47 C 154/2024 - 49

Rubrum

Městský soud v Brně rozhodl předsedou senátu JUDr. Radkem Malenovským jako samosoudcem ve věci žalobce:[Jméno žalobce]., IČO: [IČO žalobce] sídlem [Adresa žalobce] proti žalovanému:[Jméno žalovaného], narozený dne [Datum narození žalovaného] bytem [Adresa žalovaného] o zaplacení 34 585 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 17 956,37 Kč a částku 458,37 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Zamítá se žaloba v části požadavku na zaplacení částky 16 170,26 Kč požadované z titulu jistiny úvěru, kapitalizovaného smluvního úroku ve výši 1 253,51 Kč, smluvního úroku ve výši 17,9 % ročně z částky 34 126,63 Kč od 10. 1. 2024 do 8. 2. 2024, smluvního úroku ve výši 15 % ročně z částky 34 126,63 Kč od 9. 2. 2024 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 34 126,63 Kč od 20. 1. 2024 do zaplacení.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobou ze dne 5. 3. 2024 (podána téhož dne) se žalobce domáhal uložení povinnosti žalovanému zaplatit: a) částku 34 126,63 Kč na jistině, b) úrok 17,9 % ročně z 34 126,63 Kč od 10. 1. 2024 do 8. 2. 2024, c) úrok 15 % ročně z 34 126,63 Kč od 20. 1. 2024 do zaplacení, d) úrok 15 % ročně z 34 126,63 Kč od 9. 2. 2024 do zaplacení, e) kapitalizovaný úrok ve výši 1 253,51 Kč od 10. 10. 2023 do 9. 1. 2024, f) částku 458,37 Kč na jistině, to vše z titulu smlouvy Rámcová smlouva ze dne 5. 10. 2019, č. [hodnota], na základě které byl žalovanému aktivován běžný účet č. [č. účtu], přičemž dle tvrzení žalobce žalovaný s žalobcem uzavřel Dodatek č. [hodnota] k Rámcové smlouvě, jehož podpisem žalovaný požádal o úvěr ve výši 41 354 Kč. Úvěr byl žalovanému poskytnut bezhotovostně na zmíněný běžný účet.

2. Soud za splnění podmínek § 115a, § 101 odst. 4 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) rozhodl ve věci samé bez nařízení jednání a vyhlásil tento rozsudek.

3. Z listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav.

4. Žalobce uzavřel s žalovaným dne 5. 10. 2019 Rámcovou smlouvu č. [hodnota] v souladu s Obchodními podmínkami [Jméno žalobce]. - článek Vznik rámcové smlouvy. Na základě Rámcové smlouvy byl žalovanému aktivován běžný účet č. [č. účtu] a žalovaný jej mohl začít plně využívat (důkaz: Rámcová smlouva č. [hodnota]; Obchodní podmínky [Jméno žalobce].)

5. Dne 11. 6. 2021 uzavřel žalovaný s žalobcem Dodatek č. [hodnota] k Rámcové smlouvě, jehož podpisem žalovaný požádal o úvěr ve výši 41 354 Kč (důkaz: Dodatek č. [hodnota] k Rámcové smlouvě - Smlouva o úvěru č. [IBAN]; Podmínky pro používání úvěru [Jméno žalobce].; Formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru; fotokopie občanského průkazu žalovaného). Žalobce žalovanému úvěr č. [IBAN] dne 14. 6. 2021 vyplatil na běžný účet v plné výši (důkaz: Výpis z účtu žalovaného ke dni 14. 6. 2021). Podle podmínek úvěrové smlouvy se žalovaný zavázal hradit měsíčně pravidelnou konstantní splátku úvěru v celkové výši 815 Kč, skládající se ze splátky jistiny a úroku 17,9 % p. a., jehož výše byla sjednaná Smlouvou o úvěru, a to vždy k 10. dni měsíce, počínaje dnem 10. 7. 2021 s tím, že předpokládané datum splacení celého úvěru bylo stanoveno na 10. 6. 2029.

