47 C 196/2022-120

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl samosoudkyní Mgr. Kateřinou Mlčochovou ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupený advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] pro zaplacení 1 219 339 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žaloba, aby soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 1 219 339 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 19. 7. 2022 do zaplacení, se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 300 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobce se svou obsáhlou žalobou z 13. 9. 2022 domáhal v souvislosti s vydáním nezákonného rozhodnutí v řízení vedeném u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 113 C 36/2017 (dále jen„ napadené řízení“) na žalované náhrady škody a nemajetkové újmy v celkové výši 1 219 339 Kč. Uvedl, že přestože v napadeném řízení nebylo formálně vydáno nezákonné rozhodnutí ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen„ OdpŠk“), tj. takové, jež by nabylo právní moci a následně by bylo pro nezákonnost změněno či zrušeno, orgány veřejné moci pochybily, když v naříkaném řízení nepřistoupily k aplikaci unijního práva. Brojil proti závěrům soudů, že projednání věci žalobce v předmětné věci nespadalo do pravomoci obecných soudů ČR, pročež usnesení Okresního soudu v Berouně ze dne 28. 3. 2018, č. j. 113 C 36/2017-42, Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2018 č. j. 21 Co 157/2018-111 a Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 3. 2019, 23 Cdo 4740/2018-142 považuje za nezákonná, když konstatoval, že každé toto rozhodnutí zvlášť i ve vzájemné souvislosti je schopno přivodit vznik škody a nemajetkové újmy na jeho straně. Nezákonnost výše jmenovaných rozhodnutí spočívá jednotlivě i kumulativně v těchto protiprávních konáních a opominutích: a) opominutí výkladu ust. § 106 odst. 1 o. s. ř. v souladu s unijním právem, včetně relevantní judikatury SDEU, překračující meze procesní autonomie, jsa v rozporu se zásadami efektivity a účinní soudní ochrany, b) rezignaci na kvalifikování nároku žalobce jako porušení unijních pravidel hospodářské soutěže, zejména čl. 102 SFEU a čl. 3 a 4 Směrnice EP a Rady 2014/104/EU ze dne 26. listopadu 2014, o určitých pravidlech upravujících žaloby o náhradu škody podle vnitrostátního práva v případě porušení právních předpisů členských států a Evropské unie o hospodářské soutěži (dále jen„ Směrnice“), c) nepoužití unijních pravidel hospodářské soutěže obsažených v unijních předpisech sub b), která byl Nejvyšší soud ČR povinen použít z příkazu unijního práva ex officio, d) nepředložení předběžné otázky v rozporu s čl. 267 SFEU, e) nepoužití kolizních norem unijního práva obsažených v Nařízení EP a Rady č. 864/2007 ze dne 11. července 2007 o právu rozhodném pro mimosmluvní závazkové vztahy (dále jen„ Nařízení Řím II“), f) porušení čl. 47 Listiny základních práv EU (dále jen„ LZPEU“), který„ dává jednotlivci právo na přístup k soudu“ a zaručuje účinný prostředek ochrany jeho práv. Žalobce zejména namítal, že se v naříkaném řízení nejednalo o nárok, který by vyplýval z tzv. subdealerské smlouvy (dále jen„ Smlouva“), uzavřené mezi žalobcem a společností A [ulice] [anonymizováno] [právnická osoba], resp. dříve [právnická osoba] (dále jen„ [anonymizováno]“), ale, že se jednalo o mimosmluvní nárok, když nároky, které byly předmětem napadeného řízení, nemohly vyplývat ze Smlouvy, neboť vznikly po 1. 1. 2017, tj. v období, kdy Smlouva již právně neexistovala. Dále doplnil, že předmětem napadeného řízení byl nárok na zaplacení částky 994 627 Kč po společnosti A, sestávající převážně z ušlého zisku, s odůvodněním, že [anonymizováno] zamezilo žalobci přístup k softwaru a náhradním dílům pro servis stavebních strojů Volvo, když k tomu byla jediná na českém trhu oprávněna. Popsané jednání dle žalobce objektivně vykazuje znaky jedné ze„ skutkových podstat“ zneužití dominance, a to odmítnutí dodávek existujícímu či novému zákazníkovi. Skutečnost, že soudy v napadeném řízení nezohlednily unijní pravidla na ochranu hospodářské soutěže při výkladu ust. § 106 odst. 1 o. s. ř. a rozhodčí doložky v čl. 27 odst. 3 Smlouvy, měla za důsledek, že by se žalobce musel se svým nárokem na náhradu škody ze zneužití dominantního postavení obrátit k rozhodčímu tribunálu v Rakousku. Žalobce měl však námitky, že uvedené není právně možné, mj. proto, že není v pravomoci rozhodců podle čl. 27 odst. 3 Smlouvy rozhodovat o soukromoprávních nárocích vzniklých porušením (unijních) pravidel na ochranu hospodářské soutěže. Závěrem žalobce uvedl, že závěr orgánů veřejné moci, že v napadeném řízení nebyla dána pravomoc českých soudů, a proto má být spor mezi stranami řešen v rozhodčím řízení dle Smlouvy, není pro rozhodce závazný a nelze tak považovat za jisté, že by rozhodci přijali svoji pravomoc stran předmětných mimosmluvních nároků žalobce. S ohledem na uvedené se domáhal částky 994 627 Kč, jakožto ušlého zisku, částky 126 630 Kč, jež představuje náklady řízení, jež jednak musel uhradit žalobce protistraně v napadeném řízení a jednak náklady na své právní zastoupení v naříkaném řízení včetně uplatnění nároku obsaženého v žalobě u žalované. Konečně se žalobce domáhal náhrady nemajetkové újmy ve výši 98 082 Kč, jež mu byla způsobena odmítnutím soudů věc projednat.

