47 C 25/2025 - 52

Rubrum

Městský soud v Brně rozhodl samosoudcem JUDr. Radkem Malenovským ve věci žalobce:[Jméno žalobce]., IČO: [IČO žalobce] sídlem [Adresa žalobce] zastoupený advokátem [Jméno advokáta] [Anonymizováno]. sídlem [Adresa advokáta] proti žalovanému:[Jméno žalovaného], narozený dne [Datum narození žalovaného] bytem [Adresa žalovaného] o 95 688,28 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 63 000 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Zamítá se žaloba co do částky 11 618,03 Kč požadované z titulu nové jistiny úvěru, částky 21 070,25 Kč požadované z titulu smluvní pokuty, úroku ve výši 29,7 % ročně z částky 63 000 Kč od 22. 8. 2023 do zaplacení a zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 74 618,03 Kč od 1. 9. 2023 do zaplacení.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou ze dne 25. 6. 2024 domáhal uložení povinnosti žalovanému zaplatit: novou jistinu úvěru ve výši 74 618,03 Kč, smluvní pokutu ve výši 21 070,25 Kč, úroky ve výši 29,70 % ročně z jistiny ve výši 63 000 Kč od 22. 8. 2023 do zaplacení, zákonné úroky z prodlení ve výši 15 % ročně z jistiny ve výši 74 618,03 Kč od 1. 9. 2023 do zaplacení, to vše z titulu smlouvy o úvěru ze dne 19. 5. 2023 č. [hodnota]. Žalovaný se v řízení nevyjádřil.

2. Soud za splnění podmínek § 115a, § 101 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) bez nařízení jednání vyhlásil rozsudek. Z důkazů soud zjistil následující skutečnosti.

3. Mezi společností [právnická osoba]., IČ: [IČO] (dále jako „právní předchůdce žalobce“) a žalovaným došlo dne 19. 5. 2023 k uzavření smlouvy nazvané Smlouva o úvěru č. [hodnota]. Na základě této smlouvy se věřitel zavázal poskytnout žalovanému úvěr s těmito parametry: výše úvěru 63 000 Kč, celková částka splatná spotřebitelem 197 760 Kč, trvání úvěru 48 měsíců, splátka 4 120 Kč měsíčně splatná do 17. dne měsíce počínaje měsícem po čerpání úvěru, úroková sazba 74,05 % p. a., jednorázový poplatek za odklad splátky 199 Kč, smluvní pokuta 499 Kč za každý případ prodlení s každou splátkou déle než 30 dnů (důkaz: listina smlouvy).

4. Právní předchůdce žalobce posoudil před uzavřením smlouvy s žalobcem schopnost žalovaného včas a řádně splácet z výpisu z účtu žalovaného za měsíce leden až duben 2023, ze kterého dovodil, že průměrný měsíční příjem žalovaného je 22 000 Kč, že žalovaný je zaměstnán u společnosti [právnická osoba] S.R.O. Ohledně výdajů žalovaného právní předchůdce žalobce vycházel ze životního minima (stanoveného zákonem č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu a k němu vydaným nařízením vlády o zvýšení částek životního minima a existenčního minima), tj. ve výši 4 250 Kč (důkaz: výpisy z běžného účtu žalovaného ve spojení s podáním žalobce z 28. 2. 2025).

5. Na základě uzavřené smlouvy poskytl právní předchůdce žalobce žalovanému dne 19. 5. 2023 peněžní prostředky ve výši 63 000 Kč jako úvěr, a to bezhotovostním převodem na bankovní účet žalovaného (důkaz: doklad o vyplacení úvěru; zpráva banky ze dne 6. 3. 2025).

6. Žalovaný z úvěru nezaplatil ničeho (důkaz: platební historie). a byl tudíž v prodlení s celkem [hodnota] splátkami splatnými ke dni 17. 6. 2023, 17. 7. 2023 a 17. 8. 2023. Vzhledem k tomu, že se žalovaný dostal do prodlení s úhradou splátek o více jak 65 dní, právní předchůdce žalobce v souladu se smluvním ujednáním v článku 6. části B) smlouvy úvěr zesplatnil a dopisem ze dne 21. 8. 2023 vyzval žalovaného k okamžité úhradě dosud nesplacené jistiny úvěru, dlužných úroků a dlužných smluvních pokut za prodlení s úhradou jednotlivých splátek (důkaz: dopis ze dne 21. 8. 2023).

