47 C 180/2025 - 31

Rubrum

Městský soud v Brně rozhodl samosoudcem JUDr. Radkem Malenovským ve věci žalobce:[Jméno žalobce]., IČO: [IČO žalobce] sídlem [Adresa žalobce] zastoupený advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované:[Jméno žalované], narozená dne [Datum narození žalované] bytem [Adresa žalované] o 11 540,58 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 4 999,97 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Zamítá se žaloba v části požadavku na zaplacení poplatku ve výši 99,5 Kč, smluvního úroku ve výši 6 374,7 Kč, smluvní pokuty ve výši 66,41 Kč a úroku z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 5 099,47 Kč od 5. 3. 2025 do zaplacení.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobce požadoval zaplatit po žalované částku 11 474,17 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 5 099,47 Kč od 5. 3. 2025 do zaplacení a částku 66,41 Kč na smluvní pokutě, to vše z titulu smlouvy o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. [hodnota] uzavřené mezi účastníky dne 3. 11. 2024. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.

2. Z listinných důkazů provedených při jednání (v nepřítomnosti účastníků) soud zjistil následující skutkový stav.

3. Žalobce s žalovanou uzavřeli dne 3. 11. 2024 distančním způsobem smlouvu o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. [hodnota] prostřednictvím webu [Anonymizováno] (důkaz: Smlouva o revolvingovém spotřebitelském úvěru a vyjmenované smluvní dokumenty; autorizace ověření totožnosti žalovaného s datem 11. 3. 2024; fotokopie občanského průkazu žalované).

4. Na základě smlouvy se žalobce zavázal poskytnout žalované spotřebitelský úvěr jiný než na bydlení až do výše 44 300 Kč s možností postupného čerpání. Žalovaná se dle čl. VII odst. 2 a čl. VI smlouvy zavázala zaplatit žalobci poplatek za vyplacení tranší úvěru ve výši 1,99 % z vyplacené tranše. Žalovaná se dle čl. VII odst. 3 a čl. VI smlouvy zavázala zaplatit žalobci smluvní úrok ve výši 0,93 % denně z nesplacené části jistiny.

5. Žalobce uvedl, že posoudil úvěruschopnost žalovaného následovně. Žalobce nahlédl do registru bankovních a nebankovních klientských informací (NRKI a BRKI registry), do insolvenčního rejstříku, centrální evidence exekucí a „případně žalobce vycházel z žalovaným předložených výpisů z účtu a z výplatních pásek prokazujících jeho pravidelný příjem. Žalobcem ověřená výše čistého měsíčního příjmu žalovaného činila 25000 Kč“.

6. K prokázání shora uvedených tvrzení ale žalobce předložil jen dva důkazy.

7. Jednak jde o listinu nazvanou „Identifikované příjmy“, v níž je uveden žalobce jako její vystavitel. Nicméně tato listina je nedatovaná a není v ní dokonce ani uvedeno, kterého klienta (dlužníka) se týká. Nelze ji tak bezpečně ztotožnit s žalovanou. V této listině je uvedeno, že „příjem byl spotřebitele doložen prostřednictvím bankovního výpisu, který obsahoval příjmové transakce… Výše ověřeného čistého měsíčního příjmu: 53815“. Z toho plyne, že i kdyby se tato listina týkala shora uvedeného smluvního vztahu mezi účastníky, pak se žalobce zjevně nezabýval výdaji žalované. Z této listiny též neplyne, z jakých zdrojů měla žalovaná příjem získávat a o výpis z účtu za jakou dobu se jedná.

8. Druhak žalobce předložil listinu nazvanou jako „Výpis o posouzení úvěruschopnosti u společnosti [Jméno žalobce].“, v níž je uveden žalobce jako její vystavitel. V listině je uvedena žalovaná jako klient. Uvádí se v ní zejména, že žalovaná žije sama, výše jejích pravidelných měsíčních výdajů na půjčky činí 6 000 Kč, na bydlení 7 000 Kč, další nezbytné výdaje jsou 0 Kč ostatní zbytné výdaje jsou 5 000 Kč, „výše ověřeného čistého měsíčního příjmu“ je 53 815 Kč a výše čistého měsíčního příjmu uvedeného spotřebitelem činí 28 000 Kč.

