47 C 166/2020-110

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl samosoudkyní Mgr. Kateřinou Mlčochovou ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupený advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] pro zaplacení 200 000 Kč s příslušenstvím, takto:

Výrok

ROZSUDEK:

I. Konstatuje se, že v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 28 C 280/2015 došlo k porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě.

II. Žaloba o zaplacení částky 200 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 22. 10. 2020 do zaplacení se zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 16 581 Kč, a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobce.

Odůvodnění

1. Žalobce se svou žalobou domáhal po žalované zaplacení částky ve výši 200 000 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem, konkrétně nepřiměřenou délkou řízení vedeného v prvním stupni u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 28 C 280/2015, v jehož rámci se žalobce domáhá odškodnění za nemajetkovou újmu způsobenou mu nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. [spisová značka]. Uvedl, že řízení není dosud skončeno, přičemž nic nenasvědčuje tomu, že by mohlo být skončeno. Poukázal na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen„ ESLP“), zejména na věc: Žirovnický proti ČR (č. 10092/13), Hajrudinović proti Slovinsku (č. 69319/12) a Belperio a Ciarmoli proti Itálii (č. 7932/04). V doplnění žaloby z 27. 11. 2020 rovněž poukázal na tzv. Pintův zákon. Závěrem uvedl, že ke dni podání žaloby naříkané řízení trvá 5,25 roku v porovnání s 1,5 rokem optimální délky řízení na jediné instanci.

2. Žalovaná nárok uplatněný žalobcem neuznala a navrhla zamítnutí žaloby. Žalovaná má za to, že v daném případě k nesprávnému úřednímu postupu v podobě nepřiměřené délky řízení nedošlo ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen„ OdpŠk“), a proto požadavku na poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu nevyhověla. A to poté, co zhodnotila, že v řízení byla vydána již dvě rozhodnutí ve věci, odvolací soud rozhodoval také již dvakrát, stejně jakož Nejvyšší soud, v řízení nedocházelo k výrazné nečinnosti soudů a při vědomí, že předmětem posuzovaného řízení je žaloba o náhradu škody z titulu nepřiměřené délky, jež se vyznačuje určitým stupněm zejména právní složitosti. Význam řízení hodnotila jako běžný. Má za to, že v řízení k prodlevám mezi jednotlivými úkony na straně soudu nedocházelo, soud postupoval plynule a koncentrovaně. Žalovaná tak dospěla k závěru, že délku řízení lze hodnotit jako přiměřenou a k porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě nedošlo, neboť celková délka řízení je ovlivněna zejména opakovaným rozhodováním na 3 stupních soudní soustavy.

3. Na základě provedeného dokazování zjistil soud tento skutkový stav:

4. Žalobce u žalované uplatnil svůj nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu za nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 28 C 280/2015 (zjištěno z uplatnění nároku na náhradu škody za nesprávný úřední postup – nepřiměřená délka řízení z 21. 4. 2020; potvrzení žalované z 22. 4. 2020).

5. Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 vedeného pod. sp. zn. 28 C 280/2015 soud ohledně průběhu řízení zjistil tyto skutečnosti: Dne 18. 8. 2015 byla ve věci podána žaloba na náhradu nemajetkové újmy za průtahy v řízení s tím, že žalobce se domáhal částky ve výši 600 000 Kč, a to za průtahy v řízení, které je vedeno u Městského soudu v Praze pod sp. zn. [spisová značka]. Žaloba byla podána u Obvodního soudu pro Prahu 4 s tím, že tento soud usnesením z 26. 8. 2015 vyslovil svou místní nepříslušnost. Referátem soudu z 27. 8. 2015 bylo usnesení rozesláno účastníkům. Dne 1. 9. 2015 podal žalobce odvolání do tohoto usnesení. Referátem soudu ze 17. 9. 2015 bylo odvolání žalobce zasláno žalované k vyjádření. Vyjádření žalované došlo soudu dne 29. 9. 2015 s tím, že uvedla, že místně příslušným by měl být Obvodní soud pro Prahu 2. Na základě předkládací zprávy z 6. 10. 2015 byl spis předložen dne 8. 10. 2015 Městskému soudu v Praze. Usnesením Městského soudu v Praze z 22. 10. 2015 č. j.: 21C 381/2015-27 bylo rozhodnuto, že se usnesení soudu prvého stupně potvrzuje. Odvolací soud uvedl, že místní příslušnost v dané věci by měla být posouzena dle obecného soudu žalovaného respektive dle sídla příslušné organizační složky, v daném případě Ministerstva spravedlnosti. Referátem soudu z 29. 10. 2015 bylo usnesení rozesláno účastníkům. Po nabytí právní moci rozhodnutí o vyslovení místní nepříslušnosti byl spis postoupen dne 2. 11. 2015 zdejšímu soudu. Usnesením obvodního soudu z 13. 11. 2015 byl žalobce vyzván, aby ve lhůtě 10-ti dnů od doručení data usnesení doložil, že uplatnil žalobou požadovaný nárok u příslušného státního orgánu. Na základě referátu soudu z téhož dne bylo usnesení odesláno žalobci dne 26. 11. 2015. Dne 4. 11. 2015 bylo zdejšímu soudu postoupeno podání žalobce doručené Obvodnímu soudu pro Prahu 4, které obsahovalo dovolání proti rozhodnutí o vyslovení místní nepříslušnosti. Dovolání bylo žalobcem podáno dne 2. 11. 2015. Referátem soudu z 6. 11. 2015 byl spis lhůtován na dobu 14-ti dnů, neboť nebyl fakticky připojen stále spis Obvodního soudu pro Prahu 4. Dne 23. 11. 2015 byl připojen spis Obvodního soudu pro Prahu 4 a byl převeden do spisové značky zdejšího soudu 28 C 280/2015 E-mailovým podáním u Obvodního soudu pro Prahu 4 z 30. 11. 2015 bylo žádáno o vrácení spisu Obvodního soudu pro Prahu 4, aby ve věci mohly být provedeny úkony soudu prvního stupně ve věci podaného dovolání. Podáním z 26. 11. 2015 žalobce doložil, že u žalované uplatnil nárok dne 25. 2. 2015 a žalovaná jej vyřídila stanoviskem z 31. 10. 2016. Referátem soudu ze 4. 12. 2015 byl vrácen spis Obvodnímu soudu pro Prahu 4. Spis byl Obvodnímu soudu pro Prahu 4 doručen dne 26. 1. 2016. Referátem soudu z 28. 1. 2016 bylo dovolání žalobce zasláno žalované k vyjádření. Žalovaná se k dovolání žalobce vyjádřila podáním z 5. 2. 2016. Na základě předkládací zprávy datované 15. 2. 2016 byl spis předložen Nejvyššímu soudu dne 18. 2. 2016. Přípisem z 5. 4. 2016 bylo Nejvyššímu soudu doposláno podání žalobce ve věci ze 4. 4.2016. Usnesením Nejvyššího soudu ze 14. 6. 2016 sp. zn.: 30 Cdo 746/2016-62 bylo Nejvyšším soudem ČR rozhodnuto, že se dovolání žalobce odmítá. Spis byl vrácen Obvodnímu soudu pro Prahu 4 dne 23. 6. 2016. Referátem soudu z téhož dne bylo usnesení rozesláno účastníkům. Na základě referátu z 28. 6. 2016 byl spis vrácen obvodnímu soudu s tím, že spis došel dne 7. 7. 2016. Referátem soudu z 29. 7. 2016 byla žaloba zaslána žalované k vyjádření. Jelikož se žalovaná nevyjádřila ve lhůtě 30-ti dnů byla referátem soudu z 14. 10. 