47 C 197/2021-43

Rubrum

Městský soud v Brně rozhodl předsedou senátu JUDr. Radkem Malenovským jako samosoudcem ve věci žalobce: ; [právnická osoba], IČ: [osobní údaje žalobce] sídlem [adresa žalobkyně] zastoupený advokátem JUDr. Ing. [jméno] [příjmení] [jméno]. sídlem [adresa], [obec a číslo] proti žalovanému: ; [celé jméno žalovaného], narozený dne [datum] bytem [adresa žalovaného] o zaplacení 12 036,05 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku ve výši 9 863 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 9 863 Kč od 24. 11. 2021 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Zamítá se žaloba požadující zaplacení částky 2 173,05 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 795,05 Kč, s úrokem ve výši 19,48 % ročně z částky 10 710,74 Kč od 1. 2. 2021 do 1. 5. 2021, s úrokem ve výši 8,25 % ročně z částky 10 710,74 Kč od 2. 5. 2021 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 12 036,05 Kč od 1. 2. 2021 do 23. 11. 2021, s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 2 173,05 Kč od 24. 11. 2021 do zaplacení.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 676 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám zástupce žalobce.

Odůvodnění

1. Žalobou ze dne 21. 5. 2021 (podána téhož dne) se žalobce domáhal uložení povinnosti žalovanému zaplatit částku: i) jistiny ve výši 10 710,74 Kč, ii) pojistného ve výši 348 Kč, iii) poplatků ve výši 600 Kč, iv) smluvní pokuty ve výši 377,31 Kč, v) kapitalizovaného neuhrazeného smluvního úroku ve výši 795,50 Kč splatného ke dni 31. 1. 2021, vi) smluvních úroků ve výši 19,48 % ročně z jistiny ve výši 10 710,74 Kč od 1. 2. 2021 do zaplacení, vii) zákonných úroků z prodlení v zákonné výši 8,25 % ročně z celkové částky ve výši 12 036,05 Kč, sestávající se z jistiny ve výši 10 710,74 Kč, pojistného ve výši 348 Kč, poplatků ve výši 600 Kč, smluvní pokuty ve výši 377,31 Kč, od 1. 2. 2021 do zaplacení, to vše z titulu smlouvy ze dne 28. 5. 2020 o úvěru [číslo]. Na základě uvedené smlouvy právní předchůdce žalobce (BNP PARIBAS PERSONLA FINANCE) poskytl žalovanému částku ve výši 11 690 Kč, přičemž žalovaný byl povinen splácet dluh splátkami 1 227 Kč počínaje dnem 17. 6. 2020, celkem 11 splátek.

2. Soud za splnění podmínek § 115a, § 101 odst. 4 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) rozhodl ve věci samé bez nařízení jednání a dne 12. 11. 2021 vyhlásil tento rozsudek.

3. Z listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav.

4. Na základě žádosti ze dne 28. 5. 2020 [číslo] poskytl právní předchůdce žalobce, [anonymizována čtyři slova], jednající v České republice prostřednictvím [právnická osoba], odštěpného závodu, [IČO], se sídlem [adresa], [PSČ] [obec a číslo], a to pod obchodní značkou [jméno] [anonymizováno] ! (dále jen„ [příjmení]“), žalovanému úvěr [číslo] ve výši 11 690 Kč (dále jen„ Smlouva“). Žalovaný výslovně prohlásil ve své žádosti v čl. VII odst. 2, že se řádně seznámil s příslušnými podmínkami, aktuálními produktovými podmínkami a Sazebníkem, které tvoří součást Smlouvy, a že s nimi bez výhrad souhlasí. Stejně tak výslovně potvrdil ve čl. VII odst. 5, že mu byly řádně předány veškeré zákonem vyžadované předsmluvní informace o úvěru (důkaz: žádost ze dne 28. 5. 2020).

5. O schválení žádosti byl ze strany [příjmení] žalovaný informován úvodním dopisem ze dne 1. 6. 2020, v němž byly shrnuty základní dohodnuté podmínky o úvěru a jeho splácení, tedy, že byl poskytnut úvěr ve výši 11 690 Kč pro úvěrový účet [číslo]. Poskytnutý úvěr měl být splácen v měsíčních splátkách ve výši 1 227 Kč, vždy k 17. dni v měsíci počínaje dnem 17. 6. 2020 (důkaz: informační dopis ze dne 1. 6. 2020).

