47 C 160/2024 - 57

Rubrum

Městský soud v Brně rozhodl předsedou senátu JUDr. Radkem Malenovským jako samosoudcem ve věci žalobce:[Jméno žalobce]., IČO: [IČO žalobce] sídlem [Adresa žalobce] zastoupený advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované:[Jméno žalované], narozená dne [Datum narození žalované] bytem [Adresa žalované] o zaplacení 10 126,73 Kč s příslušenstvím – smlouva o úvěru takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku ve výši 9 126,73 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku z titulu jistiny úvěru.

II. Zamítá se žaloba v části požadavku na zaplacení smluvních poplatků ve výši 1 000 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 1 077,31 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 143,61 Kč, úroku ve výši 15 % ročně z částky 9 126,73 Kč od 2. 2. 2024 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 9 126,73 Kč od 2. 2. 2024 do zaplacení.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 1 702 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce.

Odůvodnění

1. Žalobce se domáhal po žalované zaplacení jistiny úvěru ve výši 9 126,73 Kč, smluvních poplatků ve výši 1 000 Kč (2 x poplatek za zaslání upomínky po 500 Kč, to upomínky z 30. 8. 2023 a z 29. 9. 2023), kapitalizovaného úroku ve výši 1 077,31 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 143,61 Kč, smluvního úroku ve výši 15 % ročně z částky 9 126,73 Kč od 2. 2. 2024 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 9 126,73 Kč od 2. 2. 2024 do zaplacení, to vše z titulu smlouvy o úvěru uzavřené mezi účastníky dne 15. 10. 2020. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.

2. Soud z písemných důkazů provedených při jednání zjistil následující skutečnosti.

3. Žalobce s žalovanou uzavřeli dne 15. 10. 2020 smlouvu o úvěru v písemné formě, na základě které mohla žalovaná čerpat prostřednictvím kreditní karty úvěr až do výše 10 000 Kč a zavázala se splatit jistinu úvěru s úrokem 13,9 % ročně; konkrétně jde o smlouvu o osobní kreditní kartě k účtu č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno] (důkaz citovanou smlouvou a kopií občanského průkazu žalované). Žalovaná úvěr čerpala a žalobce pro neplnění smluvních podmínek ohledně řádného a včasného splácení úvěru od smlouvy odstoupil dopisem ze dne 18. 12. 2023 (důkaz tímto dopisem). Dlužná jistina úvěru - tj. částka, kterou žalovaná nevrátila z poskytnutého úvěru – činí 9 126,73 Kč (důkazy: Historický výpis k úvěru ve spojení s Legendou k historickému výpisu; výpis z účtu ke kreditní kartě z 4. 1. 2024, 4. 8. 2023, 5. 9. 2023. 5. 10. 2023, 3. 11. 2023 a 5. 12. 2023).

4. Stran posuzování úvěruschopnosti žalované před uzavřením smlouvy ze strany žalobce soud zjistil následující skutečnosti.

5. Z úvěrových registrů BRKI a NRKI a SOLUS žalobce zjistil, že žalovaná neměla dluhy mimo žalobce (důkaz: Otisk z registru BRKI/NRKI s datem 15. 10. 2020 a Návrh na rozhodnutí o poskytnutí Kreditní karty osobní vyhotovený žalobcem). Žalovaná nebyla v insolvenci ani v exekuci před uzavřením úvěrové smlouvy s žalobcem.

6. V žádosti o úvěr („o osobní kreditní kartu“) ze dne 15. 10. 2020 žalovaná před uzavřením úvěrové smlouvy uvedla, že je svobodná, nemá děti, bydlí u rodičů, má pravidelný měsíční příjem ze závislé činnosti ve výši 20 000 Kč, má výdaje spojení s bydlením ve výši 2 000 Kč a „ostatní výdaje“ ve výši 500 Kč a nemá půjčky a spotřebitelské úvěry (důkaz žádostí o osobní kreditní kartu ze dne 15. 10. 2020).

