47 C 241/2023 - 40

Rubrum

Městský soud v Brně rozhodl předsedou senátu JUDr. Radkem Malenovským jako samosoudcem ve věci žalobce:[Anonymizováno] [IČO zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/0] zastoupený advokátem [Anonymizováno] sídlem [Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0] proti žalované:[Jméno zainteresované osoby 0/0][Datum narození zainteresované osoby 0/0] [Adresa zainteresované osoby 0/0] o zaplacení 50 126,69 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci z titulu jistiny úvěru částku 46 162 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 46 162 Kč od 12. 9. 2023 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Zamítá se žaloba v části požadavku na zaplacení částky 5 335,75 Kč, s úrokem ve výši 10,99 % ročně z částky 48 658,69 Kč od 23. 8. 2023 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 51 497,75 Kč od 24. 8. 2023 do 11. 9. 2023 a s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 5 335,75 Kč od 12. 9. 2023 do zaplacení.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 12 079,83 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám zástupce žalobce.

Odůvodnění

1. Žalobou ze dne 24. 10. 2023 (podána téhož dne) se žalobce domáhal uložení povinnosti žalované zaplacení: a) jistiny ve výši 48 658,69 Kč, b) smluvního úroku ve výši 1 371,06 Kč, c) pojistného ve výši 468 Kč a d) smluvní pokuty ve výši 1 000 Kč., to vše z titulu smlouvy o hotovostním úvěru ze dne 1. 3. 2023, č. [hodnota].

2. Žalovaná se v průběhu řízení nevyjádřila, nereagovala na žádnou z výzev soudu.

3. Dne 27. 2. 2024 proběhlo jednání, na kterém soud provedl dokazování a zjistil následující skutkový stav.

4. Z listiny smlouvy ze dne 1. 3. 2023 soud zjistil, že žalobce a žalovaná dne 1. 3. 2023 uzavřeli na dálku smlouvu o úvěru, na základě které se žalobce zavázal poskytnout žalované částku 50 000 Kč – bezúčelový úvěr, za poplatek 1 000 Kč, s roční úrokovou sazbou 10,99 %, pojištěním v sazbě 8,90 %, tj. 156 Kč, na dobu do 19. 1. 2026. Žalovaná se zavázala splácet úvěr částkou 1 919 Kč měsíčně, počínaje dnem 19. 4. 2023 [důkazy: smlouvou o úvěru z 1. 3. 2023; Kopie občanského průkazu žalované (obě strany); Formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru; Potvrzení o zaslání potvrzovací SMS a následném podpisu smlouvy č. [hodnota] s datem 25. 8. 2023].

5. Žalobce poskytl žalované úvěr ve výši 50 000 Kč dne 1. 3. 2023 na účet žalované č. [č. účtu] (důkaz: Potvrzení o vyplacení úvěru č. [hodnota]). Skutečnost, že bankovní účet č. [č. účtu] patřil žalované, vyplývá z potvrzení [právnická osoba] [důkaz: Sdělení [právnická osoba] s datem 26. 1. 2024 (č. l. 30)].

6. Žalovaná uvedla ve smlouvě jako adresu trvalého pobytu: [adresa]; jako doručovací adresu uvedla: [adresa].

7. Co se týká kontraktačního procesu a zkoumání úvěruschopnosti žalované, žalobce uvedl v tomto řízení, že vyšel z následujících skutečností.

8. Žalovaná před uzavřením smlouvy žalobci sdělila, že je vdaná, vyživuje dvě děti, je zaměstnána na [Anonymizováno] [Anonymizováno] a její čistý měsíční příjem činí 38 000 Kč. Tyto skutečnosti soud zjistil z důkazů: Potvrzení o prověření úvěruschopnosti klienta před poskytnutím úvěru č. [hodnota].

9. Skutečnost zaměstnání žalované a její příjem si žalobce ověřil pomoci výpisu z účtu žalované za období od 12/2022 do 02/2023 a na základě výpisu z účtu žalované žalobce zjistil, že průměrný měsíční příjem žalované činil 25 267 Kč, pročež žalobce tak pro stanovení disponibilního příjmu žalované počítal s částkou 25 267 Kč. Tyto skutečnosti soud zjistil z důkazů: Potvrzení o prověření úvěruschopnosti klienta před poskytnutím úvěru č. [hodnota] a BAAPI (TRASK) VÝPIS ([právnická osoba]).

