47 C 200/2020-115

Rubrum

Městský soud v Brně rozhodl předsedou senátu JUDr. Radkem Malenovským jako samosoudcem ve věci žalobkyně: ; [celé jméno žalobkyně], narozená dne [datum] bytem [adresa žalovaného a žalobkyně] zastoupená advokátkou JUDr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa], [obec] proti žalovanému: ; [celé jméno žalovaného], narozený dne [datum] bytem [adresa žalovaného a žalobkyně] zastoupený advokátem JUDr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa], [obec] o určení vlastnictví takto:

Výrok

I. Zamítá se žaloba požadující, aby bylo určeno, že žalobkyně je výlučným vlastníkem - jednotky – bytu [číslo] v budově [adresa] na pozemcích [parcelní číslo], p. [číslo] podílu o velikosti [číslo] na společných částech budovy [adresa], stavba stojí na pozemcích p. [číslo] podílu o velikosti [číslo] na pozemku [parcelní číslo] a pozemku [parcelní číslo], vše zapsáno u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, [stát. instituce] na [list vlastnictví], vedeném pro k. ú. [část obce], [územní celek], okres [okres].

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku ve výši 31 036,50 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám zástupce žalovaného.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se domáhala určení svého výlučného vlastnictví ve výroku I. specifikovaných nemovitých věcí (dále jako„ předmětné nemovitosti“) z důvodu, že je zakoupila ze svých výlučných prostředků kupní smlouvou 24. 4. 2009. Předmětné nemovitosti byly zapsány v katastru nemovitostí jako společné jmění manželů, neboť žalobkyně i žalovaný byli účastníky smlouvy o převodu vlastnictví jednotky. K zápisu ale došlo v situaci, kdy žalobkyně - navíc v pokročilém stádiu těhotenství a před státními zkouškami na Masarykově univerzitě - si neuvědomila, že nemovité věci do společného jmění manželů nespadají, neboť veškeré finanční prostředky na jejich zakoupení pocházely z jejích výlučných peněz. Žalobkyně měla za to, že účastenství manžela ve smlouvě se vyžaduje jen kvůli souhlasu s nabytím nemovitosti. Fakt, že tím založí zápis o společném jmění manželů, nepředvídala, její vůle k takovému výsledku nesměřovala. Nad to takový zápis je nezákonný i přes znění kupní smlouvy, neboť tím bylo fakticky popřeno ustanovení zákona o možnosti rozšířit či zúžit společné jmění manželů. Poukazuje na § 143 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jako „obč. zák.“), že na předmětné nemovitosti se nevztahuje režim SJM, neboť byly nabyty z prostředků ve výlučném vlastnictví žalobkyně a kupní smlouva není smlouvou rozšiřující stanovený rozsah SJM, nemá ani požadovanou formu notářského zápisu, nemůže založit vlastnický režim SJM. Vůle žalobkyně k nabytí do SJM nesměřovala, tedy jednání žalobkyně v omylu o povaze úkonů, který uzavřením smlouvy kupní činí, utvrzuje závěr o tom, že předmětné nemovitosti jsou výlučným vlastnictvím žalobkyně.

2. Žalovaný navrhl žalobu zamítnout, jelikož předmětné nemovitosti jsou v SJM. To zejména z důvodu, že v kupní smlouvě byly oba účastníci jako kupující a i v kupní smlouvě je výslovně uvedeno, že předmětné nemovitosti účastníci nabývají do SJM.

3. Soud důkazy hodnotil podle § 132 o. s. ř., tedy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom přihlížel ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Soud dospěl k následujícím skutkovým zjištěním.

4. Účastníci podepsali 24. 4. 2009 smlouvu i převodu vlastnictví předmětných nemovitostí (za přítomnosti m. j. advokátky JUDr. [jméno] [příjmení]), na základě níž předmětné nemovitosti koupili od prodávající [jméno] [příjmení], za kupní cenu 1 900 000 Kč. V § 2 kupní smlouvy bylo uvedeno, že prodávající prodává předmětné nemovitosti„ kupujícím do jejich společného jmění manželů“, že„ kupující“ předmětné nemovitosti„ do svého společného jmění manželů přijímají a kupují“ a že s převodem vlastnictví jednotky bytu přechází„ do společného jmění manželů jako kupujících“ id. 22/301 společných částí budovy. V § 6 kupní smlouvy je uvedeno, že si účastníci smlouvu přečetli a s jejím obsahem souhlasí. Tyto skutečnosti soud zjistil z důkazu kupní smlouvou.

5. V den uzavření kupní smlouvy, při uzavírání kupní smlouvy, tj. 24. 4. 2009, oba účastníci podepsali návrh na zahájení řízení o povolení vkladu práva vlastnictví do katastru nemovitostí (doručen katastru nemovitostí 28. 4. 2009), v němž je uvedeno, že oba uzavřeli 24. 4. 2009 kupní smlouvu, na základě které jako kupující„ do svého společného jmění manželů a kupují a přijímají“ předmětné nemovitosti (důkaz citovaným návrhem). Rozhodnutí katastrálního úřadu o povolení vkladu bylo učiněno 19. 5. 2009 (důkaz Informacemi o řízení/Nahlížení do katastru nemovitostí). Předmětné nemovitosti jsou zapsány v katastru nemovitostí jako náležející do SJM účastníků (důkaz výpisem z katastru z 7. 7. 2020).

