47 C 189/2019 - 58

Rubrum

Městský soud v Brně rozhodl samosoudcem JUDr. Radkem Malenovským ve věci žalobce:[Jméno žalobce]., IČO: [IČO žalobce] sídlem [Adresa žalobce] zastoupený advokátkou [Jméno advokátky] sídlem [Adresa advokátky] proti žalovanému:[Jméno žalovaného], narozený dne [Datum narození žalovaného] bytem [Adresa žalovaného] o zaplacení 192 000 Kč s příslušenstvím – úvěr (smluvní pokuta) takto:

Výrok

I. Řízení se zastavuje v části o žalobě požadující zaplacení částky 192 000 Kč z titulu jistiny (smluvní pokuty), zaplacení úroku z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 96 000 Kč za dobu od 26. 4. 2019 do 17. 9. 2019, zaplacení úroku z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 96 000 Kč za dobu od 28. 2. 2023 do zaplacení, zaplacení úroku z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 96 000 Kč za dobu od 7. 5. 2019 do 17. 9. 2019 a zaplacení úroku z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 96 000 Kč za dobu od 28. 2. 2023 do zaplacení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci úrok z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 32 000 Kč za dobu od 18. 9. 2019 do 27. 2. 2023, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žaloba se - v části požadavku na zaplacení úroku z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 160 000 Kč za dobu od 18. 9. 2019 do 27. 2. 2023 - zamítá.

IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

V. Soud po právní moci tohoto rozsudku vrátí žalobci na soudním poplatku částku 3 454 Kč.

Odůvodnění

I. Předmět řízení

1. Žalobou podanou dne 29. 5. 2019 se žalobce domáhal uložení povinnosti žalovanému zaplatit: - nárok 1. - částku 96 000 Kč na 3 smluvních pokutách po 32 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně za dobu od 26. 4. 2019 do zaplacení, - nárok 2. - částku 96 000 Kč na 3 smluvních pokutách po 32 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně za dobu od 7. 5. 2019 do zaplacení, a to z titulu úvěrové smlouvy ze dne 3. 9. 2007 č. [Anonymizováno], ve spojení se zástavní smlouvou ze dne 3. 9. 2007 č. [Anonymizováno] a ze dne 10. 3. 2008 č. [Anonymizováno].

2. Žalovaný se v řízení nevyjádřil. Řízení bylo přerušeno ze zákona kvůli úpadku žalovaného řešeného formou konkurzu.

3. Podáním z 5. 5. 2025 ve spojení s podáním z 26. 6. 2025 žalobce vzal žalobu zpět co do a) částky ve výši 192 000 Kč na jistině, b) zákonného úroku z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 96 000 Kč od 26. 4. 2019 do 17. 9. 2019, c) zákonného úroku z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 96 000 Kč od 28. 2. 2023 do zaplacení, d) zákonného úroku z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 96 000 Kč od 7. 5. 2019 do 17. 9. 2019 a e) zákonného úroku z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 96 000 Kč od 28. 2. 2023 do zaplacení.

4. K odůvodnění částečného zpětvzetí žalobce uvedl, že jeho pohledávka byla co do jistiny a části příslušenství uspokojena v insolvenčním řízení, které bylo vedeno s žalovaným a jeho manželkou jako dlužníky. Žalobce uvedl, že mu jako zajištěnému věřiteli byla v insolvenčním řízení vyplacena částka 2 207 738,19 Kč a že tato částka byla započtena na žalovanou jistinu a příslušenství (zákonný úrok z prodlení kapitalizovaný ke dni úpadku), čímž došlo k jejich úhradě, pročež předmětem řízení zůstává zbytek zákonného úroku z prodlení ode dne následujícího po dni rozhodnutí o úpadku do úhrady jistiny. Příslušenství v podobě úroků z prodlení žalobce do insolvenčního řízení přihlásil dle § 170 písm. a) zákona č. 182/2006 Sb., insolvenční zákon (dále jako „insolvenční zákon“) za období od počátku prodlení do dne rozhodnutí o úpadku (tj. do dne 17. 9. 2019). Předmětem žaloby tak zůstal zbytek dlužného příslušenství, tj. a) zákonný úrok z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 96 000 Kč od 18. 9. 2019 do 27. 2. 2023 (nárok 1.), b) zákonný úrok z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 96 000 Kč od 18. 9. 2019 do 27. 2. 2023 (nárok 2.).

5. Soud zjistil, že usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 10. 2. 2025 č. j. [spisová značka] byl zrušen konkurs na majetek žalovaného a jeho manželky po splnění rozvrhového usnesení. Žalobci jakožto zajištěnému věřiteli byla dne 27. 2. 2023 vyplacena částka 2 207 738,19 Kč, a to na základě usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 1. 2023 č. j. [spisová značka]-[Anonymizováno] (důkaz tímto rozsudkem – viz insolvenční rejstřík).

6. Podle § 96 odst. 2 věta první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jako „o. s. ř.“) platí, že pokud je návrh vzat zpět, soud řízení zcela, popřípadě v rozsahu zpětvzetí návrhu, zastaví. Vzhledem k částečnému zpětvzetí žaloby (ještě před začátkem jednání), soud v souladu s § 96 o. s. ř. řízení částečně zastavil výrokem I. tohoto rozsudku.

7. Předmětem řízení po částečném zpětvzetí žaloby zůstal pouze úrok z prodlení kapitalizovaný na částku 64 571,16 Kč (2 x 32 285,58 Kč). Tomu odpovídá poplatková povinnost ve snížené výši oproti původnímu předmětu řízení – viz § 6a odst. 3 věta třetí a čtvrtá a § 10 odst. 3 věta druhá zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích. Soudní poplatek z předmětu řízení o 64 571,16 Kč činí 5 %, tj. 3 229 Kč [dle položky 1 bodu 1. písm. b) Sazebníku zákona č. 549/1991 Sb.]. Žalobce zaplatil na soudním poplatku 7 680 Kč, tudíž má právo na vrácení rozdílu těchto částek sníženého o 1 000 Kč dle § 10 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., tj. 7 680 – 3 229 – 1 000 = 3 451 Kč. Proto soud rozhodl ve výroku V. tohoto rozsudku, že po právní moci tohoto rozsudku vrátí žalobci na soudním poplatku částku 3 454 Kč (viz § 10 odst. 3 věta druhá zákona o soudních poplatcích).

II. Skutkový stav

8. V meritu věci soud rozhodl bez jednání v souladu s § 115a o. s. ř., přičemž z písemných důkazů zjistil následující skutečnosti.

II. A) Smlouva o úvěru

9. Na základě úvěrové smlouvy ze dne 3. 9. 2007 č. [Anonymizováno], poskytla [právnická osoba]., IČ: [IČO] (dále jako „banka“) dlužníkům [Jméno žalovaného] (žalovaný) a [jméno FO] (toho času manželka žalovaného) úvěr ve výši 1 600 000 Kč; tento úvěr se dlužníci spolu s dohodnutým úrokem ve výši 5,45 % p. a. zavázali bance splatit formou 360 měsíčních anuitních splátek ve výši 9 034,50 Kč, a to vždy k 14. dni kalendářního měsíce (důkaz: smlouva ze dne 3. 9. 2007 č. [Anonymizováno]

10. V citované úvěrové smlouvě z 3. 9. 2027 si smluvní strany sjednaly, že žalovaný s manželkou (dle smlouvy „klient“) prohlašují a ujišťují banku, že „ke dni podpisu této smlouvy není v prodlení s plněním svých daňových povinností ani jiných platebních povinností a veřejných odvodů vzniklých na základě právního předpisu (zejména s platbami pojistného na sociální zabezpečení), právních či protiprávních úkonů“ [čl. 3. 1 b) smlouvy], že „podle nejlepšího vědomí Klienta neprobíhá ani nehrozí žádné jednání, žaloba, anebo jiné řízení před soudem či správním orgánem, rozhodčí řízení, exekuce ani šetření týkající se záležitostí Klienta, jeho majetku nebo jeho práv, které by při nepříznivém rozhodnutí mohlo bránit Klientovi v plnění jeho povinností podle této Smlouvy, a dle Klientova vědomí nebyl vůči němu podán návrh na zahájení konkursu či vyrovnání“ [čl. 3. 1 c) smlouvy], přičemž „Každé prohlášení a ujištění Klienta uvedené v tomto článku výše se považuje za zopakované ke každému dni v období trvání této Smlouvy. Klient je povinen zajistit, aby prohlášení a ujištění byla pravdivá. Nepravdivost uvedených prohlášení a ujištění je Případem porušení ve smyslu čl. III.7 Obchodních podmínek.“ [čl. 3. 2 smlouvy].