6. Před uzavřením smlouvy o úvěru žalobce provedl vyhodnocení úvěruschopnosti žalovaného jako spotřebitele dle ust. § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru v následujícím smyslu.

7. Žalobce vyšel hlavně z údajů tvrzených žalovaným v žádosti o úvěr. Žalovaný v žádosti o úvěr z 11. 6. 2021 uvedl, že bydlí v nájmu, sám, je vyučen, má splátky měsíčně 10 000 Kč, výdaje na bydlení ve výši 0 Kč a na léky, jídlo a dopravu ve výši 5 000 Kč a že je zaměstnán u obchodní korporace [právnická osoba] Café, spol. s. r. i. od 1. 10. 2019 na dobu neurčitou a má čistý měsíční příjem od tohoto zaměstnavatele ve výši 20 000 Kč; od 5. 10. 2019 šlo ze strany žalovaného již o 12. žádost o úvěr, přičemž jen první žádost žalobce žalovanému schválil (důkaz: Přehled žádostí o věr – aplikační data). Žalovaným tvrzený příjem 20 000 Kč nepřicházel na účet žalovaného vedený u žalobce a žalobce tak neměl ověřenou existenci tvrzeného příjmu žalovaného (srov. str. 3 podání žalobce z 10. 7. 2024 v tabulce dole, tj. „Výplata na účet u AB - NE“).

8. V rámci posuzování úvěruschopnosti žalovaného žalobce ze své iniciativy zjistil, že ve skutečnosti žalovaný nemá měsíční splátky „jen“ ve výši 10 000 Kč, nýbrž celkem ve výši 39 623 Kč (důkaz: úvěrová zpráva z 11. 6. 2021 a ostatně i tvrzení žalobce na č. l. 20).

9. Pokud jde o výdaje, tak žalobce vycházel před uzavřením úvěrové smlouvy nikoli ze zjištěných skutečných výdajů žalovaného, nýbrž z : 1) výdajů domácnosti „dle expertní analýzy“ – 3 860 Kč, 2) výdajů žalovaného „dle expertní analýzy“ – 3 860 Kč (srov. str. 3 a 4 podání žalobce z 10. 7. 2024), a to jakožto částky, „kterou interně vyhodnotil dle expertní analýzy, jako potřebnou částku na výdaje žalovaného“.

10. Žalobce zjistil, že na běžných účtech žalovaného nebyly v době sjednávání předmětných úvěrů evidovány žádné exekuční příkazy, ze kterých by žalobce mohl dovodit důvodnou pochybnost o schopnosti žalovaného úvěr splácet (viz tvrzení žalobce).

11. Splátky od 10. 7. 2021 do 10. 10. 2023 byly splaceny. Na splátku dne 10. 11. 2023 bylo ze strany žalovaného dne 10. 11. 2023 zaplaceno pouze 77,63 Kč, přičemž tuto částku si žalobce započetl částí ve výši 77,63 Kč na úhradu úroku. Na splátku dne 10. 11. 2023 bylo ze strany žalovaného dne 27. 12. 2023 zaplaceno pouze 500 Kč. Počínaje splátkou ke dni 10. 11. 2023 tedy nebyly splátky ze strany žalovaného uhrazeny řádně a včas; žalovaný na poskytnutý úvěr uhradil celkem 23 397,63 Kč (důkaz: splátkový kalendář úvěru č. [IBAN] a přehled plateb č. [IBAN]).

12. Vzhledem k závažnému porušení smluvních povinností žalovaným přistoupil žalobce v souladu s ujednáním Smlouvy o úvěru č. [IBAN] (čl. Ostatní ustanovení v závěru dokumentu) ve spojení s Podmínkami pro používání úvěru (čl. Několik bodů k ukončení smlouvy, odst. 3) dne 10. 1. 2024 k zesplatnění úvěru (důkaz: zesplatňující dopis - předžalobní výzva ze dne 11. 1. 2024). Ke dni zesplatnění byla dlužná pohledávka tvořena nesplacenou jistinou ve výši 34 126,63 Kč (jistina neobsahuje žádné úroky, úroky z prodlení, pokuty, poplatky ani jiné položky) a nesplaceným smluvním úrokem z úvěru (kapitalizovaný úrok) ve výši 1 253,51 Kč, který je souhrnem nesplacených smluvních úroků ode dne poslední řádně zaplacené splátky, tj. ode dne 10. 10. 2023, do dne předcházejícího dni zesplatnění, tedy do dne 9. 1. 2024, konkrétně pak (počet dnů prodlení/365) x [aktuální jistina x (17,9/100)].

13. O zesplatnění úvěru informoval žalobce žalovaného prostřednictvím zesplatňujícího dopisu - předžalobní výzvy ze dne 11. 1. 2024, dále pak také zprávami na e-mailovou adresu žalovaného, do jeho internetového bankovnictví a SMS zprávou. Zesplatňujícím dopisem - předžalobní výzvou byl žalovaný vyzván k zaplacení celého dluhu, který byl tvořen dlužnou jistinou ve výši 34 126,63 Kč a nesplaceným smluvním úrokem z úvěru ve výši 1 253,51 Kč, přičemž jejich výše byla stanovena ke dni 9. 1. 2024.

14. Účastníci si ve shora uvedené rámcové smlouvě ze dne 5. 10. 2019 č. [hodnota] sjednali, že žalovaný bude disponovat s penězi na běžném účtu č. [č. účtu] jen do výše dostupného zůstatku (důkaz touto rámcovou smlouvou a dále Obchodními podmínky, čl. Nakládání s účtem a zřízení dispozičního práva k účtu). Dále se žalovaný zavázal udržovat na běžném účtu tolik peněz, aby pokryly předpokládané platby a pokud se dostane do minusu, zaplatí příslušnou částku nejpozději do pěti pracovních dnů poté, co k tomu bude žalobcem vyzván (důkaz: Obchodní podmínky, čl. Nakládání s účtem a zřízení dispozičního práva k účtu). Účet se tedy neměl nikdy dostat do debetu (záporného zůstatku). Navzdory shora uvedenému se žalovaný na svém běžném účtu dostal dne 8. 2. 2024 do nepovoleného debetu ve výši 458,37 Kč (důkazu: Výpis z běžného účtu za období od 281. 12. 2023 do 1. 3. 2024).

15. Předžalobní upomínku žalobce zaslal žalovanému dne 11. 1. 2024 (důkaz: výzva ze dne 11. 1. 2024; poštovní podací arch).

16. Na základě takto zjištěného skutkového děje a po jeho právním posouzení soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze v části, ve které se žalobce domáhal vrácení poskytnutých peněžních prostředků, a to ještě v omezeném rozsahu.

17. Soud dospěl k závěru, že žalobce a žalovaný uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, ve spojení s § 2395 občanského zákoníku. V dané věci se jedná o spotřebitelský úvěr dle ust. § 2 odst. 1 cit. zákona, když se jedná o úvěr poskytovaný spotřebiteli. Žalobce je osobou poskytující úvěr v rámci své podnikatelské činnosti (viz. ust. § 7 cit. zákona) V řízení bylo prokázáno, že žalobce poskytl žalovanému peněžní prostředky ve výši 41 354 Kč z titulu úvěru.

18. Podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“) platí, že: „(1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. (2) Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“ 19. Podle § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru platí: „(1) Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. (2) Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.“. (3) Změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.“.

20. Z uvedeného je zřejmé, že věřitel poskytne spotřebiteli úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet, jinak je smlouva neplatná. Tato právní úprava má základ v předpisech Evropské unie.

