47 C 175/2020-106

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl samosoudkyní Mgr. Kateřinou Mlčochovou ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupen obecným zmocněncem [příjmení] [jméno] [příjmení], [datum narození] bytem [adresa] proti žalované: [osobní údaje žalované] pro zaplacení 152 000 Kč s příslušenstvím, takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 56 533 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od 31. 10. 2020 do zaplacení do 15 dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba o zaplacení částky 95 467 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od 30. 4. 2020 do zaplacení, dále zákonný úrok z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 56 533 Kč od 30. 4. 2020 do 30. 10. 2020 a zákonný úrok z prodlení ve výši 1,75 % ročně z částky 56 533 Kč od 31. 10. 2020 do zaplacení se zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku ve výši 2 900 Kč, a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou z 2. 11. 2020 domáhal odškodnění nemajetkové újmy ve výši 152 000 Kč jakožto zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou žalobci nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Městského soudu v Praze (dále jen„ městský soud“) pod sp. zn.: 22 Cm 41/2011 (dále„ posuzované řízení“) s tím, že celková doba trvání řízení v délce 8 let a 219 dnů je zjevně nepřiměřená. Žalobce vystupoval v posuzovaném řízení o náhradu škody jako žalovaný. Uvedl, že prvý rozsudek městského soudu byl zrušen pro nepřezkoumatelnost, když nebyl prokázán vznik škody a absentovalo odpovídající poučení vůči žalobci. K nepřiměřené délce též přispělo neoprávněné přenesení důkazního břemene na žalované, když žaloba měla být hned v počátku zamítnuta a má tak za to, že rozsáhlé dokazování v posuzovaném řízení bylo prováděno nadbytečně. Žalobce vystupoval v posuzovaném řízení jako žalovaný o náhradu škody ve výši 7 467 278 Kč. Uvedl, že jako člen představenstva byl žalobou insolvenčního správce úpadce - [název] [anonymizována tři slova] (dále„ úpadce“) v očích ostatních členů úpadce poškozen, neboť insolvenční správce tvrdil, že škodu měl žalobce způsobit špatným hospodařením. Naříkané řízení mělo pro žalobce existenční význam, a to vzhledem k výši žalobou uplatněné částky. Se zřetelem na shora zmíněné požadoval relutární náhradu škody s tím, že za jeden rok řízení nárokoval částku ve výši 20 000 Kč, celkem se tedy domáhal přiměřeného zadostiučinění ve výši 152 000 Kč.

2. Žalovaná ve svém vyjádření z 14. 1. 2021 uvedla, že u ní žalobce uplatnil svůj nárok na přiznání zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen„ OdpŠk“) ve výši 152 000 Kč, jež mu měla vzniknout v souvislosti s nesprávným úředním postupem Městského soudu v Praze v řízení vedeném pod sp. 22 Cm 41/2011, avšak po projednání žádosti žalobce došla k závěru, že v posuzovaném řízení nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu. Uvedla, že žalobce se dozvěděl o řízení až doručením žaloby, tudíž do té doby mu nemajetková újma vznikat nemohla. Posuzované řízení bylo velice složité, a to jak po skutkové, tak po právní stránce, bylo prováděno rozsáhlé dokazování, v rámci kterého byl vypracován znalecký posudek a slyšena řada svědků, důkazy byly předkládány v průběhu řízení a v neúplné podobě. Naříkané řízení není dosud skončeno. Soud prvního stupně rozhodoval dvakrát, stejně jako odvolací soud, nyní probíhá dovolací řízení. V řízení nebyla shledána období nečinnosti a jednání byla nařizována v pravidelných intervalech. Spory o zaplacení peněžité částky nejsou spory s vyšším významem pro účastníky a žalobce vystupoval jako jeden z 5-ti žalovaných, s čímž je spojena i procesní složitost řízení. Závěrem uvedla, že do prodlení se mohla dostat až dne 2. 11. 2020 po marném uplynutí zákonem stanovené lhůty.

3. Protože byly splněny podmínky ust. § 115a o. s. ř., soud rozhodl, aniž by ve věci nařizoval jednání.

4. Na základě provedeného dokazování zjistil soud tento skutkový stav:

5. Mezi účastníky nebylo sporu, že žalobce u žalované uplatnil svůj nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu za nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce posuzovaného řízení dne 30. 4. 2020 (zjištěno z uplatnění nároku na náhradu škody způsobenou při výkonu veřejné moci nesprávným úředním postupem z 29. 4. 2020; potvrzení žalované z 30. 4. 2020).