11. V uvedené smlouvě z 3. 9. 2007 si smluvní strany též sjednaly, že „Klient se zavazuje splácet Úvěr v 360 pravidelných měsíčních splátkách ve výši Kč 9.034,50 Kč…“ [čl. 4.1 smlouvy] a že „Opatření [Anonymizováno] v případě porušení této Smlouvy jsou upravena v Obchodních podmínkách, které tvoří nedílnou součást této Smlouvy. V případě jakéhokoliv porušení této Smlouvy vč. Obchodních podmínek je [Anonymizováno] oprávněna po předchozím písemném upozornění uplatnit vůči Klientovi nejen Opatření dle článku III.7 Obchodních podmínek, ale i uložit mu za každý takový případ porušení smluvní pokutu až do výše 2 % z celkového limitu Úvěru specifikovaného v článku 1. odst. 1.1 této Smlouvy. Klient je povinen uloženou smluvní pokutu řádně uhradit. Úhrada smluvní pokuty se řídí podmínkami stanovenými v článku III.5 Obchodních podmínek.“ [čl. 8. 1 smlouvy].

12. Nedílnou součástí uvedené smlouvy z 3. 9. 2007 byly Všeobecné obchodní podmínky banky a Obchodní podmínky a podpisem smlouvy žalovaný potvrdil, že se s Obchodními podmínkami platnými ke dni uzavření smlouvy seznámil, že s nimi souhlasí (důkaz: čl. 9.5 smlouvy).

13. Úvěr byl čerpán na základě průběžných žádostí žalovaného, a to ke dni 10. 9. 2007 v částce 700 000 Kč, ke dni 12. 3. 2008 v částce 740 000 Kč a ke dni 12. 9. 2008 v částce 160 000 Kč, celkově tedy ve výši 1 600 000 Kč (důkaz: žádost o čerpání z 3. 9. 2007, z 10. 3. 2008 a z 10. 9. 2008; souhrnný výpis pohybů na účtu v období 3. 9. 2007 – 26. 3. 2019).

II. B) Zástavní smlouvy

14. Pohledávky banky z označené úvěrové smlouvy byly zajištěny zástavním právem smluvním zřízeným k nemovitostem : a) pozemek parcel. č. [Anonymizováno] b) pozemek parcel. č. [Anonymizováno]/4, c) pozemek parcel. č. [Anonymizováno]/5, jehož součástí byla stavba bez [Anonymizováno] d) pozemek parcel. č. [Anonymizováno]/7, jehož součástí byla stavba rozestavěná – rodinný dům (to vše v obci [adresa], katastrální území [adresa], list vlastnictví [Anonymizováno] – důkaz výpisem z katastru nemovitostí ke dni 22. 2. 2019 stran listu vlastnictví č. [hodnota]).

15. Zástavní právo k nemovitostem ad a), b) shora bylo založeno zástavní smlouvou ze dne 3. 9. 2007 č. [Anonymizováno] uzavřenou mezi bankou jako zástavním věřitelem a žalovaným jako zástavcem (důkaz touto smlouvou; srov. i čl. 7.1.1 smlouvy o úvěru z 3. 9. 2007 č. [Anonymizováno]).

16. Zástavní právo k nemovitosti ad d) shora bylo založeno zástavní smlouvou ze dne 10. 3. 2008 č. [Anonymizováno] uzavřenou mezi bankou jako zástavním věřitelem a žalovaným a [jméno FO] jako zástavními věřiteli (důkaz: smlouva).

17. Zastavení nemovitosti ad c) shora žalovaným ve prospěch banky plyne i z důkazu výpisem z katastru nemovitostí ke dni 22. 2. 2019, list vlastnictví [Anonymizováno], obec [adresa], katastrální území [adresa].

18. V obou zástavních smlouvách (tj. z 3. 9. 2007 a 10. 3. 2008) se smluvní strany dohodly, že „zástavce se zavazuje … c) bez předchozího souhlasu Zástavního věřitele k Předmětu zástavy nezřídit, kromě dalšího zástavního práva, jiné věcné právo k věci cizí ve prospěch třetí osoby…; e) předem projednat se Zástavním věřitelem uzavření jakýchkoli smluv souvisejících s nakládáním s Předmětem zástavy s výjimkou smluv týkajících se dodávek služeb, energií a údržby a předem požádat o souhlas Zástavního věřitele s uzavřením nájemních smluv na dobu delší než 1 rok“ [čl. 4.1 c) a e) zástavních smluv], že „Zástavce prohlašuje a ujišťuje Zástavního věřitele, že : a) je neomezeným a výlučným vlastníkem Předmětu zástavy a že Zástavní věřitel na základě této Smlouvy získá zástavní právo k Předmětu zástavy. Dále Zástavce prohlašuje, že Předmět zástavy není zatížen žádným zástavním právem, předkupním právem, ani věcným, či jiným břemenem a že žádná třetí osoba nemá k Předmětu zástavy smluvní nebo věcné právo s výjimkou omezení, se kterými Zástavního věřitele seznámil a která jsou pro Zástavního věřitele akceptovatelná.“ [čl. 5.1 a) zástavních smluv], že „„Zástavce prohlašuje a ujišťuje Zástavního věřitele, že : … d) ke dni podpisu této Smlouvy není v prodlení s plněním svých daňových povinností ani jiných platebních povinností a veřejných odvodů vzniklých na základě právního předpisu (zejména s platbami pojistného na sociální zabezpečení), právních či protiprávních úkonů“ [čl. 5. 1 d) zástavních smluv], že „Každé prohlášení a ujištění Zástavce uvedené v tomto článku výše (poznámka soudu: článku 5.) se považuje za zopakované ke každému dni v období trvání této Smlouvy. Zástavce je povinen zajistit, aby prohlášení a ujištění byla pravdivá. Nepravdivost uvedených prohlášení a ujištění je případem porušení pro účely Úvěrové smlouvy.“ (čl. 5.2 zástavních smluv), že „V případě porušení a/nebo nedodržení závazků, uvedených výše v této Smlouvě, je Zástavní věřitel oprávněn požadovat, aby mu Zástavce zaplatil smluvní pokutu až do výše 2 % z jistiny úvěru specifikovaného v článku 2. odst. 2.1 této Smlouvy. Smluvní pokuta je splatná dnem doručení výzvy Zástavního věřitele na zaplacení smluvní pokuty Zástavci.“ [čl. 6.1 zástavních smluv].

19. Jelikož se žalovaný ocitl v prodlení s úhradou splátek, banka jej vyzvala k okamžitému splacení úvěrových pohledávek s tím, že splatnost nastala ke dni 6. 12. 2018, přičemž tato výzva byla doručena žalovanému poštou dne 11. 12. 2018 (důkaz: výzva ze dne 10. 12. 2018; dodejka).

20. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 21. 3. 2019 banka své pohledávky za dlužníkem postoupila na společnost [právnická osoba], IČ: [IČO], přičemž postupovaná jistina činila 1 310 528,63 Kč; pohledávky byly postoupeny s veškerým příslušenstvím a se všemi právy s pohledávkami souvisejícími a toto postoupení bylo žalovanému oznámeno dopisem postupitele (banky) ze dne 29. 3. 2019 (důkaz: smlouva ze dne 21. 3. 2019, č. [č. účtu]; dopis banky z 29. 3. 2019).

21. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 29. 3. 2019 byly dále pohledávky za žalovaným postoupeny ze strany společnosti [právnická osoba] na žalobce, s příslušenstvím a se všemi právy s pohledávkou souvisejícími a toto postoupení bylo dlužníku oznámeno postupitelem dopisem ze dne 5. 4. 2019 (důkaz: označená smlouva; dopis z 5. 4. 2019). Žalobce se tak stal věřitelem žalovaného jak ohledně jistiny, tak i příslušenství a souvisejících práv, tj. zejména případných smluvních pokut (pokud by byly po právu).

22. Z úřední činnosti je soudu známo, že v insolvenčním řízení vedeném u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. [spisová značka] (zahájeno 18. 6. 2019) byl s účinky k 17. 9. 2019 shledán úpadek žalovaného a jeho manželky (usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. 9. 2019, č. j. [spisová značka]). Žalobce byl účastníkem tohoto insolvenčního řízení coby věřitel uplatňující své pohledávky přihláškou.

23. Žalobce odeslal žalovanému výzvu k zaplacení mj. žalobní částky dne 15. 4. 2019 poštou (důkaz předžalobní výzvou s podacím archem). II. C) Nárok 1. - smluvní pokuty 1. až 3.

24. Žalobce uvedl, že na základě zástavní smlouvy ze dne 3. 9. 2007 č. [Anonymizováno], uplatňuje vůči žalovanému následující 3 smluvní pokuty po 32 000 Kč, tj. celkem 96 000 Kč.

25. Smluvní pokuta 1. – 32 000 Kč 26. Žalobce uvedl, že žalovaný porušil povinnost předem projednat uzavření jakýchkoliv smluv na dobu delší než 1 rok souvisejících s nakládáním s předmětem zástavy [dle čl. 4.1 e) ve spojení s čl. 6.1 a čl. 5.2 zástavní smlouvy], jelikož ze zápisu na LV č. [hodnota] o řízení sp. zn. [č. účtu] vyplynulo, že žalovaný uzavřel smlouvu o zřízení zástavního práva podle občanského zákoníku ze dne 8. 6. 2016 (důkaz: výpis z LV).

27. Smluvní pokuta 2. – 32 000 Kč 28. Žalobce dále uvedl, že žalovaný nepravdivě prohlásil, že předmět zástavy není zatížen žádným zástavním právem, předkupním právem, ani věcným, či jiným břemenem a že žádná třetí osoba nemá k předmětu zástavy smluvní nebo věcné právo [dle čl. 5.1 (a) ve spojení s čl. 6.1 a čl. 5.2 zástavní smlouvy]. To opět z důvodu, že žalovaný uzavřel smlouvy o zřízení zástavního práva ve znění dodatku č. [hodnota] ze dne 23. 8. 2016 (důkaz: výpis z LV).

29. Smluvní pokuta 3. – 32 000 Kč 30. Žalobce konečně uvedl, že žalovaný nepravdivě prohlásil, že není v prodlení s plněním svých daňových povinností ani jiných platebních povinností a veřejných odvodů vzniklých na základě právního předpisu, právních či protiprávních úkonů [dle čl. 5.1 (d) ve spojení s čl. 6.1 a čl. 5.2 zástavní smlouvy]. Konkrétně se porušení uvedeného ustanovení dle žalobce projevilo v tom, že žalovaný řádně neplatil své peněžité závazky, jelikož dle zápisu na LV č. [hodnota] o řízení sp. zn. [Anonymizováno] došlo exekučním příkazem k prodeji nemovitých věcí vydaného Exekutorským úřadem [adresa] ze dne 20. 6. 2018 č. j. [č. účtu] (důkaz: výpis z LV).

31. Na základě čl. 6.1 zástavní smlouvy je zástavní věřitel oprávněn uložit v případě porušení zástavní smlouvy zástavcem smluvní pokutu až do výše 2 % z jistiny úvěru, a proto žalobce uplatňuje smluvní pokutu právě ve výši 2 % z jistiny úvěru, tj. 32 000 Kč, resp. tři smluvní pokuty po 32 000 Kč.

32. Dopisem z 15. 4. 2019 – tj. až po postoupení pohledávek – žalobce (tedy nikoli původní věřitel, tj. nikoli banka) vyzval žalovaného k úhradě tří smluvních pokut za tři porušení uvedených ustanovení zástavní smlouvy v celkové výši 96 000 Kč se splatností do 25. 4. 2019 (důkaz: výzva ze dne 15. 4. 2019 s poštovním podacím archem s datem 15. 4. 2019).

33. Tyto pohledávky označené zde jako Nárok 1. uplatnil žalobce v insolvenčním řízení sp. zn. [spisová značka] přihláškou ze dne 30. 10. 2019 jako pohledávku [Anonymizováno]. Jedná se o totožná práva (pohledávky), jak se soud přesvědčil z přihlášky samotné (důkaz: přihlášky pohledávky žalobce dostupné v insolvenčním rejstříku).

34. Jiný věřitel v insolvenčním řízení sp. zn. [spisová značka] ([právnická osoba]., IČ: [IČO]) popřel tyto pohledávky žalobce (nárok 1.) co do pravosti i co do výše, čímž zahájil incidenční spor (viz insolvenční rejstřík, mj. toto popření pohledávky ze dne 26. 11. 2019).

35. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 21. 2. 2022 č. j. [incidenční spisová značka] - vydaném v incidenčním sporu ve spojených věcech [incidenční spisová značka] a [incidenční spisová značka] - bylo rozhodnuto, že pohledávka [Anonymizováno] co do částky 32 000 Kč a příslušenství jako smluvní pokuta za porušení zástavní smlouvy č. [Anonymizováno] je po právu (výrok VI. označeného rozsudku). Dále však insolvenční soud rozhodl, že pohledávka 2 x 32 000 Kč a příslušenství z ní jako smluvní pokuty za porušení zástavní smlouvy č. [Anonymizováno][Anonymizováno] není po právu (výrok VII. označeného rozsudku). Právní moc označeného rozsudku nastala 13. 4. 2022. Krajský soud své rozhodnutí odůvodnil zejména následovně (bod 53. odůvodnění rozsudku): „Co se týče dílčí pohledávky [Anonymizováno] ve výši 99 866,67 Kč, zde má soud za to, že tato byla přihlášena po právu z části. Z čl. 6.

1. Zástavní smlouvy č. [Anonymizováno] vyplývá, že v případě porušení závazku ze zástavní smlouvy, je zástavní věřitel – dnes žalovaný 1), oprávněn požadovat smluvní pokutu ve výši 2% z jistiny úvěru, což činí částku 32 000 Kč. Soud má za to, že kumulace smluvních pokut, tak jak ji v přihlášce pohledávky uplatnil žalovaný 1), kdy tyto jsou požadovány duplicitně za jedno porušení smluvní povinnosti, jsou v rozporu s dobrými mravy a žalovaný 1) po právu přihlásil smluvní pokutu pouze 1x, tedy ve výši 32 000 Kč. Dále má soud za to, že je po právu nárok žalovaného 1) na zákonný úrok ze smluvní pokuty, který požadoval za období od 26. 4. 2019 do 17. 9. 2019 v částce 1 239,45 Kč. Proto soud zamítl žalobu žalobce 1) v částce 33 239,45 Kč (výrok VI. rozsudku) a ve zbývající části žalobě žalobce 1) ve výši 66 627,22 Kč vyhověl (výrok VII. rozsudku).“. II. D) Nárok 2. (smluvní pokuty 4. až 6.)

36. Žalobce uvedl, že na základě úvěrové smlouvy ze dne 3. 9. 2007 č. [Anonymizováno], uplatňuje vůči žalovanému následující 3 smluvní pokuty po 32 000 Kč, tj. celkem 96 000 Kč.

37. Smluvní pokuta 4. – 32 000 Kč 38. Žalovaný dle žalobce porušil prohlášení, že není v prodlení s plněním svých daňových povinností ani jiných platebních povinností a veřejných odvodů vzniklých na základě právního předpisu, právních či protiprávních úkonů [dle čl. 3.1 b) ve spojení s čl. 8.1 a čl. 3.2 úvěrové smlouvy]. To proto, že žalovaný řádně neplatil své peněžité závazky, pročež v řízení sp. zn. [Anonymizováno] bylo rozhodnuto exekučním příkazem o prodeji nemovitých věcí vydaným Exekutorským úřadem [adresa] dne 20. 6. 2018 (důkaz: výpis z LV).

39. Smluvní pokuta 5. – 32 000 Kč 40. Žalovaný dále dle žalobce porušil pravdivost prohlášení, že u něj neprobíhá ani nehrozí žádné jednání, žaloba anebo jiné řízení před soudem či správním orgánem, rozhodčí řízení, exekuce ani šetření, které by při nepříznivém výsledku mohlo bránit dlužníkovi v plnění povinností dle smlouvy [dle čl. 3.1 c) ve spojení s čl. 8.1 a čl. 3.2 úvěrové smlouvy]. To ze stejného důvodu jako u smluvní pokuty 4. – dne 20. 6. 2018 byl vydán exekuční příkaz k prodeji nemovitých věcí (důkaz: výpis z LV).

41. Smluvní pokuta 6. – 32 000 Kč 42. Konečně žalobce uvedl, že žalovaný se zavázal splácet úvěr v pravidelných měsíčních splátkách, ale nedodržel to [viz čl. 4.1 ve spojení s čl. 8.1 úvěrové smlouvy], což žalobce prokázal mj. důkazem souhrnným výpisem pohybů na účtu v období 3. 9. 2007 – 26. 3. 2019. Rovněž z tohoto důvodu podle žalobce vzniklo žalobci právo na smluvní pokutu ve výši 32 000 Kč.

43. Na základě čl. 8.1 úvěrové smlouvy je věřitel oprávněn uložit v případě porušení úvěrové smlouvy dlužníkem smluvní pokutu až do výše 2 % z jistiny úvěru. Žalobce uplatňuje smluvní pokutu právě ve výši 2 % z jistiny úvěru, tj. 3 smluvní pokuty po 32 000 Kč.

44. Dopisy ze dne 15. a 25. 4. 2019 – tj. až po postoupení pohledávek - žalobce (tedy nikoli původní věřitel, tj. nikoli banka) vyzval žalovaného k úhradě smluvních pokut za tři porušení uvedených ustanovení zástavní smlouvy v celkové výši 96 000 Kč se splatností do 6. 5. 2019 (důkaz: výzva ze dne 25. 4. 2019).

45. Tyto pohledávky (tj. smluvní pokuty 4., 5. a 6., označené v tomto rozsudku jako nárok 2.) uplatnil žalobce v insolvenčním řízení shora uvedeném pod sp. zn. [spisová značka], a to přihláškou ze dne 30. 10. 2019 jako pohledávku [Anonymizováno]. Jedná se o totožná práva (pohledávky), jak se soud přesvědčil z přihlášky samotné (důkaz: přihlášky pohledávky dostupná v insolvenčním rejstříku i citovaný incidenční rozsudek).

46. Jiný věřitel v insolvenčním řízení sp. zn. [spisová značka] – obchodní společnost [právnická osoba]., IČ: [IČO] - popřel tyto pohledávky žalobce (tj. nárok 2.) co do pravosti i co do výše, čímž zahájil incidenční spor (důkaz: popření pohledávky ze dne 26. 11. 2019).

47. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 21. 2. 2022 č. j. [incidenční spisová značka], vydaném v incidenčním sporu ve spojených věcech [incidenční spisová značka] a [incidenční spisová značka], bylo rozhodnuto, že pohledávka [Anonymizováno] co do smluvní pokuty 3 x 32 000 Kč a příslušenství jako smluvní pokuty za porušení úvěrové smlouvy č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno] není po právu (viz výrok V. citovaného rozsudku). Právní moc označeného rozsudku nastala 13. 4. 2022. Krajský soud odůvodnil zamítnutí všech 3 smluvních pokut (tj. číslo [hodnota]. až 6.) zejména následovně (bod 52 odůvodnění rozsudku): „Co se týče dílčí pohledávky [Anonymizováno]/2 ve výši 140 213,73 Kč, zde má soud za to, že tato nebyla přihlášena po právu, neboť Obchodní podmínky ke smlouvě o úvěru č. [Anonymizováno], které upravují smluvní sankce za porušení úvěrové smlouvy, dlužníky nezavazují, neboť nejsou součástí smlouvy o úvěru, nejsou ani s touto úvěrovou smlouvou fyzicky pevně spjaty a nejsou dlužníky podepsány. Proto soud žalobě v této části vyhověl (výrok V. rozsudku).“. III. Právní posouzení III. A) Obecná východiska 48. Soud po zhodnocení všech listinných důkazů dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze z části, co do úroku z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 32 000 Kč za dobu od 18. 9. 2019 do 27. 2. 2023, a to v rámci nároku 2. – smluvní pokuta 6. Ve zbytku nároku 2. (úrok z prodlení ze smluvních pokut) a v celém nároku 1. (úrok z prodlení ze smluvních pokut) soud žalobu zamítl jako nedůvodnou.

49. Právní vztah založený smlouvou o úvěru ze dne 3. 9. 2007 a zástavní smlouvou ze dne 3. 9. 2007 (10. 3. 2008) soud s ohledem na datum uzavření smluv posuzoval dle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném a účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), a zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění platném a účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obch. zák.“).

50. Podle § 497 obch. zák. platilo, že smlouvou o úvěru se zavazuje věřitel, že na požádání dlužníka poskytne v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a dlužník se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

51. Podle § 261 odst. 3 písm. d) obch. zák. touto částí zákona se řídí bez ohledu na povahu účastníků závazkové vztahy ze smlouvy o úvěru.

52. Podle § 262 odst. 4 obch. zák. ve vztazích podle § 261 nebo podřízených obchodnímu zákoníku dohodou podle odstavce 1 se použijí, nevyplývá-li z tohoto zákona nebo ze zvláštních právních předpisů něco jiného, ustanovení této části na obě strany; ustanovení občanského zákoníku nebo zvláštních právních předpisů o spotřebitelských smlouvách, adhezních smlouvách, zneužívajících klauzulích a jiná ustanovení směřující k ochraně spotřebitele je však třeba použít vždy, je-li to ve prospěch smluvní strany, která není podnikatelem.

53. Podle § 3 odst. 1 obč. zák.: „Výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.“.

54. Podle § 39 obč. zák.: „Neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.“.

55. Podle § 52 odst. 1 obč. zák. spotřebitelskými smlouvami jsou smlouvy kupní, smlouvy o dílo, případně jiné smlouvy, pokud smluvními stranami jsou na jedné straně spotřebitel a na druhé straně dodavatel.

56. Podle § 52 odst. 2 obč. zák. dodavatelem je osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy jedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti.

57. Podle § 52 odst. 3 obč. zák. spotřebitelem je fyzická osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy nejedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti nebo v rámci samostatného výkonu svého povolání.

58. Podle § 55 odst. 2 a 3 obč. zák.: „(2) Ujednání ve spotřebitelských smlouvách podle § 56 jsou neplatná. (3) V pochybnostech o významu spotřebitelských smluv platí výklad pro spotřebitele příznivější.“.

59. Podle § 56 odst. 1 obč. zák. spotřebitelské smlouvy nesmějí obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran.

60. Závazkový právní vztah uzavřený mezi právním předchůdcem žalobce a žalovaným dne 3. 9. 2007 je podle svého obsahu smlouvou o úvěru (§ 497 obch. zák.). Předmětem podnikání právního předchůdce žalobce (banky) bylo poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru, věřitel tak jednal v rámci své podnikatelské činnosti. Žalovaný nejednal v rámci své obchodní nebo podnikatelské činnosti. Jedná se proto o spotřebitelskou smlouvu. Ustanovení směřující k ochraně spotřebitele je třeba použít i v případech tzv. absolutních obchodů, je-li to ve prospěch smluvní strany, která není podnikatelem.

61. Neplatnost spotřebitelské smlouvy, resp. jejích část, soud posuzuje z úřední povinnosti, jde o neplatnost absolutní dle § 39 obč. zák. i tehdy, pokud je smluvní ujednání v rozporu s dobrými mravy.

62. Podle § 517 odst. 1 věta první obč. zák. platilo, že dlužník, který svůj dluh řádně a včas nesplní, je v prodlení.

63. Podle § 517 odst. 2 obč. zák. platilo, že pokud šlo o prodlení s plněním peněžitého dluhu, má věřitel právo požadovat od dlužníka vedle plnění úroky z prodlení, není-li podle tohoto zákona povinen platit poplatek z prodlení; výši úroků z prodlení a poplatku z prodlení stanoví prováděcí předpis.

64. Prováděcím právním předpisem, který stanovil výši úroků z prodlení, bylo v okamžiku prodlení žalovaného (25. 4. 2019, res. 6. 5. 2019, viz § 19 odst. 1 a contrario) nařízení vlády č. 351/2013 Sb., kterým se určuje výše úroků z prodlení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky, určuje odměna likvidátora, likvidačního správce a člena orgánu právnické osoby jmenovaného soudem a upravují některé otázky Obchodního věstníku, veřejných rejstříků právnických a fyzických osob a evidence svěřenských fondů a evidence údajů o skutečných majitelích, ve znění platném a účinném do 31. 7. 2019. Sazba úroků z prodlení pro oba nároky činila k 25. 4. 2019 dle označeného nařízení 9,75 % ročně.

65. Dle § 544 obč. zák. platilo, že pokud sjednají strany pro případ porušení smluvní povinnosti smluvní pokutu, je účastník, který tuto povinnost poruší, zavázán pokutu zaplatit, i když oprávněnému účastníku porušením povinnosti nevznikne škoda (odst. 1). Smluvní pokutu lze sjednat jen písemně a v ujednání musí být určena výše pokuty nebo stanoven způsob jejího určení (odst. 2).

66. Na posouzení postoupení pohledávek bylo použito ustanovení § 524 a násl. obč. zák. Podle § 524 obč. zák.: „1) Věřitel může svou pohledávku i bez souhlasu dlužníka postoupit písemnou smlouvou jinému. 2) S postoupenou pohledávkou přechází i její příslušenství a všechna práva s ní spojená.“.

67. Podle § 159 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona incidenčními spory jsou mj. spory o pravost, výši nebo pořadí přihlášených pohledávek (což byl právě spor rozsouzený shora citovaným rozsudkem Krajského soudu v Brně).

68. Podle § 164 insolvenčního zákona je pravomocný rozsudek vydaný v incidenčním sporu závazný pro všechny procesní subjekty.

69. Podle § 201 odst. 4 insolvenčního zákona jsou rozhodnutí insolvenčního soudu o pravosti, výši nebo pořadí pohledávek účinná vůči všem procesním subjektům.

70. Procesními subjekty v insolvenčním řízení (§ 9 insolvenčního zákona) jsou mj. dlužník a věřitelé, kteří uplatňují svá práva vůči dlužníku.

71. Rozsudek Krajského soudu v Brně č. j. [incidenční spisová značka] vydaný v incidenčním sporu neznamená pro nynější řízení překážku věci rozsouzené dle § 159a odst. 4 o. s. ř., která by bránila v rozhodnutí o věci samé v tomto řízení. Není zde totožný předmět řízení – žaloba o určení pohledávky přihlášeným věřitelem v insolvenčním řízení (žaloba o určení, že pohledávka jiného věřitele není přihlášena po právu) versus žaloba o zaplacení v tomto občanskoprávním sporném řízení. Na závěru o absenci totožnosti předmětu obou řízení nic nemění, že v obou řízení jsou - jako předběžná otázka - posuzovány stejné smlouvy (o úvěru a zástavní smlouvy) a jejich platnost. Z judikatury soud odkazuje např. na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2024 sp. zn. 29 Cdo 958/2022 (bod 35.).

72. Zároveň platí, že zdejší soud není rozsudkem Krajského soudu v Brně č. j. [incidenční spisová značka] vázán. Totiž pravomocný rozsudek, jímž insolvenční soud určil, že pohledávka přihlášeného věřitele je či není po právu, má účinky jen v rámci insolvenčního řízení dlužníka – konkrétně v tom směru, že pohledávka byla či nebyla uspokojována v insolvenčním řízení. Rovněž v tomto smyslu soud odkazuje na judikaturu – viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2015 sp. zn. 23 Cdo 1128/2013, ze dne 28. 3. 2024 sp. zn. 29 Cdo 958/2022 (bod 50.), ze dne 29. 5. 2020 sp. zn. 29 ICdo 63/2018 (bod 39.), ze dne 23. 6. 2021 sp. zn. 29 ICdo 13/2021 (bod 26.), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2021 sp. zn. 26 Cdo 739/2021 a ze dne 27. 11. 2024 sp. zn. 29 Cdo 3626/2023 (proti kterému podaná ústavní stížnost byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná usnesením Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2025 sp. zn. IV. ÚS 650/2025).

73. Nicméně soud se nemůže tvářit, že rozsudek krajského soudu z incidenčního řízení neexistuje. Jednak zde platí § 135 odst. 2 o. s. ř., že „Jinak otázky, o nichž přísluší rozhodnout jinému orgánu, může soud posoudit sám. Bylo-li však o takové otázce vydáno příslušným orgánem rozhodnutí, soud z něho vychází.“. Jednak dle § 13 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jako „o. z.“) „Každý, kdo se domáhá právní ochrany, může důvodně očekávat, že jeho právní případ bude rozhodnut obdobně jako jiný právní případ, který již byl rozhodnut a který se s jeho právním případem shoduje v podstatných znacích; byl-li právní případ rozhodnut jinak, má každý, kdo se domáhá právní ochrany, právo na přesvědčivé vysvětlení důvodu této odchylky.“.

74. Krajský soud v Brně v rozsudku ze dne 21. 2. 2022 č. j. [incidenční spisová značka] vyslovil závěr, že žalobce nemá právo na zaplacení 5 smluvních pokut ze 6 uplatněných a stejné smluvní pokuty žalobce uplatnil i v tomto občanském řízení. Zdejší soud dospěl stejně jako krajský soud k závěru, že žalobce má právo jen na jednu jedinou smluvní pokutu, a tedy jen na jeden jediný úrok z prodlení z této jediné smluvní pokuty, byť podle názoru zdejšího soudu důvodná je smluvní pokuta (a úrok z prodlení z ní) jiná než dovodil krajský soud. III. B) Smluvní pokuta 6.

75. Zdejší soud nesouhlasí s názorem krajského soudu o argumentu o nedůvodnosti tří smluvních pokut opřených o úvěrovou smlouvu (tj. smluvní pokuta 4. až 6.) v tom smyslu, že obchodní podmínky ke smlouvě o úvěru – které upravovaly smluvní pokutu za porušení smlouvy o úvěru - žalovaného nezavazují, neboť nebyly součástí smlouvy o úvěru a nebyly s úvěrovou smlouvou fyzicky pevně spjaty a nebyly žalovaným podepsány (viz bod 52 odůvodnění rozsudku krajského soudu).

76. Totiž smluvní pokuta byla dostatečně určitě upravena v samotné smlouvě o úvěru, žalovaným podepsané, tj. bez ohledu na (další) regulaci v obchodních podmínkách (srov. zejména bod 11. a 12. odůvodnění tohoto rozsudku shora). V tomto smyslu soud odkazuje z judikatury např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2022 sp. zn. 33 Cdo 922/2022: „Podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu je přípustné, aby ujednání o smluvní pokutě bylo obsaženo výhradně v hlavní úvěrové smlouvě, konkretizuje-li povinnost, pro jejíž porušení je smluvní pokuta sjednávána, stejně jako způsob určení její výše. Obiter dictum dovolací soud doplňuje, že z posuzovaného smluvního ujednání vyplývá nad pochyby i způsob určení výše smluvní pokuty a okamžik, ke kterému vzniká (zesplatnění celého úvěru nebo jeho zbývající části). Je-li snad přesnější postup zesplatnění zbývající části úvěru upraven ve všeobecných obchodních podmínkách, pak tato část ujednání nezpůsobuje neplatnost ujednání o smluvní pokutě, neboť žalovanému muselo být již ze samotného textu ujednání o smluvní pokutě zřejmé jak, kdy a v jaké výši bude smluvní pokuta určena, řečeno jinak, že nebude-li po dobu delší než tři měsíce splácet dohodnuté měsíční splátky a úvěrující společnost přijme opatření směřující k zesplatnění zbývající jistiny úvěru (v souladu s postupem uvedeným ve všeobecných obchodních podmínkách), pak dojde k naplnění podmínek vzniku jejího nároku na smluvní pokutu.“ (ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2022 sp. zn. IV. ÚS 2678/22). Přiléhavě vysvětlil i Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 22. 6. 2012 sp. zn. 32 Cdo 493/2011 a ze dne 25. 7. 2019 sp. zn. 33 Cdo ICdo 116/2018, že „Požadavek určitosti vymezení povinností zajištěných smluvní pokutou je naplněn nejen v případě, jsou-li zajišťované povinnosti výslovně jednotlivě individualizovány, nýbrž i v situaci, je-li smluvní pokuta sjednána pro případ porušení povinností, tvořících ucelený a identifikovatelný soubor, aniž by bylo případné porušení jednotlivých povinností ve smlouvě konkretizováno.“.

77. Soud tudíž shledal po právu (jen) smluvní pokutu č. 6 ve výši 32 000 Kč – tedy za porušení smluvní povinnosti žalovaného splácet úvěr v pravidelných měsíčních splátkách (viz čl. 4.1 ve spojení s čl. 8.1 úvěrové smlouvy). Proto (dle mj. § 517 a § 544 obč. zák. a nařízení vlády č. 351/2013 Sb.) soud žalobě vyhověl v části požadavku na zaplacení zákonného úroku z prodlení ve výši 9,75 % ročně z této smluvní pokuty – tj. z částky 32 000 Kč - za dobu od 18. 9. 2019 do 27. 2. 2023 – viz výrok II. tohoto rozsudku. Lhůta tří dnů k plnění soud určil podle § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř.

78. Ve zbytku – tj. smluvní pokuty č. 1. až 5. - však zdejší soud shledal smluvní pokuty a zákonný úrok z prodlení z nich požadovaný za nedůvodné, a to z následujících důvodů. III. C) Smluvní pokuta 1.

79. Žalobce smluvní pokutu požadoval za porušení povinnosti předem projednat uzavření jakýchkoliv smluv na dobu delší než 1 rok souvisejících s nakládáním s předmětem zástavy [dle čl. 4.1 e) ve spojení s čl. 6.1 a čl. 5.2 zástavní smlouvy]. Podle žalobce žalovaný porušil uvedené ustanovení, když ze zápisu na LV č. [hodnota] o řízení sp. zn. [č. účtu]-[Anonymizováno] vyplynulo, že žalovaný uzavřel smlouvu o zřízení zástavního práva dne 8. 6. 2016, 80. Tato smluvní pokuta 1. není po právu.

81. Případné smluvní ustanovení o tom, že zástavní dlužník nesmí zástavu zcizit, znovu ji zastavit, zřídit k ní věcné břemeno, dát ji do nájmu apod., jsou v rozporu se smyslem a účelem zástavního práva, a jsou proto podle § 39 obč. zák. absolutně neplatná [viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2003 sp. zn. 21 Cdo 296/2003 (uveřejněný pod číslem 64/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), ze dne 9. 8. 2016 sp. zn. 21 Cdo 5163/2015 a ze dne 17. 5. 2018, sp. zn. 21 Cdo 868/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2021 sp. zn. 29 Cdo 1987/2019 (bod 16.) a ze dne 27. 7. 2023 sp. zn. 21 Cdo 1169/2023 (proti kterému podaná ústavní stížnost byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná usnesením Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2023 sp. zn. IV. ÚS 2526/23)]. Ostatně i § 169 písm. b) obč. zák. (ve znění od 1. 1. 2002 do 31. 12. 2014) zakotvoval, že „Ujednání zástavních smluv, dohod o vypořádání dědictví a samostatně uzavřená ujednání jsou neplatná, jestliže stanoví, že … b) zástavní dlužník nebo zástavce nesmí nemovitou věc nebo byt nebo nebytový prostor ve vlastnictví podle zvláštního zákona zastavit jinému, dalšímu věřiteli,…“. Pokud žalovaný jakožto zástavní dlužník mohl v souladu s právním řádem nemovitou věc bez omezení zastavit jinému, dalšímu věřiteli, soud považuje za rozporný s (mj.) dobrými mravy (viz § 3 odst. 1 obč. zák., § 39 obč. zák.) požadavek na smluvní pokutu (a úrok z prodlení z ní) opřený jen o porušení smluvní povinnosti předem projednat se zástavním věřitelem (bankou) uzavření takové další zástavní smlouvy (in concreto smlouvy o zřízení zástavního práva ze dne 8. 6. 2016). Uzavření další zástavní smlouvy bylo podle zákona (obč. zák.) zcela na vůli zástavního dlužníka (žalovaného), a je proto mj. nemravné požadovat smluvní pokutu za neprojednání uzavření takové další zástavní smlouvy s prvním zástavním věřitelem (s žalobcem). III. D) Smluvní pokuta 2.

82. Smluvní pokutu 2. žalovaný požadoval za údajně nepravdivé prohlášení žalovaného v zástavní smlouvě uzavřené dne 3. 9. 2007 (10. 3. 2008), že předmět zástavy není zatížen žádným zástavním právem, předkupním právem, ani věcným, či jiným břemenem a že žádná třetí osoba nemá k předmětu zástavy smluvní nebo věcné právo [dle čl. 5.1 a) ve spojení s čl. 6.1 a čl. 5.2 zástavní smlouvy]. Konkrétně měl žalovaný dle žalobce učinit v roce 2007 (2008) nepravdivé prohlášení tím, že uzavřel další zástavního smlouvu v roce 2016.

83. Je však z logiky věci vyloučeno dovozovat, že žalovaný nepravdivě prohlásil v roce 2007 (2008), tj. v době uzavření zástavních smluv, že předmět zástavy není zatížen žádným zástavním právem, s ohledem na události nastalé až po uzavření (první zástavní) smlouvy - dokonce až v roce 2016. V době uzavření zástavních smluv (2007, 2008) předmět zástavy nebyl zatížen dalším zástavním právem, což žalovaný v zástavních smlouvách uvedl pravdivě. V době, kdy žalovaný uzavřel zástavní smlouvu, bylo prohlášení žalovaného o nezatížení předmětu zástavy dalším zástavním právem pravdivé. Již z tohoto důvodu žalobce nemá právo na smluvní pokutu 2. (tj. ani na úrok z prodlení z ní).

84. Má-li být závazek k zaplacení smluvní pokuty sjednán platně, musí z ujednání o smluvní pokutě jednoznačně vyplývat, plnění jaké konkrétní povinnosti je tímto institutem zajištěno, to znamená, při porušení které konkrétní povinnosti vzniká nárok na zaplacení smluvní pokuty (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2012, sp. zn. 33 Cdo 694/2011). Již z důvodu požadavku na určitost smluvního ujednání o smluvní pokutě nelze podklad pro smluvní pokutu shledat v čl. 5.2 zástavní smlouvy, tj. v tom, že „Každé prohlášení a ujištění Zástavce uvedené v tomto článku výše se považuje za zopakované ke každému dni v období trvání této Smlouvy. Zástavce je povinen zajistit, aby prohlášení a ujištění byla pravdivá. Nepravdivost uvedených prohlášení a ujištění je případem porušení pro účely Úvěrové smlouvy.“. Tedy nelze dovozovat, že čl. 5.2 zástavní smlouvy znamená, že žalovaný porušil svoji povinnost pravdivě prohlásit nezatížení předmětu zástavy jiným zástavním právem tím, že zástavu zatížil později zástavním právem. To ke shodné smluvní formulaci odůvodnil již Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 7. 2019 sp. zn. 33 ICdo 116/2018: „Jestliže jsou obsahem citovaných ustanovení čl. 5.1 smlouvy jednostranná prohlášení zástavce učiněná ke dni uzavření smlouvy a ke dni vzniku zástavního práva, ujednání o vzniku práva na smluvní pokutu „v případě jejich nedodržení“ podle čl. 6.1 smlouvy dostatečně určitě nevymezuje žádnou povinnost (závazek) žalovaných, kterou by svým jednáním či opomenutím mohli porušit… Dovolací soud má pochybnosti o relevanci prohlášení či ujištění učiněných ve smlouvě i tzv. „do budoucna“, jak to vyplývá z čl. 5.2 věty první smlouvy, podle níž „každé z prohlášení a ujištění zástavce uvedené v tomto článku výše se považuje za zopakované ke každému dni v období trvání této smlouvy“. Konečně nelze přehlédnout ani to, že v poslední větě čl. 5.2 smlouvy je uvedeno, že „nepravdivost uvedených prohlášení a ujištění je případem porušení pro účely Úvěrové smlouvy“. Se zřetelem k výše uvedenému lze uzavřít, že posouzení otázky odvolacím soudem, zda byly v zástavní smlouvě určitým a srozumitelným způsobem vymezeny povinnosti, k nimž se žalovaní na základě smlouvy zavázali a v důsledku jejichž porušení žalobkyni vzniklo právo na zaplacení smluvní pokuty, správné není.“.

85. Ostatně obdobný závěr o neurčitosti takovéto smluvní konstrukce - tj. uvedené v čl. 5.2 zástavní smlouvy a v čl. 3. 2 úvěrové smlouvy – a její absolutní neplatnosti dle § 37 obč. zák. plyne i např. z rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 7. 2022 sp. zn. [incidenční spisová značka] (bod 33. odůvodnění): „… pokud jsou obsahem uvedených smluv jednostranná prohlášení dlužnice o tom, že „ke dni podpisu této smlouvy není v prodlení s plněním svých daňových povinností ani jiných platebních povinností a veřejných odvodů vzniklých na základě právního předpisu (zejména s platbami pojistného na sociální zabezpečení), právních či protiprávních úkonů“ s tím, že takové prohlášení se považuje „za zopakované ke každému dni v období trvání této smlouvy“ - v čl. … – která byla učiněna ke dni uzavření smluv, pak skutečně ujednání o vzniku práva na smluvní pokutu v případě „jakéhokoliv porušení … smlouvy“ a „porušení anebo dodržení závazků uvedených … v této smlouvě“ dostatečně určitě nevymezuje žádnou povinnost dlužnice, kterou by svým jednáním či opomenutím mohla porušit, a relevantní pak nejsou ani prohlášení či ujištění učiněná ve smlouvách tzv. „do budoucna“, že „každé z prohlášení a ujištění klienta uvedené v tomto článku se považuje za zopakované ke každému dni trvání této smlouvy“. Taková ujednání proto odvolací soud shledává z důvodu neurčitého vymezení zajišťované povinnosti neplatnými (§ 37 odst. 1 obč. zák.).“.

86. Ze soudní praxe (viz i § 13 o. z.) soud odkazuje i např. na rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 9. 2020 č. j. [incidenční spisová značka], bod 19. (o neurčitosti smluvní pokuty) a hlavně na bod 20. a 21. jeho odůvodnění řešící obdobnou smluvní konstrukci (téže banky): „20. I pokud bychom se pokusili ustanovení čl. 5.1 a 5.2 zástavní smlouvy vyložit podle shora citovaného rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 4030/2011), povede to k závěru, že dlužnice se fakticky zavázala, že po dobu účinnosti zástavní smlouvy (tj. nejméně po 20 let splatnosti dluhu z úvěrové smlouvy zástavou zajištěné) nebude předmět zástavy zatížen jiným věcným právem, že se po uvedenou nedostane do prodlení s plněním žádného svého dluhu a že proti ní po uvedenou dobu nebude vedeno žádné řízení, které by v případě jejího neúspěchu mohlo mít vliv na realizaci zástavy.

21. Ustanovení o tom, že zástavní dlužník nesmí zástavu zcizit, znovu ji zastavit, zřídit k ní věcné břemeno, dát ji do nájmu apod. jsou v rozporu se smyslem a účelem zástavního práva (a v případě dalšího zastavení v rozporu s § 169 písm. b/ obč. zák.), a jsou proto podle § 39 obč. zák. neplatná (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2018, sp. zn. 21 Cdo 868/2017).“.

87. Rovněž lze odkázat na rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci č. j. [incidenční spisová značka] (bod 14.) k obdobné smluvní konstrukci (téže banky) jako je uvedena v čl. 5.2 zástavních smluv a v čl. 3. 2 úvěrové smlouvy : „Dle čl. 5.2 zástavní smlouvy je každé z prohlášení o ujištění zástavce uvedené v tomto článku se považuje za zopakovatelné ke každému dni v období trvání smlouvy. Soud považuje takové ujednání za neurčité a nesrozumitelné. Dlužník uzavřel zástavní smlouvu jako fyzická osoba nepodnikající. Ujednání jsou tak neurčitá a nepřesná, že ani banka, která smlouva uzavřela, přestože dlužník byl v prodlení, žádnou smluvní pokutu dlužníkovi nevyúčtovala, učinila to až žalobkyně jako nabyvatelka pohledávky. V době, kdy dlužník sjednal zástavní smlouvu, byla všechna prohlášení dlužníka pravdivá. Dlužník se dostal do finančních problémů, kdy přestal hradit jak [právnická osoba]. tak dalším věřitelům, a ti začali vymáhat nároky exekucí. U dlužníka tak nastala jeden faktický stav, tj. nedostatek příjmů k tomu, aby mohl hradit závazky tj. úpadek, a za to mu žalobkyně vyměřila 9 smluvní pokut. Požadavek na úhradu takových smluvní pokut je v rozporu s dobrými mravy.“.

88. Nadto soud odkazuje na § 55 odst. 3 obč. zák., tedy že „V pochybnostech o významu spotřebitelských smluv platí výklad pro spotřebitele příznivější.“, tj. výklad pro žalovaného příznivější. Navíc dle § 266 odst. 4 obch. zák. platilo, že „Projev vůle, který obsahuje výraz připouštějící různý výklad, je třeba v pochybnostech vykládat k tíži strany, která jako první v jednání tohoto výrazu použila.“; přitom text úvěrové smlouvy i zástavních smluv zjevně vytvořila (navrhla) banka, a proto dle § 266 odst. 4 obch. zák. jsou nejasnosti ohledně textu smluv k tíži banky, tj. i žalobce jako jejího právního nástupce.

89. Ostatně soud odkazuje i na argumentaci v tomto rozsudku stran smluvní pokuty 1. Žalovaný jakožto zástavní dlužník mohl v souladu s právním řádem nemovitou věc bez omezení po uzavření zástavní smlouvy s předchůdcem žalobce zastavit jinému, dalšímu věřiteli. V takovém právním kontextu je nemravné žalovaného za využití tohoto jeho práva po uzavření zástavní smlouvy důsledně vzato sankcionovat smluvní pokutou, ať už to žalobce formálně nazývá jakkoli - tedy jako smluvní pokutu za porušení pravdivosti prohlášení, že předmět zástavy není zatížen žádným (jiným) zástavním právem. III. E) Smluvní pokuty 3., 4. a 5.

90. Smluvní pokutu 3. a 4. žalobce požaduje za údajně nepravdivé prohlášení žalovaného v zástavních smlouvách a v úvěrové smlouvě, že žalovaný údajně v zástavní a úvěrové smlouvě nepravdivě prohlásil, že není v prodlení s plněním svých daňových povinností ani jiných platebních povinností a veřejných odvodů vzniklých na základě právního předpisu, právních či protiprávních úkonů.

91. Smluvní pokutu 5. žalobce požaduje za údajně nepravdivé prohlášení žalovaného v úvěrové smlouvě, že u něj neprobíhá ani nehrozí žádné jednání, žaloba anebo jiné řízení před soudem či správním orgánem, rozhodčí řízení, exekuce ani šetření, které by při nepříznivém výsledku mohlo bránit dlužníkovi v plnění povinností dle smlouvy.

92. Nicméně dle žalobce má nepravdivost těchto všech 3 prohlášení žalovaného ve smlouvách plynout z toho, že dne 20. 6. 2018 byl vydán exekuční příkaz k prodeji nemovitých věcí, z čehož plyne, že žalovaný řádně neplatil své peněžité závazky a probíhalo či hrozil jednání, které by mohlo žalovanému bránit v plnění povinností dle úvěrové smlouvy.

93. Tudíž i nedůvodnost těchto smluvních pokut (3. až 5.) a úroku z prodlení z nich plyne ze shodných argumentů, kterými soud odůvodnil neopodstatněnost smluvní pokuty 2. a úroku z prodlení z ní.

94. Tedy mimo jiné, děj (2018) nastalý až mnoho let po uzavření zástavních smluv a úvěrové smlouvy (po 2007, resp. po 2008) z logiky věci nemůže znamenat nepravdivost prohlášení žalovaného učiněné v zástavních smlouvách a ve smlouvě o úvěru podle stavu (reality) existujícího ke dni uzavření těchto smluv [tj. kupříkladu, že není (tj. ke dni uzavření smluv nebyl) v prodlení se svými platebními povinnostmi]. Žalovaný „neměl věšteckou kouli“, aby věděl, co se odehraje v budoucnosti.

95. V tomto smyslu též soud odkazuje ze soudní praxe (viz i § 13 o. z.) např. na rozsudek Krajského soudu v [adresa] ze dne 9. 9. 2020 č. j. [incidenční spisová značka], bod 22. s 23., posuzující obdobnou smluvní konstrukci (téže banky): „22. Závazek, že proti dlužníkovi nebude po dobu 20 let vedeno žádné řízení, považuje podepsaný soud za závazek na plnění od počátku nemožné, který je podle § 37 odst. 2 obč. zák. neplatný. Smluvně se totiž dlužník může zavázat něco dát, konat, něčeho se zdržet nebo něco trpět (§ 494 obč. zák.), nemůže se však zavázat, že bude existovat stav, který nemůže (přinejmenším částečně) ovlivnit. Dlužník nemůže ovlivnit, zda proti němu někdo jiný podá (třeba i nedůvodnou) žalobu v občanském soudním řízení, zda proti němu nebude (i třeba na základě nedůvodného podnětu nebo oznámení) vedeno trestní, správní nebo daňové řízení.

23. Na hraně nemožnosti plnění je také závazek dlužníka, že se po dobu příštích 20 let nedostane do prodlení s plněním žádného svého dluhu. Do prodlení se totiž může dlužník dostat i nezaviněně, na základě objektivních okolností (např. výpadek příjmů v důsledku nemoci), případně důsledkem běžného přehlédnutí některé platební povinnosti. Vedle toho běžné dluhy dlužníka nemusí být na újmu uspokojení zástavního věřitele už z toho důvodu, že jeho dluh je zajištěn právě zástavním právem, které mu zajišťuje při případné exekuci na předmět zástavy lepší pořadí, než kterémukoli dlužníkovi, jehož dluh vznikl později. Smluvní pokuta zajišťující takto široce formulovaný závazek potom neutvrzuje hlavní závazek věřitele z úvěrové smlouvy, ani nezajišťuje možnost uspokojení věřitele ze zástavy, nýbrž pouze zatěžuje dlužníka vysokým rizikem smluvní pokuty a věřiteli poskytuje snadný vedlejší výdělek. Popsaný závazek proto soud považuje za neplatný také pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu § 39 obč. zák.“.

96. Již z uvedených důvodů soud výrokem III. tohoto rozsudku zamítl pro nedůvodnost požadavek žalobce na zaplacení úroku z prodlení ze smluvních pokut 1. až 5. - tj. požadavek na zaplacení úroku z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 160 000 Kč za dobu od 18. 9. 2019 do 27. 2. 2023.

IV. Náhrada nákladů řízení

97. Ačkoli žalobce deklaroval, že vzal žalobu zpět pro splnění žalobního nároku v jeho drtivě většinové části v insolvenčním řízení, jde o deklaraci věcně nesprávnou.

98. Usnesením Krajského soudu v Brně č.j. [spisová značka] bylo rozhodnuto o vydání výtěžku zpeněžení majetkové podstaty žalovanému jakožto zajištěnému věřiteli tak, že insolvenční soud souhlasí s tím, aby byl čistý výtěžek ve výši 2 207 738,19 Kč byl vydán žalobci. Nicméně tato částka byla vydána žalobci jen k uspokojení těch jeho pohledávek, které nebyly úspěšně v incidenčním řízení popřeny jinými věřiteli. Shora bylo vyloženo, že 5 ze 6 v tomto řízení zažalovaných smluvních pokut (včetně úroků z prodlení z nich) bylo úspěšně v insolvenčním řízení popřeno a že jen jedna ze 6 smluvních pokut (tvořících předmět tohoto řízení) byla insolvenčním soudem shledána za přihlášenou po právu. Z toho plyne, že žalobce byl v insolvenčním řízení uspokojen jen v jedné ze 6 zažalovaných smluvních pokut.

99. Proto žalobce ve smyslu § 146 odst. 2 věta druhá o. s. ř. vzal zpět důvodně podanou žalobu pro chování žalovaného jen ohledně jedné z celkových šesti smluvních pokut (včetně zákonného úroku z prodlení z nich). Ve zbývajících pěti šestinách zpětvzetí žaloby žalobce procesně zavinil zastavení řízení dle § 146 odst. 2 věta první o. s. ř. a nemá tak právo na náhradu nákladů řízení.

100. Rovněž ve vztahu k nárokům, které byly věcně projednány zdejším soudem (výrok II. a III.), žalobce nemá dle § 142 odst. 2 o. s. ř. právo na náhradu nákladů řízení, jelikož v řízení byl úspěšnější žalovaný.

101. Žalovaný měl (podle § 146 odst. 2 věta první a § 142 odst. 2 o. s. ř.) právo na poměrnou náhradu nákladů řízení, ale náklady řízení mu nevznikly, a proto soud rozhodl ve výroku IV. tohoto rozsudku, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení