšený význam i pro žalovanou částku, neboť se jednalo o zásadní položku v jeho hospodaření a tato částka představovala rozpočet žalobce na půl roku. Se zřetelem na shora zmíněné požadoval relutární náhradu ve výši 100 500 Kč.

2. Žalovaná ve svém vyjádření z [datum] uvedla, že u ní žalobce dne [datum] uplatnil svůj nárok na přiznání zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen„ OdpŠk“) ve výši 100 500 Kč, jež mu měla vzniknout v souvislosti s nesprávným úředním postupem Obvodního soudu pro Prahu 1 v řízení vedeném pod sp. zn. 18 C 52/2015. Žádost žalobce byla zamítnuta s tím, že napadené řízení probíhalo meritorně na třech stupních soudní soustavy, přičemž soud I. stupně rozhodoval dvakrát, rovněž jako odvolací soud, Nejvyšší soud ČR jednou. V řízení nebyly shledány průtahy, toliko řízení před Nejvyšším osudem ČR trvalo abnormálně dlouho. Dále uvedla, že řízení bylo složitější po právní stránce. Přestože žalovaná hodnotila délku řízení jako nepřiměřenou, význam řízení pro žalobce shledala nízký, neboť se jedná o případ tzv. řetězení odškodňovacích řízení, kdy žalobce požaduje odškodnění nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku kompenzačního řízení, jehož předmětem bylo také zadostiučinění za délku řízení. Význam řízení hodnotila jako nízký i protože žaloba byla jako neprojednatelná odmítnuta. S ohledem na uvedené žalovaná konstatovala, že došlo k porušení práva žalobce na přiměřenou délku řízení, přičemž uvedené konstatování shledala jako dostačující formu satisfakce vzniklé nemajetkové újmy bez náhrady v penězích.

3. Žalobce ve své replice doplnil, že nálezem Ústavního soudu č. j.: IV. ÚS 2404/21 bylo konstatováno porušení práv žalobce na náhradu škody, když Ústavní soud posledně vydaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro prahu 1 zrušil, naříkané řízení tedy doposavad neskončilo.

4. Z listinných důkazů a z nesporných skutečností zjistil soud tento skutkový stav:

5. Mezi účastníky nebylo sporu, že žalobce u žalované uplatnil svůj nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu za nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce posuzovaného řízení dne [datum].

6. Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 18 Cm 52/2015 soud zjistil a vzal za prokázaný následující průběh posuzovaného řízení. Dne [datum] podal žalobce, [celé jméno žalobce] (v postavení žalobce i v řízení u zdejšího soudu), žalobu o zaplacení částky 86 250 Kč proti České republice – Ministerstvu financí, jakožto zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení vedeného proti rozhodnutí Finančního ředitelství pro hl. m. [část Prahy]. Usnesením z [datum] vyzval soud žalovanou k vyjádření k žalobě. Dne [datum] podala žalovaná vyjádření k žalobě. Usnesením ze dne [datum] vyzval soud žalobce k vyjádření ke stanovisku žalované, na což žalobce reagoval podáním ze dne [datum], doplněným dne [datum]. Referátem ze dne [datum] soud nařídil jednání na [datum]. Dne [datum] soud zaslal vyjádření žalobce žalované. Dne [datum] se konalo ve věci jednání, jehož závěrem byl vyhlášen rozsudek č. j. 18 C 52/2015-40, který byl účastníkům rozeslán dne [datum], a kterým soud konstatoval, že došlo k porušení práva žalobce na vyřízení věci bez průtahů a co do nároku na náhradu újmy v penězích nárok žalobce zamítl. Dne [datum] podala žalovaná proti rozsudku odvolání, které bylo referátem ze dne [datum] zasláno žalobci. Dne [datum] podal proti rozsudku odvolání žalobce, které bylo dne [datum] odesláno žalované. Dne [datum] žalobce doplnil odvolání a dne [datum] soud předložil věc Městskému soudu v Praze, který dne [datum] vyzval účastníky ke sdělení souhlasu s rozhodnutím věci bez jednání. Dne [datum] bylo soudu sděleno, že žalobce i žalovaná žádá o nařízení jednání ve věci. Odvolací soud referátem z [datum] nařídil jednání na [datum]. Dne [datum] bylo žalobcem doplněno odvolání. Dne [datum] se konalo u odvolacího soudu jednání, při němž byl vyhlášen rozsudek č.j. 53 Co 205/2016-77, kterým odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně. Dne [datum] byl spis vrácen Obvodnímu soudu pro Prahu 1, rozsudek byl účastníkům rozeslán dne [datum]. Usnesením ze dne [datum] byl opraven rozsudek soudu prvního stupně v záhlaví. Dne [datum] bylo žalovanou podáno dovolání a dne [datum] podal dovolání žalobce. Usneseními ze dne [datum] byli účastníci vyzváni k vyjádření k dovoláním. Dne [datum] zažádala žalovaná o prodloužení lhůty o 10 dnů, čemuž bylo přípisem z téhož dne vyhověno. Dne [datum] podal vyjádření k dovolání žalobce a dne [datum] se k věci vyjádřila žalovaná. Spis byl dne [datum] předložen Nejvyššímu soudu ČR. V mezidobí bylo opatřením předsedy Obvodního soudu pro Prahu 1 z [datum] rozhodnuto o přidělení věci jinému soudci. Nejvyšší soud rozhodl rozsudkem č.j. 30 Cdo 1838/2017-125 ze dne 29. 5. 2019 tak, že rozsudek Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1 zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Rozsudek nabyl právní moci dne [datum]. Spis byl vrácen Obvodnímu soudu pro Prahu 1 dne [datum]. Usnesením ze dne [datum] vyzval soud žalobce k odstranění vad žaloby pro neurčitost. Žalobce žalobu doplnil podáním ze dne [datum]. Usnesením z 10. 12. 2019, č.j. 18 C 52/2015-141, soud žalobu odmítl. Dne [datum] podal žalobce odvolání proti uvedenému usnesení. Usnesením z [datum] vyzval soud žalovanou k vyjádření se k odvolání žalobce, žalovaná se vyjádřila podáním doručeným soudu dne [datum]. Dne [datum] byl spis předložen Městskému soudu v Praze k rozhodnutí o odvolání. Usnesením č.j. 53 Co 97/2020-151 z 20. 3. 2020 odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně. Spis byl vrácen dne [datum]. Dne [datum] bylo proti usnesení podáno žalobcem dovolání. Usnesením ze dne [datum] byl žalobce vyzván k předložení plné moci. Dne [datum] byla plná moc doložena. Dne [datum] bylo žalobcem doručeno doplnění dovolání. Usnesením z [datum] byl žalobce vyzván k zaplacení soudního poplatku za dovolání, který žalobce zaplatil dne [datum]. Usnesením ze dne [datum] soud vyzval žalovanou k vyjádření k dovolání žalobce. Žalovaná se vyjádřila dne [datum]. Dne [datum] byl spis předložen Nejvyššímu soudu ČR. Usnesením č.j. 30 Cdo 3922/2020-181 ze 14. 5. 2021 rozhodl Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání. Spis byl vrácen Obvodnímu soudu pro Prahu 1 dne [datum]. Dne [datum] podal žalobce [příjmení] stížnost. Dne [datum] rozhodl Ústavní soud Nálezem, v němž rozhodl, že bylo porušeno právo stěžovatele na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem a výrokem II. ústavní soud zrušil Usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 3922/2020-181, usnesení Městského soudu v Praze č. j. 53 Co 97/2020-151, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 č.j. 18 C 52/2015-141 a rozsudek Nejvyššího soudu č.j. 30 Cdo 1838/2017-125. Referátem soudu ze [datum] Obvodní soud pro Prahu 1 soud nařídil jednání na [datum]. Dne [datum] žalobce doplnil žalobu.

7. Hlavním důkazem byl spis napadeného řízení, z kterého soud čerpal svá jednotlivá skutková zjištění, která vzal za prokázané. Soud vyčerpal předmět dokazování s tím, že výše uvedené je naprosto dostatečné pro rozhodnutí ve věci a ve věci učinil závěr o skutkovém stavu, který koresponduje s výše popsanými skutkovými zjištěními.

8. Zjištěný skutkový stav soud právně posoudil následovně:

9. Podle § 1 odst. 1 OdpŠk platí, že stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

10. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk platí, že stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

11. Podle § 14 odst. 3 OdpŠk platí, že uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona je podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu.

12. Podle § 15 odst. 2 OdpŠk platí, že domáhat se náhrady škody u soudu může poškozený pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

13. Podle ust. § 26 OdpŠk, pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v tomto zákoně občanským zákoníkem ("o.z.").

14. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk platí, že bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odstavce 2 ustanovení platí, že zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle odstavce 3 ustanovení platí, že v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

15. Žalobce splnil podmínku pro soudní uplatnění nároku předvídanou ust. § 14 OdpŠk, neboť u žalované předběžně nárok uplatnil dne [datum], což bylo mezi účastníky nesporným.

16. Na základě provedeného dokazování a s odkazem na shora citovaná zákonná ustanovení, judikaturu Nejvyššího soudu ČR, judikaturu ESLP a stanovisko Nejvyššího soudu ČR ze dne z [datum], Cpjn 206/2010 (dále jen„ Stanovisko“) soud posoudil věc následovně: zákonná úprava zakotvuje odpovědnost státu za škodu, způsobenou nesprávným úředním postupem, spočívající v tom, že nebylo rozhodnuto v přiměřené lhůtě. Úprava postihuje případy, kdy poškození jsou vystaveni frustraci z nepřiměřeně dlouhého průběhu řízení. Přiměřenost délky řízení závisí na okolnostech jednotlivých případů. Rozhodující je přitom celková délka řízení, za kterou je náhrada poskytována. Nejedná se o odškodňování poškozeného za jednotlivý průtah v řízení (viz Stanovisko). V tomto smyslu Nejvyšší soud ve svém usnesení z 19. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1355/2012 také dovodil, že jednotlivé průtahy v řízení, nemusí vždy znamenat, že došlo k porušení práva na přiměřenou délku řízení, jestliže řízení, jako celek odpovídá dobou svého trvání, v němž je možné skončení řízení v obdobné věci zpravidla očekávat. Za porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, které je ve svém důsledku nesprávným úředním postupem ve smyslu výše citovaného ustanovení § 13 OdpŠk, lze považovat jen takový postup soudu v řízení, kdy doba jeho průběhu neodpovídá složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a kdy délka řízení tkví v příčinách vycházejících z působení soudu v projednávané věci; oproti tomu stát nemůže odpovídat za průtahy, které jsou způsobeny nedostatkem součinnosti, či dokonce záměrným působením ze strany účastníků, či jsou vyvolány jinými okolnostmi, které nemají původ v povaze soudu a jejich institucionálním a organizačním vybavení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR z 8. 2. 2011, sp. zn. 25 Cdo 508/2008).

17. V každé jednotlivé věci je třeba hodnotit právo účastníka, aby jeho věc byla projednána a rozhodnuta v přiměřené době, a zároveň obecný požadavek, aby v řízení bylo postupováno v souladu s právními předpisy a byla zajištěna spravedlivá ochrana práv účastníků. Nelze přitom vycházet z předem dané a paušálně stanovené doby řízení, která by z pohledu § 31a OdpŠk, popřípadě čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, mohla být pokládána za přiměřenou.

18. Předmětné řízení trvá ve vztahu k žalobci od [datum], kdy žalobce podal žádost o přiznání přiměřeného zadostiučinění. Řízení ve vztahu k žalobci trvá doposavad, tj. ke dni vyhlášení rozsudku do [datum], tj. 7 let a 6 měsíců. Lze shrnout, že v posuzovaném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícím v nevydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě, čímž žalobci vznikla nemajetková újma v podobě nejistoty ohledně výsledku posuzovaného řízení. Naříkané řízení bylo po právní stránce složitější, žalobce se na délce řízení nepodílel, v řízení před Nejvyšším soudem byl shledán průtah a jednalo se o řízení s běžným významem pro žalobce. S ohledem na zmiňované období nečinnosti Nejvyššího soudu a povahu namítaného řízení, není možné posuzované řízení ve smyslu § 13 odst. 1 OdpŠk považovat za přiměřeně dlouhé, přestože se jednalo o řízení právně složitější. Pokud jde o formu zadostiučinění, soud dospěl k závěru, že se nejedná o řízení s nepatrným významem pro žalobce a celkovou délku řízení nelze klást k tíži žalobci, proto se uplatní silná domněnka o adekvátnosti peněžitého zadostiučinění, když k případnému zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva u nepřiměřené délky soudních řízení lze přistupovat pouze ve výjimečných případech, což v daném případě není splněno, tuto formu zadostiučinění soud neshledal dostačující a dospěl k závěru, že je na místě odškodnit újmu v penězích.

