47 C 17/2024 - 101

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl samosoudkyní Mgr. Kateřinou Mlčochovou ve věci žalobce: [Datum narození žalobce] [Adresa advokáta] proti žalované: [Jméno žalované] [Adresa žalované] pro zaplacení 184 000 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci 14 000 Kč, spolu s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 23. 12. 2023 do zaplacení, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba, aby soud uložil žalované zaplatit žalobci 170 000 Kč spolu s příslušenstvím a úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 14 000 Kč od 7. 12. 2023 do 22. 12. 2023, se zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení 18 456 Kč, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobce.

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou z 24. 1. 2024 domáhal odškodnění nemajetkové újmy ve výši 184 000 Kč s příslušenstvím jakožto zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou žalobci nepřiměřenou délkou řízení vedeného u [Anonymizováno] (dále jen „okresní soud“) pod sp. zn.: [Anonymizováno] (dále jen „posuzované řízení“) s tím, že celková doba trvání řízení je nepřiměřená. Upozornil, že byl již za část napadeného řízení odškodněn, a to v řízení vedeném u zdejšího soudu pod sp. zn. [Anonymizováno] Uvedl, že nárok uplatnil u žalované dne 22. 6. 2023 s tím, že žalovaná dne 4. 12. 2023 vydala stanovisko, kterým žalobci přiznala zadostiučinění ve výši 16 000 Kč. Zmiňovanou částku žalobce obdržel dne 6. 12. 2023. Předmětem napadeného řízení byl putativní nárok „lichvářské bandy“ a útok na majetek žalobce jakožto žalovaného. Nadto namítané řízení vygenerovalo u okresního soudu další řízení, jehož předmětem bylo vydání bezdůvodného obohacení v podobě nákladů řízení tam přiznaných. Žalobce se žádným způsobem o nepřiměřenou délku řízení nepřičinil, naopak délka řízení byla způsobena zejména vadným postupem soudu I. stupně. Se zřetelem na shora zmíněné požadoval relutární náhradu ve výši 184 000 Kč.

2. Žalovaná ve svém vyjádření z 22. 2. 2024 učinila nesporným, že u ní žalobce dne 22. 6. 2023 uplatnil svůj nárok na přiznání zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen „OdpŠk“) ve výši 200 000 Kč, jež mu měla vzniknout v souvislosti s nesprávným úředním postupem [Anonymizováno]. Žádosti žalobce bylo částečně vyhověno a žalovaná mu po projednání nároku poskytla relutární náhradu ve výši 16 000 Kč. Co se týká přezkoumaného řízení, tak řízení ve vztahu k žalobci trvalo od 12. 11. 2014, kdy mu byla doručena žaloba, do vydání posledního rozhodnutí odvolacího soudu, tj. do 11. 10. 2023. V souladu s rozsudkem [Anonymizováno] žalovaná při výpočtu odpovídajícího zadostiučinění přistoupila ke snížení základní částky o 30 % z důvodu právní a procesní složitosti řízení a naopak ke zvýšení základní částky o 10 % s ohledem na postup soudu v namítaném řízení. Se zřetelem na délku naříkaného řízení žalovaná vycházela ze základní částky zadostiučinění 15 000 Kč za rok trvání řízení. Závěrem uvedla, že poskytnuté zadostiučinění představuje odpovídající a dostatečnou kompenzaci vzniklé nemajetkové újmy a ve zbytku nárok žalobce nepovažuje za odůvodněný.

3. Žalobce ve své replice z 8. 3. 2024 důrazně namítal, že by namítané řízení mělo skončit již k 11. 10. 2023, když tohoto dne bylo toliko vydáno usnesení [Anonymizováno], kterým byla pravomocně stanovena výše odměny znalce, když toto rozhodnutí bylo žalobci doručeno nejdříve dne 27. 10. 2023. Pokud žalovaná při stanovení zadostiučinění vycházela z výše citovaného rozsudku Městského soudu v Praze, považuje to žalobce za nepřijatelné, neboť v době rozhodování městského soudu nebyla věc zdaleka ukončena a nebylo možno posoudit např. otázku instančnosti aj. V závěru opakovaně brojil proti neochotě soudů nevalorizovat přiznaná odškodnění.

4. Z listinných důkazů a z nesporných skutečností zjistil soud tento skutkový stav:

5. Mezi účastníky nebylo sporu, že žalobce u žalované uplatnil svůj nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu za nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce posuzovaného řízení dne 22. 6. 2023.

6. Dále při jednání soudu dne 9. 5. 2024 účastníci učinili nesporným průběh namítaného řízení, tak jak je rozepsán v rozsudku zdejšího soudu č. j.: [Anonymizováno] když účastníci učinili nesporným, že žalobce byl v uvedeném řízení již odškodněn za období od 12. 11. 2014 do 4. 5. 2022. Dne [adresa]

7. Stran průběhu napadeného řízení za následující období soud provedl důkaz spisem [jméno FO].

8. Hlavním důkazem byl spis napadeného řízení, z kterého soud čerpal svá jednotlivá skutková zjištění, která vzal za prokázané. Soud vyčerpal předmět dokazování s tím, že výše uvedené je naprosto dostatečné pro rozhodnutí ve věci a ve věci učinil závěr o skutkovém stavu, který koresponduje s výše popsanými skutkovými zjištěními.

9. Zjištěný skutkový stav soud právně posoudil následovně:

10. Podle § 1 odst. 1 OdpŠk platí, že stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

11. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk platí, že stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

12. Podle § 14 odst. 3 OdpŠk platí, že uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona je podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu.

13. Podle § 15 odst. 2 OdpŠk platí, že domáhat se náhrady škody u soudu může poškozený pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

14. Podle ust. § 26 OdpŠk, pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v tomto zákoně občanským zákoníkem ("o.z.").

15. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk platí, že bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odstavce 2 ustanovení platí, že zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle odstavce 3 ustanovení platí, že v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

16. Žalobce splnil podmínku pro soudní uplatnění nároku předvídanou ust. § 14 OdpŠk, neboť u žalované předběžně nárok uplatnil dne 22. 6. 2023, což bylo mezi účastníky nesporným.

17. Na základě provedeného dokazování a s odkazem na shora citovaná zákonná ustanovení, judikaturu Nejvyššího soudu ČR, judikaturu ESLP a stanovisko Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010 (dále jen „Stanovisko“) soud posoudil věc následovně: zákonná úprava zakotvuje odpovědnost státu za škodu, způsobenou nesprávným úředním postupem, spočívající v tom, že nebylo rozhodnuto v přiměřené lhůtě. Úprava postihuje případy, kdy poškození jsou vystaveni frustraci z nepřiměřeně dlouhého průběhu řízení. Přiměřenost délky řízení závisí na okolnostech jednotlivých případů. Rozhodující je přitom celková délka řízení, za kterou je náhrada poskytována. Nejedná se o odškodňování poškozeného za jednotlivý průtah v řízení (viz Stanovisko). V tomto smyslu Nejvyšší soud ve svém usnesení z 19. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1355/2012 také dovodil, že jednotlivé průtahy v řízení, nemusí vždy znamenat, že došlo k porušení práva na přiměřenou délku řízení, jestliže řízení, jako celek odpovídá dobou svého trvání, v němž je možné skončení řízení v obdobné věci zpravidla očekávat. Za porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, které je ve svém důsledku nesprávným úředním postupem ve smyslu výše citovaného ustanovení § 13 OdpŠk, lze považovat jen takový postup soudu v řízení, kdy doba jeho průběhu neodpovídá složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a kdy délka řízení tkví v příčinách vycházejících z působení soudu v projednávané věci; oproti tomu stát nemůže odpovídat za průtahy, které jsou způsobeny nedostatkem součinnosti, či dokonce záměrným působením ze strany účastníků, či jsou vyvolány jinými okolnostmi, které nemají původ v povaze soudu a jejich institucionálním a organizačním vybavení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR z 8. 2. 2011, sp. zn. 25 Cdo 508/2008).

18. V každé jednotlivé věci je třeba hodnotit právo účastníka, aby jeho věc byla projednána a rozhodnuta v přiměřené době, a zároveň obecný požadavek, aby v řízení bylo postupováno v souladu s právními předpisy a byla zajištěna spravedlivá ochrana práv účastníků. Nelze přitom vycházet z předem dané a paušálně stanovené doby řízení, která by z pohledu § 31a OdpŠk, popřípadě čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, mohla být pokládána za přiměřenou.