21. Soud nejprve posuzoval (dle § 87 zákona), zda žalovaný v souladu s § 86 odst. 1 a 2 zákona řádně zkoumal úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy.

22. Věřiteli je uložena před uzavřením smlouvy o úvěru povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, přičemž při této činnosti je povinen vynaložit odbornou péči. Tato činnost představuje kvalifikovanou činnost profesionála v příslušném oboru, jejímž obsahem je individuální posouzení konkrétní situace každého jednotlivého spotřebitele žádajícího o úvěr. Jedná se o institut, jehož smyslem je odpovědný přístup věřitelů, kteří mají předem pečlivě posoudit schopnost spotřebitele nabízený spotřebitelský úvěr splácet a v případě, že je výsledek posouzení úvěruschopnosti negativní, spotřebitele nezadlužovat. Primárním cílem je ochrana spotřebitele před neúměrným zadlužováním, sekundárně je chráněn i věřitel před vznikem v budoucnu nedobytných pohledávek. V neposlední řadě je pak chráněna společnost jako celek před různými sociopatologickými jevy (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. [spisová značka]).

23. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. [spisová značka], publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 3225/2015, použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.).

24. Nejvyšší soud se k podobné otázce (k výkladu obdobného § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru) podrobně vyjádřil například v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. [spisová značka]. V něm uvedl mj., že „věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit… Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze [právnická osoba]), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. To ostatně dovodil ve svém rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. [spisová značka], i Nejvyšší správní soud....“ (obdobně rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka] a [spisová značka]).

25. Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18, bod 19. uvedl: „Nejvyšší správní soud posuzoval kasační stížnost obchodní společnosti [srov. jeho rozsudek z 1. 4. 2015 č. j. [spisová značka]] poskytující spotřebitelské úvěry a při výkladu § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, účinného do 30. 11. 2016 (když obsahově obdobná úprava je zakotvena i v § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů, tedy pro účely tohoto výkladu lze vycházet z toho, že se právní úprava nezměnila) dovodil, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit)… Výklad přijatý Nejvyšším správním soudem přitom konvenuje interpretaci zaujaté Soudním dvorem Evropské unie (dále jen "Soudní dvůr") v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 (CA Consumer Finance SA v. [jméno FO] a další). V citovaném rozsudku Soudní dvůr vyložil čl. 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále jen "směrnice"), a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno - v orig. "the burden of proving") posoudit úvěryschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady)…“. Na citované Ústavní soud souhlasně odkázal i v nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2020 sp. zn. Pl. ÚS 10/17, bod 96.

26. Jak uvedl Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 24. 3. 2023 sp. zn. [spisová značka], „Hodnocení úvěruschopnosti žadatele o úvěr však vyžaduje porovnání zjištěných příjmů se zjištěnými výdaji dlužníka; pouhé zkoumání jedné z těchto složek k řádnému posouzení úvěruschopnosti žadatele o úvěr nestačí. Stanovila-li věřitelka výdaje pouze na základě ekonomického modelu, aniž by dlužníka vedla k doložení konkrétních údajů, nezkoumala výdajovou stránku žadatele řádně… vycházet pouze z informací o životním a existenčním minimu a o průměrných výdajích obyvatelstva bez zjištění konkrétních informací o žadateli, neodpovídá řádnému posouzení úvěruschopnosti.“.

27. Příjmy a výdaje jsou „jednou stránkou téže mince“. Pokud by žadatel o úvěr měl výdaje převyšující jeho příjmy, pak z logiky věci by jeho příjem (byť by byl sebevětší) nestačil na řádné splácení úvěru. Již proto nelze pojímat otázku povinnosti řádně zkoumat úvěruschopnost žadatelů o úvěr tak, že dostačující je zkoumání a ověřování jedné strany téže mince (příjmů) a že by snad zkoumání a ověřování druhé strany mince (výdajů) bylo možné podcenit, bagatelizovat apod.

