47 C 174/2021-50

Rubrum

Městský soud v Brně rozhodl předsedou senátu JUDr. Radkem Malenovským jako samosoudcem ve věci žalobce: ; [právnická osoba], IČ: [osobní údaje žalobce] sídlem [adresa žalobkyně] zastoupený advokátem JUDr. Ing. [jméno] [příjmení] [jméno]. sídlem [adresa], [obec a číslo] proti žalovanému: ; [celé jméno žalovaného], narozený dne [datum] bytem [adresa žalovaného] o zaplacení 17 613,62 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku ve výši 3 565 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 3 565 Kč od 3. 7. 2021 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Zamítá se žaloba v části požadavku na zaplacení částky 4 938,37 Kč, s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 1 324,22 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 3 986,66 Kč, s úrokem ve výši 29 % ročně z částky 8 503,37 Kč od 19. 12. 2020 do zaplacení, s úrokem z prodlení z částky 8 503,37 Kč od 19. 12. 2020 do 2. 7. 2021 ve výši 9,75 % ročně, s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 4 938,37 Kč od 3. 7. 2021 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 1,25 % ročně z částky 3 565 Kč od 3. 7. 2021 do zaplacení.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku ve výši 2 300 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 2 300 Kč od 3. 7. 2021 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

IV. Zamítá se žaloba v části požadavku na zaplacení částky 6 810,25 Kč, s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 1 369,38 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 2 722,7 Kč, s úrokem z prodlení z částky 9 110,25 Kč od 19. 12. 2020 do 2. 7. 2021 ve výši 9,75 % ročně, s úrokem ve výši 29 % ročně z částky 9 110,25 Kč od 19. 12. 2020 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 6 810,25 Kč od 3. 7. 2021 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 1,25 % ročně z částky 2 300 Kč od 3. 7. 2021 do zaplacení.

V. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

VI. Žalobce je povinen zaplatit České republice - Městskému soudu v Brně doplatek soudního poplatku ve výši 200 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou ze dne 17. 8. 2021 (podána u soudu téhož dne) domáhal po žalovaném zaplatit: Nárok 1 -) částku 8 503,37 Kč na jistině, -) kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 1 324,22 Kč, -) kapitalizovaný úrok ve výši 3 986,66 Kč, -) zákonný úrok z prodlení z částky 8 503,37 Kč od 19. 12. 2020 do zaplacení ve výši 9,75 %, -) úrok 29 % ročně z částky 8 503,37 Kč od 19. 12. 2020 do zaplacení, to vše z titulu smlouvy o zápůjčce ze dne 22. 3. 2018, [číslo]. Nárok 2 -) částku 9 110,25 Kč na jistině, -) kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 1 369,38 Kč, -) kapitalizovaný úrok ve výši 2 722,70 Kč, -) zákonný úrok z prodlení z částky 9 110,25 Kč od 19. 12. 2020 do zaplacení ve výši 9,75 %. -) úrok 29 % ročně z částky 9 110,25 Kč od 19. 12. 2020 do zaplacení, to vše z titulu smlouvy o zápůjčce ze dne 13. 12. 2017, [číslo].

2. Žalovaný se v řízení k žalobě nevyjádřil.

3. Dne 22. 4. 2022 proběhlo jednání, na kterém soud provedl dokazování, a dne 26. 4. 2022 vyhlásil tento rozsudek. Z listinných důkazů soud zjistil následující skutečnosti.

4. K nároku 1 5. Mezi právním předchůdcem žalobce, společností [právnická osoba], [IČO], a žalovaným došlo dne 22. 3. 2018 k uzavření Smlouvy o zápůjčce [číslo]. Na základě této smlouvy poskytl právní předchůdce žalobce žalovanému peněžní prostředky ve výši 13 000 Kč, a to v hotovosti v den uzavření Smlouvy, což žalovaný potvrdil svým podpisem smlouvy (důkaz: listina smlouvy ze dne 22. 3. 2018, [číslo]).

6. Právní předchůdce žalobce, jako poskytovatel zápůjčky, posoudil před jejím poskytnutím schopnost žalovaného požadovanou zápůjčku splácet dle zákaznické karty. Zejména provedl vyhodnocení informací požadovaných a získaných od žalovaného před uzavřením předmětné smlouvy o zápůjčce [číslo]. Žalovaný byl dotazován na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry a tyto informace byly ověřovány oproti dokladům vyžádaných od žalovaného. Poskytnuté informace byly zaznamenány do zákaznické karty žalovaného a byly ověřeny doklady uvedenými v části zákaznické karty nazvané„ Ověřené dokumenty“, mezi které patří výměr invalidního důchodu.