7. Žalobce v tomto řízení uvedl, že žalovanou uvedený příjem před poskytnutím úvěru ověřil dle periodických výpisů z jejího běžného účtu za období předcházejících 7 měsíců a zjistil, že její pravidelné příjmy činí v průměru 26 524,71 Kč měsíčně.

8. Z důkazu částečného výpisu z účtu žalované vedeného u žalobce soud zjistil, že žalovaná měla následující příjmy za následující měsíce: 1) 3/2020 – 2 400 Kč, 2) 4/2020 – 29 863 Kč, 3) 5/2020 – 14 400 Kč, 4) 6/2020 – 49 780 Kč, 5) 7/2020 – 45 920 Kč, 6) 8/2020 – 0 Kč, 7) 9/2020 – 24 640 Kč, 8) 10/2020 – 21 120 Kč. Z tohoto důkazu též plyne, že žalovaná měla do června 2020 měsíční příjem od korporace [právnická osoba], S.R.O., a to za 3/2020 – 2 400 Kč, 4/2020 – 9 900 Kč, 5/2020 – 14 400 Kč a 6/2020 – 5 550 Kč. Od července 2020 však žalovaná měla příjem jen od ČSSZ, a to 7/2020 – 38 720 Kč, 9/2020 – 24 640 Kč, 10/2020 – 21 120 Kč (ještě v červnu 2020 měla od ČSSZ příjem ve výši 44 230 Kč).

9. Ohledně výdajů žalované žalobce v tomto řízení uvedl, že žalovanou uvedenou částku (tj. 2 500 Kč) porovnal s daty [právnická osoba] o výdajích na bydlení a energie v regionech a vyšel z celkových výdajů žalované ve výši 6 360 Kč, které se skládají z : 1) ostatní výdaje ve výši 500 Kč, 2) výdaje na bydlení ve výši 2 000 Kč, 3) částka představující životní minimum ve výši 3 860 Kč.

10. Žalované byla dne 22. 2. 2024 zaslána předžalobní upomínka (důkaz: předžalobní výzva z 20. 2. 2024 s poštovním podacím archem). Právní posouzení zjištěného skutkového stavu 11. Na základě zjištěného skutkového stavu a po jeho právním posouzení soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze v části, ve které se žalobce domáhal vrácení poskytnutých peněžních prostředků na jistině úvěru.

12. Žalobce a žalovaná uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jako „zákon“), ve spojení s § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jako „o. z.“). Jedná se o spotřebitelský úvěr dle § 2 odst. 1 zákona - jde o úvěr poskytovaný spotřebiteli. Žalobce je osobou poskytující úvěr v rámci své podnikatelské činnosti (viz § 7 zákona).

13. Soud nejprve posuzoval (dle § 87 zákona), zda žalovaný v souladu s § 86 odst. 1 a 2 zákona řádně zkoumal úvěruschopnost žalované před uzavřením smlouvy.

14. Věřiteli je uložena před uzavřením smlouvy o úvěru povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, přičemž při této činnosti je povinen vynaložit odbornou péči. Tato činnost představuje kvalifikovanou činnost profesionála v příslušném oboru, jejímž obsahem je individuální posouzení konkrétní situace každého jednotlivého spotřebitele žádajícího o úvěr. Jedná se o institut, jehož smyslem je odpovědný přístup věřitelů, kteří mají předem pečlivě posoudit schopnost spotřebitele nabízený spotřebitelský úvěr splácet a v případě, že je výsledek posouzení úvěruschopnosti negativní, spotřebitele nezadlužovat. Primárním cílem je ochrana spotřebitele před neúměrným zadlužováním, sekundárně je chráněn i věřitel před vznikem v budoucnu nedobytných pohledávek. V neposlední řadě je pak chráněna společnost jako celek před různými sociopatologickými jevy (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. [spisová značka]).

15. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015 č. j. [spisová značka], publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 3225/2015, použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.).

16. Nejvyšší soud se k podobné otázce (k výkladu obdobného § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, tj. srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2024 sp. zn. [spisová značka], bod 42.) podrobně vyjádřil například v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. [spisová značka]. V něm uvedl mj., že „věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit… Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze [právnická osoba]), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. To ostatně dovodil ve svém rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. [spisová značka], i Nejvyšší správní soud....“ (obdobně rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka] a [spisová značka]).

17. Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18, bod 19. uvedl: „Nejvyšší správní soud posuzoval kasační stížnost obchodní společnosti [srov. jeho rozsudek z 1. 4. 2015 č. j. [spisová značka]] poskytující spotřebitelské úvěry a při výkladu § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, účinného do 30. 11. 2016 (když obsahově obdobná úprava je zakotvena i v § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů, tedy pro účely tohoto výkladu lze vycházet z toho, že se právní úprava nezměnila) dovodil, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit)… Výklad přijatý Nejvyšším správním soudem přitom konvenuje interpretaci zaujaté Soudním dvorem Evropské unie (dále jen "Soudní dvůr") v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 (CA Consumer Finance SA v. Ingrid Bakkaus a další). V citovaném rozsudku Soudní dvůr vyložil čl. 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále jen "směrnice"), a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno - v orig. "the burden of proving") posoudit úvěryschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady)…“. Na citované Ústavní soud souhlasně odkázal i v nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2020 sp. zn. Pl. ÚS 10/17, bod 96.

18. Jak uvedl Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 24. 3. 2023 sp. zn. [spisová značka], „Hodnocení úvěruschopnosti žadatele o úvěr však vyžaduje porovnání zjištěných příjmů se zjištěnými výdaji dlužníka; pouhé zkoumání jedné z těchto složek k řádnému posouzení úvěruschopnosti žadatele o úvěr nestačí. Stanovila-li věřitelka výdaje pouze na základě ekonomického modelu, aniž by dlužníka vedla k doložení konkrétních údajů, nezkoumala výdajovou stránku žadatele řádně… vycházet pouze z informací o životním a existenčním minimu a o průměrných výdajích obyvatelstva bez zjištění konkrétních informací o žadateli, neodpovídá řádnému posouzení úvěruschopnosti.“.

19. Příjmy a výdaje jsou „jednou stránkou téže mince“. Pokud by žadatel o úvěr měl výdaje převyšující jeho příjmy, pak z logiky věci by jeho příjem (byť by byl sebevětší) nestačil na řádné splácení úvěru. Již proto nelze pojímat otázku povinnosti řádně zkoumat úvěruschopnost žadatelů o úvěr tak, že dostačující je zkoumání a ověřování jedné strany téže mince (příjmů) a že by snad zkoumání a ověřování druhé strany mince (výdajů) bylo možné podcenit, bagatelizovat apod.

20. Ze zákona (§ 86 odst. 1 a 2) i shora demonstrativně citované judikatury (přitom všech vrcholných soudních orgánů, tj. Ústavního, Nejvyššího i Nejvyššího správního soudu) plynou zejména následující právní závěry: - při zkoumání úvěruschopnosti žadatele o úvěr (v pozici spotřebitele) zásadně není dostačující vycházet jen z tvrzení žadatele o úvěr, ale je třeba zásadně tato tvrzení ze strany poskytovatele úvěru ověřit, - zásadně nestačí příjmy a výdaje žadatele o úvěr stanovit (např.) jen na ekonomickém modelu poskytovatele o úvěr, na informacích o životním a existenčním minimu a na průměrných příjmech a výdajích obyvatelstva bez zjištění a ověření konkrétních informací o žadateli. Žalobce těmto požadavkům řádného zkoumání úvěruschopnosti nedostál.