10. Dále žalovaná před uzavřením smlouvy o úvěru sdělila žalobci své celkové výdaje, které měly činit 6 000 Kč měsíčně (včetně splátek závazků) a žalovaná současně uvedla žalobci, že příjmy ostatních členů domácnosti jsou ve výši 50 000 Kč měsíčně (důkaz: Potvrzení o prověření úvěruschopnosti klienta před poskytnutím úvěru č. [hodnota]).

11. Nahlédnutím do registru klientských informací (NRKI, BRKI) před uzavřením úvěrové smlouvy žalobce dále zjistil, že žalovaná v době jednání o uzavření smlouvy o úvěru měla jeden závazek z osobního úvěru s měsíční splátkou 1 686 Kč, jeden závazek z revolvingového úvěru s měsíční splátkou 600 Kč, jeden závazek ze spotřebitelského úvěru s měsíční splátkou 9 759 Kč a jeden kontokorent s čerpanou jistinou ve výši 39 918 Kč; žalobce tak z úvěrové zprávy zjistil, že má žalovaná další 4 závazky, které však hradí řádně a bez žádných delikvencí (důkazy: Úvěrová zpráva; Splátky dle úvěrových registrů s datem 27. 9. 2023; Výstup z dat karty klienta).

12. Žalobce v tomto řízení uvedl, že s ohledem na výše uvedené stanovil před uzavřením úvěrové smlouvy verifikované výdaje žalované ve výši 17 167 Kč a že tak deklarované výdaje žalovanou byly nižší než verifikované, a proto žalobce v rámci stanovení disponibilního příjmu vycházel z hodnoty výdajů 17 167 Kč měsíčně.

13. Jelikož žalovaná porušila svou povinnost a splátky za měsíce 06/2023, 07/2023 a násl. již neuhradila, byl úvěr dne 23. 8. 2023 zesplatněn. V návaznosti na porušení povinností žalované a zesplatnění úvěru bylo žalované dne 23. 8. 2023 zasláno oznámení o zesplatnění úvěru s výzvou k doplacení dlužné částky ve výši 51 497,75 Kč do 10 dnů. Tato písemnost byla žalované zasílána jak na adresu trvalého pobytu, tak doručovací adresu (důkaz: 2 x dopis „ztráta výhody splátek a zesplatnění úvěru“ s datem 23. 8. 2023; 2 podací archy s datem 24. 8. 2023).

14. Žalovaná na svůj závazek zaplatila toliko částku 3 838 Kč (tvrzení žalobce na č. l. 10 verte nerozporované žalovanou a důkaz: Splátkový kalendář).

15. Žalobce žalovanou vyzýval ještě dopisem ze den 2. 10. 2023, aby své dluhy zaplatila v dodatečné lhůtě do 7 dnů od doručení výzvy. Písemnost byla žalované zaslána opět na obě adresa (důkaz: 2 x předžalobní výzva s datem 2. 10. 2023; Poštovní podací arch s datem 2. 10. 2023; Prohlížení zásilek – Historie zásilky s datem 9. 10. 2023; Prohlížení zásilek – Historie zásilky s datem 24. 10. 2023; Sledování zásilek – [Anonymizováno]; Sledování zásilek – [Anonymizováno]).

16. Na základě takto zjištěného skutkového stavu a po jeho právním posouzení soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze v části, ve které se žalobce domáhal vrácení poskytnutých peněžních prostředků a zákonných úroků z prodlení.

17. Soud dospěl k závěru, že žalobce a žalovaná uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve spojení s § 2395 občanského zákoníku. V dané věci se jedná o spotřebitelský úvěr dle ust. § 2 odst. 1 cit. zákona, když se jedná o úvěr poskytovaný spotřebiteli. Žalobce je osobou poskytující úvěr v rámci své podnikatelské činnosti (viz. ust. § 7 cit. zákona) V řízení bylo prokázáno, že žalobce poskytl žalované peněžní prostředky ve výši 50 000 Kč.

18. Podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, tj. ve znění do 31. 12. 2023 (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“) platí, že: (1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. (2) Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“.

19. Podle § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru ve znění v době uzavření smlouvy (tj. ve znění od 29. 5. 2022) platí: „(1) Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. (2) Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. (3) Změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.“.

20. Z uvedeného je zřejmé, že věřitel poskytne spotřebiteli úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet, jinak je smlouva neplatná.

21. Soud z tohoto důvodu zkoumal otázku posouzení úvěruschopnosti ze strany věřitele z úřední povinnosti. Věřiteli je uložena před uzavřením smlouvy o úvěru povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, přičemž při této činnosti je povinen vynaložit odbornou péči. Tato činnost představuje kvalifikovanou činnost profesionála v příslušném oboru, jejímž obsahem je individuální posouzení konkrétní situace každého jednotlivého spotřebitele žádajícího o úvěr. Jedná se o institut, jehož smyslem je odpovědný přístup věřitelů, kteří mají předem pečlivě posoudit schopnost spotřebitele nabízený spotřebitelský úvěr splácet a v případě, že je výsledek posouzení úvěruschopnosti negativní, spotřebitele nezadlužovat. Primárním cílem je ochrana spotřebitele před neúměrným zadlužováním, sekundárně je chráněn i věřitel před vznikem v budoucnu nedobytných pohledávek. V neposlední řadě je pak chráněna společnost jako celek před různými sociopatologickými jevy (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

22. Na základě zjištěného skutkového stavu a po jeho právním posouzení dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná jen částečně. Soud se nejprve z úřední povinnosti zabýval tím, zda žalobce jakožto poskytovatel spotřebitelského úvěru (žalovaná vystupovala coby spotřebitel - § 419 občanského zákoníku) splnil svou povinnost řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného ve smyslu § 86 zákona o spotřebitelském úvěru.

23. Soud dospěl k závěru, že žalobce řádně neposoudil úvěruschopnost spotřebitele - žalovaného na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Žalobce porušil svoji povinnost poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

24. Judikatura zastává názor, že vycházet při posouzení úvěruschopnosti jen z databáze dlužníků je nedostatečné pro řádné ověření úvěruschopnosti (viz např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka], sp. zn. [spisová značka], rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka]). Na tomto místě soud může poukázat na úvahu Nejvyššího soudu vyjádřenou například v usnesení sp. zn. [spisová značka]: „Jak uvedl i sám Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 20. března 2019, sp. zn. [spisová značka], klíčová je nepochybně i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace. Mezi tyto lze řadit rovněž soukromé databáze typu SOLUS, BRKI (bankovní registr klientských informací) a NRKI (nebankovní registr klientských informací), které by však neměly být využívány jako základní či dokonce jediný informační zdroj, neboť poskytují informace jen o těch spotřebitelích, kteří neplní své povinnosti vůči subjektu, jenž je zapojen do činnosti daného registru. Informace ze shora specifikovaných registrů (databází) tak nemusí být vždy kompletní. Použití informací z těchto databází není obligatorní, pokud je věřitel schopen doložit, že úvěruschopnost prověřil jinak, jako tomu bylo v právě posuzované věci.“.

25. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. [spisová značka], publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 3225/2015, použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.).

26. Nejvyšší soud se k podobné otázce (k výkladu obdobného § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru) podrobně vyjádřil například v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. [spisová značka]. V něm uvedl mj., že „věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit… Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. To ostatně dovodil ve svém rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. [spisová značka], i Nejvyšší správní soud....“ (obdobně rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka] a [spisová značka]).

27. Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18, bod 19. uvedl: „Nejvyšší správní soud posuzoval kasační stížnost obchodní společnosti [srov. jeho rozsudek z 1. 4. 2015 č. j. [spisová značka]] poskytující spotřebitelské úvěry a při výkladu § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, účinného do 30. 11. 2016 (když obsahově obdobná úprava je zakotvena i v § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů, tedy pro účely tohoto výkladu lze vycházet z toho, že se právní úprava nezměnila) dovodil, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit)… Výklad přijatý Nejvyšším správním soudem přitom konvenuje interpretaci zaujaté Soudním dvorem Evropské unie (dále jen "Soudní dvůr") v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 (CA Consumer Finance SA v. Ingrid Bakkaus a další). V citovaném rozsudku Soudní dvůr vyložil čl. 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále jen "směrnice"), a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno - v orig. "the burden of proving") posoudit úvěryschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady)…“. Na citované Ústavní soud souhlasně odkázal i v nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2020 sp. zn. Pl. ÚS 10/17, bod 96.