2016 zaslána žalované opětovně žaloba s kvalifikovanou výzvou k vyjádření. Podáním z 3. 11. 2016 vzal žalobce žalobu částečně zpět, a to pro plnění žalované po podání žaloby. Dne 22. 11. 2016 bylo doručeno vyjádření žalované k podané žalobě. Referátem soudu z 9. 12. 2016 bylo vyjádření žalované zasláno žalobci a bylo zažádáno u Městského soudu v Praze o zapůjčení přílohového spisu. Podáním z 15. 12. 2016 se žalobce vyjádřil k vyjádření žalované a sdělil nesouhlas s projednáním věci bez nařízení jednání. Přípisem Městského soudu v Praze z 22. 12. 2016 bylo sděleno, že spis byl již zapůjčen zdejšímu soudu k jiné spisové značce. Referátem soudu ze 4. 1. 2017 bylo nařízeno jednání na 23. 1. 2017. Přílohový spis byl připojen dne 10. 1. 2017. Dne 23. 1. 2017 proběhlo jednání, jež bylo odročeno na 8. 2. 2017. Dne 8. 2. 2017 došlo podání žalobce. Referátem z 10. 2. 2017 byl protokol zaslán účastníkům s tím, že na jednání konaném dne 8. 2. 2017 byl vyhlášen rozsudek. Dne 9. 3. 2017 byla prodloužena lhůta k vyhotovení a vypravení rozsudku. Rozsudkem č. j.: 28 C 280/2015-152 bylo rozhodnuto, že se řízení, co do částky 84 150 Kč zastavuje, z části bylo žalobě vyhověno a ve zbytku byl žalobní nárok zamítnut. Rozsudek byl rozeslán na základě referátu soudu z 12. 4. 2017. Žalobce si podal dne 13. 4. 2017 odvolání. Referátem soudu ze 14. 4. 2017 bylo odvolání zasláno žalované k vyjádření. Na základě předkládací zprávy z 20. 6. 2017 byl spis předložen Městskému soudu v Praze dne 29. 6. 2017. Referátem odvolacího soudu z 18. 7. 2017 bylo nařízeno jednání na 12. 9. 2017. Rozsudkem odvolacího soudu č. j.: 35 Co 255/2017-212 bylo rozhodnuto tak, že rozsudek soudu prvého stupně byl v části potvrzen a v části byl změněn. Rozsudek byl rozeslán na základě referátu soudu z 18. 10. 2017. Dne 12. 9. 2017 si žalobce podal dovolání. Doplnění dovolání žalobce došlo soudu dne 20. 10. 2017. Referátem soudu z 2. 11. 2017 bylo dovolání žalobce přeposláno žalované k případnému vyjádření. Na základě předkládací zprávy z 20. 12. 2017 byl spis předložen Nejvyššímu soudu ČR dne 11. 1. 2018. Vyjádření žalobce došlo soudu dne 28. 9. 2018. Rozsudkem Nejvyššího soudu ČR z 13. 3. 2020 č. j.: 30 Cdo 106/2018-280 bylo rozhodnuto, že se rozsudek soudu prvního stupně a odvolacího soudu ve výrocích II. až IV. ruší a vrací se tamnímu soudu k dalšímu řízení. Spis byl vrácen zdejšímu soudu dne 20. 4. 2020. Referátem z 22. 4. 2020 bylo nařízeno jednání na 3. 6. 2020. Další vyjádření žalobce došlo soudu dne 23. 4. 2020. Referátem soudu z 28. 4. 2020 bylo vyjádření žalobce přeposláno žalované. Dne 3. 6. 2020 se konalo jednání před soudem prvého stupně. Jednání bylo za účelem doplnění skutkových tvrzení a označení důkazů odročeno na neurčito. Vyjádření žalobce došlo soudu dne 3. 6. 2020. Referátem soudu ze 4. 6. 2020 bylo vyjádření žalobce zasláno žalované. Referátem soudu z 2. 7. 2020 byly u Městského soudu v Praze vyžádány přílohové spisy. Referátem soudu ze 4. 9. 2020 bylo nařízeno jednání na 7. 10. 2020. Dne 4. 9. 2020 byla soudu doručena žádost žalobce o odročení jednání z důvodu kolize. Referátem soudu z 21. 9. 2020 bylo jednání odročeno na 14. 10. 2020. Dne 14. 10. 2020 se konalo jednání před soudem prvého stupně s tím, že za účelem vyhlášení rozsudku bylo jednání odročeno na 21. 10. 2020. Dne 21. 10. 2020 byl ve věci vyhlášen rozsudek. Žádostí z 20. 11. 2020 byla prodloužena lhůta pro vyhotovení a vypravení rozsudku. Rozsudek byl zaslán na základě referátu z 26. 11. 2020. Žalobce si podal dne 1. 12. 2020 odvolání. Referátem soudu z 10. 12. 2020 bylo odvolání žalobce zasláno žalované. Řízení není dosud skončeno.

