47 C 170/2024 - 55

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl samosoudkyní Mgr. Kateřinou Mlčochovou ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., [IČO žalobkyně] [Adresa advokáta] proti žalované: [Jméno žalované] [Adresa žalované] pro zaplacení 118 343 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 10 593 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z této částky, od 19. 10. 2024 do zaplacení, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba, aby soud uložil žalované zaplatit žalobkyni 107 750 Kč, spolu s příslušenstvím, se zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení 18 226 Kč, a to do 15 dnů od právní moci rozhodnutí k rukám právního zástupce žalobkyně.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou z 25. 10. 2024 domáhala odškodnění nemajetkové újmy ve výši 118 343 Kč s příslušenstvím jakožto zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou žalobkyni nepřiměřenou délkou řízení vedeného u [Anonymizováno] (dále jen „okresní soud“) pod sp. zn.: [právnická osoba] [Anonymizováno] (dále jen „posuzované řízení“) s tím, že celková dosavadní doba trvání řízení je nepřiměřená. Upozornila, že částečně již byla v rámci předběžného projednání u žalované odškodněna, a to co do částky 11 282 Kč. Uvedla, že řízení bylo od 3. 1. 2020 přerušeno do vyřešení věci vedené u [Anonymizováno], kdy se jedná o řízení stižené průtahy. Se zřetelem na shora zmíněné požadovala za dosavadní dobu trvání řízení relutární náhradu ve výši 118 343 Kč.

2. Žalovaná ve svém vyjádření z 25. 11. 2024 učinila nesporným, že u ní žalobkyně dne 18. 4. 2024 uplatnila svůj nárok na přiznání zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen „OdpŠk“) ve výši 129 625 Kč, jež jí měla vzniknout v souvislosti s nesprávným úředním postupem [právnická osoba] [Anonymizováno]. Žádosti žalobkyně bylo částečně vyhověno a žalovaná jí po projednání nároku poskytla relutární náhradu ve výši 11 282 Kč. Co se týká přezkoumaného řízení, tak řízení ve vztahu k žalobkyni trvá od června 2019 do nynější doby. V předmětné věci nebyly shledány žádné průtahy. Řízení je doposud vedeno na jednom stupni soudní soustavy v celkové délce 5 let a 3 měsíce. Řízení je po stránce skutkové i právní do jisté míry složité, ve věci byly provedeny listinné důkazy a vyslechnuti svědci. Význam řízení pro žalobkyni byl shledán jako běžný. Řízení bylo přerušeno z důvodu jiného probíhajícího řízení, jehož účelem bylo určení vlastnického práva k nemovitostem, když žalobkyně byla již za vedlejší řízení odškodněna. Za sbíhající řízení vzniká jedna újma, a tudíž náleží pouze jedno odškodnění. Ze shora uvedeného plyne, že k odškodnění zbývá celkem 9 měsíců a 18 dní, jež žalovaná odškodnila částkou 11 282 Kč. Závěrem uvedla, že poskytnuté zadostiučinění představuje odpovídající a dostatečnou kompenzaci vzniklé nemajetkové újmy a ve zbytku nárok žalobkyně nepovažuje za odůvodněný.

3. Žalobkyně ve své replice z 3. 12. 2024 důrazně namítala, že ve smyslu rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 348/2010 se doba, po kterou bylo řízení přerušeno, započítává do celkové doby trvání. Řízení nenese žádné známky složitosti. V závěru namítala, že stanovení částky na 15 000 Kč/rok trvání řízení popírá vývoj společnosti, který má obecně odezvu ve společnosti ve valorizaci náhrad.

4. Z listinných důkazů a z nesporných skutečností zjistil soud tento skutkový stav:

5. Mezi účastníky nebylo sporu, že žalobkyně u žalované uplatnila svůj nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu za nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce posuzovaného řízení dne 18. 4. 2024.

