47 C 251/2021-36

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudkyní Mgr. Kateřinou Mlčochovou ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupený advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] o zaplacení 180 000 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Řízení se v části, v níž se žalobce domáhá po žalované zaplacení částky 46 750 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od [datum] do zaplacení, zastavuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 36 375 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % p. a. z této částky od [datum] do zaplacení a zákonný úrok z prodlení ve výši 8,25 % z částky 46 750 Kč od [datum] do [datum], a to do 15 dnů od právní moci rozsudku.

III. Žaloba, aby soud uložil žalované zaplatit žalobci částku 96 875 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky od [datum] do zaplacení, se zamítá.

IV. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 18 456 Kč, a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobce.

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou podanou ke zdejšímu soudu dne [datum] domáhal odškodnění nemajetkové újmy ve výši 180 000 Kč s příslušenstvím jakožto zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou žalobci nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Městského soudu v Brně (dále jen„ městský soud“) pod sp. zn.: 250 C 96/2014 (dále jen„ posuzované řízení“), které bylo zahájeno uplatněním nároku žalobce dne 16. 4. 2014 u žalované, v němž se žalobce domáhal odškodnění za průtahy v řízení vedeném u soudního exekutora pod sp. zn. EX 65/03 a u Městského soudu Brno pod sp. zn. 69 Nc 1205/2003 (dále jen„ prvotní řízení“) a jež skončilo dne 23. 2. 2021, kdy bylo žalobci doručeno usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 16/21 z 16. 2. 2021. Posuzované řízení trvalo bezmála 7 let, neboť do řízení je nutno započíst i dobu předsoudního uplatnění nároku u žalované, který v daném případě nebyl uspokojen. Žalobce tvrdil, že řízení bylo s ohledem na jeho charakter zatíženo nepřípustnými průtahy, vzniklými jak mezi jednotlivými úkony soudů, tak vadnou aplikací práva. Žalobce poukázal na judikaturu vztahující se k průtahům soudních řízení s tím, že se dne 11. 5. 2021 obrátil s nárokem na odškodnění nemajetkové újmy na žalovanou. Žalovaná však pouze stvrdila přijetí jeho žádosti přípisem, stanovisko ve věci do doby podání žaloby nevydala. Žalobce se tedy obrátil po uplynutí zákonné lhůty na soud a požadoval poskytnutí relutární náhrady ve výši 180 000 Kč. Akcentoval negativní dopady nepřiměřené délky již prvotního řízení do osobní sféry. Dle žalobce je nutno zohlednit, že se nejednalo o případ, jehož složitost by mohla ospravedlnit délku řízení. Žalobce dále tvrdil, že se na délce řízení nepodílel a při výši požadovaného zadostiučinění vycházel z judikatury ESLP a dovolacího soudu.

2. Žalovaná ve svém vyjádření ze 4. 1. 2022 navrhla zamítnutí žaloby s tím, že učinila nesporným, že u ní žalobce dne 11. 5. 2021 uplatnil nárok na přiznání zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen„ OdpŠk“) ve výši 180 000 Kč, jež mu měla vzniknout v souvislosti s nesprávným úředním postupem Městského soudu v Brně v řízení vedeném pod sp. zn. 250 C 96/2014. Žalovaná uplatněný nárok projednala dne 3. 1. 2021 a konstatovala, že v předmětném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu a přiznala žalobci zadostiučinění ve výši 46 750 Kč. Žalovaná dále ke svým tvrzením uvedla, že dne 17. 10. 2014 byla u Městského soudu v Brně podána žaloba o náhradu nemajetkové újmy, řízení trvalo ve vztahu k žalobci 6 let a 8 měsíců a bylo vedeno na třech stupních soudní soustavy. Soud I. stupně, soud II. stupně i dovolací soud rozhodovaly ve věci vždy jedenkrát, v řízení na prvním stupni a v řízení na druhém stupni soudní soustavy byly shledány průtahy, dovolací soud však rozhodl věc do čtyř měsíců a Ústavní soud ve věci rozhodl obratem. Dále žalovaná shledala podíl žalobce na délce řízení, když soud v květnu a červnu 2016 opakovaně žalobce vyzýval k doplnění tvrzení a dále žalobce požádal v roce 2019 o osvobození od soudního poplatku za dovolání, které mu soud nepřiznal a žalobce se následně odvolal a odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Závěrem žalovaná poukázala na nižší význam řízení pro žalobce s ohledem na skutečnost, že se v daném případě jednalo o odškodňovací řízení, v němž se žalobce domáhal odškodnění za nepřiměřenou délku řízení a jedná se tedy o případ řetězení odškodňovacích řízení a odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 30 Cdo 281/2018. Dle žalované je význam též snížen skutečností, že byl žalobce na všech stupních soudní soustavy procesně neúspěšný, mimosoudně byl jeho nárok také zamítnut a nadto v naříkaném řízení vystupoval společně s dalším spolužalobcem. Se zřetelem na délku naříkaného řízení žalovaná vycházela ze základní částky zadostiučinění 15 000 Kč za rok trvání řízení, přičemž za první dva roky náleží částka v poloviční výši. Při stanovení výše zadostiučinění přistoupila ke snížení základní částky o 15 % z důvodu projednání věci na všech stupních soudní soustavy a u Ústavního soudu, dále o 10 % s ohledem na podíl žalobce na délce řízení a o dalších 20 % s přihlédnutím k nižšímu významu namítaného řízení pro žalobce. Poskytnuté zadostiučinění představuje dle žalované odpovídající a dostatečnou kompenzaci vzniklé nemajetkové újmy a ve zbytku nárok žalobce nepovažuje za odůvodněný.

3. Podáním z 5. 1. 2022 ve znění opravného podání z 30. 1. 2022 vzal žalobce svou žalobu zpět co do částky 46 750 Kč s úroky z prodlení z částky 46 750 Kč od 5. 1. 2022 do zaplacení z důvodu, že žalovaná po podání žaloby uhradila žalobci částku 46 750 Kč jako zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení, a to na základě stanoviska ze dne 3. 1. 2022, vydaného pod č.j. MSP-1309/2021-ODSK-ODSK/5, jímž konstatovala, že došlo k újmě způsobené nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení. Žalobce setrval na své žalobě co do požadavku na zaplacení částky 133 250 Kč a úroku z prodlení z této částky od 6. 1. 2022 do zaplacení a úroku z prodlení z částky 180 000 Kč od 12. 11. 2021 do 5. 1. 2022.

4. V replice z 11. 1. 2022 žalobce uvedl, že nesouhlasí s výpočtem přiměřeného zadostiučinění učiněným žalovanou. Žalobce sporoval délku trvání řízení, když uvedl, že žalovaná tvrdí, že řízení trvalo 6 let a 8 měsíců, zatímco dle tvrzení žalobce trvalo 6 let a 10 měsíců a 7 dnů, když žádost o odškodnění byla uplatněna dne 16. 4. 2014 a poslední soudní rozhodnutí nabylo právní moci dne 23. 2. 2021, neboť do celkové doby řízení se započítává i doba předsoudního uplatnění nároku u žalované. Žalobce dále nesouhlasil se snížením odškodnění o 15 % z důvodu, že řízení probíhalo na všech stupních soudní soustavy, když nelze obecně konstatovat, že se jedná o složitou věc jen z důvodu rozhodování na více stupních soudní soustavy a zároveň uvedl, že doba rozhodnutí o nepřípustnosti dovolání 1 rok a 8 měsíců je nepřijatelná. Žalobce brojil, že by se podílel na délce řízení a že by z tohoto důvodu mělo dojít ke krácení o 10 % ze základní částky odškodnění, když žalobce tvrdil, že nejednal v řízení obstrukčně, výzvy, kterými byl soudem vyzýván k doplnění podání, nebyly ve věci účelné a tento postup soudu žalobce považuje za nesprávný. Žalobce dále tvrdil, že mu nelze klást k tíži, že využil svého práva podat odvolání. Konečně nesouhlasil se snížením základní částky z důvodu nižšího významu řízení, argumentaci žalované považuje za nemorální, když Ústavní soud odškodnění průtahů v kompenzačním řízení umožňuje a předpokládá. Žalobce závěrem také namítal, že judikatura vylučuje možnost zohledňovat při posuzování výše zadostiučinění výsledek posuzovaného řízení. Z výše uvedených důvodů žalobce na své žalobě setrval, neboť žalovanou poskytnuté zadostiučinění nepovažoval za přiměřené.

5. Zdejší soud věc rozhodl dle § 115a o.s.ř., aniž by nařizoval jednání, neboť tato je objasněna listinnými důkazy a účastníci s takovým postupem souhlasili, a to žalovaná výslovně v podání ze 4. 1. 2022 a žalobce v podání z 11. 1. 2022.

6. Na základě provedeného dokazování zjistil soud tento skutkový stav:

7. Z žádosti o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu z 11. 5. 2021 a ze stanoviska žalované ze dne 3. 1. 2022 soud zjistil, že žalobce předběžně uplatnil u žalované svůj nárok dne 11. 5. 2021. Žalovaná ve svém stanovisku konstatovala, že celkovou délku řízení lze hodnotit jako nepřiměřenou a jako přiměřenou výši zadostiučinění shledala částku 46 750 Kč.

8. Ze spisu Městského soudu v Brně, sp. zn. 250 C 96/2014 soud zjistil a vzal za prokázaný následující průběh posuzovaného řízení. Zdejší žalobce, jenž v posuzovaném řízení vystupoval jako žalobce b) podal společně se svým otcem jako žalobcem a) žalobu k Městskému soudu v Brně dne 17. 10. 2014 proti České republice – Ministerstvu spravedlnosti. Žalobou se žalobci domáhali náhrady nemajetkové újmy ve výši 175 000 Kč pro každého z žalobců jakožto přiměřeného zadostiučinění za nepřiměřeně dlouhé řízení vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 69 Nc 1205/2003. Usnesením z 12. 11. 2014 vyzval soud žalovanou k vyjádření k žalobě, jež se k žalobě vyjádřila dne 25. 11. 2014. Na základě referátu soudu z 26. 11. 2014 bylo vyjádření žalované přeposláno žalobcům dne 1. 12. 2014. Z úředního záznamu ze dne 13. 1. 2015 se podává, že nelze určit termín jednání s ohledem na předcházející dříve podané žaloby a jejich počet. Podáním z 19. 2. 2015 se žalobci vyjádřili k podání žalované, citované podání bylo přeposláno žalované na základě referátu soudu z 2. 3. 2015. Dne 24. 3. 2015 opětovně založen úřední záznam o tom, že prozatím nelze určit termín jednání ve věci. Referátem ze dne 14. 4. 2016 bylo ve věci nařízeno jednání na den 24. 5. 2016, soudní exekutor vyzván k zapůjčení spisu. Dne 5. 5. 2016 urgence soudního exekutora na zapůjčení přílohového spisu. Usnesením ze 17. 5. 2016 soud vyzval žalovanou k doplnění rozhodných skutečností, přičemž uloženou povinnost žalovaná splnila podáním ze dne 20. 5. 2016, citované podání bylo dne 23. 5. 2016 přeposláno žalobci. Dne 24. 5. 2016 ve věci proběhlo jednání, které bylo odročeno na den 1. 7. 2016 za účelem vyžádání si zprávy od soudního exekutora. Dne 25. 5. 2016 městský soud požádal přípisem soudního exekutora o sdělení stran průběhu exekučního řízení sp. zn. EX 65/3. Podáním ze dne 6. 6. 2016 žalobci doplnili svou žalobu, dne 7. 6. 2016 se k výzvě soudu vyjádřil soudní exekutor. Přípisem ze dne 10. 6. 2016 byli žalobci vyzváni k doplnění skutkových tvrzení, žalobci na výzvu reagovali dne 15. 6. 2016. Usnesením ze dne 16. 6. 2016 byli žalobci opětovně vyzváni k doplnění rozhodných skutečností, přičemž výzvě soudu žalobci vyhověli podáním ze dne 27. 6. 2016. Usnesením z 28. 6. 2016 byl vyzván soudní exekutor ke sdělení skutečností důležitých pro řízení. Referátem ze dne 29. 6. 2016 bylo odročeno jednání na den 24. 8. 2016 z důvodu nedoplnění skutkových tvrzení ze strany žalobců. Dne 29. 7. 2016 byla usnesením městského soudu uložena soudnímu exekutorovi pořádková pokuta, neboť nesplnil výzvu soudu. Dne 1. 8. 2016 byla doručena žádost o prominutí pořádkové pokuty, dne 3. 8. 2016 soudní exekutor reagoval na výzvu soudu. Dne 8. 8. 2016 byla doručena žádost žalované o prodloužení lhůty k vyjádření. Dne 11. 8. 2016 byla žalované prodloužena lhůta ke sdělení rozhodných skutečností, přičemž žalovaná se vyjádřila dne 18. 8. 2016. Dne 24. 8. 2016 ve věci proběhlo ústní jednání, při kterém byly provedeny listinné důkazy a předneseny závěrečné řeči účastníků; jednání bylo odročeno na den 26. 8. 2016 za účelem vyhlášení rozsudku. V mezidobí účastníci zaslali soudu vyúčtování nákladů řízení. Dne 26. 8. 2016 byl ve věci vyhlášen rozsudek s tím, že žaloba byla ve vztahu mezi žalobcem a) a žalovanou zamítnuta, ve vztahu k žalobci b) jakožto zdejšímu žalobci bylo konstatováno porušení práva na přiměřenou délku řízení. Předseda senátu požádal dne 23. 