19. Předmětné řízení trvalo ve vztahu k žalobci od 12. 11. 2014, kdy mu byla doručena žaloba spolu s platebním rozkazem, neboť řízení nemohlo žalobci způsobovat nemajetkovou újmu, nevěděl-li o něm. Proto mu za dobu od jeho zahájení do doby, kdy se o existenci řízení dozvěděl, nemohla vzniknout nemajetková újma (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4336/2010). Řízení ve vztahu k žalobci trvalo do listopadu 2023, kdy bylo doručováno rozhodnutí [datum], kterým soud rozhodl o nákladech státu (pokud žalovaný podáním ze dne 6. 12. 2023 vyzýval k odstranění průtahů či k vydání opravného usnesení, k těmto úkonům zdejší soud již nepřihlížel, neboť návrh na vydání opravného usnesení vzal žalovaný vzápětí zpět a soudem mu bylo sděleno, že rozhodnutí, jehož vydání se domáhá, bylo vydáno již dne 7. 11. 2023), tj. řízení celkově trvalo 9 let. Lze shrnout, že v posuzovaném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícím v nevydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě, čímž žalobci vznikla nemajetková újma v podobě nejistoty ohledně výsledku posuzovaného řízení. Naříkané řízení bylo složitější, žalobce se na délce řízení nepodílel, v postupu orgánů moci byly shledány průtahy a do určité míry nekoncentrovaný postup a jednalo se o řízení s běžným významem pro žalobce. Soud sice v namítaném řízení neshledal průtahy a lze konstatovat, že orgány veřejné moci postupovaly, tak nelze odhlédnout, že délka řízení byla negativně ovlivněna zejména rozhodováním soudů o procesním nástupnictví, jakož rozhodováním soudu I. stupně mezitímním rozsudkem, který byl následně vyhodnocen jako odporujícím procesním pravidlům. Konečně nelze pominout, že v posledně vedeném odvolacím řízení u [Anonymizováno], tento prováděl dokazování v nestandardně širokém rozsahu, když vyslýchal např. postupně 3 svědky. S ohledem na zmiňovaný postup soudu, není možné posuzované řízení ve smyslu § 13 odst. 1 OdpŠk považovat za přiměřeně dlouhé, přestože se jednalo o řízení složitější. Pokud jde o formu zadostiučinění, soud dospěl k závěru, že se nejedná o řízení s nepatrným významem pro žalobce a celkovou délku řízení nelze klást k tíži žalobci, proto se uplatní silná domněnka o adekvátnosti peněžitého zadostiučinění, když k případnému zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva u nepřiměřené délky soudních řízení lze přistupovat pouze ve výjimečných případech, což v daném případě není splněno, tuto formu zadostiučinění soud neshledal dostačující a dospěl k závěru, že je na místě odškodnit újmu v penězích. Ostatně k totožnému závěru dospěla i sama žalovaná.

20. Soud se při stanovení přiměřeného zadostiučinění zabýval kritérii vymezenými v ust. § 31a odst. 3 OdpŠk. Zmíněná kritéria nejsou jedinými, k nimž může soud při posouzení přiměřenosti délky řízení v konkrétní věci přihlédnout, jsou ale zpravidla těmi základními (viz bod IV. Stanoviska).