2. Žalovaná ve svém vyjádření z 19. 10. 2022 učinila nesporným, že u ní žalobce dne 25. 3. 2022 uplatnil svůj nárok na náhradu škody ve výši 1 128 367 Kč podle OdpŠk, jež mu měla vzniknout v souvislosti s vydáním nezákonného rozhodnutí v řízení vedeném u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 113 C 36/2017. Náhrada nemajetkové újmy nebyla ze strany žalobce v rámci předběžného projednání u žalované uplatněna. K projednání žádosti žalobce došlo dne 14. 7. 2022 s tím, že požadovaná náhrada škody nebyla přiznána, a to pro absenci odpovědnostního titulu, neboť v napadeném řízení nebylo vydáno žádné rozhodnutí, jež by jako pravomocné bylo pro nezákonnost změněno nebo zrušeno. Namítala, že tvrzené porušení unijního práva a vydání nezákonných rozhodnutí je založeno pouze na domněnkách žalobce, když žalovaná není oprávněna žádným způsobem zasahovat do rozhodovací činnosti soudů. Jde-li o druhý nárok žalobce, a to zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vznesla námitku promlčení. Poslední rozhodnutí ve věci bylo žalobci doručeno nejpozději v dubnu 2020 a od tohoto okamžiku začala běžet 6-ti měsíční lhůta pro uplatnění nároku, jež skončila v měsíci říjnu téhož roku. Byla-li žaloba podána v roce 2022, byla podána opožděně.

3. Žalobce v replice ze 17. 11. 2022 uvedl, že se domáhá, aby zdejší soud v souladu s unijním právem, zda rozhodnutí vydaná krajským a Nejvyšším soudem v napadeném řízení byla vydána v souladu nebo v rozporu s unijním právem. Dále namítal, že námitka promlčení je v rozporu s dobrými mravy a žalovaná zneužívá tohoto institutu k udržení protiprávního stavu. Nadto doplnil, že se v případě žalobce jedná o trvající protiprávní zásah státu do práv žalobce, nezákonná rozhodnutí zrušena nebyla, takže nemohla začít běžet ani promlčecí lhůta a konečně, že lhůta 6-ti měsíců je nepřiměřeně krátká.

4. Protože byly splněny předpoklady podle § 115a o. s. ř., rozhodl soud ve věci samé bez nařízení jednání.

5. Na základě provedeného dokazování zjistil soud tento skutkový stav:

6. Ze spisu Okresního soudu v Berouně sp. zn.: 113 C 36/2017 soud zjistil a vzal za prokázaný následující průběh napadeného řízení. Řízení bylo zahájeno dne 11. 10. 2017 podáním návrhu na vydání platebního rozkazu zdejším žalobcem na částku 994 627 Kč s příslušenstvím vůči společnosti A s tím, že žalovaná byla povinna dle Smlouvy dodávat žalobci stroje a náhradní díly značky Volvo a zajišťovat žalobci jako subdealerovi produktů Volvo na území [anonymizována dvě slova] přístup do programů pro zajištění servisních prohlídek a oprav strojů. Žalovaná dne 1. 9. 2016 zrušila Smlouvu, čímž znemožnila žalobci užívání software k diagnostice závad, žalobce tak nemohl svým zákazníkům poskytovat záruční a pozáruční servis. Částka 124 206,08 Kč se skládá z úhrady opravy, neboť žalovaná odmítla pozáruční servis a ve zbytku z ušlého zisku Dne 3. 11. 2017 vydal Okresní soud v Berouně platební rozkaz, proti kterému podala žalovaná dne 20. 11. 2017 odpor, v němž vznesla námitku ve smyslu § 106 o. s. ř. námitku, že věc má být dle smlouvy účastníků projednána v rozhodčím řízení. Žalovaný uváděl, že se žalobce domáhá žalované částky z titulu protiprávního odmítnutí opravy stroje Volvo, kterou žalovaná v prosinci 2014 žalobci dodala a následně měla odmítnout uznat záruku na náhradní díl, jenž žalobci dodala v únoru 2016 Smlouva mezi účastníky byla podepsána v roce 2010 a ještě do konce roku 2016 byla smlouva platná a účinná. V čl. 27 Smlouvy je pak uvedeno, že:„ Jakýkoliv spor, rozpor nebo nárok vzniklý z nebo v souvislosti s touto smlouvou bude řešen arbitráží, bez práva obrátit se na soudy, v souladu s aktuálně platnými Arbitrážními pravidly UNCITRAL.“ Dne 28. 3. 2018 pak vydal Okresní soud v Berouně usnesení č. j.: 113 C 36/2017-42, kterým řízení zastavil, neboť není dána pravomoc soudů s ohledem na ujednání Smlouvy. Nadto ve Smlouvě si účastníci sjednali, že věc může být ve výjimečných případech předložena soudu, avšak pouze na území Severní Moravy. Okresní soud v Berouně není tedy ani místně příslušný a ani na daný případ nedopadá žádná z výjimek ve Smlouvě uvedených. Proti tomuto rozhodnutí se žalobce bránil dne 16. 4. 2018 odvoláním. Usnesením Krajského soudu v Praze (dále jen„ krajský soud“) č. j.: 21 Co 157/2018-111 ze dne 29. 6. 2018 bylo usnesení soudu I. stupně potvrzeno. Odvolací soud konstatoval, že rozhodčí doložka byla sjednána platně a nároky, kterých se žalobce domáhá, měly vzniknout v souvislosti s kupní smlouvou, která byla uzavřena mezi účastníky dne 14. 11. 2014. Tedy jedná se o nároky, které mají základ v právních jednáních, ke kterým, došlo v době, kdy byla Smlouva v účinnosti, přičemž není podstatné, že tvrzená škoda vznikla až po účinnosti Smlouvy. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 6. 8. 2018. Proti rozhodnutí Krajského soudu v Praze se žalobce bránil dne 5. 10. 2018 dovoláním. Usnesením Nejvyššího soudu ČR č. j.: 23 Cdo 4740/2018-142 ze dne 26. 3. 2019 bylo dovolání odmítnuto, když Nejvyšší soud konstatoval, že mezi účastníky nebylo sporu o sjednání rozhodčí doložky ve Smlouvě a že soudy § 106 o. s. ř. v souladu s judikaturou.

7. Z nesporných skutečností vzal soud za prokázané, že žalobce se následně obrátil s ústavní stížností na Ústavní soud. Usnesením Ústavního soudu ze dne 25. 2. 2020 byla jeho ústavní stížnost odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost. Posledně jmenované rozhodnutí bylo žalobci doručeno nejpozději v dubnu 2020. Dále nebylo mezi účastníky sporu, že žalobce u žalované uplatnil svůj nárok na náhradu škody dne 25. 3. 2022.

8. Ze Smlouvy soud zjistil, že je v čl. 27 je uvedeno, že:„ Jakékoli spory, sporné otázky či nároky, vzniklé na základě této Smlouvy či ve spojení s ní, musí být urovnány arbitráží bez odvolání k soudu, v souladu s účinnými pravidly UNCITRAL. Pod bodem 4 jsou pak uvedeny výjimky sporů, které mohou být předloženy soudům na území Severní Moravy: spory týkající se nedodržení práv duševního vlastnictví Volvo; spory týkající se nezaplacených faktur; spory, které podle práva rozhodného nemohou být rozhodnuty v arbitráži; spory menší důležitosti, u nichž se tak strany dohodnou.“ 9. Hlavním důkazem byl spis napadeného řízení, z kterého soud čerpal svá jednotlivá skutková zjištění, která vzal za prokázané. Soud vyčerpal předmět dokazování s tím, že výše uvedené je naprosto dostatečné pro rozhodnutí ve věci.

10. Zjištěný skutkový stav soud právně posoudil následovně:

11. Podle § 1 odst. 1 OdpŠk platí, že stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

12. Podle § 5 písm. a) OdpŠk platí, že stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním b) nesprávným úředním postupem.

13. Podle § 7 odst. 1 OdpŠk právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda.

14. Podle § 8 odst. 1 OdpŠk nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo podle zákona zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.

15. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk platí, že stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

16. Podle § 14 odst. 3 OdpŠk platí, že uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona je podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu.

17. Podle § 15 odst. 2 OdpŠk platí, že domáhat se náhrady škody u soudu může poškozený pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

18. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk platí, že bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odstavce 2 ustanovení platí, že zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle odstavce 3 ustanovení platí, že v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

19. Podle § 32 odst. 3 zákona nárok na náhradu nemajetkové újmy podle tohoto zákona se promlčí za 6 měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě, nejpozději však do deseti let ode dne, kdy nastala právní skutečnost, se kterou je vznik nemajetkové újmy spojen.

20. Podle § 35 odst. 1 OdpŠk, promlčecí doba neběží ode dne uplatnění nároku na náhradu škody do skončení předběžného projednání, nejdéle však po dobu 6 měsíců.

21. Dle § 106 o. s. ř. Jakmile soud k námitce žalovaného uplatněné nejpozději při prvním jeho úkonu ve věci sjmé zjistí, že věc má být podle smlouvy účastníků projednána v řízení před rozhodci nebo rozhodčí komisí spolku, nemůže věc dále projednávat a řízení zastaví; věc však projedná, jestliže účastníci prohlásí, že na smlouvě netrvají nebo že netrvají na projednání věci před rozhodčí komisí spolku. Soud projedná věc i tehdy, jestliže zjistí, že věc nemůže být podle práva České republiky podrobena rozhodčí smlouvě, nebo že rozhodčí smlouva je neplatná, popřípadě že vůbec neexistuje nebo že její projednání v řízení před rozhodci přesahuje rámec pravomoci přiznané jim smlouvou, anebo že rozhodčí soud odmítl věcí se zabývat.

22. Žalobce splnil podmínku pro soudní uplatnění nároku předvídanou ust. § 14 OdpŠk, neboť u žalované předběžně nárok uplatnil dne 25. 3. 2022, což bylo mezi účastníky nesporným.

23. Odškodňovací zákon rozlišuje dvě základní formy objektivní odpovědnosti státu za škodu způsobenou v souvislosti s výkonem státní moci, a to nezákonné rozhodnutí a nesprávný úřední postup. Při rozlišení mezi těmito dvěma odpovědnostními tituly je třeba vycházet z toho, že nesprávný úřední postup představuje porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu při jeho činnosti; zpravidla jde o postup, který s rozhodovací činností nesouvisí. Pro tuto formu odpovědnosti je určující, že úkony tzv. úředního postupu samy o sobě k vydání rozhodnutí nevedou a je-li rozhodnutí vydáno, bezprostředně se v jeho obsahu neodrazí. Nezákonným rozhodnutím je rozhodnutí, které nabyde právní moci a následně je pro nezákonnost zrušeno či změněno.

24. Jako u každého odpovědnostního vztahu, i v případě odškodňovacího zákona je pro naplnění objektivní odpovědnosti státu nutné, aby došlo k současnému splnění tří podmínek, a to existence nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního postupu, vznik škody a příčinná souvislost mezi nimi.

25. Lze přisvědčit žalované, že již absence jediného předpokladu odpovědnosti vylučuje vyvození její odpovědnosti. Z procesně ekonomických důvodů se podává, že v případě nenaplnění i jen jediného předpokladu se není třeba zaobírat ne/naplněním i dalších předpokladů, neboť i v případě jejich naplnění nemůže být závěr soudu o (ne) důvodnosti žaloby jiný (princip prevalence procesní ekonomie). V poměrech projednávané věci ke zrušení ani ke změně žádného z žalobcem označených rozhodnutí nedošlo, avšak v rozhodovací praxi SDEU jsou konkrétní podmínky, za jakých odpovědnost státu za porušení unijního práva dává vzniknout právu jednotlivce na náhradu škody, konstruovány následovně: 1) cílem porušeného právního předpisu je přiznání práv jednotlivcům; právo na náhradu škody jednotlivci vzniká za situace, dopustí-li se členský stát porušení takové normy unijního práva, která ve prospěch tohoto jednotlivce zakládá dostatečně určitelné subjektivní právo, nebo chrání jeho právní zájem; 2) porušení musí být dostatečně závažné, přičemž míra závažnosti se v podmínkách unijního práva vykládá v závislosti na rozsahu volného uvážení svěřeného daným předpisem vnitrostátnímu orgánu; 3) mezi porušením povinnosti ze strany členského státu a škodou způsobenou poškozenému musí existovat příčinná souvislost; v rámci posuzování příčinné souvislosti je přitom třeba zkoumat, zda nedošlo k narušení příčinné souvislosti jednáním či opomenutím jiného subjektu práva nebo zásahem vyšší moci, anebo tím, že poškozený sám ke vzniku škody přispěl svým jednáním či opomenutím, případně tím, že nesplnil svou zmírňovací povinnost ve vztahu ke škodě, a to i bez nutnosti zrušení nezákonného rozhodnutí.

26. Všechny tři podmínky (porušení unijního právního předpisu přiznávajícího práva jednotlivci, dostatečná závažnost tohoto porušení a příčinná souvislost mezi porušením právního předpisu a škodou) musí být splněny kumulativně a platí pro jakýkoli způsob porušení unijního práva. Jsou tedy nutné a zároveň postačující pro to, aby jednotlivcům vzniklo právo na náhradu škody. Pokud jsou uvedené podmínky splněny, stát musí poskytnout náhradu za způsobenou škodu v souladu s vnitrostátními právními předpisy upravujícími odpovědnost, přičemž podmínky náhrady škody stanovené vnitrostátními právními předpisy nesmí být méně příznivé než podmínky platné pro podobné nároky vzniklé na základě vnitrostátního práva a nesmí v praxi znemožňovat nebo nadměrně ztěžovat získání náhrady škody.

27. SDEU se přitom poprvé explicitně vyjádřil k rozhodnutím vnitrostátních soudů v rozsudku ze dne 30. 9. 2003, ve věci C -224/01, Gerhard Köbler proti Rakousku, když uzavřel, že porušení unijního práva rozhodnutím vnitrostátního soudu v poslední instanci je přičitatelné členskému státu.

28. Podřazením pod shora uvedená zákonná ustanovení a judikaturu soud dospěl k závěru, že ve věci není naplněn již prvý předpoklad pro vznik odpovědnosti žalované za žalobcem požadovanou škodu 1 128 367 Kč, a to porušení unijního právního předpisu, a proto žalobu jako nedůvodnou zamítl (výrok I.). Tedy žalobce se nemohl domoci svého práva, ne proto, že by jeho nárok nebyl v rozporu s unijním právem projednán, ale proto, že se jej v souladu s rozhodčí doložkou nedomáhal před rozhodci, a to nikoliv na základě mimosmluvní odpovědnosti (jak se mylně domnívá žalobce), ale na základě smluvní odpovědnosti, jak ve svých rozhodnutích konstatovaly obecné soudy a s jejichž závěry se zdejší soud zcela ztotožňuje.

29. Mezi účastníky nebylo sporu stran skutkového stavu věci (viz bod 6-8 odůvodnění rozsudku). Žalobce odvozuje svůj nárok od skutečnosti, že základ nároku v naříkaném řízení zapříčinilo deliktní jednání žalované společnosti A poté, co již Smlouva mezi nimi pozbyla k 31. 12. 2016 platnosti a soudy v napadeném řízení pochybily, pokud jeho nárok s odkazem na rozhodčí doložku v čl. 27 Smlouvy neprojednaly. Nicméně soud došel k závěru, že soudy v poměrech projednávané věci nijak nepochybily, když ve věci aplikovaly rozhodčí doložku, o jejímž sjednání nebylo ostatně mezi účastníky sporu a došly proto k závěru, že ve věci není dána pravomoc soudů. Nároky, jichž se žalobce domáhal v napadeném řízení, měly totiž vzniknout v souvislosti s kupní smlouvou uzavřenou dne 14. 11. 2014, jedná se tedy o nároky, které mají základ v právních jednáních, ke kterým došlo v době, kdy Smlouva byla v účinnosti a zdejší soud nemá důvod se odchýlit od závěrů obecných soudů v naříkaném řízení, že pro posouzení věci pak není již rozhodné, že žalobcem tvrzená škoda vznikla až po účinnosti předmětné Smlouvy. Odlišný právní názor žalobce, že se nejednalo o smluvní, ale mimosmluvní odpovědnost společnosti A, není pro věc relevantní. Lze poukázat na smluvní volnost mezi stranami a bylo jen na vůli žalobce, jaké ujednání si s žalovanou ujednal. Dále nelze odhlédnout, že žalobce se ani nepokusil předmětný spor řešit před rozhodci, tak jak bylo smluvně ujednáno a místo toho se domáhá náhrady škody po žalované. Konečně účinnost Smlouvy nebyla nikdy posuzována soudy, rovněž jako předmětem dokazování nikdy nebyla pouze žalobcem tvrzená skutečnost, že žalovaná společnost A měla v rozhodné době na trhu dominantní postavení, kterého měla dle tvrzení žalobce zneužít. Konečně sám žalobce ve své žalobě uvádí, že následně se mu diagnostiku a opravu poškozeného stroje (od něhož odvíjí svůj nárok na ušlý zisk) podařilo i v roce 2017 provést, z čehož logicky vyplývá, že jeho podnikatelská činnost ochromena nebyla.

30. Pro úplnost soud uvádí, že konstantní judikatura Nejvyššího soudu ČR zásadně vychází z principu presumpce správnosti rozhodnutí, podle něhož soud v řízení o odpovědnosti státu za škodu není oprávněn sám posuzovat zákonnost rozhodnutí vydaného v jiném řízení (viz též např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR z 23. srpna 2011, sp. zn. 28 Cdo 4249/2010). Žalobce totiž fakticky žádá právě to, aby zdejší soud přezkoumal zákonnost rozhodnutí Nejvyššího soudu, k čemuž však soud není oprávněn.

31. Jde-li o druhý nárok žalobce, zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež měla být žalobci způsobena odmítnutím obecných soudů jeho věc projednat, žalovaná ve vyjádření k žalobě vznesla námitku promlčení, neboť nárok na náhradu nemajetkové újmy se promlčí za 6 měsíců ode dne, kdy se poškozený o vzniklé nemajetkové újmě dozvěděl. V případě žalobce se za tento den považuje den, kdy předmětné řízení pravomocně skončilo, tj. nejpozději v dubnu 2020. Žalobce však svůj nárok uplatnil až žalobou ze 14. 9. 2022, tedy po uplynutí promlčení doby.

32. S ohledem na zásadu hospodárnosti řízení se proto soud nejprve zabýval vznesenou námitkou promlčení.

33. Zákonem stanovená subjektivní šestiměsíční promlčecí lhůta počíná u nároku na náhradu nemajetkové újmy svůj běh ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě, tj. kdy se poškozený dozví o zásahu do svých práv, pokud tento zásah vnímá úkorně (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 1249/2014 nebo 30 Cdo 2040/2012).

34. Ke vzniku nemajetkové újmy způsobené nezákonným rozhodnutím, v jejímž důsledku mělo dojít k odmítnutí projednat věc žalobce před obecnými soudy, došlo nejpozději ke dni pravomocného ukončení řízení, neboť nejpozději daného dne se žalobce dozvěděl o vzniku nemajetkové újmy, a kdo za ni odpovídá. Usnesení Ústavního soudu z 25. 2. 2020 bylo žalobci doručeno dle nesporných tvrzení účastníků nejpozději v dubnu 2020, kdy počala běžet promlčecí lhůta. Šestiměsíční promlčecí lhůta podle § 32 odst. 3 OdpŠk uplynula tedy nejpozději v říjnu. 2020 (§ 605 odst. 2 o. z.). Žalobce svůj nárok na náhradu nemajetkové újmy ve výši 98 082 Kč uplatnil až podáním žaloby dne 14. 9. 2022, tj. po marném uplynutí promlčecí lhůty. Námitka promlčení vznesená žalovanou je tudíž důvodná. S ohledem na shora uvedené, proto soud bez dalšího žalobu i v části nároku na náhradu nemajetkové újmy zamítl, neboť došlo k promlčení žalobou uplatněného nároku. Pokud žalobce namítal, že námitka promlčení vznesená žalovanou je v rozporu s dobrými mravy, soud k uvedenému závěru nedospěl, a to s ohledem na ustálenou judikaturu (30 Cdo 2597/2021, 30 Cdo 4272/2017, 30 Cdo 1767/2017, 28 Cdo 3594/2018 ve spojení s rozhodnutími Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1532/16, III. ÚS 4164/19). Otázkou vznesení námitky promlčení v rozporu s dobrými mravy se Nejvyšší soud ve své praxi opakovaně zabýval, přitom vždy uzavřel, že uplatnění námitky promlčení se příčí dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy je výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí lhůty nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí lhůty byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil; tyto okolnosti přitom musí být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby odůvodnily tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (28 Cdo 3594/2018, 30 Cdo 2597/2021). Rozpor námitky promlčení s dobrými mravy je přitom třeba dovozovat toliko z okolností, za kterých byla námitka promlčení uplatněna, nikoliv z okolností a důvodů, z nichž je dovozován vznikl uplatněného nároku (25 Cdo 2648/2003, 33 Cdo 561/2006, 33 Cdo 126/2009), když problematiku výkonu určitého práva v rozporu či shodě s dobrými mravy je zapotřebí vždy posuzovat individuálně s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem daného případu. Obiter dictum žalobce byl po celou dobu napadeného řízení zastoupen odborníkem z oboru práva a je na místě připomenout klasické římskoprávní pravidlo vigilantibus iura scripta sunt (práva patří bdělým).

35. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl dle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř., podle kterého účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Jelikož žalobce nebyl neúspěšný, je proto povinen zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 300 Kč za vyjádření k žalobě dle § 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s vyhláškou č. 254/2015 Sb. (výrok II.).