9. 2016 o prodloužení lhůty k vyhotovení rozhodnutí z důvodu školení a složitosti věci, přičemž lhůta byla prodloužena do 15. 10. 2016. Referátem ze dne 14. 10. 2016 byl rozsudek č. j. 250 C 96/2014-123 rozeslán účastníkům řízení. Žalobci podali dne 27. 10. 2016 proti uvedenému rozsudku odvolání. Dne 31. 10. 2016 podala proti rozsudku odvolání také žalovaná. K výzvě soudu ze dne 3. 11. 2016 se dne 7. 11. 2016 vyjádřili k odvolání žalované žalobci. Žalovaná se k odvolání žalobců vyjádřila v návaznosti na výzvu soudu ze dne 1. 11. 2016 dne 7. 11. 2016. Spis byl předložen Krajskému soudu v Brně dne 11. 11. 2016. Pokynem ze dne 29. 8. 2018 bylo ve věci nařízeno jednání před odvolacím soudem na den 4. 10. 2018. Jednání dne 4. 10. 2018 proběhlo, přičemž bylo odročeno na den 18. 10. 2018 za účelem výslechu žalobce b), přičemž následně k žádosti zástupce žalobců bylo jednání odročeno na den 25. 10. 2018. Dne 25. 10. 2018 proběhlo jednání před odvolacím soudem, byl vyslechnut žalobce b) a předneseny závěrečné návrhy; jednání bylo odročeno za účelem vyhlášení rozhodnutí na den 1. 11. 2018, kdy byl rozsudek odvolacího soudu vyhlášen s tím, že bylo potvrzeno rozhodnutí soudu I. stupně. Dne 3. 12. 2018 požádala předsedkyně senátu o prodloužení lhůty k vyhotovení rozsudku s ohledem na rozsáhlost a právní složitost věci, zaneprázdnění soudce vyhotovujícího rozhodnutí a vyhotovování dřívějších rozhodnutí s tím, že lhůta k vyhotovení rozhodnutí byla prodloužena do 7. 12. 2018. Rozsudek č.j. 44 Co 563/2016-187 byl rozeslán účastníkům řízení na základě pokynu ze dne 6. 12. 2018 a nabyl právní moci dne 10. 12. 2018. Usnesením z 29. 1. 2019 byla prominuta pokuta soudnímu exekutorovi. Dne 25. 1. 2019 podal žalobce a) ve věci dovolání a dne 30. 1. 2019 podal dovolání žalobce b). Usnesením z 1. 3. 2019 byli žalobci vyzváni k zaplacení soudního poplatku za podaná dovolání. Podáním z 8. 3. 2019 se k dovolání vyjádřila žalovaná. Žalobce a) dne 21. 3. 2019 požádal o osvobození od soudních poplatků pro dovolací řízení, soud tedy referátem z 25. 3. 2019 zjišťoval majetkové poměry žadatele, do spisu založena sdělení bank, městského úřadu, katastrálního úřadu, úřadu práce. Žalobce b) zaplatil soudní poplatek za podané dovolání dne 22. 3. 2019. Dne 5. 4. 2019 zaslal žalobce a) soudu vyplněné prohlášení o majetkových, osobních a výdělkových poměrech, přičemž usnesením z 30. 4. 2019 bylo rozhodnuto tak, že žalobci nebylo přiznáno osvobození od soudních poplatků pro dovolací řízení. Proti tomuto usnesení podal žalobce a) dne 20. 5. 2019 odvolání, spis byl předložen odvolacímu soudu dne 28. 5. 2019 a odvolací soud usnesení soudu I. stupně potvrdil usnesením ze dne 5. 3. 2020. Usnesením z 21. 4. 2020 byl žalobce a) opětovně vyzván k zaplacení soudního poplatku za dovolání, soudní poplatek byl zaplacen dne 4. 5. 2020. Spis byl dne 20. 5. 2020 předložen Nejvyššímu soudu, který rozhodl usnesením z 30. 9. 2020, č. j.: 30 Cdo 2127/2020-283, tak, že se dovolání odmítají. Rozhodnutí dovolacího soudu nabylo právní moci dne 5. 11. 2020. Žalobce b) následně podal ústavní stížnost, kterou dne 16. 2. 2021 Ústavní soud odmítl, jež byla žalobci doručena dne 23. 2. 2021. Součástí spisu je i akceptační dopis žalované z 30. 5. 2014 stvrzující, že nárok žalobců byl u ní předběžně uplatněn dne 16. 4. 2014.

9. Hlavním důkazem byl spis napadeného řízení, z kterého soud čerpal svá jednotlivá skutková zjištění, která vzal za prokázané. Soud vyčerpal předmět dokazování s tím, že výše uvedené je naprosto dostatečné pro rozhodnutí ve věci a ve věci učinil závěr o skutkovém stavu, který koresponduje s výše popsanými skutkovými zjištěními.

10. Zjištěný skutkový stav soud právně posoudil následovně:

11. Podle § 96 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), žalobce může vzít za řízení zpět návrh na jeho zahájení, a to zčásti nebo zcela. Dle § 96 odst. 2 o. s. ř., je-li návrh vzat zpět, soud řízení zcela, popřípadě v rozsahu zpětvzetí návrhu, zastaví. Podle § 96 odst. 3 o. s. ř., jestliže ostatní účastníci se zpětvzetím návrhu z vážných důvodů nesouhlasí, soud rozhodne, že zpětvzetí návrhu není účinné. Podle § 96 odst. 4 o. s. ř. ustanovení odstavce 3 neplatí, dojde-li ke zpětvzetí návrhu dříve, než začalo jednání.

12. Podle § 1 odst. 1 OdpŠk platí, že stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

13. Podle § 5 písm. a) OdpŠk platí, že stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, b) nesprávným úředním postupem.

14. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk platí, že stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

15. Podle § 14 odst. 3 OdpŠk platí, že uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona je podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu.

16. Podle § 15 odst. 2 OdpŠk platí, že domáhat se náhrady škody u soudu může poškozený pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

17. Podle ust. § 26 OdpŠk, pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v tomto zákoně občanským zákoníkem ("o.z.").

18. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk platí, že bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odstavce 2 ustanovení platí, že zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle odstavce 3 ustanovení platí, že v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

19. Žalobce splnil podmínku pro soudní uplatnění nároku předvídanou ust. § 14 OdpŠk, neboť u žalované předběžně nárok uplatnil dne 11. 5. 2021, přičemž byl částečně uspokojen až po marném uplynutí zákonem stanovené lhůty pro projednání nároku, a proto věc může být projednána před soudem (§ 15 odst. 2 OdpŠk)

20. Soud posoudil předmětnou věc podle § 5 písm. b), § 13 odst. 1 a § 31 a OdpŠk, když se žalobce na žalované domáhá zaplacení zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 180 000 Kč s příslušenstvím, která mu měla vzniknout nesprávným úředním postupem, a to porušením povinnosti vydat rozhodnutí v řízení vedeném u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 250 C 96/2014 v přiměřené lhůtě.

21. V předmětné věci vzal žalobce svou žalobu zpět co do částky 46 750 Kč s úroky z prodlení z této částky od 5. 1. 2022 do zaplacení dříve, než bylo zahájeno první jednání ve věci, a to z důvodu, že žalovaná po podání žaloby žalobci částku 46 750 Kč uhradila, proto soud rozhodl v souladu citovaným ustanovením § 96 odst. 2 o. s. ř. a řízení v rozsahu zpětvzetí žaloby zastavil (výrok I.).

22. Na základě provedeného dokazování a s odkazem na shora citovaná zákonná ustanovení, judikaturu Nejvyššího soudu ČR, judikaturu ESLP a stanovisko Nejvyššího soudu ČR z 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010 (dále jen„ Stanovisko“) soud posoudil věc následovně: zákonná úprava zakotvuje odpovědnost státu za škodu, způsobenou nesprávným úředním postupem, spočívající v tom, že nebylo rozhodnuto v přiměřené lhůtě. Úprava postihuje případy, kdy poškození jsou vystaveni frustraci z nepřiměřeně dlouhého průběhu řízení. Přiměřenost délky řízení závisí na okolnostech jednotlivých případů. Rozhodující je přitom celková délka řízení, za kterou je náhrada poskytována. Nejedná se o odškodňování poškozeného za jednotlivý průtah v řízení (viz Stanovisko). V tomto smyslu Nejvyšší soud ve svém usnesení z 19. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1355/2012 také dovodil, že jednotlivé průtahy v řízení, nemusí vždy znamenat, že došlo k porušení práva na přiměřenou délku řízení, jestliže řízení, jako celek odpovídá dobou svého trvání, v němž je možné skončení řízení v obdobné věci zpravidla očekávat. Za porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, které je ve svém důsledku nesprávným úředním postupem ve smyslu výše citovaného ustanovení § 13 zákona, lze považovat jen takový postup soudu v řízení, kdy doba jeho průběhu neodpovídá složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a kdy délka řízení tkví v příčinách vycházejících z působení soudu v projednávané věci; oproti tomu stát nemůže odpovídat za průtahy, které jsou způsobeny nedostatkem součinnosti, či dokonce záměrným působením ze strany účastníků, či jsou vyvolány jinými okolnostmi, které nemají původ v povaze soudu a jejich institucionálním a organizačním vybavení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR z 8. 2. 2011, sp. zn. 25 Cdo 508/2008).

23. V každé jednotlivé věci je třeba hodnotit právo účastníka, aby jeho věc byla projednána a rozhodnuta v přiměřené době, a zároveň obecný požadavek, aby v řízení bylo postupováno v souladu s právními předpisy a byla zajištěna spravedlivá ochrana práv účastníků. Nelze přitom vycházet z předem dané a paušálně stanovené doby řízení, která by z pohledu § 31a OdpŠk, popřípadě čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, mohla být pokládána za přiměřenou.

24. Předmětné řízení trvalo ve vztahu k žalobci od 16. 4. 2014 (do celkové délky řízení se započítává i délka předsoudní fáze spočívající v mimosoudním projednání nároku u žalované, nejvíce však 6 měsíců - srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 5. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2907/2019), kdy bylo žalobcem podáno u žalované předběžné uplatnění nároku. Řízení ve vztahu k žalobci trvalo do 23. 2. 2021, kdy mu bylo doručeno usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 16/21, tj. 6 let a 10 měsíců. Lze shrnout, že v posuzovaném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícím v nevydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě, čímž žalobci vznikla nemajetková újma v podobě nejistoty ohledně výsledku posuzovaného řízení. Naříkané řízení bylo standardním odškodňovacím řízením, žalobce se na délce řízení částečně podílel, v postupu orgánů moci byly shledány opakované průtahy a jednalo se o řízení se zvýšeným významem pro žalobce, jenž však sdílel újmu s druhým žalobcem (svým otcem). Soud shledal v řízení průtah v období od 26. 11. 2014 do 14. 4. 2016, v období od 11. 11. 2016 do 29. 8. 2018 a v období od 28. 5. 2019 do 5. 3. 2020. S ohledem na zmiňovaná období nečinnost není možné posuzované řízení ve smyslu § 13 odst. 1 OdpŠk považovat za přiměřeně dlouhé, přestože se jednalo o řízení složitější. Pokud jde o formu zadostiučinění, soud dospěl k závěru, že se nejedná o řízení s nepatrným významem pro žalobce a celkovou délku řízení nelze klást k tíži žalobci, proto se uplatní silná domněnka o adekvátnosti peněžitého zadostiučinění, když k případnému zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva u nepřiměřené délky soudních řízení lze přistupovat pouze ve výjimečných případech, což v daném případě není splněno, tuto formu zadostiučinění soud neshledal dostačující a dospěl k závěru, že je na místě odškodnit újmu v penězích. Ostatně k totožnému závěru dospěla i sama žalovaná.

25. Soud se při stanovení přiměřeného zadostiučinění zabýval kritérii vymezenými v ust. § 31a odst. 3 OdpŠk. Zmíněná kritéria nejsou jedinými, k nimž může soud při posouzení přiměřenosti délky řízení v konkrétní věci přihlédnout, jsou ale zpravidla těmi základními (viz bod IV. Stanoviska).

26. Z konstantní judikatury Evropského soudu pro lidská práva a Nejvyššího soudu ČR (viz např. rozsudek z 12. 1. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1151/2009 nebo Stanovisko) plyne, že za soudní řízení lze přiznat účastníku řízení základní částku v rozmezí mezi 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva roky a dále pak za každý další rok řízení. Za posuzované soudní řízení v délce trvání 6 let a 10 měsíců, soud přiznal žalobci základní částku ve výši 87 500 Kč, když vycházel z částky 15 000 Kč za první dva roky (každé soudní řízení musí trvat určitou dobu, přičemž nemajetková újma v prvních letech trvání řízení není příliš závažná) a z částky 15 000 Kč za každý další rok řízení a částky 1 250 Kč za jeden měsíc řízení. Částku ve výši 15 000 Kč ročně pak stanovil s ohledem na celkovou délku namítaného řízení, která překračuje jako celek dobu, ve které bylo možné uzavření rozumně očekávat, avšak není extrémně dlouhá. Pro srovnání soud uvádí, že horní rozmezí částky ve výši 20 000 Kč za jeden rok řízení zvolil Nejvyšší soud v případě délky řízení 21 let, se zohledněním toho, že v době rozhodování v kompenzačním řízení nebylo řízení, ve kterém docházelo k průtahům stále skončeno (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1320/2011). Základní částku ve výši 18 000 Kč považovaly soudy za přiměřenou v řízení trvajícím 14 let a 11 měsíců (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3320/2014) nebo v řízení trvajícím déle než 15 let (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3379/2018). Při porovnáními s uvedenými rozhodnutími považoval proto soud za přiměřené vycházet ze základní částky 15 000 Kč.

27. Předmětný spor nelze řadit mezi spory skutkově či procesně složité. Dokazování bylo prováděno především listinami, odvolací soud jej pak doplnil o výslech zdejšího žalobce. Po hmotněprávní stránce šlo o prostředně složitý případ, jelikož žalobce se domáhal náhrady nemajetkové újmy vzniklé nepřiměřenou délkou jiného, rovněž kompenzačního řízení, pročež soudy musely posuzovat délku namítaného řízení (a městský soud následně i formu a výši zadostiučinění) z hlediska zákonných kritérií, k nimž existuje bohatá a stále se vyvíjející judikatura nejen Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, ale též ESLP (- 5%).

28. Řízení probíhalo na třech stupních soudní soustavy. Zohlednění počtu instancí vyjadřuje zásadu, že délka řízení prodlužovaná zásadně o dobu za řízení před další instancí, tj. o dobu potřebnou pro předložení věci přezkumnému soudu, pro jeho přezkumné posouzení a pro případné promítnutí výsledků přezkumu do dalšího postupu v řízení, je ospravedlnitelná (srovnej bod IV. Písm. a) Stanoviska). Soud prvního stupně rozhodoval jedenkrát, stejně jakož odvolací soud a Nejvyšší soud, s čímž je spojena i četnost rozhodování ve věci. Ve věci dokonce rozhodoval i Ústavní soud. Soud proto snížil základní částku o 20 %, když na řízení o mimořádných opravných prostředcích připadla zhruba polovina naříkaného řízení (srov. rozsudek Městského soudu v Praze z 14. 1. 2021, č. j. 54 Co 361/2020 – 97:„ Přitom již jen z toho důvodu, byla-li věc, stejně jako v tomto případě, projednávána celkem před soudy třech stupňů, přichází standardně v úvahu snížení obecné základní výše o 20 %“).

29. Jde-li o kritérium jednání poškozeného, v tomto směru lze sice uzavřít, že se žalobce na délce řízení ve smyslu obstrukčním nepodílel. Pokud byl žalobce soudem prvního stupně opakovaně vyzýván k doplnění skutkových tvrzení (na jednání soudu dne 24. 5. 2016, usnesením soudu z 10. 6. 2016 a 16. 6. 2016), tyto sice řízení prodloužily, avšak se zřetelem na délku namítaného řízení zcela marginálně k tomu, aby soud přistoupil ke snížení základní částky zadostiučinění. Soud se neztotožnil s tvrzením žalované, že důvodem pro odročení jednání z 1. 7. 2016 na 24. 8. 2016 v napadeném řízení bylo jednání žalobce, když ze spisu vyplývá, že žalobci doplnili svá tvrzení podáním z 27. 6. 2016, avšak soud si poté ještě vyžádal vyjádření soudního exekutora (výzva z 28. 6. 2016).

30. Pokud jde o postup orgánů veřejné moci, zdejší soud seznal průtah v období od 26. 11. 2014, kdy bylo vyjádření žalované k žalobě zasláno žalobcům na vědomí, do 14. 4. 2016, kdy bylo na základě referátu soudu nařízeno první jednání ve věci, v období od 11. 11. 2016, kdy byl spis předložen odvolacímu soudu, do 29. 8. 2018, kdy bylo na základě referátu odvolacího soudu nařízeno jednání u odvolacího soudu a konečně v období od 28. 5. 2019 do 5. 3. 2020, kdy byla věc opětovně u odvolacího soudu k rozhodnutí o osvobození od soudních poplatků. S ohledem na zmiňovaná období nečinnosti soud přistoupil k zvýšení základní částky zadostiučinění o 20 %. Řízení bylo jinak plynulé a bez zbytečných průtahů (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1143/2010).

31. Jako poslední z hledisek soud zohlednil význam řízení pro žalobce, tento soud vidí sice jako zvýšený (+ 10 %), když nelze přehlédnout, že šlo již o řízení kompenzační, k čemuž by mělo být dle konstantní judikatury při určování výše odškodnění též přihlédnuto (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 30 Cdo 2921/2013). Soud ale neopomenul, že nemajetková újma byla mezi žalobci, kteří byli otec a syn, sdílena. V daném případě žalobci vznikající újmu pociťovali společně a sdíleli nejen osud řízení, ale i újmu s jeho délkou související včetně náhrady nákladů řízení, když žalobce byl spolu se svým otcem zastoupen stejným právním zástupcem (srovnej rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. 12. 2020 č. j. 30 Co 361/2020- 107, který modifikaci zadostiučinění na základě sdílené újmy v takových případech označil za správnou). Společenství žalobců nabízí totiž jisté rozprostření sdílených subjektivních dopadů vedeného sporu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 30 Cdo 3694/2011 a Stanovisko Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. Cpjn 206/2010). Soud tedy základní částku z důvodu sdílené újmy ponížil o 10 %. Pro úplnost soud uvádí, že z rozhodnutí o věci samé, se podává, že zdejší žalobce ani přes výzvy městského soudu, nebyl v namítaném řízení schopen sdělit, o jakou částku v prvotním řízení jde, resp. konkrétní výši dlužného výživného a tento názor byl stvrzen po výslechu žalobce i odvolacím soudem, jenž opakovaně odkázal na jeho nečinnost v prvotním řízení.

32. K námitce žalované ohledně řetězení nároků v odškodňovacích řízeních soud uzavřel, že v daném případě žalobci náleží právo domáhat se odškodnění za řízení a jeho požadavek je uplatňován v mezích právních předpisů. Žalobce se domáhá odškodnění za průtahy v kompenzačním řízení, což samo o sobě není vyloučeno a s ohledem na konkrétní okolnosti případu soud shledal tento nárok oprávněným. V případech, kdy žalobci opakovaně zatěžují soudní instituce žalobami na odškodnění za řízení, na jejichž délce se podílejí svými nesčetnými podáními, by soud k této skutečnosti přihlédl a podíl účastníka na délce takového řízení promítl do svého rozhodnutí, avšak soud předpoklady k takovému přístupu v projednávané věci neshledal. K této problematice soud poukazuje na nález Ústavního soudu II.ÚS 2577/14 ze dne 19. 11. 2014„ … Ve stávající věci se jedná v podstatě o kompenzační řízení "na druhou" (stěžovatel požaduje zadostiučinění za průtahy způsobené v předchozím kompenzačním řízení vedeném rovněž kvůli průtahům). I když není zcela vyloučeno, že mohou nastat průtahy v samotném kompenzačním řízení, které jsou zaviněné soudy, je třeba se stavět k nárokům uplatňovaným účastníky řízení opakovaně zdrženlivě a vždy s ohledem na individuální rozměr každého případu právě kvůli možnému zneužití práv v důsledku řetězení jednotlivých kompenzačních řízení.“ 33. Na základě výše uvedeného soud vyčíslil přiměřené zadostiučinění tak, že základ vypočtený ze základní částky 15 000 Kč/rok, se zohledněním poloviční částky za první dva roky snížil o 5 %. Celková částka, která náleží žalobci jako přiměřené zadostiučinění proto činí 83 125 Kč. Nicméně žalovaná poskytla již žalobci částku 46 750 Kč, proto soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobci toliko 36 375 Kč (výrok II.) a žalobu na zaplacení nemajetkové újmy ve zbývajícím rozsahu (96 875 Kč) neshledal důvodnou a žalobu zamítl (výrok III.) Soud neshledal žádné další relevantní okolnosti pro zvýšení či snížení základní částky.

34. Žalobce předběžně uplatnil nárok dne 11. 5. 2021. Soud přiznal žalobci úrok z prodlení od 12. 11. 2021 do zaplacení. Úrok byl přiznán v zákonné výši dle ust. § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., a to od data prodlení žalované. Žalovaná se dostala do prodlení uplynutím šesti měsíců od předběžného uplatnění nároku u žalované, když platí, že nárok věřitele na zaplacení úroků z prodlení vzniká podle ust. § 1970 o. z. tehdy, nesplní-li dlužník svůj peněžitý dluh řádně a včas, tedy je-li v prodlení, a zároveň dle ust. § 15 odst. 2 OdpŠk se poškozený může domáhat náhrady škody u soudu pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen. K prodlení žalované s náhradou nemajetkové újmy proto došlo až marným uplynutím šestiměsíční lhůty určené k předběžnému projednání nároku, která začala běžet ode dne uplatnění nároku, tj. dne 11. 5. 2021, a teprve ode dne následujícího po uplynutí lhůty žalovanou stíhá povinnost zaplatit úrok z prodlení, když lhůta šesti měsíců skončila dnem 11. 11. 2021, žalovaná se tak dostala do prodlení dne 12. 11. 2021 (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR z 24. 4. 2003, sp. zn. 25 Cdo 2060/2001).

35. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl dle ust. § 142 odst. 3 o. s. ř., když žalobce byl úspěšný pouze částečně, avšak rozhodnutí o výši plnění záviselo na úvaze soudu. Náklady žalobce jsou představovány zaplaceným soudním poplatkem ve výši 2 000 Kč a náklady za právní zastoupení ve výši 16 456 Kč. Odměna advokáta byla určena dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), když advokát dle ust. § 9 odst. 4 písm. a), § 7 bod 5 (usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3378/2013) a § 11 odst. 1 písm. a), d) advokátního tarifu vykonal 4 úkony právní služby á 3 100 Kč, spočívající v převzetí a přípravě zastoupení, písemném podání ve věci samé, částečném zpětvzetí žaloby a vyjádření z 11. 1. 2022. K odměně advokáta dále náleží paušální náhrada hotových výdajů advokáta za každý ze čtyř vykonaných právních úkonů 300 Kč dle ust. § 13 odst. 4 advokátního tarifu a DPH ve výši 2 856 Kč. Závěrem soud uvádí, že ve smyslu ust. § 31 odst 4 OdpŠk nemá poškozený právo na náhradu nákladů zastoupení, které vznikly v souvislosti s projednáváním uplatněného nároku u příslušného úřadu.

36. Lhůtu k plnění náhrady nákladů řízení i nároku samotného stanovil soud v souladu s § 160 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř., neboť se jedná o plnění ze státního rozpočtu, podléhající zákonu č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech, ve znění pozdějších právních předpisů a je tak na místě poskytnout žalované lhůtu delší. O povinnosti žalované zaplatit náklady řízení k rukám zástupce žalobce bylo rozhodnuto dle § 149 odst. 1 o. s. ř.

Poučení