47 C 176/2023 - 98

Rubrum

Městský soud v Brně rozhodl předsedou senátu JUDr. Radkem Malenovským jako samosoudcem ve věci žalobce:[Anonymizováno] sídlem [Anonymizováno] proti žalované:[Jméno žalované], narozená dne [Datum narození žalované] bytem [Adresa žalované] o vyklizení bytu takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna vyklidit byt č. [hodnota], 1+1, nacházející se ve 2. nadzemním podlaží domu číslo popisné [Anonymizováno], číslo orientační [Anonymizováno] na [adresa], v katastrálním území [adresa] a vyklizený jej předat žalobci do 4 měsíců od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 5 900 Kč do 4 měsíců od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobce se domáhal vyklizení žalovaní z bytu specifikovaného ve výroku I. tohoto rozsudku s odůvodněním, že žalovaná užívá byt od úmrtí jejího druha [jméno FO] od 17. 6. 2022 bez právního důvodu. Žalovaná navrhla žalobu zamítnout.

2. Žalovaná nejprve (viz podání ze dne 12. 9. 2023, na č. l. 18) uvedla, že nemá kam se odstěhovat, je nemajetná a má jen základní vzdělání a v bytě od dubna 2023 bydlí její zletilá dcera s nezletilou vnučkou (narozenou v roce [Anonymizováno]), přičemž otec vnučky výživné nehradí a dcera je nemajetná. Po úmrtí partnera se žalovaná dozvěděla, že nájemné na ni nepřechází a od 17. 6. 2022 užívá byt bez platné nájemní smlouvy a nemá postavení řádného nájemce. Platby za užívání bytu hradí, nemá žádný dluh. Požadavek žalobce na vyklizení bytu je nepřiměřený a v této souvislosti odkázala na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 9. 10. 2007 č. 7205/02 ve věci [jméno FO] proti [Anonymizováno], přičemž případ žalované je obdobný, jelikož stěžovatelka rovněž řešila situaci s přechodem nájmu po úmrtí v obecním bytě ve vlastnictví města Poprad, a proto i vyklizení žalované není nezbytné v demokratické společnosti. Vlastnické právo obce (žalobce) nelze oddělit od povinnosti žalobce pomáhat občanům při uspokojování jejich základních potřeb. Navíc žalovaná patří ke zranitelné menšině - je romské národnosti. Žalovaná odkázala i na § 2 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jako „o. z.“) s tím, že vyhovění žalobě by bylo v rozporu s dobrými mravy.

3. Následně (v podání z 15. 4. 2024) žalovaná přišla s novou verzí, že žalobce s žalovanou jednal, jako by byla řádná nájemkyně, po úmrtí druha žalované žalobce zaslal na jméno jejího druha návrh na zvýšení nájemného, který žalovaná dne 16. 10. 2023 podepsala a za užívání bytu začala hradit zvýšené nájemné, přičemž žalobce tyto částky od žalované přijímá a neinformoval ji, že by nebyla oprávněna dát souhlas se zvýšením nájemného souhlas. Vzhledem k tomu se žalovaná domnívala, že žalobce změnil názor a konkludentním jednáním souhlasil s přechodem nájmu na ni. Žalobce této obraně žalované oponoval, že šlo jen o žalobcovo administrativní pochybení, jelikož návrhy na zvýšení nájemného byly zasílány jen skutečným nájemcům a v té době už nájemce [jméno FO] byl po smrti, pročež nedošlo ani ke konkludentnímu uzavření nájemní smlouvy s žalovanou a pokud žalovaná hradí vyšší částku na nájemném, žalobce to zohlední ve vyúčtování (srov. protokol o jednání z 19. 4. 2024, str. 2).

4. Z důkazů provedených při jednání soud zjistil následující skutečnosti.

5. Žalobce je vlastníkem bytu č. [hodnota], 1+1, nacházejícím se ve 2. nadzemním podlaží domu číslo popisné 626, číslo orientační 22 na [adresa], v katastrálním území [adresa] (dále jako „předmětný byt“), k němuž se domáhá vyklizení (důkaz: informace o pozemku).

6. Předmětný byt měl - na základě nájemní smlouvy ze dne 18. 3. 2015 - v nájmu výlučně [jméno FO], který uzavřel nájemní smlouvu se žalobcem na dobu určitou, která byla postupně prodlužována a naposledy byla prodloužena dodatkem dne 4. 5. 2021 do dne 31. 3. 2023 (důkazy: nájemní smlouva ze dne 18. 3. 2015, Dodatek č. [hodnota] ze dne 2. 5. 2016, dodatek č. [hodnota] ze dne 15. 5. 2017, dodatek č. [hodnota] ze dne 19. 3. 2018, dodatek č. [hodnota] ze dne 16. 4. 2019 a dodatek č. [hodnota] ze dne 4. 5. 2021). V předmětném bytě s nájemcem [jméno FO] [Anonymizováno] žila jakožto družka žalovaná a byla u žalobce evidována (jako spolužijící osoba) od 29. 7. 2020 (důkaz: Evidenční list platný od 1. 9. 2020). Žalobce a nájemce [jméno FO] se dohodli v nájemní smlouvě, že „Pro případ smrti nájemce pronajímatel nesouhlasí s přechodem nájmu na osoby jiné než specifikované v ust § 2279 odst. 1) obč. zák.“ (viz č. l. VIII. 3. nájemní smlouvy).

7. Dne 16. 6. 2022 nájemce [jméno FO] zemřel (důkaz úmrtním listem), bez právního nástupce (řízení o pozůstalosti bylo zastaveno dle § 154 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních) [důkaz sdělením notáře ze dne 30. 11. 2020 s poukazem na usnesení zdejšího soudu ze dne 30. 8. 2022 č. j. [spisová značka]]. Žalovaná v předmětném bytě bydlí dodnes.

8. Již v červnu 2022 se žalovaná obrátila na příspěvkovou organizaci [právnická osoba] s pomocí řešení přechodu nájmu předmětného bytu na ni a řeší svoji bytovou situaci s touto příspěvkovou organizací dodnes (důkaz: Potvrzení o spolupráci ze dne 26. 9. 2023 i Zpráva o spolupráci s žalovanou ze dne 12. 4. 2024 od uvedené příspěvkové organizace).

9. V době bezprostředně předcházející úmrtí nájemce [jméno FO] činilo nájemné 2 298 Kč a zálohy na služby 1 240 Kč (důkaz evidenčním listem platným od 1. 6. 2021 a Evidencí předpisu a plateb).

10. V době svého úmrtí [jméno FO] za užívání předmětného bytu (za dobu, kdy byt užíval s žalovanou) dlužil žalobci částku 12 773 Kč - za vyúčtování služeb za rok 2021 (3 676 Kč), za část nájemného za červen 2021 (2 298 Kč), část nájemného za červenec 2021 (3 261 Kč) a nájemné za červen 2022 ve výši 3 538 Kč (důkaz: Evidence předpisu a plateb). Žalovaná tento dluh nájemce po jeho smrti žalobci uhradila; tj. nájemné za červen 2021 uhradila platbami ze dne 10. 8. a 17. 8. 2022, nájemné za červenec 2021 uhradila platbami ze dne 17. 8. 2022, 12. 10. 2022 a 14. 11. 2022, nájemné za červen 2022 uhradila dne 30. 11. 2022 a nedoplatek za služby za rok 2021 uhradila dne 12. 10. 2022 (důkazy: doklady o zaplacení úhrad za užívání bytu).

11. Dne 27. 7. 2022 si žalovaná osobně převzala od pošty dopis žalobce, v němž žalobce žalované sdělil, že neosvědčuje přechod nájmu k předmětnému bytu na žalovanou dle § 2279 o. z. a že žalovaná není osobou, na kterou by přešel ze zákona nájem bytu (důkaz tímto dopisem s doručenkou).

12. Žalobce dopisem ze dne 29. 8. 2022 (odeslaným 5. 9. 2022) znovu sdělil žalované, že nesouhlasí s přechodem nájmu na žalovanou a vyzval žalovanou, aby se neprodleně dostavila k žalobci k vyřízení formalit ve věci ukončení nájmu (důkaz tímto dopisem s Předávacím protokolem vypravení).

13. Dne 14. 12. 2022 žalovaná žalobci doručila svoji žádost o přechod nájemní smlouvy podle § 2279 o. z. k předmětnému bytu (důkaz touto žádostí).

14. Dne 23. 12. 2022 pošta žalované vhodila do schránky výzvu žalobce z 7. 12. 2022 k vyklizení předmětného bytu do 7 dnů od doručení s odůvodněním, že dědické řízení po [jméno FO] bylo zastaveno kvůli tomu, že pozůstalost byla jen s majetkem bez hodnoty či nepatrné hodnoty (důkaz tímto dopisem a doručenkou).

15. Na výzvu k vyklizení ze dne 7. 12. 2022 žalovaná reagovala dopisem doručeným žalobci 28. 12. 2022, v němž sdělila, že dne 15. 12. 2022 znovu podala žádost o přechod nájmu k předmětnému bytu (důkaz dopisem z 28. 12. 2022).

16. Žalobce vhodil do poštovní schránky žalované svůj dopis ze dne 10. 1. 2023, adresovaný už v té době zemřelému [jméno FO], v němž uvedl, že nájemní vztah [jméno FO] končí dne 31. 3. 2023 a že pokud [jméno FO] bude požadovat prodloužení nájemní smlouvy, ať podá písemnou žádost (důkaz dopisem žalobce ze dne 10. 1. 2023).

17. Žalobce (prostřednictvím Ing. [jméno FO] jakožto náměstkyně primátorky) písemně sdělil žalované dopisem ze dne 20. 2. 2023, že pronajímatel se mohl dle své úvahy rozhodnout, zda s přechodem nájmu po zemřelém nájemci na žalovanou souhlasí či nikoli (důkaz tímto dopisem).

18. Žalovaná dne 23. 3. 2023 doručila žalobci (kontrolnímu výboru zastupitelstva městské části [adresa]-sever) žádost ze dne 9. 3. 2023 o udělení přechodu nájmu na ni (důkaz tímto dopisem).