6. Co se týká kontraktační fáze, zkoumal právní předchůdce žalobce úvěruschopnost žalovaného tím způsobem, že vyšel přímo z žádosti o poskytnutí úvěrového produktu, na základě kterého právní předchůdce měl za to, že žalovaný je od roku 2017 zaměstnán ve společnosti [právnická osoba], [IČO], a že výše jeho měsíčních příjmů činí 250 000 Kč. Dále právní předchůdce žalobce vyšel z žádosti v tom smyslu, že žalovaný je svobodný, nemá vyživovací povinnost k žádné další osobě a že žije od roku 2017 v nájemním bytě a že celkové náklady domácnosti žalovaného činí částku 10 000 Kč měsíčně.

7. Z výpisu z účtu z interního systému žalobce soud zjistil, že úvěr byl čerpán tak, že u prodejce [právnická osoba] bylo za žalovaného dne 29. 5. 2020 zaplaceno 11 690 Kč, číslo úvěrového případu [číslo] (důkaz: výpis z interního sytému).

8. Na dluh uplatněný žalobou žalovaný zaplatil toliko dne 14. 7. 2020 částku 1 827 Kč (č. l. 24 verte a důkaz výpisem z úču ohledně platby žalovaného z 14. 7. 2020).

9. Žalovaný během doby trvání úvěru nehradil své splátky řádně a včas. Dne 23. 12. 2020 tak bylo žalovanému odesláno právním předchůdcem žalobce odstoupení od úvěrové smlouvy. Splatnost poté byla stanovena na 31. 1. 2021, a to v souladu s Produktovým podmínkami dle čl. V. odst. 5.2.:„ Odstoupení nabývá účinnosti ke konci kalendářního měsíce následujícího po měsíci, v němž bylo odstoupení dáno k poštovní přepravě.“ (důkaz: odstoupení od smlouvy ze dne 23. 12. 2020).

10. Pohledávka za žalovaným vyplývající z výše uvedené Smlouvy byla ze strany banky postoupena žalobci na základě Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 11. 2. 2021, a to s účinností ke dni 12. 2. 2021. Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno dopisem odeslaným doporučeně dne 26. 2. 2021 (důkaz: smlouva o postoupení pohledávek č. 6 ze dne 11. 2. 2021; potvrzení o přijetí úplaty ze dne 15. 2. 2021; oznámení o postoupení pohledávky ze dne 26. 2. 2021).

11. Ve výzvě ze dne 15. 3. 2021 žalobce vyzval žalovaného k zaplacení dluhu z titulu předmětné smlouvy do 30. 3. 2021 (důkaz: výzva ze dne 15. 3. 2021 + podací lístek).

12. Na základě zjištěného skutkového stavu a po jeho právním posouzení soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze v části, ve které se žalobce domáhal vrácení poskytnutých peněžních prostředků, a zákonných úroků z prodlení (a to ještě v omezeném rozsahu).

13. Soud dospěl k závěru, že žalobce a žalovaný uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, ve spojení s § 2395 občanského zákoníku. V dané věci se jedná o spotřebitelský úvěr dle ust. § 2 odst. 1 cit. zákona, když se jedná o úvěr poskytovaný spotřebiteli. Žalobce je osobou poskytující úvěr v rámci své podnikatelské činnosti (viz. ust. § 7 cit. zákona) V řízení bylo prokázáno, že žalobce poskytl žalovanému peněžní prostředky ve výši 11 690 Kč, a že žalovaný zaplatil 1 827 Kč.

14. Podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění platném a účinném k datu uzavření smlouvy (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“) platí, že:„ (1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. (2) Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“ 15. Podle § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru platí:„ (1) Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. (2) Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.“. (3) Změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.“.

16. Z uvedeného je zřejmé, že věřitel poskytne spotřebiteli úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet, jinak je smlouva neplatná. Tato právní úprava má základ v předpisech Evropské unie.