7. Žalovaný byl povinen splácet dluh částkou 408 Kč týdně, s úrokem 29 % ročně, v celkem 60 splátkách, poslední splátka dne 16. 5. 2019, zaplatil však toliko částku 9 435 Kč (tvrzení žalobce, které nebylo zpochybněno).

8. Pohledávka vyplývající z výše uvedené smlouvy, včetně příslušenství, se všemi právy s ní spojenými, byla ze strany společnosti [právnická osoba] postoupena na základě Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 18. 12. 2020 žalobci jako novému věřiteli, a to s účinností ke dni 5. 1. 2021 (důkaz: Smlouva o postoupení pohledávek, Příloha č. 1 Smlouvy o postoupení pohledávek – strana č. 23 ze Seznamu postoupených pohledávek).

9. Ke kapitalizovanému úroku ve výši 3 986,66 Kč soud uvádí, že se jedná o úrok ve výši 29 % ročně počítaný z dlužné jistiny ve výši 8 503,37 Kč od 17. 5. 2019, tj. od marného uplynutí lhůty pro úhradu poslední splátky dle splátkového kalendáře, do 18. 12. 2020.

10. Ke kapitalizovanému úroku z prodlení ve výši 1 324,22 Kč soud uvádí, že se jedná o zákonný úrok z prodlení ve výši 9,75 % ročně počítaný z dlužné jistiny ve výši 8 503,37 Kč od 24. 5. 2019, tj. od marného uplynutí týdenní (sedmidenní) lhůty pro úhradu poslední splátky dle splátkového kalendáře, do 18. 12. 2020.

11. K nároku 2 12. Mezi právním předchůdcem žalobce, společností [právnická osoba], [IČO], se sídlem [adresa], a žalovaným došlo dne 13. 12. 2017 k uzavření Smlouvy o zápůjčce [číslo]. Na základě této smlouvy poskytl právní předchůdce žalobce žalovanému peněžní prostředky ve výši 14 000 Kč, a to v hotovosti v den uzavření Smlouvy, což žalovaný potvrdil svým podpisem smlouvy (důkaz: listina smlouvy ze dne 13. 12. 2017, [číslo]).

13. Právní předchůdce žalobce, jako poskytovatel zápůjčky, posoudil před jejím poskytnutím schopnost žalovaného požadovanou zápůjčku splácet dle zákaznické karty. Zejména provedl vyhodnocení informací požadovaných a získaných od žalovaného před uzavřením předmětné smlouvy o zápůjčce [číslo]. Žalovaný byl dotazován na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry a tyto informace byly ověřovány oproti dokladům vyžádaných od žalovaného. Poskytnuté informace byly zaznamenány do zákaznické karty žalovaného a byly ověřeny doklady uvedenými v části zákaznické karty nazvané„ Ověřené dokumenty“, mezi které patří výměr invalidního důchodu.

14. Žalovaný byl povinen splácet dluh částkou 1 155 Kč měsíčně, s úrokem 29 % ročně, v celkem 24 splátkách, poslední splátka dne 18. 12. 2020, zaplatil však toliko částku 11 700 Kč (tvrzení žalobce, které nebylo zpochybněno).

15. Pohledávka vyplývající z výše uvedené smlouvy, včetně příslušenství, se všemi právy s ní spojenými, byla ze strany společnosti [právnická osoba] postoupena na základě Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 18. 12. 2020 žalobci jako novému věřiteli, a to s účinností ke dni 5. 1. 2021 (důkaz: Smlouva o postoupení pohledávek, Příloha č. 1 Smlouvy o postoupení pohledávek – strana č. 19 ze Seznamu postoupených pohledávek).

16. Ke kapitalizovanému úroku ve výši 2 722,70 Kč soud uvádí, že se jedná o úrok ve výši 29 % ročně počítaný z dlužné jistiny ve výši 9 110,25 Kč od 14. 12. 2019, tj. od marného uplynutí lhůty pro úhradu poslední splátky dle splátkového kalendáře, do 18. 12. 2020.

17. Ke kapitalizovanému úroku z prodlení ve výši 1 369,38 Kč soud uvádí, že se jedná o zákonný úrok z prodlení ve výši 9,75 % ročně počítaný z dlužné jistiny ve výši 9 110,25 Kč od 13. 6. 2019, tj. od marného uplynutí měsíční lhůty po úhradě poslední splátky žalovaným, do 18. 12. 2020.