6. Žalobkyně těsně před uzavřením kupní smlouvy z 24. 4. 2009, konkrétně 7. 4. 2009, vyhotovila seminární práci v rámci níže uvedeného vysokoškolského studia, s názvem Psychologie v organizaci (důkaz: Seminární práce). Žalobkyně zanedlouho po uzavření kupní smlouvy, dne 20. 5. 2009, obdržela doporučení k obhajobě diplomové práce v rámci studia na [anonymizována dvě slova] [příjmení] univerzity (program Ekonomika a management, magisterský studijní program, obor Podnikové hospodářství), přičemž toto studium úspěšně dokončila v roce 2009 (důkaz: Hodnocení diplomové práce; Osobní stránka žalobkyně na [anonymizováno] fakultě; výpověď žalobkyně). Krátký čas po uzavření kupní smlouvy, 25. 5. 2009, matka žalobkyně [jméno] [příjmení] udělila plnou moc žalobkyni, aby ji žalobkyně zastupovala při prodeji jiného bytu (důkaz plnou mocí), přičemž 8. 6. 2009 žalobkyně uzavřela jménem své matky smlouvu o uzavření budoucí smlouvy o převodu vlastnictví jiné jednotky (důkaz citovanou smlouvou).

7. Z dalších důkazů soud nezjistil žádné právně významné skutečnosti.

8. Soud na podkladě dokazování přijal následující skutkový závěr: žalobkyně a žalovaný uzavřeli jako kupující 24. 4. 2009 kupní smlouvu o koupi předmětných nemovitostí, přičemž v kupní smlouvě jimi podepsané – i v návrhu na vklad práva vlastnictví do katastru nemovitostí - bylo opakovaně (třikrát) uvedeno, že účastníci předmětné nemovitosti nabývají do SJM. Zjištěný skutkový stav soud posoudil právně následovně.

9. Podle § 80 o.s.ř. určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, se lze žalobou domáhat jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem. V rozsudku sp. zn. 22 Cdo 3245/2017 Nejvyšší soud uvedl, že s ohledem na změnu právní úpravy a princip materiální publicity zápisů do veřejného seznamu zakotvený v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, je dán naléhavý právní zájem jednoho z bývalých manželů na určení, že nemovitost je v zaniklém a doposud nevypořádaném společném jmění manželů, je-li v katastru nemovitostí jako vlastník nemovitosti evidován jen jeden z bývalých manželů a druhý tvrdí, že věc je předmětem zaniklého, avšak doposud nevypořádaného společného jmění manželů. Obdobně lze dovodit naléhavý právní zájem žalobkyně na určení, že nemovitosti jsou v jejím výlučném vlastnictví, ačkoli jsou (podle tvrzení žalobkyně) v katastru nemovitostí nesprávně (v rozporu se skutečným právním stavem) evidovány jako jsoucí v SJM účastníků.

10. Podle § 143 odst. 1 obč. zák:„ Společné jmění manželů tvoří a) majetek nabytý některým z manželů nebo jimi oběma společně za trvání manželství, s výjimkou majetku získaného dědictvím nebo darem, majetku nabytého jedním z manželů za majetek náležející do výlučného vlastnictví tohoto manžela, jakož i věcí, které podle své povahy slouží osobní potřebě jen jednoho z manželů, a věcí vydaných v rámci předpisů o restituci majetku jednoho z manželů, který měl vydanou věc ve vlastnictví před uzavřením manželství a nebo jemuž byla věc vydána jako právnímu nástupci původního vlastníka…“.

11. Žalobkyně tvrdila své výlučné vlastnictví nemovité věci z důvodu, že koupená nemovitá věc byla zaplacena z výlučných prostředků žalobkyně. I kdyby však žalobkyně prokázala, že nemovitá věc byla zaplacena z výlučných prostředků žalobkyně, tak by to nevedlo k nabytí nemovité věci do jejího výlučného vlastnictví, což plyne z následujícího.

12. Ustálená judikatura k této otázce byla shrnuta Nejvyšším soudem např. v rozsudku sp. zn. 22 Cdo 410/2008:„ Společné jmění manželů tvoří majetek nabytý některým z manželů nebo jimi oběma společně za trvání manželství, s výjimkou majetku získaného dědictvím nebo darem, majetku nabytého jedním z manželů za majetek náležející do výlučného vlastnictví tohoto manžela, jakož i věcí, které podle své povahy slouží osobní potřebě jen jednoho z manželů, a věcí vydaných v rámci předpisů o restituci majetku jednoho z manželů, který měl vydanou věc ve vlastnictví před uzavřením manželství a nebo jemuž byla věc vydána jako právnímu nástupci původního vlastníka (§ 143 odst. 1 písm. a) ObčZ). Jestliže kupní cena pořizované věci byla zcela zaplacena z výlučných prostředků jednoho z manželů, avšak kupujícími byli oba manželé a oba při uzavření kupní smlouvy projevili vůli nabýt kupovanou věc do bezpodílového spoluvlastnictví, pak se tato věc stala předmětem jejich bezpodílového spoluvlastnictví (R 49/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); to platí i pro společné jmění manželů. Pohnutky, které v takovém případě manžele vedly k tomu, že věc nabyli do společného jmění, jsou zásadně nevýznamné;…“.

