47 C 232/2021-137

Rubrum

Městský soud v Brně rozhodl předsedou senátu JUDr. Radkem Malenovským jako samosoudcem ve věci žalobkyně: ; [celé jméno žalobce], narozená dne [datum] bytem [adresa žalobce] zastoupená advokátkou Mgr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa], [obec] proti žalovanému: ; 1. [celé jméno žalovaného], narozený dne [datum] bytem [adresa žalovaného] zastoupený advokátem Mgr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa], [obec] žalované: ; 2. [celé jméno žalované], narozená dne [datum] bytem [adresa žalované] zastoupená advokátem Mgr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa], [obec a číslo] o určení vlastnictví takto:

Výrok

I. Zamítá se žaloba požadující určení, že ke dni 20. 9. 2018 byli zůstavitelé [celé jméno žalovaného], [datum narození] a [jméno] [příjmení], [datum narození] vlastníky (v rámci společného jmění manželů) následujících nemovitých věcí: - bytové jednotky [číslo] způsob využití byt vymezené podle zákona č. 72/1994 Sb. v budově [obec], [adresa], byt. dům ([list vlastnictví]) na parcele [anonymizována tři slova] ([list vlastnictví]) - k jednotce (byt) náleží podíl na společných částech domu [obec], [adresa], bytový dům, [list vlastnictví] o velikosti [číslo] - k jednotce (byt) náleží podíl na pozemcích [parcelní číslo], druh: zastavěná plocha a nádvoří, [parcelní číslo], druh: zastavěná plocha a nádvoří a [parcelní číslo], druh: zastavěná plocha a nádvoří o velikosti [číslo] ([list vlastnictví]) - ideální jednotky [číslo] způsob využití: garáž vymezená podle zákona č. 72/1994 Sb. v budově [obec], [adresa] ([list vlastnictví]) na parcele [číslo] - k jednotce (garáž) náleží podíl na společných částech domu [obec], [adresa], garáž ([list vlastnictví]) o velikosti ideální z [číslo] - k jednotce (garáž) náleží podíl na pozemku p. [číslo] druh: zastavěná plocha a nádvoří o velikosti ideální z [číslo] - spoluvlastnického podílu na pozemcích p. [číslo] druh: ostatní plocha, zeleň ve výši: [číslo] ([list vlastnictví]) vše zapsáno v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj pracoviště [okres], na listech vlastnictví [číslo] pro obec Brno, [katastrální uzemí] - pozemku p. č. St. [anonymizováno], o výměře 144 m2, druh: zastavěná plocha a nádvoří, jejíž součástí je stavba [obec], [adresa], bydlení pozemku [parcelní číslo] o výměře 270 m2, druh: zahrada, pozemku p. [číslo] o výměře 26 m2, druh: zahrada, pozemku p. [číslo] o výměře 906 m2, druh: zahrada vše zapsáno v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Pardubický kraj, Katastrálního úřadu pro Pardubický kraj, [stát. instituce], na listu vlastnictví [číslo] pro [územní celek], [katastrální uzemí].

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému 1. na náhradě nákladů řízení částku ve výši 12 342 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám zástupce žalovaného 1.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované 2. na náhradě nákladů řízení částku ve výši 12 342 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám zástupce žalované 2.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou (soudu doručenou dne 1. 11. 2021) domáhala určení vlastnického práva k nemovitým věcem specifikovaným ve výroku I. tohoto rozsudku (dále též jako„ nemovitosti“), a to z důvodu, že nemovitosti její rodiče darovali (dvěma smlouvami) synovi - žalovanému 1. (bratrovi žalobkyně), ale tyto darovací smlouvy jsou absolutně neplatné pro nedostatek svéprávnosti obou rodičů, neschopnost právně jednat z důvodu duševní poruchy (podle žalobkyně otec trpěl závěrečným stádiem rakoviny a matka trpěla Alzheimerovou nemocí). Dále podle žalobkyně žalovaný 1. uvedl rodiče v omyl, zneužil důvěřivosti rodičů a přiměl je k podpisu darovacích smluv, ačkoli tito nezamýšleli nemovitosti darovat žalovanému 1., a proto jsou darovací smlouvy neplatné pro omyl na straně rodičů (dárců) i pro rozpor s dobrými mravy. Podle žalobkyně žalovaný 1. uvedl v omyl své rodiče v tom smyslu, že jim namluvil, že rodiče se jen zavážou k ručení spornými nemovitostmi na přechodnou dobu, přičemž rodiče předpokládali, že závazek bude trvat maximálně půl roku až rok a nezamýšleli sporné nemovitosti žalovanému 1. darovat. Žalobkyně tvrdila, že je ohroženo její právní postavení dědice a má naléhavý právní zájem na zažalovaném určení kvůli rozporu ve vlastnických vztazích; stran naléhavého právního zájmu na jí požadovaném určení žalobkyně poukázala na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1826/2004 v tom smyslu, že spor o tom, zda součástí dědictví po zůstaviteli je určitá věc, se typově řeší žalobou na určení, že zůstavitel byl ke dni svého úmrtí vlastníkem. Při soudním jednání doplnila, že má naléhavý právní zájem na požadovaném určení z důvodu, že v případě vyhovění žalobě by nemovitosti náležely do pozůstalosti a bylo by postupováno podle § 193 odst. 1 z. ř. s. – tj. že by bylo provedeno dodatečné projednání pozůstalosti.

2. Žalovaný 1. navrhl žalobu zamítnout kvůli tomu, že dárci (jeho rodiče) netrpěli duševní poruchou omezující jejich schopnosti v době uzavření darovacích smluv, darování bylo součástí širšího vypořádání majetku v rodině a dárci nebyli uvedeni v omyl a nebylo s nimi jednáno v rozporu s dobrými mravy (při jednání doplnil, že není dán naléhavý právní zájem na zažalovaném určení).

3. Žalovaná 2. navrhla žalobu zamítnout zejména s následujícím odůvodněním. Absentuje naléhavý právní zájem na zažalovaném určení. Předchozí judikatura k zákonu č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jako„ o. s. ř.“) se nepoužije, a to kvůli jiné úpravě v zákoně č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jako„ z. ř. s.“). Žalovaná 2. odkázala na § 172 odst. 2 věta druhá z. ř. s. a § 189 odst. 1 z. ř. s., když je tam uvedena možnost domáhat se svých práv, tj. nikoliv určení, že někdo jiný je vlastníkem. Odkázala i na § 193 odst. 1 věta za středníkem z. ř. s. ve smyslu, že postup před středníkem se neuplatní, když jde o aktiva, ke kterým se nepřihlíží. Odkázala na rozsudek Krajského soudu v Praze sp. zn. 22 Co 84/2018 (zejména bod 26.), že žaloba má znít jen na určení vlastnického práva přímo dědice. Navíc žalovaná 2. nabyla své vlastnictví od žalovaného 1. jako výlučného vlastníka zapsaného v katastru nemovitostí a v katastru nemovitostí nebyla poznámka spornosti či o podané žalobě a kupní smlouva byla uzavřena před podáním žaloby; proto žalovaná 2. používá ochrany její dobré víry dle § 984 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jako „o. z.“).

4. Soud důkazy hodnotil podle § 132 o. s. ř., tedy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom přihlížel ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Soud dospěl k následujícím skutkovým zjištěním. 5. [jméno] [příjmení] a [celé jméno žalovaného], tj. rodiče žalobkyně a žalovaného 1. uzavřeli 17. 10. 2016 s 1. žalovaným písemnou darovací smlouvu, na základě níž darovali žalovanému 1. část nemovitých věcí uvedených ve výroku I. tohoto rozsudku (v době darování nacházející se ve společném jmění dárců), tj.: 1) jednotky [číslo] způsob využití: garáž vymezená podle zákona č. 72/1994 Sb. v budově [obec], [adresa] ([list vlastnictví]) na parcele [číslo], 2) k jednotce (garáži) náležející podíl na společných částech domu [obec], [adresa]) k jednotce (garáži) náležející podíl na pozemku p. [číslo]) pozemek p. č. St. [anonymizováno], druh: zastavěná plocha a nádvoří, jejíž součástí je stavba [obec], [adresa], bydlení, 5) pozemek p. [číslo] druh: zahrada, 6) pozemek p. [číslo] druh: zahrada, 7) pozemek p. [číslo] druh: zahrada. Podpisy dárců na darovací smlouvě ověřila 17. 10. 2016 Česká pošta, s.p. Tyto skutečnosti soud zjistil z důkazu citovanou darovací smlouvou. V katastru nemovitostí je zapsán jako výlučný vlastník těchto nemovitostí žalovaný 1. (důkaz výpisem z LV k těmto nemovitostem). 6. [jméno] [příjmení] a [celé jméno žalovaného], rodiče žalobkyně a žalovaného 1., uzavřeli 9. 12. 2016 s 1. žalovaným písemnou darovací smlouvu, na základě níž darovali žalovanému 1. zbývající část nemovitých věcí uvedených ve výroku I. tohoto rozsudku (v době darování nacházející se ve společném jmění dárců), tj.: 1) bytovou jednotku [číslo] způsob využití byt vymezené podle zákona č. 72/1994 Sb. v budově [obec], [adresa], byt. dům ([list vlastnictví]) na parcele [anonymizována tři slova] ([list vlastnictví]) a 2) k jednotce (bytu) náležející podíly na společných částech domu a pozemcích ve smyslu výroku I. tohoto rozsudku. Podpisy dárců na darovací smlouvě ověřila 9. 12. 2016 Česká pošta, s.p. Tyto skutečnosti soud zjistil z důkazu citovanou darovací smlouvou. V katastru nemovitostí je zapsán jako výlučný vlastník těchto nemovitostí žalovaný 1. (důkaz výpisem z LV k těmto nemovitostem).

7. Dne 20. 9. 2018 zemřel otec (žalobkyně a žalovaného 1.) [celé jméno žalovaného] a dne 12. 9. 2021 zemřela matka (žalobkyně a žalovaného 1.) [jméno] [příjmení].

8. Po úmrtí otce (žalobkyně a žalovaného 1.), tj. [celé jméno žalovaného] – dne 30. 1. 2019 tj. ještě před vyřízením řízení o jeho pozůstalosti a za života matky (žalobkyně a žalovaného 1.), tj. [jméno] [příjmení] - žalobkyně podala (proti výlučně žalovanému 1.) žalobu na určení, že [celé jméno žalovaného] byl ke dni úmrtí vlastníkem (v rámci společného jmění manželů) zažalovaných věcí. Zdejší soud pravomocným rozsudkem z 20. 5. 2021 č. j. 104 C 14/2019-167 žalobu zamítl z důvodu absence naléhavého právní zájmu na tehdy zažalovaném určení, jelikož manželka zůstavitele [jméno] [příjmení] nebyla účastníkem řízení 104 C 14/2019 a žalobkyně nenavrhla vstup [jméno] [příjmení] na stranu žalovanou (viz též např. rozsudek Nejvyššího soudu z 28. 1. 2010 sp. zn. 22 Cdo 2614/2008).

9. V řízení o pozůstalosti po [celé jméno žalovaného] vedeném u zdejšího soudu pod sp. zn. [spisová značka] se dědici (tj. [jméno] [příjmení] a žalobkyně a žalovaný 1.) neshodli o tom, zda nyní zažalované věci tvoří součást společného jmění manželů (dále jako„ SJM“) [celé jméno žalovaného] a [jméno] [příjmení], a proto se k takto spornému majetku nepřihlíželo ve smyslu § 162 odst. 2 věta druhá z. ř. s. (důkaz: protokol z 15. 11. 2019 sepsaný notářem sp. zn. [spisová značka], str. 3 nahoře, tj. č. l. 190). V řízení o pozůstalosti po [celé jméno žalovaného] soud pravomocným usnesením z 13. 1. 2020 č. j. [číslo jednací] (dle § 764 o. z.) určil obvyklou cenu majetku ve SJM zůstavitele [celé jméno žalovaného] a pozůstalé manželky [jméno] [příjmení] a schválil dohodu pozůstalé manželky s dědici o vypořádání majetku patřícího do SJM a schválil (ve smyslu § 1696 o. z. a § 185 odst. 1 písm. d) z. ř. s.) dohodu dědiců o rozdělení pozůstalosti (důkaz citovaným usnesením, právní moc 29. 1. 2020).

10. V řízení o pozůstalosti po [jméno] [příjmení] vedeném u zdejšího soudu pod sp. zn. [spisová značka] žalobkyně 16. 11. 2021 (při předběžném šetření) poukázala notáři (soudnímu komisaři) na nynější řízení (na jakožto„ soudní spor ohledně majetku zůstavitelky a jejího předemřelého manžela“), které již tehdy běželo (viz i protokol o předběžném šetření z 16. 11. 2021 sp. zn. [spisová značka], č. l. 18 verte spisu [spisová značka], soudu známo z úřední činnosti). Soudní komisař v řízení o pozůstalosti pod sp. zn. [spisová značka] zjistil spisovou značku nynějšího řízení (viz rukou napsaný text„ 47 C 232/2021“ na lustraci na č. l. 32 spisu [spisová značka], soudu známo z úřední činnosti). Soudní komisař kontaktoval zástupkyni žalobkyně, od níž zjistil, že žalobkyně podala na žalovaného 1. nynější žalobu (jakožto vedenou pod sp. zn. 47 C 232/2021) na určení vlastnického práva a zjistil spor o„ darovací smlouvu s tím, že darování bylo neoprávněné – sporné“ (viz záznam ve spise [spisová značka] na č. l. 31 (tužkou, ručně psaný text) a text na č. l. 33 spisu [spisová značka]; srov. též odpověď zástupkyně žalobkyně na dotaz soudu při soudním jednání 24. 2. 2023 – viz protokol o jednání na str. 3). Nadále tedy již o v tomto smyslu sporných nemovitostech nebyla v řízení o pozůstalosti sp. zn. [spisová značka] zmínka, sporné nemovitosti nebyly zařazeny do pozůstalosti a soupis pozůstalosti byl nahrazen společným prohlášením dědiců (tj. žalobkyně a žalovaného 1.) o pozůstalostním majetku (viz § 177 odst. 2 z. ř. s.); na základě toho zdejší soud pravomocným usnesením z 29. 6. 2022 č. j. [číslo jednací] určil obvyklou cenu majetku a jiných aktiv pozůstalosti, výši dluhů a dalších pasiv pozůstalosti a čistou hodnotu pozůstalosti zůstavitelky dle § 180 odst. 1 z. ř. s. a potvrdil, že majetek nabyla žalobkyně a žalovaný 1. jako dědici ze zákona podle dědických podílů, tj. jednou polovinou (důkaz: usnesení zdejšího soudu z 29. 6. 2022 č. j. [číslo jednací], které nabylo právní moci dne 15. 7. 2022). Z (v tomto bodě) uvedeného rovněž plyne, že i soudu rozhodujícímu o pozůstalosti po [jméno] [příjmení] (soudnímu komisaři) byly známy okolnosti, že podle názoru žalobkyně (vyjeveného již v době vedení řízení o pozůstalosti po [jméno] [příjmení], které bylo zahájeno 21. 9. 2021) by zažalované nemovitosti měly tvořit aktivum pozůstalosti, ale že o nich probíhá sporné řízení mezi dědici, tedy se na něm dědici neshodli (zda patří do aktiv pozůstalosti). Již proto šlo v důsledcích i tehdy (tj. v době probíhání řízení o pozůstalosti po [jméno] [příjmení]) o sporný majetek (k tomu srov. i např. bod 23. rozsudku Nejvyššího soudu z 26. 1. 2023 č. j. 24 Cdo 2680/2022-189).

