47 C 180/2023 - 38

Rubrum

Městský soud v Brně rozhodl předsedou senátu JUDr. Radkem Malenovským jako samosoudcem ve věci žalobce: ; [právnická osoba], IČ: [osobní údaje žalobce] sídlem [adresa] zastoupený advokátkou Mgr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalovanému: ; [celé jméno žalovaného], narozený dne [datum] bytem [adresa žalovaného] o zaplacení 19 466,55 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 5 513,7 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 5 513,7 Kč od 5. 10. 2023 do zaplacení, to vše v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 1 500 Kč splatných vždy do každého patnáctého dne v měsíci až do úplného zaplacení, pod ztrátou výhody splátek.

II. Zamítá se žaloba v části požadavku na zaplacení částky 13 952,85 Kč a smluvního úroku z prodlení ve výši 0,4 % denně z částek: - 26 342,85 Kč od 9.6.2015 do 11.6.2015, - 23 342,85 Kč od 12.6.2015 do 31.8.2016, - 23 181,12 Kč od 1.9.2016 do 29.9.2016, - 23 014,72 Kč od 30.9.2016 do 26.10.2016, - 22 834,29 Kč od 27.10.2016 do 25.1.2017, - 22 293 Kč od 26.1.2017 do 24.2.2017, - 22 112,57 Kč od 25.2.2017 do 27.3.2017, - 21 932,14 Kč od 28.3.2017 do 24.4.2017, - 21 751,71 Kč od 25.4.2017 do 25.5.2017, - 21 571,28 Kč od 26.5.2017 do 30.6.2017, - 21 390,85 Kč od 1.7.2017 do 25.7.2017, - 21 210,42 Kč od 26.7.2017 do 23.8.2017, - 21 029,99 Kč od 24.8.2017 do 25.10.2017, - 20 952,05 Kč od 26.10.2017 do 27.11.2017, - 20 771,62 Kč od 28.11.2017 do 27.12.2017, - 20 591,19 Kč od 28.12.2017 do 28.3.2018, - 19 852,69 Kč od 29.3.2018 do 25.4.2018, - 19 613,54 Kč od 26.4.2018 do 25.5.2018, - 19 466,55 Kč od 26.5.2018 do 4. 10. 2023.

III. Zamítá se žaloba v části požadavku na zaplacení smluvního úroku z prodlení ve výši 0,4 % denně z částky 13 952,85 Kč od 5. 10. 2023 do zaplacení.

IV. Zamítá se žaloba v části, v níž se žalobce po žalovaném domáhal zaplacení smluvního úroku z prodlení ve výši 0,4 % denně z částky 5 513,7 Kč od 5. 10. 2023 do zaplacení, a to v té výši požadovaného smluvního úroku z prodlení, která přesahuje zákonný úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 5 513,7 Kč od 5. 10. 2023 do zaplacení.

V. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku ve výši 900 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

VI. Žalobce je povinen zaplatit České republice – Městskému soudu v Brně doplatek soudního poplatku ve výši 200 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobou ze dne 17. 4. 2023 (podána u soudu téhož dne) se žalobce domáhal zaplacení částky celkem 19 466,55 Kč s příslušenstvím, a to z titulu Smlouvy o úvěru [anonymizováno] [číslo] ze dne 6. 6. 2014, na základě které žalovaný čerpal úvěr ve výši celkem 20 000 Kč, který se zavázal vrátit spolu s úroky 2,19 % p. m. ve splátkách min. 2 100 Kč měsíčně + administrativní poplatek 200 Kč měsíčně počínaje dnem 31. 7. 2014.

2. Žalovaný se vyjádřil v tom smyslu, že nároky neuznává, věřitel nedostatečně zkoumal úvěruschopnost žalovaného, neplatná jsou smluvní ujednání o úrocích z prodlení pro nemravnost.

3. Z dokazování provedeného na jednání dne 10. 10. 2023 soud zjistil následující skutečnosti.

4. Účastníci spolu uzavřeli v písemné formě smlouvu o úvěru dne 6. 6. 2014, na základě které žalobce poskytl žalovanému úvěrový rámec ve výši 20 000 Kč, na základě kterého žalovaný čerpal dne 6. 6. 2014 v hotovosti částku 20 000 Kč, a poté, kdy úvěr částečně splatil, dne 18. 11. 2014 žalovaný od žalobce obdržel další částku úvěru ve výši 5 970 Kč na svůj účet (důkaz: Předsmluvní informace ke spotř. úvěru [anonymizováno] s datem 6. 6. 2014, Smlouva o úvěru [anonymizováno] [číslo] s datem 6. 6. 2014, Návrh na poskytnutí úvěru Příloha ke smlouvě o úvěru s datem 6. 6. 2014, Výdajový pokladní doklad s datem 6. 6. 2014, Žádost o bezhotovostní čerpání nevyčerpané části úvěru s datem 18. 11. 2014, Potvrzení o platbě s datem 18. 11. 2014).

5. Co se týká zkoumání úvěruschopnosti, žalobce vyšel ze mzdových lístků za měsíc únor, březen a duben 2014, z kterých vyplynul příjem žalovaného cca 18 500 Kč měsíčně, a pracovní smlouvy, jak soud zjistil z důkazu Návrh na poskytnutí úvěru. Dále žalobce vycházel z toho, že příjem manželky žalovaného žijící ve společné domácnosti činil 11 000 Kč (viz důkaz Návrhem na poskytnutí úvěru a doplnění žaloby z 18. 9. 2023). Pokud jde o výdaje žalovaného, tak žalobce vycházel z toho, že celkové výdaje žalovaného činí 8 050 Kč. Z těchto výdajů však žalobce měl ověřené jen výdaje na bydlení, a to konkrétně ze SIPO za tři měsíce, a to ve výši 2 750 Kč měsíčně (důkaz Návrhem na poskytnutí úvěru a tvrzení v doplnění žaloby).

6. Žalovaný se ve smlouvě o úvěru zavázal splácet úvěr částkou min. 2 120 Kč měsíčně, platit administrativní poplatek 200 Kč měsíčně, platit úroky 2,19 % p. m. a platit eventuální úroky z prodlení ve smluvené sazbě 0,4 % denně. Dále se strany dohodly na poplatku 450 Kč za upomínku a smluvní pokutě 1 000 Kč za hrubé porušení smlouvy (důkaz: Smlouva o úvěru [anonymizováno] [číslo] s datem 6. 6. 2014).

7. Žalovaný na úvěr skutečně zaplatil částku 20 456,3 Kč (viz již tvrzení žalobce v žalobě a v doplnění žaloby: 13 580 Kč před zesplatněním a 6 876,30 Kč po zesplatnění).

8. Se splátkou splatnou dne 31. 12. 2014 se žalovaný dostal do prodlení o více než 65 kalendářních dní, které byla dle dohody stran obsažené ve smlouvě (bod 8.) považováno za hrubé porušení smlouvy. V důsledku této skutečnosti žalobce celý úvěr ke dni 8. 6. 2015 zesplatnil s tím, že dle žalobce dlužná částka ke dni zesplatnění činila 26 342,85 Kč a sestávala z těchto dílčích nároků: 1) 17 657,48 Kč - nesplacená jistina úvěru. 2) 2 375,61 Kč - nesplacený úrok 2,19 % p.m. z aktuální vyčerpané jistiny úvěru. 3) 1 200 Kč - nesplacený administrativní poplatek. 4) 3 209,76 Kč - nesplacený úrok z prodlení se splátkami do zesplatnění úvěru. 5) 900 Kč - nesplacený poplatek za vystavené upomínky. 6) 1 000 Kč - nesplacená smluvní pokuta za hrubé porušení smlouvy. (Důkazy: Upomínka s datem 16. 2. 2015, Podací kniha s datem 19. 2. 2015, Upomínka s datem 16. 3. 2015, Podací kniha s datem 19. 3. 2015, Oznámení o zesplatnění úvěru s datem 8. 6. 2015, Podací kniha s datem 18. 6. 2015, Rozpis úhrad k úvěru, Neuhrazené evidované částky k úvěru, Rozpis položky úrok z prodlení).

9. Žalobce žalovanému odeslal předžalobní upomínku ze dne 17. 7. 2015 (důkaz: Předžalobní výzva k plnění s datem 17. 7. 2015, Poštovní podací arch s datem 17. 7. 2015 – 11 listů).

10. Žalovaný v tomto řízení namítl neplatnost úvěrové smlouvy z důvodu, že žalobce před uzavřením smlouvy nezkoumal úvěruschopnost žalovaného.

11. Na základě zjištěného skutkového stavu a po jeho právním posouzení soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze v části, ve které se žalobce domáhal vrácení poskytnutých peněžních prostředků, a zákonných úroků z prodlení (a to ještě v omezeném rozsahu).

12. Při právním posouzení soud použil zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen„ o. z.“), neboť úvěrová smlouva byla uzavřena po 1. 1. 2014, tedy za účinnosti tohoto zákona. Právní poměr úvěru se mezi stranami řídil také zákonem č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť rozhodné skutečnosti nastaly dne 6. 6. 2014 (uzavření smlouvy). Zákon o spotřebitelském úvěru byl nahrazen novým zákonem č. 257/2016 Sb. až s účinností od 1. 12. 2016, proto je třeba aplikovat starou právní úpravu.

13. Soud dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobce a žalovaný uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru ve spojení s § 2395 občanského zákoníku. V dané věci se jedná o spotřebitelský úvěr, když se jedná o úvěr poskytovaný spotřebiteli. Žalobce je osobou poskytující úvěr v rámci své podnikatelské činnosti. V řízení bylo prokázáno, že žalobce poskytl žalovanému peněžní prostředky v celkové výši 25 970 Kč.

14. Podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. platí, že věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.

15. Z uvedeného je zřejmé, že věřitel poskytne spotřebiteli úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet, jinak je smlouva neplatná.

16. Žalobce vycházel ve svém závěru o úvěruschopnosti žalovaného ze mzdy ve výši 18 575 Kč, které měl doložené třemi mzdovými lístky od zaměstnavatele žalobce ([právnická osoba]) za tři měsíce (konkrétně únor až duben 2014) a pracovní smlouvou, jak soud zjistil z důkazu Návrhem na poskytnutí úvěru. Dále žalobce vycházel z toho, že příjem manželky žalovaného žijící ve společné domácnosti činil 11 000 Kč, což však žalobce neověřoval (viz důkaz Návrhem na poskytnutí úvěru v části„ předložené listiny a dokumenty“ a contrario a doplnění žaloby z 18. 9. 2023).

17. Pokud jde o výdaje žalovaného, tak žalobce vycházel z toho, že celkové výdaje žalovaného činí 8 050 Kč. Z těchto výdajů však žalobce měl ověřené jen výdaje na bydlení, a to konkrétně ze SIPO za tři měsíce, a to ve výši 2 750 Kč měsíčně (důkaz Návrhem na poskytnutí úvěru).

18. Za prvé, až na jednu jedinou výjimku (viz SIPO) žalobce nijak neověřoval výdaje žalovaného.

19. Za druhé, žalobce ani nevedl žalovaného k tomu, aby své skutečné výdaje žalobci uvedl (byť i jen ve formě tvrzení, tj. bez doložení) – srov. v důkaze„ Návrh na poskytnutí úvěru předtištěná kolonka v částce 2 200 Kč jakožto„ minimum na osobní spotřebu“ a náklady na děti jen ve smyslu„ minima“ a ve smyslu výpočtového paušalizujícího vzorečku žalobce dopadajícího na všechny děti (označená jako„ minimum na vyživované děti (počet dětí * 2200/ vyživovatelů)“), tj. bez individualizace ve vztahu ke konkrétnímu žadateli o úvěr, tj. i žalovanému. Je zřejmé, že o úvěruschopnosti žadatele o úvěr nevypovídá paušální a nad to minimální částka na osobní spotřebu, ale skutečně žadatelem o úvěr potřebná (vynakládaná) částka na osobní spotřebu. Obdobně není relevantní, jaké jsou podle obecné, paušalizující úvahy žalobce minima na vyživované děti, nýbrž jsou podstatné skutečně vynakládané náklady na konkrétní dítě žalovaného.

20. Za třetí, závěr o neplatnosti smlouvy pro nedostatečné zkoumání úvěruschopnosti žalovaného soud dovodil i ze skutečnosti, že žalobce neověřoval všechny příjmy členů domácnosti žalovaného a neověřoval ani náklady a výdaje všech členů domácnosti. Z návrhu na poskytnutí úvěru přitom vyplynulo, že počet osob s příjmem ve společné domácnosti činí tři osoby (a bez příjmu – zjevně nezletilé dítě – jedna osoba) (viz důkaz Návrh na poskytnutí úvěru:„ počet osob s příjmem ve spol. domácnosti počet: 3“).

21. V této souvislosti soud odkazuje např. na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019 sp. zn. 33 Cdo 201/2018, v němž Nejvyšší soud dovodil, že bez údajů o nákladech a výdajích osob žijících se žadateli o úvěr ve společné domácnosti – poznámka zdejšího soudu: tím spíše (a fortiori) bez údajů o výdajích samotného žadatele o úvěr - si lze jen těžko učinit komplexní úsudek o celkových poměrech žadatelů a posoudit jejich schopnost úvěr splácet. Obdobné uvedl Nejvyššího soudu např. v rozsudku ze dne 9. 2. 2023 sp. zn. 33 Cdo 2981/2022):„ … se nemůže prosadit právní závěr odvolacího soudu, že předchůdkyně žalobkyně splnila povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného dle § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru.. kdy se spokojila pouze s informacemi od žalovaného, jež neověřovala a ani nezjišťovala údaje o nákladech a výdajích osob žijících se žadatelem o úvěr ve společné domácnosti … žalobkyně při posouzení úvěruschopnosti žalovaného nepostupovala s odbornou péčí, která předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit. V nyní posuzovaném případě porušení povinnosti žalobkyně při posouzení úvěruschopnosti žalovaného je dáno již tím, že si údaje o nákladech a výdajích osob žijících se žadatelem o úvěr ve společné domácnosti od žalovaného neobstarala a spoléhala pouze na statistické údaje, aniž zohlednila konkrétní poměry žadatele o úvěr.“ 22. Z další relevantní judikatury soud uvádí následující.

23. Nejvyšší soud se k otázce výkladu § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru podrobně vyjádřil například v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018. V něm uvedl mj., že„ věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit… Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. To ostatně dovodil ve svém rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, i Nejvyšší správní soud“ (obdobně rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 201/2018 a 33 Cdo 2981/2022).

24. Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18, bod 19. uvedl:„ Nejvyšší správní soud posuzoval kasační stížnost obchodní společnosti (srov. jeho rozsudek z 1. 4. 2015 č. j. 1 As 30/2015-39) poskytující spotřebitelské úvěry a při výkladu § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, účinného do 30. 11. 2016 (když obsahově obdobná úprava je zakotvena i v § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů, tedy pro účely tohoto výkladu lze vycházet z toho, že se právní úprava nezměnila) dovodil, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit) … Výklad přijatý Nejvyšším správním soudem přitom konvenuje interpretaci zaujaté Soudním dvorem Evropské unie (dále jen " Soudní dvůr") v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C [číslo] ([právnická osoba] v . [jméno] [příjmení] a další). V citovaném rozsudku Soudní dvůr vyložil čl. 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS (dále jen "směrnice"), a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno - v orig. "the burden of proving") posoudit úvěryschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady) …“. Na citované Ústavní soud souhlasně odkázal i v nálezu pléna z 3. 11. 2020 sp. zn. Pl. ÚS 10/17, bod 96.

25. Žalobce tak při posouzení úvěruschopnosti žalované nepostupoval s odbornou péčí. Žalobce řádně neposoudil úvěruschopnost žalovaného spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Žalobce porušil svoji povinnost poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je zřejmé, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

26. Z uvedeného plyne závěr, že smlouva o úvěru je absolutně neplatná ve smyslu § 588 o. z. a žalobce má právo jen na vrácení poskytnuté jistiny z titulu bezdůvodného obohacení dle § 2991 a 2993 o. z.

27. Žalobce poskytl žalovanému peněžní prostředky v celkové výši 25 970 Kč, a proto měl právo na vrácení částky 25 970 Kč. Žalovaný již žalobci vrátil celkem částku 20 456,3 Kč (viz např. doplnění žaloby – 13 580 Kč před zesplatněním a 6 876,30 Kč po zesplatnění). Proto je žaloba důvodná již jen v části nevrácené jistiny ve výši 5 513,7 Kč (viz výrok I. tohoto rozsudku). Ve zbytku smluvních institutů – jako je smluvní úrok, administrativní poplatek, smluvní poplatek za upomínky, smluvní pokuta, smluvní úrok z prodlení – je žaloba nedůvodná kvůli absolutní neplatnosti smlouvy.

28. Na stranu druhou má žalobce právo na zákonný úrok z prodlení ve smyslu § 1970 o. z. Kupříkladu Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 28 Cdo 4260/2009 ze dne 7. 4. 2010 konstatoval, že bezdůvodné obohacení představuje závazkový právní vztah, z nějž pohledávka vzniká tomu, na jehož úkor se jiný bezdůvodně obohatil, a dluh tomu, kdo obohacení získal, přičemž bezdůvodné obohacení patří mezi nároky, u nichž není zákonnou úpravou stanovena splatnost pohledávek vzniklých z tohoto právního titulu, doba plnění je u nich obvykle vázána na výzvu věřitele podle § 563 obč. zák., teprve výzvou k plnění se dluh stává splatným a dlužník je povinen splnit dluh prvního dne poté, kdy byl o plnění věřitelem požádán. Nyní se uplatní § 1958 odst. 2 o. z.

29. Žalobce však neprokázal doručení výzvy k plnění – konkrétně žalobcem tvrzených upomínek, oznámení o zesplatnění a předžalobní výzvy žalovanému (srov. výzva dle § 118a o. s. ř. obsažená v přípise z 25. 8. 2023 bod 15), přičemž na tuto výzvu bylo soudem odkázáno i na soudním jednání, srov. str. 2 protokolu o jednání) a žalobce se omezil jen na tvrzení a prokazování skutečnosti odeslání zásilky a nikoli jejich doručení. Ze skutečnosti, že žalobce odeslal písemnost žalovanému, ještě neplyne jejich doručení žalovanému.

30. Žalobce též odkázal na § 573 o. z. ve smyslu domněnky doby dojití. Nicméně vyvratitelná domněnka zakotvená v § 573 o. z. platí jen v případě, že zásilka adresátovi prokazatelně došla, což dovodila i soudní praxe (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 9. 2019 sp. zn. I. ÚS 1390/19). Nejedná se tedy o domněnku dojití písemnosti, která nebyla adresátovi prokazatelně doručena, ale byla prokazatelně odeslána - viz zákonná dikce„ došlá zásilka“ (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 8. 2019 sp. zn. II. ÚS 2403/19). Ze soudní praxe obdobně i např. usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 7 Cmo 89/2017 ze dne 13. 12. 2018 a z tzv. komentářové literatury srov. obdobně např. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1-654), 2. vydání, 2022, s. 1830 - 1831: E. Dobrovolná.

31. Soud vyšel z ust. § 1958 odst. 2 občanského zákonu, jehož aplikace nutně nastupuje v případě, kdy tu není platně uzavřená smlouva a není zde smluvní stanovení splatnosti dluhu. Dluh je pak splatný na výzvu. Žalobce neprokázal doručení oznámení o postoupení pohledávky a výzvy k zaplacení žalovanému, už proto je nutno odvíjet splatnost závazku až od doručení žaloby žalovanému v tomto řízení, k čemuž došlo 29. 8. 2023. K tomu soud připočetl lhůtu k plnění ve smyslu § 1959 písm. e) o. z. v délce 5 dnů (obdobně srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2017 sp. zn. 26 Cdo 4848/2016), tedy žalovaný byl povinen zaplatit částku 5 513,7 Kč do pondělí 4. 10. 2023 (totiž pátý den dopadal na neděli – viz § 607 o. z.) a od 5. 10. 2023 tak je žalovaný v prodlení se zaplacením částky 5 513,7 Kč, přičemž dne 5. 10. 2023 činil zákonný úrok z prodlení (viz § 1970 o. z. a nařízení vlády č. 351/2013 Sb.) 15 % ročně. V této části žalobcem požadovaného úroku z prodlení z částky 5 513,7 Kč od 5. 10. 2023 soud žalobě vyhověl (výrok I. tohoto rozsudku).

32. Soud rozhodl v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. o plnění ve splátkách po 1 500 Kč měsíčně pod ztrátou výhody splátek (viz výrok I. tohoto rozsudku), a to již z důvodu, že s těmito splátkami souhlasil žalobce na jednání, čímž žalobce reagoval na tvrzení žalovaného o jeho v jistém smyslu tíživějších poměrech (srov. str. 2 protokolu o jednání). Pokud věřitel, tj. žalobce je ochoten poskytnout dlužníkovi, tj. žalovanému dobrodiní v podobě splátek, soud nevidí důvod tomu nevyhovět.

33. Výrok V. o náhradě nákladů řízení vychází z § 142 odst. 3 o. s. ř. – žalovaný měl neúspěch jen v nepatrné části tvořící předmět řízení, počítaje v to i příslušenství. Žalobce měl v řízení úspěch: jistina úvěru 5 513,7 Kč a úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 5 513,7 Kč od 5. 10. 2023 do zaplacení, tj. kapitalizovaný ke dni vyhlášení rozsudku v částce 13,59 Kč, celkem tak jde o úspěch žalobce v částce 5 527,29 Kč. Žalovaný měl v řízení úspěch co do částky 13 952,85 Kč a dále co smluvního úroku z prodlení, který činí v kapitalizované výši 249 375,52 Kč, resp. od žalovaného smluvního úroku z prodlení kapitalizovaného ke dni vyhlášení rozsudku ve výši 249 375,52 Kč odečteme zákonný úrok z prodlení ve smyslu výroku I. tohoto rozsudku ve výši 13,59 Kč a dospějeme k závěru, že žalovaný měl úspěch co do žalovaného úroku z prodlení ve výši 249 358,56 Kč.

34. Celkem byl žalovaný úspěšný co do částky 261 948,71 Kč a žalobce byl úspěšný co do částky 6 893,26 Kč. Předmět řízení tvořil součet těchto částek, tj. 268 842,07 Kč. Jedno procento činí 2 688, 4207 Kč, tj. žalovaný měl úspěch co do 97,4 % předmětu, tj. měl neúspěch jen v nepatrné části, a proto má právo na plnou náhradu nákladů řízení v souladu s § 142 odst. 3 o. s. ř.

35. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku ve výši 900 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (viz výrok V. tohoto rozsudku). Náklady řízení dle § 151 odst. 3 o. s. ř. a vyhlášky č. 254/2015 Sb. (paušální náhrada hotových výdajů nezastoupeného účastníka) činí 300 Kč/úkon, kdy náleží náhrada za 1) vyjádření ve věci samé ze dne 11. 9. 2023, 2) příprava účasti na jednání u soudu a 3) účast na jednání soudu dne 10. 10. 2023 (viz § 1 odst. 3 písm. a), b), c) citované vyhlášky).

36. Pokud jde o výrok VI. tohoto rozsudku, tak žalobce zaplatil soudní poplatek ve výši 800 Kč za návrh na vydání elektronického platebního rozkazu. Elektronický platební rozkaz nebyl vydán (kvůli tomu, že žalobce neuvedl všechny potřebné skutečnosti a soud musel případ blíže zkoumat). Zákon č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích (dále jako„ poplatkový zákon“) stanoví v položce 2 bodu 2 Sazebníku, že pokud nebyl vydán elektronicky platební rozkaz,„ doměří“ soud žalobci poplatek podle položky 1 - v nynějším případě jde o doplatek ve výši 200 Kč, jelikož poplatek podle položky 1 bodu 1. písm. a) Sazebníku činil 1 000 Kč. Soud s ohledem na výsledek řízení – a ostatně i s ohledem na dikci položky 2 bodu 2 Sazebníku - dospěl k závěru, že je třeba uložit povinnost zaplatit doplatek poplatku žalobci. Proto výrokem VI. tohoto rozsudku uložil žalobci povinnost zaplatit rozdíl v soudním poplatku 200 Kč.

Poučení