47 C 216/2019 - 477

Rubrum

Městský soud v Brně rozhodl předsedou senátu JUDr. Radkem Malenovským jako samosoudcem ve věci žalobce: [Jméno zainteresované osoby 0/0], narozený dne [Adresa zainteresované osoby 0/0], [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] zastoupený advokátem [Anonymizováno] s ídlem [Anonymizováno] proti žalované: [Jméno zainteresované osoby 1/0], narozená [Adresa zainteresované osoby 1/0] [Anonymizováno] o zaplacení 4 027 892,25 Kč - bezdůvodné obohacení takto:

Výrok

I. Žaloba požadující po žalované zaplacení částky ve výši 4 027 892,25 Kč se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku ve výši 107 203 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobce požadoval po žalované zaplacení částky celkem ve výši 4 027 892,25 Kč, a to zejména s následujícími tvrzeními (srov. mj. tvrzení v žalobě na č. l. 1 až 5 či na č. l. 43 až 49). Uvedl, že zaplatil (dodavateli [právnická osoba]) náklady na rekonstrukci nemovitosti ve vlastnictví žalované (na rekonstrukci níže citovaného rodinného domu), a to z důvodu ústní dohody uzavřené s žalovanou v roce 2010 o tom, že žalovaná v budoucnu (ve vhodné době) převede vlastnictví k nemovitosti na žalobce nebo jím určený subjekt. Nicméně nejpozději v březnu 2017 bylo nade vší pochybnost patrné, že žalovaná nebude postupovat podle dohody účastníků z roku 2010, a proto na něj vlastnictví k nemovitosti nepřevede. Žalobce uvedl, že nežaluje jím vynaložené náklady, které zaplatil dodavateli stavebních prací, ale žaluje zhodnocení nemovitosti, tedy částku, kterou soudní znalec určil jako rozdíl v ceně nemovitosti před rekonstrukcí a po rekonstrukci.

2. Žalovaná navrhla žalobu zamítnout zejména s následujícím vyjádřením. Namítla promlčení žalobního nároku, a to vycházeje již z tvrzení žalobce o dohodě z roku 2010, která podle tvrzení žalobce byla právním důvodem jím tvrzených investicí (tudíž se řídí právní vztah účastníků občanským zákoníkem z roku 1964 a platí subjektivní dvouletá promlčecí doba, která uplynula nejpozději v březnu 2019). I kdyby byla smlouva neplatná, stále by představovala důvod k investicím a v takovém právním důvodu nemusí být upraveny konkrétní důvody investic a konkrétní investice. Žalobce dále neunesl břemeno tvrzení, jaký byl přesný rozsah rekonstrukce a tyto ani nedoložil a neuvedl, kdy a jakou formou zaplatil jakou konkrétní částku za jakou rekonstrukci a neoznačil k tomu ani žádné důkazy, tedy neprokázal aktivní legitimaci. Žalobce tíží břemeno tvrzení a důkazní doložit kauzální vztah mezi investicemi a zhodnocením a ohledně zaplacení konkrétních rekonstrukcí. Dále je nezbytné zamítnout žalobu z důvodu, že petit žaloby neobsahuje vzájemnou restituční povinnost, když žalobce tvrdí dohodu z roku 2010 a její odpadnutí, přičemž součástí dohody mělo být i právo žalobce a jeho rodiny užívat nemovitost od roku 2014, k čemuž též došlo, tedy tuto část smlouvy by žalovaná plnila a žalovaná unesla břemeno tvrzení a důkazní ohledně obvyklé výše nájemného za užívání nemovitosti v rozhodné době. Žalovaná rozporovala, že by žalobcem tvrzená rekonstrukce byla provedena v žalobcem tvrzeném rozsahu a nadto prošla nemovitost již v minulosti rekonstrukcí, kdy se žalobce pokouší vydávat dřívější stavební práce za své. Žalovaná namítla, že žalobce se svojí bývalou manželkou úmyslně nemovitost žalované - při opuštění nemovitosti žalobcem a jeho bývalou manželkou - zdemolovali.

3. Soud důkazy hodnotil podle § 132 o. s. ř., tedy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom přihlížel ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Soud dospěl k následujícím skutkovým zjištěním.

4. Žalovaná je vlastníkem pozemku parc. č. [hodnota], výměra 301, zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba č. p. 1520, rodinný dům (dále jako „dům“), a rovněž je vlastníkem pozemku parc. č. [hodnota], zahrada, výměra 381 m2, to vše zapsané na LV č. [hodnota], k. ú. [adresa], a to na základě kupní smlouvy uzavřené žalovanou dne 2. 11. 2010 (dále též jako „nemovitost“; důkaz: výpis z katastru nemovitostí, který je součástí např. znaleckého posudku č. [hodnota] od znalecké kanceláře [právnická osoba]. a ostatně nesporné mezi účastníky).

5. Obdobnou skutkovou verzi, kterou žalobce tvrdil v tomto civilním řízení, žalobce uváděl i ve své výpovědi v trestním řízení vedeném u Policie České republiky, Městské ředitelství [Anonymizováno][Anonymizováno][adresa], pod sp. zn. [Anonymizováno]. Tehdy (15. 2. 2021) vypověděl mj. následující. Žalobce se se žalovanou domluvil, že si žalovaná vezme úvěr na koupi nemovitosti na sebe od banky a žalovaná bude jediný vlastník. Žalobce zajistil zbývajících 4 850 000 Kč na koupi nemovitosti od společnosti [Anonymizováno] Žalobce se domluvil ústně se žalovanou, že žalovaná nemovitost koupí a hned jak to bude možné, tak ji převede do majetku [Anonymizováno], avšak od 2015 už neuvažovala o tom, že by se s žalobcem majetkově vypořádala. Žalobce v uvedeném trestním řízení vypověděl, že investoval v letech 2014 až 2016 do nemovitosti z důvodu, že nastane přepis nemovitosti na něj a když tu naději ztratil, tak přestal do nemovitosti investovat. Tyto skutečnosti soud zjistil z důkazu úředním záznamem o podaném vysvětlení žalobce z [datum]

6. Ohledně obdobné skutkové verze, jakou tvrdil žalobce v tomto civilním řízení, bylo vedeno trestní řízení u Policie České republiky, [adresa]/[Anonymizováno], a to konkrétně pro podezření ze spáchání zločinu podvod podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) trestního zákoníku, kterého by se měla dopustit žalovaná tím, že by se 28. 12. 2010 - po předchozí dohodě uzavřené s žalobcem - stala jediným vlastníkem nemovitosti, na jehož kupní cenu ve výši 8 500 000 Kč čerpala jednak úvěr od banky ve výši 3 500 000 Kč a zbylých 4 850 000 Kč jí měl poskytnout žalobce s tím, že žalobce bude hradit hypoteční splátky a později, jakmile to okolnosti dovolí, převede žalovaná nemovitost na společnost [právnická osoba], a když bylo v 2015 možné dle původní dohody nemovitosti převést, tak to žalovaná odmítla. Policejní orgán dospěl k závěru, že nejde o podezření z trestného činu a není na místě věc vyřídit jinak, a proto usnesením z 31. 10. 2022 podle § 159a odst. 1 trestního řádu věc pravomocně odložil. Policejní orgán dospěl k závěru, že nelze prokázat, že by mezi žalovanou a žalobcem byla uzavřena ústní dohoda o tom, jak bude s nemovitostí po uzavření kupní smlouvy žalovanou naloženo (že by měla být nemovitost převedena na žalobce nebo společnosti jím ovládané), přičemž žalovaná uzavření ústní dohody popírá a nebyly doloženy účetní doklady prokazující náklady na opravy prováděné v nemovitosti. Všechny tyto skutečnosti soud zjistil z důkazu usnesením Městského ředitelství [adresa] ze dne 31. 10. 2022 č. j. [Anonymizováno].

7. Stížnost žalobce podaná proti shora uvedenému usnesení policejního orgánu o odložení věci z 31. 10. 2022 byla zamítnuta Městským státním zastupitelstvím v Brně jako nedůvodná, a to zejména s následujícím odůvodněním. Stojí proti sobě vyjádření žalované a poškozených (žalobce s bývalou manželkou), obě dnes velmi znepřátelené strany mají důvod svá vyjádření zkreslovat, a to nejen kvůli táhlým a vyhroceným sporům o majetek. V letech 2016 – 2017 došlo k razantnímu ochlazení vzájemných vztahů dříve spřátelených stran, což rovněž mohlo vést ke změně názoru žalované – tedy ke ztrátě ochoty žalované dostát původním slibům. Tyto skutečnosti soud zjistil z důkazu usnesením Městského státního zastupitelství v Brně z 13. 1. 2023 č. j. [spisová značka].

8. Jak vysvětlil např. Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 28 Cdo 46/2018, „nejen v poměrech zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013, ale i v režimu zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014, může bezdůvodné obohacení nastat i na základě oprávněného předpokladu, že dojde k převodu vlastnictví konkrétní majetkové hodnoty, jenž se však posléze neuskuteční. Nárok na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého tím, že důvod plnění odpadl, je pak založen v situaci, kdy vlastník odmítne podle příslibu dále jednat nebo vytvoří-li takový stav, kdy je zřejmé, že příslib nebude uskutečněn.“. Již v rozsudku ze dne 18. 12. 1997 sp. zn. 2 Cdon 944/97 (publikovaný v Soudní judikatuře č. 9/1998, str. 189) Nejvyšší soud konstatoval, že „Jestliže občan, který není vlastníkem nemovitosti, na základě příslibu vlastníka, že na něj či na příslušníky jeho rodiny v budoucnu převede vlastnictví k nemovitosti, vloží do nemovitosti investice, jde o plnění na základě právního důvodu představovaného uvedeným příslibem. Dodatečné odvolání tohoto příslibu, popřípadě odmítnutí podle něj dále jednat, eventuálně vytvoření takového stavu, kdy je zřejmé, že příslib nebude nadále realizován, pak znamená odpadnutí důvodu k plnění a vznik neoprávněného majetkového prospěchu.“ (obdobně např. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 1. 1995 sp. zn. 1 Cdo 74/93, publikovaný v Právních rozhledech č. 3/1995, str. 124; obdobně srov. též např. rozsudek Nejvyššího soudu z 2. 2. 2010 sp. zn. 22 Cdo 82/2008). „Právním důvodem pro investice do cizího majetku je právě příslib převodu vlastnictví. Jeho dodatečným odvoláním, případně odmítnutím podle něj nadále jednat právní důvod plnění odpadá a vzniká neoprávněný majetkový prospěch (bezdůvodné obohacení).“ (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2009 sp. zn. 30 Cdo 3312/2007).

9. Tudíž skutková podstata bezdůvodného obohacení získaného plněním z právního důvodu, který odpadl, míří právě na případy, v nichž v okamžiku plnění existoval právní důvod plnění, který však následně odpadl, přičemž právě (až) okamžikem odpadnutí právního důvodu se poskytnuté plnění stává bezdůvodným obohacením (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu z 15. 12. 2005 sp. zn. 33 Odo 871/2005, 11. 10. 2007 sp. zn. 28 Cdo 3113/2007, či 30. 9. 2009 sp. zn. 30 Cdo 4514/2007).

10. Žalobcem uplatněný nárok tak je namístě právně kvalifikovat jako nárok z titulu bezdůvodného obohacení z právního důvodu - zde smlouva z 2010 - který posléze, nejpozději v březnu 2017, odpadl. Žalobce v podstatě tvrdí, že žalovaná přestala podle dohody jednat (nejpozději) v březnu 2017, resp. (nejpozději) v březnu 2017 vytvořila stav, kdy bylo zřejmé, že její příslib převodu vlastnictví k nemovitosti obsažený v dohodě účastníků z 2010 nebude uskutečněn.

11. Žalovaná namítla promlčení (již v podání z 6. 12. 2020 bod VI., č. l. 127; v podání z 14. 2. 2023 bod 13. – č. l. 364; dále ústně na prvním jednání i písemně v podání z 9. 5. 2023 na č. l. 425).

12. V prvé řadě bylo nezbytné posoudit, podle jakého právního předpisu je potřeba posuzovat otázku promlčení žalobního nároku. Žalobcem tvrzená dohoda totiž měla být uzavřena v roce 2010, tedy za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jako „obč. zák.“). Podle tvrzení žalobce by ke vzniku bezdůvodného obohacení – tj. odpadnutí právního důvodu – došlo až v roce 2017, tedy za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jako „o. z.“). Oba občanské zákoníky přitom stanoví jinou délku promlčecí doby ohledně bezdůvodného obohacení.

13. Podle žalobních tvrzení právní poměr účastníků založený dohodou z roku 2010 vznikl přede dnem nabytí účinnosti o. z., tj. přede dnem 1. 1. 2014. Totiž žalobcem tvrzená dohoda, na základě níž plnil do nemovitosti žalované, je z roku 2010. Z tohoto důvodu se tento právní poměr, jakož i práva a povinnosti z něj vzniklé (byť třeba vzniklé i po 31. 12. 2013 za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb.), řídí dosavadními předpisy, tj. obč. zák. Přitom právy a povinnostmi vzniklými z právního vztahu se zde rozumí též nároky z bezdůvodného obohacení, vzniklého i plněním dle právního důvodu založeného před účinností o. z. i v případě, že odpadl až po 1. 1. 2014. Jestliže tak dle žalobních tvrzení bezdůvodné obohacení vzniklo jako důsledek odpadnutí dohody (právního důvodu) uzavřené v roce 2010, pak bylo nezbytné posoudit žalobní nárok podle obč. zák. (bez ohledu na to, že by ke vzniku bezdůvodného obohacení by došlo až za účinnosti o. z.). V tomto smyslu soud odkazuje nejen na výslovnou právní úpravu v přechodném ustanovení § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., ale i na ustálenou judikaturu – srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu z 14. 3. 2018 sp. zn. 28 Cdo 46/2018, usnesení Nejvyššího soudu z 25. 8. 2022 sp. zn. 33 Cdo 211/2022 (a tam citovanou judikaturu) či rozsudek Nejvyššího soudu z 23. 9. 2020 sp. zn. 28 Cdo 1862/2020 (a tam citovanou judikaturu, mj.: „Dosavadní právní předpisy se tedy použijí na závazkové vztahy vzniklé před 1. 1. 2014, přičemž zákonodárce zároveň dodává, že v těchto případech se dosavadním právem budou řídit i práva a povinnosti z nich vzniklé, tedy i ty, které vzniknou již za účinnosti nového zákona.“).

14. Analogicky lze odkázat i např. na rozsudek Nejvyššího soudu z 24. 5. 2006 sp. zn. 32 Odo 585/2005: „přechodné ustanovení § 763 odst. 1 obch. zák. neváže působnost dosavadních předpisů na dobu, kdy posuzované právo vzniklo, ale pouze na to, zda jde o právo vzniklé z právního vztahu vzniklého přede dnem účinnosti obchodního zákoníku… I když v tomto případě právo na vydání neoprávněného majetkového prospěchu není právem vzniklým přímo ze smlouvy, byla smlouva důvodem pro plnění (poskytnutí zálohy), které se po odpadnutí tohoto důvodu (odstoupením od závazku) stalo neoprávněným majetkovým prospěchem na straně žalované.“. Jak vysvětlil i Nejvyšší soud např. v rozsudku sp. zn. 28 Cdo 1862/2020, závěry citovaného rozsudku sp. zn. 32 Odo 585/2005 jsou přijímány i pozdější rozhodovací praxí a Nejvyšší soud správně (v rozsudku sp. zn. 28 Cdo 1862/2020) aplikoval dřívější právní názory i na otázku střetu mezi časovou působnosti obč. zák. a o. z. též v oblasti bezdůvodného obohacení.

15. Jinak řečeno určujícím kritérium je doba vzniku právního vztahu (poměru) a podle žalobního nároku právní vztah (poměr) mezi účastníky vznikl již v roce 2010, a proto se v souladu s § 3028 odst. 3 o. z. použije obč. zák., a to zejména institut bezdůvodného obohacení dle § 451 obč. zák.

16. Podle § 451 odst. 1 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Podle § 451 odst. 2 obč. zák. bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný plněním z nepoctivých zdrojů. Podle § 100 odst. 1 obč. zák. právo se promlčí, jestliže nebylo vykonáno v době v tomto zákoně stanovené (§ 101 až 110). K promlčení soud přihlédne jen k námitce dlužníka. Dovolá-li se dlužník promlčení, nelze promlčené právo přiznat. Podle § 107 odst. 1 obč. zák. se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil. Podle § 107 odst. 2 obč. zák. nejpozději se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za tři roky, a jde-li o úmyslné obohacení, za deset let ode dne, kdy k němu došlo.

17. Žalobce tvrdí, že se nejpozději v březnu roku 2017 dozvěděl, že žalovaná nebude postupovat podle dohody účastníků z roku 2010, a proto na něj vlastnictví k nemovitosti nepřevede. Tudíž z žalobních tvrzení plyne, že se žalobce nejpozději v březnu roku 2017 dozvěděl ve smyslu § 107 odst. 1 obč. zák., že došlo k bezdůvodnému obohacení a že se žalovaná na jeho úkor obohatila. To plyne i z ustálené judikatury (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2009 sp. zn. 30 Cdo 3312/2007: „Dvouletá subjektivní promlčecí doba podle § 107 odst. 1 obč. zák. se počítá od okamžiku, kdy se investující nevlastník dozvěděl o tom, že vlastník odvolal příslib budoucího převodu nebo vytvořil stav, kdy je zřejmé, že příslib nebude realizován. Tříletá objektivní promlčecí doba pak běží ode dne, kdy vlastník příslib odvolal nebo vytvořil stav, kdy je zřejmé, že příslib nebude realizován.“).

18. Pokud žalobce podal žalobu k soudu ([adresa]) až 24. 9. 2019, učinil tak zjevně po uplynutí subjektivní dvouleté promlčecí lhůty (§ 107 odst. 1 obč. zák.), která počala běžet již od března 2017. Pro vzájemný vztah subjektivní a objektivní promlčecí doby platí, že skončí-li běh jedné z nich, právo se promlčí, a to i vzdor tomu, že oprávněnému ještě běží druhá promlčecí doba; pokud marně uplynula alespoň jedna z uvedených lhůt a je vznesena námitka promlčení, nelze právo přiznat (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu z 18. 2. 2004 sp. zn. 33 Odo 1188/2203 či usnesení Nejvyššího soudu z 18. 1. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3148/2009). Již ze shora uvedeného je nezbytné žalobu v plném rozsahu zamítnout pro promlčení žalobního nároku.

19. Žalobce namítl na 1. jednání, že žalovaná popřela jeho tvrzení o dohodě z roku 2010 a že by tato dohoda musela být nejprve prokázána, aby bylo možné dovodit promlčení nároku. S takovým názorem žalobce soud nesouhlasí. Pokud již samotná tvrzení žalobce (bez ohledu na to, zda žalobou předestíraná právní kvalifikace skutku má oporu v hmotném právu či nikoliv) umožňuje posoudit, zda substancovaný nárok je promlčen či nikoliv, lze námitce promlčení vyhovět již na základě žalobních tvrzení, tedy bez prokazování tvrzení žalobce, tj. bez zabývání se samotnou existencí uplatněného nároku, a to zejména z důvodu hospodárnosti. O tom svědčí i ustálená judikatura – viz např. usnesení Nejvyššího soudu z 24. 11. 2020 sp. zn. 28 Cdo 2598/2020 – které obstálo i v ústavněprávní rovině při přezkumu Ústavním soudem v jeho v usnesení z 23. 2. 2021 sp. zn. III.ÚS 94/21 - nebo z 25. 10. 2021 sp. zn. 28 Cdo 2749/2021 či z 22. 6. 2011 sp. zn. 30 Cdo 982/2010-110). Koneckonců z obdobných premis vychází ustálená judikatura, která nepřiznává osvobození od poplatků a neustanovuje zástupce žalobcům, je-li například již ze samotných tvrzení žalobců zřejmé, že jím podané žalobě nemůže být vyhověno (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 14. 5. 2014 sp. zn. 30 Cdo 1420/2014).

20. Lze-li ke stejnému rozhodnutí dospět na základě více samostatných důvodů, s ohledem na ústavní princip projednání věci bez zbytečných průtahů a zásadu ekonomie řízení je žádoucí, aby se soud zaměřil na ten důvodu, jehož posouzení bude klást nejmenší požadavky, jde-li o počet a náročnost (časovou, finanční) úkonů jak jeho samotného, tak i účastníků řízení (viz např. např. usnesení Ústavního soudu z 26. 1. 2021 sp. zn. IV. ÚS 3551/20, bod 13.).

21. Pokud žalobce v průběhu řízení (po doručení jeho žaloby z 17. 9. 2019 a po doručení jeho doplnění žaloby, ke kterému došlo 3. 7. 2020) uvedl, že se „domnívá“ či „domníval“, že byla sjednána dohoda (viz zejména protokol o jednání z 19. 4. 2023, str. 9 předposlední odstavec), pak to nic na promlčení žalobního nároku nemění. Ve své podstatě každé tvrzení o skutkovém stavu je projevem interpretace původce (tvrzení) o jím vnímaném okolním dění (vnějším světě, realitě), kterážto (interpretace) může či nemusí být doprovázena formulací ve smyslu domněnky apod. Žalobce i v závěrečném návrhu setrval na své skutkové verzi, z níž plyne bez dalšího promlčení žalobního nároku; tedy že účastníci v roce 2010 uzavřeli příslušnou klíčovou dohodu o koupi nemovitosti a o budoucím převodu nemovitosti na žalobce, právě kvůli které žalobce provedl nyní zažalované investice do domu žalované: „Účastníci spolu uzavřeli ústní dohodu ohledně koupě domu. Žalobce provedl rekonstrukce… V roce 2010 účastníci uzavřeli nepojmenovanou dohodu, že nemovitost koupí žalovaná a že později na žalobce tuto nemovitost převede ve smyslu vlastnictví…“ (str. 3 a 4 protokolu o jednání z 26. 5. 2023) [obdobně srov. např. doplnění žaloby doručené soudu 3. 7. 2020 na č. l. 43, mj. „Důvodem, proč žalobce zaplatil náklady na rekonstrukci, byla jeho dohoda se žalovanou, kterou spolu sjednali ještě před samotným nákupem předmětného objektu. Tato dohoda mezi účastníky určovala pravidla odkoupení domu, následného nakládání s tímto domem i další majetkoprávní postup účastníků ohledně předmětného objektu… žalovaná zdržovala tu část úmluvy, kde bylo sjednáno, že ve vhodný čas provedou majetkové vypořádání vzájemných práv k předmětnému objektu… Žalobce však dále spoléhal na platnost původní dohody z podzimu roku 2010 a pokračoval ve všem k čemu se rodině Strakových zavázal…se v březnu roku 2017 jevilo jako zcela jisté, že původní právní důvod jejich spolupráce odpadl…Žalovaná…od počátku vstupovala do vzájemného vztahu s tím, že v roce 2010 objekt koupí…a ve vhodnou dobu převede vlastnické právo způsobem, který určí žalobce. Od této úmluvy žalovaná zcela jistě odstoupila nejpozději v březnu 2017, avšak patrně již dříve…Žalovaná…zavázala se převést vlastnické právo k předmětnému objektu…pokud jde o termín, kdy měla žalovaná objekt majetkově převést, tak toto měla učinit na výzvu žalobce…existence původního právního rámce mezi účastníky (dohoda z roku 2010), který se stal v březnu 2017 nicotným a odpadl…“).

22. Promlčení žalobního nároku nevyvrací ani žalobcovo tvrzení, že mezi účastníky neexistovala dohoda o rekonstrukcích ani dohoda o úhradě nákladů za rekonstrukce (provedené žalobcem). Pro posouzení promlčení žalobního nároku je právně významné tvrzení žalobce o dohodě z roku 2010, podle níž žalovaná měla v budoucnu převést vlastnictví k nemovitosti na žalobce a že právě kvůli této dohodě (tj. o budoucím převodu vlastnictví k nemovitosti na žalobce) – tedy nikoli kvůli dohodě o rekonstrukcích či o úhradě nákladů za rekonstrukce - žalobce platil náklady na rekonstrukci nemovitosti. Soud odkazuje i na ustálenou judikaturu, podle níž může dostatečný právní důvod investice na věc (nemovitost) třetí osoby představovat kupř. právě i neformální (ústní) příslib budoucího převodu nemovitosti, jenž odpadne, jakmile vlastník příslib odvolá, popř. kdy odmítne nemovitost prodat, či vytvoří takový stav, z něhož je zřejmé, že koupě již nebude realizován (viz např. usnesení Nejvyššího soudu z 21. 6. 2005 sp. zn. 33 Odo 538/2004, 20. 5. 2009 sp. zn. 30 Cdo 3312/2007 či rozsudek Nejvyššího soudu z 16. 7. 2018 sp. zn. 28 Cdo 1374/2018 a tam citovanou judikaturu k obč. zák.).

23. Na promlčení žalobního nároku nic nemůže změnit ani fakt, že žalobce v principu obdobnou žalobu podal k [adresa] (nesporné mezi účastníky, viz str. 5 protokolu o jednání z 19. 4. 2023). To z důvodu, že [adresa] pravomocným usnesením z 30. 7. 2019 č. j. [spisová značka] tehdejší žalobu odmítl podle § 43 odst. 2 o. s. ř., jelikož žalobce neodstranil vady žaloby ve stanovené lhůtě (důkaz citovaným usnesením z 30. 7. 2019 na č. l. 38 a podání žalobce s datem 23. 7. 2019 doručené [Anonymizováno] [Anonymizováno] v [adresa] – viz č. l. 244 až 245; srov. též nespornost mezi účastníky na str. 5 protokolu o jednání z 19. 4. 2023 ohledně právní moci citovaného usnesení [adresa] dne 28. 8. 2019). Žalobce tak řádně nepokračoval v řízení u [adresa] pod sp. zn. [spisová značka] - tj. neodstranil vady žaloby a proto se ani nestavěla promlčecí lhůta ve smyslu § 112 věta první obč. zák. („Uplatní-li věřitel v promlčecí době právo u soudu nebo u jiného příslušného orgánu a v zahájeném řízení řádně pokračuje … promlčecí doba neběží od tohoto uplatnění po dobu řízení nebo od tohoto zahájení po dobu mediace…“). Ve smyslu § 112 věta první obč. zák. pokračuje řádně v řízení ten žalobce, který nebrání svými procesními úkony jeho náležitému průběhu tak, aby toto řízení mohlo skončit meritornímu rozhodnutím; tedy řádně nepokračuje mj. ten žalobce, který vady žaloby neodstraní (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2021 sp. 29 Cdo 3310/2020, rozsudek Nejvyššího soudu z 26. 4. 2012 sp. zn. 26 Cdo 4802/2010, 23. 2. 2021 sp. zn. 28 Cdo 3573/2020 nebo nález Ústavního soudu z 24. 6. 2003 sp. zn. II. ÚS 182/01).

24. Žalobce namítl rozpor námitky promlčení s dobrými mravy, a to z důvodu, že žalovaná při výslechu na policii popřela uzavření žalobcem tvrzené dohody z roku 2010 a nyní se této dohody dovolává.

25. Tato námitka žalobce je nedůvodná již proto, že se žalovaná v tomto řízení nedovolává dohody z roku 2010, nýbrž pouze - v souladu s ustálenou judikaturou - poukazuje na promlčení žalobního nároku pramenícího z již samotných tvrzení žalobních tvrzení (tj. bez ohledu na dokazování). Navíc postoje žalovaných v průběhu řízení je na místě zásadně považovat za neutrální výkon procesních práv, tedy nikoli je klást k tíži žalovaných v tom smyslu, že by snad byly kvalifikovány jako rozporné s dobrými mravy se závěrem např. o neplatnosti v řízení učiněného hmotněprávního jednání (srov. přiměřeně např. rozsudek Nejvyššího soudu z 12. 4. 2016 sp. zn. 4 Tdo 1402/2015 či rozsudek Krajského soudu v Brně z 7. 4. 2021 č. j. 70 Co 5/2021-547, bod 70.). To platí o to více, když žalobce poukazuje na výpověď žalované z trestního řízení, které bylo vedeno proti žalované; tím spíše platí, že šlo o neutrální a legitimní výkon práva (nyní žalované) na obhajobu (obdobně srov. citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo 1402/2015).

26. Též podle ustálené judikatury platí, že uplatnění promlčecí námitky by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva s důvody, pro které své právo včas neuplatnil (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002 sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2020 sp. zn. 28 Cdo 2598/2020). Z ničeho neplyne, že by námitka promlčení byla projevem zneužití práva žalované na úkor žalobce. Navíc žalobce zavinil promlčení nároku již tím, že nepodal žalobu včas, resp. neodstranil vady své žaloby v řízení u Okresního soudu v Břeclavi sp. zn. 17 C 67/2019 (kupř. tak, jak to učinil v řízení u Městského soudu v Brně).

27. Dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje.

28. Již z důvodu promlčení žalobního nároku je nezbytné žalobu zamítnout. Soud však dodává další dva samostatné důvody, které nutně vedou k zamítnutí žaloby.

29. Žalobce neunesl břemeno tvrzení (a tím pádem ani důkazní) ohledně skutečnosti, kdy přesně zaplatil jakou konkrétní částku na jakou konkrétní rekonstrukci a komu přesně ji zaplatil. Žalobce byl soudem v tomto ohledu vyzván a rovněž byl poučen o následcích nesplnění výzvy v podobě zamítnutí žaloby, v souladu s § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., a to již v usnesení z 9. 1. 2023 č. j. 47 C 216/2019-309 [bod I. písm. e) a bod III.]. Nadto soud na tuto písemnou výzvu soud odkázal i na 1. jednání (viz str. 6 dole protokolu o jednání z 19. 4. 2023). Přitom šlo již o opakovanou písemnou výzvu doručenou žalobci (srov. usnesení z 8. 6. 2020 č. j. 47 C 216/2016-39, bod II. písm. e), doručenou žalobci 12. 6. 2020). Jak dovozuje nálezová judikatura Ústavního soudu či tzv. komentářová literatura, poučení účastníka řízení (včetně dle § 118a o. s. ř.) lze provést jak při nařízeném jednání, tak případně písemně ještě před jeho nařízením (viz např. nález Ústavního soudu z 1. 8. 2016 sp. zn. I. ÚS 1024/15, bod 28. a 30. a též tam citovanou odbornou literaturu; Jirsa, J. a kolektiv: Občanské soudní řízení, soudcovský komentář, 2. část, Wolters Kluwer, 2023, komentář k § 101 a 118a; usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem z 22. 1. 2002 sp. zn. 10 Co 668/2001, na ASPI č. JUD34056CZ; usnesení Krajského soudu v Brně z 10. 9. 2012 sp. zn. 27 Co 392/2011, na ASPI č. JUD350181CZ). Přitom žalobce již v podání (doručeném soudu 3. 7. 2020), k předcházející výzvě soudu, uvedl, že „obratem založí do soudního spisu listiny ozřejmující časový průběh plateb“, leč tak nikdy neučinil (z uvedeného plyne mj. že si žalobce byl dobře vědom svého břemene).

30. Přitom tyto údaje (viz bod 29. odůvodnění tohoto rozsudku) jsou nezbytné k případnému vyhovění žalobě, jelikož je třeba posoudit, zda skutečně vzniklo bezdůvodné obohacení na straně žalované právě na úkor žalobce (tedy jde posouzení aktivní legitimace). Totiž i z ustálené judikatury Nejvyššího soudu k bezdůvodnému obohacení se podává, že smyslem tohoto institutu je poskytnout ochranu tomu, kdo pozbyl určitou majetkovou hodnotu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu z 8. 7. 2014 sp. zn. 32 Cdo 1164/2013 či z 13. 10. 2004 sp. zn. 32 Odo 761/2003). Sice ochuzený (oprávněný) nemá právo na vrácení veškeré hodnoty, kterou pozbyl, ale má právo „jen“ na vrácení toho, o kolik se tím zhodnotil majetek povinného. Z logiky věci však musí být splněna podmínka, že právě žalobce pozbyl konkrétní, určitou majetkovou hodnotu, jelikož v opačném případě by nemohl být ochuzeným. „Je notorietou, že předpokladem vzniku právního vztahu z bezdůvodného obohacení je získání majetkové hodnoty jedním subjektem na úkor jiného, v jehož majetkových poměrech se tato změna projevila negativně. Proto je aktivně legitimovaným subjektem k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení ten, na jehož úkor bylo bezdůvodné obohacení získáno, tedy subjekt, v jehož majetkové sféře došlo ke zmenšení majetkových hodnot…“ (srov. např. nález Ústavního soudu z 6. 9. 2016 sp. zn. III. ÚS 3822/15, bod 18. i právní věta; rozsudek Nejvyššího soudu z 27. 9. 2017 sp. zn. 28 Cdo 2726/2015 nebo usnesení Nejvyššího soudu z 17. 10. 2018 sp. zn. 28 Cdo 1904/2018, z 23. 6. 2021 sp. zn. 28 Cdo 1346/2021 či z 17. 3. 2020 sp. zn. 28 Cdo 154/2020). Žalobce proto nese povinnost a břemeno tvrzení a důkazní (prokázat), zda právě na jeho straně vznikla majetková újma (obdobně viz i např. rozsudek Nejvyššího soudu z 15. 7. 2008 sp. zn. 28 Cdo 2550/2008).

31. Žalobce k otázce zaplacení stavebních prací navrhl svůj výslech a svědecký výslech jednatele společnosti [právnická osoba], tedy tvrzeného dodavatele staveních prací (viz str. 2 a 7 protokolu o jednání z 19. 4. 2023).

32. Nicméně (tzv.) řízení sporné je ovládáno zásadou projednací. Účastník má tedy povinnost tvrzení (srov. § 101 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.) a povinnost důkazní (§ 120 odst. 1 o. s. ř.). Aby účastník mohl splnit svou zákonnou povinnost označit potřebné důkazy, musí především splnit svou povinnost tvrzení. Předpokladem důkazní povinnosti je tedy tvrzení skutečností účastníkem (§ 101 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.). Teorie procesního práva v této souvislosti hovoří o břemeni tvrzení. Mezi povinností tvrzení a povinností důkazní je úzká vzájemná vazba. Jestliže účastník nesplní svou povinnost tvrdit skutečnosti rozhodné z hlediska hypotézy právní normy, pak zpravidla ani nemůže splnit důkazní povinnost. Jinými slovy, nesplnění povinnosti tvrzení, tedy neunesení břemene tvrzení, má za následek, že skutečnost, kterou účastník netvrdil a která nevyšla jinak v řízení najevo, zpravidla nebude předmětem dokazování. Pokud soud dospěje k závěru, že určitá rozhodná skutečnost nebyla do řízení vnesena, rozhodne podle pravidel pro dělení břemene tvrzení. Nesplní-li účastník, kterého tíží povinnost tvrzení, tuto povinnost, je následkem rozhodnutí soudu, které vyzní nepříznivě pro tohoto účastníka řízení. Splnění povinnosti důkazní nemá bez předchozího splnění povinnosti tvrzení pro věc význam. Tato pravidla plynou i z ustálené judikatury či tzv. komentářové literatury [srov. usnesení Nejvyššího soudu z 4. 5. 2004 sp. zn. 29 Odo 257/2002 (publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 53/2005), rozsudek Nejvyššího soudu z 15. 7. 2008 sp. zn. 29 Odo 742/2006 (publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 20/2009), usnesení Nejvyššího soudu z 27. 6. 2003 sp. zn. 21 Cdo 121/2003, 29. 6. 2016 sp. zn. 22 Cdo 2237/2016, 25. 8. 2020 sp. zn. 22 Cdo 2082/2020, 12. 4. 2022 sp. zn. 28 Cdo 287/2022, bod 16., 21. a 22., či rozsudek Nejvyššího soudu z 30. 10. 2012 sp. zn. 33 Cdo 3912/2010; v právní teorii např. Bureš, J. - Drápal, L. - Krčmář, Z. - Mazanec, M.: Občanský soudní řád. Komentář. I. díl., 6. vydání, Praha, C. H. Beck 2003, str. 450-451)].

33. Tudíž z o. s. ř. i ustálené judikatury plyne, že označení svědků – či návrh výslechu účastníka -nemůže nahradit (povinnost) tvrzení, která jsou pro věc právně významná a neunesení břemene tvrzení znamená i zamítnutí důkazních návrhů účastníka (viz též např. usnesení Ústavního soudu z 14. 11. 2012 sp. zn. III. ÚS 3975/12, 31. 5. 2012 sp. zn. II. ÚS 747/12, 15. 3. 2016 sp. zn. III.ÚS 3356/15, bod 14. či usnesení Nejvyššího soudu z 2. 6. 2014 sp. zn. 23 Cdo 496/2013). Obdobně stran výslechu účastníka, „Výslech účastníka řízení je nezbytné rozlišovat od tvrzení účastníka, které může být součástí žaloby nebo jeho jiného podání soudu, nebo může být součástí ústního vyjádření při jednání… Výslech účastníka řízení má sloužit k tomu, aby jeho provedením byl soud přesvědčen o pravdivosti skutkových tvrzení, které účastník řízení má zájem dokazovat. Důkaz výslechem účastníka řízeni tak není určen k tomu, aby teprve při něm uváděl účastník řízení svá tvrzení o rozhodujících skutečnostech, naopak předpokládá, že potřebná tvrzení již byla přednesena a nyní tato tvrzení mají být prokázána. Jedná se v podstatě o poslední možnost, která účastníkovi řízeni zůstává, pokud nelze jeho tvrzení prokázat jinak. Navíc o výslechu účastníka řízení by měl tedy soud rozhodnout tehdy, kdy bude přesně vědět, které skutečnosti mají být tímto důkazem prokázány. Nemělo by proto přicházet v úvahu, aby teprve výslechem účastníka řízení byla doplňována neúplná či chybějící skutková zjištění.“ (srov. nález Ústavního soudu z 11. 1. 2005 sp. zn. Pl. ÚS 37/03; v judikatuře obecných soudů srov. obdobně např. rozsudek Nejvyššího soudu z 28. 12. 2000 sp. zn. 21 Cdo 1705/99, rozsudek Vrchního soudu v Praze z 16. 2. 2012 sp. zn.b12 Cmo 407/2011 dostupný na ASPI pod č. JUD226048CZ; v tzv. komentářové literatuře srov. obdobně např. komentář k § 131 o. s. ř. od Jaromíra Jirsy in Občanské soudní řízení.

2. část. Soudcovský komentář. Wolters Kluwer. 2023).

34. Z uvedených důvodů – již pro nesplnění břemene tvrzení - soud neprovedl důkaz výslechem žalobce a svědeckým výslechem jednatele obchodní korporace.

35. Třetí (přitom samostatný) důvod zamítnutí žaloby spočívá v tom, že žalobce neunesl břemeno tvrzení (a tím pádem ani důkazní) o tom, kdy přesně byla provedena jaká konkrétní část rekonstrukce (za níž žalobce zaplatil jakou konkrétní částku). Žalobce byl soudem v tomto ohledu marně vyzván a rovněž byl poučen o následcích nesplnění výzvy v podobě zamítnutí žaloby, v souladu s § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., a to již v usnesení z 9. 1. 2023 č. j. 47 C 216/2019-309 [bod I. písm. f) a bod III.]. Nadto soud na tuto písemnou výzvu soud odkázal i na 1. jednání (viz str. 6 dole protokolu o jednání z 19. 4. 2023). Přitom šlo již o opakovanou písemnou výzvu doručenou žalobci (srov. usnesení z 8. 6. 2020 č. j. 47 C 216/2016-39, bod II. písm. f) doručenou žalobci 12. 6. 2020). Žalobce výzvu soudu nesplnil, břemeno tvrzení neunesl, jeho tvrzení o rekonstrukcích nebyla konkrétní, nýbrž vágní (srov. např. podání žalobce z 28. 1. 2023: „Stavební práce probíhaly průběžně od roku 2014 do roku 2017. Některé zamýšlené práce nebyly provedeny (venkovní fasáda, nebo rekonstrukce bytu v přízemí)… Stavební práce byly provedeny v období 3Q roku 2014 až 1Q roku 2017… rekonstrukce bytu ve druhém podlaží byla provedena do konce roku 2014, rekonstrukce bytu v podkroví a nová střecha byly provedeny do konce roku 2015. V průběhu roku 2016 byl rekonstruován byt ve sníženém přízemí a domovní chodba se schodištěm. Vnitřní instalace společné pro všechny byty byly rekonstruovány průběžně dle potřeb souvisejících prací v bytech…“; srov. podobně vágní tvrzení o rozsahu rekonstrukcí ze strany žalobce v bodě IV. žaloby z 17. 9. 2019 či na str. 2 protokolu o jednání z 19. 4. 2023). Žalobce kupříkladu nespecifikoval, v čem konkrétně spočívala rekonstrukce toho kterého bytu, domovní chodby se schodištěm, vnitřní instalace, „nová střecha“ atd. Tu soud odkazuje (již co do možností žalobcových tvrzení) např. na bod IV. žaloby z 17. 9. 2019, dle něhož to byl právě žalobce, který „v letech 2014 – 2016 obstaral a organizoval rekonstrukci objektu [adresa]“.

36. I když je majetkový prospěch obohaceného poměřován zvýšením obvyklé hodnoty věci, stále platí, že je potřeba nejprve tvrdit (a posléze doložit), že toto zhodnocení nastalo právě (a jen) v důsledku investic (provedených či financovaných) ochuzeným, tedy že je zde přítomen kauzální vztah mezi investicemi ochuzeného a prospěchem obohaceného. Podle ustálené judikatury odpovídá výše bezdůvodného obohacení rozdílu mezi hodnotou věci před investicemi a poté (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu z 22. 9. 2020 sp. zn. 22 Cdo 2068/2019). Aby bylo možné posoudit hodnotu nemovitosti před investicemi a po investicích, nezbytným předpokladem logicky je zjistit, jaké investice byly ochuzeným provedeny či financovány. Neunesení břemene tvrzení (a důkazního) v tomto ohledu by neumožňovalo stanovit, jaký díl zhodnocení nemovitosti připadá na vrub činnosti ochuzeného (žalobce) a nakolik jde o výsledek jiných faktorů - např. vývoje cen na trhu s nemovitostmi a zejména výsledek úsilí jiných osob. V tomto smyslu soud odkazuje i např. na usnesení Nejvyššího soudu z 12. 4. 2022 sp. zn. 28 Cdo 287/2022, bod 14. až 22.

37. Soud nadto dodává, že unesení břemene tvrzení ze strany žalobce ohledně konkrétností té které rekonstrukce bylo o to více potřebné s ohledem následující okolnosti. Žalovaná se bránila, že si žalobce přisvojuje rekonstrukce provedené dříve, nezajišťované žalobcem, k čemuž přitom označila důkazy a tyto byly provedeny [srov. zejména úřední záznam o podaném vysvětlení [jméno FO] před policejním orgánem z 8. 4. 2022 č. j. [Anonymizováno] němž [jméno FO] uvedl, že v době po 2014 [jméno FO] s bývalou manželkou žalobce rekonstruovali spodní byt, [jméno FO] tam dělal kuchyň, kupovali dveře, podlahy, opravili a natřeli okna a že v horním bytě [jméno FO] dokončoval a financoval kuchyň; srov. i rozsudek Městského soudu v Brně z 7. 5. 2014 č. j. [spisová značka], str. 6, rekapitulující výpověď Ing. [jméno FO] v tom smyslu, že rekonstrukce jednoho bytu v nemovitosti probíhala již v roce 2007 a že cena rekonstrukce se započítávala na nájem a že v roce 2009 vyměnil kotel; srov. též důkaz Vyúčtováním nájemného z 1. 7. 2010 stran pronajímatele [jméno FO] a obchodní společnosti [právnická osoba] jakožto nájemce, za kterého jednal právě Ing. [jméno FO], z něhož plyne, že docházelo k započítávání ceny rekonstrukce do nájmu; přitom tyto rekonstrukce ze strany [právnická osoba] i žalobce v podstatě potvrdil, když tvrdil, že šlo o rekonstrukce v roce 2004, 2005 či 2006 a byly prostorově omezené – srov. závěrečný návrh žalobce str. 3 protokolu o jednání z 26. 5. 2023; srov. i usnesení Městského ředitelství [Anonymizováno] [adresa] z 10. 9. 2021 č. j. [Anonymizováno], str. 2, a to: 1) jednak v části rekapitulující výslech obviněné Mgr. [jméno FO] (bývalé manželky žalobce), o tom, že se do domu nastěhovala v roce 2014 a postupně rekonstruovala byt, ve kterém bydlela – i ostatní byty, které se uvolnily po dalších nájemcích - na svoje náklady, 2) jednak v části rekapitulující výslech žalobce v tom smyslu, že potvrdil skutečnosti uváděné tehdy Mgr. [jméno FO]].

38. Požadované doplnění tvrzení nemohlo být nahrazeno žalobcovým označením důkazů (srov. např. návrh důkazů žalobce k prokázání rozsahu rekonstrukcí v podobě výslechu žalobce, jednatele obchodní korporace [právnická osoba] a bývalé manželky žalobce Mgr. [jméno FO]); již proto, že pokud nebylo vyjasněno, co přesně má být prokazováno, nebylo možné k takovému dokazování přistoupit (srov. text shora tohoto rozsudku a tam demonstrativně citovanou judikaturu, mj. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 287/2022, bod 16.).

39. Pokud jde o jiné důkazy než výslechy, na které žalobce ohledně rekonstrukcí odkázal (listinné důkazy či znalecké posudky), tak soud uvádí následující. Vylíčení právně významných skutečností může mít zprostředkovaně původ i v odkazu na důkaz, který žalobce coby důkazní materiál připojí k žalobě a na který v textu žaloby výslovně odkáže; jde však o výjimku ze zásady, že vylíčení všech pro rozhodnutí věci významných skutečností jsou účastníci povinni uvést [viz např. § 101 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a § 118a odst. 1 o. s. ř.] a jako výjimka by měla být aplikována restriktivně (ostatně obdobně srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu z 15. 7. 2008 sp. zn. 29 Odo 742/2006, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 38/2009). Především však žalobcem označené důkazy (listiny, znalecké posudky) deficit břemene tvrzení neodstraňovaly, a to tím méně přehledně, srozumitelně. K tomu soud odkazuje i na ustálenou judikaturu, podle níž soud nemusí akceptovat vylíčení rozhodných skutečností pomocí listin přiložených k žalobě vždy; hlavním kritériem je přehlednost, přičemž pokud žalobce přiloží k žalobě listiny nepřehledné či nesrozumitelné, soud takové vylíčení skutkových okolností neakceptuje (viz např. usnesení Nejvyššího soudu z 26. 1. 2016 sp. zn. 32 Cdo 3398/2015).

40. Žalobce odkázal na listinný důkaz označený jako „Odborný posudek č. [hodnota]-[Anonymizováno]“ zpracovaný znalcem Ing. [jméno FO] 13. 1. 2019, který soud provedl jako listinný důkaz (nešlo o znalecký posudek). V něm však nebyly uvedeny všechny právně významné skutečnosti ve smyslu bodu 29. a 35. tohoto rozsudku. Samotný Ing. [Anonymizováno] tam (str. 5) uvedl, že k rekonstrukci nebyla doložena žádná smluvní ani projektová dokumentace se zaměřením původního stavu a stavu nového (po rekonstrukci) ani stavební deník a že znalci byly poskytnuty pouze nabídkové rozpočty společnosti [Anonymizováno] [právnická osoba]. Ing. [Anonymizováno] tak sestavil jen „předpokládaný obsah předmětné rekonstrukce domu“ (viz str. 8) a uvedl, že „časový odstup několika let od dokončení rekonstrukce a neexistence podrobných informací o přesném rozsahu a způsobu provádění předmětné rekonstrukce neumožňuje sestavit klasický podrobný položkový rozpočet prací, tak jak je ve stavební praxi běžné. V tomto případě již nebylo možné zpětně zjistit přesné výkazy výměr provedených konstrukcí a prací (z velké části se jedná o konstrukce skryté). Výpočet hodnoty je tak založen na agregovaných položkách Cenové soustavy ÚRS (publikace Vím za kolik, vydání 2018). Dále na předpokladu, že byly v rámci realizace dodrženy obvyklé postupy provádění stavebních prací a normy a standardy platné v České republice. A na odborném úsudku znalce vycházejícího ze získaných informací a podkladů… Výkazy výměr jednotlivých konstrukcí a prací byly odvozeny z předložených nabídkových rozpočtů firmy [právnická osoba]…“ (str. 8). Rekonstrukce je nadto i Ing. [jméno FO] (str. 8) vymezena obdobně neurčitě jako tvrzení žalobce v tomto řízení, a již z tohoto důvodu nelze dovodit, že by žalobce listinným důkazem „Odborný posudek č. [hodnota]-[Anonymizováno]“ nahradil všechny právně významné skutečnosti ve smyslu bodu 29. a 35. odůvodnění tohoto rozsudku. Jak ostatně přiléhavě namítla žalovaná (v podání z 8. 3. 2023, bod 11., 15., 16.), Ing. [Anonymizováno] tam propočítává jen abstraktní hypotetické stavební práce a jejich cenu, toliko hádá obsah rekonstrukce vzhledem k absenci potřebných podkladů a záznamů o průběhu rekonstrukce, kdy z velké části se mělo jednat v případě orientačních cenových nabídek o skryté rekonstrukce, jejichž reálné provedení nebylo možné prověřit a že vycházel z hypotetických nabídek informativního nezávazného charakteru, které si může nechat zpracovat kdokoli v libovolném rozsahu na cokoli (které tak neprokazují, že ty které tam nabízené stavební práce v tom kterém rozsahu za tu kterou tam uvedenou částku byly skutečně zakoupeny a realizovány).

41. Obdobně nemohl nedostatek žalobních tvrzení odstranit ani žalobcem předložený (a k důkazu provedený) znalecký posudek č. [č. účtu] od znalecké kanceláře [právnická osoba]. z 12. 5. 2023. Tento znalecký posudek byl proveden na základě místního šetření z 9. 7. 2021, kdy však znalecká kancelář nevykonala prohlídku nemovitosti zevnitř, ale jen obhlídku zvenčí (str. 3 posudku). Ani v tomto znaleckém posudku nebyla konkrétně popsána rekonstrukce nemovitosti (viz obdobně – jako žalobcův - vágní popis na str. 5 a 6, bod 3. 4. znaleckého posudku) a dokonce znalecká kancelář uvádí, že „části výkresů a schémat chybí nebo jsou špatně čitelné, proto jsou tedy plochy stanovené v tomto znaleckém posudku částečně i odborným odhadem zpracovatele ocenění“ (str. 8 posudku). Jak přiléhavě uvádí i žalovaná (v podání z 25. 5. 2023, bod 30. - 32., 39. – 40.), tento znalecký posudek neobsahuje konkrétní údaje o rozsahu tvrzené rekonstrukce, soupis toho, co vše mělo být předmětem rekonstrukce a jak konkrétně tato rekonstrukce byla provedena, není zadokumentován stav nemovitosti před rekonstrukcí, a za použití jakých materiálů a neobsahuje ani údaj o tom, za jakou cenu byla rekonstrukce provedena a znalecká kancelář se vyjadřuje ve spekulacích, že „pravděpodobně“ absentovaly větší opravy a renovace (viz str. 5 posudku, bod 3. 4.).

42. Ani ve znaleckém posudku z 17. 5. 2013 č. [hodnota]-140/13 od znaleckého ústavu [právnická osoba]. nebyly uvedeny všechny právně významné skutečnosti ve smyslu bodu 29. a 35. tohoto rozsudku (srov. důkaz tímto znaleckým posudkem). To již z důvodu, že tento posudek byl vypracován z 17. 5. 2013, tedy před rekonstrukcemi žalobcem tvrzenými (žalobce tvrdil rekonstrukce z doby od 2014 do 2016). Navíc z tohoto posudku plyne datum místního šetření znaleckého ústavu dne 23. 1. 2013, a proto tento posudek nemohl z povahy věci zdokumentovat (a popsat) relevantní stav nemovitosti v době před započetím tvrzené rekonstrukce, tedy v roce 2014. Nadto z posudku plyne, že byt ve 2. NP a některé prostory v 1. PP nebyly znaleckému ústavu zpřístupněny a nebylo tedy možné ověřit technický stav a úroveň vybavení zbylých interiérových prostor a jednotlivých konstrukcí (viz str. 3 posudku, bod 2.).

43. Není sice zcela vyloučeno, aby žalobce splnil svoji povinnost tvrzení odkazem na existující znalecký posudek, to však z logiky věci jen tehdy, jestliže z něj vyplývají právně významné skutečnosti, které je žalobce povinen tvrdit (v ustálené judikatuře srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 16. 10. 2019 sp. zn. 25 Cdo 3014/2018 či rozsudek Nejvyššího soudu z 30. 1. 2018, sp. zn. 25 Cdo 4994/2016, uveřejněný pod číslem 31/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a to i co do právní věty zdůrazňující požadavek na konkrétní popis právně relevantních skutečností ve znaleckém posudku, aby bylo možné dovodit, že žalobce splní svou povinnost tvrzení i odkazem na znalecký posudek). Všechny rozhodné skutečnosti však ze žalobcem předložených důkazů (ani znaleckého posudku) nevyplývaly (srov. text shora). Přiměřeně je zde aplikovatelné mj. usnesení Nejvyššího soudu z 16. 10. 2019 sp. zn. 25 Cdo 3014/2018, podle kterého by znalecký posudek přiložený k žalobě musel obsahovat konkrétní popis aktuálního zhoršeného zdravotního stavu a z něj plynoucích obtíží ve srovnání se stavem předchozím; přiměřeně lze v nyní souzené věci argumentovat, že žalobce nepředložil žádný důkaz (ani znalecký posudek), který by obsahoval např. konkrétní popis rekonstrukcí, tedy konkrétní popis stavu nemovitosti (bezprostředně) před rekonstrukcí a konkrétní popis nemovitosti (bezprostředně) po rekonstrukci.

44. Ze shora uvedeného plyne, že již ze tří samostatných důvodů (které obstojí jako důvod zamítnutí žaloby samostatně) bylo nezbytné žalobu jako nedůvodnou zamítnout, a proto – pro nadbytečnost - soud neprováděl již další účastníky navržené důkazy (zejména důkazní návrh žalobce výslechem svědků k prokázání tvrzení žalobce, že žalovaná na jednání v březnu 2017 popřela existenci dohody a investice žalobce – viz str. 7 protokolu o jednání z 19. 4. 2023). Takové důkazy by nic nemohly změnit na nutnosti žalobu v plném rozsahu zamítnout.

45. Žalovaná byla v řízení zcela úspěšná, a má proto v souladu s § 142 odst. 1 o. s. ř. právo na plnou náhradu nákladů řízení. Její náklady řízení jsou tvořeny především náklady právního zastoupení.

46. Při určení odměny a náhrady hotových výdajů právního zástupce žalované soud postupoval dle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif – dále jako „AT“). Výše odměny za ten který úkon právní služby vyplývá z § 7 bodu 6. AT. Žalobou se žalobce domáhal uložení povinnosti žalované zaplatit částku celkem ve výši 4 027 892,25 Kč. Této tarifní hodnotě (§ 8 odst. 1 AT) odpovídá odměna za jeden úkon právní služby ve výši 24 420 Kč. Výše paušální náhrady hotových výdajů je upravena v § 13 odst. 3 AT a činí 300 Kč/úkon.

47. Za těchto podmínek došlo v průběhu řízení k těmto úkonům právní služby žalované: 1) převzetí a příprava zastoupení - § 11 odst. 1 písm. a) AT – odměna 24 420 Kč, paušální náhrada hotových výdajů 300 Kč, 2) procesní podání ze dne 9. 11. 2019 (námitka místní nepříslušnosti) - § 11 odst. 3, odst. 2 písm. c) AT – odměna v poloviční výši, tj. 12 210 Kč, paušální náhrada hotových výdajů 300 Kč, 3) procesní vyjádření ze dne 20. 7. 2020 - § 11 odst. 3, odst. 2 písm. c) AT – odměna v poloviční výši, tj. 12 210 Kč, paušální náhrada hotových výdajů 300 Kč, 4) procesní vyjádření ze dne 12. 8. 2020 (vyjádření k žádosti žalobce o osvobození od soudních poplatků) - § 11 odst. 3, odst. 2 písm. c) AT – odměna v poloviční výši, tj. 12 210 Kč, paušální náhrada hotových výdajů 300 Kč, 5) procesní vyjádření ze dne 6. 12. 2020 (vyjádření k odvolání žalobce proti rozhodnutí o nepřiznání osvobození od soudních poplatků) - § 11 odst. 3, odst. 2 písm. c) AT – odměna v poloviční výši, tj. 12 210 Kč, paušální náhrada hotových výdajů 300 Kč, 6) procesní vyjádření žalované ze dne 31. 8. 2021 (vyjádření k odvolání žalobce proti rozhodnutí o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku) dle § 11 odst. 3, odst. 2 písm. c) AT -odměna v poloviční výši, tj. 12 210 Kč, paušální náhrada hotových výdajů 300 Kč, 7) procesní vyjádření žalované ze dne 12. 4. 2022 (vyjádření k odvolání žalobce proti rozhodnutí o nepřiznání osvobození od soudních poplatků) dle § 11 odst. 3, odst. 2 písm. c) AT - odměna v poloviční výši, tj. 12 210 Kč, paušální náhrada hotových výdajů 300 Kč.

48. Žalované tak na náhradě nákladů právního zastoupení náleží náhrada odměny jejího tehdejšího právního zástupce ve výši 97 680 Kč a paušální náhrady hotových výdajů zástupce ve výši 2 100 Kč, tj. celkem ve výši 99 780 Kč. Právní zástupce žalované nebyl plátcem DPH.

49. V další fázi řízení žalovaná byla zastoupena jen obecným zmocněncem. Ve smyslu § 151 odst. 3 o. s. ř. účastníku, který nebyl v řízení zastoupen zástupcem podle § 137 odst. 2 o. s. ř. a který nedoložil výši hotových výdajů svých nebo svého jiného zástupce, přizná soud náhradu v paušální výši určené zvláštním právním předpisem. Paušální náhrada zahrnuje hotové výdaje účastníka a jeho zástupce. Dle ust. § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu (dále jako „vyhláška“), činí paušální náhrada za jeden úkon částku 300 Kč. Zmocněnec žalované vykonal následující úkony: 1) vyjádření žalované z 8. 11. 2022 (Vyjádření k dalšímu procesnímu postupu v případě podání další žádosti žalobce o osvobození od soudních poplatků) [§ 1 odst. 3 písm. a) vyhlášky per analogiam], 2) vyjádření žalované z 14. 2. 2023 (Vyjádření k důkazním návrhům žalobce) dle § 1 odst. 3 písm. a) vyhlášky, 3) vyjádření žalované k žalobě ze dne 8. 3. 2023 dle § 1 odst. 3 písm. a) vyhlášky, 4) příprava účasti na jednání u Městského soudu v Brně dne 19. 4. 2023 dle § 1 odst. 3 písm. b) vyhlášky, 5) až 7) účast při soudním jednání u Městského soudu v Brně dne 19. 4. 2023 přesahující 4 hodiny (od 8:30 do 13:30) dle § 1 odst. 3 písm. c) vyhlášky - 3 úkony, 8) vyjádření žalované (k žalobě) ze dne 12. 5. 2023 (vyjádření v rámci poskytnuté lhůty k doplnění tvrzení) dle § 1 odst. 3 písm. a) vyhlášky, 9) vyjádření žalované ze dne 25. 5. 2023 (vyjádření ke znaleckému posudku předloženému žalobcem) dle § 1 odst. 3 písm. a) vyhlášky, 10) příprava účasti na jednání u Městského soudu v Brně dne 26. 5. 2023 dle § 1 odst. 3 písm. b) vyhlášky, 11) a 12) účast při soudním jednání u Městského soudu v Brně dne 26. 5. 2023 přesahující 2 hodiny (od 8:30 do 10:36) dle § 1 odst. 3 písm. c) vyhlášky - 2 úkony, 13) účast při soudním jednání u Městského soudu v Brně dne 31. 5. 2023 (od 10:00 do 10:24) dle § 1 odst. 3 písm. c) vyhlášky.

50. Paušální náhrada nákladů právně nezastoupené žalované za celkový počet 13 úkonů po 300 Kč tudíž činí 3 900 Kč.

51. Dále jde o trojí cestovné (jakožto podmnožinu hotových výdajů) na cestu z bydliště obecného zmocněnce žalované k jednání u Městského soudu v Brně a zpět, a to na jednání dne 19. 4. 2023, 26. 5. 2023 a 31. 5. 2023 v celkové výši 3 523,31 Kč. K výši cestovného 1 174,77 Kč za jednu jízdu (tam a zpět) soud dospěl následovně: vozidlo [Anonymizováno], v celkem [hodnota] km při sazbě základní náhrady za 1 km jízdy u osobních silničních motorových vozidel ve výši 5,20 Kč a průměrné spotřebě motorové nafty dle TP 8,7 litrů/100km při průměrné ceně za 1 litr motorové nafty ve výši 44,10 Kč, činí celková základní náhrada částku ve výši 676 Kč a cena spotřebovaných pohonných hmot částku ve výši 498,77 Kč, tedy celkem 1 174,77 Kč (viz vyhláška č. 467/2022 Sb., o změně sazby základní náhrady za používání silničních motorových vozidel a stravného a o stanovení průměrné ceny pohonných hmot pro účely poskytování cestovních náhrad pro rok 2023).

52. Celkem tak je žalobce povinen zaplatit žalované náklady řízení ve výši 107 203 Kč ve lhůtě do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (viz § 160 odst. 1 o. s. ř.).

53. Soud přizná odměnu pouze za účelné úkony právní služby, tj. pokud byly potřebné k účelnému uplatnění nebo bránění práva (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 29. 7. 2015 sp. zn. 25 Cdo 1610/2014 či 29. 7. 2015, sp. zn. 25 Cdo 1748/2015; usnesení Ústavního soudu z 18. 7. 2013 sp. zn. I. ÚS 1766/13). Kritérium účelnosti je zakotveno již v § 142 odst. 1 o. s. ř.

54. Žalovaná si vyúčtovala i náklady právního zastoupení za poradu přesahující 1 hodinu uskutečněnou dne 20. 7. 2020 po doručení doplnění žaloby a dále dne 31. 8. 2021. Soud však náklady právního zastoupení žalobkyni za tyto porady nepřiznal, a to již pro neúčelnost. Počet porad je omezen kritériem účelnosti a poměru k složitosti věci a z okolnosti případu a dané procesní situace si soud o účelnosti úkonu musí učinit úsudek (viz např. usnesení Krajského soudu v Brně z 28. 2. 2023 č. j. 70 Co 29/2023-109).

55. Pokud jde o poradu z 20. 7. 2020, v potvrzení o poradě s advokátem je uvedeno, že se porada týkala volby dalšího procesního postupu ve věci 47 C 216/2019 po doručení doplnění žaloby z 3. 7. 2020 a rozboru tohoto podání s žalovanou. Nicméně v tehdejší fázi řízení – a ostatně ještě dlouho poté - teprve probíhalo poplatkové „řízení“ a žalovaná ani nebyla soudem vyzývána k vyjádření k žalobě. Ostatně výstupem porady z 20. 7. 2020 nebylo žádné podání žalované, které by se týkalo věci samé, tj. i doplnění žaloby. Soud tak nepřiznal žalobkyni náklady za poradu z 20. 7. 2020 již pro neúčelnost.

56. Pokud jde o poradu z 31. 8. 2021, v potvrzení o poradě advokáta s klientem z 31. 8. 2021 je uvedeno, že porada se týkala rozboru usnesení o zastavení řízení a přípravy vyjádření k odvolání žalobce proti usnesení o zastavení řízení. Ze spisu plyne, že den po poradě, tj. 1. 9. 2021 zástupce žalované doručil soudu písemné vyjádření k odvolání žalobce proti usnesení z 24. 5. 2021 č. j. 47 C 216/2019-160 o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku. Pro sepis vyjádření v soudním řízení k podání druhého účastníka je zásadně potřebné, aby advokát znal stanovisko klienta. Proto řádnému sepisu (či odeslání) vyjádření zpravidla předchází porada s klientem o tom, co má být (je) obsahem písemného výstupu. Poradu s klientem, po které následuje písemné podání doručené soudu, tak zásadně nelze honorovat samostatně jako jeden úkon dle advokátního tarifu. Úvaha soudu tu je založena na hledisku věcném, tedy skutečnosti, že tyto úkony (zde porada a následné písemné vyjádření doručené soudu) spolu úzce souvisí, resp. že provedení jednoho úkonu je nedílnou součástí provedení úkonu druhého, a to do té míry, že by druhý úkon bez provedení úkonu prvního vůbec nenastal. Soud tak nepřiznal žalované ani náhradu za poradu z 31. 8. 2021, když žalované přiznal náhradu nákladů za písemný výstup z této porady, tj. za vyjádření žalované ze dne 31. 8. 2021. Takto soud postupoval i ve shodě se soudní praxí (viz např. usnesení Krajského soudu v Brně z 28. února 2023 č. j. 70 Co 29/2023-109, zejména bod 12.).

57. Soud nepřiznal žalované pro neúčelnost též jí vyúčtované náklady právního zastoupení za sepis vyjádření z 6. 9. 2021 a 25. 10. 2021, jelikož v obou případech šlo jen o doplnění vyjádření k odvolání žalobce proti usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku a soud již přiznal žalované náklady za prvotní vyjádření k uvedenému odvolání žalobce (šlo o vyjádření žalované z 31. 8. 2021). Obsah podání žalované z 6. 9. 2021 a 25. 10. 2021 mohl být obsažen již v prvotním vyjádření z 31. 8. 2021 a pokud tam nebyl, tak to nelze klást k tíži žalobci.

58. Z obdobného důvodu, tj. pro neúčelnost, soud nepřiznal žalované náklady právního zastoupení za jí vyúčtované doplnění vyjádření z 12. 7. 2022 k odvolání žalobce proti usnesení o nepřiznání osvobození od poplatku, neboť tam obsažené mohlo být obsaženo již v prvotním vyjádření žalované z 12. 4. 2022 k odvolání žalobce.

59. Soud pro neúčelnost nepřiznal žalované náhradu hotových výdajů za návrh na odmítnutí žaloby z 7. 2. 2023, a to již z důvodů uvedených soudem žalované v přípise z 14. 2. 2023 na č. l. 361.

60. Soud pro neúčelnost nepřiznal žalované náhradu hotových výdajů za sepis vyjádření (k žalobě) z 9. 3. 2023, a to již proto, že bylo datováno jen dnem následujícím po vyjádření žalované k žalobě z 8. 3. 2023 a bylo zasláno soudu 20. 3. 2023 a vyjádření k žalobě datované 8. 3. 2023 bylo soudu zasláno 18. 3. 2023. Žalovaná mohla vtělit obsah již tehdy existujícího podání do podání doručeného soudu 18. 3. 2023 a poslat soudu podání jediné, za které by jí náležela jen jedna náhrada hotových výdajů. V tomto kontextu šlo o materiálně vzato o jedno jediné podání. podání) žalované ani náhradu hotových výdajů za podání žalované z 9. 5. 2023 (námitka promlčení), jelikož toto podání soudu doručila 12. 5. 2023, tj. ve stejný den, kdy soudu doručila i vyjádření ze dne 12. 5. 2023 k žalobě (obě podání tak mohla spojit v jedno jediné a pokud tak nepostupovala, nelze to klást k tíži žalobce ve smyslu jeho povinnosti hradit žalované náklady za takové podání). Přitom soud přiznal žalované náhradu hotových výdajů za vyjádření z 12. 5. 2023 k žalobě.

62. Soud pro neúčelnost nepřiznal žalované náhradu hotových výdajů za podání z 18. 5. 2023 (č. l. 443). Již proto, že šlo o reakci na výzvu soudu k předložení důkazů z 17. 5. 2023 (č. l. 435), v níž však byla žalovaná upozorněna na to, že nesplnila již předchozí výzvu soudu k (fyzickému) předložení důkazů (tj. nejen jejich označení), a proto svým podáním z 18. 5. 2023 jen svůj postup vysvětlovala. Navíc v dalším obsahu téhož podání (z 18. 5. 2023) žalovaná v podstatě jen opakovala své předchozí námitky a argumentaci.

63. Ze shora uvedených důvodů soud nepřiznal žalované náklady řízení v jí vyúčtované výši 195 374,31 Kč, nýbrž přiznal jí „jen“ náhradu nákladů řízení ve výši 107 203 Kč.