21. Z konstantní judikatury Evropského soudu pro lidská práva a Nejvyššího soudu ČR (viz např. rozsudek z 12. 1. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1151/2009 nebo Stanovisko) plyne, že za soudní řízení lze přiznat účastníku řízení základní částku v rozmezí mezi 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva roky a dále pak za každý další rok řízení. Za posuzované soudní řízení v délce trvání 9 let, soud přiznal žalobci základní částku ve výši 120 000 Kč, když vycházel z částky 15 000 Kč za první dva roky (každé soudní řízení musí trvat určitou dobu, přičemž nemajetková újma v prvních letech trvání řízení není příliš závažná) a z částky 15 000 Kč za každý další rok řízení a částky 1 250 Kč za jeden měsíc řízení. Částku ve výši 15 000 Kč ročně pak stanovil s ohledem na celkovou délku namítaného řízení, která překračuje jako celek dobu, ve které bylo možné uzavření rozumně očekávat, avšak není extrémně dlouhá. Pro srovnání soud uvádí, že horní rozmezí částky ve výši 20 000 Kč za jeden rok řízení zvolil Nejvyšší soud v případě délky řízení 21 let, se zohledněním toho, že v době rozhodování v kompenzačním řízení nebylo řízení, ve kterém docházelo k průtahům stále skončeno (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1320/2011). Základní částku ve výši 18 000 Kč považovaly soudy za přiměřenou v řízení trvajícím 14 let a 11 měsíců (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3320/2014) nebo v řízení trvajícím déle než 15 let (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3379/2018). Při porovnáními s uvedenými rozhodnutími považoval proto soud za přiměřené vycházet ze základní částky [částka].

22. K možnosti překonání závěrů přijatých ve Stanovisku, a to s ohledem na ekonomický růst, se Nejvyšší soud vyjadřoval v usnesení ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3171/2018, kde zopakoval, že při stanovení finančního zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení je třeba přiznat zadostiučinění přiměřené konkrétním okolnostem případu a závažnosti vzniklé újmy, a naopak se vyvarovat mechanické aplikaci práva s touhou po dosažení matematicky přesného výsledku (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 4539/2011, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením ze dne 22. 8. 2013, sp. zn. III. ÚS 903/13) a že na přiměřenost výše základní částky zadostiučinění nemá vliv ani znehodnocení měny v důsledku inflace nebo změna kursu měny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1964/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2989/2011, ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3331/2012, a ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 5760/2017, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením ze dne 29. 10. 2019, sp. zn. III. ÚS 1548/19). Obdobně se Nejvyšší soud vyjádřil k otázce vlivu změny životní úrovně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1153/2019, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. IV. ÚS 4059/19). Kromě toho z části VI Stanoviska vyplývá, že základní částka 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva a dále za každý následující rok trvání nepřiměřeně dlouho vedeného řízení je obecně nastavena výrazně výše než 45 % toho, co za porušení předmětného práva přiznal ve věcech proti České republice Evropský soud pro lidská práva (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 384/2012, nebo rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 29. 3. 2006, věc Apicella proti Itálii, stížnost č. 64890/01, odst. 72). Poukázat lze v této souvislosti též na nedávný nález Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2021, sp. zn. III. ÚS 1303/21, v němž se tento soud otázkou, kterou žalobce v dovolání vymezil, zabýval v bodech 43 až 45 odůvodnění, přičemž konstatoval, že částku vymezenou za jeden rok průtahů ve výši 15 000 Kč až 20 000 Kč považuje v současné době za přiměřenou a odpovídající životní úrovni v České republice. Zdejší soud tedy nenachází důvod, pro který by bylo namístě předmětnou právní otázku posoudit nyní jinak.

23. Posuzované řízení je nutno s ohledem na jeho předmět považovat za řízení procesně, skutkově i hmotněprávně složité (– 30 %). Předmětem řízení byl nárok na náhradu škody, jež měla vzniknout na plachetnici svěřené zdejšímu žalobci do úschovy. Skutková složitost se projevila zejména v četných svědeckých výsleších, nutnosti zpracování znaleckého posudku z oboru ekonomika, ve věci byl také proveden účastnický výslech. Právní složitost byla dána vyřešením otázky nástupnictví na straně žalobce (záměna), vyřešením otázky promlčení žalobou uplatněného nároku. Věc byla však složitá zejména po procesní stránce. Otázka procesního nástupnictví na straně tamějšího žalobce byla opakovaně řešena na třech stupních soudní soustavy, ostatně stejně jako samotné meritum věci (srov. rozsudek Městského soudu v Praze z 14. 1. 2021, č. j. 54 Co 361/2020 – 97: „Přitom již jen z toho důvodu, byla-li věc, stejně jako v tomto případě, projednávána celkem před soudy třech stupňů, přichází standardně v úvahu snížení obecné základní výše o 20 %...“). Účastníci podávali opakovaně podání s průběžnými návrhy na dokazování, v řízení musel soud opakovaně vyzývat všechny účastníky, jak k placení soudních poplatků, tak k odstranění vad jejich podání, rozhodoval o ustanovení znalce, o znalečném, o svědečném, o změně žaloby. Za složitost řízení tak soud snížil základní částku zadostiučinění o 30 %, když zejména instančnost řízení je skutečnost, jež řízení svou objektivní náročností, délku řízení prodloužila.

24. Jde-li o kritérium jednání poškozeného, v tomto směru lze uzavřít, že se žalobce na délce řízení ve smyslu obstrukčním nepodílel. Opakované žádosti žalobce o odročení jednání podaná okresnímu soudu na počátku roku 2022 pak řízení sice prodloužily, avšak s ohledem na jeho celkovou délku pouze nepatrně, aby soud přistoupil ke snížení zadostiučinění. S ohledem na uvedené, soud kritérium nijak nemodifikoval.

25. Pokud jde o postup orgánů veřejné moci, byť jak již uvedeno výše, tyto postupovaly plynule a bez průtahů (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1143/2010), nelze odhlédnout, že délka řízení byla negativně ovlivněna zejména Cdo 1143/2010), délka řízení byla zatížena zejména rozhodováním soudů o procesním nástupnictví, když záměna účastníků byla řešena 2 roky a 6 měsíců, jakož rozhodováním soudu I. stupně mezitímním rozsudkem, jenž byl následně vyhodnocen jako odporujícím procesním pravidlům. Konečně nelze pominout, že v posledně vedeném odvolacím řízení u Krajského soudu, tento prováděl dokazování v nestandardně širokém rozsahu, když prováděl rozsáhlé svědecké výslechy. Zdejší soud proto přistoupil k zvýšení základní částky zadostiučinění o 20 %. Nad rámec zmíněného soud uvádí, že je judikatorně ustáleno, že důvodem pro navýšení základní částky zadostiučinění není rozdílný právní názor jednotlivých instancí oproti např. zrušení rozsudku z důvodu nepřezkoumatelnosti či nerespektování právního názoru soudu vyššího stupně.

26. Jako poslední z hledisek soud zohlednil význam řízení pro žalobce, tento soud vidí jako standardní. Soud uvážil, že ani obecně podle judikatury ESPL se neposkytuje poškozenému zvýšený význam řízení, oproti řízením typu: opatrovnických sporů (srovnej rozsudek ESLP ve věci Kříž proti České republice z 9. 1. 2007, č. 26634/03, § 72), pracovně právních sporů (srov. rozsudek ESLP ve věci Jírů proti České republice z 26. 10. 2004, č. 65195/01, § 47), věci osobního stavu (rozsudek ESLP ve věci Kniat proti Polsku z 26. 7. 2005, č. 71731/01, § 41), věci sociálního zabezpečení (rozsudek ESLP ve věci Salomonsson proti Švédsku ze dne 12. 11. 2002, č. 38978/97, § 38), trestní věci (srovnej např. nález Ústavního soudu z 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 67/2005) a věci týkající se zdraví nebo života (rozsudek ESLP ve věci Silva Pontes proti Portugalsku ze dne 23. 3. 1994, č. 14940/89, č. 14940/89, § 39). Tyto druhy řízení více negativně ovlivňují a zatěžují osobní život poškozeného a mají tak pro poškozeného vyšší význam než řízení jiná (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4761/2010). Jedná se o hledisko obecné, typové, k němuž není třeba vést dokazování, neboť plyne ze samotné podstaty zkoumaných řízení (shodně Stanovisko). Vzhledem k předmětu řízení a výši žalované částky lze mít sice za to, že řízení mělo pro žalobce nezanedbatelný, avšak nikoli zvýšený význam - neboť se stále jednalo o spor k peněžitému plnění (k tomu srov. např. rozsudek Městského soudu v Praze z 28. 8. 2019, č. j. 69 Co 97/2019 – 194, ve kterém poškozená fyzická osoba čelila žalobě z [datum]

27. Na základě výše uvedeného soud vyčíslil přiměřené zadostiučinění tak, že základ vypočtený ze základní částky 15 000 Kč/rok, se zohledněním poloviční částky za první dva roky snížil o 10 %. Celková částka, která náleží žalobci jako přiměřené zadostiučinění proto činí 108 000 Kč. Nicméně žalovaná poskytla žalobci již celkově částku 94 000 Kč (na základě rozhodnutí vydaných v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 37/2020 á 78 000 Kč a 16 000 Kč na základě stanoviska žalované ze dne 4. 12. 2023), proto soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobci již jen 14 000 Kč a žalobu na zaplacení nemajetkové újmy ve zbývajícím rozsahu (170 000 Kč) neshledal důvodnou a žalobu zamítl (výrok II.). Soud neshledal žádné další relevantní okolnosti pro zvýšení či snížení základní částky.

28. Žalobce předběžně uplatnil nárok dne 22. 6. 2023. Soud přiznal žalobci úrok z prodlení od 23. 12. 2023. Úrok byl přiznán v zákonné výši dle ust. § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., a to od data prodlení žalované. Žalovaná se dostala do prodlení uplynutím šesti měsíců od předběžného uplatnění nároku u žalované, když platí, že nárok věřitele na zaplacení úroků z prodlení vzniká podle ust. § 1970 o. z. tehdy, nesplní-li dlužník svůj peněžitý dluh řádně a včas, tedy je-li v prodlení, a zároveň dle ust. § 15 odst. 2 OdpŠk se poškozený může domáhat náhrady škody u soudu pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen. K prodlení žalované s náhradou nemajetkové újmy proto došlo až marným uplynutím šestiměsíční lhůty určené k předběžnému projednání nároku, která začala běžet ode dne uplatnění nároku, tj. dne 22. 6. 2023, a teprve ode dne následujícího po uplynutí lhůty žalovanou stíhá povinnost zaplatit úrok z prodlení, když lhůta šesti měsíců skončila dnem 22. 12. 2023, žalovaná se tak dostala do prodlení dne 23. 12. 2023 (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR z 24. 4. 2003, sp. zn. 25 Cdo 2060/2001).

29. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl dle ust. § 142 odst. 1, 3 o. s. ř., když žalobce byl úspěšný pouze částečně, avšak rozhodnutí o výši plnění záviselo na úvaze soudu, proto je na něj třeba hledět, jakoby byl plně úspěšný. Náklady žalobce jsou představovány zaplaceným soudním poplatkem ve výši 2 000 Kč a náklady za právní zastoupení ve výši[Anonymizováno]16 456 Kč (výrok III.). Odměna advokáta byla určena dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), když advokát dle ust. § 9 odst. 4 písm. a), § 7 bod 5 (tarifní hodnota sporu byla v době zahájení řízení 50 000 Kč -usnesení Nejvyššího soudu ČR z 29. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3378/2013) a § 11 odst. 1 písm. a), d) advokátního tarifu vykonal 4 úkony právní služby á 3 100 Kč, spočívající v převzetí a přípravě zastoupení, sepisu žaloby, replice žalobce k vyjádření žalované a účast při soudním jednání dne 9. 5. 2024. K odměně advokáta dále náleží paušální náhrada hotových výdajů advokáta za každý ze čtyř vykonaných právních úkonů 300 Kč dle ust. § 13 odst. 4 advokátního tarifu. Soud dále advokátu přiznal dle ust. § 137 odst. 3 o. s. ř. daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z její odměny, neboť soudu doložil, že je jejím plátcem. Závěrem soud uvádí, že ve smyslu ust. § 31 odst 4 OdpŠk nemá poškozený právo na náhradu nákladů zastoupení, které vznikly v souvislosti s projednáváním uplatněného nároku u příslušného úřadu.

30. Lhůtu k plnění náhrady nákladů řízení i nároku samotného stanovil soud v souladu s § 160 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř., neboť se jedná o plnění ze státního rozpočtu, podléhající zákonu č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech, ve znění pozdějších právních předpisů a je tak na místě poskytnout žalované lhůtu delší. O povinnosti žalované zaplatit náklady řízení k rukám zástupce žalobce bylo rozhodnuto dle § 149 odst. 1 o. s. ř.

Poučení