21. Pokud jde o zkoumání příjmů žalované ze strany žalobce před uzavřením smlouvy, žalobce vyšel jen z tvrzení žalované žádosti o úvěr, že má měsíčně celkový čistý příjem ve výši 20 000 Kč. Není pravdou to, co tvrdí žalobce v tomto řízení, tedy že žalobce žalovanou deklarovaný příjem ve výši 20 000 Kč porovnal s příjmem žalované plynoucím z jejího výpisu z účtu a vyšel z jejího vyššího příjmu ve výši 26 524,71 Kč. Pokud by to bylo pravdou, pak by žalobce tyto údaje zanesl do svého formuláře pro ověřování úvěruschopnosti před uzavřením smlouvy, v němž ale vyšel jen z žalovanou tvrzených příjmů ve výši 20 000 Kč (viz důkaz Návrhem na rozhodnutí o poskytnutí Kreditní karta osobní: „…Příjmy žadatele: Čistý průměrný měsíční příjem za posledních 12 měsíců: 20000“). Ve skutečnosti žalobce žádné ověření příjmů žalované neprovedl a jeho tvrzení v tomto řízení je účelové, vedené snahou zvítězit v plném rozsahu v tomto soudním sporu (dosáhnout posouzení smlouvy jako platné). Ve skutečnosti žalobce před uzavřením smlouvy s žalovanou žádnou analýzu účtu žalované neprovedl.

22. Navíc pokud by žalobce skutečně před uzavřením smlouvy provedl analýzu účtu žalované, musel by zjistit, že zjevně již není zaměstnána, a má v době uzavření smlouvy příjem jen od [právnická osoba], pročež dobu trvání a výši takového příjmu nebylo možné z pohledu žalobce do budoucna předvídat. Již proto žalobce ani nemohl řádně posoudit schopnost žalované řádně a včas splácet úvěr.

23. Žalobce neměl k dispozici ani tvrzení (tím méně podklady) žalované o tom, u jakého subjektu byla údajně zaměstnána, zda na dobu určitou, zda neběžela výpovědní lhůta apod.

24. Z důkazu „Návrhem na rozhodnutí o poskytnutí úvěru Kreditní karta osobní“ – ve spojení s tvrzeními žalobce [ze dne 22. 8. 2024, bod III. B), č. l. 25] - plyne, že žalobce se spokojil jen s tvrzením žalované v žádosti o úvěr o jejích výdajích na bydlení ve výši 2 000 Kč a o tom, že její ostatní výdaje činí jen 500 Kč. Tyto žalovanou tvrzené výdaje – přitom v extrémně nízké výši 2 500 Kč (500 Kč na celé živobytí s výjimkou výdajů na bydlení) - žalobce nijak neověřoval. Žalovaný například neověřoval, kde žalovaná bydlí, zda bydlí skutečně s rodiči (ajk vuedla do žádosti o úvěr), zda skutečně má výdaje na bydlení jen ve výši 2 000 Kč.

25. Žalobce v podstatě simuloval výdaje žalované, vytvořil fikci o jejích výdajích v tom smyslu, že údajně žalovaná měla náklady co do částky životního minima ve výši 3 860 Kč (myšleno nad rámec výdajů uvedených žalovanou ve výši 2 000 Kč a 500 Kč). Přitom i v judikatuře bylo stvrzeno, že není dostačující zkoumat výdaje žadatelů o úvěr jen ne základě ekonomického modelu, vycházet jen z informací o životním a existenčním minimu a průměrných výdajích obyvatelstva bez zjištění konkrétních informací o žadateli (srov. např. shora citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka]).