7. Žalobní pohledávka byla společností [právnická osoba]. postoupena na žalobce jako nového věřitele, a to s účinností ke dni 28. 3. 2024. Postoupení pohledávky bylo žalovanému písemně oznámeno dopisem právního předchůdce žalobce (důkaz: Společné prohlášení smluvních stran ze dne 3. 4. 2024 o postoupení pohledávek vč. přílohy č. [hodnota] k tomuto prohlášení; Oznámení ze dne 16. 4. 2024 o postoupení pohledávky s podacím lístkem z 16. 4. 2024).

8. Před podáním žaloby žalobce žalovaného dle § 142a o.s.ř. vyzval k úhradě (důkaz: výzva ze dne 28. 5. 2024 s podacím lístkem z 29. 5. 2024).

9. Právní posouzení zjištěného skutkového stavu 10. Na základě zjištěného skutkového stavu a po jeho právním posouzení soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná jen v části, ve které se žalobce domáhal vrácení jistiny úvěru.

11. Žalobce a žalovaný uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jako „zákon“), ve spojení s § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jako „o. z.“). Jedná se o spotřebitelský úvěr dle § 2 odst. 1 zákona - jde o úvěr poskytovaný spotřebiteli. Žalobce je osobou poskytující úvěr v rámci své podnikatelské činnosti (viz § 7 zákona).

12. Soud nejprve posuzoval (dle § 87 zákona), zda právní předchůdce žalobce v souladu s § 86 odst. 1 a 2 zákona řádně zkoumal úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy.

13. Věřiteli je uložena před uzavřením smlouvy o úvěru povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, přičemž při této činnosti je povinen vynaložit odbornou péči. Tato činnost představuje kvalifikovanou činnost profesionála v příslušném oboru, jejímž obsahem je individuální posouzení konkrétní situace každého jednotlivého spotřebitele žádajícího o úvěr. Jedná se o institut, jehož smyslem je odpovědný přístup věřitelů, kteří mají předem pečlivě posoudit schopnost spotřebitele nabízený spotřebitelský úvěr splácet a v případě, že je výsledek posouzení úvěruschopnosti negativní, spotřebitele nezadlužovat. Primárním cílem je ochrana spotřebitele před neúměrným zadlužováním, sekundárně je chráněn i věřitel před vznikem v budoucnu nedobytných pohledávek. V neposlední řadě je pak chráněna společnost jako celek před různými sociopatologickými jevy (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

14. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015 č. j. 1 As 30/2015-39, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 3225/2015, použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.).

15. Nejvyšší soud se k podobné otázce (k výkladu obdobného § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru) podrobně vyjádřil například v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018. V něm uvedl mj., že „věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit… Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze [právnická osoba]), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. To ostatně dovodil ve svém rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, i Nejvyšší správní soud....“ (obdobně rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 201/2018 a 33 Cdo 2981/2022).

16. Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18, bod 19. uvedl: „Nejvyšší správní soud posuzoval kasační stížnost obchodní společnosti [srov. jeho rozsudek z 1. 4. 2015 č. j. 1 As 30/2015-39] poskytující spotřebitelské úvěry a při výkladu § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, účinného do 30. 11. 2016 (když obsahově obdobná úprava je zakotvena i v § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů, tedy pro účely tohoto výkladu lze vycházet z toho, že se právní úprava nezměnila) dovodil, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit)… Výklad přijatý Nejvyšším správním soudem přitom konvenuje interpretaci zaujaté Soudním dvorem Evropské unie (dále jen "Soudní dvůr") v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 (CA Consumer Finance SA v. Ingrid Bakkaus a další). V citovaném rozsudku Soudní dvůr vyložil čl. 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále jen "směrnice"), a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno - v orig. "the burden of proving") posoudit úvěryschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady)…“. Na citované Ústavní soud souhlasně odkázal i v nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2020 sp. zn. Pl. ÚS 10/17, bod 96.