9. Žalobce poskytl žalované úvěr ve výši celkem 5 000 Kč, a to na účet žalované č. [č. účtu], dne 3. 11. 2024 (důkaz smlouvou o revolvingovém úvěru, Přehled bankovních transakcí vyplacených spotřebiteli a sdělení od [právnická osoba]. z 18. 9. 2025 na č. l. 19).

10. Předžalobní výzva byla žalované odeslána žalobcem dne 19. 6. 2025 (důkaz: výzva k úhradě před podáním žaloby s datem 19. 6. 2025 s podacím lístkem s datem 19. 6. 2025).

II. Právní posouzení skutkového stavu

11. Žalobce a žalovaná uzavřeli smlouvy o spotřebitelském úvěru ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jako „zákon“), ve spojení s § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jako „o. z.“). Jedná se o spotřebitelský úvěr dle § 2 odst. 1 zákona - jde o úvěr poskytovaný spotřebiteli. Žalobce je osobou poskytující úvěr v rámci své podnikatelské činnosti (viz § 7 zákona).

12. Soud ex offo posuzoval (dle § 87 zákona), zda úvěrující v souladu s § 86 odst. 1 a 2 zákona řádně zkoumal úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy.

13. Věřiteli je uložena před uzavřením smlouvy o úvěru povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, přičemž při této činnosti je povinen vynaložit odbornou péči. Tato činnost představuje kvalifikovanou činnost profesionála v příslušném oboru, jejímž obsahem je individuální posouzení konkrétní situace každého jednotlivého spotřebitele žádajícího o úvěr. Jedná se o institut, jehož smyslem je odpovědný přístup věřitelů, kteří mají předem pečlivě posoudit schopnost spotřebitele nabízený spotřebitelský úvěr splácet a v případě, že je výsledek posouzení úvěruschopnosti negativní, spotřebitele nezadlužovat. Primárním cílem je ochrana spotřebitele před neúměrným zadlužováním, sekundárně je chráněn i věřitel před vznikem v budoucnu nedobytných pohledávek. V neposlední řadě je pak chráněna společnost jako celek před různými sociopatologickými jevy (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. [spisová značka]).

14. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015 č. j. [spisová značka], publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 3225/2015, použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.).

15. Nejvyšší soud se k podobné otázce (k výkladu obdobného § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru) podrobně vyjádřil například v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. [spisová značka]. V něm uvedl mj., že „věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit… Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze [právnická osoba]), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. To ostatně dovodil ve svém rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. [spisová značka], i Nejvyšší správní soud....“ (obdobně rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka] a [spisová značka]).

16. Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18, bod 19. uvedl: „Nejvyšší správní soud posuzoval kasační stížnost obchodní společnosti [srov. jeho rozsudek z 1. 4. 2015 č. j. [spisová značka]] poskytující spotřebitelské úvěry a při výkladu § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, účinného do 30. 11. 2016 (když obsahově obdobná úprava je zakotvena i v § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů, tedy pro účely tohoto výkladu lze vycházet z toho, že se právní úprava nezměnila) dovodil, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit)… Výklad přijatý Nejvyšším správním soudem přitom konvenuje interpretaci zaujaté Soudním dvorem Evropské unie (dále jen "Soudní dvůr") v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 (CA Consumer Finance SA v. [jméno FO] a další). V citovaném rozsudku Soudní dvůr vyložil čl. 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále jen "směrnice"), a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno - v orig. "the burden of proving") posoudit úvěryschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady)…“. Na citované Ústavní soud souhlasně odkázal i v nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2020 sp. zn. Pl. ÚS 10/17, bod 96.

17. Jak uvedl Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 24. 3. 2023 sp. zn. [spisová značka], „Hodnocení úvěruschopnosti žadatele o úvěr však vyžaduje porovnání zjištěných příjmů se zjištěnými výdaji dlužníka; pouhé zkoumání jedné z těchto složek k řádnému posouzení úvěruschopnosti žadatele o úvěr nestačí. Stanovila-li věřitelka výdaje pouze na základě ekonomického modelu, aniž by dlužníka vedla k doložení konkrétních údajů, nezkoumala výdajovou stránku žadatele řádně… vycházet pouze z informací o životním a existenčním minimu a o průměrných výdajích obyvatelstva bez zjištění konkrétních informací o žadateli, neodpovídá řádnému posouzení úvěruschopnosti.“ 18. Příjmy a výdaje jsou „jednou stránkou téže mince“. Pokud by žadatel o úvěr měl výdaje převyšující jeho příjmy, pak z logiky věci by jeho příjem (byť by byl sebevětší) nestačil na řádné splácení úvěru. Již proto nelze pojímat otázku povinnosti řádně zkoumat úvěruschopnost žadatelů o úvěr tak, že dostačující je zkoumání a ověřování jedné strany téže mince (příjmů) a že by snad zkoumání a ověřování druhé strany mince (výdajů) bylo možné podcenit, bagatelizovat apod.

19. Ze zákona (§ 86 odst. 1 a 2) i shora demonstrativně citované judikatury (přitom všech vrcholných soudních orgánů, tj. Ústavního, Nejvyššího i Nejvyššího správního soudu) plynou zejména následující právní závěry: a) při zkoumání úvěruschopnosti žadatele o úvěr (v pozici spotřebitele) zásadně není dostačující vycházet jen z tvrzení žadatele o úvěr, ale je třeba zásadně tato tvrzení ze strany poskytovatele úvěru ověřit; b) zásadně nestačí příjmy a výdaje žadatele o úvěr stanovit (např.) jen na ekonomickém modelu poskytovatele o úvěr, na informacích o životním a existenčním minimu a na průměrných příjmech a výdajích obyvatelstva bez zjištění a ověření konkrétních informací o konkrétním žadateli.

20. Žalobce těmto požadavkům řádného zkoumání úvěruschopnosti nedostál.

21. Žalovanou údajně tvrzený příjem činil 28 000 Kč měsíčně. Proč žalobce raději vycházel z jiného, údajně jím ověřeného příjmu z výpisu z účtu žalované (není uvedeno, za jaké období), tj. ve výši 53 815 Kč měsíčně, není zřejmé. Takové počínání věřitele mj. není adekvátně opatrné, když žalovanou tvrzený příjem je takřka poloviční. Vedle toho žalobce nezjišťoval, z jakého zdroje příjmy žalované plynou (zda nikoli např. ze zápůjček či úvěrů) a zda je zde garance i do budoucna, že si žalovaná uvedený příjem podrží (viz otázka prognózy do budoucna, zda žalobce bude schopen řádně a včas úvěr splácet).

22. Na druhé straně mince vystupují výdaje žalované, které ale žalobce nijak neověřoval. To plyne i z Výpisu o posouzení úvěruschopnosti u společnosti [Jméno žalobce]., kde pojem „ověřený“ žalobce uvedl jen u příjmu žalované; naopak u výdajů žalované je tam uvedeno „vypočítané minimální výdaje: 11685“, tj. a contrario ověřené.

23. Shrnuto, z tvrzení žalobce a důkazů předložených žalovaným plyne, že žalobce ověřoval maximálně jen příjem žalované, a to ještě v poněkud zkresleném obrazu, a nijak neověřoval výdaje žalované. Navíc není relevantní jen příjem za daný měsíc, ale i příjem pravidelný, který totiž slouží k prognóze, zda žalovaný dlužník bude schopen splácet úvěr včas a řádně v budoucnu. Z důkazů předložených žalobcem neplyne zdroj toho kterého konkrétního příjmu (srov. důkaz Identifikované příjmy).

24. Ve smyslu § 87 odst. 1 věta poslední zákona o spotřebitelském úvěru má proto žalobce jen právo na vrácení jistiny úvěru. Z tvrzení žalobce plyne, že žalovaná vrátila žalobci z poskytnuté jistiny úvěru částku 0,03 Kč (viz žaloba – str. 3, č. l. 3). Žalobce tak má podle § 87 odst. 1 věta poslední zákona o spotřebitelském úvěru právo na vrácení jistiny úvěru ve výši 4 999,97 Kč. Proto je žaloba důvodná co do jistiny úvěru ve výši 4 999,97 Kč (viz výrok I.).

25. Ve zbývající části je žaloba nedůvodná (výrok II.). Smlouva je absolutně neplatná, proto nikdy neexistovala (po právu), pročež nelze žalobci přiznat výlučně smluvní instituty jako je smluvní poplatek za vyplacení tranší úvěru (99,5 Kč), smluvní úrok (6 374,7 Kč) a smluvní pokutu (66,41 Kč).

III. Úroky z prodlení

26. Nedůvodný je i nárok žalobce na zákonný úrok z prodlení (výrok I.) To již při aplikaci § 13 o. z. a názorů uvedených mj. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022 sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, dle kterého: „15.…§ 87 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru…představuje toto ustanovení speciální úpravu vypořádání plnění z neplatné smlouvy…16.…stanoví se na jeho ochranu, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, avšak v době odpovídající jeho možnostem…Text „v době přiměřené jeho možnostem“…Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teleologický výklad). V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z.… 17.…v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.“. K důsledně vzato implicitní interpretaci citovaného rozsudku Nejvyššího soudu v další rozhodovací praxi srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2023 sp. zn. 33 Cdo 87/2025.

27. Nejvyšší soud si byl vědom významu rozsudku sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 a za účelem sjednocení nejednotné praxe nižších obecných soudů přiřadil k rozsudku sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 „kategorii“ „A“. „Kategorie“ rozhodnutí označuje význam (závažnost) otázky, kterou rozhodnutí řeší. Kategorie A značí největší význam rozhodnutím řešené otázky (celkem u Nejvyššího soudu jsou kategorie A, B, C, D, E a EU). Do kategorie A Nejvyšší soud řadí „rozhodnutí navržená k publikaci ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek“ (viz www.nsoud.cz).

28. Z citovaného rozsudku Nejvyššího soudu plynou následující právní závěry. Dlužník je povinen vrátit jistinu úvěru dle § 87 odst. 1 in fine zákona podle svých možností. Pokud se věřitel a dlužník nedohodli na splatnosti závazku vrátit jistinu úvěru z neplatné smlouvy (což se nynější účastníci řízení nedohodli), splatnost určí soud svým rozsudkem, ale jen do budoucna. Jde však o lhůtu hmotněprávní, před jejímž uplynutím se tak dlužník v prodlení neocitl, pročež nelze před jejím uplynutím žalobci přiznat úroky z prodlení. Takový rozsudek proto nese prvky dvou typů řízení – prvky konstitutivního rozsudku o zvláštní žalobě o určení času plnění (prvek konstitutivního určení splatnosti, tj. nikoli zpětně) i prvky řízení o žalobě na plnění (přisouzení jistiny úvěru). Jde o „hybridní“ variantu mezi typickým rozsudkem o určení času plnění a o zaplacení, a účelem je ochrana spotřebitele. Proto věřitel nemusí vést 2 řízení pro získání exekučního titulu na jistinu (což by jinak musel, pokud by soud vyložil § 87 zákona tak, že jde o žalobu na určení času plnění).

29. Žalobce se žalovanou se nedohodli na splatnosti závazku vrátit jistinu úvěru z neplatné smlouvy dle § 87 odst. 1 zákona. Proto splatnost tohoto závazku soud určil v tomto rozsudku do budoucna, žalovaná dosud není v prodlení a soud proto zamítl jako nedůvodný nárok žalobce na zaplacení zákonných úroků z prodlení (viz výrok II. tohoto rozsudku).

30. Stejný výklad plyne i z následujícího. Dle § 87 odst. 1 in fine zákona: „Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“. Pojem „v době přiměřené jeho možnostem“ směřuje k aplikaci judikatury řešící splatnost ponechanou na určení dlužníkem, včetně ponechanou na solventnosti dlužníka (§ 1960 o. z.). Tato judikatura se totiž užívá i na obvyklou smluvní formulaci, dle níž dlužník zaplatí, „až bude moci“. K tomuto typu splatnosti ale judikatura dovodila, že pohledávka není splatná a věřitel může ovlivnit splatnost dluhu jen návrhem u soudu na určení času plnění, tj. nikoli výzvou k zaplacení (srov. např. usnesení NS z 25. 5. 2021 sp. zn. [spisová značka] či usnesení Ústavního soudu z 8. 3. 2021 sp. zn. IV. ÚS 11/21). Z této judikatury plyne, že žalovaný dosud není v prodlení, jelikož soud teprve tímto rozsudkem určí splatnost závazku vrátit zbytek poskytnuté jistiny úvěru dle § 87 odst. 1 věta poslední zákona.

31. Tento výklad odpovídá i úmyslu (historického) zákonodárce. Dle důvodové zprávy k § 87 ZSÚ: „Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu dle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany. Poskytovatel, pokud se domnívá, že spotřebitel nesplácí podle svých možností, může podat návrh soudu, aby určil, v jakých lhůtách má – poznámka Městského soudu v Brně: tj. do budoucna - spotřebitel splácet.“.

32. Dlužník nemá právní jistotu, co konkrétně znamená neurčitý zákonný pojem „v době přiměřené jeho možnostem“. Přitom úroky z prodlení jsou sankcí za porušení povinnosti dodržet doby splatnosti (srov. např. rozsudky NS z 24. 7. 2014 sp. zn. [spisová značka], či Nejvyššího správního soudu z 16. 9. 2021 č. j. [spisová značka], bod 25.). Proto nelze - spravedlivě a v právním státě (princip právní jistoty) - dlužníka sankcionovat (povinností platit úroky z prodlení) za to, že nevrátil věřiteli jistinu úvěru v době, kterou však až v budoucnu nalezne soud (v řízení o zaplacení), a dlužník ji tak (s jistotou) z povahy věci předtím ani nemohl znát. Opačný výklad by v důsledcích nesl prvky retroaktivně (do minulosti) působícího rozsudku.

33. Účelem shora uvedeného výkladu je ochrana spotřebitele.

34. Nadto akceptace opačného výkladu by měla následující nežádoucí teleologické důsledky (teleologický výklad). Pokud by věřitelé věděli, že jim soudy přiznají zákonný úrok z prodlení i zpětně za dobu před zahájením řízení (např. na základě splatnosti uvedené ve výzvě), mohlo by je to povzbudit k neprovádění řádného posouzení úvěruschopnosti spotřebitelů, což by bylo v rozporu s účelem spočívajícím v zajištění odpovědného jednání věřitelů a předcházení nezodpovědným praktikám při poskytování úvěrů spotřebitelům; takový výklad by mohl ohrozit odrazující povahu sankce neplatnosti smlouvy. K tomu srov. i přiměřeně rozsudky Soudního dvora EU z 11. 1. 2024 ve věci C-755/22 (mj. bod 47.), 27. 3. 2014 ve věci C-565/12 (53. a 55.) či 5. 3. 2020 ve věci C-679/18 (31.); ve hře je i princip eurokonformního výkladu.

35. Případná námitka o přísnosti shora uvedeného výkladu k věřitelům byla vypořádána již např. v usnesení sp. zn. [spisová značka]: „..k jeho tíži…jestliže úvěrující poruší svou povinnost…poskytne úvěr, ačkoli mu jej poskytovat neměl, musí úvěrující strpět vrácení úvěru v době, která zdaleka nemusí odpovídat jeho původnímu očekávání.“ (mnou podrženo).

36. Z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka] - podle výkladu zdejšího soudu - neplyne názor, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru se použije pouze v případě, že věřitel vyzval spotřebitele k plnění a současně spotřebitel prokázal, že není v jeho možnostech, aby dluh na jistině uhradil ve věřitelem ve výzvě uvedené lhůtě (a že v opačném případě na věc dopadá obecná úprava splatnosti dluhu, tj. § 1958 odst. 2 o. z.). Z citovaného rozsudku Nejvyššího soudu naopak plyne, že § 87 zákona o spotřebitelském úvěru se použije vždy při absolutní neplatnosti smlouvy dle § 87 odst. 1; tj. bez ohledu na to, zda věřitel vyzval spotřebitele k plnění a bez ohledu na to, zda spotřebitel prokázal, že není v jeho možnostech, aby dluh na jistině uhradil ve lhůtě uvedené věřitelem ve výzvě. Ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru i podle citovaného rozsudku Nejvyššího soudu představuje speciální úpravu vypořádání plnění z neplatné smlouvy v případě nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti dlužníka ze strany věřitele před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru. Speciální právní úprava vylučuje obecnou úpravu, tj. ustanovení § 1958 odst. 2 o. z. (lex specialis derogat legi generali). Podle názoru zdejšího soudu nelze tvrdit, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je i není speciální úpravou (tedy že je speciální jen za shora uvedených 2 kumulativních podmínek).

37. Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka] dopadá na nynější skutkový stav i při té skutkové odlišnosti, že ve věci sp. zn. [spisová značka] se tamní žalovaný aktivně bránil. To již z důvodu, že Nejvyšším soudem v rozsudku uvedené názory a závěry - formulací i smyslem - dopadají i na situaci zcela pasivního žalovaného, a to včetně speciality § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, nemožnosti spotřebitele se dostat do prodlení a ochraně spotřebitele jakožto smyslu § 87, o nové době splatnosti mezi účastníky nově dohodnuté či soudem určené neodvíjející se od výzvy k věřitele plnění (srov. citaci relevantních částí rozsudku sp. zn. [spisová značka] shora). Ostatně v rozsudku sp. zn. [spisová značka] Nejvyšší soud ani výslovně nevázal a neomezil své názory a závěry výlučně na aktivní obranu žalovaného.

38. Nejvyšší soud (mj. kvůli právní jistotě a rovnosti účastníků řízení, tj. nikoli samoúčelně) podle zákona, tj. dle § 14 odst. 1 písm. a) zákona o soudech soudcích, „jako vrcholný soudní orgán ve věcech patřících do pravomoci soudů v občanském soudním řízení… zajišťuje jednotu a zákonnost rozhodování tím, že a) rozhoduje o mimořádných opravných prostředcích v případech stanovených zákony o řízení před soudy,…“.

39. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila v tom smyslu, jakou částku a v jakém časovém horizontu může splatit, resp. splácet. K soudu se nedostavila. Z obsahu spisu rovněž nelze dovodit okolnosti, které by nějakým způsobem osvědčovaly aktuální možnosti a schopnosti žalované a jakkoli by odůvodňovaly stanovení určité formy splatnosti. Přitom povinnost (břemeno) tvrdit a prokázat, jaká je doba přiměřená jeho možnostem k vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru dle § 87 odst. 1 věta poslední zákona o spotřebitelském úvěru, má spotřebitel (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2025 sp. zn. [spisová značka]). Nejde o informace v dispoziční sféře žalobce (který tu je v informačním deficitu). Proto soud vyšel z toho, že žalovaná je schopna - dle § 87 odst. 1 věta poslední zákona – zaplatit žalobci přiznanou jistinu úvěru ve výši 5 000 Kč již v řádu dnů, in concreto do tří dnů od právní moci rozsudku. V tomto smyslu soud aplikoval (avšak jen) analogicky (argumentum per analogiam) § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř. Pokud totiž soud rozhoduje na základě neunesení břemena tvrzení a/nebo důkazního, tak právně významnou skutečnost soud nezná, což jde k tíží nositele procesního břemene (tvrzení a/či důkazního) [zde žalované]; je však nutné zároveň v řízení rozhodnout, aby nedošlo k odepření spravedlnosti (viz zákaz denegatio iustitiae). Soud si proto - v této nouzi tvrzení a důkazní zapříčiněné žalovanou a (výlučně) jí jdoucí k tíži (podle pravidel břemene tvrzení a důkazního) - vypomohl analogií práva, tj. aplikací 3denní lhůty k plnění dle § 160 odst. 1 o. s. ř. Jde však o hmotněprávní lhůtu ve smyslu výsledku aplikace ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (tj. nikoli o procesněprávní lhůtu k plnění dle § 160 odst. 1 o. s. ř., kterou soud aplikoval „jen“ analogicky). Obdobně v soudní praxi srov. např. výše citované rozsudky krajských soudů (za všechny kupř. rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 8. 2024 č. j. 8 Co 145/2024-119, bod 10. až 11., či ze dne 24. 10. 2024 č. j. 8 Co 199/2024-74, bod 2 a 7. až 10. - to vše ve spojení s principem právní jistoty a § 13 o. z.). Jde o hmotněprávní lhůtu ve smyslu výsledku aplikace ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (nikoli o procesněprávní lhůtu k plnění dle § 160 odst. 1 o. s. ř.).

40. Na podporu shora uvedeného výkladu zdejšího soudu soud odkazuje – kromě rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 a 33 Cdo 87/2025 - na zejména následující rozsudky krajských soudů (dále jako „KS“) [níže demonstrativně uvedené rozsudky jsou dostupné mj. na www.beck-online.cz]: 1) KS v Ostravě – pobočka Olomouc – rozsudky z 19. 9. 2024 č. j. 75 Co 206/2024-73 (bod 8. až 10. odůvodnění), či z 12. 9. 2024 č. j. 75 Co 188/2024-366 (bod 15.), 2) KS v Českých Budějovicích – rozsudky z 19. 7. 2024 č. j. 5 Co 254/2024-105 (9.), z 13. 9. 2024 č. j. 7 Co 1000/2024-40 (13. a 14.), 18. 7. 2024 č. j. 19 Co 691/2024-78 (11.), 3) KS v Hradci Králové – rozsudek z 26. 11. 2024 č. j. 47 Co 130/2024-77 (24.), 4) KS v Hradci Králové – pobočka Pardubice – rozsudky z 13. 1. 2025 č. j. 18 Co 330/2024-80 (19. a 20.), z 21. 1. 2025 č. j. 23 Co 280/2024-79 (13.), 15. 1. 2025 č. j. 27 Co 293/2024-76 (12. a 13.), 5) KS v Brně – pobočka Zlín – rozsudek z 29. 11. 2022 č. j. 60 Co 226/2022-51 (10. - 12.), 6) KS v Ostravě – rozsudky z 12. 8. 2024 č. j. 8 Co 146/2024-46 (dovolání odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 87/2025), 22. 1. 2025 č. j. 8 Co 215/2024-95 (7.), 28. 1. 2025 č. j. 8 Co 235/2024-69 (10.), 26. 2. 2025 č. j. 8 Co 16/2025-85 (12.), 7) Městský soudu v Praze – rozsudky z 3. 9. 2024 č. j. 12 Co 225/2024-40 (26. až 28.), 27. 8. 2024 č. j. 12 Co 176/2024-74 (26.), 25. 9. 2024 č. j. 18 Co 250/2024-126 (11.), 2. 3. 2023 sp. zn. 18 Co 34/2023 (29. a 30.), 25. 9. 2024 č. j. 18 Co 250/2024-126 (11.), 1. 6. 2023 sp. zn. 25 Co 119/2023 (25.), 2. 11. 2024 č. j. 35 Co 365/2024-130 (15.).

IV. Náklady řízení

41. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř., kdy žalovaná měla úspěch ve věci větší (viz výrok I. versus II.), proto měla právo na poměrnou náhradu nákladů řízení, ale žádné náklady řízení jí nevznikly. Proto soudu rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení – viz výrok III.

Poučení