47 C 231/2021-59

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl samosoudkyní Mgr. Kateřinou Mlčochovou ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] zastupování státu ve věcech majetkových sídlem [adresa] pro zaplacení 1 030 622 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žaloba, aby soud uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 968 538 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25% ročně z této částky od 13. 2. 2021 do zaplacení, se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení 1 500 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou doručenou zdejšímu soudu dne 20. 10. 2021 domáhala zadostiučinění za majetkovou a nemajetkovou újmu v celkové výši 1 030 622 Kč s tím, že ta jí byla způsobena nevyžádanými soudními depozitními řízeními vedenými u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 6 Sd 25/2018 a 8 C 45/2019. Žalobkyně byla v rozhodné době vlastníkem motorového vozidla, a to osobního automobilu značky Volkswagen Touareg 7P, [registrační značka] (dále jen„ vozidlo“), přičemž toto vozidlo jí bylo koncem měsíce května 2018 odcizeno a bezprostředně poté si toto vozidlo mělo zakoupit zájmové sdružení: [anonymizováno] [příjmení] [příjmení] z. s. Policie ČR Brandýs nad Labem sice dne 11. 6. 2018 rozhodla, že se vozidlo vydává žalobkyni, avšak toto rozhodnutí nikdy nenabylo právní moci, neboť ke stížnosti uvedeného zájmového spolku rozhodlo Okresní státní zastupitelství Praha – východ dne 28. 8. 2018 pod č. j. ZN 2240/2018 tak, že se vozidlo bere do soudní úschovy Okresního soudu Praha-východ, a to až do doby soudního rozhodnutí o vlastnictví věci. Dle žalobkyně se jedná o nesprávné úřední rozhodnutí, ačkoliv toto nebylo nikdy formálně zrušeno. Žalobkyně má za to, že v daném případně neexistovaly jakékoliv pochybnosti o jejím vlastnictví k vozidlu. V mezidobí žalobkyně opakovaně žádala o vydání vozidla. Upozornila, že po tuto dobu nemohla vozidlo užívat pro své osobní účely, ani nemohla s vozidlem podnikat. Vozidlo mezitím v policejním skladu chátralo a technicky i morálně stárlo. Žalobkyni bylo též odepřeno právo vozidlo osobně ve skladu zkontrolovat. Vozidlo bylo žalobkyni vydáno až dne 12. 1. 2021, a to z depozitního skladu Policie České republiky v [obec]. Žalobkyně tak nemohla s vozidlem disponovat po dobu dvou let a sedmi měsíců. V její prospěch bylo rozhodnuto rozsudkem ze dne 16. 1. 2020 č. j. 8 C 45/2019 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze č. j. 24 Co 148/2020. Následně bylo Okresním soudem Praha-východ vydáno usnesení o vydání věci č. j. 6Sd 25/2018 z 20. 11. 2020, jež nabylo právní moci 18. 12. 2020. Nicméně k faktickému vydání vozidla došlo až dne 12. 1. 2021. Závěrem žalobkyně zopakovala, že i když rozhodnutí Okresního státního zastupitelství [okres] z 28. 8. 2018 nikdy nebylo formálně zrušeno, má žalobkyně za to, že se jedná o nesprávné rozhodnutí, kdy v důsledku tohoto rozhodnutí žalobkyni vznikla enormní škoda. Žalobkyně se domáhala jednak náhrady škody spočívající v nemožnosti vozidlo komerčně půjčovat, když uvedla, že dotčený technický typ vozidla je půjčován za částku 1 000 až 2 000 Kč za den. Žalobkyně vycházela z této spodní hranice, tj. 1 000 Kč na den a z reálné komerční vytíženosti v rozsahu půl měsíce. Tedy tvrdila, že přišla o reálný minimální měsíční příjem z pronájmu ve výši 15 000 Kč měsíčně (nárok A). Další nárok žalobkyně představovala škoda, jež žalobkyni vznikla v důsledku skutečnosti, že druhou polovinu měsíce vozidlo nemohla používat pro své účely. Tuto škodu kvalifikovaně odhadla na jednu čtvrtinu měsíčního příjmu z pronájmu, tedy na částku 7 500 Kč měsíčně (nárok B). Další nárok pak představovala škoda, jež žalobkyni vznikla v důsledku skutečnosti, že vozidlo ztratilo na své prodejní hodnotě, když žalobkyně vycházela z kvalifikovaného odhadu 60 000 Kč za rok, což odpovídá škodě 5 000 Kč za měsíc (nárok C). Konečně žalobkyně uplatnila škodu spočívající v částce 1 762 Kč měsíčně, představující pojištění vozidla, jež musela hradit, aniž by vozidlo mohla užívat (nárok D). Dále žalobkyně uplatnila nemateriální újmu za nepřiměřenou délku trvání řízení, u které vycházela z doby dvou let a sedmi měsíců s úvahou odškodnění 20 000 Kč za rok, tedy celkově žalobkyně požadovala na nemajetkové újmě částku 51 662 Kč (nárok E). Konečně jako šestý nárok žalobkyně uplatnila škodu ve výši 62 084 Kč, kdy tvrdila, že vozidlo bylo vydáno z nucené detence v nepojízdném stavu a muselo být opraveno, kdy podkladem pro tuto škodu je faktura [číslo] ze dne 23. 2. 2021 [právnická osoba] [anonymizováno], opravy silničních vozidel, [IČO].

2. Žalovaná se k žalobě vyjádřila podáním z 8. 3. 2022, v němž uvedla, že žalobou uplatněný nárok neuznává. Žalovaná učinila nesporným, že u ní žalobkyně uplatnila dne 5. 2. 2021 nárok na náhradu škody v celkové výši 916 876 Kč a nárok na náhradu nemajetkové újmy ve výši 51 662 Kč podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen„ OdpŠk“) v souvislosti s vydáním nesprávného úředního rozhodnutí ve věci vedené Policií ČR, Krajským ředitelstvím policie Středočeského kraje, Územním odborem [obec] venkov – východ pod sp. zn. KRPS [číslo] [rok] [číslo], a z titulu tvrzeného nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení vedeného u Okresního soudu Praha – východ pod sp. zn. 8 C 45/2019, a to vše v souvislosti se zajištěním osobního automobilu VW Touareg 7P, [registrační značka] a následným nesprávným úředním postupem při soudní úschově, které byly stanoviskem z 15. 9. 2021 zamítnuty jako nedůvodné. Dne 20. 10. 2021 žalobkyně doplnila svou žádost o náhradu škody ve výši 62 083,89 Kč, jež byla žalovanou zamítnuta doplňujícím stanoviskem ze dne 8. 3. 2022. Žalovaná konstatovala, že žalobkyně se domáhá náhrady škody z titulu nesprávného úředního rozhodnutí, přičemž sama uvádí, že žádné z rozhodnutí orgánů veřejné moci, které bylo v dané záležitosti vydáno, nelze ve smyslu ustanovení § 8 OdpŠk pokládat za nezákonné a tento odpovědnostní titul tak žalobkyni nesvědčí. Na uvedeném ničeho nemění, že žalobkyně je přesvědčena, že usnesení Okresního státního zastupitelství pro [část Prahy] z 28. 8. 2018 č.j. ZN 2240/2018, jímž bylo zrušeno dřívější rozhodnutí policejního orgánu o vydání věci z 11. 6. 2018 č. j.: KRPS [číslo] [rok] [číslo], bylo nesprávné. K tomu žalovaná uvádí, že postup, jenž orgán veřejné moci užil, je výslovně předvídán v ustanovení § 80 odst. 1 trestního řádu a žalovaná naprosto nepochybuje o jeho zákonnosti. Lze konstatovat, že ve věci bylo konáno dle trestního řádu a nedošlo ze strany orgánu veřejné moci k jakémukoliv nesprávnému úřednímu postupu či vydání nezákonného rozhodnutí. V předmětném řízení nelze shledat odpovědnostní titul, kterým by byl nesprávný úřední postup či nezákonné rozhodnutí. V rámci zajištění věci pro důkazní účely se jedná o běžnou činnost orgánů činných v trestním řízení, kdy, pakliže tyto pojmou podezření ze spáchání trestného činu, převažují zájmy veřejnosti nad zájmy jednotlivce, který je pak nucen strpět zásah do své sféry. Co se pak týče dalšího odpovědnostního titulu, o nějž je uplatněný nárok na náhradu škody opírán, totiž nepřiměřenosti délky řízení o daném nároku, řízení vedené před Obvodním soudem pro [část Prahy] pod sp. zn. 8 C 45/2019 bylo zahájeno dne 30. 1. 2019 a pravomocně ukončeno 9. 11. 2020, trvalo tedy necelé dva roky, přičemž věc prošla dvěma stupni soudní soustavy. Takovou délku řízení pak nejen žalovaná, ale i judikatura Nejvyššího soudu ČR, pokládá za zcela přiměřenou. S ohledem na výše uvedené navrhla žalobu zamítnout.

3. U jednání dne 24. 11. 2022 soud rozhodl o vyloučení nároku žalobkyně na zaplacení částky 62 084 Kč k samostatnému projednání, neboť o zbývajících 5ti nárocích bylo lze rozhodnout na místě.

4. Na základě provedeného dokazování soud zjistil tento skutkový stav:

5. Mezi účastníky nebylo sporu, že žalobkyně u žalované uplatnila svůj nárok na zadostiučinění za majetkovou a nemajetkovou újmu dne 5. 2. 2021, jež doplnila podáním z 20. 10. 2021.

6. Dále byl mezi účastníky nesporným skutkový stav stran průběhu řízení ohledně odcizeného vozidla, kdy ze spisu Okresního soudu Praha – východ 6 Sd 25/2018 byl zjištěn následující průběh řízení o vydání věci. Policie ČR, Krajské ředitelství policie Středočeského kraje, Územní odbor [obec] venkov – východ rozhodl dne 11. 6. 2018 usnesením č. j.: KRPS [číslo] [rok] [číslo] o vydání vozidla žalobkyni poté, co dne 31. 5. 2018 žalobkyně podala trestní oznámení z důvodu odcizení vozidla a co již dne 1. 6. 2018 bylo vydáno policejnímu orgánu. K stížnosti [anonymizováno] [obec] – [jméno] [příjmení], z. s. (dále jen„ spolek“), bylo dne 28. 8. 2018 Okresním státním zastupitelstvím [okres] vydáno usnesení č. j.: ZN [číslo] 2018, kterým bylo vozidlo dle § 80 odst. 1 tr. řádu vzato do úschovy Okresního soudu Praha – východ, a to s ohledem na skutečnost, že v daném případě uplatnily na předmětné vozidlo právo nejméně dvě osoby (žalobkyně a spolek), přičemž nešlo bez pochyb konstatovat, komu svědčí vlastnické právo k němu, neboť spolek tvrdil, že se stal vlastníkem vozidla na základě kupní smlouvy uzavřené dne 30. 5. 2018. Žalobkyně opakovaně žádala o vydání vozidla, a to přípisy z 18. 9. 2018, 24. 9. 2018, 4. 10. 2018, 8. 10. 2018, rovněž jako spolek v postavení příjemce. Jak žádost příjemce, tak přihlašovatele byly usnesením Okresního soudu Praha – východ ze dne 11. 10. 2018 č. j. 6 Sd 25/2018-28 zamítnuty, když k odvolání žalobkyně bylo jmenované rozhodnutí potvrzeno usnesením Krajského soudu v Praze č. j. 24 Co 268/2018-81, jež nabylo právní moci dne 18. 3. 2019. Následně (po skončení řízení o nahrazení projevu vůle vedeném pod sp. zn. 8 C 45/2019) bylo usnesením Okresního soudu Praha-východ č. j. 6 Sd 25/2018-125 ze dne 20. 11. 2020 rozhodnuto o vydání vozidla žalobkyni. Citované usnesení nabylo právní moci dne 18. 12. 2020. Z předávacího protokolu ze dne 12. 1. 2021 pak vyplývá, že vozidlo bylo bez výhrad žalobkyni daného dne předáno.

7. Ze spisu Okresního soudu Praha – východ sp. zn. 8 C 45/2019 vzal soud za prokázaný následující průběh řízení. Žaloba byla podána zdejším žalobkyní dne 30. 1. 2019, jejím předmětem vylo nahrazení souhlasu s vydáním předmětu úschovy podle § 299 z. ř. s . Usnesením ze dne 13. 3. 2019 byla žalovaná vyzvána kvalifikovanou výzvou, aby se ve lhůtě 30 dnů vyjádřila k žalobě. Dne 27. 3. 2019 se žalobkyně vyjádřila ke stavu věci. Žalovaná se k žalobě vyjádřila dne 24. 4. 2019, na toto vyjádření reagovala žalobkyně dne 3. 5. 2019. Podáním doručeným soudu dne 2. 7. 2019 žalobkyně navrhla nařízení ústního jednání. Pokynem ze dne 2. 8. 2019 bylo ve věci nařízeno jednání na den 10. 10. 2019. Žalobkyně se dále ve věci vyjádřila dne 15. 8. 2019, 2. 10. 2019 a 10. 10. 2019. Dne 10. 10. 2019 proběhlo ve věci jednání, byly provedeny listinné důkazy a jednání bylo odročeno za účelem dalšího dokazování a výslechu svědků na den 27. 11. 2019. Dne 15. 10. 2019 se ve věci vyjádřila žalobkyně a doplnila důkazy, dne 15. 11. 2019 doplnila své vyjádření žalovaná. Dne 20. 11. 2019 soud žádal od PČR zapůjčení spisu, dne 22. 11. 2019 byly soudu zaslány potřebné listiny. Dne 26. 11. 2019 se ve věci vyjádřila žalobkyně. Dne 27. 11. 2019 proběhlo ve věci jednání, byly provedeny listinné důkazy, vyslechnuti svědci a jednání bylo odročeno na den 8. 1. 2020 za účelem dalšího dokazování. Jednání tento den proběhlo a bylo odročeno na den 16. 1. 2020 za účelem výslechu svědků. Dne 9. 1. 2020 se ve věci vyjádřila žalobkyně, předložila soudu závěrečný návrh. Při jednání dne 16. 1. 2020 byli vyslechnuti svědci a byl vyhlášen rozsudek č.j. 8 C 45/2019-92, kterým bylo žalobě vyhověno v celém rozsahu. Dne 19. 2. 2020 zaslala žalobkyně soudu další vyjádření. Dne 17. 2. 2020 a dne 16. 3. 2020 byla prodloužena lhůta k vypracování rozsudku z důvodu náročnosti věci a objemu rozhodnutých věcí. Referátem soudu ze dne 1. 4. 2020 byl rozsudek rozeslán účastníkům řízení. Žalovaná napadla rozsudek odvoláním ze dne 23. 4. 2020, dne 27. 4. 2020 zaslala odvolání proti rozsudku žalobkyně, a to proti nákladovému výroku. Usnesením ze dne 6. 5. 2020 byla žalovaná vyzvána k úhradě soudního poplatku za podané odvolání. Dne 21. 5. 2020 a dne 25. 5. 2020 se žalobkyně vyjádřila k odvolání žalované. Žalovaná zaplatila soudní poplatek dne 22. 5. 2020 a dne 3. 6. 2020 bylo žalované zasláno odvolání žalobkyně k případnému vyjádření. Věc byla předložena odvolacímu soudu dne 10. 7. 2020, který referátem ze dne 16. 7. 2020 nařídil ve věci jednání na den 20. 8. 2020, jednání bylo k žádosti zástupce žalobkyně odročeno na den 3. 9. 2020, kdy jednání proběhlo a byl vyhlášen rozsudek č.j. 24 Co 148/2020-149, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně. V rozsudku je konstatováno, že u Obvodního soudu pro Prahu 9 je vedeno trestní řízení ve věci [příjmení] a [anonymizováno], která má skutkovou souvislost s prodejem vozidla spolku. Dne 25. 9. 2020 byla prodloužena lhůta k vyhotovení rozsudku z důvodu pracovního vytížení soudce. Spis byl vrácen soudu prvního stupně dne 23. 10. 2020. Rozsudek nabyl právní moci dne 9. 11. 2020 a vykonatelnosti dne 13. 11. 2020.

8. Z provedených důkazů soud žádné další pro věc podstatné skutečnosti nezjistil. Soud vyčerpal předmět dokazování s tím, že výše uvedené je naprosto dostatečné pro rozhodnutí ve věci a ve věci učinil závěr o skutkovém stavu, který koresponduje s výše popsanými skutkovými zjištěními.

9. Zjištěný skutkový stav soud právně posoudil následovně:

10. Podle § 1 odst. 1 OdpŠk platí, že stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

11. Podle ust. § 5 písm. a), b) OdpŠk stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, a za škodu, která byla způsobena nesprávným úředním postupem.

12. Podle § 7 odst. 1 OdpŠk právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda.

13. Podle § 8 odst. 1 OdpŠk nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo podle zákona zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.

14. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk platí, že stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

15. Podle § 14 odst. 3 OdpŠk platí, že uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona je podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu.

16. Podle § 15 odst. 2 OdpŠk platí, že domáhat se náhrady škody u soudu může poškozený pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

17. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk platí, že bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odstavce 2 ustanovení platí, že zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle odstavce 3 ustanovení platí, že v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

18. Podle § 78 odst. 1 tr. řádu kdo má u sebe věc, která může sloužit pro důkazní účely, je povinen ji na vyzvání předložit soudu, státnímu zástupci nebo policejnímu orgánu; je-li ji nutno pro účely náležitého zjištění skutečností důležitých pro trestní řízení zajistit, je povinen takovou věc na vyzvání těmto orgánům vydat. Při vyzvání je třeba ho upozornit na to, že nevyhoví-li výzvě, může mu být věc odňata, jakož i na jiné následky nevyhovění (§ 66). Vyzvat k předložení nebo vydání věci je oprávněn předseda senátu, v přípravném řízení státní zástupce nebo policejní orgán. Podle odst. 5 osobě, která předložila nebo vydala věc, jež může sloužit pro důkazní účely, vydá orgán, který úkon provedl, ihned písemné potvrzení o převzetí věci nebo opis protokolu; věc v nich musí být dostatečně přesně popsána, tak, aby bylo možné určit její totožnost. Dle odst. 6 orgán činný v trestním řízení, kterému byla vydána věc, jež může sloužit pro důkazní účely, ji převezme do úschovy. Podle odst. 7 osoba, které byla věc zajištěna, má právo kdykoli žádat o vrácení takové věci. O takové žádosti musí orgán činný v trestním řízení uvedený v odstavci 1 neodkladně rozhodnout. Byla-li žádost zamítnuta, může ji tato osoba, neuvede-li v ní nové důvody, opakovat až po uplynutí 30 dnů od právní moci rozhodnutí.

19. Podle § 80 odst. 1 tr-. řádu není-li věci, která byla vydána nebo odňata, k dalšímu řízení už třeba a nepřichází-li v úvahu její propadnutí nebo zabrání, vrátí se tomu, kdo ji vydal nebo komu byla odňata. Jestliže na ni uplatňuje právo osoba jiná, vydá se tomu, o jehož právu na věc není pochyb. Při pochybnostech se věc uloží do úschovy a osoba, která si na věc činí nárok, se upozorní, aby jej uplatnila v řízení ve věcech občanskoprávních. Pokud osoba, která má na věc právo, ji přes opakovanou výzvu nepřevezme, bude věc prodána a částka za ni stržená bude uložena do úschovy soudu; věc bezcenná se zničí. Dle odst. 2 je-li nebezpečí, že se věc, která nemohla být vrácena nebo vydána podle odstavce 1, zkazí, prodá se a částka za ni stržená se uloží do úschovy soudu.

20. Žalobkyně splnila podmínku pro soudní uplatnění nároku předvídanou ust. § 14 OdpŠk, neboť u žalované předběžně nárok uplatnila dne 5. 2. 2021, což bylo mezi účastníky nesporným a věc tak může být projednána před soudem.

21. Žalobkyně žalobou uplatnila nárok na náhradu škody s tvrzením, že ve věci bylo vydáno nesprávné rozhodnutí, za něž označila usnesení Okresního státního zastupitelství pro [část Prahy] z 28. 8. 2018 č.j. ZN 2240/2018, jímž bylo zrušeno dřívější rozhodnutí policejního orgánu o vydání vozidla žalobkyni z 11. 6. 2018 č. j.: KRPS [číslo] [rok] [číslo], čímž jí byla způsobena enormní škoda, neboť v době vydání jmenovaného rozhodnutí bylo zřejmé, že je oprávněným vlastníkem vozidla a nebyly tak splněny podmínky pro vzetí vozidla do soudní úschovy. V důsledku uvedeného rozhodnutí jí měla vzniknout škoda ve výši 916 876 Kč (po vyloučení nároku E k samostatnému projednání), jež představuje nárok A - náhrada škody spočívající v nemožnosti vozidlo komerčně půjčovat, když uvedla, že dotčený technický typ vozidla je půjčován za částku 1 000 až 2 000 Kč za den. Žalobkyně vycházela ze spodní hranice, tj. 1 000 Kč na den a z reálné komerční vytíženosti v rozsahu půl měsíce. Tedy žalobkyně tvrdila, že přišla o reálný minimální měsíční příjem, který z pronájmu mohl činit zhruba 15 000 Kč měsíčně. Další nárok B žalobkyně představovala škoda, jež jí vznikla v důsledku skutečnosti, že druhou polovinu měsíce vozidlo nemohla používat pro své účely. Tuto škodu kvalifikovaně odhadla na jednu čtvrtinu měsíčního příjmu z pronájmu, tedy na částku 7 500 Kč měsíčně. Další nárok C pak představovala škoda, jež žalobkyni vznikla v důsledku skutečnosti, že vozidlo ztratilo na své prodejní hodnotě, když žalobkyně vycházela z kvalifikovaného odhadu 60 000 Kč za rok, což odpovídá škodě 5 000 Kč za měsíc. Konečně žalobkyně uplatnila škodu – nárok D - spočívající v částce 1 762 Kč měsíčně, představující pojištění vozidla, jež musela hradit, aniž by vozidlo mohla užívat.

22. Odškodňovací zákon rozlišuje dvě základní formy objektivní odpovědnosti státu za škodu způsobenou v souvislosti s výkonem státní moci, a to nezákonné rozhodnutí a nesprávný úřední postup. Při rozlišení mezi těmito dvěma odpovědnostními tituly je třeba vycházet z toho, že nesprávný úřední postup představuje porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu při jeho činnosti; zpravidla jde o postup, který s rozhodovací činností nesouvisí. Pro tuto formu odpovědnosti je určující, že úkony tzv. úředního postupu samy o sobě k vydání rozhodnutí nevedou a je-li rozhodnutí vydáno, bezprostředně se v jeho obsahu neodrazí.

23. Jako u každého odpovědnostního vztahu, i v případě odškodňovacího zákona je pro naplnění objektivní odpovědnosti státu nutné, aby došlo k současnému splnění tří podmínek, a to existence nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního postupu, vznik škody a příčinná souvislost mezi nimi. Jak uvedeno shora soud z provedeného dokazování zjistil, že v poměrech projednávané věci nebylo vydáno žádné rozhodnutí, jež by bylo lze ve smyslu ustanovení § 8 OdpŠk pokládat za nezákonné. Žalobkyně se domáhala náhrady škody (nároky A –D) z titulu nesprávného úředního rozhodnutí, za něž označila usnesení Okresního státního zastupitelství pro [část Prahy] z 28. 8. 2018 č.j. ZN 2240/2018 -25, jímž bylo zrušeno dřívější rozhodnutí policejního orgánu o vydání vozidla žalobkyni z 11. 6. 2018 č. j.: KRPS [číslo] [rok] [číslo]. Nicméně sama žalobkyně uvedla, že citované rozhodnutí nelze označit formálně za nezákonné, neboť nenabylo právní moci a nebylo následně pro svou nezákonnost zrušeno, a proto soud dospěl k závěru, že není ve věci splněn již prvý předpoklad pro naplnění odpovědnosti státu za škodu, a to odpovědnostní titul, pročež žalobu v části nároků A – D jako nedůvodnou zamítl, aniž by se zabýval dalšími předpoklady pro vznik odpovědnosti žalované za škodu. Za tvrzenou škodu způsobenou rozhodnutím orgánu veřejné moci o uložení do soudní úschovy tak stát ve smyslu § 8 odst. 1 věta prvá OdpŠk neodpovídá.

24. V poměrech projednávané věci k vydání vozidla došlo dne 1. 6. 2018 zcela v souladu s ust. § 78 odst. 1 tr. řádu jako věci důležité pro trestní řízení. Institut zajištění v trestním řízení je obvykle užíván v prvotní fázi trestního řízení a jeho účelem je i prověřit, zda došlo vůbec k trestné činnosti. Pak nelze z naplnění tohoto účelu, byť s negativním závěrem oproti původnímu předpokladu, učinit závěr o nezákonnosti původního rozhodnutí. K takovému závěru lze dospět pouze v případě, že by původní rozhodnutí, které je vykonatelné bez ohledu na právní moc, bylo ve smyslu § 8 odst. 1 a 2 OdpŠk zrušeno nebo změněno pro nezákonnost příslušným orgánem, byť na základě řádného opravného prostředku (viz rozsudek NS ČR ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3310/2013). Tomuto jeho účelu odpovídá i široké oprávnění orgánů činných v trestním řízení takové zajištění na základě dalších získaných poznatků zrušit či omezit.

25. Pokud k vozidlu uplatnil vlastnické právo i spolek s tím, že vlastnické právo k vozidlu nabyl na základě kupní smlouvy z 30. 5. 2018, tedy nastaly pochybnosti o právu k vozidlu, soud shledal zcela komfortním postup okresního státního zastupitelství, jenž rozhodl o vzetí vozidla ve smyslu § 80 odst. 1 tr. řádu do soudní úschovy, když k vyřešení otázky vlastnického nebo jiného obdobného práva jsou povolány soudy v občanském soudním řízení.

26. V neposlední řadě má soud za to, že i kdyby žalobkyni byla způsobena škoda, bylo tak v příčinné souvislosti s jednáním kriminálně závadových osob, pravděpodobně skupiny [příjmení] a spol., jež sama žalobkyně ve své žalobě označuje jako osoby, které vozidlo žalobkyni odcizily, neboť pokud by jej neodcizily, nedošlo by dne 30. 5. 2018 k uzavření kupní smlouvy se spolkem, jejímž předmětem bylo nabytí vlastnického práva k vozidlu a ve věci by tak následně ani nedošlo k uplatnění vlastnického práva k vozidlu jinými osobami, než je žalobkyně. Příčinná souvislost je jako jeden z předpokladů odpovědnosti za škodu tedy dána tehdy, je-li škoda podle obvyklého chodu věcí adekvátním následkem protiprávního úkonu či škodní události (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 312/05 nebo rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1222/2012). K přetržení (přerušení) příčinné souvislosti pak dochází tehdy, jestliže okolnost, jež příčinnou souvislost přerušuje, působí jako samostatná příčina vzniku téže újmy a je způsobilá vyvolat stejný následek, jenž nastal působením prvotní příčiny (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1457/2008 nebo sp. zn. 25 Cdo 5819/2017). Se zřetelem na uvedené, soud nepřistoupil na tvrzení žalobkyně, že činností skupiny [příjmení] a spol. poškozena nebyla, avšak toliko nesprávným jednáním orgánů veřejné moci, za něž žalovaná odpovídá, neboť jak uvedeno shora, nebýt odcizení vozidla kriminálně závadovými osobami (pravděpodobně skupiny [příjmení] a spol.), řízení o soudní úschově ani o nahrazení projevu vůle by nebyla zahájena.

27. Pro úplnost soud uvádí, že došlo-li poté, co bylo rozhodnuto dne 28. 8. 2018 o uložení vozidla do soudní úschovy k jeho znehodnocení (nárok C), jedná se o časové znehodnocení, za něž žalovaná neodpovídá (srovnej rozhodnutí NS ČR 30 Cdo 4973/2014). Jde-li o nárok D – povinnost žalobkyně platit pojištění vozidla, i když jej neměla k dispozici, soud doplňuje, že úhrada pojistného ze smlouvy o odpovědnosti z provozu vozidla (tzv. povinné ručení) je v průběhu zajištění a aktivní správy i nadále povinností vlastníka, tj. žalobkyně (srovnej komentář ASPI k § 10 zákona č. 279/2003 o výkonu zajištění majetku a věcí v trestním řízení), pročež bez ohledu na vydání nezákonného rozhodnutí nelze žalovanou činit za uvedenou škodu odpovědnou.

28. Nárok E – náhrada nemajetkové újmy ve výši 51 662 Kč za nepřiměřené dlouhé řízení 29. Na základě provedeného dokazování a s odkazem na shora citovaná zákonná ustanovení, judikaturu Nejvyššího soudu ČR, judikaturu ESLP a stanovisko Nejvyššího soudu ČR ze dne z 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010 (dále jen„ Stanovisko“) soud posoudil věc následovně: zákonná úprava zakotvuje odpovědnost státu za škodu, způsobenou nesprávným úředním postupem, spočívající v tom, že nebylo rozhodnuto v přiměřené lhůtě. Úprava postihuje případy, kdy poškození jsou vystaveni frustraci z nepřiměřeně dlouhého průběhu řízení. Přiměřenost délky řízení závisí na okolnostech jednotlivých případů. Rozhodující je přitom celková délka řízení, za kterou je náhrada poskytována. Nejedná se o odškodňování poškozeného za jednotlivý průtah v řízení (viz Stanovisko). V tomto smyslu Nejvyšší soud ve svém usnesení z 19. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1355/2012 také dovodil, že jednotlivé průtahy v řízení, nemusí vždy znamenat, že došlo k porušení práva na přiměřenou délku řízení, jestliže řízení, jako celek odpovídá dobou svého trvání, v němž je možné skončení řízení v obdobné věci zpravidla očekávat. Za porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, které je ve svém důsledku nesprávným úředním postupem ve smyslu výše citovaného ustanovení § 13 OdpŠk, lze považovat jen takový postup soudu v řízení, kdy doba jeho průběhu neodpovídá složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a kdy délka řízení tkví v příčinách vycházejících z působení soudu v projednávané věci; oproti tomu stát nemůže odpovídat za průtahy, které jsou způsobeny nedostatkem součinnosti, či dokonce záměrným působením ze strany účastníků, či jsou vyvolány jinými okolnostmi, které nemají původ v povaze soudu a jejich institucionálním a organizačním vybavení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR z 8. 2. 2011, sp. zn. 25 Cdo 508/2008).

30. V každé jednotlivé věci je třeba hodnotit právo účastníka, aby jeho věc byla projednána a rozhodnuta v přiměřené době, a zároveň obecný požadavek, aby v řízení bylo postupováno v souladu s právními předpisy a byla zajištěna spravedlivá ochrana práv účastníků. Nelze přitom vycházet z předem dané a paušálně stanovené doby řízení, která by z pohledu § 31a OdpŠk, popřípadě čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, mohla být pokládána za přiměřenou.

31. Soud se při stanovení přiměřeného zadostiučinění zabýval kritérii vymezenými v ust. § 31a odst. 3 OdpŠk. Zmíněná kritéria nejsou jedinými, k nimž může soud při posouzení přiměřenosti délky řízení v konkrétní věci přihlédnout, jsou ale zpravidla těmi základními (viz bod IV. Stanoviska).

32. Předmětné řízení o soudní úschově vedené u Okresního soudu Praha - východ pod sp. zn. 6 Sd 25/2018 a následně pod sp. zn. 8 C 45/2019 o nahrazení projevu vůle trvalo ve vztahu k žalobkyni od 28. 8. 2018, kdy bylo rozhodnuto o vzetí vozidla do soudní úschovy, do 12. 1. 2021, kdy jí bylo vozidlo ze soudní úschovy vydáno, tj. 2 roky a 4 měsíce. Lze shrnout, že v posuzovaném řízení nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícím v nevydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě, a proto soud žalobu jako neopodstatněnou i v této části zamítl. Soud došel k závěru, že naříkané řízení bylo složitější, žalobkyně se na délce řízení nepodílela, v postupu orgánů moci nebyly shledány průtahy a jednalo se o řízení s běžným významem pro žalobkyni.

33. Posuzované řízení je nutno s ohledem na jeho předmět považovat za řízení skutkově i procesně složitější, neboť jednak v řízení uplatňoval vlastnické právo k vozidlu, jak příjemce, tak přihlašovatel. Soud se dále musel vypořádat s četnými podáními přihlašovatele. Ve věci bylo následně u shodného soudu vedeno vedlejší řízení o nahrazení projevu vůle, a to pod sp. zn. 8 C 45/2019, v rámci něhož bylo prováděno dokazování jak listinnými důkazy, tak svědeckými výslechy. O součinnost byla žádána Policie ČR. S ohledem na uvedené má soud za to, že je možno naříkané řízení považovat za řízení po skutkové a procesní stránce složitější (srovnej rozhodnutí Městského soudu v Praze č. j. 19 Co 256/2021-104, kdy za vedlejší řízení bylo sníženo 15 % za složitost). Právní složitost soud vidí jak standardní.

34. Řízení probíhalo na dvou stupních soudní soustavy. Zohlednění počtu instancí vyjadřuje zásadu, že délka řízení prodlužovaná zásadně o dobu za řízení před další instancí, tj. o dobu potřebnou pro předložení věci přezkumnému soudu, pro jeho přezkumné posouzení a pro případné promítnutí výsledků přezkumu do dalšího postupu v řízení, je ospravedlnitelná (srovnej bod IV. Písm. a) Stanoviska). Na dvou stupních soudní soustavy soudy rozhodovaly jak v řízení o vedeném pod sp. zn. 6 Sd 25/2015 (o odvolání proti usnesení č. j.: 6 Sd 25/2018-28), tak ve vedlejším řízení vedeném pod sp. zn. 8 C 45/2019 (o odvolání proti rozsudku č. j. 8 C 45/2019-92).

35. Jde-li o kritérium jednání poškozeného, v tomto směru lze uzavřít, že se žalobkyně na délce řízení ve smyslu obstrukčním nepodílela. Četná podání, jež k soudu podávala a s jejichž obsahem se soud musel seznámit, soud zohlednil v rámci procesní složitosti.

36. Pokud jde o postup orgánů veřejné moci, soud hodnotí řízení jako plynulé a bez zbytečných průtahů (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1143/2010). Jednání byla nařizována v poměrně rychlém sledu se zhruba 2 měsíčním odstupem, k žádosti žalobkyně o odročení jednání soud našel brzký termín (z 20. 8. 2020 na 3. 9. 2020) a soud i jinak postupoval v přiměřených lhůtách.

37. Jako poslední z hledisek soud zohlednil význam řízení pro žalobkyni, tento soud vidí jako standardní. Soud uvážil, že ani obecně podle judikatury ESPL se neposkytuje poškozenému zvýšený význam řízení, oproti řízením typu: opatrovnických sporů (srovnej rozsudek ESLP ve věci Kříž proti České republice z 9. 1. 2007, č. 26634/03, § 72), pracovně právních sporů (srov. rozsudek ESLP ve věci Jírů proti České republice z 26. 10. 2004, č. 65195/01, § 47), věci osobního stavu (rozsudek ESLP ve věci Kniat proti Polsku z 26. 7. 2005, č. 71731/01, § 41), věci sociálního zabezpečení (rozsudek ESLP ve věci Salomonsson proti Švédsku ze dne 12. 11. 2002, č. 38978/97, § 38), trestní věci (srovnej např. nález Ústavního soudu z 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 67/2005) a věci týkající se zdraví nebo života (rozsudek ESLP ve věci Silva Pontes proti Portugalsku ze dne 23. 3. 1994, č. 14940/89, č. 14940/89, § 39). Tyto druhy řízení více negativně ovlivňují a zatěžují osobní život poškozeného a mají tak pro poškozeného vyšší význam než řízení jiná (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4761/2010). Jedná se o hledisko obecné, typové, k němuž není třeba vést dokazování, neboť plyne ze samotné podstaty zkoumaných řízení (shodně Stanovisko). Vzhledem k předmětu řízení a výši žalované částky lze mít sice za to, že řízení mělo pro žalobkyni nezanedbatelný, avšak nikoli zvýšený význam.

38. S ohledem na uvedené je posuzované řízení ve smyslu § 13 odst. 1 OdpŠk možno považovat za přiměřeně dlouhé.

39. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle ust. § 142 odst. 1 občanského soudního řádu dle výsledku sporu tak, že povinnost k jejich náhradě byla uložena žalobkyni, když žalovaná byla ve věci plně úspěšná. Náklady řízení žalovanou účelně vynaložené spočívají v paušální náhradě nákladů nezastoupeného účastníka ve výši 300 Kč za úkon dle ust. § 151 odst. 3 o. s. ř. a vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu. Žalované náleží náhrada za vyjádření k žalobě, přípravu k jednání a účast na jednání soudu dne 1. 9. a 24. 11. 2022 Celkem je tedy žalobkyně povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení částku 1 500 Kč (5 x 300 Kč), a to ve lhůtě 3 dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 věta 1 o. s. ř.).

Poučení