11. Část zažalovaných nemovitých věcí – tj. spoluvlastnický podíl o velikosti ideální 1/2 na nebytové jednotce [číslo] garáž, spoluvlastnický podíl na společných částech budovy [adresa] a na pozemku parc. [číslo] (list vlastnictví [číslo] pro [katastrální uzemí], obec Brno, okres [okres]) - nabyla do svého výlučného vlastnictví žalovaná 2. kupní smlouvou uzavřenou se žalovaným 1. dne 27. 10. 2021, s právními účinky zápisu k 3. 11. 2021 (zápis proveden 25. 11. 2021). Před uzavřením kupní smlouvy měla žalovaná 2. k dispozici výpis z katastru nemovitostí ke kupovaným nemovitostem z 20. 10. 2021, na kterém nebylo zapsáno žádné omezení v nakládání s nemovitostmi, poznámka spornosti ani informace o žalobě na určení vlastnictví. Tyto skutečnosti soud zjistil z důkazu listem vlastnictví [číslo] z 20. 10. 2021 a 25. 11. 2021 a Vyrozumění o provedeném vkladu do katastru nemovitostí ve věci sp. zn. [anonymizováno] [číslo].

12. Dle § 80 o. s. ř. určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, se lze žalobou domáhat jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem. V prvé řadě tak bylo nezbytné zodpovědět otázku, zda je žalobkyně (z titulu svého dědického práva) ve smyslu § 80 o. s. ř. vybavena naléhavým právním zájmem na určení, že (zažalované) nemovité věci - ke dni úmrtí jejího otce (20. 9. 2018) – náležely do vlastnictví (společného jmění manželů) zemřelých rodičů žalobkyně a žalovaného 1.

13. Podle § 1479 věta první o. z. dědické právo vzniká smrtí zůstavitele. Z § 1475 odst. 1 o. z. se podává, že dědické právo je právo na pozůstalost nebo na poměrný podíl z ní. Dle § 1475 odst. 3 o. z. komu náleží dědické právo, je dědic, a pozůstalost ve vztahu k dědici je dědictvím.

14. Podle § 162 z. ř. s.:„ (1) Zaniklo-li manželství zůstavitele jeho smrtí, soud usnesením stanoví obvyklou cenu majetku patřícího do společného jmění zůstavitele a pozůstalého manžela ke dni smrti zůstavitele a schválí dohodu pozůstalého manžela s dědici o vypořádání majetku patřícího do společného jmění manželů, není-li v rozporu s pokyny, které zůstavitel ještě za svého života udělil ohledně svého majetku pro případ smrti, popřípadě se zákonem. (2) Nedojde-li k dohodě podle odstavce 1, soud usnesením podle zásad uvedených v občanském zákoníku, určí, jaký majetek ze společného jmění patří do pozůstalostního jmění a jaký majetek patří pozůstalému manželovi, popřípadě též stanoví pohledávku, potřebnou k vypořádání majetku ze společného jmění. Neshodnou- li se dědici s pozůstalým manželem na rozhodných skutečnostech o tom, co vše patří do společného jmění manželů, ke spornému majetku se nepřihlíží. (3) Ukáže-li se dříve, než je řízení o pozůstalosti pravomocně skončeno, že zůstavitel měl s pozůstalým manželem ve společném jmění ještě další majetek, vypořádá se dodatečně podle odstavce 1 nebo 2; soud přitom vychází z původního usnesení.“.

15. Postupem podle ustanovení § 172 odst. 1 z. ř. s. aktiva pozůstalosti soud zjistí především ze soupisu pozůstalosti nebo ze seznamu pozůstalostního majetku anebo ze společného prohlášení dědiců o pozůstalostním majetku.

16. Ustanovení § 172 odst. 2 z. ř. s. normuje, že nebyla-li zjištěna podle odstavce 1, soud aktiva pozůstalosti objasní z údajů dědiců a uvede je v seznamu aktiv. Neshodnou-li se dědici na rozhodných skutečnostech o tom, co vše patří do aktiv pozůstalosti, ke spornému majetku se v řízení a při projednání pozůstalosti nepřihlíží.

17. Ustanovení § 180 odst. 2 z. ř. s. stanoví, že zjistí-li soud dříve, než bude řízení o projednání pozůstalosti pravomocně skončeno, nové skutečnosti, které odůvodňují změnu usnesení vydaného podle odstavce 1 (tedy usnesení o obvyklé ceně zůstavitelova majetku – poznámka soudu), provede potřebnou opravu samostatným usnesením.

18. V ustanovení § 189 odst. 1 z. ř. s. je zakotveno pravidlo, podle něhož nepřihlíží-li se v řízení a při rozhodování o pozůstalosti k majetku nebo dluhům zůstavitele v důsledku postupu podle § 162 odst. 2 věty druhé, § 172 odst. 2 věty druhé nebo § 173 věty druhé, mohou se účastníci domáhat svých práv žalobou.

19. Dle ustanovení § 193 odst. 1 z. ř. s. – zakotvujícího institut dodatečného projednání po rozhodnutí o pozůstalosti - objeví-li se po právní moci rozhodnutí o pozůstalosti majetek, který tvoří aktivum pozůstalosti, případě též pasivum pozůstalosti, soud o ně doplní v dosavadním řízení vyhotovený soupis nebo seznam o aktivech a pasivech pozůstalosti; to neplatí, jde-li o aktiva nebo pasiva, k nimž se v důsledku postupu podle § 162 odst. 2 věty druhé, § 172 odst. 2 věty druhé nebo § 173 věty druhé nepřihlíží.

20. Žalobkyně vycházela v žalobním návrhu – na určení, že oba zůstavitelé byli ke dni úmrtí otce žalobkyně a žalovaného 1. vlastníky sporných nemovitostí – z nepřiléhavé premisy o použitelnosti (jí citované) judikatury vztahující se k zákonu č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění do 31. 12. 2013 (viz např. žalobkyní citovaný rozsudek Nejvyššího soudu – dále jako„ NS“ - z 6. 10. 2004 sp. zn. 22 Cdo 1826/2004). Tyto ve starší judikatuře vyslovené závěry (týkající se o. s . ř.) nelze bez dalšího aplikovat s ohledem na změnu právní úpravy od 1. 1. 2014. Zároveň žalobkyně vychází z nepřiléhavé premisy, že v případě vyhovění jí požadovanému určení by se domohla dodatečného projednání pozůstalosti dle § 193 odst. 1 z. ř. s .

21. Judikatura vztahující se k o. s. ř. odůvodňovala naléhavý právní zájem na typově stejných žalobách (jako je nyní požadované určení) – tj. že věc náležela ke dni úmrtí zůstavitele do společného jmění manželů (zůstavitele a jeho manžela či manželky) a nebo do výlučného zůstavitelova vlastnictví – tím, že takový rozsudek by byl podkladem pro dodatečné projednání dědictví (viz např. rozsudek NS z 27. 10. 2011 sp. zn. 22 Cdo 3726/2009:„ Jestliže na základě žalobou požadovaného určení má být odstraněna spornost aktiv (spornost skutečnosti právně významné pro vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů), zastává dovolací soud závěr, že žalobce (žalobci) na požadovaném určení naléhavý právní zájem má, neboť takové rozhodnutí je podkladem pro dodatečné projednání dědictví ve smyslu § 175x o. s. ř.“; usnesení NS z 1. 3. 2007 sp. zn. 29 Odo 208/2005:„ … takové určení je spolehlivým základem pro další postup dědického soudu (pro dodatečné projednání dědictví…“; rozsudek NS z 6. 10. 2004 sp. zn. 22 Cdo 1826/2004:„ …nelze mimo řízení o dědictví deklaratorním rozhodnutím (výrokem státního orgánu) určit, že dědic je vlastníkem věci náležející do dědictví… i v případě určení vlastnictví podle § 80 písm. c) OSŘ, by muselo proběhnout řízení o dodatečném projednání dědictví ve smyslu § 175x OSŘ typově řeší právě žalobou na určení, že zůstavil byl ke dni svého úmrtí vlastníkem věci“; rozsudek NS z 14. 12. 2000 sp. zn. 20 Cdo 1897/98:„ Spor o tom, zda součástí dědictví po zůstaviteli je určitá věc, se v občanském soudním řízení typově řeší právě žalobou dědiců na určení, že zůstavitel byl v den svého úmrtí vlastníkem věci; je tomu tak právě proto, že je-li zde více dědiců a dědictví ohledně sporné věci nebylo vypořádáno, nemohou se dědicové bez dalšího domáhat určení, že jsou (spolu) vlastníky věci.“; v komentářové literatuře obdobně např. Občanský soudní řád I, II, 1. vydání, 2009, s. 1288 - 1291: R. Fiala).

22. Nicméně s účinností od 1. 1. 2014 došlo ke změně v právních předpisech, které již po pravomocném vydání rozhodnutí o dědictví (§ 188 z. ř. s.) nepřipouštějí projednání (ani cestou dodatečného projednání) těch aktiv (popř. pasiv) pozůstalosti, které účastníci učinili spornými v pozůstalostním řízení.

23. Od okamžiku, kdy nabude usnesení o dědickém právu právní moci – jak tomu bylo i v souzené věci - zákon vylučuje, aby následně v civilním sporném řízení odstraněná spornost aktiv ve smyslu § 189 odst. 1 z. ř. s. ve spojení s § 193 odst. 1 část věty za středníkem z. ř. s. byla zohledněna v rámci pozůstalostního řízení, včetně řízení o dodatečném projednání pozůstalosti. Zákon naopak výslovně (v § 193 odst. 1 část věty za středníkem z. ř. s.) stanoví, že po právní moci usnesení o dědictví se takový spor o aktiva (či pasiva) pozůstalosti může definitivně vyřešit jen v řízení sporném. Z hlediska zvažovaného naléhavého právního zájmu je proto vyloučeno, aby soud rozhodoval o rozsahu aktiv (či pasiv) jako náležejících ke dni smrti zůstaviteli, resp. do SJM zůstavitele (takové případné řešení by totiž předpokládalo možnost, resp. nutnost dodatečného projednání pozůstalosti, ale dodatečné projednání dědictví v z. ř. s. je vyloučeno ohledně aktiv a pasiv, k nimž se v řízení o pozůstalosti nepřihlíželo v důsledku postupu dle § 162 odst. 2 věty druhé, § 172 odst. 2 věty druhé nebo § 173 věty druhé z. ř. s.). Po právní moci usnesení o dědickém právu se může dědic domáhat ve svůj prospěch vůči ostatním dědicům zpravidla již jen vydání věci, bezdůvodného obohacení nebo určení práva nebo právního vztahu, tedy určení práva dědice, ať již vlastnického či spoluvlastnického k nemovité věci, která jako aktivum nebyla v řízení o pozůstalosti pro svou spornost projednána.

24. Naléhavý právní zájem na určení, že mezi dědici sporná věc náležela ke dni smrti zůstaviteli či do společného jmění zůstavitele (jak zněl i žalobní návrh) tak může tak být dán z logiky věci jen do doby, než soud v řízení o pozůstalosti pravomocně rozhodne o dědictví (§ 185 z. ř. s.). Totiž jen do té doby lze případný rozsudek o podané žalobě odstraňující spornost aktiv (či pasiv) ještě zohlednit v rámci pozůstalostního řízení, a to změnou usnesení o obvyklé ceně majetku zůstavitele (viz § 180 odst. 2 z. ř. s.), resp. postupem podle § 162 odst. 1 nebo 2 z. ř. s. (viz § 162 odst. 3 z. ř. s.). V souzené věci však (v době vyhlášení rozsudku) obě řízení o pozůstalosti (po rodičích žalobkyně a žalovaného 1.) byly pravomocně skončené.

25. Z uvedeného plyne, že žalobkyně nemá naléhavý právní zájem na požadovaném určení, neboť v případě, že by soud žalobě vyhověl a sporný majetek měl tvořit aktivum pozůstalosti, tak by nemohl být dodatečně projednán dle § 193 odst. 1 z. ř. s.; již proto by požadované určení žalobkyni nepřineslo účinnou ochranu jejích práv. Rozhodnutí o určovací žalobě tak, jak byla podána, by mělo pouze akademický význam a žalobkyně by se opět musela domáhat další žalobou ochrany svých vlastnických práv. Po právní moci usnesení o dědickém právu se může dědic domáhat ve svůj prospěch vůči ostatním dědicům zpravidla již jen vydání věci, bezdůvodného obohacení nebo určení práva nebo právního vztahu, tedy určení práva dědice, ať již vlastnického či spoluvlastnického k nemovité věci.

26. Žalobkyní nesprávně uplatněný žalobní návrh (petit) není kryt poučovací povinností soudu, neboť v tomto případě jde o poučení hmotněprávní (viz např. § 5 o. s. ř. a contrario a v ustálené judikatuře kupř. následující rozsudky NS: z 26. 1. 2023 č. j. 24 Cdo 2680/2022-189 bod 39., z 11. 1. 2011 sp. zn. 21 Cdo 3820/2009 či z 20. 4. 2010 sp. zn. 32 Cdo 1002/2009). Z důvodu nedostatku naléhavého právního zájmu žalobkyně na požadovaném určení je nezbytné žalobu v celém rozsahu zamítnout a je vyloučeno, aby současně byla žaloba přezkoumávána po věcné stránce (z ustálené judikatury srov. např. rozsudek NS z 19. 5. 2011 sp. zn. 30 Cdo 1121/2011).

27. Soud nezaložil rozsudek na tom, že by žalobkyně neunesla procesní břemeno ohledně naléhavého právního zájmu, nýbrž dospěl k závěru, že naléhavý právní zájem žalobkyně na požadovaném určení ve smyslu § 80 o. s. ř. není dán; proto nebylo možné jakkoli žalobkyni vyzývat (srov. obdobně např. rozsudek NS z 27. 11. 2018 sp. zn. 22 Cdo 3877/2018 či z 20. 4. 2010 sp. zn. 32 Cdo 1002/2009).

28. Z těchto důvodů – tj. pro nadbytečnost (když se soud nezabýval meritem věci) – soud nevyhověl důkazním návrhům účastníků relevantních„ jen“ stran merita věci (zejména důkazní návrhy: znalecký posudek ohledně zdravotního stavu zůstavitelů v době uzavření darovacích smluv; lékařské zprávy stran zdraví zůstavitelů; výslech svědků ke zjištění zdravotního a duševního stavu zůstavitelů v době uzavření darovacích smluv; výslech svědků ke zjištění zejména skutečného úmyslu zůstavitelů ohledně darovacích smluv; výslech žalobkyně a žalovaného 1.).

29. Shora uvedené právní názory a závěry zdejšího soudu mají oporu v soudní praxi interpretující a aplikující (právě) z. ř. s. (srov. i § 13 věta před středníkem o. z. o tom, že„ Každý, kdo se domáhá právní ochrany, může důvodně očekávat, že jeho právní případ bude rozhodnut obdobně jako jiný právní případ, který již byl rozhodnut a který se s jeho právním případem shoduje v podstatných znacích“).

30. Mimo jiné soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu z 26. 1. 2023 č. j. 24 Cdo 2680/2022-189, veřejnosti dostupný např. na www.nsoud.cz (viz zejména:„ 29…. nesprávně vázaných na okamžik úmrtí zůstavitele… 32… Nejvyšší soud v rozsudcích ze dne 30. 6. 2005 sp. zn. 30 Cdo 1072/2004, a ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. 30 Cdo 1685/2004, vyslovil, že spor o to, zda součástí dědictví po zůstaviteli je určitý majetek, se v občanském soudním řízení typově řeší žalobou dědiců na určení, že zůstavitel byl v den svého úmrtí vlastníkem takového majetku v okamžiku smrti, v nich uvedené závěry však nelze bez dalšího aplikovat s ohledem na výše popsanou změnu právní úpravy účinnou od 1. 1. 2014, která již po pravomocném vydávání rozhodnutí o dědictví (§ 188 z. ř. s .) nepřipouští projednání těch aktiv (popř. pasiv) pozůstalosti, které účastníci učinili spornými…. 33… Naléhavý právní zájem na určení, že určitá mezi dědici sporná věc, právo nebo jiná majetková hodnota náležela ke dni smrti zůstaviteli, může být dán z logiky věci jen do doby, než soud v řízení o pozůstalosti pravomocně rozhodne o dědictví (§ 185 z. ř. s .), neboť jen do té doby lze případný rozsudek o podané žalobě odstraňující spornost aktiv (či pasiv) ještě zohlednit v rámci pozůstalostního řízení… Nicméně od okamžiku, kdy nabude usnesení o dědickém právu právní moci, zákon vylučuje, aby následně odstraněná spornost aktiv (či pasiv) byla ve smyslu § 189 odst. 1 ve spojení s § 193 odst. 1 část věty za středníkem z. ř. s . jakkoliv zohledněna v rámci pozůstalostního řízení (řízení o dodatečném projednání pozůstalosti). Zákon naopak výslovně stanoví, že po právní moci usnesení o dědictví se spor o aktiva (či pasiva) pozůstalosti může definitivně vyřešit jen v řízení sporném, přičemž – z hlediska zvažovaného naléhavého právního zájmu – je vyloučeno, aby se rozhodovalo o rozsahu aktiv (či pasiv) náležejících ke dni smrti zůstaviteli. Řečeno jinak po právní moci usnesení o dědickém právu se může dědic domáhat ve svůj prospěch vůči ostatním dědicům zpravidla již jen vydání věci, bezdůvodného obohacení nebo určení práva nebo právního vztahu.“). Na aplikovatelnosti citovaného rozsudku NS č. j. 24 Cdo 2680/2022-189 na nyní projednávanou věc nic nemění ani to, že tehdejší žalobce požadoval určení, že výlučným vlastníkem nemovité věci byla v den své smrti matka tehdejších účastníků, zatímco v nyní projednávané věci žalobkyně požadovala určení, že nemovité věci byly součástí společného jmění manželů ke dni úmrtí (prvně zemřelého) zůstavitelů. To již z důvodu, že právní závěry citovaného rozsudku NS (stejně jako shora citovaná ustanovení z. ř. s .) jsou formulovány tak, že dopadají i na žaloby typově požadující určení shodné jako v nyní projednávané věci (ostatně relevantní ustanovení jako § 189 odst. 1 z. ř. s . či § 193 odst. 1 z. ř. s . – stejně jako i např. bod 27. či 30. citovaného rozsudku č. j. 24 Cdo 2680/2022-189 – odkazují právě i na § 162 odst. 2 větu druhou z. ř. s ., regulujícího i neshodu dědiců s pozůstalým manželem o tom, co vše patří do společného jmění manželů).

31. Nicméně nedůvodnost žaloby pro absenci naléhavého právního zájmu plyne i ze soudní praxe předcházející rozsudku NS č. j. 24 Cdo 2680/2022-189. Koneckonců i rozsudek NS č. j. 24 Cdo 2680/2022-189 nedovodil přípustnost dovolání (viz § 237 o. s. ř.) např. z důvodu toho, že by měla být dovolacím soudem vyřešená otázka posouzena jinak, nýbrž výlučně proto, že„ se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu“ (viz bod 24. in fine odůvodnění citovaného rozsudku). Komentářová literatura už v roce 2020 – i s odkazem na rozsudek Krajského soudu v Praze z 17. 9. 2019 sp. zn. 22 Co 84/2018 – poukazovala na odchylku z. ř. s. od o. s. ř. v tom smyslu, že„ nová úprava řízení o pozůstalosti zásadně vylučuje, aby nová sporná aktiva pozůstalosti, která se objeví po právní moci rozhodnutí o pozůstalosti, byla následně dodatečně projednána. Práva k tomuto nově objevenému majetku je třeba uplatnit žalobou předpokládanou § 189 odst. 1, o které nalézací soud, s ohledem na pravomocné konečné rozhodnutí o pozůstalosti, rozhodne definitivně ve vztahu k účastníkům tohoto sporného řízení bez toho, aby bylo následně nutné tato aktiva projednávat v řízení o dodatečném projednání pozůstalosti (srov. KS v Praze 22 Co 84/2018).“ (viz Zákon o zvláštních řízeních soudních, 2. vydání, 2020, s. 437 - 437: T. Pirk). Nejvyšší soud i např. v rozsudku z 31. 5. 2022 sp. zn. 24 Cdo 691/2022, bod 27. (ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu z 11. 10. 2022 sp. zn. III. ÚS 2294/22) popřel tezi (z níž žalobkyně při úvaze o naléhavosti právního zájmu na zažalovaném určení vycházela), že by současná právní úprava umožňovala dodatečné projednání dědictví u majetku, k němuž se v původním dědictví nepřihlíželo proto, že šlo o aktivum mezi dědici sporné (srov. § 193 odst. 1 věta za středníkem z. ř. s.). Ze soudní praxe - obsahující obdobné odůvodnění absence naléhavého právního zájmu (tj. obdobné jako uvedl zdejší soud v tomto rozsudku shora) na typově shodném určení (jako je žalobkyní zažalované určení) – lze odkázat na např. následujících 10 rozsudků (předcházejících vyhlášení rozsudku zdejším soudem): Krajského soudu v Praze z 17. 9. 2019 sp. zn. 22 Co 84/2018; Městského soudu v Praze z 23. 3. 2022 č. j. 91 Co 379/2021-323, bod 19.; Obvodního soudu pro Prahu 6 z 11. 2. 2022 č. j. 6 C 242/2020, bod 18.; Okresní soud Praha-východ z 16. 2. 2022 č. j. 22 C 220/2021-124, bod 31.; Okresního soudu v Benešově z 1. 10. 2020 č. j. 5 C 123/2020-84, bod 5.; Okresního soudu v Liberci z 14. 6. 2022 č. j. 15 C 145/2021-189, bod 18. až 20.; Obvodního soudu pro Prahu 9 z 29. 4. 2022 č. j. 14 C 93/2020-221, bod 14.; Okresního soudu v Kladně z 24. 6. 2021 sp. zn. 21 C 65/2020, bod 14.; Obvodního soudu pro Prahu 9 z 20. 7. 2022 č. j. 9 C 318/2020-105, bod 20. a 21.; Obvodního soudu pro Prahu 9 z 9. 12. 2022 č. j. 27 C 398/2021-84, bod 13. a 14. Rozsudek Krajského soudu v Praze sp. zn. 22 Co 84/2018 byl a je veřejnosti dostupný např. na beck-online.cz (jako„ Výběr judikatury“) a ostatní citované rozsudky byly a jsou veřejnosti dostupné např. na https://rozhodnuti.justice.cz (popřípadě i na ASPI). Ostatně v usnesení z 25. 10. 2022 sp. zn. 24 Cdo 1642/2022 Nejvyšší soud nastínil, že aplikace judikatury týkající se o. s. ř. reálně nemusí být pro účely formulace žalobního určovacího návrhu použitelná („ …dovolací soud zároveň nepředjímá, jak by měl být formulován petit žaloby ohledně sporného aktiva za právní úpravy účinné od 1. 1. 2014“).

32. Již z uvedeného plyne, že není přiléhavý názor žalobkyně (v podání z 2. 6. 2022), že rozhodnutí Krajského soudu v Praze z 17. 9. 2019 sp. zn. 22 Co 84/2018 je„ zcela ojedinělé“ a že„ rozhodovací praxe jej následně spíše vyvrací než potvrzuje“. Žalobkyně namítla, že citovaný rozsudek Krajského soudu v Praze nebyl potvrzen Nejvyšším soudem. K tomu je ale třeba uvést, že dovolání nebylo podáno (byla podána jen ústavní stížnosti výlučně proti nákladovým výrokům, která byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu z 19. 12. 2019 sp. zn. II. ÚS 3890/19).

33. Změnil se vykládaný zákon z o. s. ř. na z. ř. s. a přitom z. ř. s. zkoumanou otázku reguluje jinak. Již proto nedošlo (ani rozsudkem NS z 26. 1. 2023 č. j. 24 Cdo 2680/2022-189) ke změně judikatury, jelikož„ při změně vykládané právní úpravy nejde stricto sensu o odchýlení se od původní judikatury, ale o prvotní výklad nové právní úpravy.“ (shodně např. nález Ústavního soudu z 15. ledna 2019 sp. zn. III. ÚS 2634/18, bod 41.). Ve skutečnosti NS rozsudkem č. j. 24 Cdo 2680/2022-189 stvrdil správnost právních názorů v soudní praxi formulovaných k nové a (právě) jiné právní úpravě (z. ř. s.), a to v praxi vyjevené (i veřejnosti) již (nemálo) před 26. 1. 2023, kdy byl vydán rozsudek NS č. j. 24 Cdo 2680/2022-189 (viz např. citovaný rozsudek Krajského soudu sp. zn. 22 Co 84/2018 už z 17. 9. 2019). Ostatně NS výslovně avizoval reálnost nepoužitelnosti tehdejší praxe k o. s. ř. - připouštějící žalobu o určení, že zůstavitel byl ke dni své smrti vlastníkem dané věci – již před vydáním rozsudku č. j. 24 Cdo 2680/2022-189, a to ve shora citovaném usnesení z 25. 10. 2022 sp. zn. 24 Cdo 1642/2022 (viz bod 31. in fine tohoto rozsudku zdejšího soudu).

34. Nicméně, i kdyby ryze hypoteticky rozsudek NS č. j. 24 Cdo 2680/2022-189 bylo možné vyložit (což možné nebylo) jako„ změnu“ judikatury, tak by se i tak právní názory vyslovené v rozsudku č. j. 24 Cdo 2680/2022-189 prosadily v souzené věci. Nejvyšší soud (i Ústavní soud) pravidelně judikuje, že při výkladu časových účinků judikatury je třeba zásadně vycházet z tzv. incidentní retrospektivity nových právních názorů, tedy z potřeby jejich aplikace na všechna probíhající řízení, jakož i na případy budoucí (srov. např. rozsudek NS z 7. 11. 2022 sp. zn. 28 Cdo 1884/2022, bod 10. až 12.). Výjimky z výše uvedeného principu (incidentní retrospektivy) mohou být dány pouze specifickými okolnostmi, jež založí intenzivnější zájem na ochraně legitimních očekávání adresátů právních norem.„ Zmíněná výjimečnost situace nicméně nemůže spočívat pouze v tom, že v důsledku aplikace nového právního názoru došlo ke zhoršení právního postavení jedné ze stran horizontálního právního vztahu, a ani v tom, že dotčený účastník řízení na dřívější judikaturu spoléhal; zmíněné důsledky jsou totiž pojmovými znaky judikatorního odklonu a nemohou zmíněnou výjimečnost samy o sobě založit. V případě soukromoprávního vztahu zásadně zaslouží ochranu nejen důvěra jedné strany ve výklad práva podaný již překonanou judikaturou, ale též oprávněné očekávání druhé strany v to, že původně nesprávný výklad práva již nadále nebude aplikován na dřívější právní vztahy“ (viz např. rozsudek NS z 7. 11. 2022 sp. zn. 28 Cdo 1884/2022, bod 11.). V souzené věci nevyšly najevo konkrétní skutečnosti, které by odůvodňovaly natolik specifickou situaci, jež by umožnily nepoužití judikatorních názorů (prosadivších se i v rozsudku NS č. j. 24 Cdo 2680/2022-189). Ba spíše naopak, jelikož nejpozději v okamžiku (18. 5. 2022 – č. l. 67) - kdy žalovaná 2. žalobkyni v tomto řízení seznámila s existencí rozsudku Krajského soudu v Praze sp. zn. 22 Co 84/2018 a názorem o nesprávné koncepci zažalovaného určení vedoucímu nutně k zamítnutí žaloby - byla narušena objektivní dobrá víra žalobkyně v to, že jí zažalované určení je správné a povede k posouzení merita věci.

35. Totiž žalovaná 2. ve svém podání z 13. 5. 2022 poukázala právě na citovaný rozsudek Krajského soudu v Praze sp. zn. 22 Co 84/2018 a uvedla, že„ má v obdobných případech žalobce naléhavý právní zájem na určení, že je vlastníkem nemovitých věcí, nikoliv však na určení, že jejich vlastníkem byl ke dni úmrtí zůstavitel.“. Žalovaná 2. citovaný rozsudek Krajského soudu v Praze přiložila ke svému podání z 13. 5. 2022 a označila jej jako důkaz. Žalobkyně nahlížela do spisu v době, kdy citovaný rozsudek krajského soudu už byl součástí spisu (viz např. č. l. 119). Žalovaná 2. zopakovala svůj názor o absenci naléhavého zájmu na požadovaném určení též při soudním jednání, a to i s přiléhavou argumentací opřenou o konkrétní ustanovení z. ř. s. a s opětovným poukazem na citovaný rozsudek krajského soudu (srov. protokol o prvním jednání). I po závěrečném návrhu žalované 2. však žalobkyně setrvala na svém žalobním návrhu a uvedla, že se žalobkyně zabývala námitkou a názorem žalované 2., ale že„ četla rozhodnutí Nejvyššího soudu, z něhož plyne, že je přípustný obojí postup, tedy i ten, který zvolila ve smyslu formulace určovací žaloby, ale tento judikát nemá dnes k dispozici, a to ani jeho sp. zn., a proto nezbyde, než si jej nechat až na odvolací řízení.“ (viz str. 5 protokolu o jednání). Již proto, že žalobkyni byl známý citovaný rozsudek Krajského soudu v Praze z 2019 (i protiargumentace žalované 2.) svědčící o absenci naléhavého právního zájmu na jí zažalovaném určení, nemohla být – objektivně - zamítnutím žaloby (pro absenci naléhavého právního zájmu na zažalovaném určení) překvapena.

36. Ryze hypoteticky, pokud by žalobkyně měla na soudním jednání na mysli rozsudek NS sp. zn. 24 Cdo 311/2020 (na který totiž odkázala v podání z 2. 6. 2022), tak tento v její prospěch nevyznívá. Žalobkyně ocitovala následující část rozsudku sp. zn. 24 Cdo 311/2020:„ Na základě žaloby podané podle ustanovení § 189 odst. 2 z.ř.s. pak může být – v závislosti na obsahu žaloby a žalobním petitu – soudním rozhodnutím nejen odstraněna spornost aktiv (nebo pasiv) dědictví (především na základě žaloby na určení podle ustanovení § 80 o.s.ř.), ale může dojít také ke konečnému řešení vztahu mezi dědici na základě žaloby na plnění, při níž vyřešení otázky sporných aktiv (nebo pasiv) dědictví bude představovat posouzení předběžné otázky.“. Citovaná pasáž rozsudku sp. zn. 24 Cdo 311/2020 však neřeší v nyní souzené věci podstatnou otázku - na jaké určení může znít určovací žaloba dle § 80 o. s. ř. (zda může znít i na určení požadované žalobkyní a nebo jen na určení práva dědice, ať již vlastnického či spoluvlastnického k nemovité věci, která jako aktivum nebyla v řízení o pozůstalosti pro svou spornost projednána). Žalobkyní citovaný rozsudek sp. zn. 24 Cdo 311/2020 tak je namístě chápat v tom smyslu, že jím NS vyjevil, že žalobou na základě ustanovení § 189 odst. 1 z. ř. s. může být žalobním petitem na určení odstraněna spornost aktiv dědictví, aniž by však tehdy Nejvyšší soud posuzoval otázku, jak konkrétně může znít požadované určení. Nehledě na to, že ve stejném odstavci rozsudku sp. zn. 24 Cdo 311/2020 je (o několik řádků před žalobkyní citovanou částí) psáno ve smyslu, že a priori není zapovězena možnost dědiců domáhat se svých práv ohledně majetku mimo dědické řízení i před skončením dědického řízení. Zdejší soud shora vysvětlil, že naléhavý právní zájem na určení, že určitá mezi dědici sporná věc náležela ke dni smrti zůstaviteli či do společného jmění zůstavitele, může být dán právě (jen) do doby, než soud v řízení o pozůstalosti pravomocně rozhodne o dědictví. I kdyby (hypoteticky) žalobkyní citovanou část rozsudku sp. zn. 24 Cdo 311/2020 bylo možné interpretovat jako podporu jejího názoru o možnosti požadovat jí zažalované určení, v kontextu dalšího textu rozsudku sp. zn. 24 Cdo 311/2020 by to bylo namístě vyložit tak, že NS zamýšlel vyslovit akceptovatelnost žalobkyní požadovaného určení jen před pravomocným skončením řízení o pozůstalosti (ostatně srov. např. přítomný čas v 1. odstavci odůvodnění rozsudku sp. zn. 24 Cdo 311/2020„ … dědické řízení je vedeno…“).

37. Lze dodat, že pokud by nešlo o aktiva nebo pasiva, k nimž se v důsledku postupu podle § 162 odst. 2 věty druhé, § 172 odst. 2 věty druhé nebo § 173 věty druhé z. ř. s. v řízení o pozůstalosti nepřihlíželo, pak by rovněž absentoval naléhavý právní zájem ve smyslu § 80 písm. c) o. s. ř. na určení, a to dokonce na jakémkoliv určení (tj. ať již např. na určení, že věc náležela zůstaviteli ke dni jeho smrti či určení, že účastník je (spolu) vlastníkem), a to z důvodu předčasnosti určovací žaloby, když by mělo nejprve proběhnout dodatečné projednání pozůstalosti). Současná právní úprava totiž z možnosti dodatečného projednání dědictví vylučuje (srov. výslovně v § 193 odst. 1 část věty za středníkem z. ř. s.) právě a jen takový majetek (aktiva a pasiva), k němuž se v původním řízení o pozůstalosti nepřihlíželo právě a jen proto, že šlo již tehdy (tj. v řízení o pozůstalosti) o aktivum (či pasivum) mezi dědici sporné. Jinak řečeno (jakákoli) určovací žaloba dědice je na místě jen, kdyby šlo o aktivum dědictví, které by bylo (i navenek) sporné mezi dědici již v době vedení řízení o pozůstalosti v tom smyslu, že by již soudu rozhodujícímu o pozůstalosti byly známy okolnosti o tom, že by předmět (následně podané) určovací žaloby měl být (podle názoru jednoho z dědiců) projednán jako aktivum pozůstalosti (obdobně např. usnesení NS z 25. 10. 2022 sp. zn. 24 Cdo 1642/2022, anebo bod 23., 30. a 31. rozsudku NS č. j. 24 Cdo 2680/2022-189). Pokud by nešlo o aktivum dědictví, o kterém by bylo soudnímu komisaři už v době konání původního řízení o pozůstalosti známo, že je mezi dědici sporné, pak by jakákoliv určovací žaloba musela být zamítnuta pro absenci naléhavého právního zájmu (a to jako minimálně předčasná); nejprve by muselo proběhnout dodatečné projednání dědictví a v něm by soudní komisař musel zjistit, zda (skutečně) jde o mezi dědici sporný majetek. To vysvětlil i NS např. v rozsudku z 31. 5. 2022 sp. zn. 24 Cdo 691/2022 (bod 27.) či v rozsudku NS č. j. 24 Cdo 2680/2022-189, např. bod 23., 30., 31., 34. až 36. (mj.:„ 31… Protože jde o výjimku z obecného pravidla o potřebě dodatečného projednání pozůstalosti, je třeba ji, jako každou jinou výjimku v právu, vykládat spíše restriktivně. Není totiž žádoucí, aby dědic obcházel znění kogentní právní normy (§ 193 odst. 1 z. ř. s.) podáváním preventivních určovacích žalob, navíc nesprávně vázaných na okamžik úmrtí zůstavitele, a tím nepřípustně obcházel její smysl.“). Institut dodatečného projednání pozůstalosti (§ 193 z. ř. s.) slouží právě (a jen) k tomu, aby v řízení o pozůstalosti byl projednán (i) ten majetek zůstavitele, který do původního řízení nebyl zahrnut, neboť nebyl znám soudu rozhodujícímu o pozůstalosti (viz např. usnesení Krajského soudu v Brně z 31. 1. 2022 č. j. 18 Co 17/2022- 265, dostupné např. na ASPI, anebo rozsudek NS č. j. 24 Cdo 2680/2022-189, např. bod 23., 30., 31., 34. až 36). Z hlediska § 193 z. ř. s. je právně nerozhodné, zda účastníci řízení o pozůstalosti o sporném aktivu (ne) věděli, nebo jej vědomě zamlčeli; právně rozhodné je, zda soudnímu komisaři byly známy okolnosti svědčící pro závěr, že (sporný) majetek má být projednán jako aktivum pozůstalosti (tedy zda některý z účastníků řízení o pozůstalosti uvedl sporný majetek jako majetek zůstavitelů nebo který jinak vyšel najevo z výsledků předběžného šetření či zpráv, které byly pozůstalostnímu soudu sděleny na jeho dotaz, a nebo z šetření, která byla soudem provedena v rámci přípravy jednání) (viz např. rozsudek NS č. j. 24 Cdo 2680/2022-189, bod 23. a tam citované usnesení NS z 1. 2. 2015 sp. zn. 21 Cdo 4290/2013, publikované pod č. 77/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

38. Výrok II. a III. o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaný 1. i žalovaná 2. byli v řízení plně úspěšní, a proto mají právo na plnou náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, přičemž jde o náhradu nákladů jejich právního zastoupení.

