47 C 216/2021-64

Rubrum

Městský soud v Brně rozhodl předsedou senátu JUDr. Radkem Malenovským jako samosoudcem ve věci žalobce: ; [celé jméno žalobce], narozený dne [datum] bytem [adresa žalobce] zastoupený advokátem Mgr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa], [obec a číslo] proti žalovanému: ; [název žalované], IČO: [osobní údaje žalovaného] sídlem [adresa], [obec] zastoupený advokátkou JUDr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa], [obec] o zaplacení 79 400 Kč s příslušenstvím – smluvní pokuta takto:

Výrok

I. Zamítá se žaloba požadující zaplacení částky 79 400 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 79 400 Kč od 22. 9. 2021 do zaplacení.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku ve výši 27 830 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám zástupkyně žalovaného.

Odůvodnění

1. Žalobce se domáhal zaplacení smluvní pokuty 79 400 Kč s úrokem z prodlení z následujících důvodů. Vyúčtování nákladů a záloh za služby za rok 2018, 2019 a 2020 doručené žalobci žalovaným není podepsané, proto žalovaný porušil povinnost doručit žalobci vyúčtování do 4 měsíců od skončení zúčtovacího období. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci smluvní pokutu (§ 13 zákona č. 67/2013 Sb.), když podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 2778/2019 musí být ve vyúčtování uvedeno, kdo a kdy jej vyhotovil, přičemž nebylo-li vyúčtování provedeno řádně, hledí se na něj, jako by nebylo provedeno vůbec. Vyúčtování za rok 2018 a 2020 žalobce obdržel v řádném termínu, vyúčtování za 2019 žalovaný zaslal až 30. 11. 2020.

2. Žalovaný navrhl žalobu zcela zamítnout, když originál vyúčtování je podepsán a založen ve spise SVJ a vlastníkům jednotek je zasílán opis s uvedením jména podepsané osoby s doložkou„ v. r.“.

3. Soud důkazy hodnotil podle § 132 o. s. ř., tedy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom přihlížel ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Soud dospěl k následujícím skutkovým zjištěním.

4. Žalobce je vlastníkem bytové jednotky [číslo] v domě na adrese [ulice a číslo] v [obec] a je členem žalovaného (nesporné mezi účastníky).

5. Žalovaný doručil žalobci vyúčtování skutečné výše nákladů a záloh za jednotlivé služby spojené s užíváním bytu žalobce za rok 2018, 2019 a 2020, přičemž tato vyúčtování nebyla vlastnoručně podepsána, na místo podpisu je na nich uvedeno„ za výbor [anonymizováno] [ulice a číslo] [příjmení] [jméno] – předseda v. r. [příjmení] [jméno] – místopředseda v. r.“, přičemž vyúčtování za rok 2018 je datováno 15. 4. 2019, vyúčtování za rok 2019 je datováno 30. 3. 2020 a vyúčtování za rok 2020 je datováno 11. 4. 2021 (důkaz těmito třemi vyúčtováními).

6. Vyúčtování služeb za rok 2018 žalovaný doručil žalobci do jeho domovní schránky 30. 4. 2019 v domě na adrese [adresa]). Mezi účastníky bylo nesporné, že toto vyúčtování žalovaný žalobci doručil včas, tj. do 30. 4. 2019 (viz i žalobní tvrzení:„ Žalobce obdržel v řádném termínu pouze vyúčtování za roky 2018 a 2020“).

7. Vyúčtování služeb za rok 2019 podal žalovaný k poštovní přepravě 15. 4. 2020 s adresou doručení žalobci na [ulice a číslo] v [obec]. Dne 16. 4. 2020 pošta vyúčtování doručovala, ale žalobce nebyl zastižen, proto 16. 4. 2020 uložila zásilku a informovala o tom žalobce a téhož dne napsala mail žalobci o uložení zásilky. Dne 22. 4. 2020 pošta žalobci napsala mail o blížícím se konci úložní doby. Žalobce si ale vyúčtování na poště nevyzvedl a dne 30. 4. 2020 pošta vrátila vyúčtování zpět žalovanému. Tyto skutečnosti soud zjistil z podacího lístku z 15. 4. 2020 a Sledování zásilek.

8. Žalovaný 30. 4. 2020 vhodil vyúčtování služeb za rok 2019 do poštovní schránky žalobce v domě, ve kterém vlastní byt ([ulice a číslo] v [obec]), schránka byla označena jménem žalobce (důkaz: Zápis o doručení vyúčtování za rok 2019 vhozeném do domovní schránky dne 30. 4. 2020 – č. l. 39).

9. Vyúčtování služeb za rok 2019 bylo provedeno k důkazu (sdělením podstatného obsahu) při jednání 3. 9. 2020 v řízení sp. zn. 34 C 105/2019 u Městského soudu v Brně, jehož byl žalobce účastníkem, žalobce byl na jednání přítomen (důkaz protokolem z 3. 9. 2020). V uvedeném řízení (34 C 105/2019) žalobce 14. 5. 2019 napsal mail Městskému soudu v Brně z mailové adresy [email], že zásilka soudem zaslaná žalobci na adresu [adresa žalované a žalobce] (t. j. žalobce měl přehled o tom, co mu chodí za zásilky do schránky na [anonymizována dvě slova]) a požádal o opětovné zaslání (důkaz mailem žalobce ze spisu 34 C 105/2019).

10. Stran vyúčtování služeb za rok 2020 mezi účastníky bylo nesporné, že jej žalovaný žalobci doručil včas, tj. do 30. 4. 2021 (viz i žalobní tvrzení:„ Žalobce obdržel v řádném termínu pouze vyúčtování za roky 2018 a 2020“).

11. Ve spise žalovaného se nachází originál vyúčtování skutečné výše nákladů a záloh za jednotlivé služby spojené s užíváním bytu žalobce za rok 2018, 2019 a 2020, přičemž tyto obsahují vlastnoruční podpisy [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] (důkaz kopiemi těchto originálů vyúčtování na č. l. 28 až 30; originály byly předloženy k nahlédnutí na jednání soudu dne 20. 4. 2022 – viz str. 2 protokolu o jednání na č. l. 33).

12. Žalovaný 28. 3. 2018 přijal interní směrnici o zajišťování a doručování vyúčtování společné elektřiny a vody pro členy žalovaného m. j. ve smyslu, že originál vyúčtování opatřený podpisem bude založen v účetnictví společenství (bytového družstva) a opis doručovaný členům bude nahrazen označením v. r. a bude doručován členům žalovaného vhozením do příslušení domovní poštovní schránky na adrese [adresa] (důkaz touto interní směrnicí žalovaného).

13. Žalovaný v dopise z 15. 6. 2018 adresovaném žalobci označil žalobce v záhlaví dopisu adresou„ [adresa žalobce], Slovenská republika“ (důkaz tímto dopisem).

14. Žalobce advokátce žalovaného odeslal dopis dne 2. 1. 2019 ze [země] - z [anonymizována dvě slova] (důkaz podacím lístkem z 2. 1. 2019) a dne 19. 3. 2019 i 23. 5. 2019 odeslal dopis žalovanému z [anonymizováno] na [země] (důkaz dopisem a podacím lístkem z 19. 3. 2019 a 23. 5. 2019), přičemž v obou dopisech (z 19. 3. 2019 a 23. 5. 2019) požádal o doručování na [anonymizováno] [číslo], [PSČ] [anonymizováno] jako adresu jeho trvalého pobytu, o což požádal i advokát žalobce v dopise z 30. 4. 2021 a 15. 6. 2021 adresovaném advokátce žalovaného (důkaz dopisem z 30. 4. 2021 a 15. 6. 2021).

15. Žalobce má trvalý pobyt od 31. 10. 1980 na [země] – [anonymizováno] [číslo], [anonymizováno] (důkaz Potvrdeniem o pobyte od města [obec] z 22. 7. 2021).

16. V katastru nemovitostí byla u žalobce (jako vlastníka bytové jednotky [číslo] v domě na adrese [adresa] adresa [adresa žalované a žalobce] (důkaz Nahlížením do katastru nemovitostí z 28. 3. 2019, 16. 12. 2020 a 30. 5. 2021).

17. Advokát žalobce v dopise z 1. 11. 2021 napsal advokátce žalovaného, že s ohledem na to, že v současné době je již v katastru nemovitostí uvedena adresa žalobce v souladu s faktickým stavem – tedy [anonymizováno] [číslo], [anonymizováno], [země] – žádá žalobce o opravu tohoto osobního údaje. Dále tomto dopise napsal, že žalobce doložil adresu svého trvalého bydliště ve svém podání z 23. 7. 2021, kdy žalovanému předložil potvrzení o jeho trvalém pobytu. Tyto skutečnosti soud zjistil z důkazu dopisem z 1. 11. 2021.

18. Žalovaný – v reakci na žádost žalobce o opravu osobních údajů, aby žalovaný vedl ohledně osoby žalobce údaje ohledně adresy [adresa žalobce], Slovensko a„ Email: žádný“ – napsal žalobci, že z veřejně dostupné evidence katastru nemovitostí žalovaný ověřil, že údaje zpracovávané ohledně osoby žalobce (m. j.„ trvale bytem: [adresa], [PSČ]“,„ bytem: [adresa žalobce], Slovensko“) jsou přesné (důkaz dopisem advokáta žalobce z 15. 6. 2021 a Informacemi o přijatých opatřeních – oprava osobních údajů z 25. 7. 2021). Advokát žalobce podal 31. 3. 2022 na žalovaného stížnost na Úřad pro ochranu osobních údajů, který sdělil advokátovi žalobce dopisem z 25. 4. 2022, že jestliže má žalobce pro komunikaci s žalovaným svého zmocněnce v podobě advokáta a trvalé bydliště žalobce je žalovanému známo, není nyní právní důvod pro zpracovávání jiné adresy pro doručování než aktuálně adresy jeho zmocněnce a adresy trvalého bydliště žalobce, tj. [anonymizována tři slova], Slovenská republika (důkaz dopisem Úřadu pro ochranu osobních údajů z 25. 4. 2022).

19. Žalobce žalovaného 22. 9. 2021 dopisem vyzval k zaplacení žalobní částky (důkaz touto výzvou s detailem zprávy z 22. 9. 2021), žalovaný nárok odmítl (důkaz dopisem z 6. 10. 2021).

20. Na základě okazování soud přijal následující závěr o skutkovém stavu. Žalobce je vlastníkem bytu na adrese [ulice a číslo] v [obec]. Žalovaný je společenstvím vlastníků jednotek pro dům [ulice a číslo], tj. i poskytovatelem služeb ve smyslu § 2 písm. a) 2. zákona č. 67/2013 Sb., kterým se upravují některé otázky související s poskytováním plnění spojených s užíváním bytů a nebytových prostorů v domě s byty (dále jako„ zákon č. 67/2013 Sb.“). Vyúčtování skutečné výše nákladů a záloh za jednotlivé služby za rok 2018 i 2020 žalovaný jakožto poskytovatel služeb žalobci doručil včas (ve smyslu § 7 odst. 1 zákona č. 67/2013 Sb.), tj. do 4 měsíců od skončení zúčtovacího období, tedy do 30. 4. 2019 a 30. 4. 2021 (nesporné mezi účastníky – viz např. žaloba:„ Žalobce obdržel v řádném termínu pouze vyúčtování za roky 2018 a 2020“). Vyúčtování za rok 2019 žalovaný doručil žalobci na adresu bytu žalobce ([ulice a číslo] v [obec]) vhozením do domovní schránky označené jménem žalobce dne 30. 4. 2020 a již 16. 4. 2020 pošta informovala mailem žalobce o uložení zásilky (která obsahovala vyúčtování služeb za rok 2019) na poště k vyzvednutí. Tato tři vyúčtování (za roky 2018, 2019, 2020) ve znění doručeném žalobci nebyla podepsána, ale bylo na nich uvedeno, kdo (konkrétně uvedení jména a příjmení předsedy a místopředsedkyně výboru žalovaného) a kdy je vyhotovil. Zjištěný skutkový stav soud právně posoudil následovně.

21. Podle § 2 písm. a) 2. zákona č. 67/2013 Sb.:„ …se rozumí a) poskytovatelem služeb… 2. společenství vlastníků jednotek … b) příjemcem služeb… 2. vlastník jednotky… f) vyúčtováním vyčíslení skutečné výše nákladů na služby a záloh za jednotlivé služby v daném zúčtovacím období,…“. Podle § 7 odst. 1 zákona č. 67/2013 Sb.:„ (1) Není-li jiným právním předpisem stanoveno jinak, skutečnou výši nákladů a záloh za jednotlivé služby vyúčtuje poskytovatel služeb příjemci služeb vždy za zúčtovací období a vyúčtování doručí příjemci služeb nejpozději do 4 měsíců od skončení zúčtovacího období….“. Podle § 13 odst. 1 a 2 zákona č. 67/2013 Sb.:„ (1) Jestliže poskytovatel služeb … služeb nesplní svoji povinnost stanovenou tímto zákonem, zejména …nedoručí-li poskytovatel služeb včas vyúčtování … je povinen zaplatit druhé straně pokutu, ledaže by splnění povinností ve stanovené lhůtě nebylo spravedlivé požadovat nebo k nesplnění lhůty došlo zaviněním druhé strany. (2) … Nedojde-li k ujednání s nájemci nebo rozhodnutí družstva anebo společenství, činí výše pokuty 50 Kč za každý započatý den prodlení.“.

22. Žalobce tvrdil vznik práva na zaplacení žalované smluvní pokuty z důvodu, že ve vyúčtování musí být uvedeno, kdo a kdy jej vyhotovil a že musí být podepsáno, což v případě vyúčtování služeb za rok 2018, 2019 a 2020 není splněno, a proto (podle žalobce) žalovaný nesplnil povinnost doručit žalobci včas vyúčtování ve smyslu § 13 odst. 1 zákona č. 67/2013 Sb. V této souvislosti žalobce odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 2778/2019 s tím, že ve vyúčtování musí být uvedeno, kdo a kdy jej vyhotovil.

23. Nejvyšší soud v citovaném rozsudku (sp. zn. 26 Cdo 2778/2019) uvedl, že„ Vzhledem k tomu, že vyúčtování je účetní doklad, mělo by obsahovat i jeho obecné náležitosti, vyplývající z § 11 odst. 1 zákona č. 563/1991 Sb. o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů, jež nejsou kryty shora uvedeným vymezením speciálním, zejména v něm musí být uvedeno, kdo a kdy jej vyhotovil (srov. 11 odst. 1 písm. d), f)).“. Nejvyšší soud v citovaném rozsudku uvedl, že tam rozebíraná listina není podepsaná ani datovaná, takže není zřejmé, kdo a kdy ji vyhotovil. Těmto požadavkům citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu však žalovaný ve předmětných vyúčtováních doručeným žalobci dostál. Ve všech žalobcem předložených vyúčtováních, tj. za rok 2018, 2019 a 2020, je uvedeno, kdy bylo vyúčtování vyhotoveno - 15. 4. 2019, 30. 3. 2020, 11. 4. 2021 - a rovněž v nich bylo uvedeno, kdo je vyhotovil (za výbor žalovaného předsedkyně [jméno] [příjmení] a místopředseda [příjmení] [příjmení]). Nejvyšší soud v citovaném rozsudku vysvětlil, proč je nezbytný podpis na vyúčtování – aby bylo zřejmé, kdo jej vyhotovil. I když žalobci doručená vyúčtování nejsou podepsaná, tak z nich je zřejmé, kdo je vyhotovil. Tudíž smyslu a účelu požadavku uvedeného v citovaném rozsudku Nejvyššího soudu bylo učiněno za dost již žalobci doručenými vyúčtováními za roky 2018 až 2020. Stejným způsobem citovaný rozsudek Nejvyššího soudu vyložil i Ústavní soud, v usnesení z 24. 11. 2020 sp. zn. IV. ÚS 3010/20 (bod 13.:„ Nejvyšší soud zmínil, že toto celkové vyúčtování nemá všechny náležitosti, které má vyúčtování jako účetní doklad obsahovat. Chyběla v něm totiž informace, kdo a kdy ho vyhotovil.“); tedy i Ústavní soud vyložil rozsudek Nejvyššího soudu tak, že podstatné stran dodržení náležitostí vyúčtování je uvedení informace, kdo a kdy jej vyhotovil a nikoli tak podpis.

24. Hypoteticky, dejme tomu, že by žalobní tvrzení bylo možné podle svého obsahu vyložit jako námitku neplatnosti právního jednání – vyúčtování služeb za rok 2018 až 2020 – pro absenci podpisu jednajícího. Na otázku podpisu jednajícího na právním jednání dopadá § 561 odst. 1 o. z.:„ (1) K platnosti právního jednání učiněného v písemné formě se vyžaduje podpis jednajícího. Podpis může být nahrazen mechanickými prostředky tam, kde je to obvyklé. Jiný právní předpis stanoví, jak lze při právním jednání učiněném elektronickými prostředky písemnost elektronicky podepsat.“.

25. Nicméně absence podpisu neznamená bez dalšího neplatnost právního jednání, a to již proto, že podpis může být nahrazen mechanickými prostředky tam, kde je to obvyklé. Žalovaný podpisy na vyúčtování nahradil mechanickými prostředky ve smyslu § 561 odst. 1 věta druhá o. z., a to reprodukcí podpisu na tiskopisu, což je judikaturou reflektovaný způsob nahrazení vlastnoručního podpisu (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 368/99).

26. Dále jde o to, zda takové nahrazení podpisu bylo obvyklé. Podle názoru soudu právě u vyúčtování služeb spojených s užíváním bytu je obvyklé nahrazení podpisu mechanickými prostředky, a to i právě způsobem učiněným žalovaným, tj. namísto podpisu uvedením textu ozřejmujícího, kdo vyúčtování vyhotovil„ za výbor BD [ulice a číslo] [příjmení] [jméno] – předseda v. r., [příjmení] [jméno] – místopředseda v. r.“.

27. Obvyklost případu je třeba posuzovat objektivně (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 176/99), s přihlédnutím i k charakteru dotčeného právního jednání. Pokud by např. obsahem právního jednání bylo rozvázání pracovního poměru se zaměstnancem, pak judikatura dospěla k závěru o nemožnosti nahrazování vlastnoručního podpisu zaměstnavatele mechanickými prostředky (např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 682/2018), a to zejména z důvodu zvláštní zákonné ochrany postavení slabší strany (zaměstnance – viz § 1a odst. 1 písm. a) a § 4 zákoníku práce) a s ohledem na závažnost takových právních jednání ve smyslu jejich způsobilosti přivodit zánik základního pracovněprávního vztahu, na újmu adresáta takového jednání (zaměstnance). Uvedená judikatorní hlediska vyžadující vlastnoruční podpis však u vyúčtování služeb spojených s užíváním bytu ve vztahu mezi společenství vlastníků bytů a vlastníkem bytu chybí – není tu zvláštní zákonné ochrany žalobce (vlastníka bytové jednotky) a nelze souzenou věc připodobnit ani z hlediska závažnosti každoročního vyúčtování, které totiž nepřivádí zánik právního vztahu mezi společenstvím vlastníků jednotek a vlastníkem bytu, na újmu vlastníka bytu.

28. Charakter vyúčtování služeb souvisejících s užíváním bytu za jeden rok podle názoru soudu objektivně v zásadě dovoluje nahradit podpisy mechanickými prostředky, a to již proto, že má toliko za následek splatnost přeplatku či nedoplatku za období jednoho roku, a proto nejde o tak závažné důsledky právního jednání, že by nutně vyžadovalo vlastnoruční podpis (něco jiného by např. mohla být výpověď pronajímatele nájemci bytu). Co do významu vyúčtování služeb ve vztahu mezi společenstvím vlastníků a vlastníkem bytu, nejde o zásah do osobních a majetkových poměrů adresáta závažným způsobem. Navíc společenství vlastníků rozesílá vyúčtování služeb každému z více vlastníků bytů; proto je i rozumně odpovídající požadavkům praxe, aby výbor společenství vlastníků nemusel vlastní rukou podepisovat každý exemplář vyúčtování služeb, které je rozesíláno vlastníkům. Mechanické prostředky se používají obvykle (právě) i tam, kde je vlastnoruční podepisování nereálné či nepraktické, např. z důvodu potřeby masového opakování podpisu (hromadné korespondence, faktury aj.) nebo jde-li o listiny s nízkou pravděpodobností padělání apod. V případě vyúčtování služeb za rok 2018, 2019, 2020 – s nedoplatkem toliko 3 458,87 Kč (za rok 2018), 2 185,97 Kč (za rok 2019) či dokonce přeplatkem za rok 2020 (48,96 Kč) – nad to v rámci vztahu mezi společenstvím vlastníků jednotek a vlastníkem bytové jednotky jakožto člena společenství vlastníků, je přítomna nízká pravděpodobnost padělání („ cui bono“ – kdo by co získal eventuálním paděláním; kdo by měl rozumný důvod padělat vyúčtování služeb a pak jej odesílat žalobci jako vlastníku jedné bytové jednotky).

29. Ve smyslu„ obvyklosti případu“ umožňujícího nahradit vlastnoruční podpis mechanickými prostředky soud odkazuje i na argument žalovaného, že žalobce je členem účetní jednotky žalovaného a žalobce byl od 2009 do 2016 statutárním orgánem žalovaného (nesporné mezi účastníky), a u pochybností o pravosti vyúčtování měl žalobce možnost se obrátit na žalovaného.

30. Dále žalobce namítl, že mu žalovaný doručil vyúčtování služeb za rok 2019 opožděně - až 30. 11. 2020.

31. Podle § 570 odst. 1 o. z.:„ právní jednání působí vůči nepřítomné osobě od okamžiku, kdy jí projev vůle dojde; zmaří-li vědomě druhá strana dojití, platí, že řádně došlo“. Právní jednání působí vůči nepřítomné osobě od okamžiku, kdy jí projev vůle dojde (§ 570 odst. 1 část věty před středníkem o. z.). Podle ustálené rozhodovací praxe, která je použitelná i za účinnosti o. z. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. 20 Cdo 4016/2017), je dojitím třeba rozumět konkrétní možnost nepřítomné osoby seznámit se s jí adresovaným právním jednáním. Právní teorie i soudní praxe takovou možností chápe nejen samotné převzetí písemného hmotněprávního jednání adresátem, ale i ty případy, kdy doručením dopisu či telegramu, obsahujícího projev vůle, do bytu adresáta či do jeho poštovní schránky, popřípadě i vhozením oznámení do poštovní schránky o uložení takové zásilky nabyl adresát hmotněprávního jednání objektivní příležitost seznámit se s obsahem zásilky. Okolnost, že si adresát později zásilku vyzvedl (ač mu v tom dříve objektivní okolnosti nebránily), nemůže odsunout účinky doručení na dobu, kdy se s jejím obsahem skutečně seznámil. Hmotněprávní jednání je třeba považovat za perfektní (doručené) okamžikem, kdy se adresát tohoto jednání měl možnost s ním objektivně seznámit, a doručení nelze vázat na okamžik, kdy je adresát„ ochoten“ tak opravdu učinit (vyzvednout si zásilku, seznámit se s jejím obsahem) - viz rozsudky Nejvyššího soudu z 16. 3. 2005, sp. zn. 26 Cdo 864/2004, z 19. 11. 2008, sp. zn. 26 Cdo 238/2008, z 13. 11. 2012, sp. zn. 26 Cdo 2988/2011, z 1. 12. 2010, sp. zn. 23 Cdo 2926/2009, usnesení Nejvyššího soudu z 7. 3. 2019 sp. zn. 26 Cdo 384/2018).

32. Žalovaný prokázal, že žalobci dne 30. 4. 2020 vhodil vyúčtování za rok 2019 do domovní schránky označené jménem žalobce na adrese [adresa]). O tom, že si žalobce může vyzvednout zásilku (která obsahovala vyúčtování za rok 2019) na poště, byl navíc žalobce informován poštou mailem již 16. 4. 2020 a 16. 4. 2020 mu byla rovněž poštou vhozena do domovní poštovní schránky výzva k vyzvednutí si této zásilky.

33. Žalobce neprokázal své tvrzení, že se v době od 1. 4. 2020 do 30. 11. 2020 (žalobce tvrdí, že vyúčtování za rok 2019 mu žalovaný doručil až 30. 11. 2020) ve svém bytě v [obec] nezdržoval, tedy že se zdržoval jinde (např. na Slovensku) a že v bytě měl nájemce.

34. Navíc, i kdyby žalobce prokázal, že v té době měl ve svém bytě v [obec] nájemce (jak žalobce tvrdil v tomto řízení), pak měl možnost požádat nájemce např. o nafocení zásilek vhozených mu do poštovních schránek a jejich zaslání (např. mailem), aby se s nimi mohl seznámit. To platí tím spíše, když byl poštou opakovaně na jeho mailovou adresu informován (16. 4. 2020 a 22. 4. 2020), že je mu doručována zásilka a byla uložena na poště k vyzvednutí; i z těchto informací od pošty mohl dovodit, že mu pravděpodobně bude zásilka vhozena do schránky (tedy s ní mohl počítat). Žalobce tak měl objektivně možnost seznat obsah daného právního jednání, a pokud by této možnosti nevyužil, tak by podle § 570 odst. 1 věta za středníkem o. z. vědomě zmařil dojití vyúčtování; i proto platí, že vyúčtování za rok 2019 žalobci řádně a včas (do 30. 4. 2020) došlo.

35. Koneckonců, pokud by žalobce měl za to, že nemá objektivně možnost se seznámit se zásilkami vhozených mu do schránky v [obec] na [anonymizována dvě slova], pak by neměl důvod mít na schránce své jméno, a neměl by důvod vědomě si nechat vhazovat do této jeho schránky zásilky.

36. K tomu se přidává, že žalovaný měl i v době doručování vyúčtování za rok 2019, tj. v roce 2020, zákonnou doručovací adresu ve smyslu § 46b písm. a) o. s. ř. („ Neuvedl-li adresát ve svém podání nebo jiném úkonu učiněném vůči soudu adresu místa v České republice, na kterou mu mají nebo mohou být doručovány písemnosti, je adresou pro doručování u písemnosti doručované prostřednictvím doručujícího orgánu, účastníka řízení nebo jeho zástupce a) u fyzické osoby adresa … adresa místa pobytu cizince na území České republiky podle druhu pobytu cizince“) - což je soudu známo z úřední činnosti (viz např. spis 34 C 105/2019 či č. l. 51) - právě na adrese, kam mu žalovaný 30. 4. 2020 vhodil vyúčtování za rok 2019. Pakliže by bývalo bylo právně účinně (tj. v souladu s § 46b písm. a) o. s. ř.) doručeno žalobci podání v případně existujícím občanskoprávním řízení (jehož by byl žalobce účastníkem) právě na adresu [ulice a číslo] v [obec], tím spíše (a fortiori) by mu takto právně účinně mohly doručovat soukromé osoby hmotněprávní jednání v rámci rovných soukromoprávních vztahů. Totiž pokud by mohl nabýt právní moci doručením žalobci na adresu [ulice a číslo] v [obec] rozsudek, tj. exekuční titul, tím spíše by bylo právně účinné doručení na stejnou adresu u prostého vyúčtování služeb, které samo o sobě exekučním titulem být nemůže (hledisko závažnosti dopadů do právní sféry adresáta zásilek). Tu soud poukazuje i na odpovědnost adresáta za přebírání písemností na adrese evidované ve státním informačním systému adres pobytu cizince.

37. Již z uvedených skutečností plyne, že žalobce měl objektivní možnost seznámit se s obsahem vyúčtování služeb za rok 2019 již dne 16. 4. 2020 (kdy byl žalobce upozorněn poštou na uložení zásilky na poště s možností vyzvednutí zásilky), a to i dne 30. 4. 2019, kdy mu vyúčtování žalovaný vhodil do schránky v domě, v němž vlastní byt. Žalovaný tak neporušil svoji povinnost doručit vyúčtování služeb za rok 2019 žalobci do jeho dispoziční sféry v zákonném termínu, tj. do 30. 4. 2020, a proto ani nemůže být žalobní požadavek na zaplacení smluvní pokuty důvodný.

38. Nad to, vyúčtování m. j. za rok 2019 bylo provedeno k důkazu u Městský soud v Brně v řízení sp. zn. 34 C 105/2019 dne 3. 9. 2020, v přítomnosti žalobce, kdy byl sdělen podstatný obsah takového vyúčtování. Podle § 41 odst. 3 o. s. ř. je„ Hmotněprávní jednání účastníka učiněné vůči soudu je účinné také vůči ostatním účastníkům, avšak teprve od okamžiku, kdy se o něm v řízení dozvěděli…“. V souladu s judikaturou (reprodukovanou např. v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2063/2021) tak lze dovozovat, že pokud byl žalovaný seznámen s vyúčtováním za rok 2019 během jednání soudu 3. 9. 2020, tak by mu bylo doručeno nejpozději 3. 9. 2020, a proto by po podstatnou část žalované doby - od 4. 9. 2020 až do 12. 10. 2021 - žalovaný nebyl v prodlení s doručením vyúčtování za rok 2019.

39. Žalobce patrně zastává názor, že žalovaný byl povinen mu doručovat na adresu, kterou žalobce sdělil žalovanému jako adresu doručovací, tj. na Slovensko. S tímto názorem soud nesouhlasí. Jak vysvětlil i např. Nejvyšší soud v rozsudku z 13. 2. 2019 sp. zn. 26 Cdo 3144/2018,„ … nebyl povinen vyhovět žádosti žalované a veškeré písemnosti jí zasílat (výhradně) do její datové schránky. Je tomu tak proto, že tuto povinnost mu žádný právní předpis neukládal a ze zjištěného skutkového stavu nevyplývá, že by mu ji ukládaly např. jeho stanovy. S ohledem na princip rovnosti účastníků soukromoprávních vztahů (§ 2 odst. 2 obč. zák.) mu pak nemohla takovou povinnost jednostranně„ uložit“ ani sama žalovaná… žalované nesvědčilo právo určit si, jak a kam jí má být doručováno, tj. jakési„ právo na doručovací sebeurčení“ …a naopak družstvo bylo oprávněno doručit jí …jakýmkoliv způsobem, jímž se dostane do sféry její dispozice, tj. i prostřednictvím držitele poštovní licence (zde České pošty, s. p.). Okolnost, že mu byla známa i jiná doručovací adresa (v tomto případě datová schránka, jíž bylo také držitelem), je v tomto směru nerozhodná; rozhodující je jen to, zda zvoleným způsobem doručování došla (ve smyslu shora citované judikatury) přepravovaná zásilka žalované…“.

40. Jak vysvětlil např. Nejvyšší soud v rozsudku z 13. 2. 2019 sp. zn. 26 Cdo 3144/2018,„ ustanovení § 45 odst. 1 obč. zák. – poznámka Městského soudu: tj. i obdobný § 570 odst. 1 o. z. - nesměřuje k reálnému doručení, jak se snad (mylně) domnívala žalovaná, nýbrž jeho účelem je – se zřetelem k teorii dojití, z níž vychází – rozdělení rizika mezi zúčastněné subjekty tak, že každý z nich odpovídá pouze za vlastní dispoziční sféru. S tím pak koresponduje též rozložení příslušných procesních břemen mezi účastníky řízení v tom smyslu, že jednající je povinen tvrdit a prokázat okolnosti svědčící o odeslání a přepravě hmotněprávního úkonu do sféry dispozice adresáta (tomuto požadavku dovolatel vyhověl již tím, že prokázal, že žalované doručoval Rozhodnutí formou doporučené zásilky s dodejkou na adresu předmětného bytu, a že dne 16. listopadu 2012 bylo vhozeno do její poštovní schránky oznámení o uložení zásilky na poště s výzvou k jejímu vyzvednutí). Adresát je pak povinen tvrdit a prokázat okolnosti, jež by byly způsobilé založit pro něj překážku, která až do jejího odpadnutí objektivně (tj. nezávisle na jeho vůli) vylučovala možnost, aby se seznámil s obsahem jemu adresovaného projevu vůle (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 8. června 2011, sp. zn. 26 Cdo 268/2011, a dále např. již zmíněný nález Ústavního soudu z 1. října 2013, sp. zn. I. ÚS 2474/13).“.

41. Žalovaný jako jednající (odesílající vyúčtování) unesl břemeno tvrdit a prokázat okolnosti svědčící o odeslání a přepravě vyúčtování služeb i za rok 2019 do sféry dispozice adresáta (prokázal, že žalobci doručoval vyúčtování na adresu bytu ve vlastnictví žalobce v [obec] na [anonymizováno], a že dne 16. 4. 2020 bylo vhozeno do jeho poštovní schránky oznámení o uložení zásilky na poště s výzvou k jejímu vyzvednutí a že žalobce byl i mailem upozorněn poštou a že 30. 4. 2020 sám žalovaný vyúčtování vhodil do domovní schránky žalobce v domě na [anonymizováno]). Tudíž žalobce jako adresát je povinen tvrdit a prokázat okolnosti, jež by byly způsobilé založit pro něj překážku, která až do jejího odpadnutí objektivně (tj. nezávisle na jeho vůli) vylučovala možnost, aby se seznámil s obsahem jemu adresovaného projevu vůle. Ve smyslu v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 3144/2018 byl žalobce na jednání vyzván a poučen (viz protokol o jednání z 7. 6. 2022:„ Soud podle § 118a odst. 3 o. s. ř. vyzval žalobce, aby označil všechny důkazy a všechny písemné důkazy předložil k prokázání tvrzení, že - žalobce se v době od 1. 4. 2020 do 30. 11. 2020 nezdržoval v jeho bytové jednotce na [ulice a číslo], - že tam měl již delší dobu nájemce, - a že vhození vyúčtování za rok 2019 dne 30. 4. 2020 do schránky žalobce na adrese [ulice a číslo] v [obec] vyloučilo možnost žalobce se s tímto vyúčtováním seznámit. Soud poučil žalobce, že pokud nesplní tuto výzvu, tak nelze vyloučit, že žaloba bude zamítnuta, a to i pro neunesení břemene důkazního na straně žalobce.“).

42. Žalobce tvrdil, že se v době doručování zdržoval na [země], avšak toto své tvrzení neprokázal, ačkoli byl o svém břemenu tvrzení i důkazním (a o následcích nesplnění výzvy v podobě zamítnutí žaloby) poučen na jednání (str. 3 protokolu o jednání z 7. 6. 2022). Žalobce argumentoval, že prokázal, že měl trvalý pobyt na [země]. Nicméně ze skutečnosti trvalého pobytu žalobce na [země] neplyne, že se skutečně i na [země] zdržoval (koneckonců žalobce měl trvalý pobyt na Slovensku již od 31. 10. 1980).

43. Dále žalobce označil důkaz svým čestným prohlášením. Soud však hned na jednání poučil žalobce, že není přípustný důkaz čestným prohlášením žalobce, jelikož obchází zásady dokazování v podobě přímosti (§ 122 o. s. ř.), ústnosti a bezprostřednosti (§ 115 o. s. ř. a § 131 o. s. ř.) dokazování při výslechu (obdobně např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 641/99 či rozsudek Krajského soudu v Brně č. j. 70 Co 133/2017-112); žalobce však svůj výslech ani poté nenavrhl (koneckonců podle § 131 odst. 1 o. s. ř. je důkaz účastnickým výslechem přípustný jen v případě, kdy nelze dokazovanou skutečnost prokázat jinak).

44. Žalobce při jednání uvedl, že navrhuje provedení výslechu svědků, jejichž jména ale na jednání neuvedl; ve skutečnosti tak žalobce neoznačil žádné svědky, pročež takovému neurčitému důkaznímu návrhu být vyhověno nemohlo, o čemž byl poučen soudem na jednání a reagoval, že v tom případě již nenavrhuje žádné důkazy (str. 4 protokolu o jednání z 7. 6. 2022).

45. Pokud žalobce namítl, že nemůže prokázat negativní skutečnost – tj. že se nezdržoval v bytě na [anonymizováno] v době od 1. 4. 2020 do 30. 11. 2020 (jak tvrdil) – je tato námitka žalobce nepřiléhavá. Negativní skutečnosti lze dokázat nepřímo, tj. prostřednictvím důkazu jiné skutečnosti. Že se něco nestalo, dokáže se např. důkazem, že se ve stejné době stalo něco jiného, co se s oním neslučuje, nebo že se předtím stalo něco, co vylučuje, aby se pak ono stalo, případně, že potom nastalo něco, co vylučuje, aby ono předcházelo. Přeneseno např. na souzenou věc, tvrzenou skutečnost, že se žalobce nezdržoval po zkoumanou dobu ve svém bytě na [anonymizováno], by mohl např. prokázat tím, že by v jeho bytě na [anonymizováno] zdržoval někdo jiný, např. nájemce, jak přitom tvrdil např. na jednání 7. 6. 2022 (str. 2 protokolu o jednání). Tu soud poukazuje na judikaturu - např. na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3108/2010:„ …nelze důvodně argumentovat skutečností, že žalobkyně je v takovém případě povinna prokazovat tzv. negativní skutečnost. Takový argument je v zásadě poukazem na tzv. negativní teorii dělení důkazního břemene, která vychází z předpokladu, že dokazování neexistujících skutečností je vyloučeno povahou věci, neboť dokázat lze jen to, co existuje, nikoliv to, co neexistuje… Tato teorie je však současnou civilistickou doktrínou s podrobnou argumentací považována za překonanou se zdůrazněním, že, negativní skutečnosti lze řádně dokazovat a v soudní praxi k tomu také často dochází a s tím, že jako určité specifikum se v takových případech uplatňuje snad jen častější použití nepřímých důkazů. (Macur, J.: Dělení důkazního břemena v civilním soudním sporu, [obec], [ulice] univerzita, 1996, str. 34).“ (obdobně např. rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 9 As 167/2012 – 70 či rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1479/2017, 22 Cdo 1287/2020 nebo usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 2611/2019).

46. Pakliže žalobce na druhém jednání požádal o poskytnutí lhůty ke splnění povinnosti tvrzení a důkazní ve smyslu citované výzvy podle § 118a o. s. ř., pak soud této žádosti nevyhověl, a to v souladu s judikaturou - např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4590/2010:„ …nebylo odročeno jednání ze dne 6. 1. 2009, na kterém nebyl zástupce žalobců schopen reagovat na výzvu soudu k doplnění skutkových tvrzení a důkazních návrhů podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., je rovněž nedůvodná… se veškeré výzvy týkaly upřesnění uplatněných nároků a zástupce žalobců jako advokát je měl předvídat a měl na ně být schopen bez dalšího reagovat. Pokud tak nebyl schopen učinit, nešlo o pochybení soudu… Konečně je vždy věcí úvahy advokáta, zda bude schopen reagovat na výzvy soudu k plnění povinnosti tvrzení a důkazní během soudního jednání sám, bez účasti zastoupeného, nebo zda právě proto, aby byl schopen na výzvy soudu reagovat, dostaví se k soudnímu jednání společně se zastoupeným účastníkem. Důsledky takového rozhodnutí, a to i nepříznivé pro zastoupeného účastníka, pak nese…nikoli soud.“ (shodně v soudní praxi též např. rozsudek Krajského soudu v Brně z 5. 10. 2021 č. j. 37 Co 288/2019 – 66). Žalobce již 3. 9. 2020 na jednání u Městského soudu v Brně v řízení sp. zn. 34 C 105/2019 tvrdil, že se fakticky zdržuje na Slovensku apod. (viz důkaz protokolem o jednání z 3. 9. 2020); tím spíše (nešlo by o novou skutečnost) mohl a měl být schopen reagovat 7. 6. 2022 na jednání ohledně označení důkazů, že se po zkoumanou dobu nezdržoval na [ulice] v [obec]. Ostatně již na 1. jednání žalobce tvrdil, že upozorňoval žalovaného, že v jeho bytě na [anonymizováno] bydlí nájemníci (str. 2 protokolu o jednání); o to více měl být žalobce schopen na následujícím jednání označit důkazy k prokázání takových tvrzení a bylo to ostatně i předvídatelné (koneckonců není složité – pokud by skutečně v bytě žalobce bydleli tehdy nájemci, jak tvrdil – tyto nájemce specifikovat a označit k výslechu jako svědky). Dokonce soud vyhověl žádosti zástupkyně žalobce o přerušení jednání 7. 6. 2022, aby se zástupkyně mohla spojit telefonicky s žalobcem a splnit tak citovanou výzvu podle § 118a o. s. ř. a tato se s ním telefonicky spojila během přerušeného jednání; i tímto způsobem byl žalobci poskytnut prostor pro splnění povinnosti tvrzení a důkazní (str. 3 protokolu o jednání z 7. 6. 2022 o přerušení jednání od 12:08 do 12:18).

47. Soud podle § 95 odst. 2 o. s. ř. nepřipustil změnu žaloby (str. 4 protokolu o jednání z 7. 6. 2022) obsaženou v bodě V. podání žalobce z 17. 5. 2022 (učiněném po 1. jednání) (tedy zejména požadující zaplacení smluvní pokuty i z jiných důvodů než předtím tvrzených, tedy požadující zaplacení smluvní pokuty z důvodu„ rozporu v účtovaných částkách“, nezaúčtování platby ve výši 6 974 Kč ze dne 2. 1. 2019, neuvedení nedoplatku 1 218,87 Kč, neuvedení ve vyúčtování skutečné výše nákladů a skutečné výše přijatých měsíčních záloh, absence plynutí z vyúčtování za rok 2018 a 2019 výše jednotlivých záloh a jejich řádného započítání na náklady). Připuštění změny žaloby by bylo v rozporu se zásadou hospodárnosti řízení, a to již proto, že by vyžadovalo dalších výzev na žalobce k doplnění tvrzení a označení (předložení) důkazů (ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř.), což by bylo reálně na újmu délky řízení. Šlo o změnu žaloby již proto, že sice žalobce požadoval stejné plnění, avšak na základě jiných skutkových okolností (k tomu obdobně např. usnesení Městského soudu v Brně z 7. 9. 2016 sp. zn. 47 C 31/2008, rozsudek Krajského soudu v Brně č. j. 37 Co 143/2017-617, usnesení Nejvyššího soudu z 13. 5. 2020 č. j. 28 Cdo 546/2020-643, usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2099/20). Ostatně i v době tzv. první republiky bylo Nejvyšším soudem na podání takového obsahu (tj. k původnímu žalobnímu důvodu - v podobě skutkového přednesu - později přistoupil další žalobní důvod pro vyhovění žalobě, vyvozovaný žalobcem z dalšího dosud neučiněného skutkového přednesu, přičemž žalobce udržoval současně i původní žalobní důvod) nahlíženo jako na změnu žaloby (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. R II 523/35, R I 963/33, R I 605/39, R I 835/32, Rv I 2048/30 – vše dostupné v ASPI a ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího soudu 1919 -1948 – Vážný).

48. Žalovaný byl v řízení zcela úspěšný, a proto má podle § 142 odst. 1 o. s. ř. právo na plno náhradu účelně vynaložených nákladů řízení. Jde o odměnu právní zástupkyně žalovaného 21 500 Kč za 5 úkonů právní služby podle § 11 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif: příprava a převzetí zastoupení, vyjádření k žalobě z 9. 2. 2022, účast na jednání 20. 4. 2022, podání ve věci samé z 17. 5. 2022, účast na jednání 7. 6. 2022. Dále jde o paušální náhradu hotových výdajů 1 500 Kč (5 x 300 Kč) podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu a v souladu s § 137 odst. 3 o. s. ř. o náhradu DPH ve výši 21 procent, tj. ve výši 4 830 Kč Celkem tak je žalobce povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku ve výši 27 830 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř.), k rukám zástupkyně žalovaného (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).

Poučení