19. Žalobce (kontrolní výbor zastupitelstva městské části [adresa]-sever) dopisem ze dne 26. 4. 2023 reagoval na žádost žalované ze dne 23. 3. 2023 tak, že žalobce se nedopustil pochybení, pokud nesouhlasil s přechodem nájmu na žalovanou a citoval čl. VIII. 3. nájemní smlouvy (důkaz tímto dopisem).

20. Dne 24. 5. 2023 si žalovaná osobně od pošty převzala opětovnou výzvu žalobce k vyklizení předmětného bytu do 7 dnů od doručení s odůvodněním, že dne 12. 7. 2022, 29. 8. 2022 a 11. 1. 2023 žalobce zaslal žalované svůj nesouhlas s přechodem nájmu předmětného bytu na žalovanou (důkaz tímto dopisem s doručenkou).

21. Na uvedenou výzvu k vyklizení žalovaná reagovala dopisem doručeným žalobci dne 31. 5. 2023 zejména tak, že nemá možnost jiného bydlení (důkaz dopisem žalované z 31. 5. 2023).

22. Žalovaná žalobci dne 30. 5. 2023 doručila žádost z 30. 5. 2023 o zapsání - její dcery [jméno FO], narozené [rodné přijmení] 30. 8. 1983, a vnučky [Anonymizováno] [Anonymizováno], narozené [rodné přijmení] 23. 6. 2014 - k užívání předmětného bytu (důkaz tímto dopisem).

23. Žalovaná dne 2. 8. 2023 doručila žalobci žádost o sociální byt s potřebou komplexní sociální podpory, přičemž se nacházela - ke dni 8. 4. 2024 - v pořadí žadatelů na 1 199. místě (důkaz tímto dopisem s doložkou od sociální pracovnice Magistrátu města Brna ze dne 8. 4. 2024).

24. Dme 1. 8. 2023 byl do domovní schránky žalované vhozen dopis žalobce ze dne 1. 8. 2023 - adresovaný ale již zemřelému [jméno FO] - obsahující návrh na zvýšení nájemného na nové nájemné celkem ve výši 3 259 Kč (důkaz tímto dopisem).

25. Na uvedený návrh žalobce na zvýšení nájemného (adresovaný však zemřelému [jméno FO]) reagovala žalovaná tím, že podepsala v kolonce výslovně pro „podpis nájemce“ sebe. Žalovaná pod (žalobcem na formuláři předtištěný) text „Já, níže podepsaný nájemce výše specifikovaného bytu tímto prohlašuji závazně, že souhlasím s návrhem pronajímatele na zvýšení nájemného na částku 120,00 Kč/m2/měsíc s účinností od 01.11.2023“ uvedla do kolonky označené jako „Jméno, příjmení“ nejen sebe, ale na prvním místě i [jméno FO], ačkoli ten byl v té době již více než rok mrtvý. Rovněž do kolonky „datum narození“ uvedla datum narození [jméno FO] a svoje datum narození. Tyto skutečnosti soud zjistil z důkazu Souhlasem s návrhem pronajímatele na zvýšení nájemného.

26. Orgán sociálně právní ochrany dětí Úřadu městské části města [adresa]-sever spolupracuje s dcerou žalované jakožto matkou vnučky žalované od prosince 2020, vnučka žalované byla svěřena rozsudkem zdejšího soudu do péče matky (dcery žalované), otec vnučky byl zavázán k úhradě výživného. V lednu 2021 se dceři žalované podařilo najít si nájemní bydlení u soukromého majitele na [adresa] a od dubna 2023 bydlí i s vnučkou žalované u žalované, neboť jí vlastník bytu neprodloužil nájemní smlouvu. Dcera žalované čerpá dávky státní sociální podpory a brigádně pracuje, výživné otec vnučky nehradí a dcera žalované podniká kroky k získání výživného. V létě 2023 vnučka žalované chodila do 2. třídy Základní školy Merhautova, v roce 2024 navštěvovala 3. třídu téže školy. OSPOD ze školy, od praktického lékaře ani z vlastní činnosti neeviduje negativní poznatky. Všechny tyto skutečnosti soud zjistil z důkazů zprávou OSPODu ze dne 8. 6. 2023 a 10. 4. 2024.

27. Příjmy žalované činí měsíčně celkem částku 20 130 Kč. Z toho činí částka 1 980 Kč a 1 150 Kč příspěvek na živobytí, 9 000 Kč příjem z titulu dohody o provedení práce uzavřené s korporací [právnická osoba] a 8 000 Kč příjem z titulu dohody o provedení práce uzavřené s korporací [právnická osoba]. Žalovaná pracuje jako pracovník úklidu v Brně. K těmto zjištěním soud odkazuje na pravomocné usnesení zdejšího soudu ze dne 16. 10. 2023 č. j. 47 C 176/2023-48 a na důkazy Dohodou o provedení práce ze dne 8. 11. 2022 a 1. 11. 2022. Žalovaná pro korporaci [právnická osoba]. pracuje od 1. 11. 2022 na pozici úklidový pracovník v administrativní budově a tato korporace je spokojená s prací žalované a počítá s dlouhodobou spoluprací s žalovanou (důkaz: Posudek o zaměstnanci ze dne 9. 3. 2023).

28. Česká republika schválila dne 20. 1. 2020 Strategii sociálního začleňování 2021 – 2030, přičemž do kategorie osob s nejistým bydlení zahrnula i osoby s bydlením bez právního nároku (žijící v bytě bez právního důvodu) [důkaz: Strategie sociálního začleňování 2021-2023].

29. Spolek [právnická osoba]. v rámci projektu [právnická osoba] pro všechny zjistil, že ohroženou skupinou v oblasti bydlení jsou mj. Romové, kteří jsou někdy (slovy spolku „často“) neúspěšní na trhu s bydlením z důvodu diskriminace ze strany realitních makléřů i majitelů bytů (důkaz: Reflexe postavení členů ohrožení skupiny v komerčním sektoru nájemného bydlení v Brně: výstupy z výzkumu realitního trhu z projektu [právnická osoba] pro každého ze dne 30. 1. 2024 od [právnická osoba].).

30. V radničním periodiku [adresa]) z března 2024 místostarosta městské části [adresa]-sever uvedl, že tato městská část má opravené byty, o které není několik měsíců zájem a že jsou to i byty 1+1 o výměře 40 m2 na [adresa] (důkaz citovaným měsíčníkem).

31. Městská část [adresa]-sever zveřejnila v lednu a březnu 2024 nabídku k pronájmu bytu č. [hodnota] na [adresa] o velikosti 1+1 s nájmem 3 823 Kč/měsíc, bytu č. [hodnota] v témže domě za nájemné 3 996 Kč měsíčně, bytu č. [hodnota] v témže domě za nájemné 3 945 Kč měsíčně. Městská část [adresa]-sever zveřejnila v listopadu a prosinci 2022 nabídku k pronájmu bytu č. [hodnota] na [adresa] o velikosti 1+1 s nájmem 3 848 Kč/měsíc. Podmínkou uzavření nájemní smlouvy bylo složení peněžní jistoty ve výši jednoho měsíčního nájemného před podpisem nájemní smlouvy. Žádost o pronájem těchto bytů mohl zaslat jen žadatel zařazený do evidence žadatelů o pronájem běžného obecního bytu na bytovém odboru Úřadu městské části [adresa]-sever. Tyto skutečnosti soud zjistil z důkazů uvedenými nabídkami k pronájmu.

32. Jiné osobě než žalované – konkrétně [jméno FO] – Městská část [adresa] udělila souhlas s přechodem nájmu jiného bytu ve smyslu § 2279 o. z. dne 31. 3. 2020 (důkaz: Žádost o osvědčení přechodu nájmu bytu po smrti nájemce ze dne 2. 3. 2020 a Pokyn k vypracování nájemní smlouvy ze dne 31. 3. 2020).

33. Z článku ze serveru Romea.cz ze dne 22. 1. 2024 soud zjistil, že organizace [jméno FO] sídlící na [adresa] a pomáhá romské komunitě se stala terčem opakovaných rasistických útoků.

