47 C 275/2023 - 54

Rubrum

Městský soud v Brně rozhodl předsedou senátu JUDr. Radkem Malenovským jako samosoudcem ve věci žalobce:[IČO zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/0] proti žalovanému:[Jméno zainteresované osoby 0/0] bytem [Adresa zainteresované osoby 0/0] o zaplacení 285 563,72 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 244 841 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 244 841 Kč od 29. 7. 2023 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku ve výši 641,94 Kč z titulu záporného zůstatku na běžném účtu žalovaného č. [č. účtu], částku 20 Kč z titulu poplatků za vedení běžného účtu a částku 25 Kč z titulu záporného zůstatku na běžném účtu žalovaného č. [č. účtu], to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Zamítá se žaloba v části požadavku na zaplacení jistiny úvěru ve výši 37 425,78 Kč, smluvního úroku ve výši 7,9 % ročně z částky 282 266,78 Kč od 19. 7. 2023 do zaplacení, kapitalizovaného úroku ve výši 5 512,31 Kč, úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 37 425,78 Kč od 29. 7. 2023 do zaplacení, částky 1 500 Kč z titulu nákladů vynaložených na vymáhání dluhu a částky 1 110 Kč z titulu pojistného.

IV. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 7 082 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobce se domáhal po žalovaném zaplacení jistiny úvěru ve výši 282 266,78 Kč, smluvní úrok 7,9 % ročně z částky 282 266,78 Kč od 19. 7. 2023 do zaplacení, zákonný úrok z prodlení z částky 282 266,78 Kč od 29. 7. 2023, kapitalizovaný smluvní úrok ve výši 5 512,31 Kč (za období od 19. 4. 2023 do 18. 7. 2023), a to vše z titulu smlouvy o úvěru uzavřené mezi účastníky dne 1. 9. 2022 pod č. HU01039661 znějící na poskytnutí úvěru žalovanému ve výši 300 000 Kč. Dále žalobce požadoval zaplacení : a) záporného zůstatku na běžném účtu žalovaného č. [č. účtu] ke dni 27. 6. 2023 ve výši 641,94 Kč, b) smluvního poplatku za vedení dalších účtů žalovaného u žalobce (pod č. [č. účtu]) v celkové výši 20 Kč, c) vynaložených nákladů na vymáhání dluhu po žalovaném ve výši 1 500 Kč (3 x 500 Kč), d) dlužného pojistného v celkové výši 1 100 Kč (z titulu smlouvy o úvěru č. HU01039661) a e) částky 25 Kč z titulu záporného zůstatku na běžném účtu žalovaného vedeného u žalobce pod č. [č. účtu]. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

2. Soud důkazy hodnotil podle § 132 o. s. ř., tedy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom přihlížel ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Soud dospěl k následujícím skutkovým zjištěním.

3. Žalobce uzavřel (dálkovým způsobem, přes internet) s žalovaným dne 24. 1. 2020 Rámcovou smlouvu č. [hodnota], na základě byl žalovanému žalobcem aktivován běžný účet č. [č. účtu] (důkaz touto smlouvou).

4. Dne 1. 9. 2021 uzavřel (dálkově) žalovaný s žalobcem Dodatek č. 8 k Rámcové smlouvě – smlouvu o úvěru č. HU01039661, na základě které žalobce dne 3. 9. 2021 převedl na účet žalovaného jakožto jistinu úvěru částku 300 000 Kč (důkaz smlouvou o úvěru a mimořádným výpisem z účtu z 3. 9. 2021). Ve smlouvě o úvěru se účastníci dohodli, že žalovaný bude měsíčně hradit konstantní splátku úvěru ve výši 4 243 Kč, skládající se ze splátky jistiny a úroku 7,9 % p. a., jehož výše byla sjednaná Smlouvou o úvěru, a to vždy k 19. dni měsíce počínaje dnem 19. 10. 2021 a předpokládané datum splacení celého úvěru bylo 19. 9. 2029.