6. Jelikož se žalovaná z jednání omluvila, proběhlo toto dne 15. 2. 2021 dle § 101 odst. 3 o. s. ř. v její nepřítomnosti.

7. Žalobce splnil podmínku pro soudní uplatnění nároku předvídanou ust. § 14 OdpŠk, neboť u žalované předběžně nárok uplatnil dne 21. 4. 2020, což bylo mezi účastníky nesporným. Ze stanoviska žalované z 27. 11. 2020 a jejího vyjádření k žalobě ze 7. 12. 2020 se podává, že žalovaná odmítla nárok žalobce uspokojit s tím, že délka posuzovaného řízení je se zřetelem na všechny okolnosti případu přiměřená.

8. Zjištěný skutkový stav soud právně posoudil následovně:

9. Podle § 1 odst. 1 OdpŠk platí, že stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

10. Podle § 5 písm. a) OdpŠk platí, že stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním.

11. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk platí, že stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

12. Podle § 14 odst. 3 OdpŠk platí, že uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona je podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu.

13. Podle § 15 odst. 2 OdpŠk platí, že domáhat se náhrady škody u soudu může poškozený pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

14. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk platí, že bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odstavce 2 ustanovení platí, že zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle odstavce 3 ustanovení platí, že v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

15. Pro úspěšnost žaloby o náhradu škody proti státu je zásadní kumulativní splnění tří zákonných podmínek, a to existence nesprávného úředního postupu či nezákonného rozhodnutí, vznik škody a existence vztahu příčinné souvislosti mezi škodnou událostí a vznikem škody na straně žalobce.

16. Nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem byl do právního řádu České republiky zakotven novelou zákona č. 82/1998 Sb., provedenou zákonem č. 160/2006Sb., s účinností od 27. 4. 2006 (§ 31a zákona). Zakotvením uvedeného nároku zákonodárce naplnil požadavek vyvěrající z čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb., dále "EÚLP"). Podle čl. 6 odst. 1 věta první EÚLP má každý právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Smyslem novely bylo přesunout rozhodování o náhradě nemajetkové újmy vzniklé porušením práva garantovaného čl. 6 odst. 1 z ESLP na vnitrostátní úroveň, což ostatně zákonodárce výslovně vyjádřil v důvodové zprávě k zákonu č. 160/2006 Sb.

17. Délka řízení je ve smyslu judikatury ESLP nepřiměřená tehdy, neodpovídá-li složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a zároveň tkví v příčinách vycházejících z působení státu (tj. soudu) v projednávané věci, nikoliv stěžovatele, příp. od něj odlišných účastníků řízení. Soud ve své judikatuře upřednostňuje globální, celkový pohled na řízení. Proto existující průtah jen v určité fázi řízení ESLP toleruje za předpokladu, že celková doba řízení nebude nepřiměřená, naopak i v řízení, v němž soud činil úkony v přiměřených lhůtách a jeho postup byl plynulý, lze dle ESLP konstatovat porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě tehdy, když se s přihlédnutím ke všem okolnostem celková doba řízení jeví nepřiměřeně dlouhou. Nepřiměřeně dlouhými shledává ESLP nicméně i ta řízení, která sice trvala relativně nepříliš dlouho, byla však zatížena nepřiměřeným obdobím nečinnosti ve vztahu k celkové délce řízení.

18. Předmětné řízení trvalo od 18. 8. 2015, kdy byla ve věci podána žaloba s tím, že ke dni vyhlášení rozsudku, tj. k 22. 2. 2021 nebylo řízení dosud pravomocně skončeno, ale s ohledem na závěr Nejvyššího soudu přijatý v rozsudku z 23. 7. 2019, č. j.: 30 Cdo 5251/2017-66, s poukazem na rozsudek z 27. 3. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1084/2017, je nutné zahrnout do jeho délky období od 25. 2. 2015 do 18. 8. 2015, tedy necelých 6 měsíců, kdy byl nárok žalobce u žalované předběžně projednáván, než byl uplatněn žalobou. Celkem tedy řízení dosud trvá 5 let a 11 měsíců. Kritéria vymezená v ust. § 31a odst. 3 zákona, soud aplikoval i na zjištění přiměřenosti délky posuzovaného řízení.

19. Předmětný spor nelze řadit mezi spory skutkově či procesně složité. Dokazování bylo prováděno toliko listinami. Nicméně obvodní soud vydal ve věci samé prozatím dva rozsudky, Městský soud v Praze a Nejvyšší soud pak doposud rozhodovaly dvakrát, když jednou rozhodovaly ve věci samé a jednou ve věci místní příslušnosti. Věcí se v rámci předběžného uplatnění nároku zabývalo Ministerstvo spravedlnosti, které vyžádalo spis a vydalo předmětné stanovisko, v rámci kterého provedlo i právní rozbor nároku žalobce včetně odkazů na některá rozhodnutí ESLP. Po hmotněprávní stránce šlo o prostředně složitý případ, jelikož žalobce se domáhal náhrady nemajetkové újmy vzniklé nepřiměřenou délkou jiného, rovněž kompenzačního řízení, pročež soudy a Ministerstvo spravedlnosti musely posuzovat délku namítaného řízení (a městský soud následně i formu a výši zadostiučinění) z hlediska zákonných kritérií, k nimž existuje bohatá a stále se vyvíjející judikatura nejen Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, ale též ESLP, s níž se soudy a Ministerstvo spravedlnosti musí seznamovat.

20. Žalobce se na délce řízení částečně podílel tím, že podal návrh na zahájení řízení u místně nepříslušného soudu, čímž prodloužil délku řízení téměř o celý rok. Přičemž soudu je z úřední činnosti známo, že zástupce žalobce v jiných řízeních vedených proti žalované u zdejšího soudu např. pod sp. zn. 43 C 204/2015 – žaloba podána dne 30. 12. 2015, sp. zn. 18 C 264/2015 – žaloba podána dne 24. 9. 2015, sp. zn. 43 C 14/2016 žaloba podána dne 4. 1. 2016, byly uplatněny u zdejšího soudu jako místně příslušného, přestože žaloby mnohdy dělí jen několik dnů od žaloby podané v zde posuzovaném řízení, z čehož jednoznačně vyplývá povědomost zástupce žalobce o místní příslušnosti soudu a věc tak nemusela skončit až u dovolacího soudu. S ohledem na judikaturu, kdy žalobce je odpovědný za výběr svého právního zástupce, uvedené jednání klade soud k tíži žalobce. Jak již bylo mnohokráte vyjádřeno v konstantní judikatuře Nejvyššího soudu, účastníku řízení sice nelze odepřít jeho právo podávat proti rozhodnutí soudu řádné i mimořádné opravné prostředky, na straně druhé však nelze klást k tíži státu, že řízení o těchto opravných prostředcích celkovou délku řízení nutně prodlouží, zejména jde-li o opravné prostředky zjevně nedůvodné, což dopadá na tuto věc, v níž se Nejvyšší soud dovoláním ani věcně nezabýval pro jeho nepřípustnost.

21. Jde-li o postup soudů ve věci, soud shledal v řízení jen jeden průtah, a to v období mezi 11. 1. 2018, kdy byl spis předložen Nejvyššímu soudu s rozhodnutím ve věci samé do 20. 4. 2020, kdy byl spis Nejvyšším soudem vrácen obvodnímu soudu (téměř 28 měsíců). Kromě uvedené výjimky naopak následovaly úkony soudu v poměrně rychlém sledu, úkony byly činěny plynule a koncentrovaně, v přiměřených lhůtách. Úkony činěné soudem byly účelné. K žádosti žalobce o odročení jednání nařízeného na 7. 10. 2020, soud našel brzký termín dalšího jednání – hned dne 14. 10. 2020.

22. Pokud se jedná o význam řízení pro žalobce, tento soud vidí jako standardní. Podle judikatury ESPL se poškozenému poskytuje zvýšený význam v řízeních typu: opatrovnických sporů (srovnej rozsudek ESLP ve věci Kříž proti České republice ze dne 9. 1. 2007, č. 26634/03, § 72), pracovně právních sporů (srov. rozsudek ESLP ve věci Jírů proti České republice ze dne 26. 10. 2004, č. 65195/01, § 47), věci osobního stavu (rozsudek ESLP ve věci Kniat proti Polsku ze dne 26. 7. 2005, č. 71731/01, § 41), věci sociálního zabezpečení (rozsudek ESLP ve věci Salomonsson proti Švédsku ze dne 12. 11. 2002, č. 38978/97, § 38), trestní věci (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 67/2005) a věci týkající se zdraví nebo života (rozsudek ESLP ve věci Silva Pontes proti Portugalsku ze dne 23. 3. 1994, č. 14940/89, č. 14940/89, § 39). Tyto druhy řízení více negativně ovlivňují a zatěžují osobní život poškozeného a mají tak pro poškozeného vyšší význam než řízení jiná (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4761/2010). Nejde-li o vyjmenované případy, je význam předmětu řízení pro poškozeného standardní (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 515/2014, usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2542/2014). Dovolával-li se žalobce ohledně hodnocení přiměřenosti délky řízení tzv. Pintova zákona, zdejší soud odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2954/2015, ve kterém Nejvyšší soud uvedl, že jestliže dovolatel poukazuje na rozsudky Evropského soudu pro lidská práva (zejména na věc Apicella proti Itálii, rozsudek velkého senátu z 29. 3. 2006, číslo stížnosti 64890/01), z nichž dovozuje závěr, že délku kompenzačního řízení sedm měsíců lze považovat za přiměřenou, ale jedenáctiměsíční délku řízení již nikoliv, nebere v úvahu, že italský právní řád obsahuje speciální úpravu (tzv.„ Pintův zákon“), podle které je soud rozhodující v prvním stupni povinen vynést rozhodnutí do čtyř měsíců po podání žádosti. Ze zvýšených požadavků na rychlost prostředků nápravy, jež stanovila Itálie svým organům, nelze vyvodit požadavek na délku trvání kompenzačního řízení před orgány České republiky (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze 17. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1987/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze 4. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 997/2015). Uvedené závěry pak lze vztáhnout i na rozhodnutí v této věci. Pro hodnocení přiměřenosti délky řízení je relevantní nikoli italská, ale pouze tuzemská právní úprava. Ani obecné tvrzení žalobce, že ESLP ve své judikatuře stanovil obecnou dobu (kompenzačního) řízení, která může být považována za přiměřenou, nelze přijmout, jelikož nevyplývá z žádného rozhodnutí ESLP, že by vymezil abstraktní hranici její (ne) přiměřenosti (Kmec, J., Kosař, D., Kratochvíl, J., Bobek, M. cit. dílo, s .702); ostatně žalobce žádné takové rozhodnutí ESLP neoznačil.