34. Z důkazu výslechem svědkyně [tituly před jménem] [jméno FO], [tituly za jménem] (zaměstnankyně příspěvkové organizace [Anonymizováno]), sociální pracovnice, soud zjistil následující skutečnosti. Žalovaná dříve žila s [jméno FO] dlouho, a to mj. na ubytovnách. Žalovaná svědkyni kontaktovala v červenci 2022 s žádostí o pomoc o přechod nájmu na žalovanou ze zemřelého nájemce. Žalovaná se s [jméno FO] domluvila na tom, že ona má na starosti placení energií a [jméno FO] měl na starosti placení nájmu. [jméno FO] byl nemocný před smrtí a žalovaná neuhlídala, aby za bydlení v předmětném bytě nevznikl dluh. V předmětném bytě bydlí žalovaná se zletilou dcerou i nezletilou vnučkou. Žalovaná pravidelně vyzvedává vnučku ze základní školy, potom jde domů a následně jde do druhé práce. Žalovaná žádala žalobce o napsání její dcery a vnučky do evidenčního listu k předmětnému bytu (jakožto příjemce služeb), ale žalobce tomu nevyhověl. Žalovaná podala žádost o sociální byt, ale je daleko v pořadí a čekací lhůty jsou více let, i šest let a více. Žalovaná by mohla bydlet v azylovém domě pro ženy, ale tam jsou sdílené pokoje, sprchy a kuchyně a v takových domech bývají i lidé závislé na alkoholu. Dále by žalovaná mohla bydlet v komerčních ubytovnách, které jsou dvojího typu : 1) buď pokoje po více osobách, 2) nebo pokoj s jednou malou místností pro jednoho člověka (např. ubytovna [Anonymizováno]), přičemž u obou typů je sociální zařízení (včetěn kuchyně) sdílené a dle svědkyně tam bývají “často” štěnice a ubytování v takových komerčních ubytovnách stojí 6 500 Kč a výše. Konečně je možné bydlet v komerčních nájmech, ale je to složité pro člověka s nízkým příjmem; to mj. s ohledem na požadovanou kauci a provizi pro realitního makléře, kteří navíc, pokud slyší jméno napovídající romskému etniku, tak takové nájemce někdy nechtějí s ohledem na přání majitele bytu. Opakovaně jsou žalobcem veřejně nabízeny některé obecní byty k nájmu, a to i v lokalitách pro osoby s nízkými příjmy (a “vyloučených” lokalitách), i Městskou části [adresa]-[Anonymizováno], a o takové byty někdy není zájem. Dokonce svědkyně mívá někdy nabídku od města [Anonymizováno], aby je svědkyně jako sociální pracovnice (potažmo Drom) nabízela svým klientům k nájmu, tj. že jsou volné. Svědkyně žalované nenabízela ubytování v azylovém domě (kvůli tomu, že to podle ní není vhodné pro žalovanou) a ani komerční ubytovny a komerční nájem pro žalovanou (s žalovanou) nehledala (kvůli finanční nákladnosti). SKUTKOVÝ ZÁVĚR 35. Soud na základě dokazování přijal následující závěr o skutkovém stavu. Žalovaná je romské národnosti a bydlí bytě ve vlastnictví žalobce na [adresa] (minimálně od května 2020), přičemž tento byt měl v nájmu výlučně její druh [jméno FO]. [jméno FO] uzavřel s žalobcem nájemní smlouvu k předmětnému bytu dne 18. 3. 2015, přičemž v této nájemní smlouvě bylo uvedeno, že pro případ smrti nájemce žalobce jakožto pronajímatel nesouhlasí s přechodem nájmu na osoby jiné než uvedené v § 2279 odst. 1 o. z. Dne 16. 6. 2022 [jméno FO] zemřel a žalobce opakovaně - poprvé dne 27. 7. 2022 - sdělil žalované, že neuděluje souhlas s přechodem nájmu na její osobu. Žalobce opakovaně – leč marně – vyzval žalovanou k vyklizení předmětného bytu. Žalovaná po úmrtí dřívějšího nájemce [jméno FO] dovolila – bez souhlasu žalobce – v dubnu 2023 nastěhování do předmětného bytu dalším dvěma osobám, a to své zletilé dceři (narozené v roce 1983) a nezletilé vnučce (narozené v roce 2014); tyto všechny tři osoby užívají předmětný byt dosud, bez souhlasu žalobce. PRÁVNÍ POSOUZENÍ SKUTKU 36. Po právním posouzení zjištěného skutkového stavu soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. Otázka přechodu nájmu ve smyslu § 2279 o. z.

37. Podle § 2279 odst. 1 a 2 o. z.: „(1) Zemře-li nájemce a nejde-li o společný nájem bytu, přejde nájem na člena nájemcovy domácnosti, který v bytě žil ke dni smrti nájemce a nemá vlastní byt. Je-li touto osobou někdo jiný než nájemcův manžel, partner, rodič, sourozenec, zeť, snacha, dítě nebo vnuk, přejde na ni nájem, jen pokud pronajímatel souhlasil s přechodem nájmu na tuto osobu. (2) Nájem bytu po jeho přechodu podle odstavce 1 skončí nejpozději uplynutím dvou let ode dne, kdy nájem přešel. To neplatí v případě, že osoba, na kterou nájem přešel, dosáhla ke dni přechodu nájmu věku sedmdesáti let. Stejně tak to neplatí v případě, že osoba, na kterou nájem přešel, nedosáhla ke dni přechodu nájmu věku osmnácti let; v tomto případě skončí nájem nejpozději dnem, kdy tato osoba dosáhne věku dvaceti let, pokud se pronajímatel s nájemcem nedohodnou jinak.“.

38. K předmětnému bytu měl žalobce uzavřenou nájemní smlouvu jen s [jméno FO], který dne 16. 6. 2022 zemřel. Nájem na žalovanou nepřešel ve smyslu § 2279 o. z., jelikož žalovaná byla „jen“ družkou nájemce [jméno FO], tj. nikoli např. jeho manželkou či „partnerem“ ve smyslu registrovaného partnerství podle zákona upravujícího registrované partnerství. Partnerem ve smyslu § 2279 odst. 1 o. z. je třeba rozumět pouze registrovaného partnera, nikoliv partnera v obecném slova smyslu. To plyne i ze zákonné definice pojmu „partner“ užívaného v o. z.; jak uvádí totiž legální definice v § 22 odst. 1 o. z., „Osoba blízká je příbuzný v řadě přímé, sourozenec a manžel nebo partner podle jiného zákona upravujícího registrované partnerství (dále jen „partner“); …“. Pakliže by § 2279 odst. 1 o. z. měl na mysli družský poměr, užil by zákon odpovídající pojem, tj. „druh“ („drižka“) nebo obecně osoba žijící ve společné domácnosti. Dalším argumentem je, že podle § 2279 o. z. je přechod nájmu nástupnictvím svého druhu omezující smluvní volnost vlastníka (pronajímatele) a též proto je třeba toto ustanovení vykládat restriktivně (shodně srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2020 sp. zn. 26 Cdo 3345/2019). Názor, že druh/družka nespadá do „privilegované“ kategorie osob, kde k přechodu nájmu automaticky ze zákona, zastává i soudní praxe (srov. např. rozsudky Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 13. 7. 2021 č. j. 30 C 103/2021-36, či Okresního soudu v Klatovech ze dne 21. 2. 2022 č. j. 5 C 255/2021-59 – oba rozsudku jsou dostupné veřejnosti např. na www.rozhodnuti.justice.cz). Správnost tohoto názoru – tj. že druh/družka spadá jen do kategorie osob ve větě druhé § 2279 odst. 1 o. z. (tedy že na ně přejde nájem, jen pokud s přechodem nájmu pronajímatel souhlasil) - ostatně stvrdila i tzv. komentářová literatura (srov. např. komentář § § 2279 o. z. od [jméno FO] a [jméno FO] na ASPI).

39. Tudíž pokud žalovaná byla „jen“ družkou zemřelého nájemce, byl pro přechod nájmu nezbytný souhlas pronajímatele (tj. žalobce) s přechodem nájmu na žalovanou, avšak žalobce souhlas žalované s přechodem nájmu na ni neudělil. Nájem bytu tak skončil ke dni úmrtí [jméno FO], tj. ke dni 16. 6. 2022 a od 17. 6. 2022 žalovaná užívá byt bez právního důvodu.

40. Navíc předchozí nájemní vztah mezi žalobcem a [jméno FO] by trval v souladu s nájemní smlouvou (viz poslední dodatek k nájemní smlouvě) jen do 31. 3. 2023. Podle § 2279 odst. 2 věta první: „Nájem bytu po jeho přechodu podle odstavce 1 skončí nejpozději uplynutím dvou let ode dne, kdy nájem přešel“. Jak správně uvádí mj. tzv. komentářová literatura (tj. odborná nauka), přecházel-li by nájem sjednaný na dobu určitou (což by byl i případ hypotetického, případného přechodu nájmu na žalovanou), šlo by i po přechodu stále o nájem na dobu určitou, který by skončil uplynutím sjednané doby, tj. uplynutím dne 31. 3. 2023 v situaci případného přechodu nájmu na žalovanou [k tomu blíže srov. např. komentář k § 2279 o. z. na ASPI od [jméno FO] a [jméno FO]; shodně např. Občanský zákoník, 2. vydání (2. aktualizace, 2023), [právnická osoba]. Beck: M. Janoušková, komentář k § 2279 o. z.]. Tudíž ryze hypoteticky, i kdyby na žalovanou přešel nájem ve smyslu § 2279 odst. 1 o. z., tak by přesto nájemní právo žalované zaniklo uplynutím dne 31. 3. 2023 a od té doby by předmětný byt užívala neoprávněně. V případě přechodu nájmu by nový nájemce jen vstupoval do práv a povinností tak, jak byly v nájemní smlouvě uzavřené s předchozím nájemcem sjednány. Žalovaná by tak nemohla nabýt více práv než [jméno FO]. Tedy by žalovaná nemohla nabýt právo nájmu i ve vztahu k době následující po 31. 3. 2023, ačkoli [jméno FO] měl právo nájmu jen do dne 31. 3. 2023.

41. Žaloba na vyklizení tak je důvodná podle § 1040 odst. 1 o. z.; podle tohoto ustanovení platí, že „kdo věc neprávem zadržuje, může být vlastníkem žalován, aby ji vydal.“. Obrana žalované o konkludentním jednání žalobce (o konkludentním udělení souhlasu s přechodem nájmu na žalovanou a konkludentním uzavření nájemní smlouvy)

42. Nedošlo ke konkludentnímu uzavření nájemní smlouvy žalobce s žalovanou a ke konkludentnímu udělení souhlasu s přechodem nájmu na žalovanou.

43. Žalovaná tuto – přitom až později v řízení uvedenou – procesní obranu opírá o skutečnost, že žalobce v době, kdy mu bylo známo, že předchozí nájemce zemřel, zaslal na adresu předmětného bytu návrh na zvýšení nájemného a žalovaná s tím souhlasila, na přiložený formulář připojila své jméno a jméno pana [jméno FO] a doručila to žalobci a že žalobce nijak nereagoval a nenamítal, že smlouvu podepsal někdo jiný než měl. Žalovaná dále uvedla, že od listopadu 2023 žalobce přijímá od žalované vyšší nájemné. Tato obrana žalované důvodná není.

44. Na vznik nájemní smlouvy konkludentním způsobem nelze usuzovat jen z chování jedné smluvní strany (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. 3 Cdon 120/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, č. 10, příloha, roč. 1998). Závěr o uzavření nájemní smlouvy konkludentním způsobem nutně předpokládá, že zde byl dán konkludentní projev vůle směřující k uzavření nájemní smlouvy k předmětnému bytu jak na straně pronajímatele, tak také na straně nájemce (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 2388/2005). Jako dvoustranný právní úkon by musela smlouva o nájmu bytu náležitostí stanovené občanským zákoníkem pro nájemní smlouvy, tj. stanovené v § 2201 o. z.; vznik nájemní smlouvy totiž vyžaduje dohodu smluvních stran o podstatných náležitostech (viz § 1725 o. z.), tedy o přenechání věci nájemci k dočasnému užití za úplatu [obdobně srov. např. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055–3014), 1. vydání, 2014, s. 337 - 346: M. Hulmák, E. Kabelková, bod III. 1.]. K uzavření nájemní smlouvy konkludentním jednáním je tak možné pouze za předpokladu, že došlo mezi oběma stranami ke shodě o všech jejích zákonných podstatných náležitostech (obdobně srov. např. rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. 6. 1995 sp. zn. 14 Co 891/94, publikované na ASPI pod č. JUD13282CZ či v časopise Soudní rozhledy 5/1996, str. 120).

