47 C 232/2021-69

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl samosoudkyní Mgr. Kateřinou Mlčochovou ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupený advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] pro zaplacení 250 eur s příslušenstvím a 22 180 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku ve výši 250 EUR spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 250 EUR od 17. 11. 2016 do zaplacení, a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 20 002 Kč, a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žaloba, aby soud uložil žalované zaplatit žalobci 2 178 Kč, se zamítá.

IV. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení v částce 15 587 Kč, a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobce.

Odůvodnění

1. Žalobou podanou 21. 10. 2021 se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky ve výši 250 Eur s příslušenstvím a 22 180 Kč jakožto náhrady škody způsobené žalobci v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále jen„ obvodní soud“) pod sp. zn.: 53 C 28/2017 s tím, že se v naříkaném řízení domáhal zaplacení částky ve výši 250 Eur s příslušenstvím po [právnická osoba] [anonymizována dvě slova] (dále jen„ [anonymizováno]“). Uvedeného nároku se domáhal v souladu s ustanovením čl. 7 odst. 1 písm. a) Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 261/2004 z 11. 2. 2004, kterým se stanoví společná pravidla náhrad a pomoci cestujícím v letecké dopravě v případě odepření nástupu na palubu, zrušení nebo významného zpoždění letů a kterým se zrušuje nařízení (EHS) č. 295/91 (dále jen„ nařízení“), dle kterého náleží cestujícím, jejichž let o délce nepřesahující 1 500 kilometrů byl zrušen, od operujícího leteckého dopravce finanční kompenzace újmy způsobené zrušením letu ve výši 250 Eur na jednoho cestujícího. Operující letecký dopravce se může v souladu s čl. 5 odst. 3 nařízení povinnosti k náhradě újmy cestujícím zprostit v případě, že ke zrušení letu došlo v důsledku mimořádné okolnosti, jejíž existenci nebyl operující letecký dopravce schopen zabránit ani při učinění veškerých přiměřených opatření. Takovou mimořádnou okolnost mohou představovat například nepříznivé povětrnostní podmínky, rozhodnutí řídících letového provozu či některé druhy stávky. Uvedl, že dne 9. 5. 2015 se měl účastnit letu č. LH [číslo] a č. LH 890 z [obec] do Rigy s mezipřistáním ve Frankfurtu nad Mohanem operovaného [právnická osoba]. Jmenované lety však byly den před plánovaným odletem, tj. dne 8. 5. 2015, zrušeny. Žalobce byl následně přesměrován na náhradní lety č. BT 482 z Prahy do Rigy, kterým dosáhl cílového místa určení se zpožděním přibližně 5 hodin. V průběhu naříkaného soudního řízení bylo zjištěno, že lety č. LH [číslo] a č. LH 890 ze dne 9. 5. 2015 byly zrušeny v důsledku generální stávky zaměstnanců [právnická osoba], organizované leteckou odborovou organizací. Společnost [anonymizováno] tvrdila, že stávku zaměstnanců této společnosti je nutno považovat za mimořádnou okolnost ve smyslu čl. 5 odst. 3 nařízení a rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze 4. 10. 2012 ve věci C -22/11, Finnair Oyj v . Timy Lassooy (dále jen„ C -22/11“), ve kterém Soudní dvůr Evropské unie konstatoval, že stávka zaměstnanců letiště je mimořádnou okolností ve smyslu čl. 5 odst. 3 nařízení, přičemž by tak neměla být za újmu vzniklou žalobci v důsledku zrušení letů odpovědná. Žalobce namítal, že i přes jeho námitky stran rozdílné povahy stávky zaměstnanců letiště, na níž nařízení dopadá, ve srovnání se stávkou zaměstnanců operujícího leteckého dopravce, obvodní soud žalobu zamítl, a to aniž by měl stanovisko Soudního dvora Evropské unie k výkladu povahy stávky zaměstnanců operujícího leteckého dopravce. K žalobcem podané ústavní stížnosti, jež byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná, se Ústavní soud ČR vyjádřil tak, že unijní právo bylo aplikováno řádně. Dále žalobce uvedl, že dne 23. 3. 2021 vydal Soudní dvůr Evropské unie v řízení o žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce rozsudek ve věci C -28/20, Airhelp Ltd. V. Scandinavian Airlines Systém SA (dále jen„ C -28/20“). Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku uvedl, že:„ Článek 5 odst. 3 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 261/2004 z 11. února 2004, kterým se stanoví společná pravidla náhrad a pomoci cestujícím v letecké dopravě v případě odepření nástupu na palubu, zrušení nebo významného zpoždění letů a kterým se zrušuje nařízení (EHS) č. 295/91, musí být vykládán v tom smyslu, že stávkové hnutí zahájené na výzvu odborového svazu zaměstnanců provozujícího leteckého dopravce, při dodržení podmínek stanovených vnitrostátními právními předpisy, zejména jimi stanovené lhůty k oznámení, jež je určeno k prosazování požadavků zaměstnanců tohoto dopravce a k němuž se připojí kategorie zaměstnanců, kteří jsou nezbytní k uskutečnění určitého letu, nespadá pod pojem„ mimořádná okolnost“ ve smyslu uvedeného ustanovení.“. S ohledem na výše uvedené má žalobce za to, že jak obvodní soud, tak Ústavní soud postupovaly nezákonně, neboť přistoupily k výkladu unijního práva v rozporu s jak unijním, tak vnitrostátním právem. Konečně žalobce citoval judikaturu Ústavního soudu ČR – nález z 8. 12. 2015 sp. zn. III. 2390/15 a nález z 24. 5. 2017 sp. zn. III. ÚS 2857/15 s tím, že závěry v nich obsažené doléhají i na žalobcův případ a v jeho věci tak došlo porušení práva na spravedlivý proces a práva na zákonného soudce, neboť v posuzovaném řízení nedošlo ze strany soudních orgánů k položení předběžné otázky. Se zřetelem na výše uvedené se žalobce domáhal náhrady škody, jež mu vznikla vydáním nezákonných rozhodnutí v naříkaném řízení, když jak rozsudek obvodního soudu, tak usnesení Ústavního soudu ČR o odmítnutí ústavní stížnosti lze dle žalobce za taková rozhodnutí považovat. Škoda žalobce spočívá v nepřiznání nároku na kompenzaci dle čl. 7 odst. 1, písm. a) Nařízení ve výši 250 Eur spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 250 EUR od 17. 11. 2016 do zaplacení, v nepřiznání nároku na náhradu nákladů soudního řízení v celkové výši 13 068 Kč, a to za celkem 6 úkonů poskytnuté právní služby (převzetí a příprava právního zastoupení, sepis předžalobní výzvy, sepis žaloby, sepis repliky k vyjádření žalovaného, účast na soudním jednání u obvodního soudu dne 24. 7. 2017 a sepis ústavní stížnosti), dále 400 Kč představující žalobcem zaplacený soudní poplatek v naříkaném řízení a částku ve výši 8 712 Kč, kterou žalobce dne 25. 8. 2017 uhradil [právnická osoba] na náhradě nákladů soudního řízení vedeného před Obvodním soudem pro Prahu 6.

2. Žalovaná ve svém vyjádření z 25. 11. 2021 potvrdila, že u ní žalobce dne 28. 7. 2021 uplatnil svůj nárok na náhradu škody ve výši 250 Eur s příslušenstvím a částky 22 180 Kč podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen„ OdpŠk“), jež mu měla vzniknout z titulu nezákonného rozhodnutí, za něž žalobce označuje rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 z 24. 7. 2017 č. j.: 53 C 28/2017-68 a dále usnesení Ústavního soudu ČR ze 17. 4. 2018 sp. zn. I. ÚS 3244/17. Namítala, že v projednávané věci chybí odpovědnostní titul státu za škodu, jakožto základní podmínka pro přiznání náhrady škody, neboť nezákonným rozhodnutím je rozhodnutí, které nabyde právní moci a následně je pro nezákonnost zrušeno či změněno a k vydání takovéhoto rozhodnutí v projednávané věci nedošlo. Nesprávným úředním postupem pak není postup orgánu státu, jenž směřuje k vydání rozhodnutí, neboť nesprávný úřední postup by se projevil právě v nezákonnosti rozhodnutí, proto ve věci nelze shledat ani nesprávný úřední postup ze strany soudů. Konečně uvedla, že jí nepřísluší přezkoumávat vydaná soudní rozhodnutí, případně postup, při kterém k nim dospěly. Uvedené sdělila žalobci ve svém stanovisku z 16. 9. 2021. Na svém stanovisku setrvala a navrhla žalobu v celém rozsahu zamítnout.