26. Žalobce tak nijak – tím méně řádně – neověřoval žalovanou tvrzené příjmy a výdaje. Již proto žalobce porušil § 86 odst. 1, 2 zákona, jelikož řádně nezkoumal úvěruschopnost žalované před uzavřením smlouvy a dále poskytl žalované úvěr, ačkoli existovaly důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

27. Smlouva je už pro tyto nedostatky absolutně neplatná dle § 86 odst. 1, 2 a § 87 odst. 1 zákona. Proto nelze přiznat žalobci výlučně smluvní instituty, jako jsou smluvní poplatky v souhrnné výši 1 000 Kč za upomínky a smluvní úrok. Žalobce má jen právo na vrácení poskytnuté jistiny ve výši 9 126,73 Kč ve smyslu § 87 odst. 1 věta třetí zákona (výrok I.). Ve zbytku soud žalobu jakožto nedůvodnou zamítl (výrok II.).. Úroky z prodlení 28. Rovněž je žaloba nedůvodná v části požadavku na zaplacení úroku z prodlení (výrok II.). To již při aplikaci § 13 o. z. a mj. názorů uvedených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022 sp. zn. [spisová značka]: „15. Již z textu (tj. gramatického výkladu) samotného ustanovení § 87 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývá, že toto ustanovení upravuje dobu (okamžik) vrácení poskytnuté a dosud nesplacené jistiny spotřebitelského úvěru, tj. splatnost plnění vyplývajícího z neplatné úvěrové smlouvy, resp. ze smlouvy neplatné právě podle § 87 odst. 1 věty první… představuje toto ustanovení speciální úpravu vypořádání plnění z neplatné smlouvy (systematický výklad). 16… stanoví se na jeho ochranu, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, avšak v době odpovídající jeho možnostem. Spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Text „v době přiměřené jeho možnostem“ míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teleologický výklad). V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (logický výklad)… 17. … v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.“. [Anonymizovaný odstavec]

30. Výklad § 87 odst. 1 věta poslední zákona, tj. „Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“, přijatý v citovaném rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka], přitom odpovídá i ustálené judikatuře týkající se obdobné právní terminologie v podobě splatnosti ponechané na vůli dlužníka, tj. kupříkladu co do sousloví „až bude moci“ apod. Ve vztahu k takovému typu splatnosti – přitom obdobně formulovanému jako je v § 87 odst. 1 věta poslední zákona (viz „v době přiměřené jeho možnostem“) - soudy ustáleně (za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník i o. z.) rozhodují, že je-li doba splatnosti ponechána na vůli dlužníka, pohledávka není splatná a věřitel může ovlivnit splatnost dluhu jen podáním návrhu u soudu na určení času plnění (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2021 sp. zn. [spisová značka] a tam shrnutou judikaturu, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2024 sp. zn. [spisová značka], bod 15.). „Pokud poskytovatel úvěru nejedná s odbornou péčí, ať už z nedbalosti či úmyslně, jde tato skutečnost podle aktuální právní úpravy k jeho tíži. Jinými slovy, jestliže úvěrující poruší svou povinnost posoudit řádně úvěruschopnost spotřebitele, v důsledku čehož spotřebiteli poskytne úvěr, ačkoli mu jej poskytovat neměl, musí úvěrující strpět vrácení úvěru v době, která zdaleka nemusí odpovídat jeho původnímu očekávání.“ (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2024 sp. zn. [spisová značka]).

31. Ustanovení § 87 zákona tak představuje speciální právní úpravu splatnosti nároku na vrácení úvěru, která tak má přednost před obecným ustanovením § 2993 o. z. o vypořádání nároků z neplatně uzavřené smlouvy. Nárok věřitele (zde žalobce) na úroky z prodlení před vydáním rozsudku nevznikl, neboť do prodlení se žalovaná spotřebitelka dostane až tehdy, pokud neuhradí dlužnou jistinu úvěru ve lhůtě stanovené tímto rozhodnutím, kterou považuje soud za přiměřenou ve smyslu § 87 zákona.

