47 C 173/2020-97

Rubrum

Městský soud v Brně rozhodl předsedou senátu JUDr. Radkem Malenovským jako samosoudcem ve věci žalobce: ; [právnická osoba], IČO: [osobní údaje žalobce] sídlem [adresa žalobkyně] zastoupený advokátem Mgr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa], [obec] proti žalovanému: ; [název žalované], IČO: [osobní údaje žalovaného] sídlem [adresa žalované] o vyloučení movité věci z exekuce takto:

Výrok

I. Z exekuce prodejem movitých věcí nařízené na základě exekučního příkazu soudního exekutora [anonymizováno] [jméno] [příjmení] ze dne 7. 11. 2017 č. j. [číslo jednací] je vyloučena věc uvedená v protokolu o soupisu movitých věcí soudního exekutora Mgr. [jméno] [příjmení] ze dne 7. 11. 2017 sp. zn. [spisová značka] pod položkou [číslo], označená jako:„ [příjmení]; [anonymizována tři slova]“.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 15 552 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám zástupce žalobce.

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou domáhal vyloučení movité věci uvedené ve výroku I. tohoto rozsudku (dále též jako„ vozidlo“) z exekuce tam specifikované z důvodu, že je výlučným vlastníkem vozidla. Žalovaný navrhl žalobu zamítnout zejména s odůvodněním, že se ztotožňuje s názorem exekutora, že již prvotní prodej vozidla povinným na [jméno] [příjmení] byl neplatným.

2. Soud důkazy hodnotil podle § 132 o. s. ř., tedy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti.

3. Podle § 68 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., exekučního řádu:„ Ten, jemuž svědčí právo k věci, které nepřipouští exekuci (dále jen„ navrhovatel“) může podat návrh na vyškrtnutí věci ze soupisu. Návrh lze podat do 30 dnů ode dne, kdy se navrhovatel dozvěděl o soupisu věci, a to u exekutora, který věc pojal do soupisu. Opožděný návrh exekutor odmítne.“. Žalobci byl doručen dne 21. 3. 2020 Protokol exekutora o soupisu movitých věcí č.j. [číslo jednací] společně s exekučním příkazem prodejem movitých věcí a výzvou k bezprostřednímu vydání vozidla soudnímu exekutorovi (důkaz doručenkou; viz též usnesení Krajského soudu v Brně z 11. 2. 2021 sp. zn. [spisová značka]). Žalobce návrh na vyškrtnutí věci ze soupisu podal opožděně, jelikož návrh na vyškrtnutí podal až dne 14. 7. 2020, přičemž zákonná lhůta uplynula již 20. 4. 2020 (viz též citované usnesení krajského soudu na č. l. 45). Podle § 68 odst. 4 exekučního řádu„ Žalobu na vyloučení věci podle § 267 občanského soudního řádu může navrhovatel podat u exekučního soudu do 30 dnů od doručení rozhodnutí exekutora, kterým nevyhověl, byť jen zčásti, jeho včas podanému návrhu na vyškrtnutí věci ze soupisu. O tom musí být navrhovatel exekutorem poučen. Od podání návrhu na vyškrtnutí věcí ze soupisu do uplynutí lhůty podle věty první a po dobu řízení o žalobě nelze sepsané movité věci prodat.“. K aplikaci a interpretaci § 68 exekučního řádu již existuje ustálená judikatura. Nejvyšší soud dovodil, že "nelze dovodit kategorický závěr o ztrátě možnosti třetí osoby domoci se vyloučení věcí z exekuce cestou podání vylučovací žaloby podle § 267 odst. 1 o. s. ř. bez toho, že by bylo využito institutu vyškrtnutí věci ze soupisu podle § 68 odst. 1 až 3 zákona č. 120/2001 Sb. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2012, sp. zn. 20 Cdo 418/2012). Tento závěr Nejvyššího soudu navazuje na rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 23 Co 35/2011, který byl zveřejněn pod číslem 21/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Pokud neplatí závěr o ztrátě možnosti třetí osoby domoci se vyloučení věci z exekuce cestou vylučovací žaloby v případě nepodání žádosti o vyškrtnutí věci ze soupisu, analogicky takový závěr neplatí ani v případě, kdy sice třetí osoba požádá o vyškrtnutí věci ze soupisu, ale opožděně (pročež je návrh třetí osoby na vyškrtnutí věci ze soupisu exekutorem odmítnut). Obě komparované varianty mají společnou podstatu – efektivní nevyčerpání (nevyužití) institutu vyškrtnutí věci ze soupisu. Ad absurdum, nelze nalézt rozumný důvod pro výklad, podle kterého by na jedné straně nepodání návrhu na vyškrtnutí věci ze soupisu značilo zachování práva domoci se vyloučení věci vylučovací žalobou, zatímco na straně druhé by skupina třetích osob, která by podala návrh na vyškrtnutí věci ze soupisu opožděně, právo domoci se vyloučení věci vylučovací žalobou ztrácela. Rozlišování těchto dvou skupin třetích osob by nebylo založeno na racionálním odůvodnění, a proto by šlo o protiústavní diskriminaci, porušení principu rovnosti účastníků řízení (viz čl. 1 věta první Listiny základních práv a svobod:„ Lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech.“; srov. i čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod:„ Všichni účastníci jsou si v řízení rovni.“). Ostatně zřejmě i právě proto Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 21 Cdo 1037/2013 uvedl výslovně i aspekt včasnosti návrhu na vyškrtnutí věci ze soupisu:„ úspěch žaloby o vyloučení věci z exekuce podle ustanovení § 267 odst. 1 občanského soudního řádu není podmíněn předchozím včasným návrhem na vyškrtnutí věci ze soupisu postupem podle ustanovení § 68 exekučního řádu“ (čímž i ocitoval publikovanou právní větu citovaného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích).