5. Účastníci si sjednali Pojištění schopnosti splácet předmětný úvěr č. [Anonymizováno] v rámci Dodatku č. 8 k Rámcové smlouvě – Smlouvě o poskytnutí úvěru č. [Anonymizováno] (důkaz touto smlouvou - viz část „Pojištění schopnosti splácet“ a Pojistné podmínky). Výše pojistného byla touto smlouvou stanovena na 8,7 % z pravidelné výše měsíční splátky tím, že toto pojistné bude hrazeno automatickým inkasem z běžného účtu žalovaného ve stejný den jako splátka předmětného úvěru. Přehled úhrad pojistného je součástí splátkového kalendáře úvěru č. HU01039661 (důkaz přehledem úhrad). Poslední pojistné bylo uhrazeno žalovaným dne 25. 4. 2023, pročež žalobce v tomto řízení požaduje uhradit celkové pojistné ve výši 1 110 Kč [pojistné za měsíce květen 2023 (370 Kč), červen (370 Kč) a červenec 2023 (370 Kč)].

6. Ohledně posuzování úvěruschopnosti žalovaného žalobcem před uzavřením úvěrové smlouvy soud zjistil následující skutečnosti.

7. Žalovaný požádal žalobce o poskytnutí předmětného úvěru ve výši 300 000 Kč elektronicky, dne 1. 9. 2021 a uvedl, že bydlí u rodičů, má vyživovací povinnost ke 3 osobám, nemá žádné splátky, výdaje na bydlení má 17 000 Kč, na léky, jídlo a dopravu má výdaje ve výši 20 000 Kč, že příjmy ostatních členů domácnosti činí 30 000 Kč, je zaměstnán od 1. 5. 2020 u zaměstnavatele [právnická osoba] na dobu určitou do 1. 5. 2022 a výše jeho příjmu činí 21 138 Kč (důkaz: Přehled žádostí o úvěr – aplikační data).

8. Žalobce si ověřil trvání zaměstnání žalovaného u zaměstnavatele [právnická osoba] na základě potvrzení o výši příjmu podepsaného uvedeným zaměstnavatelem žalovaného a z tohoto potvrzení žalobce též zjistil průměrný čistý příjem (za měsíce květen až červenec 2021) žalovaného u zaměstnavatele ve výši 21 138 Kč a skutečnost, že žalovaný je zaměstnán na dobu určitou do 31. 5. 2022 (důkaz Potvrzením o výši příjmu s datem 2. 9. 2021). Žalobce rovněž ověřil z výpisu z účtu žalovaného vedeného u žalobce pod č. [č. účtu], že žalovanému na účet chodila mzda od tohoto zaměstnavatele (důkaz výpisem z účtu žalovaného č. [č. účtu] za dobu od 1. 6. 2021 do 31. 8. 2021).

9. Z úvěrové zprávy ze dne 31. 8. 2021 žalobce před uzavřením úvěrové smlouvy s žalovaným zjistil, že žalovaný nemá aktivní splátkové a nesplátkové produkty ani kreditní karty, avšak v úvěrové zprávě bylo uvedeno, že žalovaný byl odmítnut u splátkových úvěrů jednou a čtyřikrát o nesplátkových (kontokorentních) úvěrů; in concreto dne 20. 9. 2020 byla odmítnuta jeho žádost o úvěr ve výši 120 000 Kč a v intervalu od 20. 9. 2020 do 27. 9. 2020 byly odmítnuty 4 žádosti žalovaného o kontokorentní úvěr (důkaz: úvěrová zpráva z 31. 8. 2021).

10. Žalobce na výpisu z účtu žalovaného vedeného u žalobce neidentifikoval exekuční příkazy či transakce spojené s hazardem nebo podle žalobce s jinou rizikovou činností (viz tvrzení žalobce v podání z 17. 1. 2024 na str. 3 a důkaz výpisem z účtu žalovaného).

11. Žalobce vycházel i z přehledu všech žádostí žalovaného o poskytnutí úvěru podaných u žalobce. Z tohoto přehledu žádostí o úvěr soud zjistil následující skutečnosti. Žalovaný poprvé požádal o úvěr žalovaného dne 18. 6. 2020, o kontokorentní úvěr ve výši 5 000 Kč a v žádosti uvedl, že je svobodný, má vyživovací povinnost k jedné osobě a má výdaje na bydlení 15 000 Kč a na léky, jídlo a dopravu 5 000 Kč a příjmy ostatních členů domácnosti činí 45 000 Kč a že má mzdu 13 000 Kč jako zaměstnanec na dobu určitou (do 1. 4. 2021). Podruhé žalovaný požádal žalobce o půjčku ve výši 600 000 Kč, dne 7. 9. 2020 a uvedl, že bydlí v nájmu, sám a nemá vyživovací povinnost a že je zaměstnán na dobu neurčitou u společnosti [právnická osoba]. od 1. 5. 2020 se mzdou 15 000 Kč (tato žádost o půjčku však byla stornována). Potřetí žalovaný požádal o úvěr žalovaného dne 20. 9. 2020, o kontokorent ve výši 20 000 Kč, položku zaměstnavatele v žádosti o úvěr nevyplnil, ale uvedl, že je zaměstnancem se mzdou 30 000 Kč; tato třetí žádost byla žalobcem zamítnuta. Týž den požádal žalovaný žalobce počtvrté o stejný kontokorent a i tato čtvrtá žádost byla zamítnuta. Popáté žalovaný žalobce požádal též dne 20. 9. 2020, o kontokorentní úvěr ve výši 10 000 Kč a tato žádost byla též zamítnuta, přičemž žalovaný tehdy uvedl, že má mzdu 15 000 Kč jako zaměstnanec. I šestá žádost žalobce, též ze dne 20. 9. 2020, byla zamítnuta, a šlo o žádost o půjčku ve výši 120 000 Kč a žalovaný tehdy uvedl, že je zaměstnancem na dobu neurčitou u společnosti [právnická osoba]. od 1. 5. 2020 a má mzdu 30 000 Kč. I sedmá žádost žalovaného o kontokorentní úvěr ve výši 5 000 Kč byla zamítnuta. Osmá žádost žalovaného o půjčku, ze dne 31. 8. 2021, ve výši 300 000 Kč, byla stornována a žalovaný v rámci osmé žádosti uvedl, že bydlí u rodičů, má tři vyživovací povinnosti, má splátky 5 000 Kč, výdaje na bydlení má 5 000 Kč a na léky, jídlo a dopravu ve výši 20 000 Kč, příjmy ostatních členů domácnosti činí 4 000 Kč a je zaměstnán u společnosti [právnická osoba] se mzdou 20 000 Kč na dobu určitou do 1. 5. 2022, a to od 1. 5. 2020. Následovala devátá žádost žalovaného o úvěr doručená žalobci dne 1. 9. 2021, a tu jde právě o předmětný úvěr. Všechny tyto skutečnosti soud zjistil z důkazu Přehledem žádostí o úvěr – aplikační data.

12. Pokud jde o výdaje žalovaného, tak žalobce vycházel z informací uvedených žalovaným v žádosti o úvěr a z externích databází. Ze svých externích databází žalobce usoudil, že výdaje žalovaného na jednu vyživovanou osobu činí 2 420 Kč, celkem tedy 7 260 Kč (3 x 2 420 Kč) a že výdaje žalovaného činí „dle expertní analýzy“ částku 3 550 Kč a že výdaje domácnosti činí „dle expertní analýzy“ částku 14 010 Kč (viz podání žalobce z 17. 1. 2024). Žalobce v tomto řízení tvrdil, že z výpisu z účtu žalovaného vedeného u žalobce plyne, že výdaje domácnosti na bydlení byly 17 000 Kč, resp. v srpnu 2021 ve výši 18 000 Kč (viz podání žalobce z 17. 1. 2024, str. 4). Žalobce neověřoval, zda žalovaný skutečně bydlel u rodičů a neměl k dispozici ani nájemní či podnájemní smlouvu (viz podání žalobce z 17. 1. 2024, str. 4).

13. Ohledně práce žalobce s účtem žalovaného před uzavřením smlouvy, žalobce s výpisem z účtu žalovaného pracoval jen tak, že ověřil, že žalovanému na jeho účet přicházela mzda od zaměstnavatele, odcházely z něj náklady na bydlení a žalobce ověřil, že na něm nejsou evidovány exekuční příkazy, transakce spojené s hazardem či dle žalobce spojené s jinou rizikovou činností (viz podání žalobce z 17. 1. 2024, str. 4).

14. Žalovaný se dostal do záporného zůstatku na svém běžném účtu vedeného u žalobce pod č. [č. účtu] ke dni 27. 6. 2023 ve výši 641,94 Kč (důkaz výpisem z účtu), ačkoli si účastníci v Rámcové smlouvě ze dne 24. 1. 2020 č. [hodnota] sjednali, že žalovaný bude disponovat s penězi na běžném účtu jen do výše dostupného zůstatku (důkaz Rámcovou smlouvou z 24. 1. 2020 a Obchodními podmínky - článek Nakládání s účtem a zřízení dispozičního práva k účtu) a žalovaný se zavázal udržovat na běžném účtu tolik peněz, aby pokryly předpokládané platby a pokud se dostane do minusu, zaplatí příslušnou částku nejpozději do pěti pracovních dnů poté, co k tomu bude žalobcem vyzván (důkaz Rámcovou smlouvou z 24. 1. 2020 a Obchodními podmínkami - článek Nakládání s účtem a zřízení dispozičního práva k účtu).

15. Žalovaný dne 19. 1. 2023 uzavřel se žalobcem Dodatek č. 13 k Rámcové smlouvě, kterým byl žalovanému zřízen další běžný účet č. [č. účtu] (důkaz citovaným dodatkem z 19. 1. 2023), na kterém vznikl žalovanému dne 7. 6. 2023 záporný zůstatek ve výši 25 Kč (důkaz výpisem z účtu č. [č. účtu] za den 7. 6. 2023). To navzdory tomu, že si účastníci v Rámcové smlouvě ze dne 24. 1. 2020 č. [hodnota] sjednali, že žalovaný bude disponovat s penězi na běžném účtu jen do výše dostupného zůstatku (důkaz Rámcovou smlouvou z 24. 1. 2020 a Obchodními podmínky - článek Nakládání s účtem a zřízení dispozičního práva k účtu) a žalovaný se zavázal udržovat na běžném účtu tolik peněz, aby pokryly předpokládané platby a pokud se dostane do minusu, zaplatí příslušnou částku nejpozději do pěti pracovních dnů poté, co k tomu bude žalobcem vyzván (důkaz Rámcovou smlouvou z 24. 1. 2020 a Obchodními podmínkami - článek Nakládání s účtem a zřízení dispozičního práva k účtu).

16. Podle čl. 1 Rámcové smlouvy č. [hodnota] mezi účastníky uzavřené dne 24. 1. 2020 byly jsou součástí této smlouvy mj. Obchodní podmínky žalobce a Ceník. Žalovaný si podpisem Rámcové smlouvy č. [hodnota] zvolil tzv. Malý tarif, který určoval poplatky za služby poskytované žalobcem, uvedené v Ceníku účinném od 1. 12. 2019 (důkaz citovanou Rámcovou smlouvou a citovaným Ceníkem). S účinností od 3. 11. 2020 byly tarify zrušeny a žalovanému byly následně podle Obchodních podmínek účinných od 3. 11. 2020 (viz článek Poplatky a služby, které s nimi souvisejí) účtovány poplatky dle nového Ceníku s účinností od 3. 11. 2020; Ceník účinný od 3. 11. 2020 zpoplatňoval vedení všech dalších běžných účtů měsíční částkou 10 Kč (důkaz Ceníkem účinným od 3. 11. 2020). Rovněž Ceník účinný od 1. 2. 2023 zpoplatňoval vedení všech dalších běžných účtů měsíční částkou 10 Kč (důkaz Ceníkem účinným od 1. 2. 2023). Žalovaný dne 19. 1. 2023 uzavřel se žalobcem Dodatek č. 13 k Rámcové smlouvě, kterým byl žalovanému zřízen další běžný účet č. [č. účtu] (srov. bod 15. tohoto rozsudku shora). Jelikož vedení dalšího účtu bylo Ceníkem zpoplatněno měsíčně částkou 10 Kč, žalobce naúčtoval žalovanému dva poplatky za vedení dalších běžných účtů žalovaného, a to dne 31. 5. 2023 a 30. 6. 2023, v celkové výši 20 Kč (důkaz: výpis z běžného účtu žalovaného z období od 31. 5. 2023 do 23. 8. 2023).

17. Účastníci se dohodli v rámcové smlouvě č. [hodnota] ze dne 24. 1. 2020, že součástí smlouvy mezi účastníky jsou rovněž Podmínky pro používání úvěru (důkaz citovanou rámcovou smlouvou). Podle těchto Podmínek pro používání úvěru: „Pokud se zpozdíte s úhradou splátky úvěru či jiného svého závazku spojeného s úvěrem, můžeme po Vás požadovat zaplacení úroků z prodlení v zákonné výši a náhrady účelně vynaložených nákladů za vymáhání Vašeho dluhu, případně jiného závazku a úroku z prodlení. Když nebudete splácet včas více půjček nebo hypoték, budeme po Vás chtít náhradu účelně vynaložených nákladů spojených s vymáháním dlužné částky, případně jiného závazku, jen za jednu z nich. Tyto platby neovlivňují naše právo na náhradu škody, která nám vznikne. Myslíme tím hlavně peníze, které zaplatíme za soudní nebo arbitrážní poplatky a podobně.“ (důkaz Přehledem nákladů účelně vynaložených bankou na vymáhání dluhu). Z důvodu prodlení žalovaného se splácením předmětného úvěru žalobce žalovanému naúčtoval smluvní náklady na vymáhání po 500 Kč v Oznámení o naúčtování nákladů na vymáhání ze dne 6. 6. 2023, 26. 6. 2023 a 17. 7. 2023, tj. celkem částku 1 500 Kč (důkaz citovanými třemi Oznámeními).

18. Splátky od 19. 10. 2021 do 19. 4. 2023 z titulu předmětného úvěru žalovaný splatil, ale počínaje splátkou ke dni 19. 5. 2023 splátky neuhradil (důkazy: splátkový kalendář úvěru č. HU01039661 a přehled plateb č. HU01039661). Na předmětný úvěr žalovaný zaplatil celkem částku 55 159 Kč (důkaz Přehled plateb úvěru č. HU01039661 - sloupec Příchozí platby).

19. Žalobce žalovanému dne 26. 7. 2023 doručil poštou výzvu k zaplacení dluhu ze dne 19. 7. 2023 (důkaz: výzva k zaplacení s datem 19. 7. 2023, poštovní podací arch s datem 20. 7. 2023 a Detailní informace k zásilkám).

20. Zjištěný skutkový stav sodu právně posoudil následovně.

21. Právní hodnocení 22. Soud dospěl k závěru, že žalobce a žalovaný uzavřeli dne 24. 1. 2020 smlouvu o účtu ve smyslu § 2662 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jako „o. z.“) [dle § 2662 o. z.: „Smlouvou o účtu se ten, kdo vede účet, zavazuje zřídit od určité doby v určité měně účet pro jeho majitele, umožnit vložení hotovosti na účet nebo výběr hotovosti z účtu nebo provádět převody peněžních prostředků z účtu či na účet.“]. Dále účastníci uzavřeli dne 1. 9. 2021 smlouvu o spotřebitelském úvěru ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jako „zákon o spotřebitelském úvěru“), ve spojení s § 2395 o. z. (dle § 2395 o. z.: „Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“). V souzené věci se jedná o spotřebitelský úvěr dle § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, když se jedná o úvěr poskytovaný spotřebiteli. Žalobce byl osobou poskytující úvěr v rámci své podnikatelské činnosti (viz § 7 zákona o spotřebitelském úvěru).

23. Podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění ke dni podpisu smlouvy, tj. ve znění k datu uzavření smlouvy o úvěru platilo, že: „(1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. (2) Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů...“. Podle § 87 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění v době uzavření smlouvy o úvěru platilo: „(1) Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. (2) Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.“.

24. Z uvedeného je zřejmé, že věřitel poskytne spotřebiteli úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet, jinak je smlouva neplatná.

25. Soud z tohoto důvodu (z úřední povinnosti - viz § 588 o. z.) zkoumal otázku posouzení úvěruschopnosti ze strany věřitele. Věřiteli je uložena před uzavřením smlouvy o úvěru povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr s odbornou péči. Primárním cílem je ochrana spotřebitele před neúměrným zadlužováním, sekundárně je chráněn i věřitel před vznikem v budoucnu nedobytných pohledávek, avšak je tím chráněna společnost jako celek před různými sociopatologickými jevy (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

26. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 3225/2015, použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.).

27. Nejvyšší soud se k podobné otázce (k výkladu obdobného § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru) podrobně vyjádřil například v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018: „věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit… Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. To ostatně dovodil ve svém rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. [spisová značka], i Nejvyšší správní soud....“ (obdobně srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 201/2018 a 33 Cdo 2981/2022).

28. Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18, bod 19. uvedl: „Nejvyšší správní soud posuzoval kasační stížnost obchodní společnosti [srov. jeho rozsudek z 1. 4. 2015 č. j. 1 As 30/2015-39] poskytující spotřebitelské úvěry a při výkladu § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, účinného do 30. 11. 2016 (když obsahově obdobná úprava je zakotvena i v § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů, tedy pro účely tohoto výkladu lze vycházet z toho, že se právní úprava nezměnila) dovodil, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit)… Výklad přijatý Nejvyšším správním soudem přitom konvenuje interpretaci zaujaté Soudním dvorem [právnická osoba] (dále jen "Soudní dvůr") v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 ([jméno FO] a další). V citovaném rozsudku Soudní dvůr vyložil čl. 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále jen "směrnice"), a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno - v orig. "the burden of proving") posoudit úvěryschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady)…“. Na citované Ústavní soud souhlasně odkázal i v nálezu pléna ze dne 3. 11. 2020 sp. zn. Pl. ÚS 10/17, bod 96.

29. V rozsudku ze dne 20. 3. 2019 sp. zn. 33 Cdo 201/2018 Nejvyšší soud dovodil, že bez údajů o nákladech a výdajích osob žijících se žadateli o úvěr ve společné domácnosti – poznámka zdejšího soudu: žalovaný uvedl v žádosti o úvěr, že žije s rodiči a že „příjem ostatních členů domácnosti“ činí 30 000 Kč - si lze jen těžko učinit komplexní úsudek o celkových poměrech žadatelů a posoudit jejich schopnost úvěr splácet (obdobně srov. i např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2981/2022).

30. Jak uvedl Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 24. 3. 2023, sp. zn. 33 ICdo 126/2022, „Hodnocení úvěruschopnosti žadatele o úvěr však vyžaduje porovnání zjištěných příjmů se zjištěnými výdaji dlužníka; pouhé zkoumání jedné z těchto složek k řádnému posouzení úvěruschopnosti žadatele o úvěr nestačí. Stanovila-li věřitelka výdaje pouze na základě ekonomického modelu, aniž by dlužníka vedla k doložení konkrétních údajů, nezkoumala výdajovou stránku žadatele řádně… vycházet pouze z informací o životním a existenčním minimu a o průměrných výdajích obyvatelstva bez zjištění konkrétních informací o žadateli, neodpovídá řádnému posouzení úvěruschopnosti.“ 31. Příjmy a výdaje jsou „jednou stránkou téže mince“. Pokud by žadatel o úvěr měl výdaje převyšující jeho příjmy, pak z logiky věci by jeho příjem (byť by byl sebevětší) nestačil na řádné splácení úvěru. Již proto nelze pojímat otázku povinnosti řádně zkoumat úvěruschopnost žadatelů o úvěr tak, že dostačující je zkoumání a ověřování jedné strany téže mince (příjmů) a že by snad zkoumání a ověřování druhé strany mince (výdajů) bylo možné podcenit, bagatelizovat apod.

32. Soud dospěl k závěru, že žalobce nedostatečně vyhodnocoval úvěruschopnost žalovaného, tudíž smlouva je neplatná, a to absolutně (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka], rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka] či nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18). V tomto svém závěru byl soud veden následujícími úvahami.

33. Žalobce měl ověřený průměrný čistý příjem žalovaného ve výši 21 138 Kč, avšak zároveň měl ověřeno z výpisu z účtu žalovaného, že žalovaný platí měsíčně na výdajích na bydlení (nájem) částku 17 000 Kč (dne 16. 6. 2021 na str. 6 výpisu z účtu a dne 15. 7. 2021 na str. 15 výpisu z účtu), resp. od srpna 2021 dokonce částku 18 000 Kč - viz str. 24 výpisu z účtu). Již z toho plynulo, že žalovanému zbývala k živobytí (tj. na všechny jiné výdaje než na bydlení) – včetně na úhradu zamýšlených měsíčních splátek předmětného úvěru po 4 243 Kč – už jen částka 3 138 Kč. To je tak nízká částka, že objektivně musela i u žalobce budit důvodnou pochybnost ve smyslu § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, zda bude žalovaný schopen včas a řádně úvěr splácet. Tyto objektivní pochybnosti platí o to více, když samotný žalobce vycházel z toho (z tvrzení žalovaného v žádosti o úvěr), že žalovaný má vyživovací povinnost ke třem osobám.

34. Žalobce nezkoumal jiné výdaje žalovaného než výdaje na bydlení. Žalobce tak například ani nezkoumal, kolik konktrétně žalovaný platí (či má povinnost platit dle např. dohody nebo dle rozsudku soudu) třem osobám na výživné.

35. Žalobce nevyžadoval a hlavně neprověřoval údaje o příjmech a výdajích rodičů žalovaného, ačkoli vycházel z toho, že bydlí se svými rodiči (k této povinnosti zkoumání a ověřování, srov. analogicky např. shora citované rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 201/2018 a 33 Cdo 2981/2022).

36. Pokud žalobce poukazoval na údaje vyplývající z běžného účtu žalovaného (který pro žalovaného žalobce vedl), tak žalobce neprovedl identifikaci a analýzu jednotlivých příchozích a odchozích plateb tak, aby mohla být stanovena výše měsíčních výdajů klienta a jejich pokrytí zjištěnými příjmy (obdobně srov. např. rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 21. 11. 2023 č. j. [spisová značka], bod 16., vydaný ve věci téhož žalobce).

37. Žalobce nereflektoval důsledně skutečnosti mu objektivně zřejmé již v době před uzavřením předmětné smlouvy o úvěru, tj. že žalovaný žalobci postupně (někdy i během krátkého intervalu) tvrdí vnitřně rozporné údaje dosahující až extrémní nelogičnosti (absurdity). Tak například žalovaný uvedl žalobci dne 18. 6. 2020 při žádosti o kontokorent, že má vyživovací povinnost k jedné osobě; aby dne 7. 9. 2020 žalobci tvrdil, že k žádné osobě nemá vyživovací povinnost. Žalovaný žalobci uvedl dne 31. 8. 2021 při žádosti o půjčku, že má splátky ve výši 5 000 Kč; aby hned den poté žalobci uvedl, že žádné splátky nemá. Žalovaný žalobci uvedl dne 31. 8. 2021 při žádosti o půjčku, že má výdaje na bydlení ve výši 5 000 Kč; aby hned den poté žalobci uvedl, že má výdaje ve výši 17 000 Kč. Žalovaný žalobci uvedl dne 31. 8. 2021 při žádosti o půjčku, že příjmy ostatních členů domácnosti činí 4 000 Kč; aby hned den poté žalobci uvedl, že příjmy ostatních členů domácnosti jsou 30 000 Kč. Není rozumně vysvětlitelné, že se za pouhopouhý jeden den tak zásadně změnily v uvedeném smyslu poměry na straně žalovaného. To mohlo a mělo objektivně vést žalobce k o to více pečlivému zkoumání, zda žalovaným uváděné údaje jsou pravdivé (a zda se naopak žalovaný nepokouší získat úvěr „stůj co stůj“).

38. Jestliže žalobce dostatečně neprověřil úvěruschopnost žalovaného, dospěl soud k závěru, že smlouva o úvěru uzavřená mezi účastníky je podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatná.

39. Je nepřípadná argumentace žalobce že žalovaný řádně splácel úvěr 11 měsíců. To již z důvodu, že šlo o drtivě menšinou část doby splácení, jelikož úvěr měl být splácen 97 měsíců. Soud dále odkazuje i na judikaturu Soudního dvora EU; ten v rozsudku ze dne 11. 1. 2024 ve věci C-755/22 (jejímž předmětem byla žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná na základě článku 267 SFEU rozhodnutím Okresního soudu Praha-západ) uzavřel (ve výroku), že Směrnice Parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách a spotřebitelském úvěru, musí být vykládána v tom smyslu, že nebrání tomu, aby byl věřitel v případě, že nesplnil povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele, sankcionován v souladu s vnitrostátním právem neplatností smlouvy o spotřebitelském úvěru a zánikem jeho nároku na zaplacení sjednaných úroků, i když tato smlouva byla stranami v plném rozsahu splněna a spotřebitel v důsledku nesplnění výše uvedené povinnosti neutrpěl škodlivé následky (srov. i např. bod 49. citovaného rozsudku: „…kdyby uplatnění sankce neplatnosti úvěrové smlouvy, jakož i zániku nároku věřitele na zaplacení sjednaných úroků bylo podmíněno tím, že spotřebitel utrpěl škodlivé následky, mohlo by to přispět k nedodržování povinnosti věřitelů, která pro ně vyplývá z článku 8 směrnice 2008/48. Taková situace by totiž mohla povzbudit věřitele k tomu, aby neprováděli systematické a vyčerpávající posouzení úvěruschopnosti všech spotřebitelů, kterým poskytují úvěry, což by bylo v rozporu s účelem spočívajícím v zajištění odpovědného jednání věřitelů a v předcházení nezodpovědným praktikám při poskytování úvěrů spotřebitelům. Takový výklad by ostatně mohl ohrozit skutečně odrazující povahu stanovené sankce.“) [v soudní praxi k aplikaci citovaného rozsudku Soudního dvora EU srov. např. rozsudek Krajského soudu v [právnická osoba] ze dne 13. února 2024 č. j. [spisová značka], bod 15.].

40. Žalovaný tak byl výrokem I. napadeného rozsudku zavázán – v souladu s § 86 odst. 1, 2 a § 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru a § 588 o. z. - vrátit žalobci nevrácenou jistinu úvěru ve výši 244 841 Kč (300 000 Kč mínus žalovaným zaplacených 55 159 Kč), se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % od 29. 7. 2023 do zaplacení (viz § 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru, v návaznosti ostatně i na doručení výzvy k plnění žalovanému a uplynutí přiměřené lhůty; srov. též § 1970 o. z. o právu žalobce jakožto věřitele na zákonné úroky s prodlení a nařízení vlády č. 351/2013 Sb., o výši úroků z prodlení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky).

41. Ve zbylém rozsahu žaloby podané z titulu smlouvy o úvěru tato byla nedůvodná (viz výrok III.), jelikož kvůli absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru nelze žalobci přiznat výlučně smluvní instrumenty – tj. smluvní úrok ve výši 7,9 % ročně z částky 282 266,78 Kč od 19. 7. 2023 do zaplacení, kapitalizovaný smluvní úrok ve výši 5 512,31 Kč, smluvní náklady na vymáhání dluhu ve výši 1 500 Kč ani částku 1 110 Kč z titulu smluvního pojištění. Žaloba je nedůvodná i v části již žalovaným vrácené jistiny ve výši 37 425,78 Kč a úroku z prodlení z této vrácené jistiny od 29. 7. 2023 do zaplacení.

42. Žaloba je však důvodná – totiž v souladu se smlouvou o účtu podle § 2662 a násl. o. z. - v části požadavku na zaplacení částky 641,94 Kč z titulu záporného zůstatku na běžném účtu žalovaného č. [č. účtu], částky 25 Kč z titulu záporného zůstatku na běžném účtu žalovaného č. [č. účtu] i částky 20 Kč z titulu poplatků za vedení (dalšího, tj. č.[č. účtu]) běžného účtu; v této části tak soud žalobě vyhověl (výrok II. tohoto rozsudku). Žalovaný se dostal do záporného zůstatku na obou svých účtech a porušil svoji smluvní povinnost udržovat na svém běžném účtu tolik peněz, aby pokryly předpokládané platby a pokud se dostane do minusu, zaplatit příslušnou částku (srov. bod 14. a 15. odůvodnění tohoto rozsudku).

43. Výrok IV. o náhradě nákladů řízení je opřen o § 142 odst. 2 věta první o. s. ř., dle kterého „Měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí...“. Žalobce měl v řízení následující úspěch: jistina úvěru ve výši 244 841 Kč a úrok z prodlení kapitalizovaný ke dni vyhlášení rozsudku, tj. 21 516,65 Kč; tedy žalobce mel úspěch celkem v částce 266 357,65 Kč. Žalovaný měl v tomto řízení následující úspěch: jistina úvěru ve výši 37 425,78 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 5 512,31 Kč, 1 500 Kč z titulu nákladů vynaložených na vymáhání dluhu, 1 110 Kč z titulu pojistného, kapitalizovaný smluvní úrok ve výši 7,9 % ročně z částky 282 266,78 Kč od 19. 7. 2023 do 27. 2. 2024, tj. 13 675,23 Kč, kapitalizovaný úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 37 425,78 Kč od 29. 7. 2023 do 27. 2. 2024, tj. 3 288,98 Kč; to vše tedy celkem činí úspěch žalovaného v částce 62 512,3 Kč. Celkem tak předmět řízení (kapitalizovaný ke dni vyhlášení rozsudku) činil částku 328 869,95 Kč. Žalobce měl úspěch v 81 % předmětu řízení, žalovaný v 19 % předmětu řízení. Z těchto důvodů (po odečtení úspěchu žalovaného od úspěchu žalobce) má žalobce právo na náhradu 62 % jeho nákladů řízení, které tvoří zaplacený soudní poplatek ve výši 11 423 Kč (ve zbytku se žalobce práva na náhradu nákladů řízení vzdal – viz protokol o jednání). Žalobce tak má právo na náhradu nákladů řízení ve výši 7 082 Kč, čemuž odpovídá výrok IV. 44. [adresa] k plnění byla stanovena dle § 160 odst. 1 o. s. ř. na tři dny od právní moci rozsudku.