28. Ze zákona (§ 86 odst. 1 a 2) i shora demonstrativně citované judikatury (přitom všech vrcholných soudních orgánů, tj. Ústavního, Nejvyššího i Nejvyššího správního soudu) plynou zejména následující právní závěry: A) při zkoumání úvěruschopnosti žadatele o úvěr (v pozici spotřebitele) není dostačující vycházet jen z tvrzení žadatele o úvěr, ale je třeba tato tvrzení ze strany poskytovatele úvěru ověřit, B) nestačí příjmy a výdaje žadatele o úvěr stanovit (např.) jen na ekonomickém modelu poskytovatele o úvěr, na informacích o životním a existenčním minimu a na průměrných příjmech a výdajích obyvatelstva apod. bez zjištění a ověření konkrétních informací o žadateli. Žalobce těmto požadavkům zkoumání úvěruschopnosti nedostál.

29. Již z tvrzení žalobce plyne, že žalobce nijak neověřoval příjem ani výdaje žalovaného, ani neověřoval, zda skutečně žalovaný je zaměstnán, u koho a dokdy.

30. Žalobce ověřoval u žalovaného stran úvěruschopnosti v zásadě jen splátky žalovaného.

31. Žalovaný tvrdil žalobci před uzavřením smlouvy, že má jiné splátky ve výši 10 000 Kč měsíčně. Avšak žalobce věděl už v době uzavření úvěrové smlouvy, že toto tvrzení žalovaného neodpovídá plně realitě, jelikož z úvěrové zprávy zjistil, že žalovaný má splátky v celkové výši 39 623 Kč měsíčně (viz tvrzení žalobce z 10. 7. 2024 na č. l. 20 a důkaz Úvěrovou zprávou z 11. 6. 2021).

32. Žalovaný tvrdil žalobci před uzavřením smlouvy, že je zaměstnán na dobu neurčitou u korporace [právnická osoba] [právnická osoba]. od 1. 10. 2019 s měsíčním čistým příjmem 20 000 Kč. Žalobce uvedl, že z těchto tvrzení žalovaného vycházel (viz podání žalobce z 10. 7. 2024, str. 4). Žalobce však nemohl být v objektivní dobré víře o schopnosti žalovaného splácet předmětný úvěr, pokud vyšel z žalovaným tvrzeného měsíčního příjmu žalovaného ve výši 20 000 Kč a současně s aktuální výší jeho měsíčních splátek ve výši podstatně přesahujících příjem žalovaného, tj. ve výši 39 623 Kč. Je tak nabíledni porušení mj. § 86 odst. 1 věta poslední zákona č. 257/2016 Sb.

33. Na jednu stranu žalobce před uzavřením smlouvy vycházel z tvrzení žalovaného, že žalovaný bydlí v nájmu a sám (viz tvrzení žalobce v podání z 10. 7. 2024 na č. l. 20 a důkazem Přehled žádostí o úvěr – aplikační data). Na stranu druhou se žalobce spokojil s logicky rozporným tvrzením žalovaného, že na bydlení ničeho nehradí (nájem je vztah úplatný) - viz tvrzení žalobce v podání z 10. 7. 2024 na č. l. 20 a důkazem Přehled žádostí o úvěr – aplikační data. Žalobce určil výdaje žalované dle své „expertní analýzy“ – výdaje domácnosti = 3 860 Kč, výdaje žalovaného = 3 860 Kč (viz tvrzení žalobce v podání z 10. 7. 2024 na č. l. 20).

34. Žalobce věděl, že žalovaný zjevně nevychází s penězi, a to dlouhodobě. To plyne nejen z Úvěrové zprávy z 11. 6. 2021, ale i z důkazu Přehledu žádostí o úvěr – aplikační data. Z posledně uvedeného důkazu plyne, že předmětná žádost o úvěr žalovaného již byla v pořadí 12. podaná u žalobce, a to od 5. 10. 2019.