18. Právní hodnocení společné pro oba dva nároky:

19. Soud dospěl k závěru, že žalobce a žalovaný uzavřeli v tom kterém případě smlouvu o spotřebitelském úvěru ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, ve spojení s § 2395 občanského zákoníku. V dané věci se jedná o spotřebitelský úvěr dle ust. § 2 odst. 1 cit. zákona, když se jedná o úvěr poskytovaný spotřebiteli. Právní předchůdce žalobce byl osobou poskytující úvěr v rámci své podnikatelské činnosti (viz. ust. § 7 cit. zákona).

20. Podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“) platí, že:„ (1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. (2) Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“. Podle § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru platí:„ (1) Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. (2) Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.“. (3) Změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.“.

21. Z uvedeného je zřejmé, že věřitel poskytne spotřebiteli úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet, jinak je smlouva neplatná.

22. Soud z tohoto důvodu zkoumal otázku posouzení úvěruschopnosti ze strany věřitele z úřední povinnosti. Věřiteli je uložena před uzavřením smlouvy o úvěru povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, přičemž při této činnosti je povinen vynaložit odbornou péči. Tato činnost představuje kvalifikovanou činnost profesionála v příslušném oboru, jejímž obsahem je individuální posouzení konkrétní situace každého jednotlivého spotřebitele žádajícího o úvěr. Jedná se o institut, jehož smyslem je odpovědný přístup věřitelů, kteří mají předem pečlivě posoudit schopnost spotřebitele nabízený spotřebitelský úvěr splácet a v případě, že je výsledek posouzení úvěruschopnosti negativní, spotřebitele nezadlužovat. Primárním cílem je ochrana spotřebitele před neúměrným zadlužováním, sekundárně je chráněn i věřitel před vznikem v budoucnu nedobytných pohledávek. V neposlední řadě je pak chráněna společnost jako celek před různými sociopatologickými jevy (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

23. Soud se nejprve z úřední povinnosti zabýval tím, zda žalobce jakožto poskytovatel spotřebitelského úvěru (žalovaný vystupoval coby spotřebitel - § 419 občanského zákoníku) splnil svou povinnost řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného ve smyslu § 86 zákona o spotřebitelském úvěru.

24. Soud dospěl k závěru, že žalovaný řádně neposoudil úvěruschopnost spotřebitele - žalovaného na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Žalobce porušil svoji povinnost poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

25. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 3225/2015, použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.). Pouhé doplnění čísel do formuláře žalobkyně k hodnocení klienta, aniž je zřejmé, na základě čeho a jak byly tyto údaje získány, nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení s odbornou péčí na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 konstatoval:„ …odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka …“. Nejvyšší soud v usnesení sp. zn. 20 Cdo 3180/2018 konstatoval:„ …věřitel nedostojí povinnosti stanovené zákonem o spotřebitelském úvěru (nepostupuje s odbornou péči při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nepodloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho poměrech; nic na tom nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků“.

26. Soud dospěl k závěru, že věřitel nedostatečně vyhodnocoval úvěruschopnost žalovaného, tudíž smlouva je neplatná, a to absolutně (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 3180/2018, rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 či nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18). Žalobce nepředložil jediný doklad o příjmové či výdajové stránce žalovaného v době sjednávání úvěrové smlouvy. Žalobce nepředložil žádné podklady, z kterých by se vůbec mohl podávat obraz o osobních, majetkových a výdělkových poměrech žalovaného v době sjednávání úvěru. Žalobce, resp. tehdejší věřitel, se spolehl na tvrzení uvedená žalovaným. Právní předchůdce žalobce nijak neověřoval tvrzené výdaje žalovaného, zda má či nemá výdaje např. na bydlení, zda skutečně bydlí u rodičů. To je nedostatečné (k tomu viz např. Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, Ústavní soud v nálezu ze dne 26. února 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39). Pouhé doplnění údajů do formuláře věřitele k hodnocení klienta, aniž je zřejmé, na základě čeho a jak byly tyto údaje získány, nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení s odbornou péčí na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací.

27. Věřitel nesplnil svou povinnost stanovenou mu zákonem, posouzení úvěruschopnosti řádně neprovedl, neboť toto posouzení proběhlo víceméně formálně, bez náležitých a dostatečných podkladů. Soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru je absolutně neplatná podle § 588 občanského zákoníku pro nedostatečné zkoumání úvěruschopnosti žalovaného ze strany žalobce.

28. V případě porušení povinnosti posouzení úvěruschopnosti spotřebitele není neplatnost za těchto okolností uzavřené úvěrové smlouvy stanovena jen na ochranu úvěruneschopného spotřebitele, ale také společnosti jako celku, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i věřitele, v jehož zájmu bezesporu je, aby byl úvěr řádně splácen, aby tohoto byl zavázaný spotřebitel schopen. Řádné splnění povinnosti odborného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele tak chrání i pozici samotných věřitelů, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Veřejnoprávní souvislosti porušení povinnosti poskytovatele úvěru dostatečně zjišťovat poměry spotřebitele (kdy se poskytovatel dopouští správního deliktu, pokud nepostupuje s odbornou péčí) byly nedávno připomenuty i v rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, že obecné soudy by měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit.

29. Nutnost aplikovat ustanovení obecně závazných právních předpisů o absolutní neplatnosti platí i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb. – viz např. rozsudek Krajského soudu v Praze z 12. prosince 2019 sp. zn. 27 Co 221/2019, nález Ústavního soudu z 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18 Ústavní soud totiž v nálezu konstatoval:„ …Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná. Nedostatečné zjištění poměrů dlužníka má i veřejnoprávní souvislosti. Nejvyšší správní soud posuzoval kasační stížnost obchodní společnosti (srov. jeho rozsudek z 1. 4. 2015 č. j. 1 As 30/2015-39) poskytující spotřebitelské úvěry a při výkladu § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, účinného do 30. 11. 2016 (když obsahově obdobná úprava je zakotvena i v § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů, tedy pro účely tohoto výkladu lze vycházet z toho, že se právní úprava nezměnila) …“. Ostatně koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv jako nedostatečnou ochranu spotřebitelských práv shledává i judikatura Ústavního soudu, kdy v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bylo uvedeno, že koncepce relativní neplatnosti spotřebitelských smluv by byla nesouladnou s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, kdy v soukromém právu uplatňovaná zásady autonomie vůle musí být korigována zásadou ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele). Absolutní neplatnost aproboval z ústavněprávních hledisek Ústavní soud u např. v usnesení sp. zn. II. ÚS 1176/21.

30. Soudní dvůr EU rozhodl o výkladu ustanovení směrnice 2008/48/ES na základě předběžné otázky položené českými soudy, byl rozsudek ze dne 5. března 2020 ve věci C -679/18, [anonymizováno] Soudní dvůr došel k závěru, že stejně tak, jako musí vnitrostátní soud zkoumat z úřední povinnosti, zda byla při uzavírání smlouvy o spotřebitelském úvěru dodržena informační povinnost, musí také z úřední povinnosti zkoumat, zda byla splněna povinnost věřitele předem posoudit úvěruschopnost spotřebitele, stanovená v článku 8 směrnice. Z odůvodnění rozsudku vyplývá, že současné doslovné znění § 87 odst. 1 druhé věty zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, je v rozporu s právem Evropské unie Soudní dvůr rozhodl, že články 8 a 23 směrnice 2008/48/ES musí být vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Soudní dvůr dále poukázal na ustálenou judikaturu k tzv. nepřímému účinku směrnic. Podle ní jsou vnitrostátní soudy při použití vnitrostátního práva povinny vykládat vnitrostátní právo v co největším možném rozsahu ve světle znění a účelu směrnice, aby dosáhly výsledku, který směrnice sleduje. Tato povinnost konformního výkladu vnitrostátního práva je vlastní systému Smlouvy o fungování Evropské unie v tom, že umožňuje, aby vnitrostátní soudy v rámci svých pravomocí zajistily plnou účinnost unijního práva při rozhodování o sporech, které jim byly předloženy. Zásada konformního výkladu vyžaduje, aby vnitrostátní soudy učinily vše, co spadá do jejich pravomoci, s tím, že vezmou v úvahu veškeré vnitrostátní právo a použijí metody výkladu jím uznané, aby zajistily plnou účinnost dotčené směrnice a došly k výsledku, který by byl v souladu s jejím cílem; Vnitrostátní soudy, včetně soudů rozhodujících v posledním stupni, musí případně změnit ustálenou vnitrostátní judikaturu, vychází-li z výkladu vnitrostátního práva, který s cíli směrnice není slučitelný. Soudní dvůr konstatoval, že předkládající soud nemůže při rozhodnutí ve věci platně dospět k závěru, že dotčená vnitrostátní ustanovení nelze vyložit v souladu s unijním právem, pouze z důvodu, že byla vyložena českými soudy ve smyslu, který není s unijním právem slučitelný. Předkládajícímu soudu tedy přísluší zajistit plný účinek směrnice 2008/48/ES tím, že na základě své vlastní pravomoci případně výklad českých soudů neslučitelný s unijním právem nepoužije.

31. Dle ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru soud vycházel z toho, že žalobce svoji povinnost dle ust. § 86 cit. zákona nesplnil. Soud tedy při užití cit. ustanovení dospěl k závěru, že smlouva uzavřená mezi účastníky je absolutně neplatná. Podle ust. § 2991 občanského zákoníku platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

32. Žalobci tak nevzniklo a nelze mu přiznat právo na jakékoliv plnění z titulu smlouvy. Pokud tedy žalobce poskytl žalovanému nějakou částku, jednalo se na straně žalovaného o plnění, které přijal z neplatného právního důvodu. Proto je žalovaný povinen vrátit právě tuto částku, sníženou o dosavadní platby.

33. Dále konkrétně k nároku 1 34. Žalovaný obdržel 13 000 Kč a splácet měl měsíčně 1 632 Kč. V zákaznické kartě je uveden čistý příjem žalovaného 10 161 Kč a výdaje 8 155 Kč (4 500 + 2 500 – 1 155), tedy žalovanému zbývalo z invalidního důchodu jen částka 2 006 Kč, ale z toho měl hradit ještě žalobci 1 632 Kč měsíčně. Žalovanému by zbývalo k živobytí 374 Kč měsíčně, což není dostačující částka pro pozitivní prognózu, že žalovaný bude schopen řádně splácet úvěr.

35. V kartě zákazníka je uveden jako další příjem domácnosti 7 000 Kč, ale není tam uvedeno, čí je to příjem, a nebyl věřitelem ověřován. V kartě zákazníka je uveden jako ostatní příjem žalovaného dalších 7 000 Kč, ale ten nebyl ověřen. Rovněž nebylo věřitelem ověřeno, že žalovaný žije s rodiči a že tak nemá náklady na bydlení.

36. Navíc už z karty zákazníka z 22. 3. 2018 plyne, že žalovaný s penězi nevycházel, když uvedl externí splátky zápůjček ve výši 2 500 Kč měsíčně a navíc už v té době splácel splátky u téhož věřitele ze smlouvy z 13. 12. 2017 (viz nárok 2. v tomto řízení).

37. Na základě těchto skutečností je odůvodněn závěr, že věřitel nedostatečně vyhodnotil úvěruschopnost žalovaného, a proto je smlouva absolutně neplatná. Žalobce má právo na zaplacení jen rozdílu, když žalovaný čerpal 13 000 Kč a splatil 9 435 Kč, tj. má právo na vrácení částky 3 565 Kč. Co se týká úroku z prodlení, ten žalobci náleží právě jen z částky 3 565 Kč, a za dobu od 3. 7. 2021. Žalobce prokázal výpisem z webu České pošty„ sledování zásilek“, že výzva k plnění byla žalovanému doručena 1. 7. 2021, tudíž 2. 7. 2021 měl žalovaný povinnost zaplatit dlužnou částku, a proto je od 3. 7. 2021 v prodlení.

38. Soud musel zamítnout smluvní úrok, a to jak kapitalizovaný úrok, tak běžící úrok ve výši 29 % ročně. Dále soud musel zamítnout i kapitalizovaný úrok z prodlení: totiž žalobce při něm vychází z uzavření smlouvy, a od data smluvního dovozuje počátek prodlení, proto je třeba zamítnout i příslušný úrok z prodlení (viz výrok II.)

39. Dále konkrétně k nároku 2 40. Žalovaný obdržel 14 000 Kč a splácet měl měsíčně 1 155 Kč. V zákaznické kartě je uveden čistý příjem žalovaného 9 758 Kč a výdaje 7 000 Kč (4 500 + 2 500), tedy žalovanému zbývalo z invalidního důchodu jen částka 2 758 Kč, ale z toho měl hradit ještě žalobci 1 155 Kč měsíčně. Žalovanému by zbývalo k živobytí 1 603 Kč měsíčně, což není dostačující částka pro pozitivní prognózu, že žalovaný bude schopen řádně splácet úvěr.

41. V kartě zákazníka je uveden jako další příjem domácnosti 7 000 Kč, ale není tam uvedeno, čí je to příjem, a nebyl věřitelem ověřován. Rovněž nebylo věřitelem ověřeno, že žalovaný žije s rodiči a že tak nemá náklady na bydlení. Navíc už z karty zákazníka z 13. 12. 2017 plyne, že žalovaný s penězi nevycházel, když uvedl externí splátky zápůjček ve výši 2 500 Kč měsíčně.

42. Na základě těchto skutečností je odůvodněn závěr, že věřitel nesprávně vyhodnotil úvěruschopnost žalovaného, a proto je smlouva absolutně neplatná. Žalobce má právo na zaplacení jen rozdílu, když žalovaný čerpal 14 000 Kč a splatil 11 700 Kč, tj. žalobce má právo na vrácení 2 300 Kč. Co se týká úroku z prodlení, ten žalobci náleží právě jen z částky 2 300 Kč, a za dobu od 3. 7. 2021. Žalobce prokázal výpisem z webu České pošty„ sledování zásilek“, že výzva k plnění byla žalovanému doručena 1. 7. 2021, tudíž 2. 7. 2021 měl žalovaný povinnost zaplatit dlužnou částku, a proto je od 3. 7. 2021 v prodlení.

43. Žalobce neprokázal doručení hmotněprávní výzvy k zaplacení žalovanému před 1. 7. 2021. Vyvratitelná domněnka zakotvená v § 573 o. z. platí jen v případě, že zásilka adresátovi prokazatelně došla, což dovodila i soudní praxe (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 9. 2019 sp. zn. I. ÚS 1390/19). Nejedná se tedy o domněnku dojití písemnosti, která nebyla adresátovi prokazatelně doručena, ale byla prokazatelně odeslána - viz zákonná dikce„ došlá zásilka“ (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 8. 2019 sp. zn. II. ÚS 2403/19). Ze soudní praxe obdobně i např. usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 7 Cmo 89/2017 ze dne 13. 12. 2018 a z tzv. komentářové literatury srov. obdobně např. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1-654), 2. vydání, 2022, s. 1830 - 1831: E. Dobrovolná. Nad rámec lze uvést, že fikci doručení ujednání smluvních stran založit nemůže (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 3. 2020, sp. zn. 32 Cdo 1287/2018). Proto nebylo možné odvíjet počátek prodlení v závislosti na prokázání prostého odeslání (dání k poštovní přepravě) toho kterého dopisu oznámení o postoupení pohledávek, výzvy k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházející žalobě) žalovanému.

44. Soud musel zamítnout smluvní úrok, a to jak kapitalizovaný úrok, tak běžící úrok ve výši 29 % ročně. Dále soud musel zamítnout i kapitalizovaný úrok z prodlení: totiž žalobce při něm vychází z uzavření smlouvy, a od data smluvního dovozuje počátek prodlení, proto je třeba zamítnout i příslušný úrok z prodlení (viz výrok II.)

45. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 občanského soudního řádu tak, že žádnému z účastníků náhradu nákladů řízení nepřiznal. Žalovaný sice byl ve sporu úspěšnější, a žalobce by tak byl povinen nahradit mu náklady řízení, avšak dle obsahu spisu žalovanému žádné náklady nevznikly. Proto soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku V. tohoto rozsudku.

46. Co se týká výroku VI. tohoto rozsudku, ten je odůvodněn následovně. Žalobce zaplatil soudní poplatek ve výši 800 Kč za návrh na vydání elektronického platebního rozkazu. Elektronický platební rozkaz nebyl vydán, neboť žaloba neobsahovala všechna potřebná skutková tvrzení. Zákon č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích (dále jako„ poplatkový zákon“) stanoví v položce 2 bodu 2 Sazebníku, že pokud nebyl vydán elektronicky platební rozkaz,„ doměří“ soud navrhovateli poplatek podle položky 1 (v nynějším případě jde o doplatek ve výši 200 Kč, jelikož poplatek podle položky 1 bodu 1. písm. a) Sazebníku činil 1 000 Kč). To znamená, že žalobce (a poplatník zároveň) ztratil výhodu„ slevy“ na poplatku. Soud proto výrokem VI. tohoto rozsudku uložil žalobci povinnost zaplatit rozdíl v soudním poplatku 200 Kč.

Poučení