19. Soud se při stanovení přiměřeného zadostiučinění zabýval kritérii vymezenými v ust. § 31a odst. 3 OdpŠk. Zmíněná kritéria nejsou jedinými, k nimž může soud při posouzení přiměřenosti délky řízení v konkrétní věci přihlédnout, jsou ale zpravidla těmi základními (viz bod IV. Stanoviska).

20. Z konstantní judikatury Evropského soudu pro lidská práva a Nejvyššího soudu ČR (viz např. rozsudek z 12. 1. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1151/2009 nebo Stanovisko) plyne, že za soudní řízení lze přiznat účastníku řízení základní částku v rozmezí mezi 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva roky a dále pak za každý další rok řízení. Za posuzované soudní řízení v dosavadní délce trvání 7 let a 6 měsíců, soud přiznal žalobci základní částku ve výši 97 500 Kč, když vycházel z částky 15 000 Kč za první dva roky (každé soudní řízení musí trvat určitou dobu, přičemž nemajetková újma v prvních letech trvání řízení není příliš závažná) a z částky 15 000 Kč za každý další rok řízení a částky 1 250 Kč za jeden měsíc řízení. Částku ve výši 15 000 Kč ročně pak stanovil s ohledem na celkovou délku namítaného řízení, která překračuje jako celek dobu, ve které bylo možné uzavření rozumně očekávat, avšak není extrémně dlouhá. Pro srovnání soud uvádí, že horní rozmezí částky ve výši 20 000 Kč za jeden rok řízení zvolil Nejvyšší soud v případě délky řízení 21 let, se zohledněním toho, že v době rozhodování v kompenzačním řízení nebylo řízení, ve kterém docházelo k průtahům stále skončeno (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1320/2011). Základní částku ve výši 18 000 Kč považovaly soudy za přiměřenou v řízení trvajícím 14 let a 11 měsíců (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3320/2014) nebo v řízení trvajícím déle než 15 let (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3379/2018). Při porovnáními s uvedenými rozhodnutími považoval proto soud za přiměřené vycházet ze základní částky 15 000 Kč.

21. Posuzované řízení je nutno s ohledem na jeho předmět považovat za řízení hmotněprávně složitější (– 10 %). Jednalo se o řízení o odškodnění nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku kompenzačního řízení, když jako stěžejní se ukázalo řešení otázky, zda daňové řízení, z něhož žalobce uplatňoval svůj nárok, je řízením, na které dopadá čl. 6 odst. 1 Úmluvy a zda tedy do úvahy připadá nesprávný úřední postup podle ust. § 13 odst. 1 OdpŠk. Dále bylo řešeno, zda činnost správce daně by mohla neústavně zasáhnout do základních práv žalobce, jen tehdy, šlo-li by v daném řízení o vyměření či zjištění daně a s tím související právo na přiměřenou délku řízení. Soud má dále za to, že posuzované řízení po procesní i skutkové stránce vykazovalo standardní složitost, proto zde není důvod ani pro zvýšení ani pro snížení základní částky zadostiučinění.

22. Řízení probíhalo na třech stupních soudní soustavy a před Ústavním soudem. Zohlednění počtu instancí vyjadřuje zásadu, že délka řízení prodlužovaná zásadně o dobu za řízení před další instancí, tj. o dobu potřebnou pro předložení věci přezkumnému soudu, pro jeho přezkumné posouzení a pro případné promítnutí výsledků přezkumu do dalšího postupu v řízení, je ospravedlnitelná (srovnej bod IV. Písm. a) Stanoviska). Soud prvního stupně rozhodoval doposud dvakrát, stejně jako odvolací soud a Nejvyšší soud, Ústavní soud jedenkrát, s čímž je spojena i četnost rozhodování ve věci. Soud proto s ohledem na celkovou délku řízení a zvýšenou časovou náročnost při rozhodování na jednotlivých stupních soudní soustavy, kterou navyšují nejen nezbytné administrativní kroky, dodržení procesních postupů i lhůt ve vztahu k účastníkům řízení, vlastní rozhodovací činnost i psaní rozhodnutí snížil základní částku o 20 % (srov. rozsudek Městského soudu v Praze ze 14. 1. 2021, č. j. 54 Co 361/2020 – 97:„ Přitom již jen z toho důvodu, byla-li věc, stejně jako v tomto případě, projednávána celkem před soudy třech stupňů, přichází standardně v úvahu snížení obecné základní výše o 20 %“).

23. Jde-li o kritérium jednání poškozeného, v tomto směru lze uzavřít, že se žalobce na délce řízení ve smyslu obstrukčním nepodílel, proto se uvedené kritérium při stanovení základní výše zadostiučinění do hodnocení soudu nepromítlo.

24. Pokud jde o postup orgánů veřejné moci, zdejší soud seznal v řízení průtah v řízení před Nejvyšším soudem, kdy věc mu byla předložena dne [datum], přičemž Nejvyšší soud rozhodl až dne [datum] a v druhém případě mu věc byla předložena dne [datum] a Nejvyšší soud rozhodl dne [datum]. Následně žalobce podal dne [datum] ústavní stížnost, o níž bylo rozhodnuto dne [datum]. I když si je soud vědom jedinečného postavení jak Nejvyššího soudu, tak Ústavního soudu, lze konstatovat, že období nečinnosti Nejvyššího soudu, jež v případě prvého předložení věci činilo více jak 2 roky, není ani se zohledněním jeho specifičnosti věci přiměřené a významnou měrou se podílelo na celkové délce napadeného řízení, z tohoto důvodu soud přistoupil ke zvýšení základní částky přiměřeného zadostiučinění o 20 %, neboť celková doba, kdy řízení probíhalo před Nejvyšším soudem, činí v poměrech projednávané věci 1/3 délky napadeného řízení. Nad rámec zmíněného soud uvádí, že je judikatorně ustáleno, že důvodem pro navýšení základní částky zadostiučinění není rozdílný právní názor jednotlivých instancí oproti např. zrušení rozsudku z důvodu nepřezkoumatelnosti či nerespektování právního názoru soudu vyššího stupně.

25. Jako poslední z hledisek soud zohlednil význam řízení pro žalobce, tento soud vidí jako standardní, proto se jmenovaný markant v hodnocení soudu neprojevil. Soud uvážil, že ani obecně podle judikatury ESPL se neposkytuje poškozenému zvýšený význam řízení, oproti řízením typu: opatrovnických sporů (srovnej rozsudek ESLP ve věci Kříž proti České republice z [datum], [číslo], § 72), pracovně právních sporů (srov. rozsudek ESLP ve věci [příjmení] proti České republice z [datum], [číslo], § 47), věci osobního stavu (rozsudek ESLP ve věci Kniat proti Polsku z [datum], [číslo], § 41), věci sociálního zabezpečení (rozsudek ESLP ve věci Salomonsson proti Švédsku ze dne [datum], [číslo], § 38), trestní věci (srovnej např. nález Ústavního soudu z [datum], sp. zn. I. ÚS 554/04, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod [číslo]) a věci týkající se zdraví nebo života (rozsudek ESLP ve věci [jméno] [příjmení] proti Portugalsku ze dne [datum], [číslo] [číslo] § 39). Tyto druhy řízení více negativně ovlivňují a zatěžují osobní život poškozeného a mají tak pro poškozeného vyšší význam než řízení jiná (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4761/2010). Vzhledem k předmětu řízení a výši žalované částky lze mít sice za to, že řízení mělo pro žalobce nezanedbatelný, avšak nikoli zvýšený význam, byť žalobce tvrdil, že žalovaná částka 86 250 Kč představuje poloviční výši rozpočtu, s níž hospodaří po dobu jednoho roku. Předně totiž uvést, že se stále jednalo o spor k peněžitému plnění (k tomu srov. např. rozsudek Městského soudu v Praze z 28. 8. 2019, č. j. 69 Co 97/2019 – 194, ve kterém poškozená fyzická osoba čelila žalobě z ručitelského prohlášení o zaplacení jistiny převyšující 8 000 000 Kč, avšak s ohledem na skutečnost, že se jednalo o peněžité plnění, nebyl shledán vyšší význam, či obdobně rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. prosince 2020, č. j. 23 Co 318/2020-122 s předmětem posuzovaného řízení 2 500 000 Kč). Upozorňoval-li žalobce na svůj vyšší věk a na okolnost, že je důchodcem, uvedené nemá na kritérium významu pro žalobce vliv. Soud konstatuje, že věk žalobce narozeného v roce [rok], zvýšený subjektivní význam nezakládá, když dle judikatury Nejvyššího soudu je třeba k věku poškozeného přihlížet až od věku 75 let. Naříkané řízení bylo zahájeno v době, kdy žalobce dovršil věku 67 let.

26. Pro úplnost soud uvádí, že pokud žalovaná vycházela ze skutečnosti, že konstatování porušení práva je dostačující satisfakcí, neboť se jedná o odškodnění již kompenzačního řízení, dovoluje si soud odkázat na závěry rozhodnutí Městského soudu v Praze v obdobné věci (sp. zn. 36 Co 165/2021), v němž se taktéž jednalo o odškodnění kompenzačního řízení, když zdejší soud ve svém rozsudku toliko konstatoval porušení práva a nárok na finanční zadostiučinění zamítl, avšak tento závěr byl odvolacím soudem revidován s tím, že právě již délka odškodňovacího řízení (5 let a 5 měsíců) a více jak roční nečinnost dovolacího soudu je důvodem pro přiznání finančního odškodnění.

27. Na základě výše uvedeného soud vyčíslil přiměřené zadostiučinění tak, že základ vypočtený ze základní částky 15 000 Kč/rok, se zohledněním poloviční částky za první dva roky snížil o 10 %. Celková částka, která náleží žalobci jako přiměřené zadostiučinění proto činí 87 750 Kč. Žalobu na zaplacení nemajetkové újmy ve zbývajícím rozsahu (12 750 Kč) neshledal důvodnou a žalobu zamítl (výrok II.) Soud neshledal žádné další relevantní okolnosti pro zvýšení či snížení základní částky.

28. Žalobce předběžně uplatnil nárok dne [datum]. Soud přiznal žalobci úrok z prodlení od [datum]. Úrok byl přiznán v zákonné výši dle ust. § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., a to od data prodlení žalované. Žalovaná se dostala do prodlení uplynutím šesti měsíců od předběžného uplatnění nároku u žalované, když platí, že nárok věřitele na zaplacení úroků z prodlení vzniká podle ust. § 1970 o. z. tehdy, nesplní-li dlužník svůj peněžitý dluh řádně a včas, tedy je-li v prodlení, a zároveň dle ust. § 15 odst. 2 OdpŠk se poškozený může domáhat náhrady škody u soudu pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen. K prodlení žalované s náhradou nemajetkové újmy proto došlo až marným uplynutím šestiměsíční lhůty určené k předběžnému projednání nároku, která začala běžet ode dne uplatnění nároku, tj. dne [datum], a teprve ode dne následujícího po uplynutí lhůty žalovanou stíhá povinnost zaplatit úrok z prodlení, když lhůta šesti měsíců skončila dnem [datum], žalovaná se tak dostala do prodlení dne [datum] (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR z 24. 4. 2003, sp. zn. 25 Cdo 2060/2001).

29. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl dle ust. § 142 odst. 1, 3 o. s. ř., když žalobce byl úspěšný pouze částečně, avšak rozhodnutí o výši plnění záviselo na úvaze soudu, proto je na něj třeba hledět, jakoby byl plně úspěšný. Náklady žalobce jsou představovány zaplaceným soudním poplatkem ve výši 2 000 Kč a náklady za právní zastoupení ve výši 16 456 Kč (výrok III.) Odměna advokáta byla určena dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), když advokát dle ust. § 9 odst. 4 písm. a), § 7 bod 5 (tarifní hodnota sporu byla v době zahájení řízení 50 000 Kč -usnesení Nejvyššího soudu ČR z 29. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3378/2013) a § 11 odst. 1 písm. a), d) advokátního tarifu vykonal 4 úkony právní služby á 3 100 Kč, spočívající v převzetí a přípravě zastoupení, sepisu žaloby, replice žalobce k vyjádření žalované z [datum] a účast při soudním jednání dne [datum]. K odměně advokáta dále náleží paušální náhrada hotových výdajů advokáta za každý ze čtyř vykonaných právních úkonů 300 Kč dle ust. § 13 odst. 4 advokátního tarifu. Soud dále advokátu přiznal dle ust. § 137 odst. 3 o. s. ř. daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z její odměny, neboť soudu doložil, že je jejím plátcem. Závěrem soud uvádí, že ve smyslu ust. § 31 odst 4 OdpŠk nemá poškozený právo na náhradu nákladů zastoupení, které vznikly v souvislosti s projednáváním uplatněného nároku u příslušného úřadu.

Poučení