47 C 205/2025 - 41

Rubrum

Městský soud v Brně rozhodl samosoudcem JUDr. Radkem Malenovským ve věci žalobce:[Jméno žalobce]., IČO: [IČO žalobce] sídlem [Adresa žalobce] zastoupený advokátkou [Jméno advokátky] sídlem [Adresa advokátky] proti žalovanému:[Jméno žalovaného], narozený dne [Datum narození žalovaného] bytem [Adresa žalovaného] o 59 292,52 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 7 722,26 Kč do dvou měsíců od právní moci tohoto rozsudku.

II. Zamítá se žaloba v části požadavku na zaplacení částky 48 353,3 Kč, smluvní pokuty ve výši 3 216,96 Kč a úroku z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 29 245,84 Kč od 28. 2. 2025 do zaplacení.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

IV. Žalobci bude vrácena část soudního poplatku ve výši 748 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobce se v řízení zahájeném žalobou ze dne 6. 10. 2025 (podána u soudu téhož dne) domáhal uložení povinnosti žalovanému zaplatit: a) jistinu 27 999,86 Kč, b) poplatek za vyplacení tranší úvěru 557,19 Kč, c) smluvní úrok 26 829,72 Kč, d) poplatek za službu „Presto“ 659,99 Kč, e) poplatek za službu „Informační SMS servis“ 28,80 Kč, f) smluvní pokutu 3 216,96 Kč, g) zákonný úrok z prodlení z částky 29 245,84 Kč v sazbě 12 % ročně za dobu od 28. 2. 2025 do zaplacení, to vše z titulu smlouvy o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. [hodnota] uzavřené mezi účastníky dne 23. 8. 20204.

2. Žalovaný se vyjádřil v tom smyslu, že za ním přišel s počítačem jeho kamarád, aby na jméno žalovaného uzavřel smlouvu o půjčce s žalobcem, a že tyto peníze si převzal kamarád žalovaného s tím, že dlužníkem vůči žalobci bude žalovaný. Peníze od žalobce si přímo vybíral kamarád žalovaného na základě toho, že mu žalovaný dával svoji bankovní kartu [právnická osoba].

3. Z listinných důkazů provedených při jednání 25. 11. 2025 soud zjistil následující skutkový děj, 4. Mezi žalobcem a žalovaným došlo dne 23. 8. 2024 k uzavření Smlouvy o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. [hodnota], na základě které se žalobce zavázal poskytnout žalovanému spotřebitelský úvěr jiný než na bydlení až do výše 35 000 Kč s možností postupného čerpání. Žalovaný se zavázal poskytnuté finanční prostředky vrátit žalobci spolu s příslušenstvím dle čl. VI a čl. VII Smlouvy v pravidelných denních splátkách dle čl. V odst. 1 Smlouvy ve výši určené dle čl. 5 Všeobecných obchodních podmínek žalobce (také jen „VOP“), přičemž první splátka byla splatná dne 22. 9. 2024 a konec kreditového rámce měl nastat dne 14. 2. 2026 (důkazy: smlouva o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. [hodnota] s datem 23. 8. 2024; Údaje o poskytovateli spotřebitelského úvěru).

5. Žalobce neprokázal, že by jakkoli před uzavřením smlouvy o úvěru ověřoval úvěruschopnost žalovaného (žalobce se k prvnímu jednání nedostavil, aby mu soud mohl poskytnout poučení o důkazním břemeni dle § 118a o. s. ř.).

6. Žalobce předložil listinu „Výpis o posouzení úvěruschopnosti u společnosti [Jméno žalobce].“ s datem 23. 8. 2024. V ní je uvedeno, že žalovaný žije sám, jeho výše výdajů na bydlení činí 15 000 Kč, další nezbytné výdaje činí částku 5 000 Kč, ostatní zbytné výdaje činí částku 500 Kč, výše ověřeného čistého příjmu měsíčně činí částku 29 600 Kč, výše čistého měsíčného příjmu uvedeného spotřebitelem činí částku 30 000 Kč a vypočítané minimální výdaje činí částku 15 110 Kč.

7. K tomu žalobce předložil i listinný důkaz označený jako „Identifikované příjmy“, v němž je uvedeno, že „byl na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací ověřen čistý měsíční příjem spotřebitele. Výše ověřeného čistého měsíčního příjmu: 29600.“.

8. Nicméně z důkazů uvedených v předchozích 2 odstavcích neplyne, z jakých konkrétních zdrojů žalobce ověřil příjem žalovaného ve výši 29 600 Kč. Z uvedených důkazů dále plyne, že žalobce nijak neověřoval výdaje žalovaného (viz sousloví „výše ověřeného“ jen k příjmu žalovaného, tj. chybějící u výdajů žalovaného).

9. Úvěr byl žalovanému vyplácen na bankovní účet č. 3103625015/3030 prostřednictvím bezhotovostního převodu z bankovního účtu žalobce takto: 1) Dne 2024-08-26, v částce 7 000 Kč 2) Dne 2024-11-02, v částce 6 000 Kč 3) Dne 2024-08-23, v částce 17 000 Kč 4) Dne 2024-08-24, v částce 9 000 Kč 5) Dne 2024-11-01, v částce 6 000 Kč 6) Dne 2024-08-31, v částce 2 000 Kč 7) Dne 2024-11-15, v částce 7 000 Kč 8) Dne 2024-10-29, v částce 9 000 Kč tj. celkem 63 000 Kč (důkazy: Přehled bankovních transakcí vyplacených spotřebiteli; sdělení od [právnická osoba]. s datem 29. 10. 2025 na č. l. 14.).

10. Žalobce opakovaně upomínal žalovaného o splnění dluhu (důkazy: e-mail žalobce s datem 27. 2. 2025; výzva k úhradě před podáním žaloby s datem 27. 8. 2025; Potvrzení o podání doporučení zásilky s datem 29. 8. 2025).

11. Žalovaný vrátil žalobci celkem částku 55 277,24 Kč (tvrzení žalobce na č. l. 34 a nadto srov. podání žalobce na č. l. 29 a k němu přiložený důkaz výpisem z účtu).

12. Právní posouzení 13. Žalobce a žalovaný uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jako „zákon“), ve spojení s § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jako „o. z.“). Jedná se o spotřebitelský úvěr dle § 2 odst. 1 zákona - jde o úvěr poskytovaný spotřebiteli. Žalobce je osobou poskytující úvěr v rámci své podnikatelské činnosti (viz § 7 zákona).

14. Soud ex offo posuzoval (dle § 87 zákona), zda úvěrující v souladu s § 86 odst. 1 a 2 zákona řádně zkoumal úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy. Věřiteli je totiž uložena před uzavřením smlouvy o úvěru povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, přičemž při této činnosti je povinen vynaložit odbornou péči. Tato činnost představuje kvalifikovanou činnost profesionála v příslušném oboru, jejímž obsahem je individuální posouzení konkrétní situace každého jednotlivého spotřebitele žádajícího o úvěr. Jedná se o institut, jehož smyslem je odpovědný přístup věřitelů, kteří mají předem pečlivě posoudit schopnost spotřebitele nabízený spotřebitelský úvěr splácet a v případě, že je výsledek posouzení úvěruschopnosti negativní, spotřebitele nezadlužovat. Primárním cílem je ochrana spotřebitele před neúměrným zadlužováním, sekundárně je chráněn i věřitel před vznikem v budoucnu nedobytných pohledávek. V neposlední řadě je pak chráněna společnost jako celek před různými sociopatologickými jevy (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

15. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015 č. j. 1 As 30/2015-39, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 3225/2015, použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.)

16. Nejvyšší soud se k podobné otázce (k výkladu obdobného § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru) podrobně vyjádřil například v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018. V něm uvedl mj., že „věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit… Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze [právnická osoba]), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. To ostatně dovodil ve svém rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, i Nejvyšší správní soud....“ (obdobně rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 201/2018 a 33 Cdo 2981/2022).

17. Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18, bod 19. uvedl: „Nejvyšší správní soud posuzoval kasační stížnost obchodní společnosti [srov. jeho rozsudek z 1. 4. 2015 č. j. 1 As 30/2015-39] poskytující spotřebitelské úvěry a při výkladu § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, účinného do 30. 11. 2016 (když obsahově obdobná úprava je zakotvena i v § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů, tedy pro účely tohoto výkladu lze vycházet z toho, že se právní úprava nezměnila) dovodil, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit)… Výklad přijatý Nejvyšším správním soudem přitom konvenuje interpretaci zaujaté Soudním dvorem Evropské unie (dále jen "Soudní dvůr") v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 (CA Consumer Finance SA v. [jméno FO] a další). V citovaném rozsudku Soudní dvůr vyložil čl. 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále jen "směrnice"), a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno - v orig. "the burden of proving") posoudit úvěryschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady)…“. Na citované Ústavní soud souhlasně odkázal i v nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2020 sp. zn. Pl. ÚS 10/17, bod 96.

18. Jak uvedl Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 24. 3. 2023 sp. zn. 33 ICdo 126/2022, „Hodnocení úvěruschopnosti žadatele o úvěr však vyžaduje porovnání zjištěných příjmů se zjištěnými výdaji dlužníka; pouhé zkoumání jedné z těchto složek k řádnému posouzení úvěruschopnosti žadatele o úvěr nestačí. Stanovila-li věřitelka výdaje pouze na základě ekonomického modelu, aniž by dlužníka vedla k doložení konkrétních údajů, nezkoumala výdajovou stránku žadatele řádně… vycházet pouze z informací o životním a existenčním minimu a o průměrných výdajích obyvatelstva bez zjištění konkrétních informací o žadateli, neodpovídá řádnému posouzení úvěruschopnosti.“ 19. Příjmy a výdaje jsou „jednou stránkou téže mince“. Pokud by žadatel o úvěr měl výdaje převyšující jeho příjmy, pak z logiky věci by jeho příjem (byť by byl sebevětší) nestačil na řádné splácení úvěru. Již proto nelze pojímat otázku povinnosti řádně zkoumat úvěruschopnost žadatelů o úvěr tak, že dostačující je zkoumání a ověřování jedné strany téže mince (příjmů) a že by snad zkoumání a ověřování druhé strany mince (výdajů) bylo možné podcenit, bagatelizovat apod.

20. Ze zákona (§ 86 odst. 1 a 2) i shora demonstrativně citované judikatury (přitom všech vrcholných soudních orgánů, tj. Ústavního, Nejvyššího i Nejvyššího správního soudu) plynou zejména následující právní závěry: a) při zkoumání úvěruschopnosti žadatele o úvěr (v pozici spotřebitele) zásadně není dostačující vycházet jen z tvrzení žadatele o úvěr, ale je třeba zásadně tato tvrzení ze strany poskytovatele úvěru ověřit; b) zásadně nestačí příjmy a výdaje žadatele o úvěr stanovit (např.) jen na ekonomickém modelu poskytovatele o úvěr, na informacích o životním a existenčním minimu a na průměrných příjmech a výdajích obyvatelstva bez zjištění a ověření konkrétních informací o konkrétním žadateli.

21. Žalobce těmto požadavkům na řádné zkoumání úvěruschopnosti žalovaného nedostál.

22. Žalobce neprokázal ani to, že by ověřoval příjem žalovaného. Z listiny „Identifikované příjmy“ neplyne, jak a z jakých zdrojů žalovaný dospěl k závěru, že čistý měsíční příjem žalovaného činil 29 600 Kč a z jaké doby žalobce dovodil takový příjem. Vedle toho žalobce nezjišťoval, z jakého zdroje příjmy žalovaného plynou (zda nikoli např. ze zápůjček či úvěrů) a zda je zde garance i do budoucna, že si žalovaný uvedený příjem udrží (viz otázka prognózy do budoucna, zda žalobce bude schopen řádně a včas úvěr splácet).

23. Dále žalobce nijak neověřoval výdaje žalovaného. To plyne mj. z „Výpisu o posouzení úvěruschopnosti u společnosti [Jméno žalobce].“, kde pojem „ověřený“ žalobce uvedl jen u příjmu žalovaného; naopak u výdajů žalovaného je uvedeno „vypočítané minimální výdaje: 15110“ - tj. a contrario nebyly ani ověřené.

24. Shrnuto, z tvrzení žalobce a důkazů jím předložených plyne, že žalobce ověřoval maximálně jen příjem žalovaného, a to ještě v neúplném kontextu, když není uveden zdroj příjmů, ověřené období, eventuálně stabilita příjmů. Navíc není relevantní jen příjem za daný měsíc, ale i příjem pravidelný, který totiž slouží k prognóze, zda žalovaný dlužník bude schopen splácet úvěr včas a řádně v budoucnu. Výdaje žalovaného neověřoval vůbec. Z těchto důvodů je smlouva absolutně neplatná.

25. Ve smyslu § 87 odst. 1 věta poslední zákona o spotřebitelském úvěru má proto žalobce jen právo na vrácení jistiny úvěru.

26. Žalobce poskytl žalovanému jistinu úvěru ve výši 63 000 Kč a žalovaný zaplatil žalobci dosud částku 55 277,24 Kč (viz č. l. 34; nadto srov. podání žalobce na č. l. 29 a k němu přiložený důkaz výpisem z účtu). Proto je žalovaný dle § 87 odst. 1 věta poslední zákona o spotřebitelském úvěru povinen vrátit žalobci jistinu úvěru ve výši 7 722,26 Kč (63 000 mínus 55 277,24 Kč) a v této části žalobě vyhověl výrokem I. tohoto rozsudku.

27. Ve zbytku soud žalobu pro nedůvodnost zamítl výrokem II. tohoto rozsudku – jednak co do již vrácené jistiny úvěru, jednak co do výlučně smluvních nároků v podobě smluvního úroku a smluvních poplatků a smluvní pokuty. Žalobci nelze přiznat jakýkoliv nárok, který vyvěrá z absolutně neplatné smlouvy.

28. K otázce prodlení žalovaného 29. Nedůvodný je i nárok žalobce na zákonný úrok z prodlení. To již při aplikaci § 13 o. z. a názorů uvedených mj. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022 sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, dle kterého: „15.…§ 87 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru…představuje toto ustanovení speciální úpravu vypořádání plnění z neplatné smlouvy…16.…stanoví se na jeho ochranu, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, avšak v době odpovídající jeho možnostem…Text „v době přiměřené jeho možnostem“…Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teleologický výklad). V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z.… 17.…v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.“. K důsledně vzato implicitní interpretaci citovaného rozsudku Nejvyššího soudu v další rozhodovací praxi srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2023 sp. zn. 33 Cdo 87/2025.

30. Z citovaného rozsudku Nejvyššího soudu plynou následující právní závěry. Dlužník je povinen vrátit jistinu úvěru dle § 87 odst. 1 in fine zákona podle svých možností. Pokud se věřitel a dlužník nedohodli na splatnosti závazku vrátit jistinu úvěru z neplatné smlouvy (což se nynější účastníci řízení nedohodli), splatnost určí soud svým rozsudkem, ale jen do budoucna. Jde však o lhůtu hmotněprávní, před jejímž uplynutím se tak dlužník v prodlení neocitl, pročež nelze před jejím uplynutím žalobci přiznat úroky z prodlení. Takový rozsudek proto nese prvky dvou typů řízení – prvky konstitutivního rozsudku o zvláštní žalobě o určení času plnění (prvek konstitutivního určení splatnosti, tj. nikoli zpětně) i prvky řízení o žalobě na plnění (přisouzení jistiny úvěru). Jde o „hybridní“ variantu mezi typickým rozsudkem o určení času plnění a o zaplacení, a účelem je ochrana spotřebitele. Proto věřitel nemusí vést 2 řízení pro získání exekučního titulu na jistinu (což by jinak musel, pokud by soud vyložil § 87 zákona tak, že jde o žalobu na určení času plnění).

31. Žalobce se žalovaným se nedohodli na splatnosti závazku vrátit jistinu úvěru z neplatné smlouvy dle § 87 odst. 1 zákona. Proto splatnost tohoto závazku soud určil v tomto rozsudku do budoucna, žalovaný dosud není v prodlení a soud proto zamítl jako nedůvodný nárok žalobce na zaplacení zákonných úroků z prodlení.

32. Stejný výklad plyne i z následujícího. Dle § 87 odst. 1 in fine zákona: „Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“. Pojem „v době přiměřené jeho možnostem“ směřuje k aplikaci judikatury řešící splatnost ponechanou na určení dlužníkem, včetně ponechanou na solventnosti dlužníka (§ 1960 o. z.). Tato judikatura se totiž užívá i na obvyklou smluvní formulaci, dle níž dlužník zaplatí, „až bude moci“. K tomuto typu splatnosti ale judikatura dovodila, že pohledávka není splatná a věřitel může ovlivnit splatnost dluhu jen návrhem u soudu na určení času plnění, tj. nikoli výzvou k zaplacení (srov. např. usnesení NS z 25. 5. 2021 sp. zn. 28 Cdo 903/2021 či usnesení Ústavního soudu z 8. 3. 2021 sp. zn. IV. ÚS 11/21). Z této judikatury plyne, že žalovaný dosud není v prodlení, jelikož soud teprve tímto rozsudkem určí splatnost závazku vrátit zbytek poskytnuté jistiny úvěru dle § 87 odst. 1 věta poslední zákona.

33. Tento výklad odpovídá i úmyslu (historického) zákonodárce. Dle důvodové zprávy k § 87 ZSÚ: „Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu dle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany. Poskytovatel, pokud se domnívá, že spotřebitel nesplácí podle svých možností, může podat návrh soudu, aby určil, v jakých lhůtách má – poznámka Městského soudu v Brně: tj. do budoucna - spotřebitel splácet.“ 34. Dlužník nemá právní jistotu, co konkrétně znamená neurčitý zákonný pojem „v době přiměřené jeho možnostem“. Přitom úroky z prodlení jsou sankcí za porušení povinnosti dodržet doby splatnosti (srov. např. rozsudky NS z 24. 7. 2014 sp. zn. 33 Cdo 1401/2014, či Nejvyššího správního soudu z 16. 9. 2021 č. j. 9 Afs 52/2021-42, bod 25.). Proto nelze - spravedlivě a v právním státě (princip právní jistoty) - dlužníka sankcionovat (povinností platit úroky z prodlení) za to, že nevrátil věřiteli jistinu úvěru v době, kterou však až v budoucnu nalezne soud (v řízení o zaplacení), a dlužník ji tak (s jistotou) z povahy věci předtím ani nemohl znát. Opačný výklad by v důsledcích nesl prvky retroaktivně (do minulosti) působícího rozsudku.

35. Účelem shora uvedeného výkladu je ochrana spotřebitele.

36. Nadto akceptace opačného výkladu by měla následující nežádoucí teleologické důsledky (teleologický výklad). Pokud by věřitelé věděli, že jim soudy přiznají zákonný úrok z prodlení i zpětně za dobu před zahájením řízení (např. na základě splatnosti uvedené ve výzvě), mohlo by je to povzbudit k neprovádění řádného posouzení úvěruschopnosti spotřebitelů, což by bylo v rozporu s účelem spočívajícím v zajištění odpovědného jednání věřitelů a předcházení nezodpovědným praktikám při poskytování úvěrů spotřebitelům; takový výklad by mohl ohrozit odrazující povahu sankce neplatnosti smlouvy. K tomu srov. i přiměřeně rozsudky Soudního dvora EU z 11. 1. 2024 ve věci C-755/22 (mj. bod 47.), 27. 3. 2014 ve věci C-565/12 (53. a 55.) či 5. 3. 2020 ve věci C-679/18 (31.); ve hře je i princip eurokonformního výkladu.

37. Případná námitka o přísnosti shora uvedeného výkladu k věřitelům byla vypořádána již např. v usnesení sp. zn. 33 Cdo 3315/2023: „..k jeho tíži…jestliže úvěrující poruší svou povinnost…poskytne úvěr, ačkoli mu jej poskytovat neměl, musí úvěrující strpět vrácení úvěru v době, která zdaleka nemusí odpovídat jeho původnímu očekávání.“ (mnou podrženo).

38. Z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 - podle výkladu zdejšího soudu - neplyne názor, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru se použije pouze v případě, že věřitel vyzval spotřebitele k plnění a současně spotřebitel prokázal, že není v jeho možnostech, aby dluh na jistině uhradil ve věřitelem ve výzvě uvedené lhůtě (a že v opačném případě na věc dopadá obecná úprava splatnosti dluhu, tj. § 1958 odst. 2 o. z.). Z citovaného rozsudku Nejvyššího soudu naopak plyne, že § 87 zákona o spotřebitelském úvěru se použije vždy při absolutní neplatnosti smlouvy dle § 87 odst. 1; tj. bez ohledu na to, zda věřitel vyzval spotřebitele k plnění a bez ohledu na to, zda spotřebitel prokázal, že není v jeho možnostech, aby dluh na jistině uhradil ve lhůtě uvedené věřitelem ve výzvě. Ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru i podle citovaného rozsudku Nejvyššího soudu představuje speciální úpravu vypořádání plnění z neplatné smlouvy v případě nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti dlužníka ze strany věřitele před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru. Speciální právní úprava vylučuje obecnou úpravu, tj. ustanovení § 1958 odst. 2 o. z. (lex specialis derogat legi generali). Podle názoru zdejšího soudu nelze tvrdit, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je i není speciální úpravou (tedy že je speciální jen za shora uvedených 2 kumulativních podmínek).

39. Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 dopadá na nynější skutkový stav i při té skutkové odlišnosti, že ve věci sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 se tamní žalovaný aktivně bránil. To již z důvodu, že Nejvyšším soudem v rozsudku uvedené názory a závěry - formulací i smyslem - dopadají i na situaci zcela pasivního žalovaného, a to včetně speciality § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, nemožnosti spotřebitele se dostat do prodlení a ochraně spotřebitele jakožto smyslu § 87, o nové době splatnosti mezi účastníky nově dohodnuté či soudem určené neodvíjející se od výzvy k věřitele plnění (srov. citaci relevantních částí rozsudku sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 shora). Ostatně v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 Nejvyšší soud ani výslovně nevázal a neomezil své názory a závěry výlučně na aktivní obranu žalovaného.

40. Hmotněprávní lhůta k plnění dle § 87 odst. 1 in fine zákona o spotřebitelském úvěru 41. Žalovaný se ke způsobu, resp. lhůtě, v které by byl schopný zaplatit žalobci dluh, vyjádřil v tom smyslu, že navrhnul splátky 5 000 Kč měsíčně. Žalovaný má příjem jen ze starobního důchodu 19 000 Kč a je mu přiznán příspěvek na bydlení 10 600 Kč. Přitom jen nájemné a inkaso činí 18 000 Kč (viz protokol o jednání na č. l. 18 verte). Při těchto parametrech je tedy žalovaný schopen vrátit zbytek jistiny žalobci během dvou měsíců.

42. Proto soud vyšel z toho, že žalovaný je schopen - dle § 87 odst. 1 věta poslední zákona – zaplatit žalobci přiznanou jistinu úvěru ve výši 7 722,26 Kč již do dvou měsíců od právní moci tohoto rozsudku (viz výrok I. tohoto rozsudku).

43. Náklady řízení 44. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř., kdy žalovaný měl úspěch ve věci zásadně větší, než žalobce (viz výrok I. versus II.). Proto měl žalovaný právo na poměrnou náhradu nákladů řízení. Nicméně žalovaný se práva na náhradu nákladů řízení výslovně vzdal (viz str. 2 protokolu o jednání), a proto soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení – viz výrok III.

45. Soudní poplatek 46. Soudní poplatek činil dle položky 2 bodu 2. ve spojení s položkou 1 bodu 1. písm. b) Sazebníku 5 % z jistiny a smluvní pokuty, tj. z částky 32 462,80 Kč = 1 624 Kč. Z příslušenství se soudní poplatek neplatí.

47. Žalobce na soudním poplatku zaplatil částku 2 372 Kč, tedy o 748 Kč více, než byl povinen. Na základě § 10 odst. 1 věta druhá zákona č. 549/1991 Sb. proto soud žalobci výrokem IV. tohoto rozsudku vrací tento přeplatek.

Poučení