17. Jak uvedl Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 24. 3. 2023 sp. zn. 33 ICdo 126/2022, „Hodnocení úvěruschopnosti žadatele o úvěr však vyžaduje porovnání zjištěných příjmů se zjištěnými výdaji dlužníka; pouhé zkoumání jedné z těchto složek k řádnému posouzení úvěruschopnosti žadatele o úvěr nestačí. Stanovila-li věřitelka výdaje pouze na základě ekonomického modelu, aniž by dlužníka vedla k doložení konkrétních údajů, nezkoumala výdajovou stránku žadatele řádně… vycházet pouze z informací o životním a existenčním minimu a o průměrných výdajích obyvatelstva bez zjištění konkrétních informací o žadateli, neodpovídá řádnému posouzení úvěruschopnosti.“.

18. Příjmy a výdaje jsou „jednou stránkou téže mince“. Pokud by žadatel o úvěr měl výdaje převyšující jeho příjmy, pak z logiky věci by jeho příjem (byť by byl sebevětší) nestačil na řádné splácení úvěru. Již proto nelze pojímat otázku povinnosti řádně zkoumat úvěruschopnost žadatelů o úvěr tak, že dostačující je zkoumání a ověřování jedné strany téže mince (příjmů) a že by snad zkoumání a ověřování druhé strany mince (výdajů) bylo možné podcenit, bagatelizovat apod.

19. Ze zákona (§ 86 odst. 1 a 2) i shora demonstrativně citované judikatury - přitom všech vrcholných soudních orgánů (tj. Ústavního, Nejvyššího i Nejvyššího správního soudu) - plynou zejména následující právní závěry: - při zkoumání úvěruschopnosti žadatele o úvěr (v pozici spotřebitele) zásadně není dostačující vycházet jen z tvrzení žadatele o úvěr, ale je třeba zásadně tato tvrzení ze strany poskytovatele úvěru ověřit, - zásadně nestačí příjmy a výdaje žadatele o úvěr stanovit (např.) jen na ekonomickém modelu poskytovatele o úvěr, na informacích o životním a existenčním minimu a na průměrných příjmech a výdajích obyvatelstva bez zjištění a ověření konkrétních informací o žadateli. Žalobce těmto požadavkům řádného zkoumání úvěruschopnosti nedostál.

20. Již z tvrzení žalobce plyne, že právní předchůdce žalobce se před uzavřením smlouvy nezabýval skutečnými výdaji žalovaného a vyšel jen z životního minima ve výši 4 250 Kč (viz podání žalobce z 28. 2. 2025 – č. l. 25 verte).

21. Navíc pokud jde o zkoumání příjmu, že právní předchůdce žalobce se spokojil jen s výpisem z účtu, ze kterého dovodil příjem žalovaného za leden, únor, březen a duben 2023 od společnosti [právnická osoba] S.R.O., a že je žalovaný u této společnosti zaměstnán. Ale ze samotného faktu, že v době před uzavřením smlouvy o úvěr žalovanému chodila každý měsíc částka od jedné právnické osoby, neznamená, že žalovaný byl u této společnosti zaměstnán, na jakou konkrétní mzdu má nárok, zda (ne)běžela výpovědní lhůta nebo aktuálně nedošlo k rozvázání pracovního poměru apod.

22. Navíc z výpisů z účtu muselo objektivně plynout i pro právního předchůdce žalobce, že existují důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného úvěr včas a řádně splácet. Totiž žalovaný s penězi zjevně nevycházel. Nejen že jeho výdaje převyšovaly jeho měsíční příjmy (zaznamenané na výpisu z účtu). Žalovaný již splácel jiné úvěry a těsně před uzavřením úvěrové měl potřebu uzavírat další smlouvy o úvěru či zápůjčce : a) 25. 2. 2023 splátka úvěru 1 225,25 Kč, b) 6. 3. 2023 přijetí jistiny úvěru ve výši 8 000 Kč od společnosti [právnická osoba], c) 25. 3. 2023 splátka úvěru ve výš 1 265,8 Kč, d) 29. 3. 2023 přijetí zápůjčky ve výši 3 000 Kč od společnosti [právnická osoba], e) 3. 4. 2023 přijetí zápůjčky ve výši 7 000 Kč od společnosti [právnická osoba]., f) 25. 4. 2023 splátka úvěru ve výši 1 308,07 Kč.

23. Z toho plyne, že žalovaný zjevně s penězi nevycházel, což objektivně muselo být právnímu předchůdci žalobce zřejmé už před poskytnutím úvěru žalovanému, pročež žalobce porušil § 86 odst. 1 věta poslední (in fine) zákona č. 257/2016 sb., když poskytl žalovanému úvěr i přes pro něj tehdy objektivně existující důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného úvěr včas a řádně splácet. Dle uvedeného ustanovení „Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“.

24. Žalobce porušil § 86 odst. 1, 2 zákona, jelikož řádně nezkoumal úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy. Smlouva je už pro tyto nedostatky absolutně neplatná dle § 86 odst. 1, 2 a § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. Proto nelze přiznat žalobci výlučně smluvní instituty, tj. smluvní úrok a smluvní pokutu, pročež je žaloba v této části nedůvodná (viz výrok II. tohoto rozsudku).

25. Žalobce má ve smyslu § 87 odst. 1 věta třetí zákona jen právo na vrácení poskytnuté jistiny úvěru, tj. částky 63 000 Kč. V této části soud žalobě vyhověl ve výroku I. Úroky z prodlení 26. Nedůvodný je i nárok žalobce na zákonný úrok z prodlení (viz výrok II. tohoto rozsudku).

27. To již při aplikaci § 13 o. z. a názorů uvedených mj. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022 sp. zn. 33 Cdo 3675/2021: „15.…§ 87 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru…představuje toto ustanovení speciální úpravu vypořádání plnění z neplatné smlouvy…16.…stanoví se na jeho ochranu, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, avšak v době odpovídající jeho možnostem…Text „v době přiměřené jeho možnostem“…Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teleologický výklad). V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z.… 17.…v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.“. K výkladu tohoto rozsudku Nejvyššího soudu samotným Nejvyšším soudem srov. i obsah usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2023 sp. zn. 33 Cdo 87/2025.

28. Z citovaného rozsudku Nejvyššího soudu plynou následující právní závěry. Dlužník je povinen vrátit jistinu úvěru dle § 87 odst. 1 in fine zákona podle svých možností. Pokud se věřitel a dlužník nedohodli na splatnosti závazku vrátit jistinu úvěru z neplatné smlouvy (což se nynější účastníci řízení nedohodli), splatnost určí soud svým rozsudkem, ale jen do budoucna. Jde však o lhůtu hmotněprávní, před jejímž uplynutím se tak dlužník v prodlení neocitl, pročež nelze před jejím uplynutím žalobci přiznat úroky z prodlení. Takový rozsudek proto nese prvky dvou typů řízení – prvky konstitutivního rozsudku o zvláštní žalobě o určení času plnění (prvek konstitutivního určení splatnosti, tj. nikoli zpětně) i prvky řízení o žalobě na plnění (přisouzení jistiny úvěru). Jde o „hybridní“ variantu mezi typickým rozsudkem o určení času plnění a o zaplacení. Věřitel proto nemusí vést 2 řízení pro získání exekučního titulu na jistinu.

29. Stejný výklad plyne i z následujícího. Dle § 87 odst. 1 in fine zákona: „Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“. Pojem „v době přiměřené jeho možnostem“ směřuje k aplikaci judikatury řešící splatnost ponechanou na určení dlužníkem, včetně ponechanou na solventnosti dlužníka (§ 1960 o. z.). Tato judikatura se totiž užívá i na obvyklou smluvní formulaci, dle níž dlužník zaplatí, „až bude moci“. K tomuto typu splatnosti ale judikatura dovodila, že pohledávka není splatná a věřitel může ovlivnit splatnost dluhu jen návrhem u soudu na určení času plnění, tj. nikoli výzvou k zaplacení (srov. např. usnesení NS z 25. 5. 2021 sp. zn. 28 Cdo 903/2021 či usnesení Ústavního soudu z 8. 3. 2021 sp. zn. IV. ÚS 11/21). Z této judikatury plyne, že žalovaný dosud není v prodlení, jelikož soud teprve tímto rozsudkem určí splatnost závazku vrátit zbytek poskytnuté jistiny úvěru dle § 87 odst. 1 věta poslední zákona.