17. Soudní dvůr EU rozhodl o výkladu ustanovení směrnice 2008/48/ES na základě předběžné otázky položené českými soudy (rozsudek ze dne 5. března 2020 ve věci C -679/18, [anonymizováno]). Soudní dvůr došel k závěru, že stejně tak, jako musí vnitrostátní soud zkoumat z úřední povinnosti, zda byla při uzavírání smlouvy o spotřebitelském úvěru dodržena informační povinnost, musí také z úřední povinnosti zkoumat, zda byla splněna povinnost věřitele předem posoudit úvěruschopnost spotřebitele, stanovená v článku 8 směrnice. Z odůvodnění rozsudku vyplývá, že současné doslovné znění § 87 odst. 1 druhé věty zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, je v rozporu s právem Evropské unie Soudní dvůr rozhodl, že články 8 a 23 směrnice 2008/48/ES musí být vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Soudní dvůr dále poukázal na ustálenou judikaturu k tzv. nepřímému účinku směrnic. Podle ní jsou vnitrostátní soudy při použití vnitrostátního práva povinny vykládat vnitrostátní právo v co největším možném rozsahu ve světle znění a účelu směrnice, aby dosáhly výsledku, který směrnice sleduje. Tato povinnost konformního výkladu vnitrostátního práva je vlastní systému Smlouvy o fungování Evropské unie v tom, že umožňuje, aby vnitrostátní soudy v rámci svých pravomocí zajistily plnou účinnost unijního práva při rozhodování o sporech, které jim byly předloženy. Zásada konformního výkladu vyžaduje, aby vnitrostátní soudy učinily vše, co spadá do jejich pravomoci, s tím, že vezmou v úvahu veškeré vnitrostátní právo a použijí metody výkladu jím uznané, aby zajistily plnou účinnost dotčené směrnice a došly k výsledku, který by byl v souladu s jejím cílem; Vnitrostátní soudy, včetně soudů rozhodujících v posledním stupni, musí případně změnit ustálenou vnitrostátní judikaturu, vychází-li z výkladu vnitrostátního práva, který s cíli směrnice není slučitelný. Soudní dvůr konstatoval, že předkládající soud nemůže při rozhodnutí ve věci platně dospět k závěru, že dotčená vnitrostátní ustanovení nelze vyložit v souladu s unijním právem, pouze z důvodu, že byla vyložena českými soudy ve smyslu, který není s unijním právem slučitelný. Předkládajícímu soudu tedy přísluší zajistit plný účinek směrnice 2008/48/ES tím, že na základě své vlastní pravomoci případně výklad českých soudů neslučitelný s unijním právem nepoužije.

18. Soud z tohoto důvodu zkoumal otázku posouzení úvěruschopnosti ze strany věřitele z úřední povinnosti. Věřiteli je uložena před uzavřením smlouvy o úvěru povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, přičemž při této činnosti je povinen vynaložit odbornou péči. Tato činnost představuje kvalifikovanou činnost profesionála v příslušném oboru, jejímž obsahem je individuální posouzení konkrétní situace každého jednotlivého spotřebitele žádajícího o úvěr. Jedná se o institut, jehož smyslem je odpovědný přístup věřitelů, kteří mají předem pečlivě posoudit schopnost spotřebitele nabízený spotřebitelský úvěr splácet a v případě, že je výsledek posouzení úvěruschopnosti negativní, spotřebitele nezadlužovat. Primárním cílem je ochrana spotřebitele před neúměrným zadlužováním, sekundárně je chráněn i věřitel před vznikem v budoucnu nedobytných pohledávek. V neposlední řadě je pak chráněna společnost jako celek před různými sociopatologickými jevy (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

19. Soud dospěl k závěru, že žalobce řádně neposoudil úvěruschopnost spotřebitele - žalovaného - na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Žalobce porušil svoji povinnost poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

20. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je však i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 3225/2015, použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.). Pouhé doplnění čísel do formuláře žalobkyně k hodnocení klienta, aniž je zřejmé, na základě čeho a jak byly tyto údaje získány, nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení s odbornou péčí na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 konstatoval:„ …odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka …“. Nejvyšší soud v usnesení sp. zn. 20 Cdo 3180/2018 konstatoval:„ …věřitel nedostojí povinnosti stanovené zákonem o spotřebitelském úvěru (nepostupuje s odbornou péči při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nepodloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho poměrech; nic na tom nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků“.

21. Jak vyplynulo ze spisu, žalobce na svou povinnost zkoumat úvěryschopnost žalovaného rezignoval. Věřitel neověřoval nic – dokonce se spokojil až s absurdním tvrzením žalovaného, že žalovaný jakožto zaměstnanec má čistý měsíční příjem 250 000 Kč (jakožto s profesí v oblasti ochrany či ostrahy a ozbrojených sil). Soud dospěl k závěru o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy pro rozpor s § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru.

22. V případě porušení povinnosti posouzení úvěruschopnosti spotřebitele není neplatnost za těchto okolností uzavřené úvěrové smlouvy stanovena jen na ochranu úvěruneschopného spotřebitele, ale také společnosti jako celku, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i věřitele, v jehož zájmu bezesporu je, aby byl úvěr řádně splácen, aby tohoto byl zavázaný spotřebitel schopen. Řádné splnění povinnosti odborného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele tak chrání i pozici samotných věřitelů, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Veřejnoprávní souvislosti porušení povinnosti poskytovatele úvěru dostatečně zjišťovat poměry spotřebitele (kdy se poskytovatel dopouští správního deliktu, pokud nepostupuje s odbornou péčí) byly nedávno připomenuty i v rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18. V uvedeném nálezu dokonce Ústavní soud při zdůrazněném významu a důležitosti předmětné povinnosti poskytovatele zabývat se úvěruschopností spotřebitele dospěl k závěru, že obecné soudy by měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit.

23. Soud má tedy s ohledem na vše shora uvedené za to, že v § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je nutno vykládat za použití § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele.

24. Nutnost aplikovat v těchto situacích ustanovení obecně závazných právních předpisů o absolutní neplatnosti platí i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb. – viz např. rozsudek KS v Praze z 12. prosince 2019 sp. zn. 27 Co 221/2019, rozsudek Okresního soudu ve Zlíně z 25. 2. 2020 sp. zn. 38 C 25/2020 (dostupný na ASPI) a nález Ústavního soudu ze dne 26. února 2019 sp. zn.

III. ÚS 4129/18 Ústavní soud totiž v nálezu ze dne

26. února 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18 konstatoval:„ …Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná. Nedostatečné zjištění poměrů dlužníka má i veřejnoprávní souvislosti. Nejvyšší správní soud posuzoval kasační stížnost obchodní společnosti (srov. jeho rozsudek z 1. 4. 2015 č. j. 1 As 30/2015-39) poskytující spotřebitelské úvěry a při výkladu § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, účinného do 30. 11. 2016 (když obsahově obdobná úprava je zakotvena i v § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů, tedy pro účely tohoto výkladu lze vycházet z toho, že se právní úprava nezměnila) …“. Ostatně koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv jako nedostatečnou ochranu spotřebitelských práv shledává i judikatura Ústavního soudu, kdy v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bylo uvedeno, že koncepce relativní neplatnosti spotřebitelských smluv by byla nesouladnou s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, kdy v soukromém právu uplatňovaná zásady autonomie vůle musí být korigována zásadou ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele).

25. Dle ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru soud vycházel z toho, že žalobce svoji povinnost dle ust. § 86 cit. zákona nesplnil. Soud tedy při užití cit. ustanovení dospěl k závěru, že smlouva uzavřená mezi účastníky dne 21. 3. 2020 je absolutně neplatná.

26. Podle ust. § 2991 občanského zákoníku platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

27. Žalobci tak nevzniklo a nelze mu přiznat právo na jakékoliv plnění z titulu smlouvy. Pokud tedy žalobce poskytl žalovanému nějakou částku, jednalo se na straně žalovaného o plnění, které přijal z neplatného právního důvodu. Proto je žalovaný povinen vrátit právě tuto částku z titulu bezdůvodného obohacení. Žalobce má právo dle ust. § 2993 občanského zákoníku požadovat po žalované vrácení částky, kterou žalovaném skutečně/fakticky poskytnul, aniž by tu byl platný závazek.

28. Žalobce má právo na vrácení částky, kterou právní předchůdce žalobce poskytl žalovanému, tj. 11 690 Kč, mínus 1 827 Kč se rovná 9 863 Kč. Pokud tedy žalobce požaduje zaplatit 12 036,05 Kč, je třeba ve zbytku, tj. 2 173,05 Kč, žalobu zamítnout (12 036,05 Kč mínus 9 863 Kč se rovná 2 173,05 Kč). Dále je nutné zamítnout i co do úroku 8,25 % ročně z částky 10 710,74 Kč od 2. 5. 2021 do zaplacení a kapitalizovaného úroku 795,50 Kč a úroku ve výši 19,48 % ročně z částky 10 710,74 Kč od 1. 2. 2021 do 1. 5. 2021.

29. Soud přiznal žalobci i právo na úhradu úroků z prodlení dle ust. § 1970 občanského zákoníku v zákonné výši, neboť žalovaná byla povinna vrátit žalobci peněžitou částku, a pokud tak neučinila, dostala se do prodlení s plněním peněžitého dluhu. V řešené věci se jednalo ovšem o to stanovit správně počátek prodlení žalované se splněním dluhu. Soud vyšel z ust. § 1958 odst. 2 občanského zákonu, jehož aplikace nutně nastupuje v případě, kdy tu není platně uzavřená smlouva a není zde smluvní stanovení splatnosti dluhu. Dluh je pak splatný na výzvu.

30. Pokud jde o prodlení – žalovaný se ocitl v prodlení až v návaznosti na doručení žaloby: 22. 11. 2021, tj. 23. 11. 2021 nastala splatnost dluhu a od 24. 11. 2021 žalovaný v prodlení. Ve zbytku musel soud úrok v prodlení zamítnout.

31. Nelze odvíjet prodlení jen od prokázání odeslání výzvy k plnění, ale je nezbytné prokázat doručení výzvy: vyvratitelná domněnka zakotvená v § 573 o. z. platí jen v případě, že zásilka adresátovi prokazatelně došla, což dovodila i soudní praxe (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 9. 2019 sp. zn. I. ÚS 1390/19). Nejedná se tedy o domněnku dojití písemnosti, která nebyla adresátovi prokazatelně doručena, ale byla prokazatelně odeslána - viz zákonná dikce„ došlá zásilka“ (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 8. 2019 sp. zn. II. ÚS 2403/19). Ze soudní praxe obdobně i např. usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 7 Cmo 89/2017 ze dne 13. 12. 2018 a z tzv. komentářové literatury srov. obdobně např. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1-654), 2. vydání, 2022, s. 1830 - 1831: E. Dobrovolná. Nad rámec lze uvést, že fikci doručení ujednání smluvních stran založit nemůže (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 3. 2020, sp. zn. 32 Cdo 1287/2018). Proto nebylo možné odvíjet počátek prodlení v závislosti na prokázání prostého odeslání (dání k poštovní přepravě) toho kterého dopisu oznámení o postoupení pohledávek, výzvy k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházející žalobě) žalovanému.

32. Vzhledem k právnímu posouzení věci pak soud ve zbývajících požadovaných částkách žalobu zamítl, když smlouva byla shledána neplatnou a nárok žalobce na úhradu poplatků smluvní pokuty, které měly být předmětnou smlouvou sjednány, je z tohoto důvodu zcela neoprávněný. Žalobci nelze přiznat jakékoliv plnění, které vyvozuje z (absolutně) neplatné smlouvy.

33. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř., kdy žalobce měl úspěch částečný (viz výrok I. a II.) Za těchto okolností soud rozhodl o tom, že žalobce má právo na poměrnou náhradu nákladů řízení.

34. Žalobce měl následující úspěch: 9 863 Kč + kapitalizovaný úrok z prodlení ke dni vyhlášení rozsudku: 406,73 Kč, tj. celkem 10 268,73 Kč. Žalovaný měl následující úspěch: 2 173,05 Kč 795,05 + úrok: 514,47 Kč a 939,32 Kč + kapitalizovaný úrok z prodlení: 805,26 Kč a 89,39 Kč + dále na částečné zpětvzetí žaloby co do kapitalizovaného smluvního úroku ve výši 108,75 Kč, které bylo procesně zaviněno žalobcem – tj. celkem žalovaný měl úspěch v řízení: 5 425,29 Kč. Žalobce byl tedy ve věci úspěšný do výše 65 %, a proto má právo na náhradu 30 procent jeho nákladů řízení (65 mínus 35, tedy úspěch žalobce mínus úspěch žalovaného).

35. Soudu je z úřední činnosti známo, že žalobce podává v ustálené formě opakovaně ve skutkově i právně obdobných věcech řadu žalob (návrhů na vydání elektronického platebního rozkazu). Jedná se o desítky typově obdobných sporů, pro které žalobce užívá standardizovaný postup. Proto v položce náhrady nákladů právního zastoupení soud aplikoval ust. § 14b advokátního tarifu.

36. Náklady řízení žalobce se skládají ze zaplaceného soudního poplatku 800 Kč, odměny advokáta po 300 Kč/úkon podle 14b odst. 1 bod 2. advokátního tarifu, za úkony: 1) převzetí a příprava zastoupení - § 11 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu; 2) výzva k plnění - § 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu; 3) sepsání a podání žaloby - § 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu.

37. Za úkon podání ze dne 2. 11. 2021 soud náhradu odměny nemohl přiznat, neboť neshledal úkon za účelný, resp. za takový, aby jej bylo možno honorovat odměnou dle advokátního tarifu. Jednalo se totiž o doplňování skutečností, které měly být uvedeny již v samotné žalobě. Proto soud žalovanému nemůže uložit povinnost nahrazovat takové úkony. Ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. totiž předpokládá účelnost úkonů.

38. Ke třem úkonům odměny ke každému náleží paušální náhrada hotových výdajů po 100 Kč podle § 14b odst. 5 písm. a) advokátního tarifu a náhrada DPH ve výši 21 procent, tj. 252 Kč.

39. Z celkové částky 2 252 Kč představuje podíl 30 % náhradu nákladů řízení ve výši 676 Kč. Celková částka náhrady nákladů řízení je na základě ust. § 149 odst. 1 o. s. ř. splatná k rukám právního zástupce žalobce.

40. Lhůta tří dnů k plnění od právní moci tohoto rozsudku je odůvodněna ust. § 160 odst. 1 o. s. ř.

Poučení