32. Žalovaná k žalobě nevyjádřila, k jednání se nedostavila. Ani z obsahu spisu nelze dovodit okolnosti, které by nějakým způsobem osvědčovaly aktuální možnosti a schopnosti žalované a jakkoli by odůvodňovaly stanovení určité formy splatnosti. Přitom v této otázce žalovanou tížilo břemeno tvrzení a důkazní, jelikož stran lhůty k plnění dle § 87 odst. 1 věta poslední zákona jde o skutečnost v její prospěch a ostatně nejde o informace jsoucí v dispoziční sféře žalobce (který tu je v informačním deficitu). Z těchto důvodů soud určil žalované lhůtu pro vrácení zbývající poskytnuté jistiny 3 dny od právní moci rozsudku. Náklady řízení 33. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř., kdy žalobce měl úspěch částečný a žalovaná rovněž částečný úspěch (viz výrok I. a II.).

34. Žalobce měl úspěch co do částky 9 126,73 Kč z titulu jistiny úvěru.

35. Žalovaná měla úspěch co do částky 1 000 Kč, 1 077,31 Kč, 143,61 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 15 % ročně z částky 9 126,73 Kč od 2. 2. 2024 do 11. 10. 2024, tj. 946,34 Kč a kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 9 126,73 Kč od 2. 2. 2024 do 11. 10. 2024, tj. 930,56 Kč. Celkem tak měla žalovaná úspěch co do částky 4 097,82 Kč.

36. Celkem předmět řízení činil 13 224,55 Kč. Žalobce měl úspěch v rozsahu 69 % předmětu řízení, žalovaná v rozsahu 31 % předmětu řízení. Od úspěchu žalobce soud odečetl úspěch žalované, z čehož plyne, že žalobce má právo na náhradu 38 % nákladů řízení.

37. Náklady řízení vzniklé žalobci jsou následující: soudní poplatek ve výši 800 Kč; odměna 3 x 300 Kč dle § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jako „a. t.“) [1) převzetí a příprava zastoupení - § 11 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu; 2) předžalobní výzva k plnění - § 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu; 3) sepsání a podání žaloby - § 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu]; paušální náhrada hotových výdajů ve výši 3 x 100 Kč dle § 14b a. t.; odměna za účast při jednání dne 4. 10. 2024 ve výši 1 540 Kč dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t. a § 7 a. t. a paušální náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t.; náhrada DPH ve výši 21 % dle § 137 odst. 3 o. s. ř., tj. 638 Kč.

38. Cekem tak žalobci vznikly náklady řízení ve výši 4 478 Kč a z nich činí 38 % částku 1 702 Kč. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 1 702 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (viz § 160 odst. 1 o. s. ř.), k rukám zástupce žalobce (viz § 149 odst. 1 o. s. ř.).

39. Za doplnění žaloby soud žalobci ničeho nepřiznal, a to již pro hledisko účelnosti ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř., jelikož tam uvedené mohlo a mělo být již v samotné žalobě (šlo hlavně o skutečnosti relevantní stran zkoumání úvěruschopnosti žalované před uzavřením smlouvy, což je podmínkou platnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru) a pokud nebylo, tak to nelze klást k tíži žalované v tom smyslu, že by měla hradit za takové doplnění žaloby žalobci náhradu nákladů řízení.

40. Soudu je z úřední činnosti známo, že žalobce podává v ustálené formě opakovaně ve skutkově i právně obdobných věcech řadu žalob (návrhů na vydání elektronického platebního rozkazu). Jedná se o desítky typově obdobných sporů, pro které žalobce užívá standardizovaný postup. [jméno FO] v položce náhrady nákladů právního zastoupení soud aplikoval § 14b a. t. (obdobně srov. např. usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 2. 2021 č. j. [spisová značka] vedené ve věci vedené u zdejšího soudu pod sp. zn. [spisová značka]; dále srov. např. věci vedené u zdejšího soudu pod sp. zn.: [spisová značka], [spisová značka], [spisová značka], [spisová značka], [spisová značka], [spisová značka], [spisová značka], [spisová značka], [spisová značka], [spisová značka], [spisová značka], [spisová značka], [spisová značka] aj.