47 C 257/2022-67

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl samosoudkyní Mgr. Kateřinou Mlčochovou ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupený advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] [anonymizováno 6 slov] [adresa] pro zaplacení 63 900 Kč s příslušenstvím, takto:

Výrok

I. Žaloba, aby soud uložil žalované zaplatit žalobci 67 500 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15% ročně z této částky od 23. 10. 2022 do zaplacení, se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů řízení 900 Kč, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou ze dne 9. 11. 2022 domáhá finančního zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem ve formě nepřiměřené délky řízení vedeného u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 60 D 1307/2001 (dále jen„ naříkané řízení“). Žalobce jakožto věřitel v naříkaném řízení uplatnil přihláškou po zesnulém Mgr. [jméno] [příjmení] svou pohledávku ve výši 1 098 000 Kč. Uvedl, že napadené dědické řízení bylo zahájeno 29. 11. 2001, přičemž žalobce přihlásil svou pohledávku do dědického řízení dne 7. 1. 2002. Dne 14. 2. 2011 bylo rozhodnuto o tom, že dědictví je předluženo a následně 7. 3. 2011 bylo rozhodnuto o likvidaci dědictví, a to s právní mocí ke dni 2. 4. 2011. Žalobce dále konstatoval, že likvidace předmětného dědictví není doposavad skončena a ke dni podání této žaloby mu nebylo na jím přihlášenou pohledávku uhrazeno ničeho. Žalobce byl již za délku naříkaného řízení odškodňován, konkrétně za období od 7. 1. 2002 do 30. 6. 2011 obdržel na základě stanoviska žalované z 3. 9. 2012 peněžité zadostiučinění ve výši 40 500 Kč. Nicméně namítal, že ve vztahu k jinému z věřitelů, který se rovněž účastnil naříkaného dědického řízení, bylo v rámci kompenzačního řízení rozhodnuto o zadostiučinění za období následující po 30. 6. 2011 a v návaznosti na toto rozhodnutí pak bylo žalobci poskytnuto ze strany žalované dobrovolně odškodnění ještě za období od 1. 7. 2011 do 18. 6. 2021, a to ve výši 107 550 Kč. S ohledem na výše uvedené žalobce nesouhlasil s tím, že mu bylo za každé citované období přiznáno zadostiučinění v jiné výši a má za to, že by mu měla být za každý měsíc průtažného řízení přiznána stejná částka, samozřejmě s výjimkou prvních dvou let, pročež se touto žalobou domáhá doplacení peněžitého zadostiučinění za prvé období, kdy byl dobrovolně odškodněn žalovanou toliko ve výši 40 500 Kč. Žalobce tak požaduje částku 63 900 Kč, jež představuje doplacení do výše odškodnění, tak jak o něm bylo rozhodnuto v navazujícím odškodňovacím řízení jiného věřitele. V replice ze 4. 1. 2023 žalobce upřesnil svou žalobu tak, že se v konečném znění domáhá částky 67 500 Kč jakožto odškodnění za období od 7. 1. 2002, tj. ode dne přihlášení pohledávky do 16. 1. 2012, tj. den vydání prvého stanoviska žalované, neboť za toto období mu správně náleží nárok také ve výši 108 000 Kč, jež odpovídá částce 900 Kč za každý měsíc napadeného řízení.

2. Žalovaná v podání z 6. 12. 2022 uvedla, že žalobce uplatnil žalobou svůj nárok na přiznání zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen„ OdpŠk“) ve výši 63 900 Kč, jež mu měla vzniknout v souvislosti s nesprávným úředním postupem Městského soudu v Brně v řízení vedeném pod sp. zn. 60 D 1307/2001. Namítala, že žalobce byl již 2× odškodněn, a to za období 7. 1. 2002 do 16. 1. 2012 částkou 40 500 Kč a za období od 17. 1. 2012 do 30. 11. 2021 částkou 108 000 Kč. Zdůraznila, že žalobce se stal účastníkem naříkaného řízení až dnem právní moci usnesení o nařízení likvidace, což v poměrech projednávané věci nastalo 2. 4. 2011, kdy nabylo právní moci usnesení o nařízení likvidace ze 7. 3. 2011. Do doby právní moci rozhodnutí o nařízení likvidace dědictví tak žalobce nebyl účastníkem řízení a za toto období mu proto odškodnění za délku naříkaného řízení nenáleží. Poskytnutá částka 40 500 Kč, která byla žalobci již poskytnuta, je tak zadostiučiněním dostačujícím. Konečně měla námitky, že se žalobce domáhá újmy, která mu vznikala od roku 2002 do roku 2012, tedy takto časově omezenou újmu je třeba ve vztahu k žalobci považovat za promlčenou, když žalobci již dříve nic nebránilo nad rámec dobrovolného odškodnění ve výši 40 500 Kč za toto prvé období žalovat odškodnění vyšší. Se zřetelem na shora uvedené navrhla žalobu v celém rozsahu zamítnout.

3. Soud usnesením ze 14. 2. 2023 č. j.: 47 C 257/2022-66 připustil změnu žaloby tak, že žalobce v konečném znění požaduje částku 67 500 Kč spolu se zákonným úrokem z této částky od 21. 10. 2022.

4. Z listinných důkazů a z nesporných skutečností zjistil soud tento skutkový stav:

5. Mezi účastníky nebylo sporu, že žalobce u žalované uplatnil svůj nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu za nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce posuzovaného řízení dne 22. 4. 2022. Ze stanoviska z 16. 1. 2012 na čl. 17 soud zjistil, že žalobce se obrátil na Ministerstvo spravedlnosti se žádostí o odškodnění za nepřiměřenou délku naříkaného řízení poprvé podáním ze 4. 7. 2011 a že mu na základě stanoviska z 16. 1. 2012 byla vyplacena částka 40 500 Kč představující přiměřené zadostiučinění za období od 7. 1. 2002 do 16. 1. 2012.

6. Z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 28 C 116/2019-78 ze dne 10. 6. 2020 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze č. j. 58 Co 351/2020-109 soud zjistil, že jiným žalobcům jakožto účastníkům téhož napadeného dědického řízení byla za období od 1. 7. 2011 do 13. 11. 2017 přiznána jako relutární zadostiučinění částka 45 900 Kč, když soudy vycházely z částky 18 000 Kč za rok trvání řízení, již pak snížily o 40 % pro složitost věci a o dalších 20 % z důvodu sdílené újmy.

7. Ze spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 60 D 1307/2001 soud zjistil a vzal za prokázané následující skutečnosti. Dne 29. 10. 2001 zemřel pan [jméno] [příjmení], [datum narození]. Usnesením Městského soudu v Brně z 29. 11. 2001 bylo zahájeno dědické řízení po zesnulém [jméno] [příjmení]. Dne 21. 12. 2001 byly rozeslány žádosti o součinnost třetím subjektům, zjišťováno, zda zůstavitel vlastnil nějaké nemovitosti, motorová vozidla; zda a u jakých institucí měl zřízený bankovní účet. Usnesením městského soudu z 16. 2. 2002 byl nezletilým dcerám zůstavitele ustanoven opatrovník. Žalobce přihlásil svou pohledávku do dědictví společnou přihláškou celkem 60 věřitelů, sepsanou společným zástupcem JUDr. [jméno] [příjmení] dne 6. 5. 2002 a doručenou soudu dne 10. 5. 2002. Řešením dědického řízení byl pověřen soudní komisař JUDr. [jméno] [příjmení]. V řízení byl zjišťován majetek zesnulého, soud notáře opakovaně kontaktoval ohledně stavu dědického řízení. Dne 4. 6. 2002 notář sděluje, že dosud nebyl určen okruh dědiců zůstavitele a nadále probíhá zjišťování majetku zůstavitele včetně jeho dluhu. Do dědictví se přihlásily desítky věřitelů se svými pohledávkami. Dne 27. 9. 2002 žádost o součinnost, ve vztahu k třetím subjektům požadováno sdělení, zda byl zůstavitel vlastníkem nějakých cenných papírů a jaká byla jejich hodnota. Do prosince 2002 probíhalo notářem další zjišťování majetku zůstavitele. Dne 18. 12. 2002 byla zaslána žádost o součinnost finančnímu úřadu. Usnesením z 15. 1. 2003 byla soudem ustanovena společnost [právnická osoba] správcem cenných papírů zůstavitele. V mezidobí komunikoval notář s dědici ohledně odmítnutí dědictví (prosinec 2002). Přípisem z 25. 8. 2003 žádal notář správce části dědictví o sdělení, kdy lze očekávat předložení ocenění cenných papírů zůstavitele v USA. Notář poté pokračoval ve zjišťování dalšího majetku zůstavitele. Průběžně komunikoval i se soudem ohledně stavu dědického řízení (září 2003). Přípisem ze dne 12. 7. 2004 urgoval notář odpověď správce části dědictví stran ocenění cenných papírů. Pokynem notáře z 28. 6. 2004 bylo nařízeno jednání na den 30. 7. 2004. Dne 30. 7. 2004 se konalo jednání ve věci projednání dědictví po zůstaviteli, při němž byli účastníci seznámeni s předběžným rozsahem majetku a závazku zůstavitele. Přípisem z 16. 8. 2004 urgoval notář odpověď u správce části dědictví. Dne 26. 8. 2004 se konalo další jednání s účastníky dědictví před notářem. Dne 9. 9. 2004 byl spis předložen Městskému soudu v Brně k rozhodnutí o schválení právního úkonu za nezletilého (odmítnutí dědictví). O tomto bylo rozhodnuto Městským soudem v Brně rozsudkem ze dne 26. 7. 2005, přičemž rozhodnutí nabylo právní moci k 30. 9. 2005. Pokynem notáře ze 14. 8. 2006 bylo nařízeno jednání na den 5. 9. 2006. Při tomto jednání byli účastníci seznámeni s předběžným rozsahem majetku a závazků zůstavitele s tím, že tito byli poučeni o právu a lhůtě k odmítnutí dědictví. Pokynem notáře z 5. 12. 2006 bylo nařízeno jednání na den 19. 12. 2006. Účastníci byli seznámeni s aktivy a pasivy dědictví s tím, že bez ohledu na dosud probíhající šetření bude zřejmě dědictví předluženo. Bratr po zemřelém dědictví odmítl. Přípisem z 24. 1. 2007 sděloval notář Městskému soudu v Brně, že řízení nemůže být dosud ukončeno, neboť se zjišťuje okruh dědiců, a to již ve čtvrté dědické skupině. Z tohoto důvodu žádal notář o prodloužení lhůty k provedení úkonu v dědickém řízení o šest měsíců. Usnesením Městského soudu v Brně z 25. 1. 2007 byla tato lhůta prodloužena o tři měsíce. Následně v únoru 2007 byli zjišťováni dědici v další dědické skupině. Z přípisu místopředsedy Městského soudu v Brně z 19. 4. 2007 vyplývá, že ve věci byly na straně soudního komisaře zjištěny průtahy s tím, že žádal o urychlení jednání ve věci a předložení Městskému soudu v Brně k rozhodnutí, jinak bude podán notářské komoře podnět k zahájení kárného řízení. Pokynem notáře z 2. 5. 2007 bylo nařízeno ústní jednání na den 22. 5. 2007. Při tomto jednání byli dědici opětovně poučeni o rozsahu dědictví, o aktivech a pasivech a o možnosti odmítnout dědictví. Bratři zůstavitele dědictví odmítli. Další ústní jednání bylo nařízeno na 7. 6. 2007. Dne 29. 5. 2007 notář opětovně žádal o prodloužení lhůty k provedení úkonu. Bratr matky zůstavitele odmítl dědictví po zůstaviteli. Městským soudem bylo usnesením Středisko cenných papírů vyzváno ke sdělení, jaké cenné papíry se nacházely na účtu manželky zůstavitele; na toto bylo odpovězeno přípisem došlým notáři dne 28. 6. 2007 a proti tomuto usnesení podalo Středisko cenných papírů dne 10. 7. 2007 odvolání. Věc byla předložena Krajskému soudu v Brně dne 3. 8. 2007. Tento usnesením ze dne 12. 2. 2008 napadené usnesení zrušil a věc soudu vrátil k dalšímu řízení. Přípisem z 12. 5. 2008 žádal notář jako soudní komisař o prodloužení lhůty k provedení úkonu v dědickém řízení. Tato byla usnesením Městského soudu v Brně ze 14. 5. 2008 prodloužena o tři měsíce. Usnesením notáře z 11. 6. 2008 byl ve věci ustanoven znalecký ústav z oboru ekonomika, odvětví ceny a odhady nemovitostí a dále znalec z oboru ekonomika, odvětví ceny a odhady věcí movitých. Přípisem ze 14. 8. 2008 žádal notář o prodloužení lhůty k provedení úkonu v dědickém řízení, lhůta byla prodloužena o tři měsíce. Dne 25. 8. 2008 byl notáři předložen znalecký posudek týkající se ocenění nemovitosti a následně dne 17. 9. 2008 znalecký posudek týkající se ocenění věcí movitých. Dne 15. 1. 2010 vzhledem k zániku pověření notáře a ukončení jeho činnosti předložil JUDr. [příjmení] spis Městskému soudu v Brně. Novým notářem byl pověřen dne 18. 1. 2010 Mgr. [jméno] [příjmení]. Usnesením notáře z 20. 5. 2010, z 27. 7. 2010 bylo rozhodnuto o znalečném. Usnesením z 20. 8. 2009 bylo notářem jako soudním komisařem rozhodnuto o určení obvyklé ceny majetku ve společném jmění zůstavitele a pozůstalé manželky k určení, které věci z věcí zůstavitele a pozůstalé manželky, jež náležely do společného jmění manželů, náleží do dědictví. Usnesením z 2. 10. 2009 byla notáři prodloužena lhůta k provedení úkonu. Následně dne 21. 4. 2010 sděloval notář k žádosti jednoho z věřitelů, že ukončení dědického řízení nelze v brzké době očekávat s tím, že bude pravděpodobně následovat likvidace dědictví, dále sděloval, že není zřejmé, kdo a do jaké výše odpovídá za jeho pohledávky. Usnesením notáře z 20. 5. 2010 bylo rozhodnuto o přiznání odměny za podání znaleckého posudku. Dne 11. 6. 2010 odměna znalci. Dále pak usnesením z 27. 7. 2010, a to znaleckému ústavu. Přípisem z 19. 11. 2010 byl zástupce některých věřitelů vyzván k odstranění rozporů ve výši přihlášené pohledávky. Následně v lednu 2011 zjišťoval notář další pohledávky zůstavitele u příslušných institucí, byla žádána o součinnost zdravotní pojišťovna, správa sociálního zabezpečení, Středisko cenných papírů aj. Dne 11. 2. 2011 se konalo jednání za účasti zástupce [anonymizována čtyři slova] ve [anonymizována dvě slova], kdy byl konstatován soupis aktiv a pasiv dědictví a ze strany tohoto zástupce s ohledem na předlužení dědictví byla navržena likvidace dědictví. Usnesením Městského soudu v Brně ze 14. 2. 2011 č. j. 60 D 1307/2011-953 bylo určeno, že v době smrti zůstavitele byla obvyklá cena jeho majetku 4 086 409,23 Kč a výše dluhů 78 905 028,32 Kč a že je tak dědictví předluženo o 74 818 619,09 Kč. Citované usnesení nabylo právní moci dne 2. 3. 2011. Usnesením Městského soudu v Brně ze 7. 3. 2011, č. j. 60 D 1307/2011-956 byla nařízena likvidace dědictví a věřitelé vyzváni k tomu, aby oznámili soudu, resp. notáři své pohledávky do jednoho měsíce, jinak tyto zaniknou, jmenované usnesení nabylo právní moci dne 2. 4. 2011. Současně byli věřitelé vyzváni, aby do jednoho měsíce uplatnili své pohledávky. Následně dne 23. 8. 2011 byl spis předložen Městskému soudu v Brně na základě jeho žádosti z 18. 8. 2011. Z přípisu ministerstva spravedlnosti z 16. 1. 2012 se podává, že každému z žadatelů o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění byla přiznána částka 40 500 Kč s tím, že v daném řízení došlo k průtahům. Posléze byl dne 24. 1. 2012 spis opět předložen notáři. V únoru 2012 byly jednotlivé instituce notářem vyzývány k převedení finančních prostředků na účet Městského soudu v Brně v souvislosti s likvidací dědictví. Usnesením z 8. 3. 2012 byl ve věci ustanoven znalec ke stanovení aktuální obvyklé ceny podílu tří čtvrtin rodinného domu a k ocenění jednotlivých práv a závad s nemovitostí spojených. Znalecký posudek byl notáři předložen dne 21. 5. 2012. Usnesením z 22. 5. 2012 bylo rozhodnuto o znalečném. Dne 26. 6. 2012 žádal notář Městský soud v Brně o povolení k provedení zpeněžení zůstavitelova majetku v rámci likvidace dědictví – podílu tří čtvrtin rodinného domu a podílu tří čtvrtin pozemku. Usnesením Městského soudu v Brně ze 17. 10. 2012 bylo nařízeno dražební jednání na den 19. 11. 2012 za účelem zpeněžení nemovitostí. První kolo dražby se konalo dne 19. 11. 2012, kdy se dostavil jeden dražitel, který nemovitost vydražil za částku 2 525 000 Kč. Přípisem z 23. 1. 2013 žádal notář o vrácení spisu z Ministerstva spravedlnosti, kterému byl zapůjčen. Usnesením Městského soudu v Brně z 31. 1. 2013 byl vydražiteli udělen příklep za nejvyšší podání v částce 2 525 000 Kč. Následně dne 28. 2. 2013 notář oznamoval Katastrálním úřadu pro Jihomoravský kraj, že vlastníkem nemovitosti se stal vydražitel, a to ke dni 31. 1. 2013. Na základě přípisu z 30. 4. 2013 Ministerstvo spravedlnosti opět žádalo o zapůjčení spisu z důvodu žádosti některých věřitelů o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění. Na to reagoval notář podáním z 9. 5. 2013 s tím, že nelze v současné době spis zapůjčit, neboť probíhá zpeněžování majetku zůstavitele. Dne 20. 5. 2013 se konalo jednání před notářem, kdy právní zástupkyně manželky zůstavitele předala do úschovy soudního komisaře listinné cenné papíry. Následně ohledně majetku zůstavitele, a to cenných papírů, dluhopisů, dotazoval notář příslušné společnosti a úřady, za jakých podmínek lze získat finanční plnění z daných dluhopisů, popřípadě zda lze zpeněžit cenné papíry. Dalšími přípisy pak žádal notář další instituce o převedení výtěžku v souvislosti s odkupem podílových listů na účet městského soudu. Na to pak bylo těmito subjekty reagováno přípisy ze dne 15. 5. 2013, 10. 5. 2013, 9. 10. 2013. Přípisem z 25. 7. 2013 sděloval komisař manželce po zůstaviteli, že preferuje prodej celého souboru movitých věcí. Na to manželka zůstavitele reagovala podáním došlým notáři dne 22. 8. 2013. K další žádosti notáře o předložení výtěžku z dražby z 9. 10. 2013 sdělovala [právnická osoba] [anonymizováno], že částka jakožto výtěžek z dražby akcií byla již poukázána na účet Městského soudu v Brně, o čemž notáře informovali. Dne 15. 10. 2013 předložil notář spis Městskému soudu v Brně s návrhem na vydání usnesení o vyslovení souhlasu s prodejem věcí zůstavitele mimo dražbu. Usnesením z 8. 11. 2013 udělil Městský soud v Brně notáři souhlas se zpeněžením majetku zůstavitele prodejem mimo dražbu. Poté soud opakovaně doručoval toto usnesení jednomu z dědiců zůstavitele – [jméno] [příjmení]. K dotazu zástupce některých z věřitelů notář dne 16. 12. 2014 sděluje, že poté, co nabylo právní moci usnesení o schválení prodeje majetku zůstavitele mimo dražbu dne 25. 2. 2014, učinil soudní komisař veřejnou výzvu k podání návrhu na uzavření smlouvy o prodeji majetku zůstavitele, na základě této výzvy se však žádný zájemce nepřihlásil. Před touto výzvou soudní komisař nabídl celý soubor věcí k odkupu manželce zůstavitele, tato sdělila, že má o věci zájem, vyjma motocyklu. Soudní komisař žádal soud o vydání stanoviska, zda je v souladu s usnesením vydaným soudem prodej souboru movitých věcí za částku 4 000 Kč a o vyslovení souhlasu s tímto prodejem. Městský soud v Brně proti tomuto prodeji neměl námitek. Dne 15. 4. 2015 se konalo jednání před notářem. Při jednání byl zkonstatován majetek zůstavitele, který byl nabídnut k prodeji manželce zůstavitele s tím, že tato uhradila kupní cenu na účet Městského soudu v Brně. Následně dne 16. 4. 2015 byla sepsána na předmětné movité věci kupní smlouva mezi notářem [jméno] [příjmení] a manželkou zůstavitele [jméno] [příjmení]. Přípisem z 20. 4. 2015 žádal notář o sdělení zůstatku na účtu likvidace dědictví. Přípisem z 31. 7. 2015 a urgencí z 12. 10. 2015 žádal Městský soud v Brně od notáře sdělení stavu dědického řízení. Přípisem z 15. 11. 2015 notář urgoval svoji žádost u Městského soudu v Brně na sdělení zůstatku účtu likvidace dědictví. Následně, jak vyplývá z přípisu z 20. 11. 2015, byl připravován rozvrh likvidace dědictví a byli zjišťováni procesní nástupci původních věřitelů, kteří v mezidobí ztratili právní subjektivitu, a to ještě v červnu 2016. Přípisem z 28. 8. 2017 sděloval notář výši částky, která byla získána prodejem zůstavitelova majetku v rámci likvidace dědictví s tím, že tato je rozdělena mezi věřitele. Dále notář vyzýval, zda je popírána některá z přihlášených pohledávek. Přípisem z 31. 8. 2017 žádal právní zástupce některých věřitelů o sdělení stavu dědického řízení. Z úředního záznamu ze 4. 9. 2017 se podává, že notář si s JUDr. [anonymizováno] telefonicky domluvil schůzku za účelem vyjasnění otázek kolem věřitelů a jejich pohledávek na den 19. 9. 2017. Dne 26. 3. 2018 sděluje notář zástupci některých věřitelů stav účtu likvidace dědictví (2 777 085,87 Kč). Notář následně dále řeší otázku okruhu věřitelů, zejména s ohledem právní nástupnictví. Dále komunikuje s Ministerstvem spravedlnosti a Obvodním soudem pro Prahu 2 ohledně zapůjčení spisu pro kompenzační řízení. Spis je od srpna roku 2019 do května 2021 zapůjčen pro účely kompenzačního řízení, dne 10. 5. 2021 je žádáno jeho navrácení dědickým soudem. Zástupce některých věřitelů žádá o sdělení stavu řízení přípisem z 18. 11. 2020. Soud dotazuje notáře na stav řízení dne 7. 6. 2021. Notář v následujícím období opět řeší otázku okruhu věřitelů, resp. jejich právních nástupců; jsou rozsáhle zjišťovány údaje z jiných dědických řízení. Spis je od října 2021 do ledna 2022 zapůjčen pro další z kompenzačních řízení Obvodnímu soudu pro Prahu 2. Notář v následujícím období opět řeší otázku okruhu věřitelů, resp. jejich právních nástupců. Soud dotazuje notáře na stav dědického řízení dne 16. 2. 2022, notář odpovídá dne 23. 2. 2022 s tím, že spis po dobu skoro 2 let zapůjčen a v řízení je cca 80 věřitelů, což ukončení věci komplikuje. Na 15. 6. 2022 je nařízeno jednání, je voláno cca 50 účastníků nebo zástupců. Jednání se koná 15. 6. 2022, jsou probrána aktiva a pasiva dědictví a konstatováno právní nástupnictví po celkem 13 věřitelích, je konstatováno, že budou zcela uspokojeny pohledávky státu a pouze částečně pohledávky ostatní; přihlášené pohledávky nikdo nepopřel; je sděleno, že k rozvrhu je v likvidaci částka 2 777 085,87 Kč a jsou konstatovány jednotlivé výše pohledávek všech 88 přihlášených věřitelů. Další jednání se koná 25. 8. 2022, a to s dědici věřitelů, kteří se předchozího jednání neúčastnili (dostavil se jen jeden). Soud dotazuje notáře na stav řízení 2. 9. 2022, toto urguje 19. 10. 2022; notář odpovídá 24. 10. 2022, řešil právní nástupnictví věřitelů. Usnesením Městského soudu v Brně z 31. 10. 2022 č. j. 60 D 1307/2001-1505 je rozhodnuto ve vztahu k celkem 99 účastníkům o rozvrhu výtěžku likvidace (výrok I.), o potvrzení dědictví movitých věcí ČR (výrok II.) a nákladech řízení (výrok III.). Na rozhodnutí není doložka právní moci, toto je rozesláno a notář komunikuje s věřiteli ohledně podkladů pro výplatu přiznaných částek. Spis je poté zapůjčen pro účely kompenzačního řízení Obvodnímu soudu pro Prahu 2. Ze spisu se nepodává, že by dědické řízení bylo pravomocně skončeno.

8. Hlavním důkazem byl spis napadeného řízení, z kterého soud čerpal svá jednotlivá skutková zjištění, která vzal za prokázané. Soud vyčerpal předmět dokazování s tím, že výše uvedené je naprosto dostatečné pro rozhodnutí ve věci a ve věci učinil závěr o skutkovém stavu, který koresponduje s výše popsanými skutkovými zjištěními.

9. Zjištěný skutkový stav soud právně posoudil následovně:

10. Podle § 1 odst. 1 OdpŠk platí, že stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

11. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk platí, že stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

12. Podle § 14 odst. 3 OdpŠk platí, že uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona je podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu.

13. Podle § 15 odst. 2 OdpŠk platí, že domáhat se náhrady škody u soudu může poškozený pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

14. Podle ust. § 26 OdpŠk, pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v tomto zákoně občanským zákoníkem ("o.z.").

15. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk platí, že bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odstavce 2 ustanovení platí, že zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle odstavce 3 ustanovení platí, že v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

16. V řízení bylo prokázáno, že žalobce svůj nárok u žalované předběžně uplatnil ve smyslu § 14 odst. 1, 3 OdpŠk, proto věc může být projednána před soudem (§ 15 odst. 2 OdpŠk).

17. Obecně platí, že předpokladem odpovědnosti státu za škodu dle OdpŠk je splnění tří podmínek: 1) existence odpovědnostního titulu (nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu), 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi odpovědnostním titulem a vznikem škody. Nezákonné rozhodnutí nebo nesprávný úřední postup a vznik škody tudíž musí být ve vzájemném poměru příčiny a následku. Absence i jen jednoho z těchto předpokladů odpovědnosti je přitom důvodem pro zamítnutí nároku na náhradu škody.

18. Na základě provedeného dokazování a s odkazem na shora citovaná zákonná ustanovení, judikaturu Nejvyššího soudu ČR, judikaturu ESLP a stanovisko Nejvyššího soudu ČR ze dne z 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010 (dále jen„ Stanovisko“) soud posoudil věc následovně: zákonná úprava zakotvuje odpovědnost státu za škodu, způsobenou nesprávným úředním postupem, spočívající v tom, že nebylo rozhodnuto v přiměřené lhůtě. Úprava postihuje případy, kdy poškození jsou vystaveni frustraci z nepřiměřeně dlouhého průběhu řízení. Přiměřenost délky řízení závisí na okolnostech jednotlivých případů. Rozhodující je přitom celková délka řízení, za kterou je náhrada poskytována. Nejedná se o odškodňování poškozeného za jednotlivý průtah v řízení (viz Stanovisko). V tomto smyslu Nejvyšší soud ve svém usnesení z 19. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1355/2012 také dovodil, že jednotlivé průtahy v řízení, nemusí vždy znamenat, že došlo k porušení práva na přiměřenou délku řízení, jestliže řízení, jako celek odpovídá dobou svého trvání, v němž je možné skončení řízení v obdobné věci zpravidla očekávat. Za porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, které je ve svém důsledku nesprávným úředním postupem ve smyslu výše citovaného ustanovení § 13 OdpŠk, lze považovat jen takový postup soudu v řízení, kdy doba jeho průběhu neodpovídá složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a kdy délka řízení tkví v příčinách vycházejících z působení soudu v projednávané věci; oproti tomu stát nemůže odpovídat za průtahy, které jsou způsobeny nedostatkem součinnosti, či dokonce záměrným působením ze strany účastníků, či jsou vyvolány jinými okolnostmi, které nemají původ v povaze soudu a jejich institucionálním a organizačním vybavení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR z 8. 2. 2011, sp. zn. 25 Cdo 508/2008).

19. V každé jednotlivé věci je třeba hodnotit právo účastníka, aby jeho věc byla projednána a rozhodnuta v přiměřené době, a zároveň obecný požadavek, aby v řízení bylo postupováno v souladu s právními předpisy a byla zajištěna spravedlivá ochrana práv účastníků. Nelze přitom vycházet z předem dané a paušálně stanovené doby řízení, která by z pohledu § 31a OdpŠk, popřípadě čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, mohla být pokládána za přiměřenou.

20. Naříkané řízení jako takové bylo zahájeno dne 29. 11. 2001 v návaznosti na úmrtí pana [jméno] [příjmení], přičemž řízení není stále pravomocně ukončeno, tedy k dnešnímu dni trvá 21 let a 3 započaté měsíce. Lze shrnout, že v posuzovaném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícím v nevydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě, čímž žalobci vznikla nemajetková újma v podobě nejistoty ohledně výsledku posuzovaného řízení. Naříkané řízení je po skutkové a procesní stránce nadstandardně složité, žalobce se na délce řízení nepodílel, v postupu orgánů moci byly shledány průtahy a do určité míry nekoncentrovaný postup a jedná se o řízení s běžným významem pro žalobce. V období naříkaného řízení lze shledat dvě zásadnější období průtahů. Prvé z nich spadá do období zahájení naříkaného řízení, kdy úkony notáře nebyly činěny plynule, lze shledat delší období nečinnosti, což se v posledku podává i z přípisu místopředsedy Městského soudu v Brně z 19. 4. 2007, který uzavírá, že v řízení byly zjištěny průtahy a byl zvažován podnět k zahájení kárného řízení s notářem. Druhým obdobím průtahů je období od srpna roku 2019 do května 2021, kdy byl spis po dobu jednoho a tři čtvrtě roku zapůjčen pro účely kompenzačního řízení a ve věci nebyly činěny žádné úkony směřující k ukončení věci. Již samotná skutečnost, že naříkané řízení přesáhlo dobu 20 let, hovoří pro závěr o nepřiměřenosti celkové délky řízení. S ohledem na zmiňovaná období nečinnosti a samotnou délku napadeného řízení, není možné posuzované řízení ve smyslu § 13 odst. 1 OdpŠk považovat za přiměřeně dlouhé, přestože se jedná o řízení nadstandardně složité. Pokud jde o formu zadostiučinění, soud dospěl k závěru, že se nejedná o řízení s nepatrným významem pro žalobce a celkovou délku řízení nelze klást k tíži žalobci, proto se uplatní silná domněnka o adekvátnosti peněžitého zadostiučinění, když k případnému zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva u nepřiměřené délky soudních řízení lze přistupovat pouze ve výjimečných případech, což v daném případě není splněno, tuto formu zadostiučinění soud neshledal dostačující a dospěl k závěru, že je na místě odškodnit újmu v penězích. Ostatně k totožnému závěru dospěla i sama žalovaná, která k žádosti žalobce shledala odpovědnostní titul ve formě nepřiměřené délky řízení a žalobce dobrovolně odškodnila způsobem uvedeným výše.

21. Účelem náhrady nemajetkové újmy způsobené nepřiměřeně dlouhým řízením je však kompenzace stavu nejistoty, do níž byl poškozený v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení uveden a v níž byl tak udržován; odškodňována je tedy újma způsobená nejistotou ohledně výsledku řízení a s ním souvisejícím právním postavením poškozeného (srov. Stanovisko). Tato nejistota je nutně spojena s okamžikem, kdy naříkané řízení a jeho výsledek mohou mít na poškozeného reálně faktický dopad a kdy se poškozený o zahájení řízení nebo o tom, že řízení probíhá, dozví. Bez vědomosti o probíhajícím řízení, které je způsobilé do jeho právního postavení zasáhnout, nemůže být poškozený ve stavu nejistoty ohledně jeho výsledku a nemůže mu tedy v jejím důsledku vznikat ani nemajetková újma (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4336/2010).

22. S ohledem na tento účel odškodnění nemajetkové újmy vyvolané naříkaným řízením je pak ve vztahu k žalobci nutno uzavřít, že až do doby, než byla navržena likvidace dědictví, nemohl být ve stavu nejistoty ohledně výsledku dědického řízení, neboť výsledek dědického řízení nemohl mít bezprostřední dopad do jeho práv a povinností v tom směru, že by se jejich rozsah v návaznosti na ukončení a výsledek naříkaného řízení jakkoliv změnil, neboť je nutno rozlišit mezi délkou trvání naříkaného řízení jako takovou a dobou, po kterou byl žalobce účastníkem naříkaného řízení. Žalobce byl v postavení věřitele zesnulého a do doby, dokud nebyla navržena likvidace a následně i rozhodnuto o likvidaci dědictví, rozsah uspokojení jeho pohledávky od výsledku dědického řízení přímo neodvisel. Tedy, jinak řečeno, do doby navržení likvidace dědictví, respektive následného rozhodnutí o likvidaci dědictví, neodvisela míra uspokojení pohledávky žalobce od výsledku tohoto dědického řízení, tzn. nemohl trpět jeho délkou a obavami o výsledek předmětného dědického řízení ve vztahu k jím uplatněné pohledávce. Až poté, co byla navržena likvidace dědictví, respektive o této bylo rozhodnuto, mohl žalobce být vystaven újmě z délky řízení tím, že byl vystaven nejistotě, v jaké míře bude jeho pohledávka uspokojena v rámci rozvrhového usnesení při likvidaci dědictví.

23. Zák. č. 99/1963 Sb. (o. s. ř.), ve znění účinném na počátku roku 2011 (návrh na likvidaci dědictví dne 11. 2. 2011; právní moc usnesení o likvidaci dědictví dne 2. 4. 2011) upravoval dědické řízení v § 175a a násl., zejm. pak účastenství v ust. § 175b tehdy účinného znění o. s. ř. Účastníkem řízení o dědictví mohl být i věřitel zůstavitele, avšak byl účastníkem jen určité části dědického řízení a jeho účast na řízení se omezovala jen na určité úkony. Jednalo se o tyto případy: a) jde-li o přenechání předluženého dědictví věřitelům na úhradu dluhů (§ 175p); b) jde-li o likvidaci dědictví (§ 175t až 175v); nebo c) jestliže dědici uzavřeli dohodu o vypořádání dědictví, podle které by měli odpovídat za zůstavitelovy dluhy jinak, než to vyplývá z § 470 ObčZ. O. s. ř. tak v těchto případech povolávalo zůstavitelova věřitele za účastníka řízení, neboť výsledek řízení o dědictví mohl mít vliv na jeho práva, popřípadě na jeho právní postavení. Účast zůstavitelova věřitele na řízení má zajistit, aby mohl v zájmu ochrany svých práv a oprávněných zájmů vykonávat ohledně své pohledávky procesní práva a plnit procesní povinnosti a aby usnesení o dědictví odpovídalo hmotnému právu též ohledně jeho pohledávky za zůstavitelem. Pokud jde o zdejší případ – likvidaci dědictví – pak věřitelé zůstavitele se stávají účastníky řízení, jakmile některý z dědiců, věřitelů nebo stát podal návrh na nařízení likvidace dědictví. Byla-li nařízena likvidace dědictví bez návrhu, stávají se účastníky dnem vydání usnesení podle § 175t odst. 1 o. s. ř. Stejně jako v případě účastenství osob, o nichž lze mít důvodně za to, že jsou zůstavitelovými dědici, ani ohledně zůstavitelových věřitelů nevydává soud zvláštní rozhodnutí o tom, zda se určitý věřitel stal účastníkem dědického řízení nebo zda jím přestal být. Jeho závěr v tomto směru se projeví jen tím, že soudní komisař (soud) se zůstavitelovým věřitelem jedná jako s účastníkem řízení nebo že s ním jako s účastníkem řízení přestane jednat, dospěje-li k závěru, že není účastníkem řízení o dědictví. (Občanský soudní řád I, II, 1. vydání, 2009, s. 1189 - 1199: R. Fiala).

24. V poměrech souzené věci tak teprve okamžikem, kdy byla navržena ze strany státu likvidace dědictví, k čemuž došlo dne 11. 2. 2011, začal pro žalobce jakožto poškozeného mít reálný význam výsledek naříkaného řízení a o tento se tak mohl obávat a být v nejistotě ohledně jeho výsledku. Nejdříve od tohoto okamžiku mohl žalobce začít trpět délkou řízení způsobem, který lze podřadit pod újmu vyvolanou nepřiměřenou délkou naříkaného řízení ve smyslu § 13 OdpŠk.

25. Soud tak uzavírá, že jelikož až dne 11. 2. 2011 byl ze strany státu podán návrh na likvidaci předmětného dědictví, pak až od tohoto okamžiku se stal žalobce účastníkem předmětného dědického řízení a mohla mu začít vznikat újma odškodnitelná z titulu vytrpěné nepřiměřené délky naříkaného řízení, když se míra uspokojení jeho pohledávky až od tohoto okamžiku přímo odvíjela od výsledku dědického řízení (rozvrh po ukončení likvidace; namísto prostého určené okruhu dědiců).

26. Soud se při stanovení přiměřeného zadostiučinění zabýval kritérii vymezenými v ust. § 31a odst. 3 OdpŠk. Zmíněná kritéria nejsou jedinými, k nimž může soud při posouzení přiměřenosti délky řízení v konkrétní věci přihlédnout, jsou ale zpravidla těmi základními (viz bod IV. Stanoviska).

27. Žalobce koncipoval svou žalobu v návaznosti na závěry přijaté v kompenzačním řízení vedeném ve vztahu k jiným věřitelům Městským soudem v Praze pod sp. zn. 58 Co 351/2020. V tomto jiném kompenzačním řízení soudy dospěly k závěru, že ve stejném naříkaném řízení je adekvátní částkou odškodnění za vytrpěnou nemajetkovou újmu vyvolanou délkou řízení, která je nepřiměřená, roční částka odškodnění 18 000 Kč, ponížená o 40 % z důvodu složitosti věci a o dalších 20 % z důvodu sdílené újmy žalobců, kteří v tamním řízení byli manželi. S odkazem na § 13 OdpŠk, pak v nyní projednávané věci zdejší soud shledal ve vztahu k žalobci jako adekvátní částku 17 000 Kč za rok trvání řízení a naopak neshledal důvody pro ponížení základní částky odškodnění o 20 % pro sdílenou újmu.

28. Z konstantní judikatury Evropského soudu pro lidská práva a Nejvyššího soudu ČR (viz např. rozsudek z 12. 1. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1151/2009 nebo Stanovisko) plyne, že za soudní řízení lze přiznat účastníku řízení základní částku v rozmezí mezi 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva roky a dále pak za každý další rok řízení. Za posuzované soudní řízení v dosavadní délce trvání ve vztahu k žalobci 12 let (od 11. 2. 2011 do dne vyhlášení rozsudku, tj. 14. 2. 2023), soud přiznal žalobci základní částku ve výši 187 000 Kč, když vycházel z částky 17 000 Kč za první dva roky (každé soudní řízení musí trvat určitou dobu, přičemž nemajetková újma v prvních letech trvání řízení není příliš závažná) a z částky 17 000 Kč za každý další rok řízení a částky 1 417 Kč za jeden měsíc řízení. Částku ve výši 17 000 Kč ročně pak stanovil s ohledem na celkovou délku namítaného řízení, která překračuje jako celek dobu, ve které bylo možné uzavření rozumně očekávat, avšak ve vztahu k žalobci není extrémně dlouhá. Pro srovnání soud uvádí, že horní rozmezí částky ve výši 20 000 Kč za jeden rok řízení zvolil Nejvyšší soud v případě délky řízení 21 let, se zohledněním toho, že v době rozhodování v kompenzačním řízení nebylo řízení, ve kterém docházelo k průtahům stále skončeno (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1320/2011). Základní částku ve výši 18 000 Kč považovaly soudy za přiměřenou v řízení trvajícím 14 let a 11 měsíců (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3320/2014) nebo v řízení trvajícím déle než 15 let (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3379/2018). Při porovnáními s uvedenými rozhodnutími považoval proto soud za přiměřené vycházet ze základní částky 17 000 Kč.

29. Posuzované řízení je nutno s ohledem na jeho předmět považovat za řízení skutkově i procesně složité (– 40 %). Soud základní částku odškodnění ponížil o 20 % pro nadstandardní skutkovou složitost věci. Předmětem řízení bylo dědické řízení po zůstaviteli, který byl vlastníkem mnoha finančních instrumentů, zejména cenných papírů, kdy notář musel i za součinnosti správce části dědictví zjišťovat hodnotu tohoto majetku a tento obtížně zpeněžovat, resp. určitou část majetku nacházející se v zahraničí se ani správci nepodařilo zajistit. Rovněž došlo k zpeněžení nemovitostí zůstavitele formou dražby, část majetku zůstavitele se nacházela i v zahraniční, konkrétně v USA. Na skutkové složitosti věci se promítlo i to, že notář musel postupně oslovovat dědice z jednotlivých dědických skupin, a poté co dědictví odmítli i dědici ve čtvrté dědické skupině, stal se dědicem po zůstaviteli stát. V řízení byly vypracovány 4 znalecké posudky, což rovněž řízení zatížilo. Soud dále ponížil základní částku odškodnění o dalších 20 % pro procesní složitost naříkaného řízení. Tato se projevila tím, že v řízení nakonec vystupovalo 99 účastníků, z naprosté většiny věřitelů původního zůstavitele, což se na procesní složitosti projevilo zejména při doručování rozhodnutí, svolávání jednání a především pak v tom, že soud v celkem 13 případech musel řešit otázku právního nástupnictví po jednotlivých věřitelích, přičemž zejména tato činnost délku naříkaného řízení zásadně prodloužila. Soud již nemodifikoval základní částku pro právní složitost věci ani pro počet soudních instancí. Celkově tak soud modifikoval základní částku odškodnění o 40 %, a to fakticky pro jediné kritérium složitosti řízení (skutkovou a procesní).

30. Jde-li o kritérium jednání poškozeného, v tomto směru lze uzavřít, že se žalobce na délce řízení ve smyslu obstrukčním nepodílel, pročež nebyly dány důvody k modifikaci základní částky zadostiučinění.

31. Pokud jde o postup orgánů veřejné moci, ve věci nebyly žalobcem žádné konkrétní průtahy tvrzeny a zdejší soud dospěl z provedeného dokazování k závěru, že v řízení se vyskytly dvě významnější období nečinnosti (viz bod 19. rozsudku) na straně orgánů veřejné moci, zejména pak v činnosti notáře jako soudního komisaře. Nicméně soud došel k závěru, že na celkovou délku řízení má vliv především skutková a procesní složitost řízení. Ostatně období nečinnosti ve spojení s celkovou dobou trvání napadeného řízení byly důvodem, proč soud uzavřel, že délka řízení nebyla přiměřená, a proto se tato pochybení dostatečně odrazily v samotném závěru o nepřiměřenosti délky soudního řízení (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1240/2013). Řízení bylo jinak plynulé a bez zbytečných průtahů (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1143/2010). Soud proto za postup orgánů veřejné moci zadostiučinění neupravoval.

32. Jako poslední z hledisek soud zohlednil význam řízení pro žalobce, tento soud vidí jako standardní, pročež se uvedený markant v hodnocení soudu nijak neprojevil. Soud uvážil, že ani obecně podle judikatury ESPL se neposkytuje poškozenému zvýšený význam řízení, oproti řízením typu: opatrovnických sporů (srovnej rozsudek ESLP ve věci Kříž proti České republice z 9. 1. 2007, č. 26634/03, § 72), pracovně právních sporů (srov. rozsudek ESLP ve věci Jírů proti České republice z 26. 10. 2004, č. 65195/01, § 47), věci osobního stavu (rozsudek ESLP ve věci Kniat proti Polsku z 26. 7. 2005, č. 71731/01, § 41), věci sociálního zabezpečení (rozsudek ESLP ve věci Salomonsson proti Švédsku ze dne 12. 11. 2002, [číslo], § 38), trestní věci (srovnej např. nález Ústavního soudu z 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod [číslo]) a věci týkající se zdraví nebo života (rozsudek ESLP ve věci Silva Pontes proti Portugalsku ze dne 23. 3. 1994, č. 14940/89, č. 14940/89, § 39). Tyto druhy řízení více negativně ovlivňují a zatěžují osobní život poškozeného a mají tak pro poškozeného vyšší význam než řízení jiná (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4761/2010). Jedná se o hledisko obecné, typové, k němuž není třeba vést dokazování, neboť plyne ze samotné podstaty zkoumaných řízení (shodně Stanovisko). Vzhledem k předmětu řízení a výši žalované částky lze mít sice za to, že řízení mělo pro žalobce nezanedbatelný, avšak nikoli zvýšený význam - neboť se stále jednalo o spor k peněžitému plnění (k tomu srov. např. rozsudek Městského soudu v Praze z 28. 8. 2019, č. j. 69 Co 97/2019 – 194, ve kterém poškozená fyzická osoba čelila žalobě z ručitelského prohlášení o zaplacení jistiny převyšující 8 000 000 Kč, avšak s ohledem na skutečnost, že se jednalo o peněžité plnění, nebyl shledán vyšší význam, či obdobně rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. prosince 2020, č. j. 23 Co 318/2020-122 s předmětem posuzovaného řízení 2 500 000 Kč).

33. Žalobce se podanou žalobou domáhal odškodnění za dobu trvání naříkaného řízení ode dne 7. 1. 2002 do 16. 1. 2012. Jak podrobně rozebráno výše, odškodnitelná újma však vznikala žalobci za dobu trvání naříkaného řízení počínaje dnem 11. 2. 2011 (návrh ČR na likvidaci dědictví), tedy má za žalované období nárok na odškodnění újmy za dobu 11 měsíců, tj. 11. 2. 2011 – 16. 1. 2012. Pro žalobce se přitom jedná o samý počátek naříkaného řízení (prvé 2 roky jeho trvání pro žalobce), tedy roční sazba bude vedle modifikačního odškodnění pro kritéria dle § 31a OdpŠk (viz výše minus 40%) dále ponížena o 50% (prvý rok trvání řízení). Na základě výše uvedeného soud vyčíslil přiměřené zadostiučinění tak, že základ vypočtený ze základní částky 17 000 Kč/rok, se zohledněním poloviční částky za první dva roky snížil o 40 %. Celková částka, která náleží žalobci jako přiměřené zadostiučinění proto činí 5 100 Kč. Nicméně žalovaná poskytla již žalobci částku 40 500 Kč, tedy odškodnění dokonce vyšší, proto soud žalobu žalobce v celém rozsahu zamítl (výrok I.).

34. Vzhledem k výše uvedenému se soud dále nezabýval vznesenou námitkou promlčení za situace, kdy naříkané řízení není pravomocně ukončeno.

35. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl dle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř., podle kterého účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Jelikož žalobce byl neúspěšný, je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 900 Kč za vyjádření k žalobě, přípravu k jednání a účast na jednání dne 14. 2. 2023 dle § 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s vyhláškou č. 254/2015 Sb. (výrok II.).

Poučení