47 C 222/2021-47

Rubrum

Městský soud v Brně rozhodl předsedou senátu JUDr. Radkem Malenovským jako samosoudcem ve věci žalobce: ; [právnická osoba], IČ: [osobní údaje žalobce] sídlem [adresa žalobkyně] zastoupený advokátem [anonymizováno] [jméno] [příjmení] [jméno]. sídlem [adresa], [obec a číslo] proti žalovanému: ; [celé jméno žalovaného], narozený dne [datum] bytem [adresa žalovaného] o zaplacení 6 505,81 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku ve výši 6 100 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 6 100 Kč od 8. 12. 2021 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Zamítá se žaloba co do zaplacení částky ve výši 405,81 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 1 011,38 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 1 504,11 Kč, úroku ve výši 29 % ročně z částky 6 505,81 Kč od 19. 12. 2020 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 6 505,81 Kč od 19. 12. 2020 do 7. 12. 2021 Kč, úroku z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 405,81 Kč od 8. 12. 2021 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 1,25 % ročně z částky 6 505,81 Kč od 8. 12. 2021 do zaplacení.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 268 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám zástupce žalobce.

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou ze dne 17. 8. 2021 (podána u soudu téhož dne) domáhal po žalovaném zaplatit (i) částku 6 505,81 Kč na jistině, (ii) kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 1 011,38 Kč, (iii) kapitalizovaný úrok ve výši 1 504,11 Kč, (iv) zákonný úrok z prodlení z částky 6 505,81 Kč od 19. 12. 2020 do zaplacení ve výši 9,75 %, (v ) úrok 29 % ročně z částky 6 505,81 Kč od 19. 12. 2020 do zaplacení, to vše z titulu smlouvy o zápůjčce ze dne 26. 4. 2019, [číslo] uzavřené mezi žalovaným jako dlužníkem a společností [právnická osoba] Žalovaný se v řízení k žalobě nevyjádřil.

2. Dne 3. 5. 2022 proběhlo jednání, na kterém soud provedl dokazování a vyhlásil tento rozsudek. Z listinných důkazů soud zjistil následující skutečnosti.

3. Mezi právním předchůdcem žalobce, společností [právnická osoba], [IČO], se sídlem [adresa], a žalovaným došlo dne 26. 4. 2019 k uzavření Smlouvy o zápůjčce [číslo]. Na základě této smlouvy poskytl právní předchůdce žalobce žalovanému peněžní prostředky ve výši 7 000 Kč, a to v hotovosti v den uzavření Smlouvy, což žalovaný potvrdil svým podpisem smlouvy (důkaz: listina smlouvy ze dne 26. 4. 2019, [číslo]).

4. Právní předchůdce žalobce, jako poskytovatel zápůjčky, posoudil před jejím poskytnutím schopnost žalovaného požadovanou zápůjčku splácet dle zákaznické karty. Zejména provedl vyhodnocení informací požadovaných a získaných od žalovaného před uzavřením předmětné smlouvy o zápůjčce [číslo]. Žalovaný byl dotazován na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry a tyto informace byly ověřovány oproti dokladům vyžádaných od žalovaného. Poskytnuté informace byly zaznamenány do zákaznické karty žalovaného a byly ověřeny doklady uvedenými v části zákaznické karty nazvané„ Ověřené dokumenty“, mezi které patří pracovní smlouva a potvrzení o příjmu.

5. Žalovaný byl povinen splácet dluh částkou 274 Kč týdně, s úrokem 29 % ročně, v celkem 45 splátkách, poslední splátka dne 6. 3. 2020, zaplatil však toliko částku 900 Kč (tvrzení žalobce, které nebylo zpochybněno a rovněž důkaz Tabulkou umoření).

6. Pohledávka vyplývající z výše uvedené smlouvy, včetně příslušenství, se všemi právy s ní spojenými, byla ze strany společnosti [právnická osoba] postoupena na základě Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 18. 12. 2020 žalobci jako novému věřiteli, a to s účinností ke dni 5. 1. 2021 (důkaz: Smlouva o postoupení pohledávek, Příloha č. 1 Smlouvy o postoupení pohledávek – strana č. 75 ze Seznamu postoupených pohledávek).

7. Ke kapitalizovanému úroku ve výši 1 504,11 Kč soud uvádí, že se jedná o úrok ve výši 29 % ročně počítaný z dlužné jistiny ve výši 6 505,81 Kč od 7. 3. 2020, tj. od marného uplynutí lhůty pro úhradu poslední splátky dle splátkového kalendáře, do 18. 12. 2020.

8. Ke kapitalizovanému úroku z prodlení ve výši 1 011,38 Kč soud uvádí, že se jedná o zákonný úrok z prodlení ve výši 9,75 % ročně počítaný z dlužné jistiny ve výši 6 505,81 Kč od 25. 5. 2019, tj. od marného uplynutí týdenní (sedmidenní) lhůty po úhradě poslední splátky žalovaným, do 18. 12. 2020.

9. Právní hodnocení:

10. Soud dospěl k závěru, že žalobce a žalovaný uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, ve spojení s § 2395 občanského zákoníku. V dané věci se jedná o spotřebitelský úvěr dle ust. § 2 odst. 1 cit. zákona, když se jedná o úvěr poskytovaný spotřebiteli. Právní předchůdce žalobce byl osobou poskytující úvěr v rámci své podnikatelské činnosti (viz. ust. § 7 cit. zákona).

11. Podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“) platí, že:„ (1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. (2) Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“. Podle § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru platí:„ (1) Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. (2) Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.“. (3) Změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.“.

12. Z uvedeného je zřejmé, že věřitel poskytne spotřebiteli úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet, jinak je smlouva neplatná.

13. Soud z tohoto důvodu zkoumal otázku posouzení úvěruschopnosti ze strany věřitele z úřední povinnosti. Věřiteli je uložena před uzavřením smlouvy o úvěru povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, přičemž při této činnosti je povinen vynaložit odbornou péči. Tato činnost představuje kvalifikovanou činnost profesionála v příslušném oboru, jejímž obsahem je individuální posouzení konkrétní situace každého jednotlivého spotřebitele žádajícího o úvěr. Jedná se o institut, jehož smyslem je odpovědný přístup věřitelů, kteří mají předem pečlivě posoudit schopnost spotřebitele nabízený spotřebitelský úvěr splácet a v případě, že je výsledek posouzení úvěruschopnosti negativní, spotřebitele nezadlužovat. Primárním cílem je ochrana spotřebitele před neúměrným zadlužováním, sekundárně je chráněn i věřitel před vznikem v budoucnu nedobytných pohledávek. V neposlední řadě je pak chráněna společnost jako celek před různými sociopatologickými jevy (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

14. Soud se nejprve z úřední povinnosti zabýval tím, zda žalobce jakožto poskytovatel spotřebitelského úvěru (žalovaný vystupoval coby spotřebitel - § 419 občanského zákoníku) splnil svou povinnost řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného ve smyslu § 86 zákona o spotřebitelském úvěru.

15. Soud dospěl k závěru, že žalovaný řádně neposoudil úvěruschopnost spotřebitele - žalovaného na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Žalobce porušil svoji povinnost poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

16. Judikatura zastává názor, že vycházet při posouzení úvěruschopnosti jen z databáze dlužníků je nedostatečné pro řádné ověření úvěruschopnosti (viz např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1704/2019, sp. zn. 20 Cdo 3180/2018, rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Na tomto místě soud může poukázat na úvahu Nejvyššího soudu vyjádřenou například v usnesení sp. zn. 20 Cdo 1704/2019:„ Jak uvedl i sám Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 20. března 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018, klíčová je nepochybně i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace. Mezi tyto lze řadit rovněž soukromé databáze typu SOLUS, BRKI (bankovní registr klientských informací) a NRKI (nebankovní registr klientských informací), které by však neměly být využívány jako základní či dokonce jediný informační zdroj, neboť poskytují informace jen o těch spotřebitelích, kteří neplní své povinnosti vůči subjektu, jenž je zapojen do činnosti daného registru. Informace ze shora specifikovaných registrů (databází) tak nemusí být vždy kompletní. Použití informací z těchto databází není obligatorní, pokud je věřitel schopen doložit, že úvěruschopnost prověřil jinak, jako tomu bylo v právě posuzované věci.“.

17. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je však i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 3225/2015, použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.). Pouhé doplnění čísel do formuláře žalobkyně k hodnocení klienta, aniž je zřejmé, na základě čeho a jak byly tyto údaje získány, nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení s odbornou péčí na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 konstatoval:„ …odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka …“. Nejvyšší soud v usnesení sp. zn. 20 Cdo 3180/2018 konstatoval:„ …věřitel nedostojí povinnosti stanovené zákonem o spotřebitelském úvěru (nepostupuje s odbornou péči při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nepodloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho poměrech; nic na tom nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků“.

18. Soud dospěl k závěru, že věřitel nedostatečně vyhodnocoval úvěruschopnost žalovaného, tudíž smlouva je neplatná, a to absolutně (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 3180/2018, rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 či nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18). Žalobce nepředložil jediný doklad o příjmové či výdajové stránce žalovaného v době sjednávání úvěrové smlouvy. Žalobce nepředložil žádné podklady, z kterých by se vůbec mohl podávat obraz o osobních, majetkových a výdělkových poměrech žalovaného v době sjednávání úvěru. Žalobce, resp. tehdejší věřitel, se spolehl na tvrzení uvedená žalovaným. To je ale nedostatečné (k tomu viz např. Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, Ústavní soud v nálezu ze dne 26. února 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39). Pouhé doplnění údajů do formuláře věřitele k hodnocení klienta, aniž je zřejmé, na základě čeho a jak byly tyto údaje získány, nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení s odbornou péčí na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací.

19. Věřitel nesplnil svou povinnost stanovenou mu zákonem, posouzení úvěruschopnosti řádně neprovedl, neboť toto posouzení proběhlo víceméně formálně, bez náležitých a dostatečných podkladů. Soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru je absolutně neplatná podle § 588 občanského zákoníku pro nedostatečné zkoumání úvěruschopnosti žalovaného ze strany žalobce.

20. V případě porušení povinnosti posouzení úvěruschopnosti spotřebitele není neplatnost za těchto okolností uzavřené úvěrové smlouvy stanovena jen na ochranu úvěruneschopného spotřebitele, ale také společnosti jako celku, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i věřitele, v jehož zájmu bezesporu je, aby byl úvěr řádně splácen, aby tohoto byl zavázaný spotřebitel schopen. Řádné splnění povinnosti odborného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele tak chrání i pozici samotných věřitelů, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Veřejnoprávní souvislosti porušení povinnosti poskytovatele úvěru dostatečně zjišťovat poměry spotřebitele (kdy se poskytovatel dopouští správního deliktu, pokud nepostupuje s odbornou péčí) byly nedávno připomenuty i v rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18. V uvedeném nálezu dokonce Ústavní soud při zdůrazněném významu a důležitosti předmětné povinnosti poskytovatele zabývat se úvěruschopností spotřebitele dospěl k závěru, že obecné soudy by měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit.

21. Nutnost aplikovat ustanovení obecně závazných právních předpisů o absolutní neplatnosti platí i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb. – viz např. rozsudek KS v Praze z 12. prosince 2019 sp. zn. 27 Co 221/2019, rozsudek Okresního soudu ve Zlíně z 25.2.2020 sp. zn. 38 C 25/2020 (dostupný na ASPI) a nález Ústavního soudu z 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18 Ústavní soud totiž v nálezu konstatoval:„ …Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná. Nedostatečné zjištění poměrů dlužníka má i veřejnoprávní souvislosti. Nejvyšší správní soud posuzoval kasační stížnost obchodní společnosti (srov. jeho rozsudek z 1. 4. 2015 č. j. 1 As 30/2015-39) poskytující spotřebitelské úvěry a při výkladu § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, účinného do 30. 11. 2016 (když obsahově obdobná úprava je zakotvena i v § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů, tedy pro účely tohoto výkladu lze vycházet z toho, že se právní úprava nezměnila) …“. Ostatně koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv jako nedostatečnou ochranu spotřebitelských práv shledává i judikatura Ústavního soudu, kdy v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bylo uvedeno, že koncepce relativní neplatnosti spotřebitelských smluv by byla nesouladnou s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, kdy v soukromém právu uplatňovaná zásady autonomie vůle musí být korigována zásadou ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele). Absolutní neplatnost aproboval z ústavněprávních hledisek Ústavní soud u např. v usnesení sp. zn. II. ÚS 1176/21.

22. Soudní dvůr EU rozhodl o výkladu ustanovení směrnice 2008/48/ES na základě předběžné otázky položené českými soudy, byl rozsudek ze dne 5. března 2020 ve věci C -679/18, [anonymizováno] Soudní dvůr došel k závěru, že stejně tak, jako musí vnitrostátní soud zkoumat z úřední povinnosti, zda byla při uzavírání smlouvy o spotřebitelském úvěru dodržena informační povinnost, musí také z úřední povinnosti zkoumat, zda byla splněna povinnost věřitele předem posoudit úvěruschopnost spotřebitele, stanovená v článku 8 směrnice. Z odůvodnění rozsudku vyplývá, že současné doslovné znění § 87 odst. 1 druhé věty zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, je v rozporu s právem Evropské unie Soudní dvůr rozhodl, že články 8 a 23 směrnice 2008/48/ES musí být vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Soudní dvůr dále poukázal na ustálenou judikaturu k tzv. nepřímému účinku směrnic. Podle ní jsou vnitrostátní soudy při použití vnitrostátního práva povinny vykládat vnitrostátní právo v co největším možném rozsahu ve světle znění a účelu směrnice, aby dosáhly výsledku, který směrnice sleduje. Tato povinnost konformního výkladu vnitrostátního práva je vlastní systému Smlouvy o fungování Evropské unie v tom, že umožňuje, aby vnitrostátní soudy v rámci svých pravomocí zajistily plnou účinnost unijního práva při rozhodování o sporech, které jim byly předloženy. Zásada konformního výkladu vyžaduje, aby vnitrostátní soudy učinily vše, co spadá do jejich pravomoci, s tím, že vezmou v úvahu veškeré vnitrostátní právo a použijí metody výkladu jím uznané, aby zajistily plnou účinnost dotčené směrnice a došly k výsledku, který by byl v souladu s jejím cílem; Vnitrostátní soudy, včetně soudů rozhodujících v posledním stupni, musí případně změnit ustálenou vnitrostátní judikaturu, vychází-li z výkladu vnitrostátního práva, který s cíli směrnice není slučitelný. Soudní dvůr konstatoval, že předkládající soud nemůže při rozhodnutí ve věci platně dospět k závěru, že dotčená vnitrostátní ustanovení nelze vyložit v souladu s unijním právem, pouze z důvodu, že byla vyložena českými soudy ve smyslu, který není s unijním právem slučitelný. Předkládajícímu soudu tedy přísluší zajistit plný účinek směrnice 2008/48/ES tím, že na základě své vlastní pravomoci případně výklad českých soudů neslučitelný s unijním právem nepoužije.

23. Dle ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru soud vycházel z toho, že žalobce svoji povinnost dle ust. § 86 cit. zákona nesplnil. Soud tedy při užití cit. ustanovení dospěl k závěru, že smlouva uzavřená mezi účastníky je absolutně neplatná. Podle ust. § 2991 občanského zákoníku platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

24. Žalobci tak nevzniklo a nelze mu přiznat právo na jakékoliv plnění z titulu smlouvy. Pokud tedy žalobce poskytl žalovanému nějakou částku, jednalo se na straně žalovaného o plnění, které přijal z neplatného právního důvodu. Proto je žalovaný povinen vrátit právě tuto částku, sníženou o dosavadní platby.

25. Konkrétně k žalovanému nároku 26. Věřitel poskytl žalovanému 7 000 Kč, a to dne 26. 4. 2019. Žalovaný uhradil 900 Kč (viz č.l. 21 verte, bod IV. a důkaz Tabulkou umoření). Smlouva je však absolutně neplatná.

27. Věřitel neověřoval, zda žalovaný skutečně bydlí u rodičů, neověřoval, jaké má žalovaný výdaje.

28. Věřitel nevedl žalovaného k upřesnění výdajů a neověřoval je; jejich ověření se přitom nabízel o to více, když žalovaným tvrzené výdaje byly podezřele nízké - 2 000 Kč.

29. V řízení nebylo prokázáno, jaké konkrétní potvrzení o příjmu měl věřitel k dispozici, v Zákaznické kartě je uvedeno toliko neurčitě„ Potvrzení o příjmu z 25. 4. 2019“. Z tohoto tvrzení ovšem nevyplývá, kdo potvrzení vydal a co bylo jeho obsahem, jaký příjem tam byl uveden a vůbec čí to byl příjem (totiž v kolonce„ Finanční údaje“ je uveden nejen příjem žadatele 24 643 Kč, ale i„ další čisté příjmy domácnosti“). Proto není zřejmé, zda žalovaný tehdy věřitel nepředložil například potvrzení o příjmu jeho rodičů, což by však nic nevypovídalo o příjmech žalovaného osobně.

30. Žaloba je tudíž oprávněná v rozsahu částky 6 100 Kč coby dlužné jistiny.

31. Žalobce neprokázal doručení oznámení o postoupení pohledávek a předžalobní výzvy k plnění žalovanému, jelikož podací lístek je důkazem jen o odeslání, nikoli o doručení. Ze skutečnosti, že žalobce odeslal písemnost žalovanému, ještě neplyne jejich doručení žalovanému. Vyvratitelná domněnka zakotvená v § 573 o. z. platí jen v případě, že zásilka adresátovi prokazatelně došla, což dovodila i soudní praxe (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 9. 2019 sp. zn. I. ÚS 1390/19). Nejedná se tedy o domněnku dojití písemnosti, která nebyla adresátovi prokazatelně doručena, ale byla prokazatelně odeslána - viz zákonná dikce„ došlá zásilka“ (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 8. 2019 sp. zn. II. ÚS 2403/19). Ze soudní praxe obdobně i např. usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 7 Cmo 89/2017 ze dne 13. 12. 2018 a z tzv. komentářové literatury srov. obdobně např. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1-654), 2. vydání, 2022, s. 1830 - 1831: E. Dobrovolná.

32. Proto bylo lze žalobě vyhovět v rozsahu zákonných úroků z prodlení až v závislosti na doručení žaloby žalovanému. K tomu došlo 6. 12. 2021 (viz č. l. 28), tedy 7. 12. 2021 nastala splatnost pohledávky a od 8. 12. 2021 je žalovaný v prodlení se splněním dluhu.

33. V ostatních nárocích soud musel žalobu zamítnout, jde o smluvní úrok: kapitalizovaný úrok i úrok průběžný ve výši 29 % ročně. Dále soud musel zamítnout i kapitalizovaný úrok z prodlení (totiž žalobce při něm vychází z uzavření smlouvy, a od data smluvního dovozuje počátek prodlení, proto je třeba zamítnout i příslušný úrok z prodlení - viz výrok II.)

34. Výrok o nákladech řízení se opírá o ust. § 142 odst. 2 o. s. ř., podle kterého platí, že pokud měl účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí. Žalobce byl se svou žalobou úspěšný co do jistiny 6 100 Kč a úroků z prodlení 207,40 Kč, neúspěšný co do částky 4 321,86 Kč (405,81 + 1 011,38 Kč + 1 504,11 Kč + 736,66 + 615,44 Kč, 15,93 Kč, 32,53 Kč), tj. úspěch žalobce představuje 59 %, čemuž odpovídá úspěch žalovaného 41 %. Proto je žalovaný povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení rozdíl uvedených poměrů, tj. 18 % částky nákladů řízení.

35. Soudu je z úřední činnosti známo, že žalobce podává v ustálené formě opakovaně ve skutkově i právně obdobných věcech řadu žalob (návrhů na vydání elektronického platebního rozkazu). Žalobce vede typově shodných sporů, jako je tento, v řádu desítek, možná již stovek případů. Jedná se o problematiku rutinní, téměř strojovou, čemuž odpovídá i forma a struktura obsahu žalob v těchto věcech. Žaloby jsou ve vysokém stupni formalizovány do ustáleného vzoru. Tento vzor žalobce užívá opakovaně a jaksi mechanicky. Pro tato řízení není nutná specializovaná právní pomoc. Proto v položce náhrady nákladů právního zastoupení soud aplikoval ust. § 14b advokátního tarifu.

36. Plná výše nákladů řízení žalobce se skládá ze soudního poplatku 400 Kč a dále nákladů právního zastoupení: 1) převzetí a příprava zastoupení - § 11 odst. 1 písm. a), §14b odst. 1 bod 1., odst. 5 písm. a) advokátního tarifu – odměna ve výši 200 Kč, paušální náhrada hotových výdajů 100 Kč, tj. celkem 300 Kč. 2) výzva k plnění se základním právním a skutkovým rozborem - § 11 odst. 1 písm. d), § 14b odst. 1 bod 1., odst. 5 písm. a) advokátního tarifu – odměna ve výši 200 Kč, paušální náhrada hotových výdajů 100 Kč, tj. celkem 300 Kč. 3) podání žaloby - § 11 odst. 1 písm. d), §14b odst. 1 bod 1., odst. 5 písm. a) advokátního tarifu – odměna ve výši 200 Kč, paušální náhrada hotových výdajů 100 Kč, tj. celkem 300 Kč.

37. Pokud jde o doplnění žaloby podáním ze dne 16. 11. 2021, soud úkon neshledal za účelný, resp. za takový, aby jej bylo možno honorovat odměnou dle advokátního tarifu. Jednalo se o doplňování skutečností, které měly být uvedeny již v samotné žalobě. Proto soud žalovanému nemůže uložit povinnost nahrazovat takové úkony. Ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. předpokládá účelnost úkonů, ale v dotčených úkonech žalobce ji spatřovat nelze.

38. Odměna za zastoupení žalobce činí celkem 900 Kč bez DPH. Zástupce žalobce je plátcem DPH, proto na základě ust. § 137 odst. 3 o. s. ř. náleží náhrada této daně v sazbě 21 % z odměny a paušálních náhrad, tj. 189 Kč.

39. Podíl 18 % z uvedených položek nákladů řízení žalobce představuje částku 268 Kč. Částka je na základě ust. § 149 odst. 1 o. s. ř. splatná k rukám právního zástupce žalobce. Lhůta tří dnů k plnění od právní moci rozsudku je odůvodněna ust. § 160 odst. 1 o. s. ř.