28. V rozsudku ze dne 20. 3. 2019 sp. zn. [spisová značka] Nejvyšší soud dovodil, že bez údajů o nákladech a výdajích osob žijících se žadateli o úvěr ve společné domácnosti – poznámka zdejšího soudu: žalovaná uvedla v žádosti o úvěr žalobci, že je vdaná a že příjmy ostatních členů domácnosti činí 50 000 Kč - si lze jen těžko učinit komplexní úsudek o celkových poměrech žadatelů a posoudit jejich schopnost úvěr splácet (obdobně srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka]).

29. Jak uvedl Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 24. 3. 2023, sp. zn. [spisová značka], „Hodnocení úvěruschopnosti žadatele o úvěr však vyžaduje porovnání zjištěných příjmů se zjištěnými výdaji dlužníka; pouhé zkoumání jedné z těchto složek k řádnému posouzení úvěruschopnosti žadatele o úvěr nestačí. Stanovila-li věřitelka výdaje pouze na základě ekonomického modelu, aniž by dlužníka vedla k doložení konkrétních údajů, nezkoumala výdajovou stránku žadatele řádně… vycházet pouze z informací o životním a existenčním minimu a o průměrných výdajích obyvatelstva bez zjištění konkrétních informací o žadateli, neodpovídá řádnému posouzení úvěruschopnosti.“ 30. Příjmy a výdaje jsou „jednou stránkou téže mince“. Pokud by žadatel o úvěr měl výdaje převyšující jeho příjmy, pak z logiky věci by jeho příjem (byť by byl sebevětší) nestačil na řádné splácení úvěru. Již proto nelze pojímat otázku povinnosti řádně zkoumat úvěruschopnost žadatelů o úvěr tak, že dostačující je zkoumání a ověřování jedné strany téže mince (příjmů) a že by snad zkoumání a ověřování druhé strany mince (výdajů) bylo možné podcenit, bagatelizovat apod.

31. Soud dospěl k závěru, že věřitel nedostatečně vyhodnocoval úvěruschopnost žalovaného, tudíž smlouva je neplatná, a to absolutně (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka], rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka] či nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18).

32. Žalobce uvedl, že mu žalovaná sdělila, že její čistý měsíční příjem činí 38 000 Kč, ale že si toto tvrzení ověřoval výpisem z účtu žalované za prosinec 2022, leden a únor 2023, z něhož zjistil průměrný čistá příjem žalované ve výši 25 267 Kč. Z tohoto tvrzení samotného žalobce plyne, že žalovaná nebyla k žalovaná k němu nebyla upřímná, když nadsadila svůj příjem o téměř 13 000 Kč čistého. Přesto ale žalobce žalované úvěr poskytl. Za situace, kdy z tvrzení samotného žalobce plyne, že mu žalovaná neuváděla plnou pravdu o svém příjmu, pak už z tohoto důvodu objektivně existovaly důvodné pochybnosti o tom, zda žalovaná uvádí pravdu i o svých dalších položkách (zejména výdajích či čistém příjmu ve výši 50 000 Kč).

33. Žalobce tvrdil, že si ověřil výši příjmu žalované z výpisu z účtu žalované za dobu od 12/2022 do 2/2023 (vedeného u [právnická osoba]). Z tohoto výpisu účtu žalované soud zjistil, že žalovaná obdržela od [Anonymizováno] [Anonymizováno] dne 12. 12. 2022 částku 26 542 Kč označenou ve výpise jako „[Anonymizováno] 11“, dne 12. 1. 2023 částku 23 020 Kč (označeno jako „Mzdy 12“) a dne 13. 2. 2023 částku 26 240 Kč (označeno jako „Mzdy 01“). Průměr z těchto částek činil skutečně částku 25 267 Kč, jak tvrdí žalobce (č. l. 9 verte). Nicméně žalobce uvedl, že neměl k dispozici pracovní smlouvu žalované, a proto nemohl ani ověřit předpoklad dalšího stejného (obdobného) pravidelného příjmu žalované v době uvažovaného splácení úvěru.

34. Pokud však jde o výdaje, tyto žalovaný téměř nijak neověřoval.

35. Žalovaná měla dle předložených důkazů (viz důkaz „Výstup z dat karty klienta“) uvést, že ji stojí měsíčně bydlení částku 1 000 Kč. Takto tvrzené výdaje na bydlení v Brně jsou stěží uvěřitelné, a to tím spíše, když podle důkazu „Potvrzení o prověření úvěruschopnosti klienta před poskytnutím úvěru č. [hodnota]“ měla žalovaná sdělit žalobci v žádosti o úvěr, že bydlí v nájmu.

36. Žalobce v tomto řízení uvedl, že nemá k dispozici nájemní smlouvu, ale že výdaje na bydlení stanovil v souladu s „normativními náklady bydlení dle vyhlášky“. Již z tvrzení samotného žalobce plyne, že nijak neověřoval výdaje žalované na bydlení. Kdyby však žalobce postupoval řádně, tak by musel zjistit, že z výpisu z účtu žalované plynulo, že platila nájem ve výši 15 950 Kč (viz důkaz výpisem z účtu, a to položka ze dne 14. 12. 2022, 13. 1. 2023 a 13. 2. 2023), což vysoce převyšovalo jí tvrzené celkové výdaje ve výši 6 000 Kč.

37. Žalovaná měla uvést žalobci své celkové výdaje ve výši 6 000 Kč (viz tvrzení žalobce i důkaz „Potvrzení o prověření úvěruschopnosti klienta před poskytnutím úvěru č. [hodnota]“ a „Výstup z dat karty klienta“). Avšak žalobce nevedl žalovanou k rozčlenění těchto výdajů na tu kterou položku a hlavně tyto tvrzené výdaje žalované nijak neověřoval, když tvrdí, že je porovnal s částkou životního minima.

38. Pokud žalobce tvrdil, že žalovanou tvrzené výdaje porovnal (verifikoval) i s výpisem z účtu žalované, pak tím má na mysli zjevně účet žalované vedený u [právnická osoba] za dobu od 12/2022 do 2/2023. Toto tvrzení žalobce však je dokazování vyvráceno (nejde tedy o rozsudek založený na závěru o neunesení důkazního břemene, ostatně žalobce byl vyzván dle § 118a o. s. ř. už před jednáním); in concreto již důkazem „Potvrzení o prověření úvěruschopnosti klienta před poskytnutím úvěru č. [hodnota]“. V tomto důkazu je totiž uvedeno, jak probíhalo vyhodnocení úvěruschopnosti žalované a chybí tam, že by snad žalobce ověřoval výdaje žalované z výpisu jejího účtu, který je tam uváděn jen jako doklad pro ověření příjmu. Uvedený důkaz přehledně uvádí, co konkrétně žalobce ověřoval (viz část nazvaná jako „Ověření“) a z tam uvedeného (taxativního) výčtu plyne, že žalobce ověřoval jen příjem žalované (zjistil 25 267 Kč) a dále ověřoval již jen to, že žalovaná je bez záznamu v insolvenčním rejstříku a ověřoval záznam žalované v Bankovním a Nebankovním registru klientských informací a v Centrální evidenci exekucí.

39. Žalobce v tomto řízení tvrdil, že stanovil „verifikované výdaje“ žalované ve výši 17 167 Kč. Ze shora uvedeného plyne, že o žádné „verifikované“ (tj. ověřené) výdaje žalované se nejednalo, resp. že jediné výdaje, které měl žalobce ověřené u žalované, byly výdaje na její splátky, a to v poměrně vysoké měsíční výši 12 045 Kč (1 686 Kč na osobní úvěr, 9 759 Kč na spotřebitelský úvěr a 600 Kč na revolvingový úvěr) [důkaz: Potvrzení o prověření úvěruschopnosti klienta před poskytnutím úvěru č. [hodnota]].

40. Pokud žalobce uvádí, že celkové výdaje tvrzené žalovanou ve výši 6 000 Kč byly verifikovány prostřednictvím jejich porovnáním s normativními náklady na bydlení a životním minimem, tak ve skutečnosti z důkazu „Potvrzení o prověření úvěruschopnosti klienta před poskytnutím úvěru č. [hodnota]“ (ve smyslu a contrario, tedy uvedený důkaz o uvedené “verifikaci“ mlčí) plyne, že takovou myšlenkovou operaci žalobce neprováděl. Jak ostatně judikatura správně stvrdila, „vycházet pouze z informací o životním a existenčním minimu a o průměrných výdajích obyvatelstva bez zjištění konkrétních informací o žadateli, neodpovídá řádnému posouzení úvěruschopnosti.“ (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2023, sp. zn. [spisová značka]).

41. Pokud žalobce odkazoval na výpis z účtu žalované za dobu od 1. 12. 2022 do 1. 3. 2023, tak z něj plyne mínusový zůstatek ve výši mínus 34 129 Kč, což mělo být pro žalobce další (z mnoha) indicií pro důvodné pochybnosti o schopnosti žalované úvěr řádně a včas splácet.

42. Pokud by žalobce odečetl od jím ověřeného měsíčního příjmu ve výši 25 267 Kč (objektivně ověřitelný z výpisu z účtu, který měl žalobce k dispozici) měsíční nájem žalované ve výši 15 950 Kč, pak by musel zjistit, že žalované již jen po odečtení nákladů na nájemné zbývá čistý příjem jen ve výši 9 317 Kč na všechny ostatní výdaje (kromě bydlení). Pokud by žalobce dále odečetl z částky 9 317 Kč jím zjištěné měsíční splátky žalované na její jiné úvěry v celkové výši 12 045 Kč, musel by dospět k závěru, že žalované nezbyde k úhradě zamýšleného nového úvěru žádná částka. Nemluvě o dalších pravidelných výdajích žalované vyplývajících z výpisu z účtu žalované, který přitom žalobce měl k dispozici před uzavřením smlouvy (srov. např. měsíční platby žalované ve prospěch E.ON ve výši 5 500 Kč). Lze připomenout i to, že již z tvrzení samotného žalobce plyne, že žalovaná žalobci patrně nevyjevila v plném rozsahu své splátky na úvěry, když tvrdila své celkové výdaje ve výši 6 000 Kč (včetně na bydlení, totiž explicite jako „Celkové výdaje vč. splátek úvěrů“), ačkoli žalobce zjistil její měsíční úvěrové zatížení v celkové výši 12 045 Kč.

43. Co se týká argumentace žalobce při soudním jednání rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2023, sp. zn. [spisová značka], pak nejde o argumentaci přiléhavou. Tam řešená otázka vycházela ze zcela odlišného skutkového stavu, když tehdejší spotřebitel, který čerpal úvěr u nebankovního subjektu, tento úvěr zcela a bezezbytku splatil, a teprve ex post (posléze) se v soudním řízení domáhal přezkoumání, zda prověřování úvěruschopnosti bylo věřitelem provedeno řádně. Nejvyšší soud proto shledal dovolání přípustným „pro řešení otázky posouzení úvěruschopnosti spotřebitele za situace, kdy došlo k úplnému splacení poskytnutého úvěru, neboť jde o otázku dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešenou.“ (viz bod 15. a16. odůvodnění citovaného usnesení). Nejvyšší soud v citovaném usnesení (bod 15. odůvodnění) výslovně odlišil svůj případ od dosavadní judikatury, když uvedl, že je „nutno podoktnout, že dosavadní judikatura…. se … vyjadřovala výlučně k otázce splnění povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele - vždy se přitom skutkově jednalo o situace, kdy úvěr splacen nebyl (srovnej již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. [spisová značka], nebo jeho usnesení ze dne 18. 1. 2022, sp. zn. [spisová značka], ze dne 24. 3. 2023, sp. zn. [spisová značka], a ze dne 29. 6. 2023, sp. zn. [spisová značka]). Otázkou posouzení porušení povinnosti věřitele prověřit úvěruschopnost spotřebitele v případě, kdy dlužník úvěr splatil, se Nejvyšší soud dosud nezabýval.“. Jak například uvedl Nejvyšší soud v citovaném usnesení (bod 29.), „…Pokud tedy například spotřebitel úvěr splatí a vyjde-li následně najevo, že věřitel při procesu posouzení úvěruschopnosti pochybil, může se důsledek v podobě uvedené zákonné sankce (neplatnosti smlouvy) projevit pouze tehdy, bude-li postaveno najisto, že zde byly důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele úvěr splácet.“. Skutkový stav v nyní souzení věci je ovšem přesně opačný než v případě citovaného usnesení Nejvyššího soudu, když nynější žalovaná žalobci zaplatila pouhopouhé první dvě splátky. Již proto nelze citovaný rozsudek Nejvyššího soudu bez dalšího aplikovat na nyní souzenou věc.

44. Další důvod, proč není argumentace žalobce označeným rozsudkem Nejvyššího soudu přiléhavá, spočívá v tom, že dovolací soud v jím řešené věci zrušil meritorní rozhodnutí odvolacího soudu mj. s tím, že závěr odvolacího soudu o nedostatečném posouzení úvěruschopnosti považoval za nepřezkoumatelný. Těžko je pak možné aplikovat nosné důvody judikátu, když je dovolací soud nemohl pro nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí formulovat.

45. Již z těchto důvodů je třeba se držet právě shora citované ustálené judikatury Ústavního soudu, Nejvyššího soudu i Nejvyššího správního soudu a Soudního dvora Evropské unie (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka], [spisová značka], [spisová značka], [spisová značka], rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. [spisová značka] či rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13).

46. Další důvod, proč není příhodný odkaz žalobce na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2023 sp. zn. [spisová značka], spočívá v tom, že po jeho vydání vyl vydán rozsudek soudního dvora EU k této problematice. Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 11. 1. 2024 ve věci C-755/22 (jejímž předmětem byla žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná na základě článku 267 SFEU rozhodnutím Okresního soudu Praha-západ) uzavřel (ve výroku), že Směrnice Parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách a spotřebitelském úvěru, musí být vykládána v tom smyslu, že nebrání tomu, aby byl věřitel v případě, že nesplnil povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele, sankcionován v souladu s vnitrostátním právem neplatností smlouvy o spotřebitelském úvěru a zánikem jeho nároku na zaplacení sjednaných úroků, i když tato smlouva byla stranami v plném rozsahu splněna a spotřebitel v důsledku nesplnění výše uvedené povinnosti neutrpěl škodlivé následky (srov. i např. bod 49. citovaného rozsudku: „…kdyby uplatnění sankce neplatnosti úvěrové smlouvy, jakož i zániku nároku věřitele na zaplacení sjednaných úroků bylo podmíněno tím, že spotřebitel utrpěl škodlivé následky, mohlo by to přispět k nedodržování povinnosti věřitelů, která pro ně vyplývá z článku 8 směrnice 2008/48. Taková situace by totiž mohla povzbudit věřitele k tomu, aby neprováděli systematické a vyčerpávající posouzení úvěruschopnosti všech spotřebitelů, kterým poskytují úvěry, což by bylo v rozporu s účelem spočívajícím v zajištění odpovědného jednání věřitelů a v předcházení nezodpovědným praktikám při poskytování úvěrů spotřebitelům. Takový výklad by ostatně mohl ohrozit skutečně odrazující povahu stanovené sankce.“) [v soudní praxi k aplikaci citovaného rozsudku Soudního dvora EU srov. např. rozsudek Krajského soudu v [právnická osoba] ze dne 13. února 2024 č. j. [spisová značka], bod 15.].

47. Soud dospěl k závěru o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru pro rozpor s § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru.

48. Žalobci tak nevzniklo a nelze mu přiznat právo na jakékoliv plnění z titulu smlouvy. Pokud tedy žalobce poskytl žalované částku 50 000 Kč, byla žalovaná povinna vrátit právě tuto částku. V řízení ovšem vyšlo najevo, že žalovaná na svůj dluh částečně plnila částku celkem 3 838 Kč. Žalovaná je proto povinna žalobci vrátit podle § 87 odst. 1 in fine zákona o spotřebitelském úvěru částku 46 162 Kč.

49. Co do požadavku na zaplacení smluvního úroku ve výši 1 371,06 Kč, smluvního úroku z částky 48 658,69 Kč od 23. 8. 2023 do zaplacení, dlužného smluvního pojistného ve výši 468 Kč a smluvní pokuty ve výši 1 000 Kč tak je žaloba nedůvodná již z důvodu, že jde o výlučně smluvní instrumenty (instituty), avšak smlouva o úvěru je (jako celek) absolutně neplatná.

50. Pokud jde o žalobcem požadovaný úrok z prodlení, tak žalobce doručil žalované (ve smyslu dání do dispoziční sféry, tj. poštou) výzvu k zaplacení dlužné částky do 10 dnů, tj. do 11. 9. 2023 (důkaz dvěma výzvami z 23. 8. 2023 ve spojení s důkazy Sledováním zásilek o doručování zásilky poštou dne 30. 8. 2023, kdy žalovaná nebyla poštou zastižena v místě doručování). Žalovaná nenamítala v řízení, že by šlo o lhůtu nepřiměřenou k zaplacení jistiny úvěru ve smyslu § 87 odst. 1 in fine zákona o spotřebitelském úvěru, dle kterého „Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“.

51. Pokud jde o vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru či zápůjčky v době přiměřené možnostem spotřebitele ve smyslu § 87 odst. 1 věty třetí citovaného zákona, břemeno tvrzení a důkazní o těchto možnostech spotřebitele nese sám spotřebitel, který nejlépe zná tyto své poměry a schopnosti a je na něm, aby je v rámci sporného řízení tvrdil a doložil (obdobně v soudní praxi srov. např. rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 1. 2023 sp. zn. [spisová značka], bod 17., dostupný např. na www.beck-online.cz).

52. Žalovaná k otázce splatnosti nároku na vydání jistiny úvěru ničeho netvrdila a neprokazovala, k jednání se nedostavila. Proto soud shledal, že splatnost žalobního nároku na vrácení zbytku jistiny úvěru nastala dne 11. 9. 2023 ve smyslu ve smyslu § 87 odst. 1 in fine zákona o spotřebitelském úvěru, tj. od 12. 9. 2023 je žalovaná v prodlení s vrácením zbytku nezaplacené jistiny. Soud tak žalobci přiznal zákonný úrok z prodlení z nevrácení jistiny úvěru od 12. 9. 2023 ve smyslu § 1970 o. z.

53. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř., kdy žalobce měl úspěch částečný (viz výrok I. a II.) Za těchto okolností soud rozhodl o tom, že žalobce má právo na poměrnou náhradu nákladů řízení. Žalobce byl ve věci úspěšný do výše 85 % (46 162 + 3 392,23 ve smyslu kapitalizace příslušenství ke dni vyhlášení rozsudku), po odečtení neúspěchu ve výši 15 % (5 335,76 + 2 912,81 + 402,11 + 392,10, tj. celkem 9 042,77 Kč), mu náleží náhrada nákladů řízení ve výši 70 %.

54. Náklady řízení žalobce se skládají ze zaplaceného soudního poplatku 2 507 Kč a dále odměny advokáta po 3 140 Kč za úkon právní služby podle § 11 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jako „advokátní tarif“) a po 1 570 Kč za úkon podle § 11 odst. 2 advokátního tarifu, v souladu s § 8 odst. 1, § 7 bod 5. advokátního tarifu [tarifní hodnota, tj. jistina činila 50 126,69 Kč převyšovala 50 000 Kč, a proto nebylo možné aplikovat § 14b advokátního tarifu]. Tedy jde o odměnu za 3 úkony právní služby podle § 11 odst. 1 advokátního tarifu v celkové výši 9 420 Kč (3 x 3 140 Kč), za úkony: 1) převzetí a příprava zastoupení - § 11 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu, 2) sepsání a podání žaloby - § 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu a účast na jednání soudu dne 27. 2. 2024 v době 12:45 až 13:09 hod. - § 11 odst. 1 písm. g) advokátního tarifu. Dále jde o odměnu ve výši 1 570 Kč za jednoduchou výzvu k plnění dle § 11 odst. 2 písm. h) advokátního tarifu, jelikož výzva neobsahovala právní posouzení.

55. Za úkon podání ze dne 16. 11. 2023 k věci samé soud náhradu odměny nemohl přiznat, neboť neshledal úkon za účelný, resp. za takový, aby jej bylo možno honorovat odměnou dle advokátního tarifu. Jednalo se totiž o doplňování skutečností, které mohly a měly být uvedeny již v samotné žalobě. Proto soud žalované nemůže uložit povinnost nahrazovat takové úkony. Ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. totiž předpokládá účelnost úkonů.

56. Ke čtyřem úkonům ke každému náleží paušální náhrada hotových výdajů po 300 Kč podle § 13 odst. 1, odst. 4 advokátního tarifu – celkem 1 200 Kč.

57. V neposlední řadě na základě § 137 odst. 3 o. s. ř. náleží žalobci náhrada 2 559,9 Kč za DPH v sazbě 21 % (počítáno z odměny a paušální náhrady hotových výdajů).

58. Z celkové částky 17 256,90 Kč představuje podíl 16 % náhradu nákladů řízení ve výši 12 079,83 Kč. Celková částka náhrady nákladů řízení je na základě ust. § 149 odst. 1 o. s. ř. splatná k rukám právního zástupce žalobce.

59. Lhůta tří dnů k plnění byla určena podle § 160 odst. 1 o. s. ř.

Poučení