4. Žalobce předložil k důkazu kupní smlouvu, v níž bylo uvedeno, že povinný převedl vlastnické právo k vozidlu na [jméno] [příjmení] dne 19. 12. 2015, a to okamžikem účinnosti smlouvy, tedy podpisem smlouvy (důkaz touto smlouvou). Žalobce z toho dovozoval, že [jméno] [příjmení] se stala vlastníkem vozidla již dne 19. 12. 2015. K hodnocení této smlouvy se soud vyjádří v textu níže.

5. V registru silničních vozidel bylo vozidlo od 18. 2. 2013 registrováno na povinného a od 12. 12. 2017 bylo vozidlo v registru vozidel registrováno na [jméno] [příjmení] jako vlastníka, což bylo zapsáno i do technického průkazu vozidla (důkaz technickým průkazem vozidla a sdělením Magistrátu města Brna z 26. 5. 2021 a 7. 6. 2021 včetně příloh; tyto důkazy byly od registru vozidel vyžádány soudem, ve smyslu § 120 odst. 2 o. s. ř., jelikož existovaly nejasnosti ohledně obsahu důkazu předloženého žalobcem v podobě obsahu technického průkazu, tedy co konkrétně znamená ten které údaj a slovo uvedené v technickém průkaze, který obsahoval ostatně i zkratky (srov. přípis soudu na č. l. 73 a č. l. 75); a priori nebylo možné dopředu stanovit, jaké konkrétní skutečnosti budou zodpovězením dotazu soudu zjištěny - tedy ani to, zda budou ve prospěch žalobce či ve prospěch žalovaného; objektivizace, resp. objasnění žalobcem předloženého důkazu nepřekračuje zákonné limity důkazní iniciativy soudu ve smyslu ustanovení § 120 odst. 2 o. s. ř. – v principu obdobně srov. např. rozsudek Krajského soudu v Brně z 19. 9. 2013 č. j. 18 Co 77/2013-495 či usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3900/13; bod 27. nálezu Ústavního soudu IV. ÚS 2000/18; bod 26. a 27. rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2016 sp. zn. 22 Cdo 4461/2015).

6. Dne 6. 6. 2018 se na Magistrát města Brna dostavil [jméno] [příjmení] jako zmocněnec [jméno] [příjmení] (na základě plné moci z 5. 6. 2018) a požádal o vystavení duplikátu technického průkazu (pro ztrátu původního technického průkazu); magistrát mu vyhověl a dne 6. 6. 2018 magistrát vystavil a zmocněnci předal nový technický průkaz za ztracený původní, pročež i v tomto novém technickém průkaze byla uvedena jako vlastník a provozovatel vozidla [jméno] [příjmení] (důkaz technickým průkazem vozidla a sdělením Magistrátu města Brna z 26. 5. 2021 a 7. 6. 2021 včetně příloh).

7. Dne 8. 6. 2018 žalobce koupil vozidlo od [jméno] [příjmení], na základě písemné kupní smlouvy z 8. 6. 2018 (důkaz touto kupní smlouvou).

8. Dne 20. 6. 2018 požádal zmocněnec [jméno] [příjmení] - zmocněn [jméno] [příjmení] a zároveň žalobcem - na magistrátu o zápis změny vlastníka vozidla z [jméno] [příjmení] na vlastnictví žalobce (důkaz: přílohy ke sdělení magistrátu z 26. 5. 2021, včetně přílohy v podobě plné moci udělené žalobcem [jméno] [příjmení] dne 18. 6. 2018).

9. Od 20. 6. 2018 tak byl v registru silničních vozidel evidován jako vlastník vozidla žalobce (důkaz technickým průkazem).

10. Na základě dokazování tak soud přijal skutkový závěr: od 12. 12. 2017 bylo v registru vozidel registrováno na [jméno] [příjmení] jako vlastníka vozidla, což bylo zapsáno i do technického průkazu vozidla od 12. 12. 2017; žalobce vozidlo koupil od [jméno] [příjmení] dne 8. 6. 2018, tedy v době, kdy [jméno] [příjmení] již dávno (téměř půl roku) byla evidována v registru vozidel jako vlastník vozidla.

11. Pokud jde o právní posouzení skutkového stavu, soud uvádí následující. Podle § 267 o. s. ř. platí:„ Právo k majetku, které nepřipouští výkon rozhodnutí, lze uplatnit vůči oprávněnému návrhem na vyloučení majetku z výkonu rozhodnutí v řízení podle třetí části tohoto zákona.“. Výkonem rozhodnutí je možné postihnout pouze věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty náležející povinnému. Pokud by došlo k postižení majetku třetí osoby, může se tato třetí osoba bránit uplatněním tzv. excindační žaloby (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1977/2009, 20 Cdo 339/2012); legitimovanou k podání žaloby je třetí osoba, jíž bylo výkonem rozhodnutí zasaženo do jejich majetkových práv (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3104/2013), pasívní legitimace svědčí oprávněnému, v jehož prospěch byl příslušný majetek exekvován (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 516/2010).

12. Podle názoru soudu sice v řízení nebylo prokázáno, že by povinný převedl vlastnické právo k vozidlu na [jméno] [příjmení] skutečně již dne 19. 12. 2015, jak je uvedeno v písemné kupní smlouvě. V řízení nebylo prokázáno, kdy konkrétně povinný a [jméno] [příjmení] kupní smlouvu k vozidlu uzavřeli. [příjmení] písemná kupní smlouva obsahuje datum 19. 12. 2015, ale výpověď svědkyně – v části ohledně skutečnosti, že k uzavření kupní došlo v roce 2015 a právě dne, který je uveden v kupní smlouvě (19. 12. 2015) - soud shledal za nevěrohodnou.

13. Svědkyně na jednu stranu vypověděla, že vozidlo jí bylo předáno povinným pár dnů po podpisu kupní smlouvy a že jej užívala prakticky každý den, pouze ona a že po uzavření kupní smlouvy určitě měla u sebe při užívání vozidla technický průkaz. Na druhou stranu vypověděla, že nic neví o ztrátě technického průkazu. Přitom ze sdělení Magistrátu i z technického průkazu plyne, že ke ztrátě technického průkazu – na kterém byla svědkyně uvedena jako vlastník - došlo, a to právě v době před 6. 6. 2018, kdy byla svědkyně zapsána jako vlastník vozidla do registru vozidel; tedy v době, kdy podle své výpovědi prakticky každý den vozidlo užívala. Pokud by vozidlo skutečně svědkyně užívala každý den a mívala u sebe technický průkaz, tak by musela vědět o ztrátě technického průkazu (a tím spíše o aktivitě vedoucí k vystavení duplikátu technického průkazu magistrátem kvůli jeho ztrátě).

14. Svědkyně sice na jednu stranu vypověděla, že byla osobně přepsat vozidlo na své jméno na Magistrátu v Brně, ale nebyl schopna upřesnit, kde se budova nachází (omezila se jen na vágnější výrazy jako„ na [anonymizováno]“,„ na dopravku“ a k dotazu soudu na upřesnění uvedla, že má výpadky, že je mimo, že to nedokáže blíže upřesnit).

15. Svědkyně vypověděla, že určitě povinné ručení uzavírala ona po podpisu kupní smlouvy, ale nevěděla, s jakou pojišťovnou měla uzavřenou smlouvu o povinném ručení.

16. Svědkyně vypověděla, že nikoho dalšího - kromě prokuristy povinného, tj. [jméno] [příjmení] - ze společnosti povinného neznala. Avšak až v reakci na dotaz přiznala, že byla zaměstnankyní povinného; pokud byla zaměstnankyní povinného, tak musela znát ze společnosti povinného i někoho jiného než jen prokuristu.

17. Svědkyně nedokázala vysvětlit, proč ještě ke dni 22. 5. 2017 – tedy přibližně jeden a půl roku po údajném podpisu kupní smlouvy z 19. 12. 2015 - byl jako vlastník vozidla v registru vozidel zapsán povinný a nikoli svědkyně. Svědkyně reagovala jen tak, že má ohledně tohoto období výpadek, že si myslela, že vozidlo přepsala na sebe a uvedla, že jinak nemá potíže s pamětí. Svědkyně odkazovala na stres při výslechu; avšak na soud svědkyně nepůsobila tak, že by byla ve stresu.

18. Svědkyně se vyhýbala pravdivé odpovědi ohledně vztahu s povinným. Nejprve vypověděla, že v době podpisu kupní smlouvy znala prokuristu povinného [jméno] [příjmení] a uvedla, že šlo o známého. Následně však vypověděla, že šlo o“ víc jak kamaráda” a až k dalšímu dotazu přiznala, že šlo o intimní vztah, který trval dokonce už pár měsíců před tvrzeným uzavřením kupní smlouvy a skončil přibližně před dvěma a půl lety. Přitom svědkyně byla vyslechnuta 25. 5. 2021, takže její vztah s prokuristou povinného skončil přibližně v zimě roku 2018. Z toho plyne, že v době vydání exekučního příkazu a zahrnutí vozidla do soupisu movitých věcí dne 7. 11. 2017 svědkyně měla s prokuristou povinného již víceletý intimní vztah. Z toho rovněž plyne, že svědkyně měla intimní vztah s prokuristou povinného i v době, kdy svědkyně byla zapsána do registru vozidel jako vlastník, tedy 12. 12. 2017.

19. V kupní smlouvě s datem 19. 12. 2015 bylo uvedeno, že povinný prodává vozidlo svědkyni s výminkou jeho budoucího občasného užívání formou výpůjček a že tuto skutečnost prodávající povinný zohledňuje v kupní ceně vozidla a že se o tom uzavírá samostatná smlouva o výpůjčce mezi svědkyní a povinným. Svědkyně však popřela, že by kdy byla uzavřena další smlouva ohledně užívání vozidla, a to ani smlouva o výpůjčce. Takové svědectví znevěrohodňuje samotnou kupní smlouvu a údaje na ní uvedené.

20. Kupní smlouva zakotvila platbu kupní ceny ve splátkách – 14 měsíčních splátek. V rozporu s textem kupní smlouvě však svědkyně vypověděla, že kupní cenu zaplatila jednorázově, při uzavření kupní smlouvy. K dotazu soudu na objasnění takového rozporu mezi textem smlouvy a jejím svědectvím svědkyně vypověděla, že neví, co na to má říci.

21. Pokud kupní smlouva obsahuje nepravdivé údaje (ohledně užívání vozidla povinným a uzavření samostatné smlouvy o výpůjčce a způsobu platby kupní ceny), tak obdobně reálně může obsahovat i jiné nepravdivé údaje, např. o datu uzavření kupní smlouvy.

22. Svědkyně vypověděla, že kupní cenu v plném rozsahu zaplatila povinnému. Kupní cena ve smlouvě byla uvedena ve výši 105 000 Kč. Není obvyklé, aby partner inkasoval od druhého partnera v době trvání intimního poměru částku 105 000 Kč (tím méně za vozidlo staré více let).

23. Dokazováním nebylo prokázáno, že kupní smlouva byla uzavřena skutečně 19. 12. 2015. Nebylo prokázáno, kdy přesně kupní smlouva byla uzavřena. Pak ale nelze vyloučit, že kupní smlouva byla podepsána až po doručení exekučního příkazu z 7. 11. 2017 a protokolu o soupisu movitých věcí z 7. 11. 2017 povinnému. Tedy dokazováním nebyla vyloučena verze, že smlouva byla antidatována tak, aby se povinný vyhnul inhibitoriu, tedy zákazu převádět svůj majetek na třetí osoby. Pokud by kupní smlouva byla podepsána až po doručení exekučního příkazu z 7. 11. 2017 a protokolu o soupisu movitých věcí z 7. 11. 2017 povinnému, pak by kupní smlouva byla neplatná pro porušení generálního a speciálního inhibitoria. Jednak by byla neplatná absolutně pro rozpor s § 47 odst. 6 exekučního řádu, podle kterého„ majetek, který je postižen exekučním příkazem, nesmí povinný převést na jiného.“. V exekučním příkazu byl povinný poučen o tom, že nesmí majetek, který je postižen exekučním příkazem – tedy movité věci povinného - převést na jiného, zatížit nebo s ním jinak nakládat. V protokole o soupisu movitých věcí povinného ze stejného dne pak bylo vozidlo výslovně uvedeno, že se sepsanými věcmi nesmí být nakládáno. Rovněž by taková kupní smlouva byla neplatná relativně pro rozpor s § 44a odst. 1 exekučního řádu, podle kterého nesmí povinný po doručení vyrozumění nakládat se svým majetkem (námitku neplatnosti vznesl exekutor i oprávněný, přičemž exekutor vznesl – podle svého obsahu - námitku neplatnosti i vůči svědkyni, jak plyne z jejího výslechu).

24. Pokud by kupní smlouva uzavřená mezi povinným a [jméno] [příjmení] byla neplatná, pak by to znamenalo, že žalobce uzavřel kupní smlouvu s osobou ([jméno] [anonymizováno]), která nikdy nebyla vlastníkem vozidla, tedy s osobou neoprávněnou k převodu vlastnictví.

25. Na první pohled by se tak mohlo zdát, že kvůli tomu byla neplatná i navazující kupní smlouva uzavřená mezi [jméno] [příjmení] a žalobcem, a to kvůli zásadě o nemožnosti nabytí vlastnického práva od neoprávněného. Leč jen na první pohled, jelikož právní řád připouští výjimky z pravidla nemožnosti nabytí vlastnického práva od neoprávněného. Výjimky podle § 1109 a § 1110 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jako „o. z.“) se neuplatní (mimo jiné proto, že registr vozidel není veřejným seznamem - k tomu srov. důvody rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 5330/2015). Uplatní se však § 1111 věta první o. z. Podle § 1111 o. z.:„ Získal-li někdo movitou věc za jiných okolností, než které stanoví § [číslo] nebo [číslo], stane se vlastníkem věci, pokud prokáže dobrou víru v oprávnění převodce převést vlastnické právo k věci. To neplatí, pokud vlastník prokáže, že věc pozbyl ztrátou nebo činem povahy úmyslného trestného činu.“.

26. Podle názoru soudu v řízení byla prokázána dobrá víra žalobce v oprávnění [jméno] [příjmení] převést vlastnické právo k vozidlu. Totiž žalobce uzavřel kupní smlouvu se svědkyní dne 8. 6. 2018 a v té době byla svědkyně jako prodávající – přitom už téměř půl roku - zapsána jako vlastník v registru vozidel.

27. Ustanovení § 1111 o. z. představuje obecnou skutkovou podstatu nabytí movité věci od neoprávněného. Předpokladem takového nabytí vlastnického práva je jednak existence platného právního titulu, a dále existence dobré víry v oprávnění převodce převést vlastnické právo k věci. Dobrou víru je tak v uvedeném případě povinen prokázat nabyvatel, čímž dochází k odchylce od zásady stanovené v ustanovení § 7 o. z., podle kterého se dobrá víra presumuje. Ochrana dobré víry je obecným právním principem. Občanský zákoník zastává pozitivní formulaci dobré víry (§ 992 odst. 1 věta první), podle které se poctivá držba zakládá na pozitivním přesvědčení o existenci vykonávaného práva, a nestanoví v této souvislosti žádné zvláštní ustanovení o dobré víře nabyvatele, který nabývá věc od neoprávněného. Přemíra povinností na straně nabyvatele by mohla vést k tomu, čemu má institut nabytí od neoprávněného zabránit, a to ochromení soukromoprávního (zejména pak obchodního) styku. Investigativní povinnost nabyvatele by neměla být vnímána jako obecná povinnost, spíše by se měla uplatnit v případech, kde je zvýšená pravděpodobnost, že převodce nemusí být vlastníkem.

28. Je nutno posoudit, zda žalobce nabyl vozidlo na základě řádného právního titulu, a dále zda byl v dobré víře, že svědkyně je oprávněna vlastnické právo k vozidlu převést.

29. Kupní smlouva uzavřená mezi žalobcem a [jméno] [příjmení] 8. 6. 2018 je řádným nabývacím titulem - jedna podmínka nabytí vlastnického práva žalobce je splněna.

30. Při posuzování dobré víry žalobce je namístě poukázat na to, že žalobce objektivně opíral dobrou víru o údaje obsažené v registru vozidel. Z nich navenek – tedy i pro žalobce - plynulo, že [jméno] [příjmení] se stala vlastníkem vozidla nejpozději dne 12. 12. 2017, tedy téměř půl roku před uzavřením kuní smlouvy mezi žalobcem a [jméno] [příjmení].

31. Tyto skutečnosti tak nejen že nemusely nutně – ale ani nemohly - u žalobce při uzavírání kupní smlouvy vyvolat pochybnosti o tom, zda [jméno] [příjmení] je oprávněna vozidlo převést. Při posuzování objektivně vyžadovatelné míry vlastní investigativní činnosti je namístě přihlédnout k tomu, že žalobce koupil vozidlo staršího data výroby, jehož cena byla obecně vzato relativně méně významná a s tím, že jinou míru opatrnosti lze očekávat při koupi vozidla v hodnotě stovek tisíc, jinou míru pak při koupi vozidla v hodnotě 169 000 Kč. V řízení nebyla zjištěna existence okolností, které by byly objektivně s to vyvolat v žalobci pochybnost o správnosti údaje obsaženého v registru vozidel (v technickém průkazu vozidla) o vlastnictví převodkyně, tudíž žalobce mohl tento údaj považovat za pravdivý. Žalobce nemohl mít objektivně vědomí o tom, že nabyl věc od někoho, kdo tak nemohl učinit, a proto nebylo důvodu, aby vynakládal jakoukoli oddělenou investigativní činnost.

32. Soud poukazuje na obdobnou argumentaci uplatněnou v usnesení Nejvyššího soudu z 9. 10. 2019 sp. zn. 22 Cdo 240/2019, od něhož nevidí důvod se odchýlit (viz též § 13 o. z.).

33. Řečeno i poněkud z jiného úhlu, potřeba ověření nabývacího titulu převodce je na místě zejména v případě, kdy převodce není jako vlastník evidován v registru silničních vozidel, resp. zapsán v osvědčení o registraci. Pokud nejsou žádné konkrétní okolnosti zpochybňující pravdivost údaje o vlastnictví uvedeného v registru vozidel, kupující zásadně může důvodně tento údaj považován za pravdivý (obdobně např. rozsudek Okresního soudu ve Zlíně sp. zn. 38 C 299/2018, dostupný např. na ASPI pod č. JUD431901CZ, publikované v Souboru rozhodnutí soudů ČR nižších stupňů dle NOZ a ZOK). Lze odkázat i na nález Ústavního soudu ze dne 16. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 2906/12:„ Obecné soudy racionálně neodůvodnily, že by snad o vlastnictví stěžovatelky k příslušným dvěma vozidlům – jejichž stěžovatelčino vlastnictví bylo osvědčeno v technických průkazech, které byly exekutorovi předloženy povinným již při soupisu – vůbec byly pochybnosti (…) Svým (implicitním) názorem – podle kterého v posuzované věci byly dány pochybnosti o vlastnictví stěžovatelky ve vztahu k vozidlům (byť její vlastnictví bylo osvědčeno technickými průkazy a žádné další konkrétní okolnosti její vlastnictví nezpochybňovaly) – obecné soudy nerespektovaly ani judikaturu Ústavního soudu, který se v minulosti vyjadřoval k charakteru technického průkazu (byť v jiných skutkových souvislostech) (…) V nálezu ze dne 23. 8. 2012, sp. zn. II. ÚS 1463/11, v nálezu ze dne 23. 8. 2012, sp. zn. II. ÚS 561/12, a v usnesení ze dne 11. 3. 2008, sp. zn. III. ÚS 812/06, Ústavní soud uvedl: '…otázku vlastnických práv k vozidlu lze určit rychle a jednoduše, neboť vlastnictví k vozidlu podléhá registraci příslušnými orgány státu a je prokazováno veřejnou listinou (technickým průkazem, osvědčením o registraci vozidla) …' (…) Pokud zde proto nebyly žádné konkrétní okolnosti zpochybňující pravdivost údaje o vlastnictví stěžovatelky uvedeného na veřejné listině, měly být tyto údaje považovány za pravdivé, a proto o pochybnostech o vlastnictví řeč být nemohla… Obecné soudy svým postupem a názorem vyjadřujícím apriorní nedůvěru v pravdivost údajů o vlastnictví vozidel uvedených v přihlášce k registraci vozidla, a tím i v registru silničních motorových vozidel, zpochybnily i důvěru v samotný registr silničních motorových vozidel a částečně popřely jeho smysl.“.

34. Z uvedeného plyne, že i kdyby tedy první kupní smlouva byla uzavřena mezi povinným a svědkyni až ve fázi generálního a speciálního inhibitoria, a byla proto neplatná (což podle svého obsahu tvrdil žalovaný), tak by přesto žalobce nabyl vlastnické právo k vozidlo od neoprávněného (od [jméno] [příjmení]) na základě své dobré víry ve smyslu § 1111 o. z. (proto soud již pro nadbytečnost nevyslýchal svědka [jméno] [příjmení] jakožto druhého účastníka kupní smlouvy uzavřené s [jméno] [příjmení]). Žalobce tak je vlastníkem vozidla, pročež soud žalobě vyhověl (výrok I.).

35. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř a přiznal žalobci - jako v řízení zcela úspěšné straně - plnou náhradu nákladů řízení.

36. Zde soud odkazuje například na následující rozhodnutí Ústavního soudu Ústavní soud např. v usnesení sp. zn. I. ÚS 881/09, IV. ÚS 3728/12 vyslovil následující právní názory. V obecné rovině požadavek, aby v řízení o vylučovací žalobě nebyla žalobci s odkazem na § 150 o. s. ř. přiznána náhrada nákladů takového řízení dle § 142 odst. 1 o. s. ř., je v zásadě nepřijatelný, a to i s přihlédnutím k samotné podstatě tohoto procesního prostředku. Třetí osoba, jejíž majetek byl sepsán v rámci výkonu rozhodnutí, je totiž zpravidla ohrožena na svých majetkových právech bez vlastního porušení právní povinnosti. Nemožnost přiznat takové osobě náhradu nákladů řízení v případě jejího plného úspěchu ve věci proti žalovanému, který při výkonu rozhodnutí vystupoval jako oprávněný, sám ho inicioval a jeho průběh byl do značné míry v jeho dispozici, by znamenala de facto "nadpráví" oprávněných ve vztahu k neomezenému okruhu třetích osob, jejichž majetek by mohl být v exekuci dotčen. Nadto by tím došlo k naprostému "překroucení" smyslu ustanovení § 150 o. s. ř. Za,,důvody hodné zvláštního zřetele“ se považují zejména majetkové, sociální, osobní a další poměry účastníků řízení (srov. např. Bureš, J. a kolektiv: Občanský soudní řád. Komentář. I. Díl.

7. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2006, str. 673 a násl.). V souzené věci byl žalobce podnikatel, na straně žalované [příjmení] správa sociálního zabezpečení. Též optikou poměrů účastníků by se jevil postup podle § 150 o. s. ř. nepřiléhavý, majetkové poměry žalovaného neodůvodňují použití § 150 o. s. ř. Stěží lze rozumně uvažovat o např. tíživých majetkových poměrech žalovaného, kvůli kterým je nezbytné odepřít právo na náhradu nákladů řízení žalobci ve výši 15 552 Kč.

37. Žalovaný ve vyjádření k žalobě namítl, že žalobce před podáním žaloby žalovaného nekontaktoval, např. s žádostí o udělení souhlasu s vyškrtnutím věci ze soupisu § 68 odst. 3 e. ř. Žalovaný plédoval pro užití § 150 o. s. ř.

38. Podle názoru soudu, i pokud by žalovaný nebyl informován o podání vylučovací žaloby před jejím podáním, tak žalovaný nemusel trvat v řízení o vylučovací žalobě na tom, že nárok není oprávněný. Žalovaný mohl uznat žalobní nárok. Žalovaný však setrval na stanovisku, že nynější žaloba je nedůvodná, až do konce řízení. Není tak zřejmé, čeho by mohl žalobce reálně dosáhnout, když by žalovaného před podáním vylučovací žaloby požádal o udělení souhlasu k vyškrtnutí věcí ze soupisu (což žalovaný žalobci vyčítá). Pokud i v řízení o vylučovací žalobě žalovaný setrval na nedůvodnosti žaloby s tím, že souhlasí s názorem exekutora o neplatnosti již první kupní smlouvy, pak lze předpokládat, že by konzistentně s tím ani neudělil žalobci souhlas k vyškrtnutí věcí ze soupisu.

39. Zde lze přiměřeně citovat i např. následující usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 707/11:„ …Věřiteli jako navrhovateli exekuce je ve smyslu platné právní úpravy dána možnost, aby sledoval úkony pověřeného soudního exekutora a aby jeho případný "hraniční přístup korigoval"… stěžovatelka o činnost pověřené soudní exekutorky nijak nezajímala, soupisu movitých věcí nebyla přítomna, před zahájením jednání ve věci dne 25. 3. 2010 před okresním soudem i přes poučení ke smírnému vyřešení sporu zastavení exekuce nenavrhla, naopak navrhovala zamítnutí žaloby i poté, co bylo čteno usnesení o vyloučení věci, která byla předmětem tohoto řízení a dále zpochybňovala vlastnictví žalobce k předmětné věci, i když byl v řízení jako důkaz proveden doklad o zakoupení této věci a vyslechnut žalobce. Tyto skutečnosti činí zcela nevěrohodnými tvrzení stěžovatelky, že nemohla sporu zabránit, protože nevěděla, že do soupisu věcí movitých byla sepsána i movitá věc vlastnicky náležející třetí osobě. I když je pravdou, že stěžovatelka za činnost pověřené soudní exekutorky neodpovídá, nepochybně bylo v jejím zájmu a procesních možnostech, aby tuto činnost sledovala a svůj procesní postup korigovala mimo jiné i v závislosti na obsahu jí doručených rozhodnutí. Stěžovatelka sice argumentuje tím, že se o žalobě o vyloučení věci movité ze soupisu dozvěděla až dne 27. 8. 2009, zcela však pomíjí skutečnost konstatovanou krajským soudem, že právnímu zástupci stěžovatelky (a povinnému) bylo předmětné usnesení soudní exekutorky o vyloučení movité věci ze soupisu řádně doručeno, takže se měla možnost s jeho obsahem seznámit ještě před svým vyjádřením k žalobě.“. Přiměřeně lze citovat i např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3728/12:„ Stěžovatel ve svém návrhu uvedl, že podání excindační žaloby bylo pro něj do značné míry překvapivé, neboť vedlejší účastníci namísto snahy o smírné vyřešení věci rovnou podali vylučovací žalobu, aniž by měl soudní exekutor či účastník řízení možnost se s takovými důkazy před podáním vylučovací žaloby seznámit. Z vyžádaného soudního spisu oproti tomu tvrzení však vyplývá, že [jméno] [příjmení] si podala návrh na vyškrtnutí movitých věcí z exekuce, o němž soudní exekutor JUDr. [jméno] [příjmení] rozhodl svým usnesením ze dne 8. 4. 2011 sp. zn. [spisová značka] tak, že je zamítl. Nelze tedy dát stěžovateli zapravdu v tom smyslu, že by podání vylučovací žaloby bylo ze strany oprávněného neočekávané nebo že by se [jméno] [příjmení] nesnažila zvrátit výsledek jednání exekutora jinak, než podáním žaloby.“.

40. Na podporu svého názoru o nedůvodnosti aplikace výjimečného institutu podle § 150 o. s. ř. soud odkazuje i na usnesení Ústavního soudu z 3. 3. 2020 sp. zn. III. ÚS 64/20, které z ústavně právních hledisek aprobovalo rozhodnutí krajského soudu, který též odmítl aplikovat § 150 o. s. ř. s argumentací -„ stěžovatelka v exekučním řízení měla možnost sledovat činnost soudního exekutora a způsob vymáhání pohledávky. Stěžovatelka i poté, kdy jí byla doručena žaloba a seznámila se s argumentací vedlejšího účastníka řízení, jakož i s listinami jím předloženými, mohla si sama vyhodnotit procesní pozici, avšak na tuto situaci nikterak nezareagovala. Naopak v průběhu řízení vlastnictví vedlejšího účastníka řízení zpochybňovala. Za daných okolností tedy nebyla aplikace § 150 o. s. ř. podle krajského soudu na místě.“.

41. Pokud jde o stěžovatelkou dovolávaný nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 292/07, lze odkázat na jeho interpretaci provedenou samotným Ústavním soudem, a to např. v usnesení sp. zn. III. ÚS 64/20:„ Co se týče stěžovatelkou zmiňovaného rozporu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 292/07, je třeba poukázat na to, že Ústavní soud se zde vyjadřoval k možnému (nikoliv nutnému) použití § 150 o. s. ř., přičemž vymezil základní mantinely jeho aplikace v případě excindačních sporů. Ústavní soud v tomto nálezu přesto setrval na závěru, že základní zásadou, která ovládá rozhodování o náhradě nákladů civilního sporného procesu, je zásada úspěchu ve věci, vyjádřená v § 142 odst. 1 o. s. ř. V této zásadě se totiž promítá myšlenka, že ten, kdo důvodně bránil své subjektivní právo nebo právem chráněný zájem, by měl mít právo na náhradu nákladů, jež při této procesní činnosti účelně vynaložil, proti účastníku, jenž do jeho právní sféry bezdůvodně zasahoval. Právo úspěšné procesní strany vůči neúspěšné straně řízení na náhradu nákladů vychází ze základního strukturního principu, který se v civilním sporném procesu uplatňuje, tj. ze systému dvou stran v kontradiktorním postavení, v rámci něhož účastníci řízení vystupují jako vzájemní oponenti, uplatňující v řízení protichůdné zájmy…“ (srov. též nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3125/16).

42. Žalobce má právo na náhradu nákladů právního zastoupení. Soud vyšel z tarifní hodnoty podle § 9 odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jako„ AT“). Nejvyšší soud opakovaně vysvětlil, že odměna advokáta za zastupování v řízení o excindační žalobě se nestanoví podle ceny věci z exekuce vylučované (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3104/2013, rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 5408/2014). Tarifní hodnota ve smyslu ustanovení § 9 AT (tam, kde hodnotu věci nebo práva nelze vyjádřit v penězích nebo ji lze zjistit jen s nepoměrnými obtížemi) je advokátním tarifem ve vyjmenovaných případech stanovena podle povahy právní věci (srov. § 9 odst. 2, odst. 3 a odst. 4 AT), definované v případě excindační žaloby určením, zda tu je právo žalobce k majetku, které nepřipouští výkon rozhodnutí či exekuci (srov. § 267 o. s. ř. a § 9 odst. 3 písm. a) a odst. 4 písm. b) AT). Je-li majetkem movitá věc, považuje se za tarifní hodnotu částka 35 000 Kč podle § 9 odst. 3 písm. a) AT. Lze poukázat i na usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1622/10. Žalobce má právo na odměnu právního zástupce v celkové výši 10 000 Kč za čtyři úkony právní služby: odměna 2 500 Kč za přípravu a převzetí věci (§ 11 odst. 1 písm. a) a § 7 bod 5. AT) a odměna 3 x 2 500 Kč za účast zástupce na třech jednání (§ 11 odst. 1 písm. g) AT). Dále jde o paušální náhradu hotových výdajů podle § 13 odst. 3 AT ve výši 1 200 Kč (4 x 300) a podle § 137 odst. 3 o. s. ř. o náhradu DPH ve výši 2 352 Kč. Žalobce má právo i na zaplacený soudní poplatek ve výši 2 000 Kč Celkem je žalovaný povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 15 552 Kč, k rukám jeho zástupce (§ 149 odst. 1 o. s. ř.), do 3 dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).

43. Náklady za podání žalobce z 18. 1. 2021 soud žalobci nepřiznal, pro neúčelnost (§ 142 odst. 1 o. s. ř.), jelikož tam uvedené skutečnosti byly uvedeny hlavně v reakci na výzvu soudu a mohly a měly být uvedeny již v žalobě. Za podání z 29. 4. 2021 a z 23. 5. 2021 soud žalobci rovněž pro neúčelnost náklady řízení nepřiznal, jelikož tam uvedené mohlo být uvedeno při jednání, které bezprostředně následovalo po doručení těchto dvou podání soudu (jednání se konalo 30. 4. 2021 a 25. 5. 2021).

Poučení