35. Navíc žalovaný měl u žalobce veden svůj účet i v době předmětné žádosti o úvěr. Z výpisu z účtu za dobu od 1. 3. 2021 do 14. 6. 2021 plyne, že žalovaný byl před poskytnutím předmětného úvěru žalobcem v hlubokém mínusu. Na počátku března 2021 byl v tzv. mínusu ve výši 39 965 Kč, a když si na účet připsal menší částku (600 Kč, 1 000 Kč či 800 Kč), tak si z nich žalobce strhával částky ve svůj prospěch (641,59 Kč a 619,89 Kč a 636,64 Kč). Muselo tak být i pro žalobce zřejmé, že žalovaný s penězi nevychází, a přesto žalovanému poskytl úvěr (srov. předmětný výpis z účtu, z něhož plyne, že žalovaný byl smluvně – úvěrově zavázán patrně i u žalobce, který si z účtu žalovaného před uzavřením předmětné smlouvy strhával konkrétní částky, a to včetně položky označené jako “Obchodní úrok kontokorentu”). Z neutěšených poměrů žalovaného na jeho účtu vedeného u žalobce pod č. [č. účtu] “vysvobodil” právě až předmětný úvěr ve výši 41 354 Kč. Až díky němu se dostal tzv. do plusu (konečný zůstatek ke dni 14. 6. 2021 ve výši 1 226,49 Kč, důkaz výpisem z účtu).

36. Dle ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru soud vycházel z toho, že žalobce svoji povinnost dle ust. § 86 cit. zákona řádně zkoumat úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy nesplnil. Soud tedy při užití cit. ustanovení dospěl k závěru, že smlouva uzavřená mezi účastníky dne 11. 6. 2021 je absolutně neplatná.

37. Žalobci tak nevzniklo a nelze mu přiznat právo na jakékoliv plnění z titulu smlouvy. Žalobce má právo jen na zaplacení dosud žalovaným nevrácené jistiny úvěru ve smyslu § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. (tj. jistina 41 354 Kč minus dosud vrácená částka 23 397,63 Kč = 17 956,37 Kč). Soud tak žalobě vyhověl co do (dosud nevrácené) jistiny úvěru ve výši 17 956,37 Kč (výrok I.) a též co do částky zahrnující nepovolený debet na běžném účtu žalovaného vedeného u žalobce ve výši 458,37 Kč (výrok I. a bod 14. odůvodnění tohoto rozsudku). Ve zbytku soud žalobu pro nedůvodnost zamítl (výrok II.). neboť jde o výlučně smluvní instrumenty (smluvní úrok), ale smlouva je absolutně neplatná.

38. Rovněž je žaloba nedůvodná v části požadavku na zaplacení úroku z prodlení (výrok II.). To již při aplikaci § 13 o. z. a mj. názorů uvedených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022 sp. zn. [spisová značka]: „15. Již z textu (tj. gramatického výkladu) samotného ustanovení § 87 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývá, že toto ustanovení upravuje dobu (okamžik) vrácení poskytnuté a dosud nesplacené jistiny spotřebitelského úvěru, tj. splatnost plnění vyplývajícího z neplatné úvěrové smlouvy, resp. ze smlouvy neplatné právě podle § 87 odst. 1 věty první… představuje toto ustanovení speciální úpravu vypořádání plnění z neplatné smlouvy (systematický výklad). 16… stanoví se na jeho ochranu, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, avšak v době odpovídající jeho možnostem. Spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Text „v době přiměřené jeho možnostem“ míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teleologický výklad). V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (logický výklad)… 17. … v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.“.