45. Shoda (konsensus) obou účastníků na uzavření nájemní smlouvy tvrzená žalovanou je vyloučena již tím, že příslušný návrh žalobce na zvýšení nájemného nebyl adresován žalované, nýbrž již zemřelému [jméno FO]. Již z tohoto důvodu nelze dovozovat, že by žalobce touto listinou navrhoval uzavření nové nájemní smlouvy právě žalované, či že by souhlasil s uzavřením nájemní smlouvy s žalovanou.

46. K tomu se přidává, že podle § 555 odst. 1 o. z. „právní jednání se posuzuje podle svého obsahu“. Podle svého obsahu byl dopis žalobce z 1. 8. 2023 jen návrhem pronajímatele na zvýšení nájemného v domnělém nájemním vztahu mezi žalobcem a [jméno FO]. Podle svého obsahu nešlo o návrh žalobce na uzavření nové nájemní smlouvy s žalovanou.

47. Ostatně i žalobce (jakožto autor právního jednání v podobě návrhu na zvýšení nájemného) potvrdil (při prvním soudním jednání), že nešlo o návrh na uzavření nájemní smlouvy s žalovanou, ale že šlo o administrativní omyl, jelikož adresát dopisu byl již v době jeho sepisu (dávno) po smrti (srov. protokol o prvním soudním jednání).

48. Skutečnosti, že jde o žalobcův omyl v podobě zaslání návrhu na zvýšení nájemného již zemřelému nájemci, si patrně byla – či minimálně objektivně mohla a měla být – vědoma i žalovaná, která totiž věděla, že její druh je již řadu měsíců po smrti. Samotná žalovaná napsala v prvním vyjádření k žalobě (ze dne 12. 9. 2023) ohledně obdobné situace, že si byla vědoma podobného omylu žalobce. Žalovaná totiž v prvním vyjádření uvedla (viz č. l. 22): „Dopisem ze dne 10. 1. 20123, který žalobce zaslal zemřelému [jméno FO], že mu končí nájemní smlouva dne 31. 3. 2023 a je třeba ji prodloužit (příloha č. [hodnota]). Pokud bude požadovat prodloužení nájemní smlouvy, má podat písemnou žádost. Na tento dopis jsem nereagovala, neboť jsem ho považovala za omyl.“ (podtrženo soudem). Pak však není racionálně obhajitelně vysvětlitelné, proč by v obdobné situaci (kdy jí byl vhozen do schránky dopis žalobce na zvýšení nájemného adresovaný jen zemřelému nájemci) nepovažovala tento další dopis žalobce též za omyl žalobce a že by z něj naopak dovozovala dokonce konkludentní uzavření nájemní smlouvy s žalovanou či konkludentní souhlas s přechodem nájmu na žalovanou. Ve skutečnosti i citovaná pasáž z prvního vyjádření k žalobě svědčí o tom, že žalovaná si musela být vědoma omylu žalobce obdobně i u návrhu žalobce na zvýšení nájemného (že si pracovník žalobce neuvědomil při psaní návrhu na zvýšení nájemného, že nájemce je po smrti). Až později v řízení předestřená verze – tj. o její údajné domněnce, že žalobce změnil názor a konkludentně souhlasil s přechodem nájmu na žalovanou – tak je i s ohledem na uvedené nepřesvědčivá.

49. Žalovaná dále namítla, že žalobci doručila souhlas s návrhem na zvýšení nájemného reagující na návrh žalobce z 1. 8. 2023 a že následně platila zvýšené nájemné a žalobce toto přijímal a nenamítal, že souhlas podepsala nesprávná osoba.

50. Tu však lze odkázat i na ustálenou judikaturu, podle níž za konkludentní projev nelze bez dalšího považovat opomenutí ve formě mlčení či jiné nečinnosti potencionálních smluvních stran; neplatí proto bez dalšího zásada, že „kdo mlčí, souhlasí“ (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 962/2004). To ostatně plyne i z výslovné právní úpravy; podle § 1740 odst. 1 o. z. věta druhá o. z. „Mlčení nebo nečinnost samy o sobě přijetím nejsou“. Na takový konkludentní projev vůle na straně pronajímatele nelze usoudit ani z fakticity užívání bytu žalovaným či okolnosti, že trpí užívání bytu a přijímá za něj platby (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 1277/2005 či 26 Cdo 2388/2005). Za konkludentní projev vůle nelze pokládat ani placení nájemného a úhrad za plnění poskytovaná s užíváním bytu, popř. okolnost, že by v evidenčních listech byl žalovaný veden jako nájemce bytu (viz např. judikaturu shrnutou v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 2863/2005; srov. též např. rozsudek Obvodního soudu pro [adresa] ze dne 13. 7. 2021 č. j. 30 C 103/2021-36, bod 9.). Uvedené judikatorní závěry o absenci konkludentního projevu vůle platí o to více v nyní souzené věci, kdy žalobce užívání bytu žalovanou netrpěl, ale naopak se od počátku konzistentně domáhal a domáhá vyklizení žalované z bytu.

51. Je rovněž nedůvodná obrana žalované, že návrh žalobce na zvýšení nájemného ze dne 1. 8. 2023 byl konkludentním souhlasem s přechodem nájmu na žalovanou, tedy že žalobce změnil svůj předchozí nesouhlas na souhlas s přechodem nájmu na žalovanou.

52. Tato námitka je – kromě již shora uvedeného - nedůvodná též proto, že již o 3 dny poté žalobce sepsal žalobu na vyklizení, kterou podal dne 7. 8. 2023, v níž naopak vychází ze svého konstantního stanoviska vyjevovaného žalované od počátku, že souhlas s přechodem nájmu na žalovanou neudělil. Žalované přitom byla žaloba na vyklizení doručena již dne 25. 8. 2023 a až dne 16. 10. 2023 žalovaná podepsala návrh pronajímatele na zvýšení nájemného. Proto o to méně mohla být v objektivní dobré víře v době svého podpisu souhlasu s návrhem pronajímatele na zvýšení nájemného, že žalobce změnil názor a nově už souhlasí s přechodem nájmu na ni (v takovém hypotetickém případě by žalobce přece neměl důvod podávat žalobu na vyklizení).

53. Ostatně ani v prvotním vyjádření k žalobě ze dne 12. 9. 2023 žalovaná netvrdila, že by byla v domnění, že žalobce s ní konkludentně uzavřel novou nájemní smlouvu či souhlasil s přechodem nájmu. Ba naopak uváděla, že od 17. 6. 2022 užívá byt bez platné nájemní smlouvy a nemá postavení řádného nájemce. Až ve vyjádření z 15. 4. 2024 (a následně na soudním jednání dne 19. 4. 2024) žalovaná nově přišla s verzí, že se mylně domnívala, že žalobce změnil názor a konkludentním jednám s přechodem nájmu souhlasil, tedy že došlo konkludentním jednáním žalobce k přechodu nájmu na žalovanou (viz bod II. vyjádření žalované z 19. 4. 2024, č. l. 77 a protokol o 1. jednání). Přitom právě nedlouho předtím, dne 28. 3. 2024, bylo žalované doručeno usnesení zdejšího soudu ze dne 14. 3. 2024 č. j. 47 C 176/2023-71, v němž soud argumentoval mj. tím, že sama žalovaná tvrdí, že užívá byt bez platné nájemní smlouvy a nemá postavení řádného nájemce a že sama žalovaná vychází tak z toho, že nemá právo byt užívat a že ani netvrdí (tím méně prokazuje), že by jí vůbec někdy svědčilo legitimní, oprávněné očekávání, že se v budoucnu stane nájemcem (např. že na ni přejde nájem). V uvedeném usnesení ze dne 14. 3. 2024 soud rovněž uvedl, že „je třeba – i z hlediska případných důvodů pro zamítnutí žalob na vyklizení s poukazem na ochranu dobrých mravů – rozlišovat, zda jde o dostatečně doložený předpoklad nabytí práva (nájemce), či o pouhé tvrzené nároky (které obecně, zásadně nepředstavují důvod pro zamítání žalob na vyklizení, a to ani z hlediska ochrany dobrých mravů.“). Z uvedeného kontextu plyne, že nová verze žalované předložená v soudním řízení až po více 7 měsících řízení – tj. o tom, že (subjektivně) měla za to, že žalobce konkludentně souhlasil s přechodem nájmu na ni – je patrně jen účelovou konstrukcí učiněnou po vyjevení části předběžného názoru soudu v usnesení ze dne 14. 3. 2024, vedenou snahou docílit zamítnutí žaloby (srov. i § 132 o. s. ř., dle kterého soud pečlivě přihlíží ke všemu co vyšlo v řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci).

54. Již ze shora uvedených důvodů tak je nedůvodná obrana žalované, že užívá byt po právu na základě nájmu v důsledku konkludentního jednání žalobce.

55. Přitom ani prostřednictvím § 2 odst. 3 o. z. nelze eliminovat zákonem požadované podmínky pro přechod práva nájmu bytu [srov. obdobně k podobnému § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen jako „obč. zák.“) např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 1998 sp. zn. 3 Cdon 86/96, ze dne 12. 4. 2005 sp. zn. 26 Cdo 1261/2004 či ze dne 19. 4. 2006 sp. zn. 26 Cdo 1199/2005]. Obrana žalované poukazem na dobré mravy a na absenci nezbytnosti vyklizení z bytu v demokratické společnosti 56. Další obranou žalované bylo, že žaloba na vyklizení je jednáním v rozporu s dobrými mravy a že vyklizení není nezbytné v demokratické spolčenosti (tedy že vyklizení by bylo neproporcionální). Žalovaná tak mířila mj. na použití § 2 odst. 3 o. z., dle kterého „Výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění“.

57. Na základě § 2 odst. 3 o. z. však nelze (prostřednictvím argumentu, že výkon práva je v rozporu s dobrými mravy) konstituovat (vytvořit) právo, které jinak z právních předpisů nevyplývá, nýbrž lze jen omezit stávající právo (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Cdon 69/96 či nález Ústavního soudu ze dne 20. 12. 1995 sp. zn. II. ÚS 190/94, a to k obdobnému § 3 odst. 1 obč. zák., což se uplatní i ve vztahu k o. z. – viz např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2136/2018).

58. Skutečnost, že výkon vlastnického práva realizovaný žalobou na vyklizení bytu je uplatňován v rozporu s dobrými mravy, se podle okolností daného případu projeví buď určením delší než zákonné lhůty k vyklizení (§ 160 odst. 1 o. s. ř.), nebo i zamítnutím žaloby, avšak jen pro tentokrát [viz např. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. Cpjn 6/2009, uveřejněné pod číslem 6/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jako „stanovisko“; nicméně stanovisko k bývalému obč. zák. – v části možnosti určení bytové náhrady - v poměrech o. z. nelze aplikovat (obdobně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2021 sp. zn. 26 Cdo 2296/2021, přičemž ústavní stížnost proti němu byla odmítnuta usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 1. 2022 sp. zn. II. ÚS 3102/21)].

59. Podle judikatury (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1501/2007) je zamítnutí žaloby pro rozpor s dobrými mravy postupem výjimečným, neboť soud v takovém případě nepřiznává právo, které je jinak dáno právním předpisem, a tím podstatným způsobem zasahuje do ústavního principu právní jistoty. Proto musí být pro takového právní posouzení věc dány zcela mimořádné důvody. Takové mimořádné důvody soud v souzené věci neshledal. Obranu žalované soud shledal nedůvodnou.

60. Dobré mravy mohou samy o sobě založit obranu proti žalobě na vyklizení toliko jen pro tentokrát, nikoli navždy, neboť jinak by jim musel být přisouzen potenciál nabývacího titulu věcného práva (vlastnického) či užívacího (např. nájemního), a ten žalovaná nemá (srov. obdobně např. bod 55. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2766/18).

61. Žalovanou uváděné skutečnosti – např. že nemá majetek, blíží se důchodu a pracovala a pracuje jen v dělnických profesích a nedosáhne tak na např. komerční nájem a je pro ni nedůstojné bydlet na ubytovnách či v azylových domech – nemohou odůvodnit odepření výkonu vlastnického práva žalobcem už pro svoji dlouhodobou povahu.

62. Totiž samotná žalovaná uvádí, že čekací doba na uzavření nájemní smlouvy se žalobcem jako pronajímatelem na sociální byt může trvat i několik let (viz závěr bodu VI. vyjádření žalované z 12. 9. 2023) a že je až 1 119. zájemcem v pořadí. Podle výslechu svědkyně se reálně může čekat až 6 let i více. Samotná žalovaná uvádí, že o jiný než sociální byt, tedy o běžný obecní nájem, nemůže požádat žalobce, jelikož podle žalobce užívá předmětný byt bez právního důvodu (srov. vyjádření žalované ze dne 15. 4. 2024, bod II., tj. č. l. 77) a že přitom na [adresa] jsou volné byty, o které má žalovaná zájem (bod IV. 2. vyjádření žalované z 15. 4. 2024, i str. 2 protokolu o jednání z 19. 4. 2024, viz č. l. 86 verte). Z uvedeného plyne, že dokud žalovaná nevyklidí byt, tak si nemůže úspěšně požádat o běžný obecní nájem, přičemž sama uvádí, že než by jí přidělil žalobce sociální byt, tak by to trvalo i několik let. Pokud by tak soud vyhověl obraně žalované a zamítl žalobu na vyklizení pro rozpor s dobrými mravy a žalovaná by nadále byt nevyklidila, tak by šlo o zamítnutí žaloby až na mnoho let. V rozumně dohledné budoucnosti by tak nebylo možné vidět moment rozumného vyřešení situace tak, aby byl odstraněn protiprávní stav (užívání bytu bez právního důvodu). Případné zamítnutí žaloby pro rozpor s dobrými mravy by tak nebylo jen krátkodobým řešením, mohlo by značit důsledky až na mnoho let, kdy by žalobce nemohl svobodně disponovat se svým vlastnictvím, což by bylo nepřiměřeným omezením jeho vlastnického práva. V podstatě by nešlo o zamítnutí žaloby na vyklizení jen „pro tentokrát“, tedy spíše na kratší, dohlednou dobu.

63. Další důvod, proč soud obraně žalované nevyhověl, spočívá v následujícím. Žalované nikdy nesvědčilo legitimní, oprávněné očekávání, že se v budoucnu stane nájemcem (např. že na ni přejde nájem). Nenastala tak např. situace, že by na ni nepřešel nájem jen proto, že žalobce porušil svou právní (zákonnou či smluvní) povinnost (např. že by porušil svoji právní povinnost souhlasit s přechodem nájmu na žalovanou a že by takový protiprávní stav udržoval). Je třeba – i z hlediska důvodů pro zamítnutí žalob na vyklizení s poukazem na mj. ochranu dobrých mravů (a přiměřenost zásahu do práva na obydlí) - rozlišovat, zda jde o dostatečně doložený předpoklad nabytí práva (nájemce), či o pouhé tvrzené nároky (které obecně, zásadně nepředstavují důvod pro zamítání žalob na vyklizení, a to ani z hlediska ochrany dobrých mravů). V této souvislosti soud odkazuje např. na usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 2. 2021 sp. zn. III. ÚS 3585/20, bod 11.

64. Žalovaná argumentovala, že žalobce je obcí a je povinen pečovat o bytové potřeby svých občanů. Ani tento argument však nesvědčí k zamítnutí žaloby.

65. Za prvé, podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod: „Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu…“. Pokud (dokonce) z ústavního pořádku (tj. ex constitutione) vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu, pak nelze dovodit ani zvýšenou ani sníženou ochranu práv obce (žalobce) jako vlastníka, nýbrž výhradně ochranu rovnou s ostatními vlastníky (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 48/06).

66. Za druhé, i podle judikatury platí, že tam, kde je vlastníkem vyklizovaného bytu obec (zde město [adresa]), musí být přihlédnuto i k tomu, je-li spravedlivé žádat, aby zájmy osoby, která v bytě bydlí bez právního důvodu, byly upřednostněny na úkor zájmů těch osob, jejichž bytové potřeby obec postupně uspokojuje (z bytového fondu, jehož je sporný byt součástí) podle podaných žádostí o byt (obdobně viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 1998 sp. zn. 3 Cdon 86/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 21, ročník 1998, pod číslem 151). Nelze spravedlivé žádat, aby zájmy žalované, která v předmětné bytě bydlí již od 17. 6. 2022 bez právního důvodu, byly dlouhodobě upřednostněny na úkor zájmů těch osob, jejichž bytové potřeby obec postupně uspokojuje, tedy budoucích dalších nájemců bytu a kteří se – na rozdíl od žalované – nedopouštějí (nadto dlouhodobého) protiprávního jednání vůči žalobci (užíváním bytu žalobce bez právního důvodu).

67. Za třetí, jak konstatoval i Ústavní soud či Nejvyšší soud, „nelze na pronajimatele přenášet sociální zátěž sociálně slabších osob, kterou by měl jinak nést stát. Způsob, jak vyřešit případnou finanční zátěž skupiny osob, pro kterou by uspokojování potřeby bydlení přinášelo nepřiměřené těžkosti, leží ve sféře státní pomoci osobám sociálně slabším (např. formou příspěvku na bydlení).“ (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2004 sp. zn. IV. ÚS 524/03 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2006 sp. zn. 20 Cdo 2488/2005, publikované v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2007, ze dne 15. 9. 2009 sp. zn. 20 Cdo 718/2008, ze dne 18. 3. 2010 sp. zn. 20 Cdo 875/2008, ze dne 23. 11. 2006 sp. zn. 20 Cdo 520/2006, ze dne 28. 2. 2008 sp. zn. 20 Cdo 2074/2006 či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2008 sp. zn. 20 Cdo 927/2007).

68. I když obec má jako pronajímatel specifické postavení, nelze na ni zcela přesouvat zabezpečení bytových potřeb jejích obyvatel (viz i např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2011 sp. zn. 26 Cdo 2669/2010; srov. i např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2024 sp. zn. 26 Cdo 3924/2023, bod 15.: „…argumentuje dovolatel svým věkem a zdravotním stavem, dále řádným placením nájemného, a dovolává se též povinnosti městského obvodu (žalobce) postarat se o své občany v tíživé sociální a finanční situaci. Uvedené okolnosti však nemohou samy o sobě odůvodnit zamítnutí žaloby na vyklizení bytu (užívaného bez právního důvodu) podle § 2 odst. 3, resp. § 8 o. z. Sociální a zdravotní problémy dovolatele nelze řešit na úkor žalobce (užíváním jeho nájemního bytu i po uplynutí sjednané doby nájmu) za situace, kdy si dovolatel musel být od počátku vědom, že nájemní smlouvou z 9. 9. 2020 byl založen nájemní poměr na (relativně krátkou) dobu určitou, který zásadně skončí uplynutím sjednané doby nájmu. Dále je zapotřebí poukázat na skutečnost, že řádné placení nájemného je jednou ze základních povinností nájemce, a nejde tudíž o žádný nadstandard, který by snad nájemce poskytoval pronajímateli a který by mu (navíc) zakládal právo „na pokračování“ nájemního vztahu i po uplynutí sjednané doby nájmu. Z uvedeného hlediska je pak nerozhodné, zda pronajímatelem je obec (resp. městský obvod) či jiný subjekt. I když obec má jako pronajímatel specifické postavení, nelze na ni zcela přesouvat zabezpečení bytových potřeb jejích obyvatel (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2011, sp. zn. 26 Cdo 2669/2010). V okolnostech zdůrazňovaných dovolatelem tak nelze spatřovat rozpor výkonu práva, realizovaného žalobou na vyklizení bytu, s dobrými mravy.“).

69. Jak vysvětlil Ústavní soud v usnesení ze dne 3. 12. 2009 sp. zn. sp. zn. II. ÚS 1766/09, „se jedná o soukromoprávní vztah a je tedy v zásadě věcí pronajímatele, byť se jedná o obec, s kým hodlá nájemní smlouvu uzavřít. Nelze jej k prodlužování či uzavírání nové smlouvy mocensky nutit. Na tom nemění nic ani povinnost obce pečovat o uspokojování potřeb bydlení stanovená v § 35 odst. 2 zákona o obcích. Tuto proklamaci, třebaže může vycházet z mezinárodní úmluvy, nelze vykládat tak, že by obec musela každému svému obyvateli zajistit náležité bydlení. Takový výklad dovedený do důsledku by mohl vést k nemístné toleranci nezodpovědného chování jednotlivce. To by znamenalo na jedné straně rezignaci na jakoukoliv odpovědnost za vlastní život a na druhé straně by docházelo k neúnosnému zatížení obcí.“.

70. Žalovaná namítla, že nezletilá vnučka žalované s dcerou žalované bydlí v předmětném bytě a odkázala na Úmluvu o právech dítěte. Avšak odpovědnost za ochranu zájmů nezletilých dětí nesou primárně jejich rodiče, kteří jsou povinni zajistit jim výživu zahrnující i bydlení, a obec jim v tom má být nápomocna, avšak tato pomoc v sobě nezahrnuje právo na setrvání v bytě bez právního důvodu (obdobně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2009 sp. zn. 26 Cdo 974/2008, přičemž ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 3. 12. 2009 sp. zn. II. ÚS 1766/09; dále srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2010 sp. zn. 26 Cdo 1297/2008). Tu nelze pominout ani čl. 27 odst. 2 Úmluvy o právech dítěte: „rodiče nebo jiné osoby, které se o dítě starají, nesou v rámci svých schopností a finančních možností základní odpovědnost za zabezpečení životních podmínek nezbytných pro rozvoj dítěte“ (srov. obdobně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2008 sp. zn. IV. ÚS 492/07). Pokud žalovaná namítla, že otec nezletilé vnučky nehradí výživné, pak matka nezletilé (tj. dcera žalované) má prostor pro aktivní postup a pořadem práva chránit zájmy své nezletilé dcery směrem k placení výživného ze strany otce nezletilé. Z dokazování vyplynulo, že dcera žalované, narozená v roce 1984, čerpá dávky státní sociální podpory a pracuje jen brigádně, přičemž její nezletilá dcera je narozena [rodné přijmení] [datum] a chodí v roce 2024 do 3. třídy základní školy a že OSPOD neeviduje negativní poznatky (viz sdělení odboru sociálních věcí a zdravotnictví žalobce z 8. 6. 2023 a z 10. 4. 2024). Žalovaná v tomto řízení uvedla, že její dcera si měsíčně vydělá jen brigádně, a to jen 2 000 Kč (srov. např. č. l. 78). Je tak na matce nezletilé, tedy dceři žalované, aby pracovala plnohodnotněji, nechala se zaměstnat a aby nepracovala jen brigádě a nikoli jen s bagatelním příjmem ve výši 2 000 Kč. To platí tím spíše, když ze zprávy příspěvkové organizace Drom plyne, že žalovaná pravidelně vnučku vyzvedává ze školy a pomáhá tak své dceři s péčí o ni. Rovněž z výslechu svědkyně soud zjistil, že žalovaná pravidelně vyzvedává vnučku ze školy a pak jde do druhého zaměstnání (na odpolední směnu). Tím spíše má být zletilá dcera žalované schopna plnohodnotněji se uživit a svým plnohodnotnějším příjmem přispívat i žalované na úhradu bydlení. Pasivita zletilé dcery žalované v tomto ohledu nemůže jít spravedlivě k tíži žalobci. Nadto, jak ostatně přiléhavě uvedl např. Krajský soud v Brně v rozsudku ze dne 6. 10. 2021 č. j. 19 Co 129/2021-84, bod 6., „…v době, kdy je enormní poptávka po jakýchkoli zaměstnancích, velmi často i bez vzdělání či vyučení… Je věcí žalovaných, aby si svoje záležitosti uspořádali zodpovědně, zejména v zájmu svých nezl. dětí, když pracovat a platit za bydlení patří k těm nejelementárnějším povinnostem většiny lidí.“.

71. Již v dopise z 12. 7. 2022 – který si žalovaná převzala dne 27. 7. 2022 - žalobce žalované napsal, že na žalovanou nepřešel nájem a že tento přechod nájmu neosvědčuje. Nejpozději od té doby tak žalovaná musela vědět, že neoprávněně užívá byt žalobce. Dobu od 27. 7. 2022 uplynuvší – navíc prodlouženou ve smyslu § 160 odst. 1 o. s. ř. o 4 měsíce od právní moci tohoto rozsudku – soud považuje za vskutku dostatečnou pro to, aby si žalovaná (a ostatně i spolu s ní její zletilá dcera a vnučka) našla jiné bydlení.

72. Již z uvedených důvodů soud neshledal žalobu na vyklizení za jsoucí v rozporu s dobrými mravy a požadavek na vyklizení - s prodlouženou lhůtou k vyklizení - soud shledal i za proporcionální zásah do práv žalované. Tedy byl naplněn i požadavek nezbytnosti zásahu do práva žalované na ochranu obydlí a soukromého života v demokratické společnosti ve smyslu čl. 12 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jako „Listina“) a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jako „Úmluva“). Vyklizení je v souladu se zákonem (viz § 1040 odst. 1 o. z. a § 2279 o. z. a contrario) ve smyslu čl. 8 odst. 2 Úmluvy a sleduje i legitimní cíl plynoucí z citovaných článků, zejména právo žalobce na ochranu vlastnictví dle např. čl. 11 odst. 1 Listiny.

73. Tu soud argumentuje – kromě shora uvedeného - i nedostatkem úsilí žalované k zajištění si alternativního bydlení. Totiž z jejích tvrzení u soudního jednání (viz str. 4 protokolu o jednání z 19. 4. 2024, č. l. 87 verte) vyplynulo, že zásadně neučinila konkrétní kroky v tomto ohledu (např. že by žádala, byť marně, o konkrétní komerční nájem); omezila se jen na žádost směřující na žalobce o sociální byt ze dne 2. 8. 2023. Již proto verze žalované sdělená při soudním jednání – tj. že v případě vyhovění žalobě žalovaná „s jistotou“ skončí na ulici či na ubytovně - je spekulací. To platí tím spíše, když žalovaná pomáhá své zletilé dceři s péčí o vnučku a od dubna 2023 svoji dceru i vnučky ponechává bydlet v předmětném bytě (bez souhlasu žalobce); pak ale může a má vést svoji zletilou dceru k tomu, aby dcera plnohodnotněji pracovala a zvyšovala tak příjem společné domácnosti i žalované. Tím spíše ve spojení s příjmem své dcery žalovaná reálně může dosáhnout na důstojné bydlení.

74. Soud v rámci proporcionality zásahu do práv žalované též reflektoval, že setrvávání ve stávajícím stavu, tedy neoprávněné užívání bytu, žalované brání v příp. dosažení příspěvku na bydlení. Totiž podle § 24 odst. 1 zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře má nárok na příspěvek na bydlení jen vlastník či nájemce bytu, což však žalovaná (ani její dcera) není (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 1 2011 č. j. 4 Ads 132/2010-96). To je právě důvodem pro to, aby žalovaná už byt vyklidila a našla si jiné bydlení s existujícím právním titulem ji opravňující byt užívat (tedy nikoli bez právního důvodu jako nyní). To jí (a v konečném důsledku i její dceři a nezletilé vnučce) může umožnit současně se domáhat státní pomoci, například právě formou příspěvku na bydlení. Je tak namístě vystoupit z bludného kruhu dlouhodobého protiprávního užívání předmětného bytu žalovanou (a její dcerou a vnučkou). Nynější situace je neřešitelná. Žalobce s žalovanou nechce uzavřít nájemní smlouvu, k čemuž má právo, protože může o svém vlastnictví svobodně rozhodovat, nakládat s ním. Žalovaná argumentuje vlastní tíživou sociální a majetkovou situací (včetně své dcery a nezletilé vnučky), avšak setrváváním v bytě bez nájemní smlouvy si žalovaná předem nutně odepírá možnost státní pomoci. I v zájmu žalované tak je byt vyklidit, aby na státní pomoc případně dosáhla a mohla i z případné státní pomoci uspokojovat též oprávněné zájmy vlastníka bytu na obdržení úhrady za užívání jeho bytu.

75. Samotná žalovaná do spisu založila nabídky žalobce k pronájmu bytů na [adresa]. Žalovaná uvedla, že by o takový nájem na [Anonymizováno] stála. Z těchto nabídek k pronájmu plyne, že zájemce o takový nájem bytu musí splnit podmínku v podobě zařazení do evidence žadatelů o pronájem obecního bytu. Žalovaná v tomto řízení tvrdila, že si mohla požádat jen o sociální byt, že si nemůže - kvůli užívání bytu bez právního důvodu - požádat o běžný obecní nájem. Rovněž z těchto tvrzení žalované plyne, že její obrana o dobrých mravech a absenci nezbytné nutnosti vyklizení není důvodná. Pokud by totiž žalovaná byt žalobce jí protiprávně užívaný opustila, tak může reagovat na nabídky běžného obecního nájmu, které si jí samotné líbí a o kterých sama uvádí, že jsou volné a že je nikdo jiný nechce (viz i jí předložené radniční periodikum). Lze tak přiměřeně a spravedlivě požadovat po žalované, aby vstoupila z bludného kruhu, opustila jí už téměř dva roky protiprávně užívaný majetek žalobce, a mohla využívat nabídek i běžných nájmů od žalobce.

76. Další důvod, proč soud shledal, že vyklizení je v souladu s dobrými mravy a je též proporcionálním zásahem do práv žalované, tkví v tom, že nejenže žalovaná protiprávně užívá majetek (byt) žalobce již téměř dva roky. Žalovaná nadto v bytě od dubna 2023, tedy již rok, nebydlí sama, ale umožnila protiprávní užívání bytu nejen sobě, ale ještě dalším dvěma osobám (své zletilé dceři a nezletilé vnučce), to vše bez souhlasu žalobce. Přitom každý z vlastníků bytů má právo posoudit, kolik lidí v jeho bytě ještě může bydlet, aby např. nedošlo k jeho nadměrnému znehodnocování (opotřebovávání, včetně zařízení bytu) či např. k nepřiměřenému omezování práv a zájmů ostatních uživatelů téhož domu apod. (pro např. nadměrný celkový počet uživatelů bytů v jednom domě). To platí o to více, když je byt malý, což je i případ předmětného bytu – 1+1 o velikosti 30,16 m2. Tedy protiprávní jednání žalované je v tomto smyslu násobeno (zintenzivňováno) tím, že umožnila a umožňuje protiprávní užívání předmětného bytu nejen její osobou, ale dalšími osobami. Tyto důležité okolnosti je třeba klást k tíži žalované a reflektovat je i při úvaze o dobrých mravech a principu proporcionality.

77. Žalovanou odkazovaná rozhodnutí na souzenou věc nedopadají již pro skutkovou odlišnost.

78. Tak například ve věci sp. zn. 15 C 136/2019 zdejší soud žalobu zamítl při argumentaci, že žalovaný bez své viny přes své aktivní vyhledávání nemůže najít jiné bydlení a že se aktivně snaží svoji bytovou situaci řešit; oproti tomu nynější žalovaná nepodala žádnou konkrétní žádost o jiné bydlení než o sociální byt.

79. Rozsudek Krajského soudu v Brně sp. zn. 19 Co 182/2022 je na nynější situaci nedopadající už pro jiný předmět řízení. Tehdy šlo o to, zda je či není výpověď z nájmu bytu neoprávněná, zatímco v nyní souzené věci žalovaná byt v nájmu nikdy neměla a užívá byt již druhým rokem neoprávněně, na rozdíl od tehdejšího žalobce (nájemce). Navíc v odkazované věci krajského soudu tehdejší žalobce byl v tíživější situaci, kdy žil jen z důchodu a příspěvku na bydlení. V nyní souzené věci naproti tomu žalovaná pracuje a bydlí se svojí zletilou dcerou, takže by reálně žalovaná mohla hradit nájemné (poměrně) nejen ze svého příjmu, ale i (poměrně) z příjmu své dcery. Dále krajský soud tehdy argumentoval šancí osobám se zdravotním a pracovním omezením, avšak žalovaná nemá zdravotní omezení.

80. Rovněž konkrétnosti reflektované Evropským soudem pro lidská práva v rozsudku ze dne 9. 10. 2007 ve věci [jméno FO] proti [Anonymizováno], stížnost č. 7205/02, byly odlišné. To již v tom, že tehdejší pronajímatel (vlastník bytu - obec) zpočátku nezaujal pevné stanovisko v otázce práva tehdejší stěžovatelky byt užívat a tehdejší stěžovatelka se v době, kdy bylo zahájeno soudní řízení o vyklizení, nacházela v obtížné situaci jako matka dvou nezletilých dětí, které zrovna ztratily svého otce (viz zejména bod 28. odůvodnění citovaného rozsudku Evropského soudu pro lidská práva). Ve věci souzené Evropským soudem pro lidská práva tehdejší stěžovatelka nežila ve vyklizovaném bytě s další zletilou osobou schopnou se živit (jak tomu naopak bylo v případě nynější žalované – viz její dcera narozená v roce 1983), která by se tak reálně mohla rovněž podílet na placení nájemného v jiných bytech. Další důvod odlišnosti nynější věci s věcí rozhodovanou ESLP je, že tehdejší stěžovatelka bydlela v jejím otcem pronajatém bytě za jeho života, tj. původně se souhlasem pronajímatele (obce) i se svými dvěma dětmi (viz např. bod 7. rozsudku ESLP); v době tehdejšího vyklizení tak nenastal stav, že by si vyklizovaná stěžovatelka nově po úmrtí nájemce do bytu nastěhovala bez souhlasu vlastníka bytu další osobu (jak to ale učinila žalovaná). Právě jedním z důležitých důvodů, proč zdejší soud neshledal výkon vlastnického práva žalobce v rozporu s dobrými mravy a nepřiměřený (mj. v kontextu Úmluvy), bylo, že žalovaná si bez souhlasu žalobce jako vlastníka bytu, svévolně, po úmrtí nájemce, v době, kdy věděla, že nemá právní důvod k užívání bytu, nastěhovala do bytu další dvě osoby. Povaha, resp. intenzita protiprávního jednání nynější žalované tak je nezanedbatelně vyšší oproti věci souzené ESLP pod č. 7205/02.

81. Navíc v rozsudku ze dne 9. 10. 2007 ve věci [jméno FO] proti [Anonymizováno] se Evropský soud pro lidská práva (dále též jako „ESLP“) v podstatě toliko ztotožnil (srov. např. bod 60. až 62. rozsudku ESLP ze dne 9. 10. 2007) s posouzením věci provedeným Ústavním soudem [Anonymizováno] republiky. Přitom Ústavní soud [Anonymizováno] republiky v nálezu ze dne 10. 7. 2001 sp. zn. I. ÚS 13/00 (ve věci paní [jméno FO]) nedovodil porušení práva stěžovatelky na respektování jejího obydlí a soukromého života vyklizením z bytu bez dalšího, ale až tím, že stěžovatelce bylo nařízeno opustit byt bez poskytnutí náhradního ubytování. Z citovaného nálezu Ústavního soudu Slovenské republiky a rozsudku ESLP tak neplyne, že by vyklizení tehdejší stěžovatelky bylo bez dalšího v rozporu s Úmluvou. Ústavní soud Slovenské republiky v uvedeném nálezu sp. zn. I. ÚS 13/00 při výkladu a aplikaci jiného právního řádu (Slovenské republiky) dovodil možnost (právo) obecných soudů [Anonymizováno] republiky uložit pronajímateli povinnost poskytnout tehdy vyklizované stěžovatelce náhradní ubytování. Podle výkladu právního řádu České republiky v judikatuře soudů České republiky, užívá-li někdo nemovitost bez právního důvodu, nelze mu v souvislosti s vyklizovací povinností přiznat právo na zajištění bytové náhrady [srov. např. : rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2020 sp. zn. 26 Cdo 3745/2019 (publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek jako C 19411, pod č. 4/2022; ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2020 sp. zn. IV. ÚS 1259/20); usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2020 sp. zn. 26 Cdo 1699/2020; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2021 sp. zn. 26 Cdo 2296/2021 (ústavní stížnost proti němu byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 4. 1. 2022 sp. zn. II. ÚS 3102/21); usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2022 sp. zn. 26 Cdo 2760/2022 (proti tomuto usnesení Nejvyššího soudu podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl jako zjevně neopodstatněnou usnesením ze dne 7. 2. 2023 sp. zn. I. ÚS 8/23)]. Majetkové a sociální poměry vyklizovaných osob tak mohou být zvažovány (jako jedna z právně významných okolností) pouze při posouzení, zda žalující vlastník bytu nevykonává právo v rozporu s dobrými mravy dle § 2 odst. 3 o. z. (obdobně srov. např. již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 3745/2019, který byl aprobován z ústavněprávních hledisek Ústavním soudem v usnesení sp. zn. IV. ÚS 1259/20). Zdejší soud odůvodnil výše, že žaloba na vyklizení není nemravná.

82. Pokud žalovaná odkazuje na shora citovaný rozsudek ESLP ve věci [jméno FO] proti [Anonymizováno], lze též odkázat na rozsudek téhož soudu ze dne 21. 11. 1995, č. 18072/91 ve věci [jméno FO] proti Portugalsku (§ 24), v němž bylo uvedeno, že účinná ochrana soukromého života nemůže jít tak daleko, aby zajišťovala každé rodině vlastní domov. Velký senát Evropského soudu pro lidská práva v rozsudku ze dne 18. 1. 2001, č. 27238/95, § 99, ve věci Chapman proti Spojenému království uvedl, že článek 8 Úmluvy neuznává právo na poskytnutí bydlení. Ve věci O´Rourke proti Spojenému království v rozsudku ze dne 26. 6. 2001, č. 39022/97 Evropský soud pro lidská práva potvrdil, že obecné právo na zajištění bydlení pod čl. 8 Úmluvy podřadit nelze, ale povinnost státu poskytnout asistenci s hledáním bydlení může vzniknout za zvláštních okolností, přičemž případný pozitivní závazek státu byl naplněn pokynem tehdejšímu stěžovateli dočasně využívat služeb nočního azylového domu a pokračující snahou najít mu vhodné dočasné nebo trvalé bydlení (k judikatuře citované v tomto bodě rozsudku srov. např. publikaci Evropská úmluva o lidských právech, 1. vydání, 2012, [právnická osoba]. Beck, s. 863 – 962, bod 4.: J. Kratochvíl). V souzené věci žalovaná bude mít právo žádat žalobce o mj. běžný obecní nájem (o sociální byt už požádala), ale je třeba nejprve vystoupit z bludného kruhu a neprodlužovat již téměř dvouleté protiprávní zadržování bytu žalobci žalovanou. Přístup žalované v tom smyslu – že v podstatě dobrovolně vyklidí byt jen, pokud jí žalobce poskytne běžný nájem na [adresa] (viz zejména podání žalované z 15. 4. 2024, č. l. 80) – adekvátní není. Obiter dictum (tj. nad rámec nosných důvodů rozsudku)

83. Toliko jako obiter dictum, tj. jen nad rámec nosných rozhodovacích důvodů soud uvádí následující. Žalovaná v řízení (a to i prostřednictvím zaměstnankyně příspěvkové organizace Drom při jednání) uvedla, že je pro ni nedůstojné bydlet nejen v azylovém domě pro ženy, ale i v komerčních ubytovnách, a to zejména pro malou velikost a úsporné vybavení pokoje a sdílené sociální zařízení s ubytovanými osobami. Stejný úsudek prezentovala i sociální pracovnice – vyslechnutá svědkyně, jejíž klientkou žalovaná je (ve smyslu “klientky“ příspěvkové organizace Drom – srov. výpověď svědkyně i jí vyhotovenou listinu Zpráva o spolupráci ze dne 12. 4. 2024). Žalovaná v tomto řízení tvrdila, že vychodila jen základní školu, nějaký čas bydlela s [jméno FO] na ubytovně, v níž s ním sdílela jeden pokoj a kuchyň a sociální zařízení bylo společné pro všechny ubytované, načež se v březnu 2015 s tímto druhem přestěhovali do předmětného bytu do nájmu. Žalovaná uvedla, že od roku 2011 začala pracovat a od té doby pracuje nepřetržitě, v dělnických profesích (úklidová pracovnice). Žalovaná uvedla, že je nemajetná, nevlastní nemovitost a nemá finanční rezervu a v dubnu 2023 se k ní přestěhovala její zletilá dcera s vnučkou.

84. Již antičtí Římané uplatňovali spravedlnostní pravidla, které Ulpianus formuloval následovně: „Iuris praecepta sunt haec: honeste vivere, alterum non laedere, suum cuique tribuere“ (viz Digesta 1,1,10,1 Ulpianus libro secundo regularum), tj. přeloženo: „Právo přikazuje: čestně žít, nikomu neškodit a každému přiznat, co mu náleží.“. Zásada „nikomu neškodit“ znamená, že každý se má chovat tak, aby nenarušil práva jiného (aby nikomu nepůsobil újmu). Zásada „dát každému, což jeho jest“ tvořila další základní složku spravedlnosti. Obě tyto podmnožiny spravedlnosti (práva) bylo třeba vykládat ve vzájemném kontextu, harmonii. Tedy zásadně by nemělo být akceptováno, aby člověk škodil druhému, a to s argumentem, že pokud by mu neškodil, tak by mu nebylo dáno to, co mu náleží. Zde žalovaná v jistém smyslu škodí žalobci, jelikož mu zabírá protiprávně byt; žalovaná to odůvodňuje v podstatě tím, že pokud by žalobci neškodila, tak by bydlela nedůstojně (v komerční ubytovně či v azylovém domě), tedy by jí nebylo dáno to, co jí náleží (co jest její – bydlení v běžné nájmu). Uvedené dvě složky spravedlnosti se však spoluovlivňují. Pokud někomu člověk škodí, tak to zásadně znamená, že má více, než mu náleží. Člověku náleží (právě) to, co zároveň neškodí druhému. V širším smyslu lze ostatně poukázat i na myšlenku Johna Stuarta Milla: „Svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého.“. Mimo jiné žalovaná by si tak mohla a měla položit otázku, zda svůj úvahový proces (ne)začala nepřiléhavě od konce. Tedy zda kupříkladu (ne)odpovídá její důstojnosti právě to, co jest její. Tedy zda (ne)odpovídá její důstojnosti i komerční ubytovna, pokud právě jen na její zajištění má momentálně finance. Ostatně řada lidí na ubytovnách bydlí či řada lidí plní své povinnosti, opouští byty po odpadnutí právního důvodu k užívání bytu, aniž by se hájili tím, že byt neopustí, jelikož by to jinak značilo nutnost ubytovat se v komerčních ubytovnách, což by pro ně bylo nedůstojné. Avšak ani běžné nájmy (včetně komerčních, tedy neobecních) nejsou žalované zapovězené.

85. Koneckonců pokud žalovaná namítala stran komerčních nájmů poplatky pro realitní makléře, pak je obecně známo (viz např. www.bezrealitky.cz, www.reality.bazos.cz/inzeraty/bez-kauce/, www.realitysvepomocne.cz), že komerční nájem lze sehnat i bez takových poplatků (zde navíc žalovaná disponuje dlouhodobější a výraznější pomocí ze strany příspěvkové organizace Drom při možném hledání bydlení; podle všeho patrně doposud tato pomoc byla soustředěna na uchování bydlení v předmětném bytě a nikoli k nalezení jiného bydlení s výjimkou sociálního bytu – srov. i výslech svědkyně).

86. Žalovaná při jednání uvedla, že komerční nájem se pro malé byty pohybuje v částce kolem 20 000 Kč. Nicméně je obecně známo - i soudu je to známo z úřední činnosti (viz § 121 o. s. ř.: „Není třeba dokazovat skutečnosti obecně známé nebo známé soudu z jeho činnosti…“) - že jde ze strany žalované o nadsazenou částku (viz např. řízení sp. zn. 47 C 285/2023, v němž zdejší soud provedl k důkazu nabídky nájmů ze serveru [adresa], z nichž se podávalo, že dne 3. 5. 2024 byly nabízeny byty na [adresa] o velikosti 1+1 či 1+kk za měsíční nájemné ve výši 11 900 Kč, 12 900 Kč či 13 900 Kč a všechny byly dle fotografií ve velmi dobrém stavu, dle vizuálního dojmu po rekonstrukci či nové, s novým zařízením). Tudíž není ani vyloučeno, aby žalovaná dosáhla i na komerční nájem (tedy nikoli „jen“ na komerční ubytovnu); to tím spíše, když bydlí se svojí dcerou narozenou v roce 1983, která svojí pracovní aktivitou může výrazněji přispívat žalované na zajištění komerčního nájmu a mohou bydlet spolu i s vnučkou jako dosud. Lhůta k plnění (§ 160 o. s. ř.)

87. Soud tak žalobě vyhověl, ale lhůtu k plnění určil na 4 měsíce od právní moci rozsudku, tedy soud prodloužil zákonnou lhůtu k plnění ve smyslu § 160 odst. 1 o. s. ř. (obecná zákonná lhůta u vyklizení je 15 dnů, u ostatního plnění 3 dny). To z důvodu reflexe zejména skutečnosti, že samotný žalobce souhlasil s prodloužením obecné zákonné 15denní lhůty k vyklizení na 2 měsíce (tedy v podstatě ze své vůle poskytl žalované dobrodiní v podobě delší než obecné zákonné lhůty k vyklizení – srov. str. 4 protokolu o jednání). Soud též přihlédl k tomu, že s žalovanou v předmětném bytě bydlí i nezletilá vnučka. Smyslem tak je poskytnout žalované ještě nějaký čas navíc (nad rámec obecné zákonné lhůty) k nalezení jiného bydlení. Soud přihlédl i k faktu, že žalovaná platí žalobci za užívání bytu; proto zde není předpoklad, že by prodloužení lhůty k vyklizení mělo zásadní negativní dopad na majetek žalobce v tom smyslu, že by se mu prohlubovala finanční ztráta kvůli neplacení za užívání bytu. Nechť žalovaná poskytnutý prostor využije k zajištění jiného bydlení; v opačném případě může čelit exekuci. Náhrada nákladů řízení (§ 142 a § 150 o. s. ř.)

88. Žalobce byl v řízení zcela úspěšný a má proto právo na plnou náhradu účelně vynaložených nákladů podle § 142 odst. 1 o. s. ř., § 151 odst. 3 o. s. ř. a vyhlášky č. 254/2015 Sb. (o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu). Účelně vynaložené náklady řízení žalobce spočívají v paušální náhradě hotových výdajů po 300 Kč za následující úkony: 1) sepis žaloby, 2) vyjádření ve věci samé) a 3) účast na jednání. Žalobci vznikly i náklady zaplacením soudního poplatku ve výši 5 000 Kč. Soud proto výrokem II. tohoto rozsudku rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 5 900 Kč.

89. Soud neshledal důvody pro to, aby podle § 150 o. s. ř. výjimečně zcela úspěšnému žalobci náhradu nákladů řízení nepřiznal. To již z důvodu, že i podle judikatury platí, že ustanovení § 150 o. s. ř. neslouží ke zmírňování majetkových rozdílů mezi procesními stranami, ale k řešení situace (o kterou však v souzené věci nejde), v níž je nespravedlivé, aby ten, kdo důvodně hájil svá porušená nebo ohrožená práva nebo právem chráněné zájmy, obdržel náhradu nákladů, které při této činnosti účelně vynaložil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2018 sp. zn. 26 Cdo 2323/2017 a ze dne 17. 3. 2015 sp. zn. 26 Cdo 4663/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2018 sp. zn. 33 Cdo 5506/2016, a četné nálezy Ústavního soudu, např. ze dne 5. 11. 2008 sp. zn. I. ÚS 2862/07, 12. 1. 2010 sp. zn. I. ÚS 1030/08, 7. 4. 2010 sp. zn. II. ÚS 3015/09, 23. 9. 2010 sp. zn. III. ÚS 1840/10, 5. 1. 2012 sp. zn. II. ÚS 2658/10). Soud neshledal žádné důvody, proč by bylo nespravedlivé, aby žalobce, který důvodně hájil své žalovanou rušené vlastnické právo, obdržel náhradu nákladů. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 5 900 Kč v prodloužené lhůtě 4 měsíců od právní moci tohoto rozsudku. Soud ke shora uvedeným důvodům pro prodloužení i lhůty k zaplacení nákladů řízení dodává, že reflektoval jistou ekonomickou „sílu“ žalobce v tom smyslu, že na tak brzkém (tj. v třídenní lhůtě dle § 160 odst. 1 o. s. ř.) zaplacení částky nebude ekonomicky závislý. Dále soud přihlédl k tomu, že prodloužená lhůta k zaplacení nákladů řízení žalované umožní lépe si šetřit na případnou kauci na úhradu event. budoucího nájemného (rovněž obec v žalovanou předložených nabídkách nájmu bytů na Vranovské požadovala kauci a žalovaná přitom argumentovala, že si nemůže dovolit komerční nájem i z důvodu nezbytnosti zaplatit předtím kauci na nájem).

Poučení