47 C 174/2024 - 60

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl samosoudkyní Mgr. Kateřinou Mlčochovou ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně], [Datum narození žalobkyně] [Adresa advokáta] proti žalované: [Jméno žalované] pro zaplacení 159 625 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 16 000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z této částky od 16. 11. 2024 do zaplacení, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku.

II. Žalovaná je povinna se žalobkyni písemně omluvit do 15 dnů od právní moci rozsudku, a to zveřejněním omluvy na internetových stránkách www.justice.cz, po dobu minimálně dvou měsíců ve znění „Omluva [Jméno žalobkyně], [Anonymizováno], [právnická osoba] se Vám omlouvá za to, že kompenzační řízení za nepřiměřenou délku jiného řízení, které je vedeno u [adresa] je nepřiměřeně dlouhé, v důsledku čehož došlo k porušení Vašeho základního práva na spravedlivý proces, v jeho časové dimenzi.“

III. Žaloba, aby soud uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 143 620 Kč spolu s příslušenstvím, se zamítá.

IV. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení 16 992 Kč, a to do 15 dnů od právní moci rozhodnutí, k rukám právního zástupce žalobkyně.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou z 5. 1. 2024 domáhala odškodnění nemajetkové újmy ve výši 159 625 Kč s příslušenstvím jakožto zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou žalobkyni nepřiměřenou délkou řízení vedeného u [adresa] (dále jen „obvodní soud“) pod sp. zn.: [Anonymizováno] (dále jen „posuzované řízení“) s tím, že celková doba trvání řízení je nepřiměřená. Uvedla, že nárok uplatnila u žalované dne 15. 5. 2024 s tím, že žalovaná dne 4. 11. 2024 vydala stanovisko, kterým žalobkyni přiznala zadostiučinění ve výši 40 375 Kč. Zmiňovanou částku žalobkyně obdržela dne 5. 11. 2024. Předmětem napadeného řízení bylo již kompenzační řízení, které bylo zjevně stiženo soudním ping-pongem. Žalobkyně má za to, že v řízení byl porušen princip iura novit curia. Se zřetelem na shora zmíněné požadovala relutární náhradu ve výši 159 625 Kč a personalizovanou omluvu.

2. Žalovaná ve svém vyjádření z 19. 11. 2024 učinila nesporným, že u ní žalobkyně dne 15. 5. 2024 uplatnila svůj nárok na přiznání zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen „OdpŠk“) ve výši 200 000 Kč, jež jí měla vzniknout v souvislosti s nesprávným úředním postupem [adresa] v řízení vedeném pod sp. zn. [Anonymizováno]. Žádosti žalobkyně bylo částečně vyhověno a žalovaná jí po projednání nároku poskytla relutární náhradu ve výši 40 375 Kč. Co se týká přezkoumaného řízení, tak řízení ve vztahu k žalobkyni trvalo od 17. 2. 2021, kdy byla podána žaloba a doposavad nebylo skončeno. Žalovaná při výpočtu odpovídajícího zadostiučinění přistoupila ke snížení základní částky o 10 % z důvodu rozhodování věci na všech stupních soudní soustavy. Z důvodu částečného podílu žalobkyně na délce řízení žalovaná dále přistoupila k snížení základní částky zadostiučinění o dalších 5 %. Význam řízení hodnotila jako standardní. Se zřetelem na délku naříkaného řízení žalovaná vycházela ze základní částky zadostiučinění 15 000 Kč za rok trvání řízení. Závěrem uvedla, že poskytnuté zadostiučinění představuje odpovídající a dostatečnou kompenzaci vzniklé nemajetkové újmy a ve zbytku nárok žalobkyně nepovažuje za odůvodněný, když v případě žalobkyně se jedná o řetězení kompenzačních řízení.

3. Žalobkyně ve své replice z 6. 12. 2024 důrazně namítala, že žalovaná zcela opomíjí skutečnost, že jediným důvodem, proč řízení trvá nepřiměřeně dlouhou dobu je postup rozhodujícího orgánu, jenž mj. nerespektoval závazný pokyn kasačního rozsudku Nejvyššího soudu a jsou zde tak důvody naopak pro zvýšení základní částky zadostiučinění.

4. Z listinných důkazů a z nesporných skutečností zjistil soud tento skutkový stav:

5. Mezi účastníky nebylo sporu, že žalobkyně u žalované uplatnila svůj nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu za nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce posuzovaného řízení dne 15. 5. 2024.