6. Mezi účastníky bylo sporné, zda byla délka posuzovaného řízení přiměřená či nikoliv.

7. Ze spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 22 Cm 41/2011 soud zjistil a vzal za prokázaný následující průběh posuzovaného řízení. Žalobce [příjmení] [jméno] [příjmení], insolvenční správce úpadce, se žalobou doručenou Městskému soudu v Praze ze dne 31. 3. 2011 domáhal na žalovaných: 1) Ing. [jméno] [příjmení], 2) Ing. [jméno] [příjmení], 3) [celé jméno žalobce], 4) [jméno] [příjmení] a 5) Ing. [jméno] [příjmení] (dále„ žalovaní“) náhrady škody ve výši 7 467 728 Kč za to, že jako členové představenstva úpadce nepostupovali s péčí řádného hospodáře. Škodu představovaly zálohy na opravy ve fondu oprav, které se nenacházely v dispozici dlužníka, správce tvrdil, že tyto prostředky mu nebyly předány a mohly být nesprávně spotřebovány na provoz úpadce. Dne 13. 4. 2011 byli žalovaní vyzváni k vyjádření. Žaloba byla doručena dne 26. 4. 2011 žalobci jako žalovanému, jenž si spolu s ostatními žalovanými dne 18. 5. 2011 zvolil společného právního zástupce advokátku JUDr. [jméno] [příjmení], jejímž prostřednictvím podali dne 20. 5. 2011 vyjádření. Žalovaní žalobu neuznali a uvedli, že žalobce není aktivně legitimován k podání žaloby, žalovaní s prostředky nikdy nedisponovali, úpadce měl vyšší disponibilní prostředky, než uvádí správce, úpadce schválil účetní závěrky se ztrátou za rok 2004 až 2008. Dne 6. 6. 2011 bylo doručeno vyjádření žalovaných žalobci, který dne 7. 7. 2011 požádal o prodloužení lhůty k vyjádření, které učinil dne 21. 7. 2011. Dne 10. 8. 2011 soud požádal o stanovisko žalované, které zaslali dne 21. 9. 2011, žalovaní nadále žalobu neuznávali. Referátem soudu bylo stanovisko žalovaných přeposláno žalobci. Dne 7. 11. 2011 žalobce požádal o prodloužení lhůty k vyjádření, které zaslal dne 21. 11. 2011. Dne 23. 11. 2011 soud vyjádření žalobce rozeslal žalovaným. Dne 10. 2. 2012 soud vyžádal spis insolvenčního řízení úpadce, po odmítnutí zapůjčení spisu soud dne 13. 2. 2012 vyžádal informaci, zda je pohledávka vůči žalovaným zapsána do majetkové podstaty úpadce, na což bylo insolvenčním soudem dne 1. 3. 2012 kladně odpovězeno. Dne 21. 3. 2012 soud nařídil jednání na 31. 5. 2012, které bylo z důvodu kolize právního zastoupení žalovaných odročeno na 12. 7. 2012. Dne 3. 7. 2012 se ve věci vyjádřili žalovaní. Dne 12. 7. 2012 se konalo ve věci první jednání ve věci. Žalovaný [příjmení] [jméno] [příjmení] namítl, že listiny z insolvenčního spisu jsou nekompletní, zástupci žalobce bylo uloženo doložit originální rozvahu, neboť založil nezdařilou kopii, současně mu bylo uloženo založit kompletní účetní závěrku a stanovisko účetní společnosti k rekonstrukci účetnictví. Zástupce žalobce též navrhl výslech svědka [jméno] [příjmení]. Soud provedl dokazování větším množstvím listinných důkazů, za účelem dalšího dokazování bylo jednání odročeno na 11. 10. 2012. Dne 10. 8. 2012 žalobce informoval soud o trestním řízení proti žalovaným. Dne 6. 9. 2012 žalobce doplnil do spisu další listinné důkazy. Pro rozsáhlost příloh, nebyly důkazy tištěny a byly ponechány v elektronické podobě. Dne 2. 10. 2011 soud vyžádal zprávu o stavu trestního řízení. Do spisu byl založen i rozbor účetnictví úpadce. Dne 11. 10. 2012 se konalo jednání, soud provedl další listinné důkazy a žalovaným podle § 118a odst. 3 o. s. ř. uložil označit důkazy k prokázání, že jednali s péčí řádného hospodáře, neboť z provedeného dokazování to neměl za prokázané. Zástupkyně žalovaných si vzhledem k rozsáhlosti materiálů, které musí opatřit, vyžádala lhůtu 60 dní pro doplnění, kterou jí soud udělil. Za účelem dalšího dokazování bylo jednání odročeno na neurčito. Dne 7. 12. 2012 se žalovaní vyjádřili a navrhli k důkazu množství listinných důkazů. Dne 11. 12. 2012 soud vyjádření rozeslal. Dne 31. 1. 2013 žalobce navrhl vyslechnout svědkyni [příjmení] [jméno] [příjmení]. Dne 15. 2. 2013 došlo další vyjádření žalobce. Dne 19. 2. 2013 se konalo ve věci jednání. Při tomto jednání žalovaný [příjmení] [jméno] [příjmení] sdělil, že před jednáním odvolal plnou moc pro advokátku JUDr. [jméno] [příjmení]. Ve věci se rovněž vyjádřil těsně před jednáním zástupce žalobce, který se za svůj postup soudu i stranám omlouval. Soud provedl důkaz větším množství listin. Za účelem výslechem svědků navržených žalobcem bylo jednání odročeno na 23. 4. 2013. Dne 16. 4. 2013 se ve věci vyjádřil žalobce. Dne 23. 4. 2013 se konalo ve věci jednání s výslechem svědkyně [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení], který odmítl vypovídat, neboť nebyl zbaven mlčenlivosti. Důvody mlčenlivosti sdělil svědek až při jednání. Zástupci žalobce bylo uloženo, aby podal zprávu, zda žalobce svědka zbavil mlčenlivosti. Žalovaní navrhli výslech svědkyně [jméno] [příjmení]. Jednání bylo odročeno na 25. 6. 2013. Dne 14. 5. 2013 navrhl žalobce provedení výslechu svědkyně [jméno] [příjmení]. Dne 25. 6. 2013 při jednání soud vyslechl svědky [příjmení], [příjmení] a Vyskočila, za účelem pokračování výslechu svědka [příjmení] bylo jednání odročeno na 12. 9. 2013. Dne 27. 8. 2013 žalobce doplnil žalobní tvrzení. Dne 10. 9. 2013 a 12. 9. 2013 se ve věci vyjádřili žalovaní a předložili další důkazy. Dne 12. 9. 2013 se z jednání omluvil svědek [příjmení], neboť byl účastníkem dopravní nehody na cestě na jednání. Soud provedl dokazování dalšími listinnými důkazy a nepřipustil opakované slyšení svědkyně [příjmení], jak navrhovali žalovaní. Při jednání zástupkyně žalovaných navrhla, aby byl slyšen svědek [jméno] [příjmení]. Za účelem výslechu tohoto svědka a svědka [příjmení] bylo jednání odročeno na 14. 11. 2013. Téhož dne se konalo jednání, při kterém byl vyslechnut svědek [příjmení] a [jméno] [příjmení]. Jednání bylo odročeno na 4. 3. 2014. Účastníkům byl nabídnut dřívější termín 30. 1. 2014, avšak zástupkyně žalovaných [číslo] měla v tomto termínu kolizi s jiným jednáním. Dne 13. 11. 2013 došlo podání žalobce. Dne 22. 11. 2013 navrhli žalovaní č. 2 - 5 připojení trestního spisu, ve kterém byla jejich věc odložena. Dne 24. 2. 2014 žalovaný [příjmení] [jméno] [příjmení] založil do spisu další důkazy. Dne 3. 3. 2014 zástupkyně žalovaných označila konkrétní důkazy, které žádala z trestního spisu provést. Dne 4. 3. 2014 se konalo jednání, při kterém soud provedl důkaz trestním spisem a dalšími listinnými důkazy. Žalovaný č. 1 založil do spisu část účetnictví úpadce na CD. Za účelem dalšího dokazování bylo jednání odročeno na 13. 5. 2014. Dne 7. 5. 2014 se vyjádřil žalobce. Dne 13. 5. 2014 se vyjádřili žalovaní [číslo]. Dne 13. 5. 2014 se konalo jednání, při kterém bylo navrženo připojení tří soudních spisů o náhradu škody a výslech svědkyně [příjmení] [jméno] [příjmení]. Za účelem dalšího dokazování, zejména výslechem navržené svědkyně bylo jednání odročeno na 10. 7. 2014. Téhož dne se konalo jednání s výslechem svědkyně [příjmení] a soud provedl důkaz dvěma soudními spisy, když důkaz třetím soudní spis byl shledán jako irelevantní. Soud provedl dokazování i dalšími listinami. Účastníkům byla poskytnuta lhůta 60 dní pro označení dalších důkazů a za účelem dalšího dokazování a přednesu závěrečných návrhů bylo jednání odročeno na 9. 10. 2014. Dne 8. 9. 2014 se žalovaní č. 2-5 vyjádřili a předložili další důkazy. Z důvodu zdravotní indispozice soudce bylo jednání odročeno na 18. 11. 2014. Téhož dne se konalo další dokazování. Soud provedl důkaz listinnými důkazy, přičemž soud zjistil, že peněžní deníky byly založené v neúplné podobě, žalobci bylo uloženo dodat účetní deníky úpadce za roky 2004 – 2008 a za účelem dalšího dokazování bylo jednání odročeno na 13. 1. 2015, když žalovaným byla poskytnuta lhůta k doplnění dalších důkazů. Dne 27. 11. 2014 žalobce založil do spisu další důkazy, které nebyly pro obsáhlost vytištěny. Dne 18. 12. 2014 a 13. 1. 2015 se ve věci vyjádřili žalovaní č. 2-5 a doplnili další důkazy. Dne 13. 1. 2015 se konalo jednání s přehráním účetních deníků. Žalobci bylo uloženo, aby do 60 dnů zajistil stanovisko společnosti, která zpracovávala rekonstrukci účetnictví. Za účelem dalšího dokazování a přednesu závěrečných návrhů soud odročil jednání na 24. 2. 2015. Dne 10. 2. 2015 se vyjádřil žalobce, dne 12. 2. 2015 vyzval k vyjádření žalované. Dne 16. 2. 2015 a 19. 2. 2015 se žalovaní č. 2 - 5 vyjádřili a doplnili důkazy, když vyjádření byla referátem soudu přeposlána žalobci. Dne 24. 2. 2015 se konalo ve věci jednání s provedením dokazování a za účelem přednesu závěrečných návrhů bylo jednání odročeno na 9. 4. 2015. Dne 26. 3. 2015 a 31. 3. 2015 a 8. 4. 2015 se vyjádřili žalovaní č. 2-5, vyjádření přeposlána žalobci dne 27. 3. 2015 a 2. 4. 2015. Dne 31. 3. 2015 a 7. 4. 2015 se vyjádřil žalovaný č.

1. Dne 31. 3. 2015 se vyjádřil žalobce. Dne 9. 4. 2015 byla žaloba zamítnuta. Z důvodu rozsáhlého dokazování a složité materie byla prodloužena lhůta pro vypracování písemného vyhotovení rozsudku do 9. 6. 2015. Dne 17. 6. 2015 se žalobce odvolal. Dne 2. 7. 2015 se odvolal žalovaný č. 1 do nákladového výroku. Dne 3. 7. 2015 byl žalobce vyzván k doplnění odvolání. Dne 16. 7. 2015 žalobce vzhledem k rozsáhlosti kauzy žádá o prodloužení lhůty. Dne 18. 7. 2015 došlo soudu doplnění odvolání žalovaného č.

1. Dne 31. 7. a dne 4. 8. 2015 žalobce své odvolání doplnil, žalovaným přeposláno na základě referátu soudu z 6. 8. 2015. Dne 26. 8. 2015 se žalovaný č. 1 již právně zastoupen Mgr. [jméno] [příjmení] vyjádřil k odvolání a stejně tak žalovaní č. 2-5. Dne 1. 9. 2015 byl spis předložen Vrchnímu soudu v Praze. Dne 24. 6. 2016 Vrchní soud v Praze zrušil rozsudek bez nařízení jednání, neboť městský soud svůj závěr, že žalobce neprokázal vznik škody a žalovaní prokázali, že vynaložili veškeré úsilí na to, aby účetnictví a hospodaření úpadce bylo průhledné, nemají oporu v provedeném dokazování a úvahy soudu nejsou přezkoumatelné, soud rovněž řešil otázky odborné, které mu nepřísluší, a soud žalobce nepoučil podle § 118a o. s. ř., ačkoliv žalobu fakticky zamítl na neprokázání vzniku škody. Soud prvního stupně se potýkal s problémem neúplnosti účetnictví úpadce i sdružení [anonymizováno] (příkazce úpadce), jak ověřoval soud účtování sdružení nelze z rozsudku zjistit. Odvolací soud pak shrnul, že rozsudek je zcela nepřezkoumatelný a místy i nesrozumitelný. Soudu prvního stupně bylo uloženo žalobce poučit dle § 118a o. s. ř. a další rozsudek srozumitelně odůvodnit. Dne 4. 7. 2016 byl spis vrácen soudu prvního stupně, rozhodnutí bylo účastníkům rozesláno dne 12. 7. 2016. Dne 23. 9. 2016 soud nařídil jednání na 24. 11. 2016. Dne 22. 11. 2016 žalobce doplnil tvrzení. Dne 24. 11. 2016 se konalo jednání, při kterém byl žalobce poučen dle § 118a o. s. ř. a žalobci byla poskytnuta lhůta 30 dní. Jednání odročeno na 26. 1. 2017. Dne 20. 12. 2016 žalobce doplnil tvrzení, žalovaným podání žalobce přeposláno na základě referátu soudu z 22. 12. 2016. Dne 6. 1. 2017 se vyjádřil žalovaný č. 1, ostatním účastníkům přeposláno na základě referátu soudu z 10. 1. 2017. Dne 11. 1. 2017 se vyjádřili i zbývající žalovaní a založili do spisu další důkazy. Dne 13. 1. 2017 předložil do spisu další důkazy žalovaný č.

1. Dne 17. 1. 2017 se vyjádřil žalobce. Dne 26. 1. 2017 soud provedl dokazování listinnými důkazy. S ohledem na to, že nebylo ověřeno, jaká částka se ke dni 16. 4. 2009 nacházela ve fondu oprav, soud hodlal vypracovat znalecký posudek. Jednání bylo odročeno na neurčito. Po sdělení otázek na znalce soud dne 16. 3. 2017 zadal znalecký posudek z oboru účetní evidence. Dne 4. 4. 2017 soud spis zaslal znaleckému ústavu. Dne. 4. 5. 2017 znalecký ústav požádal o předložení dokladů a upřesnění otázek, což soud učinil obratem. Dne 7. 7. 2017 byl znalecký posudek doručen soudu. Po jeho rozeslání bylo dne 14. 8. 2017 rozhodnuto o znalečném. Dne 25. 9. 2017 soud nařídil jednání na 14. 1. 2017. Dne 7. 11. 2017 se žalobce vyjádřil a založil do spisu další znalecký posudek z jiného soudního řízení. Dne 14. 11. 2017 se konalo jednání s výslechem znalkyně. Za účelem dodatečných dotazů na znalkyni bylo jednání odročeno na 22. 2. 2018. Dne 21. 12. 2017 se k věci vyjádřili žalovaní č. 2-5 a žalobce. Dne 27. 12. 2017 se vyjádřil žalovaný č.

1. Dne 8. 1. 2018 soud zadal doplnění znaleckého posudku, dne 31. 1. 2018 znalecký ústav posudek doplnil. Dne 22. 2. 2018 soud opětovně vyslýchal znalkyni. Za účelem zhodnocení důkazů a vypracování závěrečných návrhů bylo jednání odročeno na 19. 4. 2018. Dne 20. 3. 2018 soud rozhodl o znalečném. Dne 6. 4. 2018 se vyjádřil žalobce. Dne 12. 4. 2018 se vyjádřili žalovaní č. 2-5. Dne 11. a 19. 4. 2018 se vyjádřil žalovaný č.

1. Dne 19. 4. 2018 soud žalobu opět zamítl. Soud dospěl k závěru, že správce je osobou oprávněnou škodu žalovat, avšak neprokázal, že by úpadci vznikla škoda. Dne 5. 6. 2018 se žalobce odvolal, žalovaným rozesláno k vyjádření dne 7. 6. 2018. Dne 9. 7. 2018 se vyjádřili žalovaní č. 2-5 k podanému odvolání, rozesláno na vědomí dne 10. 7. 2018. Dne 19. 7. 2018 byl spis předložen Vrchnímu soudu v Praze, který až dne 10. 6. 2019 nařídil jednání na 25. 7. 2019. Dne 8. 5. 2019 se vyjádřil žalovaný č. 1 k podanému odvolání. Dne 25. 7. 2019 se konalo jednání, při kterém odvolací soud poučil účastníky o předběžném právním názoru. Strany si vyžádaly prostor pro smírná řešení sporu, jednání bylo odročeno na 23. 9. 2019. Dne 19. 9. 2019 se žalovaní č. 2-5 vyjádřili. Dne 23. 9. 2019 odvolací soud rozsudek potvrdil. Odvolací soud změnil nákladový výrok, kdy žalovaným č. 2-5 byla přiznána náhrada nákladů v rozsahu 6 520 114 Kč a na nákladech odvolacího řízení částku 370 308 Kč, žalovanému č. 1 byla přiznána náhrada nákladů v rozsahu 96 050 Kč Odvolací soud označil skutková zjištění soudu prvního stupně za správná, žalobce byl k žalobě aktivně legitimován, tvrzení žalobce o vzniku škody schodkem na pasivním účtu bylo vyloučeno, využití prostředku fondu k úhradě jiného závazku úpadce by bylo porušení rozpočtové kázně, avšak úpadce by nepoškozovala. Při posouzení otázky náhrady nákladů řízení odvolací soud uvedl, že vzhledem k výši žalobou uplatněné částky, kterou měli solidárně zaplatit žalovaní, měl spor pro žalované značný (existenční) význam. Pokud žalovaní realizovali svoje právo na právní pomoc a pouze prvních 9 úkonů bylo učiněno za účinnosti nákladové vyhlášky, soud spočetl náklady podle advokátního tarifu. Dne 30. 12. 2019 bylo podáno dovolání. Dne 20. 1. 2020 bylo dovolání doručeno žalovaným. Dne 26. 2. 2020 byla věc předložena Nejvyššímu soudu, který o podaném dovolání dosud nerozhodl. Dne 8. 1. 2021 byl spis zapůjčen Obvodnímu soudu pro Prahu 2. Posuzované řízení ve vztahu k žalobci trvá od 26. 4. 2011 do současnosti (10. 3. 2021), zhruba 9 let a 10 měsíců.

8. Hlavním důkazem byl spis napadeného řízení, z kterého soud čerpal svá jednotlivá skutková zjištění, která vzal za prokázané. Soud vyčerpal předmět dokazování s tím, že výše uvedené je naprosto dostatečné pro rozhodnutí ve věci.

9. Zjištěný skutkový stav soud právně posoudil následovně:

10. Podle § 1 odst. 1 OdpŠk platí, že stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

11. Podle § 5 písm. a) OdpŠk platí, že stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním.

12. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk platí, že stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

13. Podle § 14 odst. 3 OdpŠk platí, že uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona je podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu.

14. Podle § 15 odst. 2 OdpŠk platí, že domáhat se náhrady škody u soudu může poškozený pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

15. Podle ust. § 26 OdpŠk, pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v tomto zákoně občanským zákoníkem ("o.z.").

16. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk platí, že bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odstavce 2 ustanovení platí, že zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle odstavce 3 ustanovení platí, že v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

17. Žalobce splnil podmínku pro soudní uplatnění nároku předvídanou ust. § 14 OdpŠk, neboť u žalované předběžně nárok uplatnil dne 30. 4. 2020, což bylo mezi účastníky nesporným.

18. Na základě provedeného dokazování a s odkazem na shora citovaná zákonná ustanovení, judikaturu Nejvyššího soudu ČR, judikaturu ESLP a stanovisko Nejvyššího soudu ČR ze dne ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010 soud posoudil věc následovně: zákonná úprava zakotvuje odpovědnost státu za škodu, způsobenou nesprávným úředním postupem, spočívající v tom, že nebylo rozhodnuto v přiměřené lhůtě. Úprava postihuje případy, kdy poškození jsou vystaveni frustraci z nepřiměřeně dlouhého průběhu řízení. Přiměřenost délky řízení závisí na okolnostech jednotlivých případů. Rozhodující je přitom celková délka řízení, za kterou je náhrada poskytována. Nejedná se o odškodňování poškozeného za jednotlivý průtah v řízení (viz stanovisko Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010). V tomto smyslu Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1355/2012 také dovodil, že jednotlivé průtahy v řízení, nemusí vždy znamenat, že došlo k porušení práva na přiměřenou délku řízení, jestliže řízení, jako celek odpovídá dobou svého trvání, v němž je možné skončení řízení v obdobné věci zpravidla očekávat. Za porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, které je ve svém důsledku nesprávným úředním postupem ve smyslu výše citovaného ustanovení § 13 zákona, lze považovat jen takový postup soudu v řízení, kdy doba jeho průběhu neodpovídá složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a kdy délka řízení tkví v příčinách vycházejících z působení soudu v projednávané věci; oproti tomu stát nemůže odpovídat za průtahy, které jsou způsobeny nedostatkem součinnosti, či dokonce záměrným působením ze strany účastníků, či jsou vyvolány jinými okolnostmi, které nemají původ v povaze soudu a jejich institucionálním a organizačním vybavení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 2. 2011, sp. zn. 25Cdo 508/2008).

19. V každé jednotlivé věci je třeba hodnotit právo účastníka, aby jeho věc byla projednána a rozhodnuta v přiměřené době, a zároveň obecný požadavek, aby v řízení bylo postupováno v souladu s právními předpisy a byla zajištěna spravedlivá ochrana práv účastníků. Nelze přitom vycházet z předem dané a paušálně stanovené doby řízení, která by z pohledu § 31a OdpŠk, popřípadě čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, mohla být pokládána za přiměřenou.

20. Předmětné řízení trvá ve vztahu k žalobci od 26. 4. 2011, kdy mu byla doručena žaloba, neboť řízení nemohlo žalobci způsobovat nemajetkovou újmu, nevěděl-li o něm. Proto mu za dobu od jeho zahájení do doby, kdy se o existenci řízení dozvěděl, nemohla vzniknout nemajetková újma (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4336/2010). Řízení není skončeno a dosud trvá 9 let a 10 měsíců. Lze shrnout, že v posuzovaném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícím v nevydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě, čímž žalobci vznikla nemajetková újma v podobě nejistoty ohledně výsledku posuzovaného řízení. Posuzované řízení bylo složité, žalobce se na délce řízení zásadně nepodílel, postup orgánů moci se dostatečně odrazil v závěru o nepřiměřenosti délky řízení a jednalo se o řízení s běžným významem pro žalobce, který však sdílel újmu s dalšími osobami. Soud shledal v řízení průtah v období od 19. 7. 2018 do 10. 6. 2019 a rozsudek ze dne 9. 4. 2015 byl zrušen jako nepřezkoumatelný. Ojedinělý průtah v řízení je v zásadě tolerovatelný, avšak přidá-li se k tomuto průtahu i zásadní procesní pochybení v podobě nepřezkoumatelného rozsudku, který se samozřejmě vždy negativně projeví na délce řízení, a s přihlédnutím na delší dobu posuzovaného řízení, která činí již téměř 10 let, není možné posuzované řízení ve smyslu § 13 odst. 1 OdpŠk považovat za přiměřeně dlouhé, přestože se jednalo o řízení složité. Pokud jde o formu zadostiučinění, soud dospěl k závěru, že se nejedná o řízení s nepatrným významem pro žalobce a celkovou délku řízení nelze klást k tíži žalobci, proto se uplatní silná domněnka o adekvátnosti peněžitého zadostiučinění, když k případnému zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva u nepřiměřené délky soudních řízení lze přistupovat pouze ve výjimečných případech, což v daném případě není splněno, tuto formu zadostiučinění soud neshledal dostačující a dospěl k závěru, že je na místě odškodnit újmu v penězích.

21. Soud se při stanovení přiměřeného zadostiučinění zabýval kritérii vymezenými v ust. § 31a odst. 3 OdpŠk. Zmíněná kritéria nejsou jedinými, k nimž může soud při posouzení přiměřenosti délky řízení v konkrétní věci přihlédnout, jsou ale zpravidla těmi základními (viz bod IV. Sjednocujícího stanoviska Nejvyššího soudu z 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, dále jen„ Stanovisko“).

22. Z konstantní judikatury Evropského soudu pro lidská práva a Nejvyššího soudu ČR (viz např. rozsudek ze dne 12. 1. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1151/2009 nebo Stanovisko) plyne, že za soudní řízení lze přiznat účastníku řízení základní částku v rozmezí mezi 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva roky a dále pak za každý další rok řízení. Za posuzované soudní řízení v dosavadní délce trvání 9 let a 10 měsíců, soud přiznal žalobci základní částku ve výši 141 333 Kč, když vycházel z částky 16 000 Kč za první dva roky (každé soudní řízení musí trvat určitou dobu, přičemž nemajetková újma v prvních letech trvání řízení není příliš závažná) a z částky 16 000 Kč za každý další rok řízení a částky 1 333 Kč za jeden měsíc řízení. Částku ve výši 16 000 Kč ročně pak stanovil s ohledem na celkovou délku namítaného řízení, která překračuje jako celek dobu, ve které bylo možné uzavření rozumně očekávat, avšak není extrémně dlouhá.

23. Žalobce se v žalobě domáhal odčinění ve výši 20 000 Kč za jeden rok řízení, avšak jak již bylo uvedeno výše, Nejvyšší soud vychází při rozhodování o výši odškodnění ze základní částky 15 000 Kč [ulice] rozmezí částky ve výši 20 000 Kč za jeden rok řízení zvolil Nejvyšší soud v případě délky řízení 21 let, se zohledněním toho, že v době rozhodování v kompenzačním řízení nebylo řízení, ve kterém docházelo k průtahům stále skončeno (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1320/2011). Základní částku ve výši 18 000 Kč považovaly soudy za přiměřenou v řízení trvajícím 14 let a 11 měsíců (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3320/2014) nebo v řízení trvajícím déle než 15 let (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3379/2018). Při porovnáními s uvedenými rozhodnutími považoval proto soud za přiměřené zvýšit základní částku toliko na 16 000 Kč.

24. Posuzované řízení je nutno s ohledem na jeho předmět považovat za řízení skutkově i právně složité (á – minus 10 %). Jednalo o spor o náhradu škody z porušení povinnosti člena představenstva postupovat s péčí řádného hospodáře komplikovaný též probíhajícím insolvenčním řízením. Právní složitost je dána i tím, že k projednání sporu v prvním stupni byl příslušný krajský soud (k tomu srov. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. prosince 2020, č. j. 23 Co 318/2020- 122,„ Soud I. stupně nepochybil, pokud právní složitost věci odůvodnil také poukazem na to, že k projednání sporu v prvním stupni byl příslušný krajský soud, neboť právě právní složitost věci hraje významnou roli při určení věcné příslušnosti soudu. Z ust. § 9 o. s. ř. je zřejmé, že spory a jiné právní věci, pro něž je typická skutková nebo právní obtížnost nebo které se v soudní praxi vyskytují méně často, zákon svěřuje v prvním stupni krajským soudům.“). V řízení bylo prováděno velké množství listinných důkazů, které tvoří dva samostatné svazky soudního spisu. O množství listinných důkazů svědčí i poznámky ve spise stran skutečnosti, že je soud netiskl a nezakládal přímo do spisu, jak je to jinak běžné. V řízení nastala potřeba též provedení důkazu znaleckým posudkem z oboru účetnictví a ve věci bylo provedeno několik svědeckých výslechů. Část důkazů předkládaných správcem, byla nekompletní či v nekvalitních kopiích. Odvozuje –li žalobce svůj nárok o závěry rozsudku odvolacího soudu z 23. 9. 2019, jenž byl vydán v posuzované řízení a který dovodil, že tvrzení žalobce o vzniku škody byla nedostatečná a úpadce by ani užití prostředků z fondu na jiný účel nepoškozovalo, je třeba uvést, že odškodňovací řízení není supervizí posuzovaného řízení. Za vadné postupy se považují pouze zcela evidentní pochybení, nikoli odchylný právní názor, jak má být věc rozsouzena, jak provádět dokazování, či jak jinak se mohlo ve věci postupovat. V případě rozdílného právního názoru se jedná o klasický jev, který provází dvojinstanční soudní řízení a který občanský soudní řád předvídá a umožňuje. Konečně soud za skutkovou složitost případu zadostiučinění nesnižoval nijak razantně, neboť ačkoliv rozsáhlé dokazování nelze hodnotit jako zcela neúčelné (jak to činí žalobce), soud nepřehlédl, že v posuzovaném řízení byl městský soud k důkazním návrhům účastníků značně velkorysý a vyčkával, až účastníci své důkazní prostředky vyčerpají, což za hospodárné rozhodně označit nelze. Dále má soud za to, že posuzované řízení vykazovalo i složitost procesní – minus 10 %. Účastníci podávali obsáhlá podání s průběžnými návrhy na dokazování, z obou stran doručovaná těsně před jednáním, což nepochybně ztěžovalo soudu i účastníkům přípravu na jednání.

25. Řízení probíhalo na třech stupních soudní soustavy. Zohlednění počtu instancí vyjadřuje zásadu, že délka řízení prodlužovaná zásadně o dobu za řízení před další instancí, tj. o dobu potřebnou pro předložení věci přezkumnému soudu, pro jeho přezkumné posouzení a pro případné promítnutí výsledků přezkumu do dalšího postupu v řízení, je ospravedlnitelná (srovnej bod IV. Písm. a) Stanoviska). Soud prvního stupně a odvolací soud rozhodoval dvakrát, nyní rozhoduje Nejvyšší soud. Soud proto snížil základní částku o 20 % (srov. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 1. 2021, č. j. 54 Co 361/2020 – 97:„ Přitom již jen z toho důvodu, byla-li věc, stejně jako v tomto případě, projednávána celkem před soudy třech stupňů, přichází standardně v úvahu snížení obecné základní výše o 20 %“).

26. Jde-li o kritérium jednání poškozeného, v tomto směru lze uzavřít, že se žalobce na délce řízení svým postupem ve smyslu obstrukčním nepodílel. Mnohá vyjádření a návrhy na doplnění dokazování těsně před jednáním se dostatečně odrazily v procesní složitosti věci. Jedna žádost o odročení jednání (31. 5. 2012 - 12. 7. 2012), nemožnost nařízení dřívějšího termínu (30. 1. 2014 - 4. 3. 2014) i časový prostor pro smírné řešení (25. 7. 2019 - 23. 9. 2019) pak řízení sice prodloužily, avšak s ohledem na jeho celkovou délku pouze nepatrně, aby soud přistoupil ke snížení zadostiučinění.

27. Pokud jde o postup orgánů veřejné moci, ve věci nebyly žalobcem žádné konkrétní průtahy tvrzeny a zdejší soud dospěl z provedeného dokazování k závěru, že k žádným významným průtahům v řízení ani nedocházelo. Na celkovou délku řízení měla vliv především skutková složitost řízení. Období nečinnosti od 19. 7. 2018 do 10. 6. 2019 společně s nepřezkoumatelností rozsudku ze dne 9. 4. 2015 byly důvodem, proč soud dospěl k závěru, že délka řízení nebyla přiměřená, a proto se tyto pochybení dostatečně odrazily v samotném závěru o nepřiměřenosti délky soudního řízení (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1240/2013). Řízení bylo jinak plynulé a bez zbytečných průtahů (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1143/2010). Za vadný postup pak nelze považovat přenesení důkazního břemene na žalované (viz výše). Soud proto za postup orgánů veřejné moci zadostiučinění neupravoval.

28. Jako poslední z hledisek soud zohlednil význam řízení pro žalobce, tento soud vidí jako standardní. Soud uvážil, že ani obecně podle judikatury ESPL se neposkytuje poškozenému zvýšený význam řízení, oproti řízením typu: opatrovnických sporů (srovnej rozsudek ESLP ve věci Kříž proti České republice ze dne 9. 1. 2007, [číslo], § 72), pracovně právních sporů (srov. rozsudek ESLP ve věci [příjmení] proti České republice ze dne 26. 10. 2004, [číslo], § 47), věci osobního stavu (rozsudek ESLP ve věci Kniat proti Polsku ze dne 26. 7. 2005, [číslo], § 41), věci sociálního zabezpečení (rozsudek ESLP ve věci Salomonsson proti Švédsku ze dne 12. 11. 2002, [číslo], § 38), trestní věci (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod [číslo]) a věci týkající se zdraví nebo života (rozsudek ESLP ve věci [jméno] [příjmení] proti Portugalsku ze dne 23. 3. 1994, [číslo] [číslo] § 39). Tyto druhy řízení více negativně ovlivňují a zatěžují osobní život poškozeného a mají tak pro poškozeného vyšší význam než řízení jiná (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4761/2010). Jedná se o hledisko obecné, typové, k němuž není třeba vést dokazování, neboť plyne ze samotné podstaty zkoumaných řízení (shodně stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206 / [číslo]). Posuzované řízení byl obchodněprávní spor o zaplacení peněžité částky, který souvisel s činností žalobce v představenstvu obchodní společnosti. Vzhledem k předmětu řízení a výši žalované částky lze mít za to, že řízení mělo pro žalobce sice nezanedbatelný, avšak nikoli zvýšený význam - neboť se stále jednalo o spor k peněžitému plnění (k tomu srov. např. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 8. 2019, č. j. 69 Co 97/2019 – 194, ve kterém poškozená fyzická osoba čelila žalobě z ručitelského prohlášení o zaplacení jistiny převyšující 8 000 000 Kč, avšak s ohledem na skutečnost, že se jednalo o peněžité plnění, nebyl shledán vyšší význam, či obdobně rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. prosince 2020, č. j. 23 Co 318/2020- 122 s předmětem posuzovaného řízení 2 500 000 Kč). Pokud jde o dehonestující povahu žaloby, kterou byl žalobce nařčen, že jako člen představenstva nepostupoval s péčí řádného hospodáře při spravování záloh úpadce, což bylo žalobci nepříjemné i ve vztahu k členům úpadce, soud v této okolnosti neshledal důvod pro zvyšování zadostiučinění. V zásadě každé soudní řízení má pro účastníky i morální rozměr, neboť je vedeno i se snahou k výchově k dodržování smluv a zákonů, k čestnému plnění povinností a k úctě k právům jiných osob (srov. § 1 o. s. ř.). Žaloval-li správce žalobce, že nejednal s péčí řádného hospodáře, cítil se žalobce pochopitelně dotčen. Stejně tak měl správce za to, že pokud by částku, o které byl přesvědčen, že v majetkové podstatě úpadce chybí, nežaloval, nedostál by on povinnosti svědomitě a s odbornou péčí a vyvinout veškeré úsilí, které lze po něm spravedlivě požadovat, aby věřitelé byli uspokojeni v co nejvyšší míře (viz § 36 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., insolvenčního zákona). Soud tímto srovnáním chce nastínit to, že z čeho pro sebe žalobce dovozuje vyšší význam je naprosto standardní a integrální součástí soudního řízení, ve kterém jsou závazně ukládány práva a povinnosti, o kterých jsou strany ve sporu. Tyto závěry soudu v obdobné věci byly pak potvrzeny jako věcně správné rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 24. 11. 2020, č. j. 35 Co 319/2020 – 121). Mylné představy laické veřejnosti, které by snad mohly z delšího průběhu obchodněprávního sporu dovozovat negativní konotace ve vztahu k žalobci jako žalovanému, lze odmítnout jako předsudky, které soud v potaz vzít nemůže, neboť by je tím legitimizoval (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 30 Cdo 4879/2015, který obdobně k presumpci neviny uvedl: Dle názoru dovolacího soudu ovšem nelze dovodit přímou odpovědnost státu za jednání svobodně uvažujících osob, které věděly či vědět měly (dle zásady ignoratia juris non excusat), že ze samotného zahájení trestního stíhání nelze dovozovat, že se osoba stíhaná dopustila trestného činu či jiného právně či morálně závadného jednání, ale přesto se řídily předsudkem, jež hovoří protichůdně. Opačný přístup by takové jednání, motivované předsudkem, legitimizoval.). Nicméně skutečnost, že v posuzovaném řízení soud přihlédl k výši žalované částky při rozhodování o nákladech řízení, bez dalšího neznamená zvýšený význam posuzovaného řízení i z hlediska odškodnění za jeho nepřiměřenou délku. Ustálenou judikaturou bylo dovozeno, že výše peněžitého zadostiučinění takovým důvodem není. Soud ale nepřehlédl, že nemajetková újma byla mezi účastníky, kteří byli všichni členy představenstva úpadce. Institut sdílené nemajetkové újmy je možno použít tam, kdy se může dotýkat většího počtu osob z důvodu objektivně kumulovaných nároků, relativně samostatných společníků procesně organizovaných v samostatném společenství ve společném řízení (týká se typicky vedení např. zaměstnaneckých sporů více zaměstnanců proti zaměstnavateli). V daném případě žalovaní kooperovali ve vedení obchodní společnosti, vznikající újmu tak pociťovali společně a sdíleli nejen osud řízení, ale i újmu s jeho délkou související včetně náhrady nákladů řízení, když žalobce byl spolu s dalšími 3 žalovanými zastoupen stejnou právní zástupkyní (srovnej rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. 12. 2020 č. j. 30 Co 361/2020- 107, který modifikaci zadostiučinění na základě sdílené újmy v takových případech označil za správnou). Společenství žalobců nabízí totiž jisté rozprostření sdílených subjektivních dopadů vedeného sporu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 30 Cdo 3694/2011 a Stanovisko Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. Cpjn 206/2010). Soud tedy základní částku z důvodu sdílené újmy ponížil o 10 %.

29. Na základě výše uvedeného soud vyčíslil přiměřené zadostiučinění tak, že základ vypočtený ze základní částky 16 000 Kč/rok, se zohledněním poloviční částky za první dva roky snížil o 60 %. Celková částka, která náleží žalobci jako přiměřené zadostiučinění proto činí 56 533 Kč. Soud neshledal žádné další relevantní okolnosti pro zvýšení či snížení základní částky.

30. Žalovaná žalobci ničeho neplnila. Žalobce předběžně uplatnil nárok dne 30. 4. 2020. Soud přiznal žalobci úrok z prodlení od 31. 10. 2020 do zaplacení. Úrok byl přiznán v zákonné výši dle ust. § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., a to od data prodlení žalované. Žalovaná se dostala do prodlení uplynutím šesti měsíců od předběžného uplatnění nároku u žalované, když platí, že nárok věřitele na zaplacení úroků z prodlení vzniká podle ust. § 1970 o. z. tehdy, nesplní-li dlužník svůj peněžitý dluh řádně a včas, tedy je-li v prodlení, a zároveň dle ust. § 15 odst. 2 OdpŠk se poškozený může domáhat náhrady škody u soudu pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen. K prodlení žalované s náhradou nemajetkové újmy proto došlo až marným uplynutím šestiměsíční lhůty určené k předběžnému projednání nároku, která začala běžet ode dne uplatnění nároku, tj. dne 30. 4. 2020, a teprve ode dne následujícího po uplynutí lhůty žalovanou stíhá povinnost zaplatit úrok z prodlení, když lhůta šesti měsíců skončila dnem 30. 10. 2020, žalovaná se tak dostala do prodlení dne 31. 10. 2020 (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. 25 Cdo 2060/2001) s tím, že konec lhůty podle měsíců připadá na den, který se pojmenováním nebo číslem shoduje se dnem, na který připadá skutečnost (§ 605 odst. 2 o. z.). Pro posunutí lhůty k plnění by na den pracovního klidu musel připadnout poslední den lhůty, nikoli první den prodlení, jak se domnívá žalovaná (viz § 607 o. z.).

31. Soud zamítl žalobu na zaplacení nemajetkové újmy ve zbývajícím rozsahu (95 467 Kč) jako nedůvodnou. Nedůvodný je i požadavek žalobce na zaplacení zákonného úroku z prodlení za období předcházející prodlení žalované (30. 4. 2020 do 30. 10. 2020) a zaplacení vyššího zákonného úroku než udává nařízení vlády č. 351/2013 Sb. (8,25 %), proto soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku II. rozsudku.

32. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl dle ust. § 142 odst. 3 o. s. ř., když žalobce byl úspěšný pouze částečně, avšak rozhodnutí o výši plnění záviselo na úvaze soudu. Náklady žalobce jsou představovány zaplaceným soudním poplatkem ve výši 2 000 Kč a paušální náhradou nezastoupeného účastníka dle § 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s § 1 odst. 3 písm. a), b), c) vyhlášky č. 254/2015 Sb. za podání žaloby, vyjádření z 24. 2. 2021 a účast při vyhlášení rozsudku dne 10. 3. 2021 (á 300 Kč úkon). Žalobci náleží na náhradě nákladů řízení částka 2 900 Kč. Závěrem soud uvádí, že ve smyslu ust. § 31 odst 4 OdpŠk nemá poškozený právo na náhradu nákladů zastoupení, které vznikly v souvislosti s projednáváním uplatněného nároku u příslušného úřadu.

33. Delší lhůta plnění podle § 160 odst. 1 o. s. ř. odpovídá podmínkám čerpání prostředků ze státního rozpočtu a žalobce nijak nepoškozuje.

Poučení