23. Na základě popsaných hledisek, která lze (postup soudů v posuzovaném řízení) či nelze (právní složitost řízení a postup samotného žalobce) přičítat státu, dospěl soud k závěru, že dosavadní celkovou dobu řízení v délce 5 let a 11 měsíců, již nelze považovat za dobu přiměřenou, a že tedy došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí zákona.

24. Uvedený nesprávný úřední postup pak byl způsobilý vyvolat na straně žalobce nemajetkovou újmu. Vznik takové újmy představované stavem nejistoty, do níž byl poškozený v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení uveden a v níž byl tak udržován, se předpokládá (viz např. usnesení NSČR sp. zn. 30 Cdo 3007/2010).

25. Soud pak má za to, že za předmětnou nemajetkovou újmu není namístě poskytnout zadostiučinění v penězích, když konstatování porušení práva se s ohledem na zjištěné okolnosti průběhu posuzovaného řízení jeví jako přiměřené a dostačující. Při své úvaze vycházel z rozhodnutí Nejvyššího soudu z 27. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3076/2012, ve kterém uvedl, že konstatování porušení práva je plnohodnotnou formou zadostiučinění předpokládanou ustanovením § 31a odst. 2 OdpŠk, jež není na místě žádným způsobem bagatelizovat. V rozsudku z 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1684/2010 pak vyložil, že na prvním místě přichází v úvahu poskytnout zadostiučinění formou konstatování porušení práva jako jedné z forem morální satisfakce. Peněžní satisfakce připadá v úvahu tehdy, pokud by morální satisfakce nebyla způsobené nemajetkové újmě adekvátní a přestože celkovou dobu řízení je nutno označit za nepřiměřenou, jedná se o případ spíše hraniční. Řízení není zatíženo vážnými excesy v postupu soudů, vykazuje zvýšenou míru právní složitosti zejména s ohledem na stále se posouvající judikaturu Nejvyššího soudu, Ústavního soudu a ESLP, žalobce výše popsaným způsobem k prodloužení řízení přispěl, žádné úkony k odstranění průtahů ze strany žalobce učiněny nebyly a ani význam řízení pro žalobce nesvědčí o nutnosti kompenzace újmy v penězích. Soud tak konstatoval porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě a v požadavku na přiznání finančního zadostiučinění žalobu jako nedůvodnou zamítl.

26. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl dle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř., podle kterého účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Soud přitom vycházel z toho, že žaloba byla v celém rozsahu podána důvodně ve smyslu rozsudku Nejvyššíhosoudu sp. zn. 30 Cdo 3223/2013 z 10. 2. 2015, příp. nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2412/10 ze 4. 4. 2011. Žalobce má tedy nárok na plnou náhradu vzniklých nákladů. Náhradu nákladů řízení představuje zaplacený soudní poplatek ve výši 2 000 Kč, odměna advokáta ve výši dle § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., za 3,5 úkony právní služby (spočívající v převzetí, přípravě zastoupení, podání žaloby, účast na jednání dne 15. 2. 2021 a účast při vyhlášení rozsudku dne 22. 2. 2021) ve výši 3 100 Kč za úkon (z tarifní hodnoty 50 000 Kč podle § 9 odst. 4 písm. a/ vyhlášky), dále 4x paušální náhrada hotových výdajů advokáta á 300 Kč dle § 13 odst. 3 vyhlášky a 21 % DPH. Náhrada nákladů řízení tedy celkem činí částku 16 581 Kč, kterou je žalovaná povinna zaplatit žalobkyni k rukám jejího právního zástupce (§ 149 odst. 1 o. s. ř.) Lhůta k plnění byla žalované stanovena dle § 160 odst. 1 o. s. ř., v délce 15 dnů s ohledem na specifika plnění ze státního rozpočtu.

Poučení