30. Tento výklad odpovídá i úmyslu (historického) zákonodárce. Dle důvodové zprávy k § 87 ZSÚ: „Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu dle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany. Poskytovatel, pokud se domnívá, že spotřebitel nesplácí podle svých možností, může podat návrh soudu, aby určil, v jakých lhůtách má – poznámka Městského soudu v Brně: tj. do budoucna - spotřebitel splácet.“.

31. Dlužník nemá právní jistotu, co konkrétně znamená neurčitý zákonný pojem „v době přiměřené jeho možnostem“. Přitom úroky z prodlení jsou sankcí za porušení povinnosti dodržet doby splatnosti (srov. např. rozsudky NS z 24. 7. 2014 sp. zn. 33 Cdo 1401/2014, či Nejvyššího správního soudu z 16. 9. 2021 č. j. 9 Afs 52/2021-42, bod 25.). Proto nelze - spravedlivě a v právním státě (princip právní jistoty) - dlužníka sankcionovat (povinností platit úroky z prodlení) za to, že nevrátil věřiteli jistinu úvěru v době, kterou však až v budoucnu nalezne soud (v řízení o zaplacení), a dlužník ji tak (s jistotou) z povahy věci předtím ani nemohl znát. Opačný výklad by v důsledcích nesl prvky retroaktivně (do minulosti) působícího rozsudku.

32. Účelem shora uvedeného výkladu je ochrana spotřebitele.

33. Nadto akceptace opačného výkladu by měla následující nežádoucí teleologické důsledky (teleologický výklad). Pokud by věřitelé věděli, že jim soudy přiznají zákonný úrok z prodlení i zpětně za dobu před zahájením řízení (např. na základě splatnosti uvedené ve výzvě), mohlo by je to povzbudit k neprovádění řádného posouzení úvěruschopnosti spotřebitelů, což by bylo v rozporu s účelem spočívajícím v zajištění odpovědného jednání věřitelů a předcházení nezodpovědným praktikám při poskytování úvěrů spotřebitelům; takový výklad by mohl ohrozit odrazující povahu sankce neplatnosti smlouvy. K tomu srov. i přiměřeně rozsudky Soudního dvora EU z 11. 1. 2024 ve věci C-755/22 (mj. bod 47.), 27. 3. 2014 ve věci C-565/12 (53. a 55.) či 5. 3. 2020 ve věci C-679/18 (31.); ve hře je i princip eurokonformního výkladu.

34. Případná námitka o přísnosti shora uvedeného výkladu k věřitelům byla vypořádána již např. v usnesení sp. zn. 33 Cdo 3315/2023: „..k jeho tíži…jestliže úvěrující poruší svou povinnost…poskytne úvěr, ačkoli mu jej poskytovat neměl, musí úvěrující strpět vrácení úvěru v době, která zdaleka nemusí odpovídat jeho původnímu očekávání.“ (mnou podrženo).

35. Na podporu shora uvedeného výkladu soud odkazuje – kromě rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 a 33 Cdo 87/2025 - na zejména následující rozsudky krajských soudů (dále jako „KS“) [níže demonstrativně uvedené rozsudky jsou dostupné mj. na www.beck-online.cz]:

1. KS v Ostravě – pobočka Olomouc[Anonymizováno]– rozsudky z 19. 9. 2024 č. j. 75 Co 206/2024-73 (bod 8. až 10. odůvodnění), či z 12. 9. 2024 č. j. 75 Co 188/2024-366 (v bodě 15.), 2. KS v Českých Budějovicích – rozsudky z 19. 7. 2024 č. j. 5 Co 254/2024-105 (9.), z 13. 9. 2024 č. j. 7 Co 1000/2024-40 (13. a 14.), 18. 7. 2024 č. j. 19 Co 691/2024-78 (11.), 3. KS v Hradci Králové – rozsudek z 26. 11. 2024 č. j. 47 Co 130/2024-77 (24.), 4. KS v Hradci Králové – pobočka Pardubice – rozsudky z 13. 1. 2025 č. j. 18 Co 330/2024-80 (19. a 20.), z 21. 1. 2025 č. j. 23 Co 280/2024-79 (13.), 15. 1. 2025 č. j. 27 Co 293/2024-76 (12. a 13.), 5. KS v Brně – pobočka Zlín – rozsudek z 29. 11. 2022 č. j. 60 Co 226/2022-51 (10. - 12.), 6. senát 8 Co KS v Ostravě – rozsudky z 12. 8. 2024 č. j. 8 Co 146/2024-46 (dovolání odmítnuto usnesením sp. zn. 33 Cdo 87/2025), 22. 1. 2025 č. j. 8 Co 215/2024-95 (7.), 28. 1. 2025 č. j. 8 Co 235/2024-69 (10.), 26. 2. 2025 č. j. 8 Co 16/2025-85 (12.), 7. některé senáty Městského soudu v Praze – rozsudky z 3. 9. 2024 č. j. 12 Co 225/2024-40 (26. až 28.), 27. 8. 2024 č. j. 12 Co 176/2024-74 (26.), 25. 9. 2024 č. j. 18 Co 250/2024-126 (11.), 2. 3. 2023 sp. zn. 18 Co 34/2023 (29. a 30.), 25. 9. 2024 č. j. 18 Co 250/2024-126 (11.), 1. 6. 2023 sp. zn. 25 Co 119/2023 (25.), 2. 11. 2024 č. j. 35 Co 365/2024-130 (15.).

36. Žalovaný k žalobě nevyjádřil. Ani z obsahu spisu nelze dovodit okolnosti, které by nějakým způsobem osvědčovaly aktuální možnosti a schopnosti žalovaného. Stran lhůty k plnění dle § 87 odst. 1 věta poslední zákona jde o skutečnost ve prospěch žalovaného a nejde o informace jsoucí v dispoziční sféře žalobce (který tu je v informačním deficitu). Proto má soud k tíži procesně pasivní žalovaného za to, že žalovaný je schopen - dle § 87 odst. 1 věta poslední zákona – zaplatit žalobci přiznanou jistinu úvěru ve výši 63 000 Kč již v řádu dnů, in concreto do tří dnů od právní moci rozsudku [koneckonců viz analogicky § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř. (argumentum per analogiam)]. Soud proto neumožnil žalovanému např. splácet jistinu úvěru ve splátkách či nestanovil delší lhůtu k jejímu vrácení (viz výrok I.). Obdobně v soudní praxi srov. např. výše citované rozsudky krajských soudů (za všechny kupř. rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 8. 2024 č. j. 8 Co 145/2024-119, bod 10. až 11., či ze dne 24. 10. 2024 č. j. 8 Co 199/2024-74, bod 2 a 7. až 10.). Jde o hmotněprávní lhůtu splatnosti ve smyslu výsledku aplikace § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (tj. nikoli o procesněprávní lhůtu k plnění dle § 160 odst. 1 o. s. ř.). Náklady řízení 37. O nákladech řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 2 o. s. ř. na základě poměrného úspěchu účastníků v meritu věci. Žalobce měl v řízení úspěch co do částky 63 000 Kč, žalovaný měl v řízení následující úspěch: 1) částka 11 618,03 Kč požadovaná z titulu nové jistiny úvěru; 2) částka 21 070,25 Kč požadovaná z titulu smluvní pokuty; 3) úrok ve výši 29,7 % ročně z částky 63 000 Kč od 22. 8. 2023 do 14. 5. 2025, tj. v kapitalizované výši 32 346,96 Kč; 4) zákonný úrok z prodlení z částky 74 618,03 Kč od 1. 9. 2023 do 14. 5. 2025 ve výši 15 % ročně, tj. v kapitalizované výši 19 042,93 Kč. Celkem žalovaný měl úspěch v 84 078,12 Kč.

38. Žalovaný byl tedy v řízení úspěšnější a podle § 142 odst. 2 o. s. ř. by měl by právo na náhradu nákladů řízení, ale žádné náklady řízení mu nevznikly. Proto soud rozhodl výrokem III., že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení