47 C 221/2021-81

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl samosoudkyní Mgr. Kateřinou Mlčochovou ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupený advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] [anonymizováno 5 slov] sídlem [adresa] pro zaplacení 97 375 Kč s příslušenstvím, takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci 14 250 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25% ročně z této částky od 5. 10. 2021 do zaplacení, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba, aby soud uložil žalované zaplatit žalobci 83 125 Kč se zákonným úrokem z prodlení, se zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení 18 456 Kč, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobce.

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou z 11. 10. 2021 domáhal odškodnění nemajetkové újmy ve výši 97 375 Kč s příslušenstvím jakožto zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou žalobci nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Městského soudu v Praze (dále jen„ městský soud“) pod sp. zn.: 7 Cm 561/2009, následně pod sp. zn. 7 Cm 110/2013 (dále jen„ posuzované řízení“) s tím, že celková doba trvání řízení v délce 10 let, 11 měsíců a 25 dní je nepřiměřená. Uvedl, že nárok uplatnil u žalované dne 27. 4. 2021. Žalovaná k projednání nároku přistoupila dne 4. 10. 2021 s tím, že konstatovala nepřiměřenost délky namítaného řízení a žalobci přiznala zadostiučinění ve výši 92 625 Kč, jež je však dle žalobce nepřiměřeně nízké a je v rozporu s ustálenou judikaturou. Předně namítal, že první jednání bylo nařízeno až po 14 měsících, což považoval za průtah s ohledem na skutečnost, že šlo o směnečné řízení. Dále měl za průtah období, kdy se spis vrátil se zrušujícím rozhodnutím z odvolacího soudu a soud prvního stupně nařídil jednání až po 8 měsících. Po vyloučení věci s ohledem na probíhající konkurz na majetek žalovaného 2) došlo opětovně k nařízení jednání až po 8 měsících. Konečně průtah spatřoval v řízení u Nejvyššího soudu ČR, jenž o dovolání žalobce rozhodl po téměř 2 letech a následně též v rámci odvolacího řízení, které trvalo 1 rok a 6 měsíců. Uváděl, že k průtahům v posuzovaném řízení docházelo konstantně po celou dobu řízení. Poukázal, že nepřiměřenost délky ve svém přípise žalobci konstatoval i předseda Vrchního soudu v Praze jakožto soudu odvolacího s odkazem na„ přetíženost předsedy senátu“. Dle žalobce se nejednalo o složitý případ., neboť konečné rozhodnutí ve věci bylo postaveno toliko na listinách, jež byly vyřizujícímu soudu dodány před prvním jednáním. Zde akcentoval, že obecné soudy věc nesprávně právně vyhodnotily a námitkami žalobce se začaly zabývat až po vydání zrušujícího rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR. Dále uvedl, že žalobce jakožto žalovaný se na délce řízení negativně nepodílel a průtahy v řízení jdou toliko na vrub soudu. Se zřetelem na shora citované průtahy a nerespektování judikatury je dle žalobce namístě základní částku přiměřeného zadostiučinění navýšit. Význam předmětu řízení viděl jako naprosto zásadní, a to vzhledem k rozsahu původně uložené povinnosti zaplatit směnečný peníz ve výši 186 732,20 EUR s 6 % úrokem, neboť se jedná o částku objektivně významně přesahující běžné poměry. Nesouhlasil s hodnocením jednotlivých markantů žalovanou, když má za to, že základní částka zadostiučinění měla být navýšena a nikoli jakkoliv ponížena. Vytýkal postup žalované, jež pro sdílenou újmu snížila zadostiučinění o 5 %, a to za situace, kdy žalobce byl jedním ze 4 žalovaných, avšak žalovaný 1) a 2) byl již v době vedení naříkaného řízení v osobním bankrotu a žalovaný 4) šel do osobního bankrotu posléze v roce 2016. Za jeden rok namítaného řízení se domáhal částky 20 000 Kč, když délka předmětného řízení byla násobně delší, než by bylo možno vzhledem k okolnostem případu očekávat. Se zřetelem na shora zmíněné požadoval ještě relutární náhradu ve výši 97 375 Kč.

2. Žalovaná ve svém vyjádření z 11. 11. 2021 uvedla, že u ní žalobce dne 27. 4. 2021 uplatnil svůj nárok na přiznání zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen„ OdpŠk“) ve výši 190 000 Kč, jež mu měla vzniknout v souvislosti s nesprávným úředním postupem Městského soudu v Praze v řízení vedeném pod sp. zn. 7 Cm 561/2009 a následně pod sp. zn. 7 Cm 110/21013. Žádosti žalobce bylo částečně vyhověno a žalovaná mu po projednání nároku poskytla relutární náhradu ve výši 92 625 Kč. Co se týká přezkoumaného řízení, tak celková délka řízení činila ve vztahu k žalobci 10 let a 6 měsíců. Spisovým šetřením bylo zjištěno, že řízení bylo vedeno před třemi stupni soudů, soud I. stupně rozhodoval třikrát, stejně jako odvolací soud a Nejvyšší soud ČR rozhodoval jedenkrát. Řízení bylo po stránce skutkové i právní složité. Ve věci byly provedeny listinné důkazy, vyslýcháni svědci. Význam řízení pro žalobce nelze přeceňovat, neboť od právní moci dne 24. 9. 2015 věděl, že směnečný platební rozkaz je vůči žalovanému 1) a 2) ponechán v platnosti, tudíž za něj odpovídají solidárně do celé výše a žalovaná částka mohla být již těmito žalovanými uhrazena, ještě než skončilo napadené řízení vůči zdejšímu žalobci. Se zřetelem na délku naříkaného řízení žalovaná vycházela ze základní částky zadostiučinění 15 000 Kč za rok trvání řízení, přičemž za první dva roky náleží částka v poloviční výši. Při stanovení výše zadostiučinění přistoupila ke snížení základní částky o 10 % z důvodu složitosti řízení, o 20 % z důvodu projednání věci na třech stupních soudní soustavy a o 5 % z důvodu sdílenosti újmy na straně žalovaných. Závěrem uvedla, že poskytnuté zadostiučinění představuje odpovídající a dostatečnou kompenzaci vzniklé nemajetkové újmy a ve zbytku nárok žalobce nepovažuje za odůvodněný.

3. Žalobce ve své replice z 16. 11. 2021 důrazně namítal, že stanovení základní částky minimální / 15 000 Kč je dle názoru žalobce naprosto nepřijatelné, neboť prostým výpočtem lze dovodit, že žalovaná by ke stanovení částky maximální přistoupila nejdříve při délce řízení více jak 55 let, což je dle žalobce absurdní.

4. Z listinných důkazů a z nesporných skutečností zjistil soud tento skutkový stav:

5. Mezi účastníky nebylo sporu, že žalobce u žalované uplatnil svůj nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu za nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce posuzovaného řízení dne 27. 4. 2021.

6. Ze spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 7 Cm 561/2009 soud zjistil a vzal za prokázaný následující průběh posuzovaného řízení. Zdejší žalobce v řízení vystupoval v postavení žalovaného č.

4. Žalobou z 29. 12. 2009 se žalobce domáhal proti čtyřem žalovaným zaplacení částky 190 324 EUR, a to na základě směnky, na níž jsou podepsáni žalovaní v postavení ručitelů za účelem zajištění závazku. Usnesením ze dne 18. 1. 2010 byl žalobce vyzván k zaplacení soudního poplatku za žalobu, usnesení bylo žalobci doručeno dne 3. 2. 2010. Dne 5. 2. 2010 byl soudní poplatek uhrazen. Usnesením ze dne 17. 3. 2010 byl žalobce vyzván k opravě žaloby ve věci označení jednoho z žalovaných. Podáním doručeným soudu dne 7. 4. 2010 žalobce opravil označení žalovaného 1). Dne 23. 4. 2010 byl vydán směnečný platební rozkaz (dále jen„ SPR“), č.j. 7 Cm 561/2009-15, který byl doručen 24. 5. 2010 žalovanému č. 4 a proti kterému podal dne 26. 5. 2010 žalovaný č. 4 námitky. Referátem ze dne 31. 5. 2010 byl vyzván zástupce žalovaného č. 4 k předložení originálu plné moci právního zástupce. Dne 31. 5. 2010 byly doručeny námitky proti SPR žalovaným č. 1 a dne 10. 6. 2010 soud obdržel námitky žalovaných č. 2 a 3. Dne 7. 6. 2010 žalovaný č. 4 doplnil námitky proti směnečnému platebnímu rozkazu. Usnesením ze dne 28. 6. 2010 vyzval soud žalovaného č. 1 ke sdělení data, ke kterému podával námitky proti SPR, neboť z obálky tento údaj nebyl patrný. Následuje založená kopie podacího lístku. Dne 4. 8. 2010 byly doplněny námitky žalovanými č. 2 a 3. Referátem ze dne 10. 9. 2010 dán pokyn k doručení námitek žalobci, doručeno 5. 10. 2020 (nebyla nalezena DS), zástupce urgován referátem ze dne 8. 11. 2010 a dne 9. 12. 2010 k vyjádření ve věci a sdělení, zda nedošlo k mimosoudní dohodě, referátem z téhož dne nařízeno jednání na 22. 2. 2011. Dne 26. 1. 2011 bylo doručeno vyjádření žalobce k námitkám žalovaných, ref. z 27. 1. 2011 vyjádření rozesláno žalovaným. Dne 17. 2. 2011 soud obdržel vyjádření žalovaného č. 4 ke stanovisku žalobce. Dne 22. 2. 2011 se konalo jednání, závěrem odročeno na 22. 3. 2011 za účelem předvolání a výslechu svědka. Referátem soudu z 1. 3. 2011 byl předvolán svědek. Dne 2. 3. 2011 byl soudu doručen návrh žalovaného 4 k prokázání nesplněného závazku a dne 15. 3. 2011 bylo doplněno vyjádření žalovaného 4. Dne 22. 3. 2011 proběhlo další jednání, kde došlo k výslechu svědka, závěrem byl vyhlášen rozsudek, kterým byl zrušen směnečný platební rozkaz. Dne 23. 3. 2011 bylo doručeno vyúčtování nákladů právního zastoupení žalovaných č. 2 a 3, 25. 3. 2011 doručeno vyúčtování nákladů právního zastoupení žalovaného č. 4 a 28. 3. 2011 doručeno vyčíslení nákladů právního zastoupení žalovaného č.

1. Rozsudek č.j. 7 Cm 561/2009-98 ze dne 22. 3 2011 byl rozeslán na základě referátu soudu ze dne 21. 4. 2011 účastníkům. Dne 13. 5. 2011 bylo podáno odvolání žalobce proti rozsudku, které bylo podáním ze dne 18. 5. 2011 doplněno. Usnesením ze dne 23. 5. 2011 byl žalobce vyzván k zaplacení soudního poplatku, dne 1. 6. 2011 byl soudní poplatek uhrazen a referátem ze dne 8. 6. 2011 soud rozeslal odvolání žalobce žalovaným. Na podkladě předkládací zprávy z 25. 7. 2011, byl dne 28. 7. 2011 spis doručen Vrchnímu soudu v Praze, který usnesením ze dne 29. 7. 2011 vyzval žalované ke sdělení, zda souhlasí s projednáním věci bez jednání. Zástupce žalovaného č. 4 sdělil v podání doručeném soudu dne 8. 8. 2011, že nesouhlasí s projednáním věci bez jednání. Zástupce žalovaných 2) a 3) doručil vyjádření k odvolání žalobce dne 8. 8. 2011 a vyslovil souhlas s projednáním věci bez jednání. Podáním ze dne 19. 8. 2011 zažádal zástupce žalovaného 1), aby soud ve věci nařídil jednání. Referátem ze dne 22. 8. 2011 bylo nařízeno jednání na 11. 10. 2011. Dne 11. 10. 2011 proběhlo jednání u vrchního soudu, kdy závěrem bylo vyhlášeno usnesení, č.j. 5 Cmo 286/2011-133, kterým soud zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil k dalšímu řízení, spis byl doručen Městskému soudu v Praze 25. 10. 2011, referátem soudu z téhož dne bylo usnesení rozesláno účastníkům. Usnesením ze dne 6. 2. 2012 uložil soud žalobci zaplatit zálohu na náklady důkazu znaleckým posudkem, záloha byla dne 6. 4. 2012 uhrazena. Referátem ze dne 28. 3. 2012 soud nařídil jednání na 19. 6. 2012. Usnesením ze dne 18. 4. 2012 soud ustanovil znalce z oboru písmoznalectví. Dne 30. 4. 2012 bylo soudu doručeno oznámení žalobce o prohlášení konkursu na majetek žalovaného č.

2. Referátem z 19. 6. 2012 odvoláno jednání na neurčito z důvodu, že nebyl zajištěn dostatek materiálu k vypracování znaleckého posudku. Přípisem z 20. 7. 2012 byl znalec vyzván k vyzvednutí spisu. Dne 26. 7. 2012 sděleno znalcem, že došlo k vyzvednutí spisu, avšak účastníci dostatečně nespolupracují a nereagovali na výzvu k předložení podkladů, proto žádá soud o spolupráci. Referátem z 6. 8. 2012 soud předvolal žalované 2) a 3) k soudu k provedení zkoušky písma za účasti znalkyně, a to na 12. 9. 2012. Sdělením ze dne 22. 8. 2012 žalovaní 2) a 3) sdělili soudu, že již netrvají na uplatněné námitce nepravého podpisu na směnce. Usnesením z 28. 8. 2012 byla znalkyně zproštěna povinnosti podat znalecký posudek a žalovaný 2) byl vyzván k doložení originálu plné moci. Dne 12. 9. 2012 byl spis znalkyní vrácen. Na to spis předložen dne 1. 10. 2012 soudci. Usnesením z 29. 3. 2013 městský soud vyloučil řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovanými 1), 3) a 4) k samostatnému projednání z důvodu prohlášení konkursu na majetek žalovaného 2), PM dne 15. 4. 2013, referátem ze dne 22. 4. 2013 dán pokyn k vyloučení řízení. Následně soud s odstupem 6 měsíců činil dotazy na Okresný súd v Trnavě ke zjištění, zda konkurs na majetek žalovaného 2) stále trvá. Konkurs na majetek úpadce byl zrušen usnesením z 31. 5. 2014, oznámení o zrušení konkursu bylo soudu doručeno dne 21. 10. 2014. Přípisem z 24. 11. 2014 soud vyzval zástupce žalovaného 2) ke sdělení, zda bude ve věci zastupovat žalovaného 2), přípis urgován dne 5. 1. 2015. Dne 29. 1. 2015 se k soudu dostavili předseda a člen představenstva k provedení indosace směnky a dne 29. 1. 2015 je soudu doručen návrh na vstup nového účastníka do řízení, kdy na místo dosavadního žalobce, spol. [právnická osoba], má z důvodu indosace směnky na místo žalobce vstoupit [anonymizována tři slova], a to na základě smlouvy o postoupení nároků. Usnesením z 10. 4. 2015 soud připustil, aby na místo žalobce vstoupila [anonymizována tři slova]. Následuje doručování usnesení a výzva na právního zástupce žalovaného 2) ze dne 29. 10. 2015, zda ho bude ve věci zastupovat. Sdělením právního zástupce ze 7. 12. 2015 bylo zjištěno, že byla plná moc vypovězena. Referátem soudu z 31. 12. 2015 bylo nařízeno jednání na 23. 2. 2016. Závěrem jednání odročeno na 8. 3. 2016 za účelem doplnění dokazování a dán návrh na přerušení řízení do doby rozhodnutí odvolacího soudu ve věci žalovaného 4). Dne 4. 3. 2016 doručen souhlas s přerušením řízení. Usnesením ze 7. 3. 2016 bylo řízení přerušeno, č.j. 7 Cm 561/2009-213 do doby rozhodnutí o odvolání proti rozsudku vydaným pod č.j. 7 Cm 110/2013-212. Usnesením ze dne 25. 10. 2016 bylo rozhodnuto o pokračování v řízení. Referátem soudu z 29. 11. 2016 bylo nařízeno jednání na 22. 12. 2016. Dne 19. 12. 2016 byla soudu doručena žádost žalovaného o odročení jednání, avšak nebyl doložen důvod omluvy z jednání, nebylo odročeno. Dne 22. 12. 2016 doručen soudu závěrečný návrh žalobce. Dne 22. 12. 2016 se konalo jednání, jehož závěrem byl vyhlášen rozsudek, kterým soud ponechal směnečný platební rozkaz ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 2) v rozsahu částky 190 324 EUR a příslušenství v platnosti. Rozsudek č.j. 7 Cm 561/2009-244 byl žalovanému 2) doručen dne 1. 2. 2017 a nabyl právní moci dne 17. 2. 2017.

7. Ze spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 7 Cm 110/2013 soud zjistil a vzal za prokázaný následující průběh posuzovaného řízení. Soud zde pro stručnost odkazuje na shora rozepsaná skutková zjištění ze spisu Městského soudu v Praze pod sp. zn. 7 Cm 561/2009, jež jsou od podání žaloby až k nabytí právní moci usnesení o vyloučení řízení totožná. Ve vyloučeném řízení vystupoval původně žalovaný 4) - zdejší žalobce- jako žalovaný 3). Referátem z 19. 9. 2013 bylo nařízeno jednání na 26. 11. 2013. Dne 19. 11. 2013 bylo doručeno vyjádření žalovaného 3). Jednání dne 26. 11. 2013, závěrem bylo odročeno na 14. 1. 2014. Dne 25. 11. 2013 bylo doručeno vyjádření žalovaného 3) a 3. 1. 2014 bylo doručeno vyčíslení nákladů řízení žalovaným 3). Dne 13. 1. 2014 byl doručen závěrečný návrh žalobce. Dne 14. 1. 2014 se konalo jednání, jehož závěrem byl vyhlášen rozsudek, kterým soud rozhodl, že se směnečný platební rozkaz nechává ve vztahu k žalovaným 1), 2) a 3) v platnosti. Rozsudek č.j. 7 Cm 110/2013-212 byl účastníkům rozeslán dne 13. 2. 2014. Dne 28. 2. 2014 podal žalovaný 3) odvolání proti rozsudku, dne 27. 2. 2014 podal odvolání žalovaný 1) a dne 3. 3. 2014 podal odvolání žalovaný 2). Usnesením z 5. 3. 2014 soud uložil žalovaným 1), 2) a 3) odstranit vady odvolání. Vady odvolání byly odstraněny žalovaným 3) podáním doručeným dne 17. 3. 2014 a dne 28. 4. 2014, žalovaným 2) podáním doručeným soudu dne 21. 3. 2014. Dne 28. 3. 2014 vyzval soud usneseními žalované k zaplacení soudního poplatku za odvolání. Dne 28. 4. 2014 zažádal žalovaný 3) o osvobození od soudních poplatků. Usnesením z 5. 5. 2014, č.j. 7 Cm 110/2013-273, rozhodl soud o zastavení odvolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 1) a dále mezi žalobcem a žalovaným 2) pro nezaplacení soudního poplatku za odvolání. Dne 6. 5. 2014 zažádal žalovaný 1) o osvobození od soudních poplatků a podáním z 16. 6. 2014 se žalovaný 1) odvolal proti usnesení o zastavení odvolacího řízení. Dne 23. 6. 2014 bylo doručeno odvolání žalovaného 2) proti usnesení o zastavení odvolacího řízení. Usnesením z 30. 6. 2014 soud uložil žalovanému 2) doložit soudu vyplněné prohlášení o osobních a majetkových poměrech, doloženo dne 27. 7. 2014. Dne 7. 10. 2014 doručeno sdělení žalovaného 3). Usnesením z 28. 1. 2014 bylo rozhodnuto o vrácení zálohy žalobci na náklady důkazu znaleckým posudkem. Usnesením z 24. 10. 2014, č.j. 7 Cm 110/2013-333, bylo rozhodnuto o zamítnutí návrhů všech tří žalovaných na osvobození od soudních poplatků. Dne 30. 10. 2014 doručeno odvolání žalovaného 3) proti usnesení o zamítnutí návrhu na osvobození o soudních poplatků. Referátem soudu ze 4. 11. 2014 dán pokyn účtárně k vyplacení zálohy. Dne 6. 11. 2014 podáno odvolání žalovaným 2) a dne 11. 11. 2014 podáno odvolání žalovaným 1) do rozhodnutí o zamítnutí návrhu na osvobození od soudních poplatků. Dne 27. 11. 2014 byl spis doručen s odvoláními Vrchnímu soudu v Praze, dne 23. 12. 2014 byl spis vrácen zpět, neboť odvolání žalovaného 3) trpí vadou (chybí podpis žalovaného 3). Usnesením z 11. 12. 2014 bylo rozhodnuto o odvoláních žalovaných 1) a 2) tak, že usnesení městského soudu č. j. 7 Cm 110/2013-333 bylo ve výrocích I. a II. potvrzeno. Usnesením z 6. 1. 2015 bylo městským soudem uloženo žalovanému 3), aby odstranil vady odvolání. Dne 29. 1. 2015 se k soudu dostavili předseda a člen představenstva k provedení indosace směnky a dne 29. 1. 2015 je soudu doručen návrh na vstup nového účastníka do řízení, kdy na místo dosavadního žalobce, spol. [právnická osoba], má z důvodu indosace směnky na místo žalobce vstoupit [anonymizována tři slova], a to na základě smlouvy o postoupení nároků. Dne 29. 1. 2015 bylo doručeno doplněné odvolání žalovaného 3) a dne 4. 2. 2015 bylo dovolání doplněno zástupcem žalovaného 3). Dne 6. 3. 2015 bylo doručeno oznámení žalovaného 3), že ve věci již nebude zastoupen právním zástupcem. Dne 7. 4. 2015 došlo další doplnění odvolání žalovaného 3). Usnesením z 10. 4. 2015, č.j. 7 Cm 110/2013- 400 soud připustil, aby na místo dosavadního žalobce vstoupila do řízení [anonymizována tři slova]. Dne 22. 4. 2015 upozornil bývalý zástupce žalovaného 3) na chybu v doručování, když mají být písemnosti doručovány již přímo žalovanému 3). Dne 16. 6. 2015 byl spis doručen Vrchnímu soudu v Praze s odvoláním do rozhodnutí městského soudu 7 Cm 110/2013-273 a do rozhodnutí 7 Cm 110/2013-333 ohledně žalovaného 3). Usnesením ze 14. 7. 2015, č.j. 8 Cmo 177/2015-409, bylo rozhodnutí městského soudu 7 Cm 110/2013-273 zrušeno a věc byla vrácena k dalšímu řízení, s tím, že soud zastavil odvolací řízení ve vztahu k žalovaným 1) a 2) aniž by je vyzval ke splnění poplatkové povinnosti. Usnesením č. j. 8 Cmo 178/2015-412 ze 14. 7. 2015 rozhodl vrchní soud o změně výroku III. v rozhodnutí č.j. 7 Cm 110/2013-333 a přiznal žalovanému 3) osvobození od soudních poplatků v rozsahu 90 %. Dne 28. 7. 2015 byl spis vrácen městskému soudu. Referátem z 30. 7. 2015 byla rozhodnutí rozeslána účastníkům a současně byli žalovaní vyzváni k zaplacení soudního poplatku za podaná odvolání. Dne 5. 8. 2019 bylo doplněno žalovaným 3) odvolání do rozsudku. Dne 6. 8. 2015 byl žalovaným 3) zaplacen soudní poplatek za odvolání. Usnesením z 26. 8. 2015, č.j. 7 Cm 110/2013-425, soud zastavil odvolací řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 1) a žalobcem a žalovaným 2), PM dne 24. 9. 2015. Dne 3. 11. 2015 byl spis předložen Vrchnímu soudu v Praze k rozhodnutí o odvolání žalovaného 3). Usnesením z 10. 5. 2016 vyzval vrchní soud žalovaného č. 3 ke sdělení, zda souhlasí s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání. Dne 11. 5. 2016 žalovaný sdělil, že žádá o nařízení jednání ve věci. Referátem z 11. 5. 2016 nařízeno jednání na 23. 6. 2016 a obesláni účastníci. Dne 23. 6. 2016 se ve věci konalo jednání, jehož závěrem bylo rozhodnuto tak, že se rozsudek soudu prvního stupně č.j. 7 Cm 110/2013-212 ve vztahu k žalovanému 3) potvrzuje. Rozsudek Vrchního soudu 8 Cmo 332/2015-441 byl doručen spolu se spisem městskému soudu dne 4. 7. 2016 a referátem z 12. 7. 2016 byl rozeslán účastníkům. Právní moci nabyl dne 5. 8. 2016. Dne 30. 9. 2016 podal proti rozhodnutí Vrchního soudu v Praze žalovaný 3) dovolání. Referátem ze dne 25. 10. 2016 byl vyzván k zaplacení soudního poplatku za dovolání, dne 2. 11. 2016 byl soudní poplatek uhrazen. Dne 16. 11. 2016 byl spis doručen Nejvyššímu soudu v Brně. Dne 3. 1. 2017 byla městskému soudu doručena žádost Obvodního soudu pro Prahu 8 k zapůjčení spisu z důvodu podané žaloby na ochranu osobnosti a náhradu majetkové újmy žalovaným 3). Dne 6. 1. 2017 sděleno, že spis se nachází u Nejvyššího soudu. Dne 22. 8. 2018 rozhodl Nejvyšší soud rozsudkem č.j. 29 Cdo 5415/2016-468 tak, že se rozsudek Vrchního soudu v Praze č.j. 8 Cmo 332/2015-441 a rozsudek Městského soudu v Praze 7 Cm 110/2013-212 zrušují a věc se vrací k dalšímu řízení. Spis byl doručen zpět městskému soudu dne 27. 9. 2018. Dne 2. 10. 2018 soud rozeslal rozhodnutí účastníkům a nařídil na 4. 12. 2018 jednání. Dne 28. 11. 2018 podal žalovaný (zdejší žalobce) ve věci stanovisko. Dne 4. 12. 2018 proběhlo ve věci jednání, které bylo závěrem odročeno na 10. 1. 2019 za účelem výslechu svědka. Dne 13. 12. 2018 podal žalovaný námitky k obsahu protokolu z jednání, které doplnil podáním ze dne 7. 1. 2019. Dne 10. 1. 2019 proběhlo jednání, na němž došlo k výslechu svědka, závěrem jednání odročeno na 17. 1. 2019 za účelem vyhlášení rozhodnutí. Dne 14. 1. 2019 doručeno vyčíslení nákladů řízení zástupcem žalovaného. Dne 17. 1. 2019 se konalo jednání, při němž došlo k vyhlášení rozsudku, kterým bylo rozhodnuto o ponechání směnečného platebního rozkazu v platnosti ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným co do částky 3 591,80 EUR výrokem I. a výrokem II. rozhodl o jeho zrušení co do částky 186 732,20 EUR. Rozsudek č.j. 7 Cm 110/2013- 526 byl rozeslán na základě referátu soudu ze dne 18. 2. 2019 účastníkům. Žalobce podal dne 5. 3. 2019 odvolání. Usnesením ze 7. 3. 2019 bylo vydáno opravné usnesení do rozsudku. Odvolání bylo zasláno dne 7. 3. 2019 žalovanému k vyjádření. Dne 19. 3. 2019 bylo doručeno vyjádření žalovaného, Spis byl předložen Vrchnímu soudu v Praze dne 4. 4. 2019. Dne 17. 6. 2019 doručeno vyjádření žalovaného. Dne 18. 12. 2019 byla podána žalovaným námitka proti rozsudku týkající se úroků z prodlení. Dne 3. 3. 2020 byla vrchnímu soudu doručena žádost žalovaného o sdělení stavu věci. Dne 9. 3. 2020 bylo předsedou senátu žalovanému sděleno, že lze očekávat nařízení jednání do konce prvního pololetí roku 2020. Dne 12. 3. 2020 vrácen spis Městskému soudu v Praze bez vyřízení, neboť bylo zjištěno, že žalovaný podal ve věci námitku proti rozsudku, kterou je potřeba posoudit dle obsahu jako odvolání podané po uplynutí zákonné lhůty. Usnesením z 12. 3. 2020, č.j. 7 Cm 110/2013-567, bylo rozhodnuto o odvolání žalovaného ze dne 18. 12. 2019 tak, že se podání odmítá. Podáním z 12. 3. 2020 bylo žalovaným sděleno, že podání z 18. 12. 2020 nebylo odvoláním. Spis byl znovu předložen Vrchnímu soudu v Praze dne 9. 4. 2020. Referátem soudu z 8. 7. 2020 bylo nařízeno jednání na 16. 9. 2020, jeho závěrem byl vyhlášen rozsudek, kterým soud rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Dne 15. 10. 2020 zažádal soudce o prodloužení lhůty k vyhotovení rozhodnutí z důvodu většího množství souzených věcí do 13. 11. 2020, čemuž bylo dne 16. 10. 2020 vyhověno. Rozsudek č.j. 2 Cmo 105/2019-598 spolu se spisem byl doručen městskému soudu v Praze dne 19. 11. 2020 a nabyl právní moci dne 24. 11. 2020. Ve dnech 29. 7. 2014, 17. 4. 2014 a 24. 2. 2015 bylo ze strany policie žádáno o nahlédnutí do spisu s ohledem na podnět zdejšího žalobce.

8. Hlavním důkazem byl spis napadeného řízení, z kterého soud čerpal svá jednotlivá skutková zjištění, která vzal za prokázané. Soud vyčerpal předmět dokazování s tím, že výše uvedené je naprosto dostatečné pro rozhodnutí ve věci a ve věci učinil závěr o skutkovém stavu, který koresponduje s výše popsanými skutkovými zjištěními.

9. Zjištěný skutkový stav soud právně posoudil následovně:

10. Podle § 1 odst. 1 OdpŠk platí, že stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

11. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk platí, že stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

12. Podle § 14 odst. 3 OdpŠk platí, že uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona je podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu.

13. Podle § 15 odst. 2 OdpŠk platí, že domáhat se náhrady škody u soudu může poškozený pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

14. Podle ust. § 26 OdpŠk, pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v tomto zákoně občanským zákoníkem ("o.z.").

15. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk platí, že bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odstavce 2 ustanovení platí, že zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle odstavce 3 ustanovení platí, že v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

16. Žalobce splnil podmínku pro soudní uplatnění nároku předvídanou ust. § 14 OdpŠk, neboť u žalované předběžně nárok uplatnil dne 27. 4. 2021, což bylo mezi účastníky nesporným.

17. Na základě provedeného dokazování a s odkazem na shora citovaná zákonná ustanovení, judikaturu Nejvyššího soudu ČR, judikaturu ESLP a stanovisko Nejvyššího soudu ČR ze dne z 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010 (dále jen„ Stanovisko“) soud posoudil věc následovně: zákonná úprava zakotvuje odpovědnost státu za škodu, způsobenou nesprávným úředním postupem, spočívající v tom, že nebylo rozhodnuto v přiměřené lhůtě. Úprava postihuje případy, kdy poškození jsou vystaveni frustraci z nepřiměřeně dlouhého průběhu řízení. Přiměřenost délky řízení závisí na okolnostech jednotlivých případů. Rozhodující je přitom celková délka řízení, za kterou je náhrada poskytována. Nejedná se o odškodňování poškozeného za jednotlivý průtah v řízení (viz Stanovisko). V tomto smyslu Nejvyšší soud ve svém usnesení z 19. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1355/2012 také dovodil, že jednotlivé průtahy v řízení, nemusí vždy znamenat, že došlo k porušení práva na přiměřenou délku řízení, jestliže řízení, jako celek odpovídá dobou svého trvání, v němž je možné skončení řízení v obdobné věci zpravidla očekávat. Za porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, které je ve svém důsledku nesprávným úředním postupem ve smyslu výše citovaného ustanovení § 13 OdpŠk, lze považovat jen takový postup soudu v řízení, kdy doba jeho průběhu neodpovídá složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a kdy délka řízení tkví v příčinách vycházejících z působení soudu v projednávané věci; oproti tomu stát nemůže odpovídat za průtahy, které jsou způsobeny nedostatkem součinnosti, či dokonce záměrným působením ze strany účastníků, či jsou vyvolány jinými okolnostmi, které nemají původ v povaze soudu a jejich institucionálním a organizačním vybavení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR z 8. 2. 2011, sp. zn. 25 Cdo 508/2008).

18. V každé jednotlivé věci je třeba hodnotit právo účastníka, aby jeho věc byla projednána a rozhodnuta v přiměřené době, a zároveň obecný požadavek, aby v řízení bylo postupováno v souladu s právními předpisy a byla zajištěna spravedlivá ochrana práv účastníků. Nelze přitom vycházet z předem dané a paušálně stanovené doby řízení, která by z pohledu § 31a OdpŠk, popřípadě čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, mohla být pokládána za přiměřenou.

19. Předmětné řízení trvalo ve vztahu k žalobci od 24. 5. 2010, kdy mu byla doručena žaloba spolu se směnečným platebním rozkazem, neboť řízení nemohlo žalobci způsobovat nemajetkovou újmu, nevěděl-li o něm. Proto mu za dobu od jeho zahájení do doby, kdy se o existenci řízení dozvěděl, nemohla vzniknout nemajetková újma (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4336/2010). Řízení ve vztahu k žalobci trvalo do 24. 11. 2020, kdy nabylo právní moci konečné rozhodnutí ve věci, tj. 10 let a 6 měsíců. Lze shrnout, že v posuzovaném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícím v nevydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě, čímž žalobci vznikla nemajetková újma v podobě nejistoty ohledně výsledku posuzovaného řízení. Naříkané řízení bylo složitější, žalobce se na délce řízení nepodílel, v postupu orgánů moci byly shledány průtahy a do určité míry nekoncentrovaný postup a jednalo se o řízení s běžným významem pro žalobce. Soud shledal v řízení průtah v období od 29. 3. 2013 do 26. 11. 2013, v období od 16. 11. 2016 do 22. 8. 2018 a v období od 4. 4. 2019 do 12. 3. 2020. S ohledem na zmiňovaná období nečinnost a na do určité míry nekoncentrovaný postup městského soudu, není možné posuzované řízení ve smyslu § 13 odst. 1 OdpŠk považovat za přiměřeně dlouhé, přestože se jednalo o řízení složitější. Pokud jde o formu zadostiučinění, soud dospěl k závěru, že se nejedná o řízení s nepatrným významem pro žalobce a celkovou délku řízení nelze klást k tíži žalobci, proto se uplatní silná domněnka o adekvátnosti peněžitého zadostiučinění, když k případnému zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva u nepřiměřené délky soudních řízení lze přistupovat pouze ve výjimečných případech, což v daném případě není splněno, tuto formu zadostiučinění soud neshledal dostačující a dospěl k závěru, že je na místě odškodnit újmu v penězích. Ostatně k totožnému závěru dospěla i sama žalovaná.

20. Soud se při stanovení přiměřeného zadostiučinění zabýval kritérii vymezenými v ust. § 31a odst. 3 OdpŠk. Zmíněná kritéria nejsou jedinými, k nimž může soud při posouzení přiměřenosti délky řízení v konkrétní věci přihlédnout, jsou ale zpravidla těmi základními (viz bod IV. Stanoviska).

21. Z konstantní judikatury Evropského soudu pro lidská práva a Nejvyššího soudu ČR (viz např. rozsudek z 12. 1. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1151/2009 nebo Stanovisko) plyne, že za soudní řízení lze přiznat účastníku řízení základní částku v rozmezí mezi 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva roky a dále pak za každý další rok řízení. Za posuzované soudní řízení v délce trvání 10 let a 6 měsíců, soud přiznal žalobci základní částku ve výši 135 000 Kč, když vycházel z částky 15 000 Kč za první dva roky (každé soudní řízení musí trvat určitou dobu, přičemž nemajetková újma v prvních letech trvání řízení není příliš závažná) a z částky 15 000 Kč za každý další rok řízení a částky 1 250 Kč za jeden měsíc řízení. Částku ve výši 15 000 Kč ročně pak stanovil s ohledem na celkovou délku namítaného řízení, která překračuje jako celek dobu, ve které bylo možné uzavření rozumně očekávat, avšak není extrémně dlouhá. Pro srovnání soud uvádí, že horní rozmezí částky ve výši 20 000 Kč za jeden rok řízení zvolil Nejvyšší soud v případě délky řízení 21 let, se zohledněním toho, že v době rozhodování v kompenzačním řízení nebylo řízení, ve kterém docházelo k průtahům stále skončeno (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1320/2011). Základní částku ve výši 18 000 Kč považovaly soudy za přiměřenou v řízení trvajícím 14 let a 11 měsíců (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3320/2014) nebo v řízení trvajícím déle než 15 let (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3379/2018). Při porovnáními s uvedenými rozhodnutími považoval proto soud za přiměřené vycházet ze základní částky 15 000 Kč.

22. Posuzované řízení je nutno s ohledem na jeho předmět považovat za řízení skutkově i hmotněprávně složitější (– 10 %). Jednalo se o směnečné řízení, v němž se žalobce domáhal po 4 žalovaných celkem 190 324 EUR, a to na základě směnky, na níž byly podepsáni žalovaní 1) -4) v postavení ručitelů za účelem zajištění závazku. Sporná směnka byla vystavena jako blankosměnka na základě smlouvy o provádění faktoringu., na jejímž podkladě žalobkyně v naříkaném řízení odkupovala pohledávky od společnosti [právnická osoba] za [právnická osoba] – [právnická osoba] (dále jen„ [anonymizováno]“). Sporným byla skutečnost, zda [anonymizováno] veškeré své závazky před vyplněním této směnky uhradil. Předmětem dokazování byla dále skutečnost, zda směnka měla být vyplněna v měně CZK nebo v EUR s ohledem na směnečnou sumu vyjádřenou v kauzálním kontraktu, dále bylo nutno řešit, jaké závazky mohou být zahrnuty do směnečné sumy a zda společnost [právnická osoba] odpovídala i za závazky společnosti [právnická osoba] Soud má za to, že posuzované řízení vykazovalo i složitost procesní (– 5 %). Účastníci podávali opakovaně podání s průběžnými návrhy na dokazování, soud se musel vypořádat se skutečností, že v průběhu namítaného řízení byl na majetek žalovaného 2) prohlášen konkurz, soud musel postupně rozhodovat o návrzích všech žalovaných na osvobození od soudních poplatků, o procesním nástupnictví na straně žalobkyně. Poté, co se žalovaní 2) a 3) sporovali pravost podpisů na směnce, soud ustanovil ve věci znalce, jenž si následně stěžoval na nedostatek součinnosti žalovaného 2) a 3), soud je tudíž předvolal ke zkoušce písma přímo k soudu. V řízení musel soud opakovaně vyzývat všechny žalované, jak k placení soudních poplatků, tak k odstranění vad jejich podání.

23. Řízení probíhalo na třech stupních soudní soustavy. Zohlednění počtu instancí vyjadřuje zásadu, že délka řízení prodlužovaná zásadně o dobu za řízení před další instancí, tj. o dobu potřebnou pro předložení věci přezkumnému soudu, pro jeho přezkumné posouzení a pro případné promítnutí výsledků přezkumu do dalšího postupu v řízení, je ospravedlnitelná (srovnej bod IV. Písm. a) Stanoviska). Soud prvního stupně rozhodoval třikrát, stejně jako odvolací soud, Nejvyšší soud jedenkrát s čímž je spojena i četnost rozhodování ve věci. Soud proto snížil základní částku o 20 % (srov. rozsudek Městského soudu v Praze z 14. 1. 2021, č. j. 54 Co 361/2020 – 97:„ Přitom již jen z toho důvodu, byla-li věc, stejně jako v tomto případě, projednávána celkem před soudy třech stupňů, přichází standardně v úvahu snížení obecné základní výše o 20 %“).

24. Jde-li o kritérium jednání poškozeného, v tomto směru lze uzavřít, že se žalobce na délce řízení ve smyslu obstrukčním nepodílel. Výzva žalobci k předložení originálu plné moci (31. 5. 2010 7. 6. 2010), výzva k odstranění vad odvolání (5. 3. 2014 17. 3. 2014), výzva k odstranění vad odvolání (6. 1. 2015 29. 1. 2015) pak řízení sice prodloužily, avšak s ohledem na jeho celkovou délku pouze nepatrně, aby soud přistoupil ke snížení zadostiučinění. Pokud žalovaná poukazovala, že řízení bylo prodlouženo též z důvodů opakovaných žádostí policie ČR o nahlédnutí do spisu, jež vzešly z podnětu zdejšího žalobce, soud došel k závěru, že tyto se negativně nijak v délce řízení neprojevily, neboť se vždy jednalo o prosté nahlédnutí do spisu v řádu desítek minut v budově soudu a nikoli o zapůjčení spisu jako takového spojeného s určitou časovou dotací.

25. Pokud jde o postup orgánů veřejné moci, zdejší soud seznal v řízení průtah 29. 3. 2013, kdy bylo vydáno usnesení o vyloučení věci, do jednání 26. 11. 2013, v období od 16. 11. 2016 do 22. 8. 2018, kdy byl spis u Nejvyššího soudu ČR a v období od 4. 4. 2019 do 12. 3. 2020, kdy byl spis u Vrchního soudu v Praze. S ohledem na zmiňovaná období nečinnosti a se zřetelem na do určité míry nekoncentrovaný postup městského soudu, jenž např. zastavil řízení o odvolání žalovaných bez poskytnutí dodatečné lhůty k zaplacení SOP poté, co jejich žádosti o osvobození od soudních poplatků zamítl či s ohledem na skutečnost, že před konečným rozhodnutím ve věci byl spis ze strany odvolacího soudu vrácen bez věcného vyřízení, neboť nebylo rozhodnuto o opožděném podání zdejšího žalobce, tedy uvedený postup soudu nelze označit jako hospodárný a koncentrovaný, přistoupil k zvýšení základní částky zadostiučinění o 15 %. Řízení bylo jinak plynulé a bez zbytečných průtahů (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1143/2010). Nad rámec zmíněného soud uvádí, že je judikatorně ustáleno, že důvodem pro navýšení základní částky zadostiučinění není rozdílný právní názor jednotlivých instancí oproti např. zrušení rozsudku z důvodu nepřezkoumatelnosti či nerespektování právního názoru soudu vyššího stupně.

26. Jako poslední z hledisek soud zohlednil význam řízení pro žalobce, tento soud vidí jako standardní. Soud uvážil, že ani obecně podle judikatury ESPL se neposkytuje poškozenému zvýšený význam řízení, oproti řízením typu: opatrovnických sporů (srovnej rozsudek ESLP ve věci Kříž proti České republice z 9. 1. 2007, č. 26634/03, § 72), pracovně právních sporů (srov. rozsudek ESLP ve věci Jírů proti České republice z 26. 10. 2004, č. 65195/01, § 47), věci osobního stavu (rozsudek ESLP ve věci Kniat proti Polsku z 26. 7. 2005, č. 71731/01, § 41), věci sociálního zabezpečení (rozsudek ESLP ve věci Salomonsson proti Švédsku ze dne 12. 11. 2002, č. 38978/97, § 38), trestní věci (srovnej např. nález Ústavního soudu z 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 67/2005) a věci týkající se zdraví nebo života (rozsudek ESLP ve věci Silva Pontes proti Portugalsku ze dne 23. 3. 1994, č. 14940/89, č. 14940/89, § 39). Tyto druhy řízení více negativně ovlivňují a zatěžují osobní život poškozeného a mají tak pro poškozeného vyšší význam než řízení jiná (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4761/2010). Jedná se o hledisko obecné, typové, k němuž není třeba vést dokazování, neboť plyne ze samotné podstaty zkoumaných řízení (shodně Stanovisko). Vzhledem k předmětu řízení a výši žalované částky lze mít sice za to, že řízení mělo pro žalobce nezanedbatelný, avšak nikoli zvýšený význam - neboť se stále jednalo o spor k peněžitému plnění (k tomu srov. např. rozsudek Městského soudu v Praze z 28. 8. 2019, č. j. 69 Co 97/2019 – 194, ve kterém poškozená fyzická osoba čelila žalobě z ručitelského prohlášení o zaplacení jistiny převyšující 8 000 000 Kč, avšak s ohledem na skutečnost, že se jednalo o peněžité plnění, nebyl shledán vyšší význam, či obdobně rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. prosince 2020, č. j. 23 Co 318/2020-122 s předmětem posuzovaného řízení 2 500 000 Kč). Nadto zdejší žalobce podepsal ručitelský závazek v rámci obchodních vztahů a případného rizika s tím spojeného si při svém podpisu musel být zcela jistě vědom, přesto v rámci kontrakční volnosti k podpisu přistoupil. Se zřetelem na výše uvedené, soud nepřistoupil k snížení ani k zvýšení základní částky zadostiučinění. Pro úplnost soud uvádí, že v případě zdejšího žalobce soud neshledal důvody pro uplatnění institutu sdílené nemajetkové újmy, když zdejší žalobce buď právním zástupcem nebyl zastoupen vůbec, nebo si náklady na právní zastoupení hradil na ostatních žalovaných zcela nezávisle. Konečně bylo lze přisvědčit i argumentu, že žalobce byl jediný, kdo byl alespoň z části s to způsobilý žalovanou částku t. č. uhradit, a to s ohledem na majetkové poměry dalších třech žalovaných. Nadto zdejší žalobce vystupoval v řízení oproti dalším třem žalovaným argumentačně zcela samostatně.

27. Na základě výše uvedeného soud vyčíslil přiměřené zadostiučinění tak, že základ vypočtený ze základní částky 15 000 Kč/rok, se zohledněním poloviční částky za první dva roky snížil o 25 %. Celková částka, která náleží žalobci jako přiměřené zadostiučinění proto činí 106 875 Kč. Nicméně žalovaná poskytla již žalobci částku 92 625 Kč, proto soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobci již jen 14 250 Kč a žalobu na zaplacení nemajetkové újmy ve zbývajícím rozsahu (83 125 Kč) neshledal důvodnou a žalobu zamítl (výrok II.) Soud neshledal žádné další relevantní okolnosti pro zvýšení či snížení základní částky.

28. Žalobce předběžně uplatnil nárok dne 18. 9. 2020. Soud přiznal žalobci úrok z prodlení od 5. 10. 2021. Úrok byl přiznán v zákonné výši dle ust. § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., a to od data prodlení žalované. Žalovaná se dostala do prodlení poté, co svým stanoviskem ze 4. 10. 2021 vyjádřila, že poskytnutí vyššího zadostiučinění neshledává důvodným, když platí, že nárok věřitele na zaplacení úroků z prodlení vzniká podle ust. § 1970 o. z. tehdy, nesplní-li dlužník svůj peněžitý dluh řádně a včas, tedy je-li v prodlení.

29. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl dle ust. § 142 odst. 1, 3 o. s. ř., když žalobce byl úspěšný pouze částečně, avšak rozhodnutí o výši plnění záviselo na úvaze soudu, proto je na něj třeba hledět, jakoby byl plně úspěšný. Náklady žalobce jsou představovány zaplaceným soudním poplatkem ve výši 2 000 Kč a náklady za právní zastoupení ve výši 16 456 Kč (výrok III.) Odměna advokáta byla určena dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), když advokát dle ust. § 9 odst. 4 písm. a), § 7 bod 5 (tarifní hodnota sporu byla v době zahájení řízení 50 000 Kč -usnesení Nejvyššího soudu ČR z 29. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3378/2013) a § 11 odst. 1 písm. a), d) advokátního tarifu vykonal 4 úkony právní služby á 3 100 Kč, spočívající v převzetí a přípravě zastoupení, sepisu žaloby, replice žalobce k vyjádření žalované z 16. 11. 2021 a účast při soudním jednání dne 3. 2. 2022. K odměně advokáta dále náleží paušální náhrada hotových výdajů advokáta za každý ze čtyř vykonaných právních úkonů 300 Kč dle ust. § 13 odst. 4 advokátního tarifu. Soud dále advokátu přiznal dle ust. § 137 odst. 3 o. s. ř. daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z její odměny, neboť soudu doložil, že je jejím plátcem. Závěrem soud uvádí, že ve smyslu ust. § 31 odst 4 OdpŠk nemá poškozený právo na náhradu nákladů zastoupení, které vznikly v souvislosti s projednáváním uplatněného nároku u příslušného úřadu.

30. Lhůtu k plnění náhrady nákladů řízení i nároku samotného stanovil soud v souladu s § 160 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř., neboť se jedná o plnění ze státního rozpočtu, podléhající zákonu č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech, ve znění pozdějších právních předpisů a je tak na místě poskytnout žalované lhůtu delší. O povinnosti žalované zaplatit náklady řízení k rukám zástupce žalobce bylo rozhodnuto dle § 149 odst. 1 o. s. ř.