3. Žalobce ve své replice z 15. 12. 2021 uvedl, že si je vědom okolnosti, že ve věci vydaná rozhodnutí nebyla doposud pro nezákonnost zrušena či změněna ve smyslu OdpŠk, avšak poukázal na svoji specifickou situaci s tím, že setrvání na této podmínce by znamenalo významný zásah do jeho práva na spravedlivý proces a zároveň by došlo k novému porušení práva Evropské unie.

4. Zdejší soud ve věci rozhodl dne 26. 1. 2022 rozsudkem č. j.: 47 C 232/2021- 51, jímž žalobu zcela zamítl, jelikož ve věci neshledal již prvý z předpokladů pro vznik odpovědnosti žalované za tvrzenou škodu - odpovědnostní titul, a to ani ve formě nesprávného úředního postupu, ani ve formě nezákonného rozhodnutí. Jmenované rozhodnutí bylo posléze zrušeno usnesením Městského soudu v Praze (dále jen„ městský soud“) č. j.: 53 Co 133/2022- 62 ze dne 5. 5. 2022, v němž s odkazem na rozsudek SDEU z 9. 9. 2015 ve věci C -160/14 vyložil, že legislativně zakotvená nezbytnost zrušení předchozího rozhodnutí pro rozhodnutí v řízení o náhradě škody je v rozporu s unijním právem, jelikož takové pravidlo může nadměrně ztížit získání náhrady újmy způsobené dotčeným porušením unijního práva. Dále městský soud připomněl judikaturu Nejvyššího soudu ve které je obsažen závěr, že Česká republika odpovídá za újmu způsobenou jednotlivci porušením práva EU rozhodnutím soudu rozhodujícím v posledním stupni, i když takové rozhodnutí nebylo pro nezákonnost zrušeno, a to za předpokladu, že porušená norma unijního práva přiznává práva jednotlivcům, porušení je dostatečně závažné a existuje přímá příčinná souvislost mezi porušením povinnosti, která je uložena státu, a škodou utrpěnou poškozenými osobami.

5. Protože byly splněny předpoklady podle § 115a o. s. ř., rozhodl soud ve věci samé bez nařízení jednání.

6. Na základě nesporných skutečností a z listinných důkazů soud zjistil tento skutkový stav:

7. Mezi účastníky nebylo sporu, že žalobce u žalované uplatnil svůj nárok na náhradu škody dne 28. 7. 2021 (zjištěno z žádosti o náhradu újmy způsobené nezákonným rozhodnutím z 28. 7. 2021; stanoviska žalované z 16. 9. 2021).

8. Mezi účastníky nebylo sporu ani o skutkovém stavu věci. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 č. j.: 53 C 28/2017-68 z 24. 7. 2017 byla zamítnuta žaloba zdejšího žalobce vůči [právnická osoba] jakožto operujícímu leteckému přepravci, jíž se domáhal zaplacení 250 Eur s příslušenstvím jako náhrady škody za zrušení letu nepřesahujícího 1 500 km. Obvodní soud v odůvodnění rozsudku uvedl, že ke zrušení letu žalobce a následné dosažení jeho cílové destinace po přesměrování se zpožděním delším než tři hodiny se stalo v příčinné souvislosti s mimořádnou okolností, kterou byla stávka pilotů [anonymizováno] bezprostředně postihující její provoz, přičemž obvodní soud dospěl k závěru, že této okolnosti nebylo možné zabránit, i když žalovaná přijala všechna přiměřená opatření, která na ni bylo lze v nastalé situaci požadovat a jedná se tedy o mimořádnou okolnost ve smyslu čl. 5 odst. 3 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 261/2004 ze dne 11. 2. 2004, kterým se stanoví společná pravidla náhrad a pomoci cestujícím v letecké dopravě v případě odepření nástupu na palubu (dále jen„ nařízení“). Rozsudek nabyl právní moci dne 17. 8. 2017. Výrokem II. jmenovaného rozsudku bylo žalobci uloženo zaplatit na nákladech protistrany částku 8 712 Kč. Rozhodnutím Ústavního soudu ze 17. 4. 2018 sp. zn. I. ÚS 3244/17 byla posléze ústavní stížnost žalobce zamítnuta s odůvodněním, že postupem obvodního soudu nedošlo k situaci, která by mohla ohrozit základní práva a svobody stěžovatele. Ústavní soud ČR tak posoudil předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, neboť obvodní soud svůj postup zdůvodnil a vysvětlil, proč nepovažoval za nezbytné předběžnou otázku položit. Citovaná rozhodnutí nebyla k době vyhlášení rozhodnutí zdejšího soudu změněna ani zrušena.

9. Z rozsudku Soudního dvora (velkého senátu) z 23. 3. 2021 ve věci C -28/20 soud zjistil, že Soudní dvůr došel k závěru, že:„ …stávkové hnutí zahájené na výzvu odborového svazu zaměstnanců provozujícího leteckého dopravce, při dodržení podmínek stanovených vnitrostátními právními předpisy, zejména jimi stanovené lhůty k oznámení, jež je určeno k prosazování požadavků zaměstnanců tohoto dopravce a k němuž se připojí kategorie zaměstnanců, kteří jsou nezbytní k uskutečnění určitého letu, nespadá pod pojem„ mimořádná okolnost“ ve smyslu uvedeného ustanovení.“ 10. Z výpisu z bankovního účtu č.: [bankovní účet] vedeného u [právnická osoba] ze dne 28. 2. 2017 vzal soud za prokázané, že žalobce dne 2. 2. 2017 uhradil soudní poplatek 400 Kč v naříkaném řízení u Obvodního soudu pro Prahu 6.

11. Z výpisu z bankovního účtu k 25. 8. 2017 soud zjistil, že žalobce toho dne uhradil na nákladech řízení [právnická osoba] částku 8 712 Kč.

12. Soud ve věci učinil závěr o skutkovém stavu, který koresponduje s výše popsanými skutkovými zjištěními. Z důkazů v řízení provedených byla učiněna skutková zjištění plně postačující pro posouzení důvodnosti žalobou uplatněného nároku. Soud nezamítal žádný z navržených důkazů. Z provedených důkazů soud žádné další pro věc podstatné skutečnosti nezjistil.

13. Zjištěný skutkový stav soud právně posoudil následovně:

14. Podle § 1 odst. 1 OdpŠk platí, že stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

15. Podle § 5 písm. a) OdpŠk platí, že stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním.

16. Podle § 7 odst. 1 OdpŠk právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda.

17. Podle § 8 odst. 1 OdpŠk nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo podle zákona zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.

18. Podle § 14 odst. 3 OdpŠk platí, že uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona je podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu.

19. Podle § 15 odst. 2 OdpŠk platí, že domáhat se náhrady škody u soudu může poškozený pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

20. Žalobce splnil podmínku pro soudní uplatnění nároku předvídanou ust. § 14 OdpŠk, neboť u žalované předběžně nárok uplatnil dne 28. 7. 2021, což bylo mezi účastníky nesporným.

21. Odškodňovací zákon rozlišuje dvě základní formy objektivní odpovědnosti státu za škodu způsobenou v souvislosti s výkonem státní moci, a to nezákonné rozhodnutí a nesprávný úřední postup. Při rozlišení mezi těmito dvěma odpovědnostními tituly je třeba vycházet z toho, že nesprávný úřední postup představuje porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu při jeho činnosti; zpravidla jde o postup, který s rozhodovací činností nesouvisí. Pro tuto formu odpovědnosti je určující, že úkony tzv. úředního postupu samy o sobě k vydání rozhodnutí nevedou a je-li rozhodnutí vydáno, bezprostředně se v jeho obsahu neodrazí. Nezákonným rozhodnutím je rozhodnutí, které nabyde právní moci a následně je pro nezákonnost zrušeno či změněno.

22. Jako u každého odpovědnostního vztahu, i v případě odškodňovacího zákona je pro naplnění objektivní odpovědnosti státu nutné, aby došlo k současnému splnění tří podmínek, a to existence nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního postupu, vznik škody a příčinná souvislost mezi nimi.

23. Již absence jediného předpokladu odpovědnosti vylučuje vyvození odpovědnosti. Z procesně ekonomických důvodů se podává, že v případě nenaplnění i jen jediného předpokladu se není třeba zaobírat ne/naplněním i dalších předpokladů, neboť i v případě jejich naplnění nemůže být závěr soudu o (ne) důvodnosti žaloby jiný (princip prevalence procesní ekonomie).

24. V posuzovaném případě se žalobce domáhal náhrady škody, která mu měla být způsobena v důsledku vydání nezákonných rozhodnutí. Soud se tak zabýval důvodností uplatněného nároku především s ohledem na to, zda jsou naplněny obecné předpoklady pro vznik nároku na náhradu škody. Podřazením pod shora uvedená zákonná ustanovení a zejména judikaturu soud, vázán názorem odvolacího soudu, reevidoval svůj závěr o důvodnosti žaloby a došel k závěru, že byla podána po právu (výrok I., výrok II.), a to pouze s výjimkou nároku žalobce na náhradu škody, v níž se domáhal náhrady škody za náklady, které mu měly vzniknout s právním zastupováním u Ústavního soudu, neboť ty si ze zákona nese každý sám, proto v rozsahu jednoho úkonu právní služby á 1 500 Kč spolu s režijním paušálem á 300 Kč plus 21 % DPH (výrok III.).

25. Mezi účastníky nebylo sporu o skutkovém stavu věci sporu, avšak žalobce s ohledem na vydání rozsudku Soudního dvora z 23. 3. 2021 ve věci C -28/20 považoval rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 z 24. 7. 2017 č. j.: 53 C 28/2017-68 a usnesení Ústavního soudu ČR ze 17. 4. 2018 sp. zn. I. ÚS 3244/17 za nezákonná. Jak uvedeno výše, i když jmenovaná rozhodnutí nebyla doposavad zrušena ani změněna, soud vázán právním názorem odvolacího soudu a jím předestřenou judikaturou s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu z 24. 9. 2019 sp. zn. 30 Cdo 4733/2017 došel k závěru, že ve věci je dán odpovědnostní titul, neboť došlo k porušení práva EU, avšak nikoli rozhodnutím Ústavního soudu ČR, neboť odpovědnost státu za porušení práva EU soudem se s ohledem na závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu z 26. 6. 2019 sp. zn. 30 Cdo 3378/2018 jen od rozhodnutí obecného soudu. V poměrech projednávané věci se tedy jedná o rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 č. j.: 53 C 28/2017- 68 z 24. 7. 2017, neboť byť jde o rozhodnutí soudu I. stupně, jednalo se o konečné rozhodnutí, proti němuž nebylo přípustné odvolání (202 odst. 2 o. s. ř.).

26. V rozhodovací praxi SDEU jsou konkrétní podmínky, za jakých odpovědnost státu za porušení unijního práva dává vzniknout právu jednotlivce na náhradu škody, konstruovány následovně: 1) cílem porušeného právního předpisu je přiznání práv jednotlivcům; právo na náhradu škody jednotlivci vzniká za situace, dopustí-li se členský stát porušení takové normy unijního práva, která ve prospěch tohoto jednotlivce zakládá dostatečně určitelné subjektivní právo, nebo chrání jeho právní zájem; 2) porušení musí být dostatečně závažné, přičemž míra závažnosti se v podmínkách unijního práva vykládá v závislosti na rozsahu volného uvážení svěřeného daným předpisem vnitrostátnímu orgánu; 3) mezi porušením povinnosti ze strany členského státu a škodou způsobenou poškozenému musí existovat příčinná souvislost; v rámci posuzování příčinné souvislosti je přitom třeba zkoumat, zda nedošlo k narušení příčinné souvislosti jednáním či opomenutím jiného subjektu práva nebo zásahem vyšší moci, anebo tím, že poškozený sám ke vzniku škody přispěl svým jednáním či opomenutím, případně tím, že nesplnil svou zmírňovací povinnost ve vztahu ke škodě.

27. Všechny tři podmínky (porušení unijního právního předpisu přiznávajícího práva jednotlivci, dostatečná závažnost tohoto porušení a příčinná souvislost mezi porušením právního předpisu a škodou) musí být splněny kumulativně a platí pro jakýkoli způsob porušení unijního práva. Jsou tedy nutné a zároveň postačující pro to, aby jednotlivcům vzniklo právo na náhradu škody. Pokud jsou uvedené podmínky splněny, stát musí poskytnout náhradu za způsobenou škodu v souladu s vnitrostátními právními předpisy upravujícími odpovědnost, přičemž podmínky náhrady škody stanovené vnitrostátními právními předpisy nesmí být méně příznivé než podmínky platné pro podobné nároky vzniklé na základě vnitrostátního práva a nesmí v praxi znemožňovat nebo nadměrně ztěžovat získání náhrady škody.

28. SDEU se přitom poprvé explicitně vyjádřil k rozhodnutím vnitrostátních soudů v rozsudku ze dne 30. 9. 2003, ve věci C -224/01, Gerhard Köbler proti Rakousku, když uzavřel, že porušení unijního práva rozhodnutím vnitrostátního soudu v poslední instanci je přičitatelné členskému státu. Jak uvedeno již shora, prvá podmínka pro vznik odpovědnosti žalované za škodu byla naplněna, soud se proto zabýval splněním dalších podmínek.

29. V případě druhé z uvedených podmínek (závažnosti porušení) je z důvodu zvláštní povahy funkce soudu stát odpovědný jen ve výjimečném případě, a sice když soudní rozhodnutí v posledním stupni zjevným způsobem porušilo použitelné právo (rozsudek SDEU ze dne 30. 9. 2003, ve věci C -224/01, Gerhard Köbler proti Rakousku, ze dne 9. 12. 2003, ve věci C -129/00, Komise proti Itálii, nebo ze dne 13. 1. 2004, ve věci C -453/00, Kühne & Heitz NV proti Produktschap voor Pluimvee en Eieren). K uvedené skutečnosti došlo dle názoru zdejšího nesplněním povinnosti obvodního soudu předložit předběžnou otázku, neboť žalobce uvedený postup v naříkaném řízení sám navrhoval s tím, že stávka zaměstnanců operujícího leteckého přepravce není podřaditelná pod mimořádnou okolnost ve smyslu čl. 5 odst. 3 nařízení. Tento závěr byl posléze stvrzen rozsudkem SDEU z 23. 3. 2021 (bod 9. rozsudku).

30. Konečně soud došel k závěru, že žalobci vznikla i škoda, a to jak ve výši 250 Eur jako náhrada škody za zpoždění letu dle ustanovení čl. 7 odst. 1 písm. a) ve spojení s čl. 5 odst. 1 písm. a) nařízení a dále škoda spočívající v náhradě nákladů řízení představující zaplacený soudní poplatek ve výši 400 Kč a nákladech protistrany ve výši 8 712 Kč. Jako odůvodněný pak shledal i požadavek žalobce na náklady svého právního zastoupení, avšak v rozsahu toliko 5 úkonů (převzetí, sepis předžalobní výzvy, žaloba, replika k vyjádření žalovaného a účast na soudním jednání) á 1 500 Kč, 5 režijních paušálů a DPH, tj. z požadovaných 13 068 Kč soud žalobě vyhověl co do částky 10 890 Kč a v rozsahu 1 úkonu – sepis ústavní stížnosti soud žalobu jako nedůvodnou zamítl, neboť náklady před Ústavním soudem ČR si nese každý sám. Nadto, jak vyplývá z citované judikatury, Ústavní soud ČR není obecným soudem a nelze jej proto činit odpovědným za porušení práva EU. Konečně soud výjimkou zastupování před Ústavním soudem shledal i příčinnou souvislost mezi porušení práva EU a žalobci vzniklou škodou, neboť kdyby obvodní soud položil k SDEU, závěry obsažené v rozsudku SDEU 23. 3. 2021 ve věci C -28/20 by byly uplatnitelné i na případ žalobce, byla by mu přiznána škoda 250 Eur, jakož náklady řízení (bez nákladů na podání ústavní stížnosti) a nemusel by žalované platit náklady řízení ve výši 8 712 Kč.

31. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobci, jenž byl v řízení úspěšnější, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 14 421,60 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 6 000 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 28 584 Kč (22 180 Kč + 6 404 Kč, tj. 250 Eur x 25, 615 Kč, což byl kurz ČNB ke dni podání žaloby) sestávající z částky 2 260 Kč za každý ze 4 úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. (převzetí věci, sepis žaloby, replika k vyjádření žalované, sepis odvolání) včetně čtyř paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % tj. celkem 12 390 Kč. Dohromady se soudním poplatkem by náklady žalobce činily 18 390 Kč, žalobce byl však úspěšný co do částky 26 406 Kč, tedy v rozsahu 84,76 % a v tomto rozsahu soud žalobci náhradu nákladů řízení přiznal. Po drobném zaokrouhlení tak žalobci náleží 15 587 Kč. Závěrem soud uvádí, že ve smyslu ust. § 31 odst 4 OdpŠk nemá poškozený právo na náhradu nákladů zastoupení, které vznikly v souvislosti s projednáváním uplatněného nároku u příslušného úřadu.

Poučení