47 C 284/2021-39

Rubrum

Městský soud v Brně rozhodl předsedou senátu JUDr. Radkem Malenovským jako samosoudcem ve věci žalobce: ; [právnická osoba], IČ: [osobní údaje žalobce] sídlem [adresa žalobkyně] zastoupený advokátem JUDr. Ing. [jméno] [příjmení] [jméno]. sídlem [adresa], [obec a číslo] proti žalované: ; [celé jméno žalované], narozená dne [datum] bytem [adresa žalované] o zaplacení 26 997,80 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Zamítá se žaloba v části požadavku na zaplacení částky ve výši 7 892,17 Kč, s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 742,23 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 2 254,65 Kč, s úrokem z prodlení z částky 7 892,17 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení ve výši 9,75 % ročně a s úrokem ve výši 29 % ročně z částky 7 892,17 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku ve výši 11 534,18 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 11 534,18 Kč od 9. 3. 2022 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Zamítá se žaloba v části požadavku na zaplacení částky ve výši 7 571,45 Kč, s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 1 066,73 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 1 646,8 Kč, s úrokem ve výši 29 % ročně z částky 19 105,63 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 19 105,63 Kč od 21. 1. 2020 do 8. 3. 2022, s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 7 571,45 Kč od 9. 3. 2022 do zaplacení.

IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

V. Žalobce je povinen zaplatit České republice - Městskému soudu v Brně doplatek soudního poplatku ve výši 270 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou ze dne 10. 12. 2021 (podána u soudu téhož dne) domáhal po žalované zaplatit: Nárok 1 -) částku 19 105,63 Kč na jistině, -) kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 1 066,73 Kč, -) kapitalizovaný úrok ve výši 1 646,80 Kč, -) zákonný úrok z prodlení z částky 19 105,63 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení ve výši 10 %, -) úrok 29 % ročně z částky 19 105,63 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení, to vše z titulu smlouvy o zápůjčce ze dne 5. 4. 2018, [číslo]. Nárok 2 -) částku 7 892,17 Kč na jistině, -) kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 742,23 Kč, -) kapitalizovaný úrok ve výši 2 254,65 Kč, -) zákonný úrok z prodlení z částky 7 892,17 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení ve výši 9,75 %. -) úrok 29 % ročně z částky 7 892,17 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení, to vše z titulu smlouvy o zápůjčce ze dne 12. 12. 2017, [číslo].

2. Žalovaný se v řízení k žalobě nevyjádřil.

3. Dne 5. 4. 2022 proběhlo jednání, na kterém soud provedl dokazování a vyhlásil tento rozsudek. Z listinných důkazů soud zjistil následující skutečnosti.

4. K nároku 1 5. Mezi právním předchůdcem žalobce, společností [právnická osoba], [IČO], se sídlem [adresa], a žalovanou došlo dne 5. 4. 2018 k uzavření Smlouvy o zápůjčce [číslo]. Na základě této smlouvy poskytl právní předchůdce žalobce žalované peněžní prostředky ve výši 25 000 Kč, a to v hotovosti v den uzavření Smlouvy, což žalovaná potvrdila svým podpisem smlouvy (důkaz: listina smlouvy ze dne 5. 4. 2018, [číslo]).

6. Právní předchůdce žalobce, jako poskytovatel zápůjčky, posoudil před jejím poskytnutím schopnost žalované požadovanou zápůjčku splácet dle zákaznické karty. Zejména provedl vyhodnocení informací požadovaných a získaných od žalované před uzavřením předmětné smlouvy o zápůjčce [číslo]. Žalovaná byla dotazována na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry a tyto informace byly ověřovány oproti dokladům vyžádaných od žalované. Poskytnuté informace byly zaznamenány do zákaznické karty žalované a byly ověřeny doklady uvedenými v části zákaznické karty nazvané„ Ověřené dokumenty“, mezi které patří zejména pracovní smlouva, výplatní pásky za poslední 3 měsíce předcházející žádosti o poskytnutí zápůjčky ([číslo], 1 a [číslo]) a nájemní/podnájemní smlouva.

7. Žalovaná byla povinna splácet dluh měsíčně částkou 2 512 Kč, s úrokem 29 % ročně, v celkem 18 splátkách, poslední splátka dne 5. 10. 2019, zaplatila však toliko částku 13 465,82 Kč (tvrzení žalobce, které nebylo zpochybněno, jakož i důkaz Tabulkou umoření).

8. Pohledávka vyplývající z výše uvedené smlouvy, včetně příslušenství, se všemi právy s ní spojenými, byla ze strany společnosti [právnická osoba] postoupena na základě Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 20. 1. 2020 žalobci jako novému věřiteli, a to s účinností ke dni 20. 1. 2020 (důkaz: Smlouva o postoupení pohledávek, Příloha č. 1 Smlouvy o postoupení pohledávek – strana č. 52 ze Seznamu postoupených pohledávek).

9. Ke kapitalizovanému úroku ve výši 1 646,80 Kč soud uvádí, že se jedná o úrok ve výši 29 % ročně počítaný z dlužné jistiny ve výši 19 105,63 Kč od 6. 10. 2019, tj. od marného uplynutí lhůty pro úhradu poslední splátky dle splátkového kalendáře, do 20. 1. 2020.

10. Ke kapitalizovanému úroku z prodlení ve výši 1 066,73 Kč soud uvádí, že se jedná o zákonný úrok z prodlení ve výši 10 % ročně počítaný z dlužné jistiny ve výši 19 105,63 Kč od 4. 7. 2019, tj. od marného uplynutí měsíční lhůty pro úhradu zbývající dlužné částky, do 20. 1. 2020.

11. K nároku 2 12. Mezi právním předchůdcem žalobce, společností [právnická osoba], [IČO], se sídlem [adresa], a žalovanou došlo dne 12. 12. 2017 k uzavření Smlouvy o zápůjčce [číslo]. Na základě této smlouvy poskytl právní předchůdce žalobce žalované peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč, a to v hotovosti v den uzavření Smlouvy, což žalovaná potvrdila svým podpisem smlouvy (důkaz: listina smlouvy ze dne 12. 12. 2017, [číslo]).

13. Právní předchůdce žalobce, jako poskytovatel zápůjčky, posoudil před jejím poskytnutím schopnost žalované požadovanou zápůjčku splácet dle zákaznické karty. Zejména provedl vyhodnocení informací požadovaných a získaných od žalované před uzavřením předmětné smlouvy o zápůjčce [číslo]. Žalovaná byla dotazována na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry a tyto informace byly ověřovány oproti dokladům vyžádaných od žalované. Poskytnuté informace byly zaznamenány do zákaznické karty žalované a byly ověřeny doklady uvedenými v části zákaznické karty nazvané„ Ověřené dokumenty“, mezi které patří zejména pracovní smlouva na dobu neurčitou od 1. 6. 2017, výplatní pásky za poslední 3 měsíce předcházející žádosti o poskytnutí zápůjčky (za měsíce 8, 9 a [číslo]).

14. Žalovaná byla povinna splácet dluh částkou 623 Kč týdně, s úrokem 29 % ročně, v celkem 60 splátkách, poslední splátka dne 5. 2. 2019, zaplatila však toliko částku 24 139,18 Kč (tvrzení žalobce, které nebylo zpochybněno).

15. Pohledávka vyplývající z výše uvedené smlouvy, včetně příslušenství, se všemi právy s ní spojenými, byla ze strany společnosti [právnická osoba] postoupena na základě Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 20. 1. 2020 žalobci jako novému věřiteli, a to s účinností ke dni 20. 1. 2020 (důkaz: Smlouva o postoupení pohledávek, Příloha č. 1 Smlouvy o postoupení pohledávek – strana č. 52 ze Seznamu postoupených pohledávek).

16. Ke kapitalizovanému úroku ve výši 2 254,65 Kč soud uvádí, že se jedná o úrok ve výši 29 % ročně počítaný z dlužné jistiny ve výši 7 892,17 Kč od 6. 2. 2019, tj. od marného uplynutí lhůty pro úhradu poslední splátky dle splátkového kalendáře, do 20. 1. 2020.

17. Ke kapitalizovanému úroku z prodlení ve výši 742,23 Kč soud uvádí, že se jedná o zákonný úrok z prodlení ve výši 9,75 % ročně počítaný z dlužné jistiny ve výši 7 892,17 Kč od 13. 2. 2019, tj. od marného uplynutí týdenní (sedmidenní) lhůty pro úhradu poslední splátky dle splátkového kalendáře, do 20. 1. 2020.

18. Právní hodnocení společné pro oba nároky:

19. Soud dospěl k závěru, že žalobce a žalovaná uzavřeli v tom kterém případě smlouvu o spotřebitelském úvěru ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, ve spojení s § 2395 občanského zákoníku. V dané věci se jedná o spotřebitelský úvěr dle ust. § 2 odst. 1 cit. zákona, když se jedná o úvěr poskytovaný spotřebiteli. Právní předchůdce žalobce byl osobou poskytující úvěr v rámci své podnikatelské činnosti (viz. ust. § 7 cit. zákona).

20. Podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“) platí, že:„ (1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. (2) Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“. Podle § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru platí:„ (1) Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. (2) Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.“. (3) Změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.“.

21. Z uvedeného je zřejmé, že věřitel poskytne spotřebiteli úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet, jinak je smlouva neplatná.

22. Soud z tohoto důvodu zkoumal otázku posouzení úvěruschopnosti ze strany věřitele z úřední povinnosti. Věřiteli je uložena před uzavřením smlouvy o úvěru povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, přičemž při této činnosti je povinen vynaložit odbornou péči. Tato činnost představuje kvalifikovanou činnost profesionála v příslušném oboru, jejímž obsahem je individuální posouzení konkrétní situace každého jednotlivého spotřebitele žádajícího o úvěr. Jedná se o institut, jehož smyslem je odpovědný přístup věřitelů, kteří mají předem pečlivě posoudit schopnost spotřebitele nabízený spotřebitelský úvěr splácet a v případě, že je výsledek posouzení úvěruschopnosti negativní, spotřebitele nezadlužovat. Primárním cílem je ochrana spotřebitele před neúměrným zadlužováním, sekundárně je chráněn i věřitel před vznikem v budoucnu nedobytných pohledávek. V neposlední řadě je pak chráněna společnost jako celek před různými sociopatologickými jevy (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

23. Soud se nejprve z úřední povinnosti zabýval tím, zda žalobce jakožto poskytovatel spotřebitelského úvěru (žalovaná vystupovala coby spotřebitel - § 419 občanského zákoníku) splnil svou povinnost řádně posoudit úvěruschopnost žalované ve smyslu § 86 zákona o spotřebitelském úvěru.

24. Soud dospěl k závěru, že žalobce řádně neposoudil úvěruschopnost spotřebitele - žalované na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Žalobce porušil svoji povinnost poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

25. Judikatura zastává názor, že vycházet při posouzení úvěruschopnosti jen z databáze dlužníků je nedostatečné pro řádné ověření úvěruschopnosti (viz např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1704/2019, sp. zn. 20 Cdo 3180/2018, rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Na tomto místě soud může poukázat na úvahu Nejvyššího soudu vyjádřenou například v usnesení sp. zn. 20 Cdo 1704/2019:„ Jak uvedl i sám Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 20. března 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018, klíčová je nepochybně i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace. Mezi tyto lze řadit rovněž soukromé databáze typu SOLUS, BRKI (bankovní registr klientských informací) a NRKI (nebankovní registr klientských informací), které by však neměly být využívány jako základní či dokonce jediný informační zdroj, neboť poskytují informace jen o těch spotřebitelích, kteří neplní své povinnosti vůči subjektu, jenž je zapojen do činnosti daného registru. Informace ze shora specifikovaných registrů (databází) tak nemusí být vždy kompletní. Použití informací z těchto databází není obligatorní, pokud je věřitel schopen doložit, že úvěruschopnost prověřil jinak, jako tomu bylo v právě posuzované věci.“.

26. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je však i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 3225/2015, použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.). Pouhé doplnění čísel do formuláře žalobkyně k hodnocení klienta, aniž je zřejmé, na základě čeho a jak byly tyto údaje získány, nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení s odbornou péčí na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 konstatoval:„ …odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka …“. Nejvyšší soud v usnesení sp. zn. 20 Cdo 3180/2018 konstatoval:„ …věřitel nedostojí povinnosti stanovené zákonem o spotřebitelském úvěru (nepostupuje s odbornou péči při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nepodloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho poměrech; nic na tom nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků“.

27. Soud dospěl k závěru, že věřitel nedostatečně vyhodnocoval úvěruschopnost žalovaného, tudíž smlouva je neplatná, a to absolutně (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 3180/2018, rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 či nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18). Žalobce nepředložil jediný doklad o příjmové či výdajové stránce žalovaného v době sjednávání úvěrové smlouvy. Žalobce nepředložil žádné podklady, z kterých by se vůbec mohl podávat obraz o osobních, majetkových a výdělkových poměrech žalovaného v době sjednávání úvěru. Žalobce, resp. tehdejší věřitel, se spolehl na tvrzení uvedená žalovaným. To je ale nedostatečné (k tomu viz např. Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, Ústavní soud v nálezu ze dne 26. února 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39). Pouhé doplnění údajů do formuláře věřitele k hodnocení klienta, aniž je zřejmé, na základě čeho a jak byly tyto údaje získány, nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení s odbornou péčí na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací.

28. Věřitel nesplnil svou povinnost stanovenou mu zákonem, posouzení úvěruschopnosti řádně neprovedl, neboť toto posouzení proběhlo víceméně formálně, bez náležitých a dostatečných podkladů. Soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru je absolutně neplatná podle § 588 občanského zákoníku pro nedostatečné zkoumání úvěruschopnosti žalovaného ze strany žalobce.

29. V případě porušení povinnosti posouzení úvěruschopnosti spotřebitele není neplatnost za těchto okolností uzavřené úvěrové smlouvy stanovena jen na ochranu úvěruneschopného spotřebitele, ale také společnosti jako celku, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i věřitele, v jehož zájmu bezesporu je, aby byl úvěr řádně splácen, aby tohoto byl zavázaný spotřebitel schopen. Řádné splnění povinnosti odborného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele tak chrání i pozici samotných věřitelů, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Veřejnoprávní souvislosti porušení povinnosti poskytovatele úvěru dostatečně zjišťovat poměry spotřebitele (kdy se poskytovatel dopouští správního deliktu, pokud nepostupuje s odbornou péčí) byly nedávno připomenuty i v rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18. V uvedeném nálezu dokonce Ústavní soud při zdůrazněném významu a důležitosti předmětné povinnosti poskytovatele zabývat se úvěruschopností spotřebitele dospěl k závěru, že obecné soudy by měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit.

30. Nutnost aplikovat ustanovení obecně závazných právních předpisů o absolutní neplatnosti platí i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb. – viz např. rozsudek KS v Praze z 12. prosince 2019 sp. zn. 27 Co 221/2019, rozsudek Okresního soudu ve Zlíně z 25.2.2020 sp. zn. 38 C 25/2020 (dostupný na ASPI) a nález Ústavního soudu z 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18 Ústavní soud totiž v nálezu konstatoval:„ …Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná. Nedostatečné zjištění poměrů dlužníka má i veřejnoprávní souvislosti. Nejvyšší správní soud posuzoval kasační stížnost obchodní společnosti (srov. jeho rozsudek z 1. 4. 2015 č. j. 1 As 30/2015-39) poskytující spotřebitelské úvěry a při výkladu § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, účinného do 30. 11. 2016 (když obsahově obdobná úprava je zakotvena i v § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů, tedy pro účely tohoto výkladu lze vycházet z toho, že se právní úprava nezměnila) …“. Ostatně koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv jako nedostatečnou ochranu spotřebitelských práv shledává i judikatura Ústavního soudu, kdy v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bylo uvedeno, že koncepce relativní neplatnosti spotřebitelských smluv by byla nesouladnou s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, kdy v soukromém právu uplatňovaná zásady autonomie vůle musí být korigována zásadou ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele). Absolutní neplatnost aproboval z ústavněprávních hledisek Ústavní soud u např. v usnesení sp. zn. II. ÚS 1176/21.

31. Soudní dvůr EU rozhodl o výkladu ustanovení směrnice 2008/48/ES na základě předběžné otázky položené českými soudy, byl rozsudek ze dne 5. března 2020 ve věci C -679/18, [anonymizováno] Soudní dvůr došel k závěru, že stejně tak, jako musí vnitrostátní soud zkoumat z úřední povinnosti, zda byla při uzavírání smlouvy o spotřebitelském úvěru dodržena informační povinnost, musí také z úřední povinnosti zkoumat, zda byla splněna povinnost věřitele předem posoudit úvěruschopnost spotřebitele, stanovená v článku 8 směrnice. Z odůvodnění rozsudku vyplývá, že současné doslovné znění § 87 odst. 1 druhé věty zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, je v rozporu s právem Evropské unie Soudní dvůr rozhodl, že články 8 a 23 směrnice 2008/48/ES musí být vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Soudní dvůr dále poukázal na ustálenou judikaturu k tzv. nepřímému účinku směrnic. Podle ní jsou vnitrostátní soudy při použití vnitrostátního práva povinny vykládat vnitrostátní právo v co největším možném rozsahu ve světle znění a účelu směrnice, aby dosáhly výsledku, který směrnice sleduje. Tato povinnost konformního výkladu vnitrostátního práva je vlastní systému Smlouvy o fungování Evropské unie v tom, že umožňuje, aby vnitrostátní soudy v rámci svých pravomocí zajistily plnou účinnost unijního práva při rozhodování o sporech, které jim byly předloženy. [obec] konformního výkladu vyžaduje, aby vnitrostátní soudy učinily vše, co spadá do jejich pravomoci, s tím, že vezmou v úvahu veškeré vnitrostátní právo a použijí metody výkladu jím uznané, aby zajistily plnou účinnost dotčené směrnice a došly k výsledku, který by byl v souladu s jejím cílem; Vnitrostátní soudy, včetně soudů rozhodujících v posledním stupni, musí případně změnit ustálenou vnitrostátní judikaturu, vychází-li z výkladu vnitrostátního práva, který s cíli směrnice není slučitelný. Soudní dvůr konstatoval, že předkládající soud nemůže při rozhodnutí ve věci platně dospět k závěru, že dotčená vnitrostátní ustanovení nelze vyložit v souladu s unijním právem, pouze z důvodu, že byla vyložena českými soudy ve smyslu, který není s unijním právem slučitelný. Předkládajícímu soudu tedy přísluší zajistit plný účinek směrnice 2008/48/ES tím, že na základě své vlastní pravomoci případně výklad českých soudů neslučitelný s unijním právem nepoužije.

32. Dle ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru soud vycházel z toho, že žalobce svoji povinnost dle ust. § 86 cit. zákona nesplnil. Soud tedy při užití cit. ustanovení dospěl k závěru, že smlouva uzavřená mezi účastníky je absolutně neplatná. Podle ust. § 2991 občanského zákoníku platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

33. Žalobci tak nevzniklo a nelze mu přiznat právo na jakékoliv plnění z titulu smlouvy. Pokud tedy žalobce poskytl žalovanému nějakou částku, jednalo se na straně žalovaného o plnění, které přijal z neplatného právního důvodu. Proto je žalovaný povinen vrátit právě tuto částku, sníženou o dosavadní platby.

34. Dále konkrétně k nároku 1 35. V zákaznické kartě z 5. 4. 2018 je uveden čistý příjem žadatele 16 150 Kč a odhadované měsíční výdaje 23 250 Kč. Z toho plyne, že žalovaná nemohla řádně splácet, když její výdaje převyšovaly doložené příjmy. Sice je v Zákaznické kartě uvedeno další čisté příjmy domácnost 45 020 Kč, ale ty nejsou specifikovány a nebyly ani doloženy, ověřeny (byl ověřován jen příjem z pracovní smlouvy třemi výplatními páskami). Nebyl ověřován výpis z bankovního účtu, i když je v zákaznické kartě zatrženo, že žalovaná má účet u banky. Nebyly ani ověřovány výdaje, včetně nájmu. Žalovaná v Zákaznické kartě uvedla, že má dvě vyživované povinnosti. Navíc druhá půjčka (5. 4. 2018) byla poskytnuta žalované již v době, kdy žalovaná nesplácela řádně první půjčku od stejného věřitele, což bylo věřiteli známo (viz i kolonka v Zákaznické kartě„ Interní splátky PF“: 2 804 Kč – vytloukání„ klínu klínem“.

36. Z toho všeho plyne, že věřitel porušil povinnost dle § 86 odst. 1 poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Proto je absolutně neplatná smlouva.

37. Žalované poskytnuto 25 000 Kč a splatila 13 465,82 Kč (viz č. l. 19 verte a důkaz Tabulkou umoření), tedy soud žalobě vyhověl co do rozdílu – 11 534,18 Kč.

38. Žalobce neprokázal doručení oznámení o postoupení pohledávek a předžalobní výzvy k plnění žalované, jelikož podací lístek je důkazem jen o odeslání, nikoli o doručení. Ze skutečnosti, že žalobce odeslal písemnost žalované, ještě neplyne jejich doručení žalované. Vyvratitelná domněnka zakotvená v § 573 o. z. platí jen v případě, že zásilka adresátovi prokazatelně došla, což dovodila i soudní praxe (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 9. 2019 sp. zn. I. ÚS 1390/19). Nejedná se tedy o domněnku dojití písemnosti, která nebyla adresátovi prokazatelně doručena, ale byla prokazatelně odeslána - viz zákonná dikce„ došlá zásilka“ (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 8. 2019 sp. zn. II. ÚS 2403/19). Ze soudní praxe obdobně i např. usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 7 Cmo 89/2017 ze dne 13. 12. 2018 a z tzv. komentářové literatury srov. obdobně např. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1-654), 2. vydání, 2022, s. 1830 - 1831: E. Dobrovolná.

39. Proto soud musel zamítnout i smluvní nárok a i kapitalizovaný úrok z prodlení (totiž žalobce při něm vychází z uzavření smlouvy, a od data smluvního dovozuje počátek prodlení, proto je nutné zamítnout i příslušný úrok z prodlení od 21. 1. 2020 (viz výrok I.) Prodlení žalované nastalo až od doručení žaloby žalované, k čemuž došlo 7. 3. 2022 do DS, proto 8. 3. 2022 měla žalovaná povinnost plnit a od 9. 3. 2022 je žalovaná v prodlení.

40. Dále konkrétně k nároku 2 41. V zákaznické kartě z 12. 12. 2017 je uveden čistý příjem žadatele 15 500 Kč a odhadované měsíční výdaje 18 100 Kč. Z toho plyne, že žalovaná nemohla řádně splácet, když její výdaje převyšovaly doložené příjmy. Sice je v Zákaznické kartě uvedeno další čisté příjmy domácnost 35 850 Kč, ale ty nejsou specifikovány a nebyly ani doloženy, ověřeny (byl ověřován jen příjem z pracovní smlouvy třemi výplatními páskami). Nebyl ověřován výpis z bankovního účtu, i když je v zákaznické kartě zatrženo, že žalovaná má účet u banky. Nebyly ani ověřovány výdaje, včetně nájmu. Žalovaná v Zákaznické kartě uvedla, že má dvě vyživované osoby.

42. Z toho všeho plyne, že věřitel porušil povinnost dle § 86 odst. 1 poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Proto je absolutně neplatná smlouva.

43. Žalované poskytnuto 20 000 Kč a splatila 24 139,18 Kč (viz č. l. 19 verte a důkaz Tabulkou umoření), tedy zaplatila více, než jí původní věřitel poskytl, a proto je nutné v plném rozsahu nároku 2 žalobu zamítnout.

44. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 občanského soudního řádu tak, že žádnému z účastníků náhradu nákladů řízení nepřiznal. Žalovaná sice byla ve sporu úspěšnější, a žalobce by tak byl povinen nahradit jí náklady řízení, avšak dle obsahu spisu žalované žádné náklady nevznikly. Proto soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku IV. tohoto rozsudku.

45. Co se týká výroku V., platí toto. Žalobce zaplatil soudní poplatek ve výši 1 080 Kč za návrh na vydání elektronického platebního rozkazu. Elektronický platební rozkaz nebyl vydán (kvůli tomu, že žalobce neuvedl potřebná skutková tvrzení). Zákon [číslo] Sb., o soudních poplatcích (dále jako„ poplatkový zákon“) stanoví v položce 2 bodu 2 Sazebníku, že pokud nebyl vydán elektronicky platební rozkaz,„ doměří“ soud poplatek podle položky 1 (v nynějším případě jde o doplatek ve výši 270 Kč, jelikož poplatek podle položky 1 bodu 1. písm. b) Sazebníku činil 1 350 Kč). To znamená, že žalobce (a poplatník zároveň) ztratil výhodu„ slevy“ na poplatku. Soud proto uložil žalobci povinnost zaplatit rozdíl v soudním poplatku 270 Kč.

Poučení