39. Citovaný rozsudek byl potvrzen i v navazující praxí Nejvyššího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2023 sp. zn. [spisová značka], bod 56.), a je respektován i v praxi nižších soudů, veřejnosti dostupné např. na https://rozhodnuti.justice.cz/soudnirozhodnuti (srov. např. následující rozsudky : Městského soudu v Praze ze dne 7. 9. 2023 sp. zn. [spisová značka], bod 34.; Krajského soudu v [adresa] ze dne 28. 2. 2024 sp. zn. [spisová značka], bod 12. a 13; Městského soudu v Brně ze dne 25. 4. 2023 č. j. [spisová značka], bod 16. a 17., a ze dne 3. 4. 2024 č. j. [spisová značka]; Okresního soudu v Kroměříži ze dne 22. 3. 2023 č. j. [spisová značka], bod 17., či ze dne 23. 10. 2023 č. j. [spisová značka], bod 25. a 26; Okresního soudu ve [adresa] ze dne 30. 8. 2023 č. j. [spisová značka], bod 18.; Obvodního soudu pro [adresa] č. j. [spisová značka], bod 36., či ze dne 27. 6. 2024 č. j. [spisová značka], bod 20; Okresního soud v [adresa] ze dne 24. 4 2024 č. j. [spisová značka], ze dne 2. 7. 2024 č. j. [spisová značka], bod 14., či ze dne 2. 7. 2024 č. j. [spisová značka], bod 19.; Okresního soudu v [adresa] ze dne 25. 7. 2024 č. j. [spisová značka], bod 11.; Okresního soudu v Olomouci ze dne 15. 7. 2024 č. j. [spisová značka], bod 19.; Okresního soudu v Trutnově ze dne 9. 7. 2024 sp. zn. [spisová značka]; Okresního soudu v Jablonci and Nisou ze dne 2. 7. 2024 č. j. [spisová značka], bod 18.; Okresního soudu v Rychnově and Kněžnou ze dne 1. 7. 2024 č. j. [právnická osoba] 106/2024-50, bod 5.; Okresního soudu v [adresa] ze dne 24. 6. 2024 č. j. [spisová značka], bod 11. aj.).

40. Ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru tak představuje speciální právní úpravu splatnosti nároku na vrácení úvěru, která tak má přednost před obecným ustanovením § 2993 o. z. o vypořádání nároků z neplatně uzavřené smlouvy. S ohledem na shora citovanou judikaturu dospěl soud k závěru, že nárok žalobce na úroky z prodlení dosud nevznikl, neboť do prodlení se žalovaný dostane až tehdy, pokud neuhradí dlužnou jistinu úvěru ve lhůtě stanovené tímto rozhodnutím, kterou považuje soud za přiměřenou ve smyslu § 87 zákona o spotřebitelském úvěru. „Pokud poskytovatel úvěru nejedná s odbornou péčí, ať už z nedbalosti či úmyslně, jde tato skutečnost podle aktuální právní úpravy k jeho tíži. Jinými slovy, jestliže úvěrující poruší svou povinnost posoudit řádně úvěruschopnost spotřebitele, v důsledku čehož spotřebiteli poskytne úvěr, ačkoli mu jej poskytovat neměl, musí úvěrující strpět vrácení úvěru v době, která zdaleka nemusí odpovídat jeho původnímu očekávání.“ (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2024 sp. zn. [spisová značka]).

41. Žalovaný k žalobě nevyjádřil. Ani z obsahu spisu nelze dovodit okolnosti, které by nějakým způsobem osvědčovaly aktuální možnosti a schopnosti žalovaného (součástí spisu jsou pouze listiny týkající se období před poskytnutím daného úvěru) a jakkoli by odůvodňovaly stanovení určité formy splatnosti. Z těchto důvodů soud určil žalovanému lhůtu pro vrácení zbývající poskytnuté jistiny 3 dny od právní moci rozsudku, a koneckonců tak postupoval i v souladu s obecnou třídenní pariční lhůtou (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).

42. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř. Žalovaný měl úspěch částečný (výrok I. a II.) a vyšší než žalobce. Žalovaný tak měl právo na náhradu poměrné části nákladů řízení. Ovšem žalovanému žádné náklady řízení nevznikly, pročež soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení