47 C 266/2021-58

Rubrum

Městský soud v Brně rozhodl předsedou senátu JUDr. Radkem Malenovským jako samosoudcem ve věci žalobce: ; [právnická osoba], IČ: [osobní údaje žalobce] sídlem [adresa žalobkyně] zastoupený advokátem JUDr. Ing. [jméno] [příjmení] [jméno]. sídlem [adresa], [obec a číslo] proti žalovanému: ; [celé jméno žalovaného], narozený dne [datum] bytem [adresa žalovaného] zastoupený opatrovníkem [územní celek] sídlem [adresa], [obec] o zaplacení 19 254,43 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku ve výši 18 575 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 18 575 Kč od 18. 3. 2022 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Zamítá se žaloba požadující zaplacení částky ve výši 679,43 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 19 254,43 Kč od 17. 8. 2021 do 17. 3. 2022 a s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 679,43 Kč od 18. 3. 2022 do zaplacení.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou ze dne 17. 8. 2021 (podána u soudu téhož dne) domáhal po žalovaném zaplacení původně: i) dlužné jistiny ve výši 19 254,43 Kč, ii) kapitalizovaných úroků ve výši 5 165 Kč, iii) kapitalizovaných zákonných úroků z prodlení ve výši 3 509,12 Kč, iv) úroků ve výši 29 % ročně z dlužné jistiny ve výši 19 254,43 Kč od 19. 12. 2020 do zaplacení, v) úroků z prodlení v zákonné výši 9 % ročně z dlužné jistiny ve výši 19 254,43 Kč od 19. 12. 2020 do zaplacení, to vše z titulu smlouvy o zápůjčce ze dne 26. 11. 2018, [číslo].

2. Žalovaný se vyjádřil v tom smyslu, že je omezený ve svéprávnosti, nemá žádné prostředky, z kterých by mohl dluh uhradit, má přiznanou invaliditu prvního stupně, ale bez nároku na dávky. Jeho měsíční příjmy jsou nulové, nemá žádný majetek. Žije se svou rodinou, která mu hradí veškeré potřeby.

3. Na to žalobce vzal žalobu zpět co do nároků ad ii) – iv) s tím, že požaduje jen zaplacení jistiny 19 254,43 Kč a zákonných úroků z prodlení 9 % za dobu od podání žaloby do zaplacení. K tomuto návrhu soud řízení částečně zastavil usnesením ze dne 26. 1. 2022, č. j. 47 C 266/2021-27.

4. Z listinných důkazů soud zjistil následující skutečnosti.

5. Mezi právním předchůdcem žalobce, společností [právnická osoba], [IČO], se sídlem [adresa], a žalovaným došlo dne 26. 11. 2018 k uzavření Smlouvy o zápůjčce [číslo] písemnou formou. Na základě této smlouvy poskytl právní předchůdce žalobce žalovanému peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč, a to v hotovosti v den uzavření Smlouvy, což žalovaný potvrdil svým podpisem smlouvy (důkaz: listina smlouvy ze dne 26. 11. 2018, [číslo]).

6. Bylo prokázáno, že právní předchůdce žalovanému poskytl 26. 11. 2018 částku 20 000 Kč, a to vedle smlouvy také výslechem svědkyně [jméno] [příjmení], která za původního věřitele tuto částku žalovanému předala. Svědkyně si sice nevzpomněla na konkrétní případ žalovaného, ale vypověděla, že by jinak nevyplňovala smlouvu o tom, že žalovanému předala 20 000 Kč, pokud by mu tuto částku skutečně nepředala. Navíc svědkyně vypověděla, že se nikdy nestalo, že by nepředala smluvní straně peníze, pokud by s ním uzavřela smlouvu o půjčce. Ostatně k důkazu byl proveden i důkaz Tabulkou o umoření, z níž plyne, že žalovaný na dluh částečně plnil – pokud by nepřijal půjčku, pak by neměl důvodu na ni nic předchůdci žalobce vracet.

7. Co se týká kontraktační fáze, právní předchůdce žalobce, jako poskytovatel zápůjčky, posoudil před jejím poskytnutím schopnost žalovaného požadovanou zápůjčku splácet dle zákaznické karty. Zejména provedl vyhodnocení informací požadovaných a získaných od žalovaného před uzavřením předmětné smlouvy o zápůjčce [číslo]. Žalovaný byl dotazován na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry a tyto informace byly ověřovány oproti dokladům vyžádaných od žalovaného. Poskytnuté informace byly zaznamenány do zákaznické karty žalovaného a byly ověřeny doklady uvedenými v části zákaznické karty nazvané„ Ověřené dokumenty“, mezi které patří potvrzení o příjmu z 21. 11. 2018. Žalovaný měl mít příjem 15 216 Kč měsíčně čistého a odhadované náklady na bydlení 3 500 Kč měsíčně.

8. Podle smlouvy o zápůjčce [číslo] – pokud by byla platná – by žalovaný byl povinen splácet dluh částkou 623 Kč týdně, s úrokem 29 % ročně, v celkem 60 splátkách, poslední splátka dne 20. 1. 2020, zaplatil však toliko částku 1 425 Kč (tvrzení žalobce, které nebylo zpochybněno a důkaz Tabulkou umoření obsahující platby žalovaného).

9. Pohledávka vyplývající z výše uvedené smlouvy, včetně příslušenství, se všemi právy s ní spojenými, byla ze strany společnosti [právnická osoba] postoupena na základě Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 18. 12. 2020 žalobci jako novému věřiteli, a to s účinností ke dni 5. 1. 2021 (důkaz: Smlouva o postoupení pohledávek, Příloha č. 1 Smlouvy o postoupení pohledávek – strana č. 48 ze Seznamu postoupených pohledávek a důkaz Oznámením o postoupení pohledávky z 6. 1. 2021 ze strany postupitele).

10. Právní hodnocení nároku.

11. Soud dospěl k závěru, že žalobce a žalovaný uzavřeli v tom kterém případě smlouvu o spotřebitelském úvěru ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, ve spojení s § 2395 občanského zákoníku. V dané věci se jedná o spotřebitelský úvěr dle ust. § 2 odst. 1 cit. zákona, když se jedná o úvěr poskytovaný spotřebiteli. Právní předchůdce žalobce byl osobou poskytující úvěr v rámci své podnikatelské činnosti (viz. ust. § 7 cit. zákona).

12. Podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“) platí, že:„ (1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. (2) Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“. Podle § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru platí:„ (1) Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. (2) Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.“. (3) Změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.“.

13. Z uvedeného je zřejmé, že věřitel poskytne spotřebiteli úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet, jinak je smlouva neplatná.

14. Soud z tohoto důvodu zkoumal otázku posouzení úvěruschopnosti ze strany věřitele z úřední povinnosti. Věřiteli je uložena před uzavřením smlouvy o úvěru povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, přičemž při této činnosti je povinen vynaložit odbornou péči. Tato činnost představuje kvalifikovanou činnost profesionála v příslušném oboru, jejímž obsahem je individuální posouzení konkrétní situace každého jednotlivého spotřebitele žádajícího o úvěr. Jedná se o institut, jehož smyslem je odpovědný přístup věřitelů, kteří mají předem pečlivě posoudit schopnost spotřebitele nabízený spotřebitelský úvěr splácet a v případě, že je výsledek posouzení úvěruschopnosti negativní, spotřebitele nezadlužovat. Primárním cílem je ochrana spotřebitele před neúměrným zadlužováním, sekundárně je chráněn i věřitel před vznikem v budoucnu nedobytných pohledávek. V neposlední řadě je pak chráněna společnost jako celek před různými sociopatologickými jevy (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

15. Soud se nejprve z úřední povinnosti zabýval tím, zda žalobce jakožto poskytovatel spotřebitelského úvěru (žalovaný vystupoval coby spotřebitel - § 419 občanského zákoníku) splnil svou povinnost řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného ve smyslu § 86 zákona o spotřebitelském úvěru.

16. Soud dospěl k závěru, že věřitel řádně neposoudil úvěruschopnost spotřebitele - žalovaného na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Věřitel porušil svoji povinnost poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

17. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je však i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 3225/ 2015, použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.). Pouhé doplnění čísel do formuláře žalobkyně k hodnocení klienta, aniž je zřejmé, na základě čeho a jak byly tyto údaje získány, nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení s odbornou péčí na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 konstatoval:„ …odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka …“. Nejvyšší soud v usnesení sp. zn. 20 Cdo 3180/2018 konstatoval:„ …věřitel nedostojí povinnosti stanovené zákonem o spotřebitelském úvěru (nepostupuje s odbornou péči při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nepodloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho poměrech; nic na tom nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků“.

18. Soud dospěl k závěru, že věřitel nedostatečně vyhodnocoval úvěruschopnost žalovaného, tudíž smlouva je neplatná, a to absolutně (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 3180/2018, rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 či nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18).

19. Věřitel poskytl úvěr žalovanému, aniž by vedl žalovaného ke konkretizaci tvrzených výdajů ve smlouvě ve výši 3 500 Kč – navíc jde o výdaje nápadně nízké, a tudíž i nepříliš věrohodné - a k jejich doložení. V zákaznické kartě je uvedeno nezaměstnaný, avšak je tam uveden i čistý příjem žalovaného 15 216 Kč a píše se tam o„ potvrzení o příjmu 21. 11. 2018“. Není tak upřesněno, o jaký čistý příjem šlo, tj. z jakých zdrojů, když v kolonce o zaměstnání je uvedeno, že je nezaměstnaný. Nebylo tak bezpečně zjištěno, příjmem z jakého zdroje žalovaný disponoval a jaký tedy příjem byl předchůdcem ověřen. Svědkyně vypověděla, že zřejmě šlo o příjem od Úřadu práce. Tato verze svědkyně koresponduje i s důkazem opatrovnickým rozsudkem 24 Nc 910/2019-58 z 26. 2. 2020, kterým byl žalovaný omezen ve svéprávnosti, přičemž z tohoto rozsudku plyne, že žalovaný je invalidní v 1. stupni, důchod nepobírá a bydlí u rodičů a žije z dávek hmotné nouze a že tyto dávky nepobírá sám, ale rodina tyto dávky dostává společně. Dále z tohoto opatrovnického rozsudku soud též zjistil, že žalovaný je dlouhodobě nemocný ve smyslu závažné duševní poruchy.

20. Pokud tedy svědkyně měla před uzavřením smlouvy s žalovaným k dispozici jen potvrzení od úřadu práce o dávkách hmotné nouze (navíc, jejichž poživatelem by byl nikoli jen žalovaný sám, ale i jeho rodina), pak je zřejmé, že už v době uzavření smlouvy existovaly důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného spotřebitelský úvěr splácet. To platí tím spíše, když v Zákaznické kartě je uvedeno, že žalovaný žije s rodiči, se vzděláním základním, nezaměstnaný, přitom je [datum narození], pročež mu bylo v den uzavření smlouvy (26. 11. 2018) přes 31 let – všechny tyto okolnosti vyvolávaly důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného splácet úvěr.

21. Bez ohledu tedy na to, zda by smlouva byla či nebyla neplatná absolutně pro duševní poruchu žalovaného podle § 581 o. z. („ Není-li osoba plně svéprávná, je neplatné právní jednání, ke kterému není způsobilá. Neplatné je i právní jednání osoby jednající v duševní poruše, která ji činí neschopnou právně jednat.“), (dle rozhodnutí ČSSZ z 3. 2. 2016 invalidita žalovaného vznikla 24. 9. 2015 a řízení o omezení svéprávnosti bylo zahájeno v roce 2019, tedy krátce po uzavření smlouvy o půjčce), tak smlouva je absolutně neplatná pro porušení § 86 odst. 1 zákona [číslo] 2016 a § 87 odst. 1 téhož zákona.

22. Navíc z opatrovnického rozsudku z 26. 2. 2020 plyne, že dle Výpisu z Centrální evidence exekucí žalovaný měl 37 exekucí. Konec konců též z informačního systému soudu (ISAS) plyne (tedy soudu známo z úřední činnosti), že žalovaný měl řadu exekucí již v 2015, 2016, 2017, 2018. Pokud by se právní předchůdce žalobce více zajímal o úvěruschopnost žalovaného, pak by si zajistil náhled do Centrální evidence exekucí a zjistil, že existují až nevídaně silné pochybnosti o schopnosti žalovaného splácet úvěr 23. Věřitel nesplnil svou povinnost stanovenou mu zákonem, posouzení úvěruschopnosti řádně neprovedl, neboť toto posouzení proběhlo víceméně formálně, bez náležitých a dostatečných podkladů. Soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru je absolutně neplatná podle § 588 občanského zákoníku pro nedostatečné zkoumání úvěruschopnosti žalovaného ze strany žalobce.

24. V případě porušení povinnosti posouzení úvěruschopnosti spotřebitele není neplatnost za těchto okolností uzavřené úvěrové smlouvy stanovena jen na ochranu úvěruneschopného spotřebitele, ale také společnosti jako celku, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i věřitele, v jehož zájmu bezesporu je, aby byl úvěr řádně splácen, aby tohoto byl zavázaný spotřebitel schopen. Řádné splnění povinnosti odborného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele tak chrání i pozici samotných věřitelů, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Veřejnoprávní souvislosti porušení povinnosti poskytovatele úvěru dostatečně zjišťovat poměry spotřebitele (kdy se poskytovatel dopouští správního deliktu, pokud nepostupuje s odbornou péčí) byly nedávno připomenuty i v rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18. V uvedeném nálezu dokonce Ústavní soud při zdůrazněném významu a důležitosti předmětné povinnosti poskytovatele zabývat se úvěruschopností spotřebitele dospěl k závěru, že obecné soudy by měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit.

25. Nutnost aplikovat ustanovení obecně závazných právních předpisů o absolutní neplatnosti platí i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb. – viz např. rozsudek KS v Praze z 12. prosince 2019 sp. zn. 27 Co 221/2019, rozsudek Okresního soudu ve [obec] z 25.2.2020 sp. zn. 38 C 25/2020 (dostupný na ASPI) a nález Ústavního soudu z 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18 („ …obsahově obdobná úprava je zakotvena i v § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů, tedy pro účely tohoto výkladu lze vycházet z toho, že se právní úprava nezměnila) …“. Ostatně koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv jako nedostatečnou ochranu spotřebitelských práv shledává i judikatura Ústavního soudu, kdy v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bylo uvedeno, že koncepce relativní neplatnosti spotřebitelských smluv by byla nesouladnou s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, kdy v soukromém právu uplatňovaná zásady autonomie vůle musí být korigována zásadou ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele). Absolutní neplatnost aproboval z ústavněprávních hledisek Ústavní soud u např. v usnesení sp. zn. II. ÚS 1176/21.

26. Soudní dvůr EU rozhodl o výkladu ustanovení směrnice 2008/48/ES na základě předběžné otázky položené českými soudy, byl rozsudek ze dne 5. března 2020 ve věci C -679/18, [anonymizováno] Soudní dvůr došel k závěru, že stejně tak, jako musí vnitrostátní soud zkoumat z úřední povinnosti, zda byla při uzavírání smlouvy o spotřebitelském úvěru dodržena informační povinnost, musí také z úřední povinnosti zkoumat, zda byla splněna povinnost věřitele předem posoudit úvěruschopnost spotřebitele, stanovená v článku 8 směrnice. Z odůvodnění rozsudku vyplývá, že současné doslovné znění § 87 odst. 1 druhé věty zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, je v rozporu s právem Evropské unie Soudní dvůr rozhodl, že články 8 a 23 směrnice 2008/48/ES musí být vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Soudní dvůr dále poukázal na ustálenou judikaturu k tzv. nepřímému účinku směrnic. Podle ní jsou vnitrostátní soudy při použití vnitrostátního práva povinny vykládat vnitrostátní právo v co největším možném rozsahu ve světle znění a účelu směrnice, aby dosáhly výsledku, který směrnice sleduje. Tato povinnost konformního výkladu vnitrostátního práva je vlastní systému Smlouvy o fungování Evropské unie v tom, že umožňuje, aby vnitrostátní soudy v rámci svých pravomocí zajistily plnou účinnost unijního práva při rozhodování o sporech, které jim byly předloženy. Zásada konformního výkladu vyžaduje, aby vnitrostátní soudy učinily vše, co spadá do jejich pravomoci, s tím, že vezmou v úvahu veškeré vnitrostátní právo a použijí metody výkladu jím uznané, aby zajistily plnou účinnost dotčené směrnice a došly k výsledku, který by byl v souladu s jejím cílem; Vnitrostátní soudy, včetně soudů rozhodujících v posledním stupni, musí případně změnit ustálenou vnitrostátní judikaturu, vychází-li z výkladu vnitrostátního práva, který s cíli směrnice není slučitelný. Soudní dvůr konstatoval, že předkládající soud nemůže při rozhodnutí ve věci platně dospět k závěru, že dotčená vnitrostátní ustanovení nelze vyložit v souladu s unijním právem, pouze z důvodu, že byla vyložena českými soudy ve smyslu, který není s unijním právem slučitelný. Předkládajícímu soudu tedy přísluší zajistit plný účinek směrnice 2008/48/ES tím, že na základě své vlastní pravomoci případně výklad českých soudů neslučitelný s unijním právem nepoužije.

27. Soud tedy při užití cit. ustanovení dospěl k závěru, že smlouva uzavřená mezi účastníky je absolutně neplatná. Podle ust. § 2991 občanského zákoníku platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

28. Žalobci tak nevzniklo a nelze mu přiznat právo na jakékoliv plnění z titulu smlouvy. Pokud tedy žalobce poskytl žalovanému nějakou částku, jednalo se na straně žalovaného o plnění, které přijal z neplatného právního důvodu. Proto je žalovaný povinen vrátit právě tuto částku, sníženou o dosavadní platby.

29. Žalovaný zaplatil celkem 1 452 Kč, jak tvrdí žalobce, žalovaný tomu neodporuje a je to uvedeno i v Tabulce umoření (důkaz). Takže žalobce má právo na rozdíl (20 000 - 1 452 Kč) 18 575 Kč (výrok I. rozsudku) a ve zbytku požadované jistiny – 679,43 Kč i s úrokem z prodlení – soud žalobu pro nedůvodnost zamítl.

30. Soud přiznal žalobci i právo na úhradu úroků z prodlení dle ust. § 1970 občanského zákoníku v zákonné výši, neboť žalovaný byl povinen vrátit žalobci peněžitou částku, a pokud tak neučinil, dostal se do prodlení s plněním peněžitého dluhu. V řešené věci se jednalo ovšem o to stanovit správně počátek prodlení žalovaného se splněním dluhu.

31. Soud vyšel z ust. § 1958 odst. 2 občanského zákonu, jehož aplikace nutně nastupuje v případě, kdy tu není platně uzavřená smlouva a není zde smluvní stanovení splatnosti dluhu. Dluh je pak splatný na výzvu. Žalobce neprokázal doručení oznámení o postoupení pohledávky a výzvy k zaplacení žalovanému, už proto je nutno odvíjet splatnost závazku až od doručení žaloby žalovanému v tomto řízení, resp. od doručení žaloby hmotně právnímu opatrovníkovi městu Brnu, kterému byla doručena žaloba 16. 3. 2022 (č. l. 30 verte), dne 17. 3. 2022 byl závazek splatný a od 18. 3. 2022 je žalovaný v prodlení. Žalobce tak má právo na úroky z prodlení až od 18. 3. 2022, čemuž odpovídá i částečné zamítnutí žalobcem požadovaných úroků z prodlení (výrok II. rozsudku).

32. Ze skutečnosti, že žalobce odeslal oznámení o postoupení pohledávky a výzvu k plnění žalovanému, ještě neplyne jejich doručení žalovanému. Vyvratitelná domněnka zakotvená v § 573 o. z. platí jen v případě, že zásilka adresátovi prokazatelně došla, což dovodila i soudní praxe (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 9. 2019 sp. zn. I. ÚS 1390/19). Nejedná se tedy o domněnku dojití písemnosti, která nebyla adresátovi prokazatelně doručena, ale byla prokazatelně odeslána - viz zákonná dikce„ došlá zásilka“ (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 8. 2019 sp. zn. II. ÚS 2403/19). Ze soudní praxe obdobně i např. usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 7 Cmo 89/2017 ze dne 13. 12. 2018 a z tzv. komentářové literatury srov. obdobně např. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1-654), 2. vydání, 2022, s. 1830 - 1831: E. Dobrovolná. Nad rámec lze uvést, že fikci doručení ujednání smluvních stran založit nemůže (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 3. 2020, sp. zn. 32 Cdo 1287/2018).

33. K tvrzení žalovaného na druhém jednání o doručení předžalobní výzvy žalovanému 19. 7. 2021 (a k na to navazujícímu tvrzení žalobce) nebylo možné přihlížet, jelikož bylo učiněno až po koncentraci řízení a výjimky z koncentrace podle § 118b odst. 1 o. s. ř. nebyly splněny. Již na prvním jednání byl přitom žalobce vyzván podle § 118a o. s. ř., nechť dotvrdí a označí důkazy a důkazy předloží ohledně skutečnosti, kdy výzva k plnění z 28. 6. 2021 byla žalovanému doručena.

34. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 občanského soudního řádu tak, že žádnému z účastníků náhradu nákladů řízení nepřiznal. Jedná se o to, že úspěch žalobce i žalovaného byl relativně blízký.

35. Žalobcův neúspěch spočíval v rozsáhlém částečném zpětvzetí žaloby (na č. l. 24), které procesně zavinil ve smyslu § 146 odst. 2 věta první o. s. ř. (nebyly splněny podmínky podle § 146 odst. 2 věta druhá o. s. ř., tj. že by žalovaný zaplatil cokoli žalobci po podání žaloby): 3 509,12 + 5 165 + kapitalizovaný úrok ke dni zpětvzetí – 5 935,10 + kapitalizovaný úrok z prodlení ke dni částečného zpětvzetí – 1 144,02, což celkem tvoří 15 753,24 Kč. K tomu však je namístě přičíst neúspěch žalobce v rozsudku 679,43 Kč na jistině a na kapitalizovaném úroku z prodlení 1 011,25 Kč, a proto se celkový neúspěch žalobce ve výši 17 443,92 Kč přibližně rovná úspěchu žalobce (na jistině) ve výši 18 575 Kč. Z těchto důvodů bylo o nákladech rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.