13. Žalobkyně a žalovaný byli manželé v době uzavření kupní smlouvy a oba při uzavření smlouvy projevili vůli nabýt kupovanou nemovitou věc do SJM. Takový projev vůle plyne mimo jiné z § 2 kupní smlouvy. V ní je uvedeno, že prodávající prodává nemovitosti kupujícím do jejich SJM a že kupující nemovitosti do svého SJM manželů přijímají a kupují a že s převodem vlastnictví jednotky přechází do SJM i podíl společných částí budovy.

14. Žalobkyně mohla uzavřít takovou kupní smlouvu, podle které by jako kupující vystupovala jen ona sama a nemovitosti by tak nabyla do svého výlučného vlastnictví, pokud by skutečně byly zaplaceny jen z jejích výlučných prostředků (srov. obdobně argumentaci Nejvyššího soudu v rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 1658/98).

15. Žalobkyně namítla (v podání z 16. 3. 2021), že citovaná judikatura se neuplatní, jelikož žalobkyně neprojevila svoji vůli nemovité věci zakoupit do společného jmění manželů. Tato námitka žalobkyně není v souladu s reálným stavem. Žalobkyně nerozlišuje adekvátně rozdíl mezi pojmem vůle a projevem vůle. Žalobkyně argumentuje svým vnitřním světem, svoji vůlí, a nikoli projevem své vůle, který jako jediný je seznatelný vnějšímu světu, včetně prodávajícímu. Žalobkyně projevila vůli - a to písemně, vtělenou do kupní smlouvy – v níž uvedla svoji vůli nabýt nemovitosti do společného jmění manželů.

16. Žalobkyně tak ve skutečnosti namítá rozpor mezi její vůlí a projevem její vůle. Žalobkyně namítá, že ačkoli podepsala kupní smlouvu, v níž je uvedeno, že nemovité věci účastníci nabývají do SJM (to je projev vůle), tak její skutečná vůle byla jiná – nabýt věci do jejího výlučného vlastnictví (srov. např. bod III. žaloby:„ Fakt, že tím založí v katastru nemovitostí zápis o společném jmění manželů vůbec nepředvídala a její vůle k takovému výsledku ani nesměřovala.“; dále srov. např. její podání z 16. 3. 2021). Žalobkyně v rovině tvrzení vysvětlovala tento rozpor mezi písemným projevem její vůle a její údajnou skutečnou vůlí (nabýt věci do jejího výlučného vlastnictví) tím, že podepisovala spoustu listin a nevěnovala pozornost obsahu smlouvy (viz např. závěrečný návrh na str. 2 protokolu o jednání z 19. 10. 2021). Žalobkyně v rovině tvrzení uvedla, že o svém záměru zakoupit nemovitost do svého výlučného vlastnictví informovala realitní kancelář, která zajišťovala přípravu smluvní dokumentace a že věřila realitní kanceláři, že smluvní dokumentace bude připravena tak, aby odpovídala tomu, že její vůle je v tom, že byt bude v jejím výlučném vlastnictví.

17. Pokud se žalobkyně dovolávala své údajné, v písemné kupní smlouvě nevyjevené vůle (nabýt nemovitosti jen do jejího výlučného vlastnictví), pak této její případné vůli - která by byla v rozporu s jazykovým projevem její vůle (podepsala kupní smlouvu, v níž bylo výslovně uvedeno opakovaně, že předmětné nemovitosti kupující nabývají do SJM) – nelze přihlížet i s ohledem na § 35 odst. 2 a 3 obč. zák. ve znění ustálené judikatury (podle § 35 odst. 2 obč. zák.:„ (2) Právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. (3) Právní úkony vyjádřené jinak než slovy se vykládají podle toho, co způsob jejich vyjádření obvykle znamená. Přitom se přihlíží k vůli toho, kdo právní úkon učinil, a chrání se dobrá víra toho, komu byl právní úkon určen.“; srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1332/2006:„ Podle ustálené judikatury soudů výklad právního úkonu může směřovat jen k objasnění toho, co v něm bylo projeveno, a vůle jednajícího se při výkladu právního úkonu vyjádřeného slovy uplatní, jen není-li v rozporu s jazykovým projevem; tato pravidla se uplatní i při výkladu písemného právního úkonu, včetně takového, který lze platně učinit jen písemně.“).

18. K otázce nabytí vlastnického práva v případě rozporu mezi vůlí účastníků smlouvy a jejím projevem v písemné smlouvě, je výrazem ustálené soudní praxe, že jde-li o právní úkon, pro který je pod sankcí neplatnosti stanovena písemná forma (srov. § 46 odst. 1 obč. zák.:„ Písemnou formu musí mít smlouvy o převodech nemovitostí…“; § 40 odst. 1 obč. zák.: „Nebyl-li právní úkon učiněn ve formě, kterou vyžaduje zákon nebo dohoda účastníků, je neplatný.“), musí být určitost projevu vůle dána obsahem listiny, na níž je zaznamenán. Nestačí, že účastníku (účastníkům) právního vztahu je jasné, co je např. předmětem smlouvy, není-li to poznatelné z jejího textu (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Cdon 227/96). Podle konstantní judikatury v tomto případě totiž převažuje obecný zájem na určitosti vlastnických práv, která působí absolutně („ proti všem“), nad zájmem účastníků právního úkonu na respektování jejich vůle. I při takovém přístupu, který se snaží vázat na skutečnou vůli účastníků zamýšlené právní důsledky, je třeba brát v úvahu„ absolutní“ působení vlastnického práva, vyjádřené též v požadavku na určitost právních úkonů, týkajících se věcných práv. Proto je v těchto případech kladen důraz na to, že právně významná je jen ta vůle, která mohla být třetím osobám z písemné smlouvy poznatelná. V takovém případě není významná ta vůle, kterou bylo možno zjistit až objasněním skutkových okolností, za nichž byl právní úkon učiněn, a nevyplývá přímo z písemné smlouvy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2009, sp. zn. 22 Cdo 555/2008). Uvedené bylo stvrzeno i např. v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2591/2008, 22 Cdo 2851/2015, 22 Cdo 3747/2020, 22 Cdo 273/2021 aj.

19. Je-li neshoda mezi vůlí a jejím projevem vědomá, jde o simulaci; avšak nevědomá neshoda vůle a projevu je omylem, omylem v projevu, protože účastník mínil projevit svou vůli, ale udělal to omylem jinak (shodně viz např. komentář k § 49a obč. zák. na ASPI od Milana Kindla, Ondřeje Davida, Tomáše Kindla). Žalobkyně tvrdí vlastní nevědomou neshodu vůle a projevu vůle. Podle svého obsahu tak žalobkyně namítá vlastní omyl při podpisu (uzavření) kupní smlouvy - omyl v tom, že při podpisu kupní smlouvy měla za to, že kupuje nemovitou věc do jejího výlučného vlastnictví, ačkoli ve skutečnosti podpisem kupní smlouvy - která uvádí výslovně nabytí do společného jmění manželů - nabyla nemovitost do společného jmění manželů. Koneckonců sama žalobkyně se svého omylu v tomto řízení i výslovně dovolávala. Např. v bodě III. poslední odstavec žaloby uvedla, že jednala v omylu o povaze úkonů, který uzavřením smlouvy kupní činí. V podání z 29. 9. 2021 žalobkyně píše o jejím nepochopení v poslední fázi jednání (ve smyslu jednání o uzavření smlouvy). V závěrečném návrhu žalobkyně odůvodňovala svůj tvrzený omyl tím, že podepisovala spoustu listin a nevěnovala pozornost obsahu smlouvy (viz např. závěrečný návrh na str. 2 protokolu o jednání z 19. 10. 2021). V podání z 16. 3. 2021 uvedla, že si neuvědomila, že účastí žalovaného na smluvním dokumentu by nemovité věci mohly spadat do SJM (a že vycházela toliko z toho, že pokud je vdaná, její manžel by měl být účastníkem smluvního vztahu s ohledem na jeho souhlas s nabytím nemovitých věcí do vlastnictví žalobkyně v době manželství).

20. Kupní smlouva byla uzavřena v dubnu 2009, a proto na souzenou věc dopadá zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. Podle § 49a obč. zák.„ Právní úkon je neplatný, jestliže jej jednající osoba učinila v omylu, vycházejícím ze skutečnosti, jež je pro jeho uskutečnění rozhodující, a osoba, které byl právní úkon určen tento omyl vyvolala nebo o něm musela vědět. Právní úkon je rovněž neplatný, jestliže omyl byl touto osobou vyvolán úmyslně. Omyl v pohnutce právní úkon neplatným nečiní.“. Podle § 40a obč. zák.:„ Jde-li o důvod neplatnosti právního úkonu podle ustanovení § 49a … považuje se právní úkon za platný, pokud se ten, kdo je takovým úkonem dotčen, neplatnosti právního úkonu nedovolá. Neplatnosti se nemůže dovolávat ten, kdo ji sám způsobil…“. Tudíž u neplatnosti z důvodu omylu jednající osoby jde o neplatnost relativní. Z uvedeného plyne, že žalobkyní tvrzený omyl mohl mít právní význam jen v následku v podobě neplatnosti kupní smlouvy.

21. Dejme tomu, že by bylo možné vyložit podání žalobkyně – podle svého obsahu (viz § 41 odst. 2 o. s. ř.) – vyložit jako dovolání se relativní neplatnosti kupní smlouvy pro její omyl (spočívající v tom, že její skutečná vůle spočívala v koupi nemovitostí do jejího výlučného vlastnictví, ačkoli podepsala kupní smlouvu, v níž bylo uvedeno, že nabývá nemovitosti do společného jmění manželů a účastníkem smlouvy byl i její manžel, což objektivně značilo ve skutečnosti nabytí nemovitosti do společného jmění manželů).

22. Nicméně, i kdyby žalobkyně prokázala jí tvrzený omyl – k prokázání čehož navrhla i dva svědecké výslechy (své matky a realitního agenta, který měl zprostředkovat uzavření kupní smlouvy a poskytovat žalobkyni služby ohledně převodu předmětných nemovitostí) - a smlouva by byla neplatná z důvodu jejího omylu či neplatná z důvodu jakéhokoli jiného důvodu, pak by stejně žaloba musela být bez dalšího zamítnuta. V případě neplatnosti smlouvy by totiž nebylo možno uvažovat o nabytí do výlučného vlastnictví toho z manželů, jehož prostředky by byly na pořízení věci použity (zde podle tvrzení žalobkyně mělo jít o její výlučné prostředky), ale o neplatnosti smlouvy a trvajícím vlastnictví převodce - tedy paní [příjmení]. To plyne i z ustálené judikatury. V tomto smyslu i Nejvyšší soud v citovaném rozsudku sp. zn. 22 Cdo 410/2008, 22 Cdo 1168/2019 či 22 Cdo 511/2019 vysvětlil:„ ani skutečnost, že tak (snad) učinili v omylu o právní úpravě nemůže být důvodem pro vyloučení nabytí do společného jmění (ostatně kdyby nabytí bylo v daném případě v rozporu s právními předpisy, nebylo by možno uvažovat o nabytí do výlučného vlastnictví toho z manželů, jehož prostředky byly na pořízení věci použity, ale o neplatnosti smlouvy a trvajícím vlastnictví převodce). Výlučné prostředky jen jednoho z manželů, vynaložené na pořízení věci ve společném jmění, představují jeho vnos do společného jmění.“. Jinak řečeno, ani případná neplatnost kupní smlouvy, ať již neplatnost z jakéhokoli důvodu, by nemohla vést k právnímu závěru o výlučném vlastnictví žalobkyně.

23. Je tak nabíledni nadbytečnost důkazních návrhů žalobkyně dvěma svědeckými výslechy (výslech matky žalobkyně a pracovníka realitní kanceláře, s níž spolupracovala žalobkyně ohledně předmětné kupní smlouvy). Totiž i kdyby tito dva svědci potvrdili žalobní verzi, že skutečná vůle žalobkyně byla nabýt nemovitosti do jejího výlučného vlastnictví, mohlo by to vést maximálně k výlučnému vlastnictví prodávající paní [příjmení], jelikož by zde stále zůstával písemný projev vůle žalobkyně koupit nemovitosti do společného jmění manželů, což by mohlo vést maximálně k neplatnosti smlouvy a rozhodně ne k výlučnému vlastnictví žalobkyně.

24. Avšak soud dospěl k závěru, že kupní smlouva není neplatná pro omyl na straně žalobkyně, a to z více důvodů.

25. Za prvé, neplatnost pro omyl je neplatností relativní a žalobkyně netvrdí a neprokázala, že by námitku neplatnosti vznesla i vůči prodávající (paní [příjmení]), přičemž podle ustálené judikatury je třeba námitku relativní neplatnosti třeba uplatnit vůči všem účastníkům smlouvy, právního vztahu (viz např. analogicky stran jiného důvodu relativní neplatnosti v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3017/2019:„ …Oprávněný manžel uplatňuje relativní neplatnost právního jednání vůči manželovi, který toto právní jednání učinil, a vůči druhé straně právního jednání nebo jiné osobě z něho oprávněné. Byla-li neplatnost relativně neplatného právního jednání řádně uplatněna, nastávají vůči dotčenému právnímu jednání stejné právní následky jako v případě tzv. absolutní neplatnosti…“; srov. obdobně i např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 511/2019).

26. Za druhé, nelze přisvědčit námitce žalobkyně ohledně jejího právně relevantního omylu rovněž proto, že její případný omyl není objektivně omluvitelný. Totiž pokud žalobkyně ve svůj prospěch argumentuje tím, že smlouvu nečetla – a pokud by tomu soud uvěřil - pak ve skutečnosti tato argumentace svědčí v neprospěch žalobkyně. Není objektivně omluvitelné, že by si žalobkyně nepřečetla před podpisem smlouvu. Ostatně sama žalobkyně se při svém výslechu zhodnotila mimo jiné tak, že asi byla administrativně zdatná (a že proto s prodávajícím komunikaci řešila právě ona), a v době uzavření kupní smlouvy dokončovala magisterské studium na [anonymizováno] fakultě (o kterém je i obecně známo ve smyslu § 121 o. s. ř., že zahrnuje z části i studium práva); i pokud by soud nepřiléhavě opustil hledisko objektivní a na hledisko pečlivosti by pohlížel optikou poměrů žalobkyně, pak o tom méně by bylo omluvitelné podepisovat kupní smlouvu bez jejího přečtení.

27. Podle ustálené judikatury (např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 5801/2016), pokud se jednající omylu ve smyslu § 49a obč. zák. dovolává neplatnosti podle § 40a obč. zák., je třeba uvážit, zda se jedná o omyl tzv. omluvitelný či naopak o omyl neomluvitelný. O omluvitelný omyl nejde, byl-li omyl jednající osoby zaviněn její nedbalostí při využití možnosti ověřit si skutečnosti rozhodné pro uskutečnění zamýšleného právního úkonu. O omyl, který lze omluvit, nepůjde tehdy, měla-li jednající, a omylu se pak dovolávající osoba, možnost se takovému omylu vyhnout vlastní pečlivostí při seznání skutečností pro uskutečnění právního úkonu rozhodujících. Nelze totiž akceptovat možnost, že by se bylo lze účinně dovolat neplatnosti pro omyl za situace, kdy by omylu se dovolávající osoba zanedbala pro ni ve věci objektivně existující možnost přesvědčit se o pravém stavu věci, a bez příčiny se ve svém úsudku nechala mylně ovlivnit případnými dojmy, náznaky řešení, resp. hypotézami o vlastnostech předmětu zamýšleného právního úkonu. Tu lze odkázat i např. na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 2178/2019. Lze poukázat i na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 5801/2016:„ ...před uzavřením (podpisem) předmětné kupní smlouvy … nepřečetli, co podepisují, ačkoliv tak mohli učinit, nikdo jim v tom nebránil, nenutil je k podpisu kupní či jiné smlouvy, tedy sami k uzavření kupní smlouvy nepřistupovali s náležitou obezřetností…nešlo o tzv. omluvitelný omyl, pak tedy již pro absenci omluvitelného důvodu bylo zapovězeno uvažovat o naplnění podmínek vedoucích k aplikaci § 49a obč. zák.“. Lze odkázat i na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 942/2017, 32 Cdo 124/2014 či usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3809/17:„ 20…Takové vyjádření by dle obecných soudů nebylo relevantní ani z hlediska ustanovení o omylu, protože by vzhledem k jasnému znění smluvních ujednání nešlo o omyl omluvitelný…22…nevznikly pochybnosti o schopnostech stěžovatelů seznámit se s textem jimi podepsané smlouvy…“.

28. Pokud žalobkyně argumentovala, že si nebyla vědoma toho, že účastenstvím žalovaného v kupní smlouvě založí společné jmění manželů u předmětu smlouvy, pak zásadně není ani objektivně omluvitelný omyl ohledně případné neznalosti zákona. Právní skutečnost, že nemovitosti jsou nabývány do SJM už kvůli účastenství žalovaného ve smlouvy na straně kupující, nebyla nepředvídatelná pro žalobkyni, když to plynulo jednoznačně již z doslovného znění zákona – viz § 143 odst. 1 obč. zák:„ Společné jmění manželů tvoří a) majetek nabytý … jimi oběma společně za trvání manželství, s výjimkou … majetku nabytého jedním z manželů za majetek náležející do výlučného vlastnictví tohoto manžela…“. Jinak řečeno, příslušná výjimka z nabytí majetku do SJM – tj. případ, kdy majetek byl nabyt za majetek náležející do výlučného vlastnictví tohoto manžela (např. za finanční prostředky ve výlučném vlastnictví manžela) - platí výhradně pro případ, že by šlo o majetek nabytý jen jedním z manželů, tedy když by pouze tento jeden jediný manžel byl účastníkem smlouvy. Ve sporné věci však byli oba manželé účastníky smlouvy a již proto už z jednoznačného doslovného znění obč. zák. plynulo, že již samotné účastenství obou manželů v kupní smlouvě založí SJM. O právní omyl objektivně omluvitelný se pak nemůže jednat tím méně v situaci, když nabytí předmětných nemovitostí bylo opakovaně uvedeno ve smlouvě a ostatně i v návrhu na vklad do katastru nemovitostí, který byl podepsán i žalobkyní ve stejný den jako kupní smlouva. Z judikatury lze odkázat např. na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 4470/2015:„ Obecně pak platí, že omluvitelným je jen takový omyl, k němuž došlo přesto, že jednající (mýlící se) osoba postupovala s obvyklou mírou opatrnosti (že vyvinula obvyklou péči), kterou lze se zřetelem k okolnostem konkrétního případu po každém požadovat k tomu, aby se takovému omylu vyhnul… právní omyl může být omluvitelný pouze výjimečně (např. v případě objektivně nejasného znění zákona). Srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. října 2002, sp. zn. 22 Cdo 490/2001“.

29. Koneckonců, žalobkyně neučinila účastníkem tohoto řízení převodkyni (paní [příjmení]). Jde-li o nemovitost podléhající evidenci v katastru nemovitostí, musí být účastníkem řízení každý z účastníků převodní smlouvy. Soudní výrok bude závazný pro všechny subjekty právního vztahu jen tehdy, jestliže všechny tyto subjekty budou i účastníky příslušného soudního řízení, neboť výrok pravomocného rozsudku (nejde-li o rozsudek o osobním stavu a případy uvedené v § 159a odst. 2 o. s. ř.) je závazný jen pro účastníky řízení (§ 159a odst. 1 o. s. ř.). To plyne i z ustálené judikatury - srov. např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3914/2019 či usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 782/20. Soud není povinen ani oprávněn poučovat účastníky řízení o věcné legitimaci (koho mají učinit účastníkem řízení), neboť by tím došlo k porušení rovnosti účastníků řízení a nestrannosti soudu.

30. Žalobkyně vypověděla, že sice byla v době uzavření kupní smlouvy svéprávná, ale že se nacházela v psychicky vyčerpávajícím období, kdy čekala druhé dítě, starala se o první dítě, dodělávala vysokou školu a žalovaný lpěl na odstěhování. I kdyby tyto tvrzené skutečnosti bylo možné podřadit pod„ tíseň“ ve smyslu § 49 obč. zák. („ Účastník, který uzavřel smlouvu v tísni za nápadně nevýhodných podmínek, má právo od smlouvy odstoupit.“), pak žalobkyně od kupní smlouvy neodstoupila; ostatně i kdyby tak učinila po právu, pak by to (shodně jako u neplatnosti smlouvy) vedlo toliko k obnovení výlučného vlastnictví převodkyně (paní [příjmení]), a contrario k výlučnému vlastnictví žalobkyně.

31. Z uvedeného plyne, že je nadbytečné se zabývat podrobněji důkazem výpovědí obou účastníků, jelikož již shora uvedené samo o sobě vede k nutnosti zamítnout žalobu jako nedůvodnou.

32. Nad rámec řečeno, jako obiter dictum, však soud uvádí následující.

33. Žalobkyně - v rovině tvrzení (viz např. podání žalobkyně z 29. 9. 2021) - uvedla, že o svém záměru zakoupit nemovitost do svého výlučného vlastnictví informovala realitní kancelář, která zajišťovala přípravu smluvní dokumentace a že věřila realitní kanceláři, že smluvní dokumentace bude připravena tak, aby odpovídala tomu, že její vůle je v tom, že byt bude v jejím výlučném vlastnictví. Žalobkyně tvrdila vůli v době uzavření smlouvy nabýt nemovitost do jejího výlučného vlastnictví.

34. Tato její tvrzení jsou však v rozporu s výpovědí samotné žalobkyně. Totiž žalobkyně opakovaně vypověděla, že v době podpisu kupní smlouvy neuvažovala o tom, zda uzavřením kupní smlouvy založí společné jmění manželů k nemovitosti a nebo její výlučné vlastnictví k nemovitosti. Vypověděla, že vůbec na tuto otázku nepomýšlela, že to vůbec ve své hlavě neřešila. Na výslovnou otázku, zda sdělila pokyny realitní kanceláři ohledně obsahu zamýšlené kupní smlouvy v tom smyslu, zda tam má být uvedeno, že to bude náležet do SJM či nikoli, odpověděla záporně, tedy že nesdělila („ ne, ne, ne“). Pokud tedy žalobkyně vypověděla, že otázku založení kupní smlouvou výlučného vlastnictví či naopak SJM v době podpisu kupní smlouvy ve své hlavně neřešila, nepomýšlela na to, pak nelze současně tvrdit, že skutečná vůle žalobkyně byla nabýt nemovitost do výlučného vlastnictví. Z takové výpovědi žalobkyně naopak plyne, že jí tato otázka (tj. zda založí její výlučné vlastnictví či SJM) byla v podstatě lhostejná; jinak by to měla ve své mysli vyřešeno. Z toho plyne, že minimálně byla srozuměna s tím, že nemovitost nabyde do SJM. Za těchto všech okolností však ani ze samotného výslechu žalobkyně nelze usuzovat na to, že by existoval rozpor mezi písemně projevenou vůlí žalobkyně nabýt nemovitost do SJM a mezi skutečnou vůlí žalobkyně (nabýt věc do výlučného vlastnictví žalobkyně).

35. Pokud žalobkyně při svém výslechu vyjevila svoji tehdejší právně relevantní vůli (tj. v době podpisu smlouvy), pak i z tohoto pohledu jsou zjevně nadbyteční dva svědci navržení žalobkyní ke zjišťování téže skutečnosti (tj. skutečný úmysl jednající žalobkyně). Nehledě na to, že úmysl jednajícího v době uzavření smlouvy (při jejím podpisu) je otázka vnitřního světa jednajícího, je psychickou kategorií, a kdo jiný by měl být schopen věrohodně tento svůj vnitřní svět vyjevit než právě osoba jednající, tedy žalobkyně.

36. Nad to, žalobkyně při výslechu nejprve vypověděla, že předpokládá, že smlouvu museli nějak číst. Pak vypověděla, že předpokládá, že smlouvu asi četla. Posléze vypověděla, že je možné, že úplně důkladně všechny paragrafy a články smlouvy nepročetla. Nakonec vypověděla - k dotazu, zda si vzpomíná či nevzpomíná, zda smlouvu četla - že si nevzpomíná. S takovou její výpovědí není slučitelné její tvrzení v závěrečném návrhu, že nevěnovala pozornost obsahu smlouvy. Kupříkladu, pokud si nevzpomíná, zda smlouvu četla, nelze současně tvrdit, že nevěnovala pozornost obsahu smlouvy. Pokud vypověděla, že předpokládá vlastní čtení smlouvy, nelze zároveň tvrdit, že nevěnovala pozornost obsahu smlouvy. I pokud by soud vyšel z verze žalobkyně, kterou předestřela ve své výpovědi ohledně otázky čtení kupní smlouvy před jejím podpisem jako v pořadí poslední – tedy že si nevzpomíná, zda smlouvu četla – pak tuto skutkovou otázku objasnila účastnická výpověď žalovaného, který si na to pamatoval; z výpovědi žalovaného soud zjistil, že žalovaný i žalobkyně si před podpisem kupní smlouvy tuto smlouvu přečetli, a to dokonce několikrát (přičemž kupní smlouva se před jejím podpisem několikrát upravovala, a to i k popudu žalobkyně - adresa). Tato výpověď žalovaného je v souladu i s listinnými důkazy – v § 6 kupní smlouvy je uvedeno, že oba účastníci si smlouvu před jejím podpisem přečetli. Koneckonců kupní smlouva byla uzavírána v přítomnosti advokátky. Tato výpověď žalovaného v tomto ohledu je i v souladu s obvyklou praxí (že si smluvní strany přečtou smlouvy před jejím podpisem, obzvláště, když jde o nabývání nemovitostí). Tím spíše fakt přečtení kupní smlouvy před jejím podpisem rovněž žalovanou koresponduje i statusu žalobkyně - zejména v tom smyslu, že v době podpisu smlouvy již dokončovala magisterské studium na [anonymizováno] fakultě; z toho lze usuzovat mimo jiné na presumpci rozumného a náležitě opatrného jednání žalobkyně, kterému odpovídá i přečtení smlouvy o nabývání nemovitosti před jejím podpisem. Soud poukazuje i na účastnickou výpověď žalovaného, z níž plyne, že žalobkyně je velice pečlivá - do toho zapadá jeho výpověď, že tuto svoji pečlivost žalobkyně projevila i v přečtení kupní smlouvy před jejím podpisem. Tudíž pokud si žalobkyně přečetla kupní smlouvu před jejím podpisem, pak musela zaregistrovat, že nemovitosti jsou nabývány do společného jmění manželů, což bylo v kupní smlouvě uvedeno třikrát a již v počátku smlouvy, konkrétně v § 2 (srov. text shora). Rovněž z těchto okolností nelze usuzovat na rozpor mezi písemně projevenou vůlí žalobkyně nabýt nemovitost do SJM a mezi skutečnou vůlí žalobkyně (nabytí do výlučného vlastnictví žalobkyně).

37. Žalovaný byl v řízení zcela úspěšný, a proto má právo na náhradu nákladů řízení podle § 142 odst. 1 o. s. ř. Náklady řízení žalovaného tvoří náklady právního zastoupení. Odměna činí 3 100 Kč za jeden úkon právní služby (tarifní hodnota 50 000 Kč podle § 9 odst. 4 písm. b) a. t.) a paušální náhrada hotových výdajů činí 300 Kč za jeden úkon právní služby. Celkem právní zástupce učinil 8 úkonů právní služby: 1) příprava a převzetí zastoupení, 2) vyjádření k žalobě z 26. 1. 2021), 3) vyjádření žalovaného z 12. 5. 2021, 4) a 5) účast na jednání 3. 9. 2021 od 9:00 do 12:15, tedy přesahující dvě hodiny, 6) podání žalovaného v rámci koncentrační lhůty z 30. 9. 2021, 7) účast na jednání 19. 10. 2021 v délce od 13:00 do 14:50, 8) účast při vyhlášení rozsudku 26. 10. 2021. Za účast při vyhlášení rozsudku přísluší odměna (§ 11 odst. 2 písm. f) a. t.) 1 550 Kč. Za podání žalovaného z 29. 3. 2021 soud náhradu nákladů nepřiznal, jelikož tam uvedené bylo opakováním uvedeného v 1. vyjádření k žalobě. Celkem jde o odměnu zástupce 23 250 Kč, náhradu hotových výdajů 2 400 Kč (8 x 300 Kč) v souladu s § 13 odst. 3 a. t. a podle § 137 odst. 3 o. s. ř. náhradu DPH ve výši 5 386,50 Kč Celkem je žalobkyně povinna zaplatit žalovanému náklady řízení ve výši 31 036,50 Kč, do 3 dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř.), k rukám zástupce žalovaného (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).

Poučení