39. Náklady právního zastoupení žalovaného 1. jsou tvořeny odměnou advokáta dle § 11 odst. 1 ve spojení s § 9 odst. 4 písm. b) a § 7 bod 5. vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jako „a. t.“) za 3 úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, vyjádření k žalobě, účast na jednání 24. 2. 2023) po 3 100 Kč (tarifní hodnota 50 000 Kč dle § 9 odst. 4 písm. b) a. t. – z judikatury srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 269/16, bod 27. nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 2688/15 či usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1665/2015, 30 Cdo 4822/2017), třemi paušálními částkami náhrady hotových výdajů podle § 13 odst. 4 a. t. po 300 Kč a náhrady 21 % DPH v souladu s § 137 odst. 3 o. s. ř. z částky 10 200 Kč, tj. 2 142 Kč (zástupce žalovaného 1. je plátcem DPH). Celkem tak je žalobkyně povinna zaplatit žalovanému 1. náhradu nákladů řízení ve výši 12 342 Kč k rukám jeho právního zástupce (§ 149 odst. 1 o. s. ř.) (výrok II.).

40. Náklady řízení vzniklé žalované 2. jsou identické (převzetí a příprava zastoupení; sepis podání z 13. 5. 2022, které bylo svým obsahem rovněž podáním ve věci samé, tj. mj. vyjádřením k žalobě; účast na jednání 24. 2. 2023). Advokátní kancelář, v níž je zástupce žalované 2. společníkem (tj. [příjmení], [příjmení], advokáti v.o.s.), je rovněž plátcem DPH (ověřeno v databázi plátců DPH; otázkou nákladů řízení se soud zabývá z úřední povinnosti, pokud se účastník nákladů výslovně nevzdá – srov. např. usnesení Krajského soudu v Brně z 21. 12. 2017 č. j. 37 Co 385/2017 - 42). Celkem tak je žalobkyně povinna zaplatit i žalované 2. náhradu nákladů řízení ve výši 12 342 Kč k rukám jejího právního zástupce (výrok III.).

41. Lhůtu k plnění (výrok II. a III.) soud určil dle § 160 odst. 1 o. s. ř.

42. Soud neshledal důvod pro aplikaci § 150 o. s. ř. (ostatně žalobkyně se toho ani nedomáhala), tedy důvod pro nepřiznání žalovaným (zcela či zčásti) náhradu nákladů řízení. Sice žalobkyně byla částečně osvobozena od soudních poplatků (viz usnesení z 8. 11. 2021 č. j. 47 C 232/2021-10), avšak i z ustálené judikatury plyne, že osvobození žalobce od soudních poplatků neznamená automaticky, že soud náhradu nákladů řízení vítěznému žalovanému proti žalobci nepřizná (dle § 150 o. s. ř.). Jak uvedl například NS v usnesení sp. zn. 26 Cdo 4663/2014,„ ustanovení § 150 o. s. ř… neslouží ke zmírňování majetkových rozdílů mezi procesními stranami, ale k řešení situace (o kterou však v souzené věci nejde), v níž je nespravedlivé, aby ten, kdo důvodně hájil svá porušená nebo ohrožená práva nebo právem chráněné zájmy, obdržel náhradu nákladů, které při této činnosti účelně vynaložil (srov. nález Ústavního soudu ze dne 5. listopadu 2008, sp. zn. I. ÚS 2862/07, k němuž se Nejvyšší soud přihlásil např. v rozsudku ze dne 9. listopadu 2011, sp. zn. 28 Cdo 551/2011).“ (shodně např. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3015/09 či bod 20. nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 312/22). Soud neshledal důvod (a netvrdila jej ani žalobkyně), na základě něhož by bylo nespravedlivé, aby ten, kdo důvodně hájil svá práva a právem chráněné zájmy - tj. žalovaný 1. a žalovaná 2. - obdržel náhradu nákladů, které při této činnosti účelně vynaložil. Pokud soud nezjistí důvody, pro které by nemusel zcela či zčásti náhradu nákladů řízení ve smyslu § 150 o. s. ř. přiznat, není jeho povinností, aby zevrubně vysvětloval, z jakých důvodů k výjimečné aplikaci tohoto zákonného ustanovení nepřistoupil (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 397/05 či II. ÚS 1056/16).

43. Nadto případná aplikace § 150 o. s. ř. by znamenala dobrodiní ve prospěch žalobkyně na (majetkovou) újmu žalovaného 1. a žalovaného 2. To však v kontextu, kdy žalobkyně ve svých podáních žalovanému 1. přisuzovala jednání, které pro žalovaného 1. mohlo vyznívat značně nepříznivě (kupř. z hlediska dobré pověsti a cti - např. žalobkyně napsala, že žalovaný 1. uvedl své zemřelé rodiče v omyl, jejich omyl zneužil k tomu, aby do svého vlastnictví převedl veškerý jejich nemovitý majetek, že jako„ vlastní syn zneužil důvěřivosti rodičů a přiměl je k jednání, které nikdy nezamýšleli učinit. V důsledku tak oba rodiče krátce před smrtí připravil o veškerý nemovitý majetek a zanechal je s dluhy“ apod.). Pokud byla žalobkyně v řízení zcela neúspěšná (a její žalobní tvrzení o vysoce nemravném jednání žalovaného 1. vůči zemřelým rodičům tak nebyla prokázána již z důvodu, že meritum věci nebylo zkoumáno), rovněž v takovém kontextu se žalobkyně stěží může spravedlivě dovolávat dobrodiní v její prospěch na úkor právě žalovaného 1. Žalovaný 1. musel absolvovat toto řízení a v rámci něj o sobě mj. číst„ obvinění“ ze strany žalobkyně z mj. výrazně nemravného jednání. Pokud jde o vztah mezi žalobkyní a žalovanou 2., žalobkyni se důsledně vzato dostalo - ze strany žalované 2. - opakovaného (v podání z 13. 5. 2022 i na jednání)„ poučení“ o tom, že požadované určení je nesprávné a jak má znít žalobní návrh. Žalobkyně i nadále věřila svému názoru a v podstatě vyjevila, že je smířena s tím, že si prosadí svůj názor o správnosti zažalovaného určení (až) prostřednictvím odvolacího soudu (viz str. 5 protokolu o jednání). Též v popsaném kontextu (kdy v důsledcích žalovaná 2. žalobkyni„ radila“, byť s cílem ochrany práv a právem chráněných zájmů žalované 2. směrem k zamítnutí žaloby) by nebylo spravedlivé poskytnout žalobkyni dobrodiní právě na úkor - takto v důsledcích (i) žalobkyni„ pomáhající“ - žalované 2.

Poučení