6. Stran průběhu napadeného řízení za následující období soud provedl důkaz výpisem podstatných úkonů ze spisu [Anonymizováno] [adresa] pod sp. zn. [Anonymizováno]. [adresa].

7. Z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. [Anonymizováno] ze 14. 5. 2024 se podává, že: „Je třeba stále mít na zřeteli, že neposkytnutí peněžitého zadostiučinění je zásadně výjimečné a je na místě v těch (výjimečných) případech, kdy doba řízení nemohla nikterak negativně zasáhnout psychickou sféru žalobce. Nejvyšší soud v kasačním rozhodnutí v této věci zavázal odvolací soud, aby znovu posoudil formu zadostiučinění za jím zjištěnou nemajetkovou újmu žalobkyně, neboť z odůvodnění jeho rozhodnutí nebyly tehdy zřejmé žádné judikaturou dovozené okolnosti, pro něž by bylo možno uznat zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva na projednání a rozhodnutí věci v přiměřené době za postačující. Dále Nejvyšší soud přisvědčil úvahám odvolacího soudu, že i četná procesní podání účastníků mohou mít negativní vliv na délku řízení, ale odvolacímu soudu vytkl, že v napadeném rozhodnutí absentuje úvaha, zda vůbec a v jakém rozsahu lze podávání návrhů a důvodnost podávání opravných prostředků žalobkyně podřadit pod kritérium postupu orgánu veřejné moci, popř. kritérium složitosti věci. Nejvyšší soud konstatuje, že odvolací soud se závěrům kasačního rozsudku i ve svém druhém rozsudku zčásti vzdálil. Význam řízení byl pro žalobkyni odvolacím soudem (shodně i v předchozím rozhodnutí) hodnocen jako zcela standardní. Délku řízení odvolací soud hodnotil jako „ne zcela přiměřenou“, ovšem ne v takovém rozsahu, aby bylo na místě žalobkyni kromě konstatování porušení práva odškodnit i formou relutární. K tomuto závěru odvolací soud uvedl, že OdpŠk upravuje odškodnění účastníka řízení za nepřiměřenou délku řízení z důvodu jeho právní nejistoty, nikoliv z toho důvodu, že délka je zásadně ovlivněna tím, že účastník realizuje důsledně veškerá svá procesní práva. V odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu i nyní absentuje (výslovný) závěr o tom, proč byly v daném případě shledány výjimečné okolnosti, pro něž by bylo dostačující samotné konstatování porušení práva. Prosté úvahy odvolacího soudu, že se žalobkyně podáváním procesních prostředků na délce řízení podílela (množství jí popsaných návrhů umocňovalo kritérium složitosti věci), samy o sobě (a s vědomím standardního významu řízení pro poškozenou) ještě neodůvodňují dostatečnost odškodnění ve formě konstatování porušení práva, mohou však být do budoucna důvodem pro významné snížení základní částky. Odvolací soud se navíc odchýlil také od ustálené judikatury dovolacího soudu při řešení otázky celkové délky řízení, z níž je třeba podle § 31a odst. 3 písm. a) OdpŠk při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění vycházet. Nejvyšší soud v této judikatuře konstatoval, že není-li řízení, ve kterém došlo k porušení práva účastníka na projednání věci v přiměřené lhůtě, skončeno ke dni rozhodování soudu o tomto nároku, musí soud, a to prvního i druhého stupně, vyjít ze stavu řízení ke dni svého rozhodování (§ 154 odst. 1 o. s. ř.).

8. Hlavním důkazem byl spis napadeného řízení, z kterého soud čerpal svá jednotlivá skutková zjištění, která vzal za prokázané. Soud vyčerpal předmět dokazování s tím, že výše uvedené je naprosto dostatečné pro rozhodnutí ve věci a ve věci učinil závěr o skutkovém stavu, který koresponduje s výše popsanými skutkovými zjištěními.

9. Zjištěný skutkový stav soud právně posoudil následovně:

10. Podle § 1 odst. 1 OdpŠk platí, že stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

11. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk platí, že stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

12. Podle § 14 odst. 3 OdpŠk platí, že uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona je podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu.

13. Podle § 15 odst. 2 OdpŠk platí, že domáhat se náhrady škody u soudu může poškozený pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

14. Podle ust. § 26 OdpŠk, pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v tomto zákoně občanským zákoníkem ("o.z.").

15. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk platí, že bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odstavce 2 ustanovení platí, že zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle odstavce 3 ustanovení platí, že v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

16. Žalobkyně splnila podmínku pro soudní uplatnění nároku předvídanou ust. § 14 OdpŠk, neboť u žalované předběžně nárok uplatnila dne 15. 5. 2024, což bylo mezi účastníky nesporným.

17. Na základě provedeného dokazování a s odkazem na shora citovaná zákonná ustanovení, judikaturu Nejvyššího soudu ČR, judikaturu ESLP a stanovisko Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010 (dále jen „Stanovisko“) soud posoudil věc následovně: zákonná úprava zakotvuje odpovědnost státu za škodu, způsobenou nesprávným úředním postupem, spočívající v tom, že nebylo rozhodnuto v přiměřené lhůtě. Úprava postihuje případy, kdy poškození jsou vystaveni frustraci z nepřiměřeně dlouhého průběhu řízení. Přiměřenost délky řízení závisí na okolnostech jednotlivých případů. Rozhodující je přitom celková délka řízení, za kterou je náhrada poskytována. Nejedná se o odškodňování poškozeného za jednotlivý průtah v řízení (viz Stanovisko). V tomto smyslu Nejvyšší soud ve svém usnesení z 19. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1355/2012 také dovodil, že jednotlivé průtahy v řízení, nemusí vždy znamenat, že došlo k porušení práva na přiměřenou délku řízení, jestliže řízení, jako celek odpovídá dobou svého trvání, v němž je možné skončení řízení v obdobné věci zpravidla očekávat. Za porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, které je ve svém důsledku nesprávným úředním postupem ve smyslu výše citovaného ustanovení § 13 OdpŠk, lze považovat jen takový postup soudu v řízení, kdy doba jeho průběhu neodpovídá složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a kdy délka řízení tkví v příčinách vycházejících z působení soudu v projednávané věci; oproti tomu stát nemůže odpovídat za průtahy, které jsou způsobeny nedostatkem součinnosti, či dokonce záměrným působením ze strany účastníků, či jsou vyvolány jinými okolnostmi, které nemají původ v povaze soudu a jejich institucionálním a organizačním vybavení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR z 8. 2. 2011, sp. zn. 25 Cdo 508/2008).

18. V každé jednotlivé věci je třeba hodnotit právo účastníka, aby jeho věc byla projednána a rozhodnuta v přiměřené době, a zároveň obecný požadavek, aby v řízení bylo postupováno v souladu s právními předpisy a byla zajištěna spravedlivá ochrana práv účastníků. Nelze přitom vycházet z předem dané a paušálně stanovené doby řízení, která by z pohledu § 31a OdpŠk, popřípadě čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, mohla být pokládána za přiměřenou.

19. Předmětné řízení trvá ve vztahu k žalobkyni od 19. 8. 2020, kdy byla podán návrh na předběžně projednání nároku u žalované, na který dne 17. 2. 2021 navázala žaloba s tím, že řízení nebylo doposavad skončeno, tj. řízení celkově trvá k vyhlášení rozsudku zdejšího soudu 4 roky a 5 měsíců. Lze shrnout, že v posuzovaném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícím v nevydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě, čímž žalobkyni vznikla nemajetková újma v podobě nejistoty ohledně výsledku posuzovaného řízení. Naříkané řízení bylo procesně složitější, žalobkyně se na délce řízení nepodílela, v postupu orgánů moci byl shledán 1 průtah o délce 6ti měsíců a do určité míry nekoncentrovaný postup, když ve věci došlo k nerespektování závazného právního názoru vyššího soudu, jednalo se o řízení s běžným významem pro žalobkyni. Soud sice v namítaném řízení shledal, jak uvedeno výše, toliko 1 průtah a lze konstatovat, že orgány veřejné moci postupovaly jinak v přiměřených lhůtách, avšak nelze odhlédnout, že délka řízení byla negativně ovlivněna zejména rozhodováním odvolacího soudu, které byly opakovaně shledány jako závadné. S ohledem na zmiňovaný postup soudu, není možné posuzované řízení ve smyslu § 13 odst. 1 OdpŠk považovat za přiměřeně dlouhé, přestože se jednalo o řízení procesně složitější. Pokud jde o formu zadostiučinění, soud dospěl k závěru, že se nejedná o řízení s nepatrným významem pro žalobkyni a celkovou délku řízení nelze klást k tíži žalobkyni, proto se uplatní silná domněnka o adekvátnosti peněžitého zadostiučinění, když k případnému zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva u nepřiměřené délky soudních řízení lze přistupovat pouze ve výjimečných případech, což v daném případě není splněno, tuto formu zadostiučinění soud neshledal dostačující a dospěl k závěru, že je na místě odškodnit újmu v penězích. Ostatně k totožnému závěru dospěla i sama žalovaná.