6. Ze spisu [právnická osoba].

7. Ze spisu [právnická osoba].

8. Mezi účastníky nebylo dále sporu, že žalobkyně byla za řízení vedené u [Anonymizováno], které bylo shledáno nepřiměřeně dlouhým, odškodněna částkou 42 750 Kč, a to za celou dobu trvání tohoto vloženého řízení, tedy včetně období, po které bylo řízení zde naříkané pro toto řízení vložené přerušeno.

9. Hlavním důkazem byl spis napadeného řízení, z kterého soud čerpal svá jednotlivá skutková zjištění, která vzal za prokázané. Soud vyčerpal předmět dokazování s tím, že výše uvedené je naprosto dostatečné pro rozhodnutí ve věci a ve věci učinil závěr o skutkovém stavu, který koresponduje s výše popsanými skutkovými zjištěními.

10. Zjištěný skutkový stav soud právně posoudil následovně:

11. Podle § 1 odst. 1 OdpŠk platí, že stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

12. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk platí, že stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

13. Podle § 14 odst. 3 OdpŠk platí, že uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona je podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu.

14. Podle § 15 odst. 2 OdpŠk platí, že domáhat se náhrady škody u soudu může poškozený pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

15. Podle ust. § 26 OdpŠk, pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v tomto zákoně občanským zákoníkem ("o.z.").

16. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk platí, že bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odstavce 2 ustanovení platí, že zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle odstavce 3 ustanovení platí, že v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

17. Žalobce splnil podmínku pro soudní uplatnění nároku předvídanou ust. § 14 OdpŠk, neboť u žalované předběžně nárok uplatnil dne 18. 4. 2024, což bylo mezi účastníky nesporným.

18. Na základě provedeného dokazování a s odkazem na shora citovaná zákonná ustanovení, judikaturu Nejvyššího soudu ČR, judikaturu ESLP a stanovisko Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010 (dále jen „Stanovisko“) soud posoudil věc následovně: zákonná úprava zakotvuje odpovědnost státu za škodu, způsobenou nesprávným úředním postupem, spočívající v tom, že nebylo rozhodnuto v přiměřené lhůtě. Úprava postihuje případy, kdy poškození jsou vystaveni frustraci z nepřiměřeně dlouhého průběhu řízení. Přiměřenost délky řízení závisí na okolnostech jednotlivých případů. Rozhodující je přitom celková délka řízení, za kterou je náhrada poskytována. Nejedná se o odškodňování poškozeného za jednotlivý průtah v řízení (viz Stanovisko). V tomto smyslu Nejvyšší soud ve svém usnesení z 19. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1355/2012 také dovodil, že jednotlivé průtahy v řízení, nemusí vždy znamenat, že došlo k porušení práva na přiměřenou délku řízení, jestliže řízení, jako celek odpovídá dobou svého trvání, v němž je možné skončení řízení v obdobné věci zpravidla očekávat. Za porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, které je ve svém důsledku nesprávným úředním postupem ve smyslu výše citovaného ustanovení § 13 OdpŠk, lze považovat jen takový postup soudu v řízení, kdy doba jeho průběhu neodpovídá složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a kdy délka řízení tkví v příčinách vycházejících z působení soudu v projednávané věci; oproti tomu stát nemůže odpovídat za průtahy, které jsou způsobeny nedostatkem součinnosti, či dokonce záměrným působením ze strany účastníků, či jsou vyvolány jinými okolnostmi, které nemají původ v povaze soudu a jejich institucionálním a organizačním vybavení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR z 8. 2. 2011, sp. zn. 25 Cdo 508/2008).

19. V každé jednotlivé věci je třeba hodnotit právo účastníka, aby jeho věc byla projednána a rozhodnuta v přiměřené době, a zároveň obecný požadavek, aby v řízení bylo postupováno v souladu s právními předpisy a byla zajištěna spravedlivá ochrana práv účastníků. Nelze přitom vycházet z předem dané a paušálně stanovené doby řízení, která by z pohledu § 31a OdpŠk, popřípadě čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, mohla být pokládána za přiměřenou.

20. Předmětné řízení o vyklizení nemovitých věcí trvá ve vztahu k žalobkyni od podání žaloby, tj. 13. 6. 2019 doposavad, tj. 5 let a 7 měsíců, avšak při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění soud vycházel z délky řízení 14 měsíců, neboť naříkané řízení bylo přerušeno do pravomocného skončení řízení vedeného u [Anonymizováno] (o určení vlastnického práva) usnesením okresního soudu z 9. 8. 2019, které nabylo právní moci dne 31. 8. 2019. O pokračování v řízení bylo rozhodnuto usnesením okresního soudu z 24. 1. 2024, které nabylo právní moci dne 14. 2. 2024. Z tohoto se tak podává, že naříkané řízení bylo do řízení vloženého přerušeno v období od 31. 8. 2019 do 14. 2. 2024, a jak uvedeno výše, žalobkyně již byla za újmu vzniklou v důsledku nepřiměřené délky tohoto řízení odškodněna. V opačném případě by došlo k duplicitnímu odškodnění žalobkyně za dobu, po kterou bylo posuzované řízení přerušeno. Soud tak uzavírá, že se jedná ve smyslu judikatury dovolacího soudu o dvě souběžně probíhající řízení, jejichž předmět spolu natolik úzce souvisí, že rozhodnutí v jednom z nich, konkrétně v řízení vloženém, je určující i pro rozhodnutí ve druhém, konkrétně v zdejším řízení naříkaném. Po dobu, po kterou tedy bylo naříkané řízení přerušeno pro řízení vložené, pak újma, kterou žalobkyně vytrpěla délkou trvání obou těchto řízení je proto újmou jedinou a náleží žalobkyni za toto období pouze odškodnění jediné. Žalobkyni tak nenáleží odškodnění za období vedení řízení, kdy paralelně probíhala souběžná řízení, která spolu natolik úzce souvisela, že rozhodnutí v jednom z nich mělo určující význam i pro rozhodnutí v řízení dalším. V tomto případě je totiž újmu vytrpěnou délkou řízení nutno vnímat jako újmu jedinou, tedy nikoliv násobenou počtem jednotlivých řízení (srovnej rozsudek NS 30 Cdo 846/2021).

21. Lze shrnout, že v posuzovaném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícím v nevydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě, čímž žalobkyni vznikla nemajetková újma v podobě nejistoty ohledně výsledku posuzovaného řízení. Naříkané řízení bylo standardní složitosti, jedná se o řízení na vyklizení nemovitosti. Žalobkyně se na délce řízení nepodílela, v postupu orgánů moci byly shledány průtahy a do určité míry nekoncentrovaný postup a jednalo se o řízení s běžným významem pro žalobkyni. S ohledem na zmiňovaný postup soudu, není možné posuzované řízení ve smyslu § 13 odst. 1 OdpŠk považovat za přiměřeně dlouhé, přestože se jednalo o řízení složitější. Pokud jde o formu zadostiučinění, soud dospěl k závěru, že se nejedná o řízení s nepatrným významem pro žalobkyně a celkovou délku řízení nelze klást k tíži žalobkyni, proto se uplatní silná domněnka o adekvátnosti peněžitého zadostiučinění, když k případnému zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva u nepřiměřené délky soudních řízení lze přistupovat pouze ve výjimečných případech, což v daném případě není splněno, tuto formu zadostiučinění soud neshledal dostačující a dospěl k závěru, že je na místě odškodnit újmu v penězích. Ostatně k totožnému závěru dospěla i sama žalovaná.

22. Soud se při stanovení přiměřeného zadostiučinění zabýval kritérii vymezenými v ust. § 31a odst. 3 OdpŠk. Zmíněná kritéria nejsou jedinými, k nimž může soud při posouzení přiměřenosti délky řízení v konkrétní věci přihlédnout, jsou ale zpravidla těmi základními (viz bod IV. Stanoviska).

23. Z konstantní judikatury Evropského soudu pro lidská práva a Nejvyššího soudu ČR (viz např. rozsudek z 12. 1. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1151/2009 nebo Stanovisko) plyne, že za soudní řízení lze přiznat účastníku řízení základní částku v rozmezí mezi 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva roky a dále pak za každý další rok řízení. Za posuzované soudní řízení v dosavadní délce trvání 5 let a 7 měsíců, soud přiznal žalobkyni základní částku ve výši 68 750 Kč, když vycházel z částky 15 000 Kč za první dva roky (každé soudní řízení musí trvat určitou dobu, přičemž nemajetková újma v prvních letech trvání řízení není příliš závažná) a z částky 15 000 Kč za každý další rok řízení a částky 1 250 Kč za jeden měsíc řízení. Částku ve výši 15 000 Kč ročně pak stanovil s ohledem na celkovou délku namítaného řízení, která překračuje jako celek dobu, ve které bylo možné uzavření rozumně očekávat, avšak není extrémně dlouhá. Pro srovnání soud uvádí, že horní rozmezí částky ve výši 20 000 Kč za jeden rok řízení zvolil Nejvyšší soud v případě délky řízení 21 let, se zohledněním toho, že v době rozhodování v kompenzačním řízení nebylo řízení, ve kterém docházelo k průtahům stále skončeno (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1320/2011). Základní částku ve výši 18 000 Kč považovaly soudy za přiměřenou v řízení trvajícím 14 let a 11 měsíců (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3320/2014) nebo v řízení trvajícím déle než 15 let (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3379/2018). Při porovnáními s uvedenými rozhodnutími považoval proto soud za přiměřené vycházet ze základní částky 15 000 Kč.

24. K možnosti překonání závěrů přijatých ve Stanovisku, a to s ohledem na ekonomický růst, se Nejvyšší soud vyjadřoval v usnesení ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3171/2018, kde zopakoval, že při stanovení finančního zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení je třeba přiznat zadostiučinění přiměřené konkrétním okolnostem případu a závažnosti vzniklé újmy, a naopak se vyvarovat mechanické aplikaci práva s touhou po dosažení matematicky přesného výsledku (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 4539/2011, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením ze dne 22. 8. 2013, sp. zn. III. ÚS 903/13) a že na přiměřenost výše základní částky zadostiučinění nemá vliv ani znehodnocení měny v důsledku inflace nebo změna kursu měny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1964/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2989/2011, ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3331/2012, a ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 5760/2017, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením ze dne 29. 10. 2019, sp. zn. III. ÚS 1548/19). Obdobně se Nejvyšší soud vyjádřil k otázce vlivu změny životní úrovně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1153/2019, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. IV. ÚS 4059/19). Kromě toho z části VI Stanoviska vyplývá, že základní částka 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva a dále za každý následující rok trvání nepřiměřeně dlouho vedeného řízení je obecně nastavena výrazně výše než 45 % toho, co za porušení předmětného práva přiznal ve věcech proti České republice Evropský soud pro lidská práva (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 384/2012, nebo rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 29. 3. 2006, věc Apicella proti Itálii, stížnost č. 64890/01, odst. 72). Poukázat lze v této souvislosti též na nedávný nález Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2021, sp. zn. III. ÚS 1303/21, v němž se tento soud otázkou, kterou žalobce v dovolání vymezil, zabýval v bodech 43 až 45 odůvodnění, přičemž konstatoval, že částku vymezenou za jeden rok průtahů ve výši 15 000 Kč až 20 000 Kč považuje v současné době za přiměřenou a odpovídající životní úrovni v České republice. Zdejší soud tedy nenachází důvod, pro který by bylo namístě předmětnou právní otázku posoudit nyní jinak.

25. Posuzované řízení je nutno s ohledem na jeho předmět považovat za řízení hmotněprávně standardně složité, když předmětem řízení je vyklizení nemovitých věcí, pročež soud s ohledem na uvedené toto hledisko nijak nemodifikoval. Skutková složitost (- 5 %) se do určité míry projevila zejména v širším dokazování, konkrétně v četných svědeckých výsleších a procesní složitost (- 5 %) pak soud spatřuje v přerušení řízení do řízení vedlejšího (srovnej rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 19 Co 256/2021-104). Řízení doposavad probíhalo na jednom stupni soudní soustavy.

26. Jde-li o kritérium jednání poškozeného, v tomto směru lze uzavřít, že se žalobkyně na délce řízení ve smyslu obstrukčním nepodílela. S ohledem na uvedené, soud kritérium nijak nemodifikoval.

27. Pokud jde o postup orgánů veřejné moci, tyto v podstatě postupovaly plynule a bez průtahů (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1143/2010), avšak nutno konstatovat, že namítané řízení bylo od 31. 8. 2019 do 14. 2. 2024 pravomocně přerušeno do skončení řízení vedeného u [Anonymizováno], ve kterém se rozhodovalo o určení vlastnického práva. Sic toto přerušení řízení soud shledal účelným, má za to, že v podkladovém řízení mohlo být pokračováno již 19. 11. 2022, kdy rozsudek ve vedlejším řízení nabyl právní moci. Jinými slovy, soud období od listopadu 2022 do února 2024 shledává jako průtah a má za to, že s ohledem na vzdání se práva odvolání do meritorního rozhodnutí ve vedlejším řízení, mohlo být pokračováno i ve zde projednávané věci již na konci roku 2022. Zdejší soud proto přistoupil k zvýšení základní částky zadostiučinění o 35 %.

28. Jako poslední z hledisek soud zohlednil význam řízení pro žalobkyni, tento soud vidí jako standardní. Soud uvážil, že ani obecně podle judikatury ESPL se neposkytuje poškozenému zvýšený význam řízení, oproti řízením typu: opatrovnických sporů (srovnej rozsudek ESLP ve věci Kříž proti České republice z 9. 1. 2007, č. 26634/03, § 72), pracovně právních sporů (srov. rozsudek ESLP ve věci Jírů proti České republice z 26. 10. 2004, č. 65195/01, § 47), věci osobního stavu (rozsudek ESLP ve věci Kniat proti Polsku z 26. 7. 2005, č. 71731/01, § 41), věci sociálního zabezpečení (rozsudek ESLP ve věci Salomonsson proti Švédsku ze dne 12. 11. 2002, č. 38978/97, § 38), trestní věci (srovnej např. nález Ústavního soudu z 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 67/2005) a věci týkající se zdraví nebo života (rozsudek ESLP ve věci Silva Pontes proti Portugalsku ze dne 23. 3. 1994, č. 14940/89, č. 14940/89, § 39). Tyto druhy řízení více negativně ovlivňují a zatěžují osobní život poškozeného a mají tak pro poškozeného vyšší význam než řízení jiná (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4761/2010). Jedná se o hledisko obecné, typové, k němuž není třeba vést dokazování, neboť plyne ze samotné podstaty zkoumaných řízení (shodně Stanovisko). Vzhledem k předmětu řízení lze mít sice za to, že řízení mělo pro žalobkyni nezanedbatelný, avšak nikoli zvýšený význam - neboť se stále jednalo o spor o vyklizení nemovitosti, které byly ze strany žalobkyně pronajímány žalované. Jak vyplynulo z dotčeného spisu, jednání žalobkyně bylo v éto souvislosti podrobeno i trestněprávnímu přezkumu. Se zřetelem na uvedené soud nepřistoupil k snížení ani k zvýšení základní částky zadostiučinění.

29. Na základě výše uvedeného soud vyčíslil přiměřené zadostiučinění tak, že základ vypočtený ze základní částky 15 000 Kč/rok, zvýšil o 10 %. Celková částka, která náleží žalobkyni jako přiměřené zadostiučinění proto činí 21 875 Kč, když soud vycházel z doposavad neodškodněné délky řízení trvající od podání žaloby dne 13. 6. 2019 do pravomocného přerušení řízení dne 31. 8. 2019 a dále za období od 14. 2. 2024 do dne vyhlášení rozhodnutí ve věci, tj. do 6. 2. 2025, tj. pro účely odškodnění vycházel z délky 14-ti měsíců, neboť jak uvedeno výše, za období, po které bylo namítané řízení přerušeno, byla již žalobkyně odškodněna. Žalovaná poskytla žalobkyni již celkově částku 11 282 Kč (na základě stanoviska žalované ze dne 23. 9. 2024), proto soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni již jen 10 593 Kč a žalobu na zaplacení nemajetkové újmy ve zbývajícím rozsahu (107 750 Kč) neshledal důvodnou a žalobu zamítl (výrok II.). Soud neshledal žádné další relevantní okolnosti pro zvýšení či snížení základní částky.

30. Žalobkyně předběžně uplatnila nárok dne 18. 4. 2024. Soud přiznal žalobkyni úrok z prodlení od 19. 10. 2024. Úrok byl přiznán v zákonné výši dle ust. § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., a to od data prodlení žalované. Žalovaná se dostala do prodlení uplynutím šesti měsíců od předběžného uplatnění nároku u žalované, když platí, že nárok věřitele na zaplacení úroků z prodlení vzniká podle ust. § 1970 o. z. tehdy, nesplní-li dlužník svůj peněžitý dluh řádně a včas, tedy je-li v prodlení, a zároveň dle ust. § 15 odst. 2 OdpŠk se poškozený může domáhat náhrady škody u soudu pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen. K prodlení žalované s náhradou nemajetkové újmy proto došlo až marným uplynutím šestiměsíční lhůty určené k předběžnému projednání nároku, která začala běžet ode dne uplatnění nároku, tj. dne 18. 4. 2024, a teprve ode dne následujícího po uplynutí lhůty žalovanou stíhá povinnost zaplatit úrok z prodlení, když lhůta šesti měsíců skončila dnem 18. 10. 2024, žalovaná se tak dostala do prodlení dne 19. 10. 2024 (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR z 24. 4. 2003, sp. zn. 25 Cdo 2060/2001).

31. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl dle ust. § 142 odst. 1, 3 o. s. ř., když žalobkyně byla úspěšný pouze částečně, avšak rozhodnutí o výši plnění záviselo na úvaze soudu, proto je na něj třeba hledět, jakoby byla plně úspěšná. Náklady žalobkyně jsou představovány zaplaceným soudním poplatkem ve výši 2 000 Kč a náklady za právní zastoupení ve výši 16 226 Kč (výrok III.). Odměna advokáta byla určena dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), když advokát dle ust. § 9 odst. 4 písm. a), § 7 bod 5 (tarifní hodnota sporu byla v době zahájení řízení 50 000 Kč -usnesení Nejvyššího soudu ČR z 29. 1. 2014,[Anonymizováno]sp. zn. 30 Cdo 3378/2013 do[Anonymizováno]31. 12. 2024/po 1. 1. 2025 činila tarifní hodnota ve smyslu § 9a odst. 2 písm. a) a. t. 10 593 Kč) a § 11 odst. 1,2 advokátního tarifu vykonal 3 úkony právní služby á 3 100 Kč, spočívající v převzetí a přípravě zastoupení sepisu žaloby, replice žalobce k vyjádření žalované a 1,5 úkonu á 1 540 Kč představující účast na jednání dne 30. 1. 2025 a účast při vyhlášení rozhodnutí dne 6. 2. 2025. K odměně advokáta dále náleží paušální náhrada hotových výdajů advokáta za každý z pěti vykonaných právních úkonů (3x á 300 Kč do 31. 12. 2024 a 2x á 450 Kč od 1. 1. 2025 dle ust. § 13 odst. 4 advokátního tarifu). Soud dále advokátu přiznal dle ust. § 137 odst. 3 o. s. ř. daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z její odměny, neboť soudu doložil, že je jejím plátcem. Závěrem soud uvádí, že ve smyslu ust. § 31 odst 4 OdpŠk nemá poškozený právo na náhradu nákladů zastoupení, které vznikly v souvislosti s projednáváním uplatněného nároku u příslušného úřadu.

32. Lhůtu k plnění náhrady nákladů řízení i nároku samotného stanovil soud v souladu s § 160 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř., neboť se jedná o plnění ze státního rozpočtu, podléhající zákonu č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech, ve znění pozdějších právních předpisů a je tak na místě poskytnout žalované lhůtu delší. O povinnosti žalované zaplatit náklady řízení k rukám zástupce žalobce bylo rozhodnuto dle § 149 odst. 1 o. s. ř.

Poučení