47 C 207/2021-36

Rubrum

Městský soud v Brně rozhodl předsedou senátu JUDr. Radkem Malenovským jako samosoudcem ve věci žalobce: ; [právnická osoba], IČ: [osobní údaje žalobce] sídlem [adresa žalobkyně] proti žalovanému: ; [celé jméno žalovaného], narozený dne [datum] bytem [adresa] o zaplacení 48 627,89 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku ve výši 9,99 Kč a 38 514 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 38 514 Kč od 4. 6. 2021 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Zamítá se žaloba co do částky 10 103,9 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 1 412,84 Kč, úroku ve výši 11,9 % ročně z částky 48 617,9 Kč od 25. 5. 2021 do 22. 6. 2021, úroku ve výši 8,25 % ročně z částky 48 617,9 Kč od 23. 6. 2021 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 10 103,9 Kč od 4. 6. 2021 do zaplacení.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 1 128 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobou ze dne 29. 6. 2021 se žalobce domáhal uložení povinnosti žalovanému zaplatit: a) částku 48 617,90 Kč, b) úrok 11,9 % ročně z pohledávky 48 617, 90 Kč od 25. 5. 2021 do 22. 6. 2021, c) úrok 8,25 % ročně z pohledávky 48 617, 90 Kč od 4. 6. 2021 do zaplacení, d) úrok 8,25 % ročně z pohledávky 48 617, 90 Kč od 23. 6. 2021 do zaplacení, e) kapitalizovaný úrok ve výši 1 412,84 KČ od 24. 2. 2021 do 24. 5. 2021, f) částku 9,99 Kč, to vše z titulu rámcové smlouvy ze dne 10. 3. 2014, [číslo] ve spojení s dodatkem č. 23 ze dne 24. 7. 2019 (smlouva o úvěru č. HU00725154).

2. Soud za splnění podmínek § 115a, § 101 odst. 4 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) rozhodl ve věci samé bez nařízení jednání a dne 17. 5. 2022 vyhlásil tento rozsudek.

3. Žalobce uzavřel s žalovaným dne 10. 3. 2014 Rámcovou smlouvu [číslo] v souladu s Obchodními podmínkami [příjmení] [příjmení] a. s-. kterou se žalobce zavázal poskytovat žalovanému bankovní a platební služby (důkaz touto smlouvou). Na základě Rámcové smlouvy byl žalovanému aktivován běžný účet č. [bankovní účet] a žalovaný jej mohl začít plně využívat (důkaz uvedenou smlouvou). Dne 25. 3. 2019 uzavřel žalovaný s žalobcem [příjmení] [číslo] k Rámcové smlouvě, kde si žalovaný zřídil další běžný účet (důkazy: Rámcová smlouva [číslo] ze dne 10. 3. 2014; dodatek č. 16 ze dne 25. 3. 2019; dodatek č. 23 ze dne 24. 7. 2019). Dne 24. 7. 2019 uzavřel žalovaný s žalobcem Dodatek č. 23 k Rámcové smlouvě, jehož podpisem žalovaný požádal o úvěr ve výši 60 000 Kč (důkaz: Smlouva o úvěru č. [anonymizováno]). Žalovanému byl žalobcem úvěr č. [anonymizováno] schválen a dne 24. 7. 2019 vyplacen ve výši 60 000 Kč na běžný účet (důkaz: výpis z účtu).

4. Podle podmínek smlouvy byl žalovaný zavázaný měsíčně hradit pravidelnou konstantní splátku úvěru v celkové výši 1 440 Kč, skládající se ze splátky jistiny a úroku 11,9 % p. a., jehož výše byla sjednaná Smlouvou o úvěru, a to vždy k 14. dni měsíce počínaje dnem 14. 8. 2019 s tím, že předpokládané datum splacení celého úvěru bylo stanoveno na 14. 1. 2024.

5. Dne 12. 4. 2020 uzavřel žalovaný s žalobcem Dodatek č. 27 k Rámcové smlouvě, na základě kterého byla provedena změna data splátek z 14. dne v měsíci na 24. den v měsíci. První splátka s touto změnou proběhla 24. 4. 2020. Dne 12. 4. 2020 uzavřel žalovaný s žalobcem Dodatek č. 28 k Rámcové smlouvě, na základě kterého byla provedena změna výše pravidelné splátky z 1 440 Kč na 906 Kč. První splátka s touto změnou proběhla 24. 4. 2020. Splátky od 14. 8. 2019 do 24. 2. 2021 byly splaceny. Počínaje splátkou ke dni 24. 3. 2021 nebyly splátky ze strany žalovaného uhrazeny (důkaz: splátkový kalendář úvěru č. [anonymizováno] a přehled plateb č. [anonymizováno]).

6. Vzhledem k porušení smluvních povinností žalovaným přistoupil žalobce v souladu s ujednáním Smlouvy o úvěru č. [anonymizováno] (čl. Ostatní ustanovení v závěru dokumentu) ve spojení s Podmínkami pro používání úvěru (čl. Několik bodů k ukončení smlouvy, odst. 3) dne 25. 5. 2021 k zesplatnění úvěru (důkaz: zesplatňující dopis - předžalobní výzva ze dne 25. 5. 2021). O zesplatnění úvěru informoval žalobce žalovaného prostřednictvím zesplatňujícího dopisu - předžalobní výzvy ze dne 25. 5. 2021.

7. Ke dni zesplatnění byla dlužná pohledávka tvořena nesplacenou jistinou ve výši 48 617,90 Kč (jistina neobsahuje žádné úroky, úroky z prodlení, pokuty, poplatky ani jiné položky) a nesplaceným smluvním úrokem z úvěru (kapitalizovaný úrok) ve výši 1 412,84 Kč, který je souhrnem nesplacených smluvních úroků ode dne poslední řádně zaplacené splátky, tj. ode dne 24. 2. 2021, do dne předcházejícího dni zesplatnění, tedy do dne 24. 5. 2021, konkrétně pak (počet dnů prodlení /365 x aktuální jistina x 11, 9/100).

8. Žalovaný zaplatil na úvěr celkem částku 21 486 Kč (důkaz: Přehled plateb).

9. Na základě zjištěného skutkového stavu a po jeho právním posouzení soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze v části, ve které se žalobce domáhal vrácení poskytnutých peněžních prostředků, a zákonných úroků z prodlení (a to ještě v omezeném rozsahu).

10. Soud dospěl k závěru, že žalobce a žalovaný uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, ve spojení s § 2395 občanského zákoníku. V dané věci se jedná o spotřebitelský úvěr dle ust. § 2 odst. 1 cit. zákona, když se jedná o úvěr poskytovaný spotřebiteli. Žalobce je osobou poskytující úvěr v rámci své podnikatelské činnosti (viz. ust. § 7 cit. zákona) V řízení bylo prokázáno, že žalobce poskytl žalovanému peněžní prostředky ve výši 60 000 Kč.

11. Podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění platném a účinném do 23. 4. 2020 (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“) platí, že:„ (1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. (2) Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“ 12. Podle § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru platí:„ (1) Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. (2) Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.“. (3) Změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.“ 13. Z uvedeného je zřejmé, že věřitel poskytne spotřebiteli úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet, jinak je smlouva neplatná. Tato právní úprava má základ v předpisech Evropské unie.

14. Soudní dvůr EU rozhodl o výkladu ustanovení směrnice 2008/48/ES na základě předběžné otázky položené českými soudy (rozsudek ze dne 5. března 2020 ve věci C -679/18, OPR-Finance). Soudní dvůr došel k závěru, že stejně tak, jako musí vnitrostátní soud zkoumat z úřední povinnosti, zda byla při uzavírání smlouvy o spotřebitelském úvěru dodržena informační povinnost, musí také z úřední povinnosti zkoumat, zda byla splněna povinnost věřitele předem posoudit úvěruschopnost spotřebitele, stanovená v článku 8 směrnice. Z odůvodnění rozsudku vyplývá, že současné doslovné znění § 87 odst. 1 druhé věty zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, je v rozporu s právem Evropské unie Soudní dvůr rozhodl, že články 8 a 23 směrnice 2008/48/ES musí být vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Soudní dvůr dále poukázal na ustálenou judikaturu k tzv. nepřímému účinku směrnic. Podle ní jsou vnitrostátní soudy při použití vnitrostátního práva povinny vykládat vnitrostátní právo v co největším možném rozsahu ve světle znění a účelu směrnice, aby dosáhly výsledku, který směrnice sleduje. Tato povinnost konformního výkladu vnitrostátního práva je vlastní systému Smlouvy o fungování Evropské unie v tom, že umožňuje, aby vnitrostátní soudy v rámci svých pravomocí zajistily plnou účinnost unijního práva při rozhodování o sporech, které jim byly předloženy. Zásada konformního výkladu vyžaduje, aby vnitrostátní soudy učinily vše, co spadá do jejich pravomoci, s tím, že vezmou v úvahu veškeré vnitrostátní právo a použijí metody výkladu jím uznané, aby zajistily plnou účinnost dotčené směrnice a došly k výsledku, který by byl v souladu s jejím cílem; Vnitrostátní soudy, včetně soudů rozhodujících v posledním stupni, musí případně změnit ustálenou vnitrostátní judikaturu, vychází-li z výkladu vnitrostátního práva, který s cíli směrnice není slučitelný. Soudní dvůr konstatoval, že předkládající soud nemůže při rozhodnutí ve věci platně dospět k závěru, že dotčená vnitrostátní ustanovení nelze vyložit v souladu s unijním právem, pouze z důvodu, že byla vyložena českými soudy ve smyslu, který není s unijním právem slučitelný. Předkládajícímu soudu tedy přísluší zajistit plný účinek směrnice 2008/48/ES tím, že na základě své vlastní pravomoci případně výklad českých soudů neslučitelný s unijním právem nepoužije.

15. Soud z tohoto důvodu zkoumal otázku posouzení úvěruschopnosti ze strany věřitele z úřední povinnosti. Věřiteli je uložena před uzavřením smlouvy o úvěru povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, přičemž při této činnosti je povinen vynaložit odbornou péči. Tato činnost představuje kvalifikovanou činnost profesionála v příslušném oboru, jejímž obsahem je individuální posouzení konkrétní situace každého jednotlivého spotřebitele žádajícího o úvěr. Jedná se o institut, jehož smyslem je odpovědný přístup věřitelů, kteří mají předem pečlivě posoudit schopnost spotřebitele nabízený spotřebitelský úvěr splácet a v případě, že je výsledek posouzení úvěruschopnosti negativní, spotřebitele nezadlužovat. Primárním cílem je ochrana spotřebitele před neúměrným zadlužováním, sekundárně je chráněn i věřitel před vznikem v budoucnu nedobytných pohledávek. V neposlední řadě je pak chráněna společnost jako celek před různými sociopatologickými jevy (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

16. Soud dospěl k závěru, že žalobce řádně neposoudil úvěruschopnost spotřebitele - žalovaného - na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Žalobce porušil svoji povinnost poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

17. Judikatura zastává názor, že vycházet při posouzení úvěruschopnosti jen z databáze dlužníků je nedostatečné pro řádné ověření úvěruschopnosti (viz např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1704/2019, sp. zn. 20 Cdo 3180/2018, rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Na tomto místě soud může poukázat na úvahu Nejvyššího soudu vyjádřenou například v usnesení sp. zn. 20 Cdo 1704/2019:„ Jak uvedl i sám Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 20. března 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018, klíčová je nepochybně i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace. Mezi tyto lze řadit rovněž soukromé databáze typu SOLUS, BRKI (bankovní registr klientských informací) a NRKI (nebankovní registr klientských informací), které by však neměly být využívány jako základní či dokonce jediný informační zdroj, neboť poskytují informace jen o těch spotřebitelích, kteří neplní své povinnosti vůči subjektu, jenž je zapojen do činnosti daného registru. Informace ze shora specifikovaných registrů (databází) tak nemusí být vždy kompletní. Použití informací z těchto databází není obligatorní, pokud je věřitel schopen doložit, že úvěruschopnost prověřil jinak, jako tomu bylo v právě posuzované věci.“ 18. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je však i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 3225/2015, použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.). Pouhé doplnění čísel do formuláře žalobkyně k hodnocení klienta, aniž je zřejmé, na základě čeho a jak byly tyto údaje získány, nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení s odbornou péčí na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 konstatoval:„ …odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka …“. Nejvyšší soud v usnesení sp. zn. 20 Cdo 3180/2018 konstatoval:„ …věřitel nedostojí povinnosti stanovené zákonem o spotřebitelském úvěru (nepostupuje s odbornou péči při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nepodloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho poměrech; nic na tom nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků“.

19. Soud vyšel při zkoumání úvěruschopnosti žalovaného z podkladů stejně, jak je měl žalobce k dispozici v době sjednávání smlouvy o úvěru s žalovaným.

20. Žalobce vyšel z příjmu žalovaného 19 055 Kč čistého (viz např. č. l. 17). Avšak z výpisu z účtu plyne, že příjem žalovaného od [právnická osoba], s. r. o. byl podstatně nižší – 14 583 Kč (str. 11 výpisu z účtu – příjem z 14. 6. 2019). Podstatný je aktuální příjem před uzavřením smlouvy.

21. Žalobce uvedl, že přihlédl při posouzení úvěruschopnosti ke skutečnosti, že žalovaný řádně splácel dříve poskytnuté úvěry - to patrně žalobce dovodil z Úvěrové zprávy. Nicméně z úvěrové zprávy nelze bezpečně dovodit, že by žalovaný splácel řádně své předchozí úvěry. U kontraktu osobní úvěr ID [číslo] je uvedeno:„ Ukončeno předčasně (předčasně splaceno klientem nebo ukončeno ze strany fin. inst.)“ – z toho tedy plyne, že buď žalovaný předčasně splatil úvěr a nebo úvěr předčasně zesplatnila finanční instituce.

22. Z úvěrové karty naopak plyne, že pokud jde o úvěr z kreditní karty, tak ten žalovaný řádně nesplácel, když tam bylo uvedeno datum poslední platby 20. 11. 2015 a datum ukončení 21. 12. 2017. Byla tam uvedena i poznámka„ delikvence“ žalovaného ve splácení.

23. Z výpisu z účtu z 24. 7. 2019 plyne, že žalovaný zjevně s penězi nevycházel – jinak by si nemusel brát u žalobce už v pořadí 4. půjčku. Totiž ve výpise z účtu z 24. 7. 2019 je uvedeno, že 24. 7. 2019 došlo k úhradě půjčky 2 ve výši 1 000 Kč, 24. 7. 2019 došlo k předčasnému splacení půjčky 2 žalovaným žalobci ve výši 24 195,62 Kč a k předčasnému splacení půjčky 1 ve výši 9 246,55 Kč a k předčasnému splacení půjčky [číslo] ve výši 5 013,44 Kč. Z toho plyne, že žalobce poskytl žalovanému v podstatě úvěr na to, aby žalovaný zaplatil žalobci své předchozí 3 úvěry, čímž však vznikl další problém v podobě řádného nesplácení čtvrté půjčky a došlo tak jen k oddálení problému s nedostatečnou solventností žalovaného.

24. Žalobce nezkoumal ani neověřoval skutečné výdaje na straně žalovaného. Pokud žalobce uvedl, že žalovaný uvedl, že bydlí v nájmu, tak měl ověřit, jaká je výše nájmu placená žalovaným. Z výpisu z účtu neplyne, že by žalovaný cokoli hradil na nájmu, tedy neplyne z něj ani výše nájmu. Avšak plyne z výpisu z účtu č. [bankovní účet], že žalovaný měl více účtů a na ně přesouval i peníze z účtu vedeného u žalobce (např. 1. 4. 2019 příchozí úhrada 85 000 Kč, což byl úvěr u jiné společnosti, a hned odchozí úhrada 60 500 Kč na jiný účet žalovaného – [bankovní účet]). Žalobce se tak měl zajímat, kolik činí skutečný nájem placený žalovaným a ověřit si to. Z podání žalobce na č. l. 17 plyne, že žalobce vycházel jen z tvrzení žalovaného.

25. Žalobce předložil tabulku v tom smyslu, že žalovaný měl uvést, že náklady činí 4 500 Kč na bydlení, 3 500 Kč na léky, jídlo a dopravu, a 3 500 Kč činí splátky ostatních členů. Nejen že jde v částce 4 500 Kč na bydlení o podezřele nízkou výši nájemného, ale ta nebyla nijak ověřena a protiví se i výpisu z účtu, který měl žalobce k dispozici – 1 500 Kč záloha elektřina a 3 050 Kč záloha na plyn (23. 4. 2019, trvalý příkaz), a proto už nic nezbývá na tvrzený nájem. Pokud by si žalobce udělal analýzu výdajů dostupných mu z účtu žalovaného, tak by zjistil, že za měsíc květen 2019 měl žalovaný výdaje 52 089,36 Kč (důkaz výpisem z účtu), které zjevně nemohl do budoucna pokrýt žalobcem dovozeným příjmem žalovaného 19 055 Kč. To platí tím spíše o výdajích za červen 2019, které činily 95 955,90 Kč.

26. Výsledky na účtu předložených žalobcem jsou zavádějící – totiž výše příjmů (připsaných na účet) je ovlivněna připsáním úvěru 85 000 Kč na účet 1. 4. 2019 a půjčkou od žalobce 10 000 Kč dne 10. 6. 2019 a 20. 6. 2019 ve výši 25 000 Kč. Jak bylo možné se domnívat, že žalovaný bude řádně a včas splácet úvěr, když si žalovaný v tak krátké době bral úvěr u žalobce ? (10. 6. 2019: 10 000 Kč, 20. 6. 2019: 25 000 Kč a 24. 7. 2019: 60 000 Kč)

27. Soud dospěl k závěru o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy pro rozpor s § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve spojení s § 588 o. z.

28. V případě porušení povinnosti posouzení úvěruschopnosti spotřebitele není neplatnost za těchto okolností uzavřené úvěrové smlouvy stanovena jen na ochranu úvěruneschopného spotřebitele, ale také společnosti jako celku, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i věřitele, v jehož zájmu bezesporu je, aby byl úvěr řádně splácen, aby tohoto byl zavázaný spotřebitel schopen. Řádné splnění povinnosti odborného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele tak chrání i pozici samotných věřitelů, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Veřejnoprávní souvislosti porušení povinnosti poskytovatele úvěru dostatečně zjišťovat poměry spotřebitele (kdy se poskytovatel dopouští správního deliktu, pokud nepostupuje s odbornou péčí) byly nedávno připomenuty i v rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18. V uvedeném nálezu dokonce Ústavní soud při zdůrazněném významu a důležitosti předmětné povinnosti poskytovatele zabývat se úvěruschopností spotřebitele dospěl k závěru, že obecné soudy by měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit.

29. Soud má tedy s ohledem na vše shora uvedené za to, že v § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je nutno vykládat za použití § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele.

30. Nutnost aplikovat v těchto situacích ustanovení obecně závazných právních předpisů o absolutní neplatnosti platí i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb. – viz např. rozsudek KS v Praze z 12. prosince 2019 sp. zn. 27 Co 221/2019, rozsudek Okresního soudu ve Zlíně z 25. 2. 2020 sp. zn. 38 C 25/2020 (dostupný na ASPI) a nález Ústavního soudu ze dne 26. února 2019 sp. zn.

III. ÚS 4129/18 Ústavní soud totiž v nálezu ze dne

26. února 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18 konstatoval:„ …Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná. Nedostatečné zjištění poměrů dlužníka má i veřejnoprávní souvislosti. Nejvyšší správní soud posuzoval kasační stížnost obchodní společnosti (srov. jeho rozsudek z 1. 4. 2015 č. j. 1 As 30/2015-39) poskytující spotřebitelské úvěry a při výkladu § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, účinného do 30. 11. 2016 (když obsahově obdobná úprava je zakotvena i v § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů, tedy pro účely tohoto výkladu lze vycházet z toho, že se právní úprava nezměnila) …“. Ostatně koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv jako nedostatečnou ochranu spotřebitelských práv shledává i judikatura Ústavního soudu, kdy v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bylo uvedeno, že koncepce relativní neplatnosti spotřebitelských smluv by byla nesouladnou s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, kdy v soukromém právu uplatňovaná zásady autonomie vůle musí být korigována zásadou ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele).

31. Dle ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru soud vycházel z toho, že žalobce svoji povinnost dle ust. § 86 cit. zákona nesplnil. Soud tedy při užití cit. ustanovení dospěl k závěru, že smlouva uzavřená mezi účastníky dne 21. 3. 2020 je absolutně neplatná.

32. Podle ust. § 2991 občanského zákoníku platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

33. Žalobci tak nevzniklo a nelze mu přiznat právo na jakékoliv plnění z titulu smlouvy. Pokud tedy žalobce poskytl žalovanému částku 60 000 Kč, jednalo se na straně žalovaného o plnění, které přijal z neplatného právního důvodu. Proto je žalovaný povinen vrátit právě tuto částku z titulu bezdůvodného obohacení. Žalobce má právo dle ust. § 2993 občanského zákoníku požadovat po žalovaném vrácení částky, kterou žalovanému skutečně/fakticky poskytnul, aniž by tu byl platný závazek. Vzhledem ke skutečnosti, že žalovaný na dluh již zaplatil částku 21 486 Kč, zavázal jej soud k úhradě zbytku, tj. 38 514 Kč a částky 9,99 Kč na poplatku za vedení dalšího běžného účtu.

34. Soud přiznal žalobci i právo na úhradu úroků z prodlení dle ust. § 1970 občanského zákoníku v zákonné výši, neboť žalovaný byl povinen vrátit žalobci peněžitou částku, a pokud tak neučinil, dostal se do prodlení s plněním peněžitého dluhu. V řešené věci se jednalo ovšem o to stanovit správně počátek prodlení žalovaného se splněním dluhu.

35. Soud vyšel z ust. § 1958 odst. 2 občanského zákonu, jehož aplikace nutně nastupuje v případě, kdy tu není platně uzavřená smlouva a není zde smluvní stanovení splatnosti dluhu. Dluh je pak splatný na výzvu. Výzva k zaplacení z 25. 5. 2021 stanovila lhůtu k plnění do 3. 6. 2021, na poště byla uložena 27. 5. 2021. Soud tak mohl přiznat zákonný úrok z prodlení z 38 514 Kč až od 4. 6. 2021 do zaplacení. Žalobci tudíž náleží úrok z prodlení dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 v sazbě 8,25 % ročně. Lhůta tří dnů k plnění od právní moci tohoto rozsudku je odůvodněna ust. § 160 odst. 1 o. s. ř.

36. Vzhledem k právnímu posouzení věci pak soud ve zbývajících požadovaných částkách žalobu zamítl, když smlouva byla shledána neplatnou a nárok žalobce na úhradu poplatků smluvní pokuty, které měly být předmětnou smlouvou sjednány, je z tohoto důvodu zcela neoprávněný. Žalobci nelze přiznat jakékoliv plnění, které vyvozuje z (absolutně) neplatné smlouvy.

37. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř., kdy žalobce měl úspěch částečný (viz výrok I. a II.) Za těchto okolností soud rozhodl o tom, že žalobce má právo na poměrnou náhradu nákladů řízení. Žalobce byl ve věci úspěšný do výše 72 procent (žalobcův úspěch: 9,99 + 38 514 + úrok z prodlení 3 029,42 – tj. celkem 41 553,41 Kč; žalobcův neúspěch: 10 103,9 Kč + kapitalizovaného úroku ve výši 1 412,84 Kč + úrok z prodlení 794,75 Kč + úrok 459,67 Kč a 3 615,37 Kč – tj. celkem 16 386,53 Kč). Žalobce tak má právo na náhradu 44 procent jeho nákladů řízení.

38. Náklady řízení žalobce se skládají ze zaplaceného soudního poplatku 1 946 Kč, a paušální náhrady hotových výdajů dle § 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s vyhláškou č. 254/2015 Sb. á 300 Kč, za úkony: 1) výzva k plnění - § 1 odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 254/2015 Sb.; 2) sepsání a podání žaloby - § 1 odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 254/2015 Sb.; 39. Za úkon podání ze dne 12. 11. 2021 soud paušální náhradu nemohl přiznat, neboť neshledal úkon za účelný, resp. za takový, aby jej bylo možno honorovat odměnou samostatně. Jednalo se totiž o doplňování skutečností, které měly být uvedeny již v samotné žalobě. Proto soud žalovanému nemůže uložit povinnost nahrazovat takové úkony. Ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. totiž předpokládá účelnost úkonů.

40. Z celkové částky 2 546 Kč představuje podíl 44 % náhradu nákladů řízení ve výši 1 128 Kč Lhůta tří dnů k plnění od právní moci tohoto rozsudku je odůvodněna ust. § 160 odst. 1 o. s. ř.

Poučení