20. Soud se při stanovení přiměřeného zadostiučinění zabýval kritérii vymezenými v ust. § 31a odst. 3 OdpŠk. Zmíněná kritéria nejsou jedinými, k nimž může soud při posouzení přiměřenosti délky řízení v konkrétní věci přihlédnout, jsou ale zpravidla těmi základními (viz bod IV. Stanoviska).

21. Z konstantní judikatury Evropského soudu pro lidská práva a Nejvyššího soudu ČR (viz např. rozsudek z 12. 1. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1151/2009 nebo Stanovisko) plyne, že za soudní řízení lze přiznat účastníku řízení základní částku v rozmezí mezi 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva roky a dále pak za každý další rok řízení. Za posuzované soudní řízení v dosavadní délce trvání 4 roky a 5 měsíců, soud přiznal žalobkyni základní částku ve výši 51 250 Kč, když vycházel z částky 15 000 Kč za první dva roky (každé soudní řízení musí trvat určitou dobu, přičemž nemajetková újma v prvních letech trvání řízení není příliš závažná) a z částky 15 000 Kč za každý další rok řízení a částky 1 250 Kč za jeden měsíc řízení. Částku ve výši 15 000 Kč ročně pak stanovil s ohledem na celkovou délku namítaného řízení, která překračuje jako celek dobu, ve které bylo možné uzavření rozumně očekávat, avšak není extrémně dlouhá. Pro srovnání soud uvádí, že horní rozmezí částky ve výši 20 000 Kč[Anonymizováno]za jeden rok řízení zvolil Nejvyšší soud v případě délky řízení 21 let, se zohledněním toho, že v době rozhodování v kompenzačním řízení nebylo řízení, ve kterém docházelo k průtahům stále skončeno (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1320/2011). Základní částku ve výši 18 000 Kč považovaly soudy za přiměřenou v řízení trvajícím 14 let a 11 měsíců (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3320/2014) nebo v řízení trvajícím déle než 15 let (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3379/2018). Při porovnáními s uvedenými rozhodnutími považoval proto soud za přiměřené vycházet ze základní částky 15 000 Kč.

22. Posuzované řízení je nutno s ohledem na jeho předmět považovat za řízení procesně složitější (– 15 %), když věc je opakovaně řešena na třech stupních soudní soustavy, což s sebou samozřejmě nese určitou procesní náročnost spojenou s předložením věci nadřízenému soudu. Předmětem řízení byl nárok na náhradu nemajetkové újmy z titulu nepřiměřeně dlouhého řízení taktéž vedeného u zdejšího soudu. Nadto účastníci podávali opakovaně vyjádření ve věci, případně jejich doplnění, v řízení musel soud opakovaně vyzývat účastníky, jak k placení soudních poplatků, tak k odstranění vad jejich podání, dále soud rozhodoval o osvobození od soudních poplatků, o námitkách proti protokolaci. Za složitost řízení tak soud snížil základní částku zadostiučinění o 15 %, když zejména instančnost řízení je skutečnost, jež řízení svou objektivní náročností, délku řízení prodloužila. Po stránce právní a skutkové soud hodnotí řízení jako standardně složité.

23. Jde-li o kritérium jednání poškozeného, v tomto směru lze uzavřít, že se žalobkyně na délce řízení ve smyslu obstrukčním nepodílela. Z důvodu blanketního podání žádosti o osvobození od soudních poplatků nelze dle úvahy zdejšího soudu přistoupit k snížení základní částky zadostiučinění, tak jak ve věci v rámci předběžného projednání nároku učinila žalovaná.

24. Pokud jde o postup orgánů veřejné moci, byť jak již uvedeno výše, tyto postupovaly v obecné rovině plynule a bez průtahů (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1143/2010), když soud ve věci shledal toliko jeden průtah, a to v období od 21. 3. 2022, kdy žalobkyně žádala o osvobození od soudního poplatku a až usnesením z 1. 9. 2022 byla vyzvána k osvědčení svých majetkových a osobních poměrů. Nicméně nelze odhlédnout, že délka řízení byla negativně zatížena zejména opakovaným rozhodováním soudů ve věci, když ve věci došlo i k nerespektování závazného právního názoru vyššího soudu. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. 11. 2023 pod č.j. [Anonymizováno] nerespektoval závazný právní pokyn kasačního rozsudku Nejvyššího soudu ČR pod č.j. [Anonymizováno] Nejvyšší soud v rozsudku pod č.j. [Anonymizováno] konstatoval, že „22. Již v rozsudku ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1328/2009, Nejvyšší soud vysvětlil, že z hlediska kritéria spočívajícího v postupu orgánu veřejné moci [§ 31a odst. 3 písm. d) OdpŠk] je třeba zejména zkoumat, zda jeho postup v řízení odpovídá procesním pravidlům. Dojde-li v řízení ke zrušení rozhodnutí z důvodu jeho závažné vady, spočívající především v nepřezkoumatelnosti rozhodnutí nebo nerespektování závazného právního názoru, popř. v rozporu postupu orgánu veřejné moci, který vydání rozhodnutí předcházel, s procesními předpisy, je třeba takovou skutečnost při posuzování celkové délky řízení zohlednit, a to zejména tehdy, dojde-li v důsledku uvedeného pochybení orgánu veřejné moci ke zjevnému prodloužení řízení oproti stavu, kdy by orgán veřejné moci postupoval z procesního hlediska bezvadně.“ Zdejší soud proto přistoupil k zvýšení základní částky zadostiučinění o 25 %. Nad rámec zmíněného soud uvádí, že je judikatorně ustáleno, že důvodem pro navýšení základní částky zadostiučinění není rozdílný právní názor jednotlivých instancí.

25. Jako poslední z hledisek soud zohlednil význam řízení pro žalobkyni, tento soud vidí jako standardní. Soud uvážil, že ani obecně podle judikatury ESPL se neposkytuje poškozenému zvýšený význam řízení, oproti řízením typu: opatrovnických sporů (srovnej rozsudek ESLP ve věci Kříž proti České republice z 9. 1. 2007, č. 26634/03, § 72), pracovně právních sporů (srov. rozsudek ESLP ve věci Jírů proti České republice z 26. 10. 2004, č. 65195/01, § 47), věci osobního stavu (rozsudek ESLP ve věci Kniat proti Polsku z 26. 7. 2005, č. 71731/01, § 41), věci sociálního zabezpečení (rozsudek ESLP ve věci Salomonsson proti Švédsku ze dne 12. 11. 2002, č. 38978/97, § 38), trestní věci (srovnej např. nález Ústavního soudu z 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 67/2005) a věci týkající se zdraví nebo života (rozsudek ESLP ve věci Silva Pontes proti Portugalsku ze dne 23. 3. 1994, č. 14940/89, č. 14940/89, § 39). Tyto druhy řízení více negativně ovlivňují a zatěžují osobní život poškozeného a mají tak pro poškozeného vyšší význam než řízení jiná (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4761/2010). Jedná se o hledisko obecné, typové, k němuž není třeba vést dokazování, neboť plyne ze samotné podstaty zkoumaných řízení (shodně Stanovisko). Vzhledem k předmětu řízení a výši žalované částky lze mít sice za to, že řízení mělo pro žalobkyni nezanedbatelný, avšak nikoli zvýšený význam - neboť se stále jednalo o spor k peněžitému plnění. Se zřetelem na uvedené soud nepřistoupil k snížení ani k zvýšení základní částky zadostiučinění.

26. Na základě výše uvedeného soud vyčíslil přiměřené zadostiučinění tak, že základ vypočtený ze základní částky 15 000 Kč/rok, se zohledněním poloviční částky za první dva roky zvýšil o 10 %. Celková částka, která náleží žalobkyni jako přiměřené zadostiučinění proto činí 56 375 Kč. Nicméně žalovaná poskytla žalobkyni již částku 40 375 Kč, proto soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni již jen 16 000 Kč a žalobu na zaplacení nemajetkové újmy ve zbývajícím rozsahu (143 620 Kč) neshledal důvodnou a žalobu zamítl (výrok III.). Soud neshledal žádné další relevantní okolnosti pro zvýšení či snížení základní částky.

27. Žalobkyně předběžně uplatnila nárok dne 15. 5. 2024. Soud přiznal žalobkyni úrok z prodlení od 16. 11. 2024. Úrok byl přiznán v zákonné výši dle ust. § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., a to od data prodlení žalované. Žalovaná se dostala do prodlení uplynutím šesti měsíců od předběžného uplatnění nároku u žalované, když platí, že nárok věřitele na zaplacení úroků z prodlení vzniká podle ust. § 1970 o. z. tehdy, nesplní-li dlužník svůj peněžitý dluh řádně a včas, tedy je-li v prodlení, a zároveň dle ust. § 15 odst. 2 OdpŠk se poškozený může domáhat náhrady škody u soudu pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen. K prodlení žalované s náhradou nemajetkové újmy proto došlo až marným uplynutím šestiměsíční lhůty určené k předběžnému projednání nároku, která začala běžet ode dne uplatnění nároku, tj. dne 15. 5. 2024, a teprve ode dne následujícího po uplynutí lhůty žalovanou stíhá povinnost zaplatit úrok z prodlení, když lhůta šesti měsíců skončila dnem 15. 11. 2024, žalovaná se tak dostala do prodlení dne 16. 11. 2024 (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR z 24. 4. 2003, sp. zn. 25 Cdo 2060/2001).

28. Zároveň soud seznal, že vhodnou formou zadostiučinění je ve vztahu k žalobkyni i požadovaná personalizovaná omluva, jejímž obsahem je konstatování porušení práva na spravedlivý proces v jeho časové dimenzi. Judikaturu Nejvyššího soudu se k této otázce jednoznačně vyjádřila a s jejímiž závěry soud nehodlá polemizovat, neboť je považuje za opodstatněné. Dvěma zákonem předpokládanými formami zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení jsou konstatování porušení práva na rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě, anebo – není-li toto konstatování adekvátní satisfakcí – finanční náhrada. Omluva je projevem zdvořilého vyjádření lítosti nad pochybením, ke kterému došlo, a není proto důvodu ji poškozenému vedle přiznané satisfakce neposkytnout. S ohledem na uvedené soud žalobě zcela vyhověl i v této části (výrok II.).

29. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl dle ust. § 142 odst. 1, 3 o. s. ř., když žalobkyně byla úspěšná pouze částečně, avšak rozhodnutí o výši plnění záviselo na úvaze soudu, proto je na něj třeba hledět, jakoby byla plně úspěšný. Náklady žalobkyně jsou představovány zaplaceným soudním poplatkem ve výši 2 000 Kč a náklady za právní zastoupení po drobném zaokrouhlení ve výši 14 992 Kč (výrok IV.). Odměna advokáta byla určena dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), když advokát dle ust. § 9 odst. 4 písm. a), § 7 bod 5 (tarifní hodnota sporu byla v době zahájení řízení 50 000 Kč -usnesení Nejvyššího soudu ČR z 29. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3378/2013) a § 11 odst. 1 písm. a), d) advokátního tarifu vykonal 3 úkony právní služby á 3 100 Kč, spočívající v převzetí a přípravě zastoupení, sepisu žaloby, replice žalobkyně k vyjádření žalované. K odměně advokáta dále náleží paušální náhrada hotových výdajů advokáta za každý ze tří vykonaných právních úkonů 300 Kč dle ust. § 13 odst. 4 advokátního tarifu. Soud dále advokátu přiznal dle ust. § 137 odst. 3 o. s. ř. daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z její odměny, neboť soudu doložil, že je jejím plátcem. Za účast u jednání soudu dne 28. 1. 2025 soud přiznal žalobci z tarifní hodnoty ve výši 16 000 Kč sestávající z částky 1 740 Kč za 1 úkon uvedený v § 11 odst. 1 a. t. včetně paušální náhrady výdajů po 450 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 %. Závěrem soud uvádí, že ve smyslu ust. § 31 odst 4 OdpŠk nemá poškozený právo na náhradu nákladů zastoupení, které vznikly v souvislosti s projednáváním uplatněného nároku u příslušného úřadu.

30. Lhůtu k plnění náhrady nákladů řízení i nároku samotného stanovil soud v souladu s § 160 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř., neboť se jedná o plnění ze státního rozpočtu, podléhající zákonu č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech, ve znění pozdějších právních předpisů a je tak na místě poskytnout žalované lhůtu delší. O povinnosti žalované zaplatit náklady řízení k rukám zástupce žalobce bylo rozhodnuto dle § 149 odst. 1 o. s. ř.