47 C 29/2020 - 326

Rubrum

Městský soud v Brně rozhodl předsedou senátu JUDr. Radkem Malenovským jako samosoudcem ve věci žalobce:Česká republika - [Jméno žalobce], IČO: [IČO žalobce] sídlem [Adresa žalobce] proti žalovanému:[Jméno žalovaného]., IČO: [IČO žalovaného] sídlem [Adresa žalovaného] zastoupený advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] o zaplacení 2 706 570 Kč s příslušenstvím - bezdůvodné obohacení takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 2 252 902 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 608 053 Kč od 16. 5. 2019 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 69 800 Kč od 1. 9. 2019 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 1 220 333,66 Kč od 1. 9. 2019 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 334 670,7 Kč od 1. 2. 2020 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Zamítá se žaloba v části požadavku na zaplacení částky 453 668 Kč, úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 462 727,34 Kč od 1. 9. 2019 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 10 985,3 Kč za dobu od 1. 2. 2020 do zaplacení.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 8 320 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

IV. Žalovaný je povinen zaplatit České republice – Městskému soudu v Brně na soudním poplatku za žalobu částku 112 646 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

V. Žalovaný je povinen zaplatit České republice – Městskému soudu v Brně na náhradě nákladů řízení vzniklých státu částku 17 828 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

VI. Žalobce je povinen zaplatit České republice – Městskému soudu v Brně na náhradě nákladů řízení vzniklých státu částku 3 914 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

I. Předmět řízení

1. Žalobce (po částečném zpětvzetí žaloby) požadoval po žalovaném zaplatit částku 2 706 570 Kč se zákonným úrokem z prodlení (specifikovaným v podání z 23. 3. 2021 na č. l. 108 – srov. též usnesení o částečném zastavení řízení ze dne 25. 3. 2021 č. j. 47 C 29/2020-111), a to za užívání pozemků ve vlastnictví žalobce žalovaným bez právního titulu v době od 1. 1. 2017 do 31. 12. 2019 (dále též jako „rozhodné období“). Konkrétně šlo o pozemky parc. č. 1006/3 (žalobce požaduje zaplatit náhradu za užívání výměry 2 716 m2 žalovaným, přičemž celkem má pozemek parc. č. 1006/3 výměru 4 363 m2), 1006/7 (1 658 m2), 1006/8 (874 m2), 1006/9 (1 426 m2) a 1006/11 (402 m 2), vše katastrální území [adresa] (dále též jako „sporné pozemky“).

2. Žalovaný navrhl žalobu zamítnout původně s tvrzením o absenci aktivní legitimace na straně žalobce, jelikož (dle žalovaného) výlučným vlastníkem sporných pozemků byl i nadále je spolek [právnická osoba]. (IČ: [IČO]) [dále též jako „[Anonymizováno]“]; nicméně na konci řízení již vlastnické právo žalobce ke sporným pozemkům nerozporoval (kvůli výsledku řízení o určení vlastnického práva ke sporným pozemků v neprospěch [Anonymizováno] – viz text dále). Dále žalovaný navrhl žalobu zamítnout z důvodu, že žalovaný sporné pozemky neužíval bez právního důvodu, nýbrž je užíval jako nájemce na základě nájemní smlouvy uzavřené v roce 1998 se spolkem [Anonymizováno] jakožto pronajímatelem (k tomu srov. mj. bod 6 odůvodnění tohoto rozsudku).

II. Skutková zjištění

3. Z důkazů soud zjistil následující skutečnosti.

4. Žalobce byl v rozhodném období výlučným vlastníkem sporných pozemků, tj. pozemků parc. č. [Anonymizováno] (celková výměra 4 636 m2), 1006/7 (1 658 m2), 1006[Anonymizováno]8 (874 m2), [Anonymizováno]/9 (1 426 m2) a [Anonymizováno] (402 m 2), vše zapsáno na LV č. [hodnota], obec [adresa], katastrální území [adresa] (důkazy: výpis z katastru nemovitostí k datu 13. 2. 2020; Identifikace parcel s datem 19. 5. 20000; Knihovní vložka 279, včetně Zápisu; dále srov. řízení vedené u Obvodního soudu pro [adresa] pod sp. zn. 31 C 230/2017-209 níže reprodukované). Žalobce ostatně byl i zapsán jako výlučný vlastník sporných pozemků v katastru nemovitostí mj. ke dni 1. 1. 2010 (důkaz: výpis z katastru nemovitostí k datu 1. 1. 2010) a též po celou rozhodnou dobu (tj. od 1. 1. 2017 až 31. 12. 2019) [viz např. nesporné tvrzení účastníků na str. 4 dole protokolu o jednání z 21. 7. 2023 či důkaz výpisem z katastru nemovitostí k datu 1. 1. 2017].

5. Ostatně žalobce rozporoval (nadto jen původně) vlastnictví žalobce sporných pozemků s odůvodněním, že jejich vlastníkem je výlučně [Anonymizováno]. Neprávnost tohoto právního názoru žalovaného byla vysvětlena v již pravomocně skončeném řízení. V soudním sporu mezi žalobcem a [Anonymizováno] o určení vlastnictví sporných pozemků byla – rozsudkem Obvodního soudu pro [adresa] ze dne 19. 10. 2022 č. j. 31 C 230/2017-209 - zamítnuta žaloba spolku [Anonymizováno] na určení, že [Anonymizováno] je vlastníkem (mj.) sporných pozemků. Citovaný rozsudek obvodního soudu byl potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 23. 3 2023 č. j. 20 Co 41/2023-248, dovolání [Anonymizováno] bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2023 sp. zn. 22 Cdo 2095/2023 a ústavní stížnost [Anonymizováno] byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná usnesením Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2024 sp. zn. III. ÚS 75/24. Tamní žalobce [Anonymizováno] argumentoval jako nynější žalobce p-původně v nynějším řízení – tj. že Svazu pro spolupráci s armádou ([Anonymizováno]) svědčilo z hospodářské smlouvy právo trvalého užívání sporných pozemků podle §§ 879c a 879d zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinného do 31. 12. 2013 (dále jako „obč. zák.“), které se transformovalo na vlastnické právo a přešlo na [Anonymizováno]. Obecné soudy žalobě nevyhověly z důvodu, že právo trvalého užívání pozemků bylo spjato se subjektem, jemuž toto právo svědčilo z hospodářské smlouvy, tedy se [Anonymizováno] (IČ [Anonymizováno]), nesvědčilo proto [Anonymizováno] a (v souladu s mj. judikaturou) ani nemohlo přejít na třetí osobu, tj. na [Anonymizováno]; právo trvalého užívání sporných pozemků tak zaniklo současně se zánikem organizace [Anonymizováno] (jíž byly původně sporné pozemky předány k trvalému užívání), pročež se ani nemohlo transformovat na vlastnické právo. Všechna 4 citovaná soudní rozhodnutí (vydaná ve věci sp. zn. 31 C 230/2017) jsou účastníkům tohoto řízení známa (srov. např. přednes žalovaného na str. 2 protokolu o jednání z 6. 9. 2024; navíc byla i účastníkům při jednání v tomto řízení předložena k nahlédnutí). Soud z nich v tomto řízení vychází a souhlasí s nimi, a to i ve smyslu § 135 odst. 2 věta druhá o. s. ř. (dle § 135 o. s. ř. odst. 2 o. s. ř.: „Jinak otázky, o nichž přísluší rozhodnout jinému orgánu, může soud posoudit sám. Bylo-li však o takové otázce vydáno příslušným orgánem rozhodnutí, soud z něho vychází.“). Ostatně žalovaný na konci řízení – patrně pod tíhou faktu, že [Anonymizováno] se svým právním názorem o svém vlastnictví sporných pozemků neuspěl ani před Ústavním soudem - rezignoval na svoji původní procesní obranu o absenci žalobcovy aktivní legitimace a při soudním jednání dne 6. 9. 2024 uvedl, že nezpochybňuje vlastnické právo žalobce ke sporným pozemkům.

6. Spolek [Anonymizováno] dne 30. 6. 1998 uzavřel s žalovaným jako nájemcem písemnou nájemní smlouvu, na základě které [Anonymizováno] jako pronajímatel přenechal žalovanému jako nájemci do užívání (ze sporných pozemků) pozemek parc. č. 1006/7, 8, 9 a 11 na dobu neurčitou za roční nájemné ve výši 20 000 Kč (důkaz touto nájemní smlouvou). Písemným dodatkem ze dne 9. 9. 1998 k citované nájemní smlouvě spolek [Anonymizováno] přenechal do užívání žalovanému (ze sporných pozemků) i jednu třetinu (zbývajícího sporného) pozemku parc. č. 1006/3, která přímo sousedí s budovou ve vlastnictví žalovaného (tj. s budovou žalovaného postavenou na pozemku parc. č. 1006/8), a to za roční nájemné ve výši 6 000 Kč (důkaz dodatkem ze dne 9. 9. 1998).

7. Žalovaný uzavřel s [Anonymizováno] [Anonymizováno] dne 20. 12. 1991 písemnou smlouvu, na základě které [právnická osoba] vydal žalovanému na dobu neurčitou souhlas k trvalému vjezdu do objektu areálu postaveného na parcele č. [Anonymizováno], a to ve smyslu průjezdu vrátnicí na pozemek, v reakci na rozdělení areálu ke dni 1. 5. 1991 (důkaz citovanou smlouvou).

8. Spolek [Anonymizováno] dne 29. 6. 2001 požádal Ministerstvo financí o změnu práva trvalého užívání na vlastnictví podle § 879c a násl. obč. zák. i ve vztahu ke sporným pozemkům, a to s odůvodněním, že mu svědčí právo trvalého užívání na základě hospodářské smlouvy ze dne 29. 7. 1966 (č. j. Fin 3 – SM 154/65) o odevzdání národního majetku do trvalého užívání subjektu [Anonymizováno] [Anonymizováno] podle § 70 hospodářského zákoníku (důkaz touto žádostí ze dne 25. 6. 2001).

9. Spolek [Anonymizováno] dne 27. 12. 2007 odeslal [Anonymizováno] žádost o další úpravu právního vztahu mj. ke sporným pozemkům na základě § 1 zákona č. 1/2007 Sb., a to s odůvodněním, že [Anonymizováno] je vlastníkem mj. sporných pozemků, jelikož na něj přešlo právo trvalého užívání podle § 70 odst. 1 zákona č. 109/1964 Sb. (důkaz touto žádostí s podacím lístkem). Ministerstvo financí spolku [Anonymizováno] potvrdilo dne 7. 1. 2008, že uvedenou žádost obdrželo dne 31. 12. 2007 (důkaz Potvrzením o přijetí žádosti ze dne 7. 1. 2008).

10. Mezi účastníky bylo (ve smyslu § 120 odst. 3 o. s. ř.) nespornou skutečností (viz str. 2 a 3 protokolu o jednání z 21. 7. 2023), že po celé rozhodné období žalovaný užíval sporné pozemky v následujícím rozsahu a následujícím způsobem (užívání): A) část pozemku parc. č. 1006/3 o 298 m 2 (viz část pozemku o výměře 298 m2 vymezená žalobcem na ortofotomapě označené jako „důkaz č. [hodnota]“, č. l. spisu 89) – užíváno žalovaným jako příjezdová cesta k jeho stavbám, B) část pozemku parc. č. 1006/3 o 511 m 2 (viz důkaz žalobcem označený jako „důkaz č. 13a“, přiložený žalobcem k podání z 16. 11. 2020, a to konkrétně část vyšrafovaná červeně, nacházející se vedle budovy nacházející se na pozemku parc. č. 1006/8) – užíváno podnájemcem [adresa], kterému pozemek žalovaný svěřil k užívání k realizaci podnikatelské činnosti [adresa] (viz důkaz podnájemní smlouvou ze dne 29. 4. 2015 uzavřenou mezi žalovaným a [adresa], a dvě fotografie s datem 2. 4. 2019, to vše přiložené žalobcem k podání z 7. 10. 2020 nacházejícím se na číslo listu spisu 49), C) část pozemku parc. č. [Anonymizováno][Anonymizováno] o 495 m2 - užíváno žalovaným jako parkoviště (viz ostatně i např. důkaz žalovaného přiložený k jeho podání z 2. 12. 2020 označený jako „měření plochy části pozemku par. č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno]“, na č. l. 64; důkaz žalobce označený jako důkaz č. 13b, přiložený žalobcem k podání z 16. 11. 2020 na č. l. spisu 58; důkaz žalobce označený jako „důkaz č. [hodnota]“, nacházející se na č. l. spisu 75, přiložený žalobcem k podání z 30. 12. 2020 na č. l. spisu 73; důkaz označený žalobcem jako “důkaz č. [hodnota]”, nacházející se na č. l. spisu 88, přiložený žalobcem k podání z 25. 1. 2021)[Anonymizováno] D) pozemek parc. č. [Anonymizováno] - 1 658 m2 – užíván žalovaným k parkování automobilů, E) pozemek parc. č. [Anonymizováno] - 874 m2 – užíván žalovaným formou zastavění stavbou ve vlastnictví žalovaného (stavba bez čísla popisného), F) pozemek parc. č. [Anonymizováno] - 1 426 m2 - užíván žalovaným formou zastavění stavbou ve vlastnictví žalovaného (stavba č. p. [Anonymizováno]), G) pozemek parc. č. [Anonymizováno] - 402 m2 - užíván žalovaným k parkování automobilů (viz i důkaz žalobcem označený jako 14, 14a, 14b – přiložené k podání žalobce z 16. 11. 2020, č. l. 58).

11. Nicméně stran pozemku parc. č. 1006/3 soud dokazováním – tj. znaleckým posudkem Ing. [jméno FO] ze dne 26. 2. 2024 č. [č. účtu] (č. l. 216 a násl., zejména str. 8 posudku a příloha č. [hodnota] znaleckého posudku) - zjistil, že žalovaný neužíval 495 m2, nýbrž jen 489 m2. Proto soud vycházel ze zjištění, že žalovaný užíval v rozhodném období (z příslušné části pozemku parc. č. 1006/3) jen výměru 489 m2. Žaloba tak je nedůvodná co do požadavku na bezdůvodné obohacení za užívání pozemku parc. č. 1006/3 v rozsahu 57 m2 (výpočet : žalobcem tvrzených 546 m2 mínus znalcem zjištěných 489 m2 skutečného užívání žalovaným). Ve smyslu § 120 odst. 3 o. s. ř. shodná tvrzení účastníků nejsou pro soud závazná potud, že by skutečnosti, kterých se tato tvrzení týkají, nemohl učinit předmětem dokazování (srov. § 120 odst. 3 o. s. ř. : “Soud může též vzít za svá skutková zjištění shodná tvrzení účastníků.”; obdobně v tzv. komentářové literatuře srov. kupř.: 1) Občanský soudní řád I, II, 1. vydání, [právnická osoba]. Beck, 2009, s. 859 - 874: J. Bureš; 2) Občanský soudní řád, 3. vydání, [právnická osoba]. Beck, 2021, s. 610 - 616: M. Hromada).

12. Tudíž soud dospěl ke skutkovému zjištění (aplikací § 120 odst. 3 o. s. ř., ve spojení se znaleckým posudkem Ing. [jméno FO] zejména co do specifikace výměry 489 m2 versus 495 m2), že žalovaný užíval v rozhodném období ze sporných pozemků celkem výměru 5 658 m2 [výpočet = 298 + 511 + 489 + 1 658 + 874 + 1 426 + 402 (srov. i např. str. 26 znaleckého posudku)].

13. Žalobce dále požadoval po žalovaném náhradu za užívání pozemku parc. č. 1006/3 i ve výměře 340 m2 a 1 021 m2, ale žalobce neprokázal užívání této výměry žalovaným v rozhodném období, a to ani přes výzvu soudu dle § 118a o. s. ř. ze dne 21. 7. 2023 při jednání (viz str. 5 protokolu o jednání). Z těchto důvodů soud žalobci za tvrzené užívání tohoto sporného rozsahu pozemku parc. č. 1006/3 pro nedůvodnost ničeho nepřiznal. Konkrétně jde o nedůvodně zažalovanou výměru 340 m2 (viz důkaz označený žalobcem jako „důkaz č. [hodnota]“ na č. l. 90) a 1 021 m2 (viz důkaz označený žalobcem jako „důkaz č. [hodnota]“ na č. l. 91), ke kterým žalobce neunesl břemeno důkazní o tom, že by je v rozhodném období užíval žalovaný. Tento závěr o neunesení důkazního břemene na straně žalobce soud zdůvodňuje následovně.

14. Žalobce v reakci na výzvu soudu dle § 118a o. s. ř. uvedl, že spornou část pozemku parc. č. [Anonymizováno] o 340 m2 a 1 021 m2 užívá žalovaný nebo osoby na jeho straně – tj. společnosti [jméno FO] [Anonymizováno]., [právnická osoba], [právnická osoba]. a [Anonymizováno] s.r[Anonymizováno] (a že se o tom dozvěděl ústním sdělením [adresa] - podnájemce žalovaného ve vztahu k části pozemku parc. č. [Anonymizováno]). Žalobce navrhl důkazy k prokázání tohoto tvrzení v podobě soudního písemného dotazu na žalovaného, [adresa] a shora citované 4 obchodní korporace [viz podání žalobce z 10. 8. 2023, č. l. 147 verte]. Soud vyhověl všem těmto důkazním návrhům žalobce, ale ani písemnými sděleními těchto třetích osob ve smyslu § 128 o. s. ř. a vyjádřením žalovaného žalobce neprokázal tvrzení o užívání sporných částí 340 m2 a 1 021 m2. Žalovaný popřel vlastní užívání těchto částí pozemků parc. č. [Anonymizováno] v rozhodném období a rovněž popřel, že by v rozhodném období umožnil užívání výměry 340 m2 a 1 021 m2 předmětným obchodním korporacím [viz podání žalovaného z 11. 9. 2023 - č. l. 189; obdobně srov. vyjádření žalovaného na str. 2 protokolu o jednání z 26. 9. 2023 na č. l. 192]. Z písemného sdělení korporace [právnická osoba] (dle § 128 o. s. ř.) soud zjistil, že tato korporace neměla nikdy uzavřenou dohodu s žalovaným ohledně užívání pozemku parc. č. [Anonymizováno] a že ani o tom s žalovaným nejednala (viz sdělení z 31. 8. 2023 – č. l. 175). Z písemného sdělení korporace [právnická osoba] (ze dne 1. 9. 2023 – č. l. 177) soud zjistil, že tato korporace měla v rozhodném období uzavřenou podnájemní smlouvu s korporací [právnická osoba]., když smluvní vztah započal dne 14. 6. 2019 a předmětem smlouvy bylo užívání kanceláří a skladu na pozemku parc. č. 1006/9, přičemž tento smluvní vztah se netýkal pozemku parc. č. [Anonymizováno]. Z písemného sdělení obchodní korporace [právnická osoba] (ze dne 1. 9. 2023 – č. l. 180) soud zjistil, že tato korporace v rozhodném období neměla žádný smluvní vztah s žalovaným. Z písemného sdělení obchodní korporace [právnická osoba]. (ze dne 6. 9. 2023 – č. l. 182) soud zjistil, že tato korporace neměla v rozhodnou dobu uzavřenou smlouvu s žalovaným k užívání sporných částí pozemku parc. č. [Anonymizováno]. Z písemného sdělení [adresa] (ze dne 6. 9. 2023 – č. l. 184) soud zjistil, že [adresa] není nic známo o tom, že by žalovaný měl či neměl – se shora citovanými 4 obchodními korporacemi – smlouvu ohledně užívání sporných částí pozemku parc. č. 1006/3 a že mu není nic známo o tom, že by žalovaný těmto korporacím neformálně něco povolil ohledně jejich možnosti užívání. Po provedení těchto pěti písemných zpráv třetích osob ve smyslu § 128 o. s. ř. k důkazu žalobce uvedl, že nemá proti nim žádné námitky k jejich pravosti a pravdivosti (a že je bere na vědomí a nemá žádný jiný důkaz, kterým by prokázal opak – srov. str. 2 protokolu o jednání z 26. 9. 2023 na č. l. 192). Nadto soud provedl dokazování formou nahlížení i na sporné části pozemků parc. č. 1006/3 (tj. 1 021 m3 a 340 m2) prostřednictvím fotografií na www.mapy.cz při jednání (viz str. 2 až 4 protokolu o jednání z 30. 8. 2023 – č. l. 165), přičemž na fotografiích s datem 21. 6. 2017 i 18. 8. 2019 se nenachází nic vyložitelného ve smyslu užívání sporné části pozemků parc. č. 1006/3 žalovaným; ba spíše naopak, byl tam zaparkován zjevně nefunkční autobus s označením [Anonymizováno], vozidlo se stejným označením, byla tam i páska s logem [Anonymizováno] či vozidla s označením [Anonymizováno], což patrně ukazuje na jiný subjekt práva než na žalovaného, tedy na obchodní korporací [právnická osoba]. (ke korporaci [právnická osoba]. v dané lokalitě, srov. např. žalobcem předloženou smlouvu o nájmu nemovité věci č. [č. účtu] uzavřenou dne 11. 6. 2020 mezi žalobcem a [právnická osoba]., IČ [IČO] ve vztahu k přenechání pozemku par. č. 1006/12 a 1006/3 korporaci [právnická osoba]. k užívání).

15. Žalobce ani netvrdil a neprokázal (přes výzvu dle § 118a o. s. ř.), že by žalovaný v rozhodném období (či před rozhodným obdobím) oplotil pozemek p. č. 1006/3 a učinil tak pro žalobce nepřístupným spornou část pozemku parc. č. [Anonymizováno]/3 o výměře 1 021 m2 a 340 m2 (srov. výzvu dle § 118a o. s. ř. při soudním jednání dne 21. 7. 2023, str. 5 protokolu o jednání, č. l. 142). Žalobce uvedl, že oplocení bylo provedeno ze strany stavebníka a provozovatele areálu v podobě [Anonymizováno] [Anonymizováno], resp. [Anonymizováno] a toto tvrzení prokázal (důkazy: písemná žádost [Anonymizováno] ze dne 10. 2. 1967 k odboru výstavby ONV [adresa] o vydání rozhodnutí o uvedení objektů [Anonymizováno] v [Anonymizováno] do trvalého provozu; povolení odboru výstavby [Anonymizováno] [adresa] ze dne 3. 4. 1967 č. j. Výst.Jin.p. [Anonymizováno].; zápis o odevzdání a převzetí dokončených objektů [Anonymizováno] ze dne 25. 10. 1961; Sdělení odboru stavebního úřadu městské části [adresa] ze dne 2. 5. 2023 č. j. [č. účtu]). Zároveň žalobce uvedl, že majetek [Anonymizováno] (v souladu s pravomocným rozsudkem Obvodního soudu pro [adresa] ze dne 19. 10. 2022 č. j. 31 C 230/2017-209, bod 8. odůvodnění) – a tedy i stavba oplocení náležející [Anonymizováno] - přešel na [Anonymizováno], což však je jiný subjekt práva než žalovaný. Již z tvrzení žalobce proto plyne, že předmětné oplocení postavil jiný subjekt práva než žalovaný a že žalovaný není ani právní nástupce stavitele (a majitele) předmětného oplocení (viz zejména bod II. podání žalobce ze dne 10. 8. 2023, č. l. 147). Nadto soud odkazuje na text shora o věcech nacházejících se na sporné části pozemků parc. č. 1006/3 s logem jiného subjektu práva (viz [Anonymizováno]) než je žalovaný. Navíc žalobce uvedl, že k otázce uzamykatelnosti oplocení by se měl vyjádřit žalovaný (viz bod II. podání žalobce ze dne 10. 8. 2023, č. l. 147); žalovaný však uvedl, že v rozhodné době nijak neuzavíral ani nečinil nepřístupným spornou část pozemku parc. č. 1006/3 (viz podání žalovaného z 11. 9. 2023 na č. l. 189).

16. Mezi účastníky nebyla uzavřena smlouva ohledně užívání sporných pozemků o celkovém rozsahu 5 658 m2 v rozhodném období (nesporné mezi účastníky).

17. Žalovaný za užívání sporných pozemky v rozhodném období (tj. o celkovém rozsahu 5 658 m2) žalobci nic neuhradil (nesporné mezi účastníky).

18. Obvyklé nájemné je částkou, za jakou bylo možné stejné, resp. srovnatelné nemovitosti pronajmout v daném čase a lokalitě. Obvyklé nájemné sporných pozemků činilo v roce 2017 částku 11,30 Kč/m2/měsíc, 2018 částku 11,58 Kč/m2/měsíc a 2019 částku 11,83 Kč/m2/měsíc [důkaz: znalecký posudek soudem ustanoveným znalcem (z oboru ekonomika, oceňování nemovitých věcí) Ing. [jméno FO] ze dne 26. 2. 2024 č. 084056/2023 (zejména str. 25 a 26), který je na č. l. 216 až 251, přičemž přílohy k tomuto posudku jsou v přílohové složce spisu; srov. též důkaz výslechem tohoto znalce ze dne 4. 7. 2024 na zvukovém záznamu jednání].

19. Žalovaný sice původně rozporoval závěry znalce o výši obvyklého nájemného tím, že znalec oceňoval celý areál jako celek a nezohlednil, že na části sporných pozemků se nachází budovy ve vlastnictví žalovaného a že tak možnost pronájmu zatížených pozemků je ztížená (viz podání žalovaného ze dne 2. 4. 2024 na č. l. 266).

20. Tato námitka žalovaného však je nedůvodná. To již kvůli přesvědčivému vypořádání se s touto námitkou ze strany znalce (ze dne 17. 4. 2024 – č. l. 280). Totiž zastavění (jen) parcely č. 1006/8 o výměře 874 m2 a č. 1006/9 o výměře 1 426 m2 znalec ve skutečnosti zohlednil, a to zejména vhodným výběrem srovnávacích vzorků v podobě skutečně pronajatých pozemků, které jsou srovnatelné. U čtyř (z celkových šesti) znalcem užitých srovnávacích nájmů pozemků byly pozemky částečně zastavěny stavbami jiného vlastníka než vlastníka pozemku, tj. stavbami tamního nájemce (jak tomu přitom bylo i u sporných pozemků parc. č. 1006/8 a 9), a zároveň částečně nebyly zastavěné stavbami. Znalec přesvědčivě při výslechu vyložil, že se snažil v maximální možné míře nalézt srovnávací vzorky, které byly alespoň částečně také zastaveny stavbami jiného vlastníka než vlastníka pozemku a že právě proto aplikoval pro porovnání právě i 4 nájmy s pozemky současně částečně zastavěnými i částečně nezastavěnými stavbou jiného vlastníka.

21. U zbývajících dvou (z celkových 6) znalcem užitých srovnávacích vzorků sice absentoval pronajatý pozemek zastavěný stavbou jiného vlastníka než vlastníka pozemku (jde o srovnávané nemovitosti pod č. [hodnota] a 5 – srov. zejména str. 15, 16 a 25 posudku). Nicméně tento fakt znalec zohlednil racionálním koeficientem („k4 vybavenosti“) v tom smyslu, že tyto 2 srovnávací vzorky byly lepší (viz např. tabulka č. [hodnota] na str. 25 znaleckého posudku, tj. č. l. 240, a výslech znalce).

22. Zjištění výše obvyklého nájemného v daném místě a čase je otázkou skutkovou a obecně bývá úsudek o v místě a čase obvyklém nájemném založen na ceně užívacího práva srovnatelných nemovitostí; nelze-li porovnávací metody využít, musí soud, respektive znalec, nedostatek obdobných nemovitostí reflektovat a s ním se vypořádat (obdobně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 10. 2024 sp. zn. 28 Cdo 2388/2024, bod 10. odůvodnění). Znalci Ing. [jméno FO] se v tomto řízení zdařilo nalézt reprezentativní vzorek – tedy 6 - skutečně realizovaných nájmů srovnatelných pozemků (viz zejména str. 14 až 17 posudku, tj. srovnávací nemovitost č. [hodnota] až 6, a dále Přílohu č. [hodnota] posudku „Srovnávací nemovitosti – nájemní smlouvy“). Znalec tedy korektně aplikoval (i judikaturou preferovanou) porovnávací metodu.

23. Podle § 1a odst. 2 písm. a) vyhlášky č. 441/2013 Sb., k provedení zákona o oceňování majetku : „2) Postup určení obvyklé ceny zahrnuje a) výběr údajů do souboru pro porovnání s předmětem ocenění nejméně od 3 obdobných předmětů na základě kritérií podle druhu předmětu ocenění a jeho zvláštností ke dni ocenění…“. Znalcem zvolený vzorek 6 srovnatelných nemovitých věcí tak je - i optikou citované vyhlášky - pro určení obvyklé ceny nájmu dostatečný, reprezentativní (srov. ostatně v soudní praxi např. věc rozhodovanou v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2021 sp. zn. 20 Cdo 1816/2021, v níž nižší soudy znalcem zvolený vzorek tří srovnávaných nemovitých věcí zhodnotily za dostatečný pro určení obvyklé ceny spoluvlastnického podílu; srov. i věc rozhodovanou v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 10. 2024 sp. zn. 28 Cdo 2388/2024, v rámci které znalec do souboru pro porovnání vybral 3 srovnatelné vzorky – viz rozsudek Okresního soudu v [adresa] ze dne 5. 4. 2022 sp. zn. 8 [právnická osoba]/2015, bod 36. a 49. odůvodnění, dostupný např. na www.justice.cz).

24. Žalobce doručil žalovanému dne 30. 4. 2019 (poštou) výzvu k zaplacení náhrady za užívání pozemku parc. č. [Anonymizováno] a [Anonymizováno] v době od 1. 1. 2017 do 25. 4. 2019 v celkové výši 608 053 Kč, se splatností dne 15. 5. 2019 (důkaz touto výzvou ze dne 26. 4. 2019 s doručenkou).

25. Žalobce doručil dne 6. 8. 2019 žalovanému (do datové schránky jeho pr. zástupce) výzvu k zaplacení peněžité náhrady za užívání pozemků parc. č. [Anonymizováno] za dobu od 26. 4. 2019 do 31. 7. 2019 v celkové výši 69 800 Kč a dále za užívání pozemků parc. č. [Anonymizováno] (a parc. č. [Anonymizováno], která ale již není předmětem tohoto řízení pro částečné zpětvzetí žaloby) za dobu od 1. 1. 2017 do 31. 7. 2019 v celkové výši 2 764 718 Kč, se splatností dne 31. 8. 2019 [důkaz výzvou z 6. 8. 2019 a doručenkou a plnou mocí žalovanému ve vztahu k advokátovi [Jméno advokáta] ze dne 20. 2. 2015 (důkaz označený žalobcem jako „důkaz č. [hodnota]“)].

26. Žalobce doručil dne 16. 1. 2020 žalovanému (do datové schránky jeho pr. zástupce) výzvu k zaplacení náhrady za užívání všech sporných pozemků (a parc. č. [Anonymizováno], která není předmětem řízení pro částečné zpětvzetí žaloby) za dobu od 1. 8. 2019 do 31. 12. 2019 v celkové výši 390 791 Kč se splatností dne 31. 1. 2020 (důkaz výzvou z 16. 1. 2020 s doručenkou).

III. Závěr o skutkovém stavu

27. Soud přijal následující závěr o skutkovém stavu. Spolek [Anonymizováno] (jako pronajímatel) přenechal žalovanému (jako nájemci) do nájmu sporné pozemky (na základě nájemní smlouvy ze dne 30. 6. a 9. 9. 1998) na dobu neurčitou, tj. i na rozhodnou dobu. Spolek [Anonymizováno] nikdy nebyl vlastníkem sporných pozemků. Sporné pozemky v rozhodném období byly ve výlučném vlastnictví žalobce. Žalovaný užíval v rozhodném období (tj. od 1. 1. 2017 do 31. 12. 2019) sporné pozemky v rozsahu 5 658 m2 bez smlouvy uzavřené s žalobcem a žalovaný za takové užívání sporných pozemků žalobci nic neuhradil. Obvyklé nájemné u sporných nemovitostí činilo v roce 2017 částku 11,30 Kč/m2/měsíc, 2018 částku 11,58 Kč/m2/měsíc a 2019 částku 11,83 Kč/m2/měsíc.

IV. Právní posouzení zjištěného skutkového stavu

28. Zjištěný skutkový stav soud právně posoudil následovně. IV.

1. Bezdůvodné obohacení – protiprávní užití cizí hodnoty (§ 2991 odst. 2 o. z.) a aktivní legitimace 29. Soud zjištěný skutkový stav a žalobní nárok právně kvalifikoval jako závazek z titulu bezdůvodného obohacení. Podle § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jako „o. z.“) platí: „(1) Kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. (2) Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.“.

30. Bezdůvodné obohacení ve smyslu § 2991 a násl. o. z. představuje (mimosmluvní) závazek, jehož obsahem je povinnost toho, kdo se obohatil, vydat to, oč se obohatil, a jí korespondující právo toho, na jehož úkor k obohacení došlo, požadovat vydání předmětu bezdůvodného obohacení; aktivní věcná legitimace k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení svědčí subjektu, na jehož úkor bylo bezdůvodné obohacení získáno a v jehož majetkové sféře došlo ke zmenšení majetkových hodnot (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2021 sp. zn. 28 Cdo 1592/2021).

31. Jednou ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 odst. 2 o. z. je i protiprávní užití cizí hodnoty - tedy stav, kdy je cizí (mj. nemovitá) věc užívána subjektem odlišným od jejího vlastníka bez nájemní smlouvy či jiného obdobného právního titulu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu z 12. 4. 2021 sp. zn. 28 Cdo 493/2021, bod 11. odůvodnění, uveřejněný pod č. 8/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

32. V souzené věci v rozhodném období došlo - v prokázaném rozsahu užívání sporných pozemků (tj. 5 658 m2) - ke vzniku bezdůvodného obohacení na úkor žalobce, a to protiprávním užitím cizí hodnoty jako jedné ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 odst. 2 o. z. Totiž sporné pozemky byly v prokázaném rozsahu v zažalovaném období užívány : a) subjektem odlišným od vlastníka, kterým (mj. v rozhodném období) byl žalobce, a to b) bez nájemní smlouvy uzavřené s žalobcem a bez jiného právního titulu, který by opravňoval užívání sporných pozemků bez souhlasu jejich vlastníka (tj. žalobce), a c) žalobci (jako vlastníkovi) se za takové užívání sporných nemovitosti ničeho nedostalo.

33. Sice právnímu předchůdci žalobce, tj. [Anonymizováno] vzniklo na základě hospodářské smlouvy ze dne 29. 7. 1966 právo trvalého užívání sporných pozemků (nesporné mezi účastníky a srov. též rozhodnutí 3 obecných soudů a Ústavního soudu ve věci vedené v 1. stupni u Obvodního soudu pro [adresa] pod sp. zn. 31 C 230/2017). Nicméně právo trvalého užívání sporných pozemků zaniklo současně se zánikem organizace [Anonymizováno] (jíž byly sporné pozemky předány k trvalému užívání). Již z tohoto důvodu (zaniklé) právo trvalého užívání sporných pozemků ani nemohlo přejít na spolek [Anonymizováno]. Tato otázka ostatně byla již zodpovězena v řízení vedeném u Obvodního soudu pro [adresa] pod sp. zn. 31 C 230/2017 a soud z rozhodnutí soudů, včetně soudu Nejvyššího a Ústavního, vychází (viz např. § 135 odst. 2 věta druhá o. s. ř. , čl. 89 odst. 2 Ústavy a čl. 1 odst. 1 Ústavy v podobě principu právní jistoty jakožto součásti právního státu; srov. i bod 5. odůvodnění nynějšího rozsudku).

34. Pakliže právo trvalého užívání sporných pozemků na spolek [Anonymizováno] nepřešlo, je (už) pojmově vyloučeno, že by tomuto spolku vzniklo (z totiž neexistujícího práva trvalého užívání) oprávnění užívat sporné pozemky z titulu výpůjčky [ve smyslu zákona č. § 59 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb. (o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích)] s účinností od 1. 1. 2001 na dobu určitou 6 let, a následně z téhož titulu výpůjčky (v důsledku § 1 odst. 1 zákona č. 1/2007 Sb., kterým se upravují některé užívací vztahy k majetku České republiky) v době od 1. 1. 2007 do 1. 1. 2015. Koneckonců existenci výpůjčky žalovaný v tomto řízení ani netvrdil.

35. Je tak nabíledni, že spolek [Anonymizováno] neměl oprávnění nakládat se spornými pozemky, a pokud je přenechal nájemní smlouvou z roku 1998 k užívání žalovanému, šlo o protiprávní užití žalobcova vlastnictví (ve smyslu mj. § 2991 odst. 2 o. z.).

36. Je nevýznamné, jak žalobce svůj nárok právně kvalifikoval (žalobní nárok posoudil jako bezdůvodné obohacení vzniklé plněním bez právního důvodu); právní kvalifikace je věcí soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu z 19. 10. 2011 sp. zn. 31 Cdo 678/2009, uveřejněný pod č. 27/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či z 17. 7. 2019 sp. zn. 28 Cdo 509/2019). IV.

2. Pasivní legitimace – výklad a aplikace § 2994 o. z.

37. Dále vyvstala otázka věcné pasivní legitimace - tedy určení subjektu, který je povinen vydat (žalobci) bezdůvodné obohacení.

38. Prospěch při protiprávním užití cizí hodnoty vzniká tomu, kdo uživatelská oprávnění realizuje, aniž by za to čehokoliv hradil, a jehož majetkový stav se tudíž nezmenšil, ačkoli by se tak za obvyklých okolností stalo. K vydání bezdůvodného obohacení vzniklého následkem přenechání cizí věci k užívání (požívání) jinému neoprávněnou osobou je vůči jejímu vlastníku povinen především subjekt, který tuto nemovitost (či její část) přenechává třetí osobě k užívání (požívání) [zde by tak šlo o pronajímatele v podobě spolku [Anonymizováno]]. Nicméně podle ustanovení § 2994 o. z. v uvedených případech může vlastník věci požadovat vydání bezdůvodného obohacení nejen po subjektu, který nemovitost neoprávněně přenechal jinému k užívání (zde po spolku [právnická osoba]), nýbrž i po jejím koncovém, tj. faktickém uživateli, tedy zde po žalovaném, není-li tento v dobré víře (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2021 sp. zn. 28 Cdo 493/2021, a ze dne 23. 6. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1519/2021, uveřejněné pod č. 8/2022 a č. 25/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1028/2018).

39. Neoprávněností dání věci k užívání (požívání) jinému (ve smyslu § 2994 o. z.) je myšlen nedostatek oprávnění dát věc k užívání (požívání) jiné osobě, neboť vlastník věci s takovou dispozicí s vlastním majetkem nevyslovil souhlas (srov. např. Bezdůvodné obohacení v novém občanském zákoníku, 1. vydání, 2015, s. 340 - 346: J. Bílková).

40. Přitom pro aplikovatelnost § 2994 o. z. není rozhodné, zda právní jednání, na jehož základě došlo k přenechání věci jinému k užívání, je platné či nikoliv [v judikatuře srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2021 sp. zn. 28 Cdo 1519/2021 (bod 28. odůvodnění), uveřejněný pod č. 25/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; dale srov. např. rozsudek Krajského soudu v [adresa] – pobočka [adresa] ze dne 22. 4. 2022 č. j. 29 Co 264/2021-115 (bod 18. odůvodnění), či Okresního soudu v [adresa] ze dne 29. 3. 2022 č. j. 4 C 205/2019-438 (bod 18. odůvodnění), uveřejněné např. na www.beck-online.cz či www.justice.cz]. Tudíž již z tohoto důvodu je námitka žalovaného, že dosud nebylo pravomocně rozhodnuto platnosti či neplatnosti nájemní smlouvy, kterou uzavřel se spolkem [Anonymizováno], právně nepodstatná z pohledu aplikovatelnosti § 2994 o. z. I kdyby nájemní smlouva z roku 1998 byla platná, tak by to bez dalšího neznamenalo vyloučení aplikace § 2994 o. z. a vyloučení pasivní legitimace žalovaného v tomto řízení o vydání bezdůvodného obohacení; podstatná stran pasivní legitimace žalovaného (tj. stran aplikace § 2994 o. z.) je otázka (ne)oprávněnosti přenechání sporných pozemků do užívání žalovaného ze strany spolku [Anonymizováno] a otázka dobré (zlé) víry na straně žalovaného v oprávnění spolku [Anonymizováno] takto právně jednat.

41. V poměrech ustanovení § 2994 o. z. tak má závěr, zda žalovaný uživatel byl v dobré či zlé víře, že spolek [Anonymizováno] měl oprávnění dát sporné pozemky (ve vlastnictví žalobce) do užívání žalovanému, vliv na otázku věcné pasivní legitimace v tomto řízení o vydání bezdůvodného obohacení (srov. obdobně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2018 sp. zn. 28 Cdo 1028/2018).

42. Soud dospěl k závěru, že žalovaný – dokonce již v době uzavření nájemní smlouvy ze dne 30. 6. 1998 a dodatku k nájemní smlouvy ze dne 9. 9. 1998 - objektivně nebyl v dobré víře, že spolek [Anonymizováno] měl oprávnění dát sporné pozemky do užívání žalovanému (nájemní smlouvou z 1998).

43. Tento závěr o absenci dobré víry na straně žalovaného plyne již z toho, že žalovanému objektivně mohlo být známo, že právo trvalého užívání (jakožto právo obligační) nepřechází na právní nástupce. Právo trvalého užívání pozemku týkající se svěřeného státního majetku byl speciální dobový institut se specifickým režimem užívání. Podle § 70 odst. 1 až 3 zákona č. 109/1964 Sb., hospodářský zákoník (dále jako „hospodářský zákoník“): „(1) Části národního majetku mohou být odevzdány bezplatně do trvalého užívání jiným organizacím než státním, zejména družstevním, nebo občanským sdružením. (2) Organizace, které byl majetek odevzdán do trvalého užívání, je oprávněna užívat majetku jen k účelu, ke kterému jí byl odevzdán. Je povinna majetek udržovat a chránit. Mohou jí být uložena zvláštní omezení práva trvalého užívání. (3) Majetek odevzdaný do trvalého užívání může být organizaci odňat, neplní-li své povinnosti trvalého uživatele; jinak jen tehdy, vyžaduje-li to vyšší společenský zájem.“. Jak vysvětlil např. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 21. 11. 2012 sp. zn. 23 Cdo 633/2011 či ze dne 22. 1. 2015 sp. zn. 22 Cdo 2460/2012, již v dobové komentářové literatuře (srov. např. publikaci Hospodářský zákoník: komentář, Orbis, 1965, str. 227) byl zastáván (s ohledem na povahu institutu práva trvalého užívání) názor, že právo trvalého užívání nerozlučně spjato s existencí organizace, pro kterou bylo toto právo zřízeno (a že proto v případě, kdy majetek a závazky zrušené organizace přecházejí jako celek na jinou organizaci, právo trvalého užívání na tuto novou organizaci nepřechází a vždy zanikne současně se zánikem organizace, jíž byl majetek předán k trvalému užívání). Přitom už z nájemní smlouvy uzavřené mezi žalovaným a spolkem [Anonymizováno] plyne, že spolek [Anonymizováno] dovozuje oprávnění pronajmout sporné pozemky žalovanému jen z titulu svého domnělého práva trvalého užívání sporných pozemků jakožto právní nástupce [Anonymizováno]. Pokud už v době uzavření nájemní smlouvy (1998) bylo zřejmé, že spolek [Anonymizováno] nemohl být nositelem práva trvalého užívání sporných pozemků, pak objektivně nemohl být žalovaný v dobré víře, že spolek [Anonymizováno] je oprávněn dát žalovanému sporné pozemky do užívání.

44. Ustanovení § 2994 o. z. však je namístě vykládat tak, že z hlediska posouzení dobré víry koncového (faktického) uživatele (tj. zde žalovaného) není rozhodující pouze okamžik předání k užívání, ale i jakýkoliv okamžik pozdější. Tedy i když by byl uživatel při převzetí věci v dobré víře, tak pokud by následně dobrou víru pozbyl, byl by od tohoto okamžiku povinen k náhradě vlastníkovi. Opačný výklad (tedy že by byl rozhodující jen onen prvotní okamžik převzetí věci, resp. uzavření smlouvy) by byl v rozporu s účelem § 2994 o. z. Vedl by k tomu, že faktický uživatel, který byl původně v dobré víře, ale tu následně pozbyl, by ani nadále nebyl povinen hradit vlastníkovi náhradu, ačkoliv již ví (či objektivně musí vědět), že mu disponent věc do užívání poskytl neoprávněně. Tedy by byl následně ve stejném postavení, jako faktický uživatel, který nebyl v dobré víře od počátku. Není rozumného důvodu, proč mezi těmito případy rozlišovat. Takový výklad přitom plyne i z judikatury a tzv. komentářové literatury [srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2022 sp. zn. 28 Cdo 2290/2021 a ze dne 24. 10. 2023 sp. zn. 28 Cdo 1687/2023 (bod 22. odůvodnění), či rozsudek Krajského soudu v [adresa] – pobočka [adresa] ze dne 22. 4. 2022 č. j. 29 Co 264/2021-115 (bod 21. odůvodnění), uveřejněný např. na www.beck-online.cz či www.justice.cz; v tzv. komentářové literatuře, srov. např. : 1) Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055–3014), 1. vydání, 2014, s. 1926 - 1933: J. [adresa] (komentář k § 2994, bod VIII.); 2) komentář k § 2994 o. z. od [jméno FO], [jméno FO] a [jméno FO] na ASPI; dále v judikatuře srov. přiměřeně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015 sp. zn. 22 Cdo 3537/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2017 sp. zn. 22 Cdo 372/2017 či ze dne 20. 6. 2018 sp. zn. 30 Cdo 4888/2017 (bod 25.)].

45. Pro pasivní legitimaci žalovaného tak není podstatné, zda žalovaný byl v dobré víře (o oprávnění spolku [Anonymizováno] dát sporné pozemky do užívání žalovanému) již v den uzavření nájemní smlouvy (tj. v roce 1998). Podstatné je, zda žalovaný byl či nebyl v takové dobré víře (právě) v rozhodném období (tj. v letech 2017 až 2019). Totiž pozbyl-li by faktický (tj. koncový) uživatel (zde žalovaný) dobrou víru později, byl by povinen k náhradě vůči vlastníku (tu žalobci) dle § 2994 o. z., a to jen za období počínající okamžikem, kdy dobré víry pozbyl. Jen za situace, kdy by faktický uživatel byl po celé rozhodné období (bezdůvodného obohacení) v dobré víře ohledně existence a trvání dispozičního oprávnění na straně subjektu, jenž mu dal věc do užívání, tak by vlastník neměl právo vůči faktickému uživateli na vydání bezdůvodného obohacení a pasivně legitimován by byl jen neoprávněný disponent (zde [Anonymizováno]).

46. Nejvyšší soud v řadě svých rozhodnutí vydaných delší dobu před započetím rozhodného období (tj. před 1. 1. 2017) dovodil, že právo trvalého užívání majetku (svou povahou nikoliv právo věcné) nemohlo být předmětem přechodu (ani převodu) na jiný subjekt [srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004 sp. zn. 28 Cdo 2599/2003 (publikované v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 30/2004), ze dne 23. 10. 2009 sp. zn. 28 Cdo 4250/2008, ze dne 23. 10. 2009 sp. zn. 28 Cdo 4201/2008 (publikované v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 11/2009), nebo (ve vazbě na § 879c odst. 1 obč. zák.) ze dne 4. 3. 2014 sp. zn. 28 Cdo 2949/2013; ústavní stížnosti podané proti posledním dvěma rozhodnutím Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 18. 3. 2010 sp. zn. III. ÚS 144/10, resp. usnesením ze dne 23. 9. 2010 sp. zn. III. ÚS 145/10]. Ústavní soud se tímto názorem Nejvyššího soudu opakovaně zabýval a shledal jej ústavně souladným (srov. např. již citované usnesení sp. zn. III. ÚS 145/10 či dále ze dne 7. 3. 2016 sp. zn. I. ÚS 2572/15). Nejvyšší soud citovaný názor přitom dovodil s odkazem na skutečnosti plynoucí již z § 70 hospodářského zákoníku – tj. bezplatnost, účelovost, časová neomezenost a zejména jeho adresnost. Přitom platí zásada, že neznalost zákona neomlouvá (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. 22 Cdo 490/2001). Tudíž i v době po uzavření nájemní smlouvy z roku 1998 - a to z § 70 hospodářského zákoníku ve spojení s výkladem v soudní praxi dávno ustáleným v době před započetím rozhodného období (tj. před 2017) - si žalovaný objektivně mohl být vědom toho, že na spolek STCČ právo trvalého užívání sporných pozemků nikdy nepřešlo, a že proto tento spolek byl a je disponentem neoprávněným.

47. Ryze hypoteticky, i kdyby právní omyl žalovaného ohledně existence práva trvalého užívání (a následně příp. práva z výpůjčky) na straně spolku [Anonymizováno] ke sporným pozemkům byl (což nebyl) omluvitelný (navzdory § 70 hospodářského zákoníku, povaze práva trvalého užívání i judikatuře), pak by přesto tato hypotetická dobrá víra žalovaného musela objektivně zaniknout nejpozději uplynutím dne 1. 1. 2015. Totiž uplynutím dne 1. 1. 2015 by nejpozději (ve smyslu § 1 odst. 1 a 3 zákona č. 1/2007 Sb.) zanikal (v pořadí druhý) hypotetický právní vztah výpůjčky mezi státem a dřívějším nositelem práva trvalého užívání (státního) majetku bez náhrady (pokud by se účastníci právního vztahu výpůjčky nedohodli jinak). Přitom v katastru nemovitostí bylo - mimo jiné ke dni 1. 1. 2010 i 1. 1. 2017 (srov. bod 4. odůvodnění tohoto rozsudku) - uvedeno výlučné vlastnické právo ke sporným pozemkům ve prospěch státu. Žalovaný tak nemohl být objektivně v dobré víře ani v rozhodném období (tj. od 1. 1. 2017), že by se hypotetické (ve skutečnosti neexistující) právo trvalého užívání sporných pozemků (či hypotetická navazující první nebo druhá výpůjčka ve smyslu § 59 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb. a § 1 odst. 1 zákona č. 1/2007 Sb.) transformovalo v právo vlastnické ve prospěch spolku [Anonymizováno]. Na takový případ by byla aplikovatelná judikatura (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2022 sp. zn. 28 Cdo 2290/2021 či ze dne 24. 10. 2023 sp. zn. 28 Cdo 1687/2023), dle níž ustanovení § 2994 o. z. jest nutno vztáhnout nejen na případy, v nichž oprávnění nakládat s cizí věcí disponentovi již v době přenechání nesvědčilo; dopadá i na situace, v nichž právo přenechat věc jinému disponent v době nakládání měl (zde hypoteticky by spolek [Anonymizováno] byl nositelem práva trvalého užívání majetku), avšak toto právo posléze zaniklo (zde nejpozději uplynutím dne 1. 1. 2015 ve smyslu zániku v pořadí druhého právního vztahu výpůjčky dle § 1 odst. 1 a 3 zákona č. 1/2007 Sb.), přičemž disponentem založený titul, na základě něhož faktický uživatel s věcí hospodařil (zde hypoteticky právo trvalého užívání a následně výpůjčka), by současně pozbyl účinků. Podstatné je, že se užívání věci faktickým uživatelem odvíjí od souhlasu disponenta; jen je-li uživatel v dobré víře ohledně trvající existence dispozičního práva na straně subjektu, jenž mu dal věc do užívání, nemá vlastník věci vůči faktickému (koncovému) uživateli právo na náhradu.

48. K tomu se přidává, že žalobce žalovanému dne 17. 2. 2017 doručil výzvu ze dne 15. 2. 2017 k vydání bezdůvodného obohacení. V ní odkázal na list vlastnictví 60000 (na němž jsou vedeny všechny sporné pozemky) a uvedl, že žalovaný (mj. v období od 27. 9. 2013 do 31. 12. 2016) užíval sporné pozemky (resp. parc. č. 1006/3, 8 a 9) bez právního důvodu. V této výzvě uvedl, že pozemky „přešly“ na [Jméno žalobce] (důkaz touto výzvou z 15. 2. 2017 s doručenkou). Tedy i pohledem této výzvy by nejpozději dne 17. 2. 2017 zanikla (hypoteticky do té doby existující) dobrá víra žalovaného ve smyslu § 2994 o. z. Žalovaný by nejpozději na základě této výzvy žalobce musel nabýt pochybnosti, zda právo disponenta (tj. spolku [Anonymizováno]) přenechat k užívání sporné pozemky žalovanému (v mezidobí) nezaniklo, a zda proto předmětná nájemní smlouva (z roku 1998) nepozbyla účinků [v judikatuře obdobně srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2022 sp. zn. 28 Cdo 2290/2021 a ze dne 24. 10. 2023 sp. zn. 28 Cdo 1687/2023 (bod 22. odůvodnění), ve kterých je uváděn – avšak jen jako typický - příklad skončení podnájemního vztahu při zániku nájmu]. Tedy nejpozději na základě výzvy žalobce z 15. 2. 2017 by žalobce měl právo na vydání bezdůvodného obohacení v době od 18. 2. 2017 i po žalovaném ve smyslu § 2994 o. z. IV.

3. Obrana žalovaného poukazem na rozsudek sp. zn. 28 Cdo 2611/2017 49. Poukaz žalovaného (až na předposledním jednání) na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2018 sp. zn. 28 Cdo 2611/2017 - a navazující rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 1. 2019 č. j. 20 Co 393/2016-272 - je nepřípadný, a to již kvůli podstatně odlišnému skutkovému stavu v komparaci s nynější věcí.

50. Nejen že v odkazované věci šlo o jiné pozemky než nyní. Hlavní je, že v žalovaným odkazovaném rozsudku Městský soud v Praze souhlasně odkázal na judikaturu, že právo trvalého užívání (jako specifický dobový institut obligačního práva) bylo spjato s existencí organizace, pro kterou bylo zřízeno, a proto zaniklo současně se zánikem této organizace a nepřecházelo na jiný subjekt práva (srov. např. bod 7. rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 20 Co 393/2016-272). V odkazované věci – s ohledem na její specifický skutkový stav – Městský soud v Praze ale dovodil odchylku od uvedené judikatury. Městský soud v Praze přijal závěr, že na tehdejšího žalovaného ([právnická osoba], IČ [IČO], jakožto na jednoho z nástupců [Anonymizováno] dopisem z roku 2000) přešlo právo trvalého užívání. To však („jen“) na základě přímé aplikace principu dobré víry ve správnost konkrétního aktu státu a právní jistoty (viz mj. odkaz v bodě 7. odůvodnění rozsudku Městského soudu v Praze na nález Ústavního soudu ze dne 29. 8. 2006 sp. zn. I. ÚS 398/04). Tedy tehdejší žalovaný se stal nositelem práva trvalého užívání „toliko“ na základě specifické skutečnosti, že státní orgán (v jehož gesci je správa státního majetku, tj. Ministerstvo financí) tehdejšímu žalovanému výslovně zachování práva trvalého užívání potvrdil (v roce 2000) a tehdejší žalovaný z tohoto prohlášení státu v dobré víře vycházel; Městský soud v Praze dovodil, že se tehdejší žalovaný stal po svém právním předchůdci oprávněným držitelem pozemku, „jakkoliv toliko na základě prohlášení příslušného ústředního úřadu státní správy“ (myšleno a contrario na základě zákona) [viz zejména bod 7. odůvodnění citovaného rozsudku Městského soudu v Praze]. Dále Městský soud v Praze dovodil, že tehdejšímu žalovanému se následně právo trvalého užívání transformovalo do práva výpůjčky na základě § 59 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb. od 1. 1. 2001 do 1. 1. 2008 (viz zejména bod 7. odůvodnění citovaného rozsudku) a následně od 1. 2. 2008 do 1. 1. 2015 došlo k obnově výpůjčky na základě § 1 odst. 1 a 3 zákona č. 1/2007 Sb. (viz zejména bod 11. odůvodnění citovaného rozsudku).

51. Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 28 Cdo 2611/2017 toliko vycházel z odvolacím soudem přijatého závěru, že tehdejší žalovaný byl nositelem práva trvalého užívání a následně vypůjčitelem předmětných pozemků. Není možné vykládat ani rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2611/2017 jako odchýlení se od judikatorního závěru, že právo trvalého užívání nepřecházelo na jiný subjekt práva a zaniklo se zánikem organizace, jíž byl majetek předán k trvalému užívání (srov. obdobnou interpretaci rozsudku sp. zn. 28 Cdo 2611/2017 obsaženou např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2020 sp. zn. 27 Cdo 2244/2019, bod 5. až 8.).

52. V nyní souzené věci však absentovaly obdobné rozhodující skutečnosti zjištěné v žalobcem odkazovaném řízení, na základě kterých tamní soudy dovodily existenci práva trvalého užívání a následné výpůjčky na straně právního nástupce [Anonymizováno]. V souzené věci žalovaný (ani v koncentrační lhůtě dle § 118b odst. 1 o. s. ř. a dokonce ani do vyhlášení rozsudku) netvrdil – a tím méně prokázal – že by existoval dopisu státu, kterým by stát spolku [právnická osoba] (byť nesprávně) potvrzoval, že spolek [právnická osoba] je nositelem práva trvalého užívání sporných pozemků. Mimo jiné z těchto důvodů nelze žalovaným odkazované rozsudky aplikovat v nyní souzené věci ve prospěch žalovaného.

53. Ostatně žalovaný na tyto 2 rozsudky s argumentem, že řeší obdobnou věc, poukázal až na předposledním jednání dne 6. 9. 2024, tj. až po koncentraci řízení ve smyslu § 118b odst. 1 o. s. ř. (ke koncentraci řízení došlo uplynutím dne 14. 8. 2023). I kdyby tak žalovaný hypoteticky začal tvrdit (což nezačal), že stát spolku [Anonymizováno] doručil v relevantní době obdobný dopis jako žalovanému v řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 20 Co 393/2016, pak by k takovému tvrzení soud nebyl oprávněn přihlédnout kvůli jeho opožděnosti ve smyslu uplatnění až po koncentraci řízení dle § 118b odst. 1 o. s. ř. Už kvůli opožděnosti takového hypotetického tvrzení žalovaného by tak soud žalovanému ani nemohl adresovat výzvu k dotvrzení a k označení důkazů ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř.

54. Nicméně i kdyby (ryze hypoteticky) bylo možné právní názory obsažené v žalovaným odkazovaných dvou rozsudcích aplikovat pro (ryze hypoteticky) obdobný skutkový stav (tedy že by soud přijal závěr, že spolku [Anonymizováno] vzniklo právo trvalého užívání a následně výpůjčky sporných pozemků), pak by stejně soud rozhodl ve výroku stejně. Totiž hypotetické právo výpůjčky sporných pozemků by zaniklo na základě zákona bez náhrady uplynutím dne 1. 1. 2015 (viz § 1 zákona č. 1/2007 Sb.). Uplynutím dne 1. 1. 2015 by tak spolku [Anonymizováno] (dodatečně) právo dát žalovanému sporné pozemky do užívání (případně v minulosti dovozované z titulu práva trvalého užívání a následně výpůjčky) zaniklo; tento spolek by se tak uplynutím dne 1. 1. 2015 stal neoprávněným disponentem sporných pozemků a následné užívání sporných pozemků bez souhlasu jejich vlastníka (žalobce) by proto značilo bezdůvodné obohacení ve smyslu protiprávního užívání cizí hodnoty dle § 2991 odst. 2 o. z. Přitom žalovaný by po uplynutí dne 1. 1. 2015 již objektivně nebyl v dobré víře ohledně trvající existence dispozičního práva na straně spolku [Anonymizováno], jelikož pozbytí dispozičního práva spolku [Anonymizováno] by plynulo z jednoznačného znění zákona – z § 1 zákona č. 1/2007 Sb. (účinného od 2. 1. 2007). To je další podstatný rozdíl nyní souzené věci od věci odkazované žalovaným, ve které se (stejný) žalobce domáhal vydání bezdůvodného obohacení za užívání pozemků za období od 26. 7. 2011 do 30. 10. 2014, přičemž v tehdy zažalovaném období ještě trval právní vztah výpůjčky ve smyslu zákona č 1/2007 Sb. V nyní souzené věci je však požadováno bezdůvodné obohacení za období užívání pozemků v době od 1. 1. 2017 do 31. 12. 2019, což je období po zániku právního vztahu výpůjčky ex lege. Z uvedeného plyne, že pokud by ohledně pozemků řešených ve věci odkazované žalovaným byla žaloba podána stran nyní zažalovaného období (tj za rok 2017 až 2019), pak by z důvodu zániku práva výpůjčky ex lege (a v případě absence dohody o užívání pozemků mezi státem a tehdejším žalovaným) – (pravděpodobně) vyznělo soudní rozhodnutí (v základu) ve prospěch státu (tehdejší žalovaný by protiprávně užíval pozemky státu). I pokud by tak zdejší soud (mechanicky) přenesl skutkový stav a právní posouzení přijaté v žalovaným odkazovaných rozsudcích na nyní souzenou věc, pak by výrok rozsudku zněl stejně. Tudíž žalovaným odkazované rozsudky svědčí důsledně vzato v jeho neprospěch.

55. Poukaz žalovaného na smlouvu s Ústředním automotoklubem ČSFR z 20. 12. 1991 je nadto bez významu i z důvodu, že ve smlouvě nešlo o přenechání sporných pozemků k užívání žalovanému, ale jen o udělení souhlasu ke vjezdu do objektu areálu ve smyslu průjezdu vrátnicí. I kdyby však (ryze hypoteticky) bylo možné (což nebylo) vyložit tuto smlouvu z 20. 12. 1991 jako přenechání nyní zažalované části pozemku parc. č. 1006/3 k užívání žalovanému ze strany [právnická osoba], pak by bez tak žalovaný objektivně nebyl v dobré víře (ve smyslu § 2994 o. z.) v existenci a trvání takového dispozičního oprávnění v rozhodném období. Zde se uplatní obdobně argumentace shora uvedená ve vztahu ke spolku [Anonymizováno] (tj. uvedená v bodě IV. 2. a 3.). Ze shora analogicky aplikovatelného lze zmínit například fakt, že již mj. ke dni 1. 1. 2010 i 1. 1. 2017 bylo v katastru nemovitostí zapsáno výlučné vlastnické právo státu (i) ke spornému pozemku parc. č. 1006/3 (tj. a contrario vlastnické právo [právnická osoba]). Už ve výzvě žalovanému doručené dne 17. 2. 2017 žalobce informoval žalovaného, že vlastníkem (i) pozemku par. č. 1006/3 je stát. Hypotetické právo trvalého užívání, resp. výpůjčka by zanikla ze zákona uplynutím dne 1. 1. 2015 (viz bod 54. odůvodnění tohoto rozsudku). Ostatně žalovaný ani netvrdil, že by [Anonymizováno] svědčilo vlastnické (či jiné) právo k pozemku parc. č. 1006/3 a jen tvrdil (nadto pouze původně), že vlastnické právo ke sporným pozemkům přešlo na spolek [Anonymizováno] (srov. procesní obranu žalovaného v tomto řízení i např. důkaz reakcemi žalovaného ze dne 31. 3. 2017 a 18. 8. 2017 na výzvu žalobce k zaplacení náhrady za bezesmluvní užívání, ve kterých žalovaný psal o vlastnickém právu sporných pozemků jen na straně [Anonymizováno]). Žalovaný svoji dobrou víru subjektivně opíral jen o domnělé oprávnění spolku [Anonymizováno] přenechat žalovanému sporné pozemky do užívání (nájemní smlouvou). IV.

4. Právní závěr ohledně žalobní jistiny (bezdůvodné obohacení)

56. Na úkor žalobce tak vzniklo bezdůvodné obohacení za užívání sporných pozemků v prokázaném rozsahu (5 658 m2) v rozhodném období, žalobce je věcně aktivně legitimován, a věcně pasivně legitimován je (minimálně i) žalovaný, jelikož byly splněny podmínky aplikace § 2994 o. z. (když minimálně v rozhodném období žalovaný objektivně nebyl v dobré víře ohledně trvající existence dispozičního práva na straně subjektu, jenž mu dal sporné pozemky do užívání).

57. Nicméně nárok na vydání bezdůvodného obohacení za období užívání sporných pozemků v době od 1. 1. 2017 do 17. 2. 2017 je promlčen, jelikož žalovaný úspěšně vznesl námitku promlčení (už v prvním vyjádření k žalobě), když žaloba byla podána až dne 18. 2. 2017, tedy stran období od 1. 1. 2017 do 17. 2. 2017 po uplynutí tříleté promlčecí lhůty. Soud na promlčení citované části žalobního závazku z titulu bezdůvodného obohacení aplikoval ustanovení § 609 o. z., § 610 odst. 1 o. z., § 611 o. z., § 619 o. z., § 621 o. z. a § 629 o. z.

58. Na dobu bezdůvodného obohacení za užívání prokázané části sporných pozemků od 18. 2. 2017 do 31. 12. 2019 soud aplikoval § 2999 odst. 1 věta první o. z. Tedy soud na podkladě znaleckého posudku z oboru ekonomika stanovil výši bezdůvodného obohacení částkou v podobě obvyklého nájemného v částce 11,30 Kč/m2/měsíc pro rok 2017, 11,58 Kč/m2/měsíc pro rok 2018 a 11,83 Kč/m2/měsíc pro rok 2019. Z důvodu promlčení však lze náhradu bezdůvodného obohacení přiznat jen za dobu od 18. 2. 2017 do 31. 12. 2019.

59. Žaloba tak je důvodná co do bezdůvodného obohacení (ohledně 5 658 m2 sporných pozemků) za rok 2019 ve výši 802 800 Kč (viz též strana 26 znaleckého posudku, tj. č. l. 241).

60. Žaloba je důvodná i co do bezdůvodného obohacení (ohledně 5 658 m2 sporných pozemků) za rok 2018 ve výši 786 000 Kč (viz též strana 26 znaleckého posudku, tj. č. l. 241).

61. Žaloba je důvodná co do bezdůvodného obohacení (ohledně 5 658 m2 sporných pozemků) též za dobu od 18. 2. 2017 do 31. 12. 2017 (viz důvodná námitka promlčení žalovaného k období od 1. 1. 2017 do 17. 2. 2017). Měsíční nájem za rok 2017 celé bezdůvodně žalovaným užívané plochy (5 658 m2) činí 63 900 Kč (viz též strana 26 znaleckého posudku, tj. č. l. 241). Tudíž bezdůvodné obohacení za období od března 2017 do prosince 2017 (10 měsíců) činí částku 639 000 Kč.

62. K tomu náleží žalobci i bezdůvodné obohacení za dobu od 18. 2. 2017 do 28. 2. 2017 (tj. za 11 dnů). Pokud měsíční bezdůvodné obohacení činí 63 900 Kč, tak denní bezdůvodné obohacení činilo v únoru 2017 částku 2 282 Kč, kterou soud vynásobil číslem [hodnota] (počet dnů od 18. 2. 2017 do 28. 2. 2017) a získal částku 25 102 Kč jakožto bezdůvodné obohacení na straně žalovaného na úkor žalobce vzniklé za dobu od 18. 2. 2017 do 28. 2. 2017.

63. Celkem tak náleží žalobci za rok 2017 nárok na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 664 102 Kč (639 000 + 25 102).

64. Tudíž co do jistiny je žaloba podle § 2291 a násl. o. z. (včetně dle § 2994 o z.) důvodná v částce 2 252 902 Kč a nedůvodná v částce 453 668 Kč (viz výrok I. a II. tohoto rozsudku).

65. Splatnost závazku z titulu bezdůvodného obohacení je odvislá od výzvy k plnění dle § 1958 odst. 2 o. z. („Neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.“). Žalobce zesplatnil žalobní nárok : 1) výzvou ke dni 15. 5. 2019 k pozemku parc. č. [Anonymizováno] a 11 za dobu od 18. 2. 2017 do 25. 4. 2019; 2) výzvou ke dni 31. 8. 2019 k pozemku parc. č. [Anonymizováno] a 11 za dobu od 26. 4. 2019 do 31. 7. 2019 a k pozemku parc. č. [Anonymizováno], 8 a 9 za období od 18. 2. 2017 do 31. 7. 2019; 3) výzvou ke dni 31. 1. 2020 ke všem sporným pozemkům za dobu od 1. 8. 2019 do 31. 12. 2019. Ode dne následujícího, tj. od 16. 5. 2019, 1. 9. 2019 a 1. 2. 2020 byl žalovaný v prodlení se zaplacením peněžité náhrady. IV.

5. Žalobní požadavek na zaplacení úroku z prodlení výši 9,75 % ročně z částky 608 053 Kč od 16. 5. 2019 do zaplacení 66. Žalobcův požadavek (viz podání ze dne 23. 3. 2021) zní (mj.): úrok z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 608 053 Kč ode dne 16. 5. 2019 do zaplacení. Jde o úroky týkají se pozemků parc. č. [Anonymizováno] a [Anonymizováno] za období jejich bezesmluvního užívání ode dne 1. 1. 2017 do 25. 4. 2019.

67. Výměra [Anonymizováno] je 1 658 m2 a výměra 1006/11 je 402 m2, tj. celkem jde o výměru 2 060 m2. Žaloba ohledně pozemků parc. č. [Anonymizováno] a 11 je důvodná za dobu od 18. 2. 2017 do 31. 12. 2019.

68. Tedy výše důvodně požadovaného bezdůvodného obohacení za období od 18. 2. 2017 do 28. 2. 2017, tj. 11 dnů, činí 9 064 Kč (únor 2017 měl 28 dnů, tj. náhrada bezdůvodného obohacení činila 11,30 Kč/m2/měsíc děleno 28 dnů, se rovná 0,40 Kč/m2/den; 2 060 m2 x 0,40 Kč/m2/den x 11 dnů se rovná 9 064 Kč).

69. Dále jde o náhradu bezdůvodného obohacení za dobu od března 2017 do 31. 12. 2017, tj. za 10 měsíců. Měsíční výše bezdůvodného obohacení činila v roce 2017 částku 11,30 Kč/m2. Proto výše bezdůvodného obohacení za březen 2017 až prosinec 2017 činí 232 780 Kč (11,30 Kč m2/měsíc x 2 060 m2 x 10 měsíců = 232 780 Kč).

70. Náhrada bezdůvodného obohacení za rok 2018 činí částku 286 257,6 Kč (11,58 Kč/m2/měsíc, viz výslech znalce x 2 060 m2 x 12 měsíců = 286 257,6 Kč).

71. Konečně náhrada bezdůvodného obohacení za dobu od 1. 1. 2019 do 25. 4. 2019 činí částku 93 194,4 Kč (11,83 Kč/m2/měsíc, viz výslech znalce x 2 060 m2 x 3 měsíce = 73 109,4 Kč; 11,83 Kč/m2/měsíc děleno počtem dní v dubnu 2019, tj. děleno 30, se rovná 0,39 Kč/m2/den; tedy 0,39 Kč/m2/den x 2 060 m2 x 25 dnů v dubnu 2019 = 20 085 Kč).

72. Tudíž celkem by žalobce měl nárok na úrok z prodlení z částky 621 296 Kč (9 064 + 232 780 + 286 257,6 + 93 194,4) jakožto úroku z prodlení z bezdůvodného obohacení stran pozemků parc. č. 1006/7 a 11 za dobu od 1. 1. 2017 do 25. 4. 2019. Avšak žalobce požadoval uhradit úrok z prodlení za uvedené období z pozemků parc. č. 1006/7 a 11 jen z částky 608 053 Kč, a tento žalobní návrh soud nemůže překročit (viz § 153 odst. 2 o. s. ř.) a žalobě vyhověl [viz výrok I.]. IV.

6. Žalobní požadavek na zaplacení úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 69 800 Kč od 1. 9. 2019 do zaplacení 73. Žalobcův požadavek (viz podání z 23. 3. 2021) zní též : úrok z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 69 800 Kč ode dne 1. 9. 2019 do zaplacení. Jde o úroky týkající se pozemků parc. č. 1006/7 a 1006/11 za období jejich bezesmluvního užívání ode dne 26. 4. 2019 do 31. 7. 2019.

74. Výměra 1006/7 je 1 658 m2 a výměra 1006/11 je 402 m2, tj. celkem jde o výměru 2 060 m2.

75. U bezdůvodného obohacení za dobu od 26. 4. 2019 do 30. 4. 2019 jde o 5 dnů. Výše bezdůvodného obohacení činí 11,83 Kč/m/měsíc, tj. 11,83 Kč/m2/měsíc děleno počtem dní v dubnu 2019, tj. děleno 30, se rovná 0,39 Kč/m2/den; tedy 0,39 Kč/m2/den x 2 060 m2 x 5 dnů v dubnu 2019 = 4 017 Kč.

76. Výše bezdůvodného obohacení za dobu od 1. 5. 2019 do 31. 7. 2019 činí 11,83 Kč/m/měsíc, tj. 11,83 Kč/m2/měsíc x 2 060 m2 x 3 měsíce = 73 109,4 Kč.

77. Celkem by žalobce měl nárok – z bezdůvodného obohacení stran pozemků parc. č. [Anonymizováno] a 11 za dobu od 26. 4. 2019 do 31. 7. 2019 - na úrok z prodlení z částky 77 126,4 Kč (4 017 + 73 109,4). Nicméně žalobce požadoval uhradit úrok z prodlení za uvedené období z pozemků parc. č. 1006/7 a 11 jen z částky 69 800 Kč, a tento žalobní návrh soud nemůže překročit (§ 153 odst. 2 o. s. ř.) a v této části žalobě vyhověl [viz výrok I. tohoto rozsudku]. IV.

7. Žalobní požadavek na zaplacení úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 1 683 061 Kč od 1. 9. 2019 do zaplacení 78. Dále žalobce požadoval (podání z 23. 3. 2021) zaplacení úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 1 683 061 Kč ode dne 1. 9. 2019 do zaplacení. Jde o úroky týkající se pozemku parc. č. 1006/3, 1006/8 a 1006/9 za období jejich užívání žalovaným od 1. 1. 2017 do 31. 7. 2019.

79. Výměra činila u pozemku parc. č. : [hodnota]) [Anonymizováno] - 874 m2; 2) 1106/9 - 1 426 m2; 3) 1006/3 - v té části, u níž bylo prokázáno užívání žalovaným, 1 298 m2 (298 + 511 + 489). Celkem tak jde o výměru 3 598 m2 (tj. 874 + 1 426 + 1 298).

80. K období od 1. 1. 2017 do 17. 2. 2017 je žalobní nárok promlčen, a proto lze přiznat žalobci úroky z prodlení z náhrady bezdůvodného obohacení jen za užívání pozemků od 18. 2. 2017.

81. Výše bezdůvodného obohacení za období od 18. 2. 2017 do 28. 2. 2017, tj. 11 dnů, činila 15 831,2 Kč (únor 2017 měl 28 dnů, tj. náhrada bezdůvodného obohacení činila 11,30 Kč/m2/měsíc děleno 28 dnů, se rovná 0,40 Kč/m2/den; 3 598 m2 x 0,40 Kč/m2/den x 11 dnů se rovná 15 831,2 Kč).

82. Dále jde o náhradu bezdůvodného obohacení za dobu od 1. 3. 2017 do 31. 12. 2017, tj. za 10 měsíců. Měsíční výše bezdůvodného obohacení činila v roce 2017 částku 11,30 Kč/m2 (viz znalecký posudek). Proto výše bezdůvodného obohacení za dobu 3/2017 – 12/2017 činí celkem 406 574 Kč (11,30 Kč m2/měsíc x 3 598 m2 x 10 měsíců = 406 574 Kč).

83. Náhrada bezdůvodného obohacení za rok 2018 činí částku 499 978,08 Kč (11,58 Kč/m2/měsíc, viz výslech znalce x 3 598 m2 x 12 měsíců = 499 978,08 Kč).

84. Konečně náhrada bezdůvodného obohacení za dobu od 1. 1. 2019 do 31. 7. 2019 činí částku 297 950,38 Kč (11,83 Kč/m2/měsíc, viz výslech znalce x 3 598 m2 x 7 měsíců = 297 950,38 Kč).

85. Celkem tak má žalobce nárok – za užívání pozemků parc. č. 1006/3, 8 a 9 v době od 1. 1. 2017 do 31. 7. 2019 - na úrok z prodlení z částky 1 220 333,66 Kč (15 831,2 + 406 574 + 499 978,08 + 297 950,38); v této části zažalovaného úroku z prodlení soud žalobě vyhověl (viz výrok I.).

86. Nicméně žalobce požadoval uhradit úrok z prodlení za uvedené období užívání pozemků parc. č. 1006/3, 8 a 9 z částky vyšší – z 1 683 061 Kč. Z těchto důvodů soud ve zbytku – tj. co do úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 462 727,34 Kč za dobu od 1. 9. 2019 do zaplacení - žalobu zamítl pro nedůvodnost (viz výrok II.). IV.

8. Žalobní požadavek na zaplacení úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 345 656 Kč od 1. 2. 2020 do zaplacení 87. Žalobce konečně požadoval (viz podání z 23. 3. 2021) zaplatit úrok z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 345 656 Kč ode dne 1. 2. 2020 do zaplacení jakožto úroky týkají se užívání všech sporných pozemků (tj. parc. č. [Anonymizováno]) za období jejich bezesmluvního užívání žalovaným ode dne 1. 8. 2019 do 31. 12. 2019.

88. Výměra všech sporných pozemků, za jejichž užívání žalovaným náleží žalobci náhrada (z titulu bezdůvodného obohacení), činí cekem 5 658 m2 (viz text shora).

89. Je o náhradu bezdůvodného obohacení za dobu od 1. 8. 2019 do 31. 12. 2019, tedy celkem 334 670,7 Kč (11,83 Kč/m2/měsíc, viz výslech znalce x 5 658 m2 x 5 měsíců = 334 670,7 Kč).

90. Tudíž celkem má žalobce nárok na zákonný úrok z prodlení z částky 334 670,7 Kč (jakožto z náhrady bezdůvodného obohacení z důvodu bezesmluvního užívání sporných pozemků parc. č. [Anonymizováno] v době od 1. 8. 2019 do 31. 12. 2019). V této části žalobního úroku z prodlení je žaloba důvodná (viz výrok I.).

91. Žalobce však požadoval uhradit úrok z prodlení za uvedené období bezdůvodného obohacení z těchto pozemků z částky vyšší, tj. z jistiny ve výši 345 656 Kč. Z těchto důvodů soud ve zbytku – tj. co do úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 10 985,3 Kč za dobu od 1. 2. 2020 do zaplacení - žalobu zamítl pro nedůvodnost (viz výrok II.). V. Náhrada nákladů řízení mezi účastníky (výrok III.)

92. Žalobce měl následující úspěch v řízení: 1) jistina 2 252 902 Kč; 2) úrok z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 608 053 Kč od 16. 5. 2019 do 13. 9. 2024 (kapitalizováno ke dni vyhlášení rozsudku), tj. 316 127,65 Kč; 3) úrok z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 69 800 Kč od 1. 9. 2019 do 13. 9. 2024, tj. 35 154,30 Kč; 4) úrok z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 1 220 333,66 Kč od 1. 9 2019 do 13. 9. 2024, tj. 614 612,79 Kč; 5) úrok z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 334 670,7 Kč od 1. 2. 2020 do 13. 9. 2024, tj. 489 204,44 Kč. Žalobce tak měl úspěch co do částky 3 708 001,18 Kč.

93. Žalovaný měl v řízení následující úspěch: 1) jistina 453 668 Kč; 2) úrok z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 462 727,37 Kč od 1. 9. 2019 do 13. 9. 2024, tj. 233 049,51 Kč; 3) úrok z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 10 985,3 Kč za dobu od 1. 2. 2020 do 13. 9. 2024, tj. 5 072,45 Kč; 4) částečné zpětvzetí žaloby (viz usnesení ze dne 25. 3. 2021 č. j. 47 C 29/2020-111 o částečném zastavení řízení pro zpětvzetí žaloby procesně zaviněné žalobcem dle § 146 odst. 2 věta první o. s. ř.) co do jistiny ve výši 90 270 Kč; 5) částečné zpětvzetí žaloby (viz stejné usnesení Městského soudu v Brně o částečném zastavení řízení pro zpětvzetí žaloby procesně zaviněné žalobcem ve smyslu § 146 odst. 2 věta první o. s. ř.) co do úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 90 270 Kč od 1. 9. 2019 do 25. 3. 2021 (datum vydání usnesení o částečném zastavení řízení) a co do úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 345 656 Kč od 1. 9. 2019 do 31. 1. 2020 – tedy celkem kapitalizovaný úrok z prodlení ve výši 28 602,81 Kč (14 121,69 Kč + 14 481,12 Kč). Celkem tak měl žalovaný v řízení úspěch ve výši 810 662,77 Kč.

94. Předmět řízení tvořil (včetně kapitalizovaného úroku) celkem částku 4 518 663,95 Kč (3 708 001,18 + 810 662,77). Tudíž žalobce měl úspěch v 82 % předmětu řízení a žalovaný v 18 %. Žalobce má podle § 142 odst. 2 o. s. ř. (ve spojení s § 146 odst. 2 věta první o. s. ř.) právo na náhradu 64 % nákladů řízení (výpočet = úspěch žalobce – úspěch žalovaného).

95. Žalobci vznikly následující účelně vynaložené náklady řízení – A) záloha na znalečné ve výši 10 000 Kč (č. l. 197); B) paušální náhrada hotových výdajů dle § 151 odst. 3 o. s. ř. a vyhlášky č. 254/2015 Sb. za tyto úkony: 1) předžalobní výzva, 2) žaloba, 3) vyjádření ve věci samé ze dne 7. 10. 2020, 4) příprava účasti na jednání na 21. 7. 2023, 5) a 6) účast na jednání dne 21. 7. 2023 od 11:30 do 13:54, 7) podání ve věci samé z 18. 8. 2023, 8) příprava účasti na jednání na 30. 8. 2023, 9) účast na jednání dne 30. 8. 2023 od 10:30 do 11:48, 10) příprava účasti na jednání na 26. 9. 2023, 11) účast na jednání dne 26. 9. 2023 od 10:30 do 10:51, 12) příprava účasti na jednání na 4. 6. 2024, 13) účast na jednání dne 4. 6. 2024 od 10:00 do 11:09, 14) příprava účasti na jednání na 6. 9. 2024, 15) účast na jednání dne 6. 9. 2024 od 10:00 do 11:25, 16) účast při vyhlášení rozsudku.

96. Celkem má žalobce právo na paušální náhradu hotových výdajů po 300 Kč za 16 úkonů, tj. ve výši 4 800 Kč, ale žalobce požadoval přiznat paušální náhradu hotových výdajů jen za 10 úkonů, tj. ve výši 3 000 Kč a ve zbytku se práva na náhradu nákladů řízení při jednání výslovně vzdal (viz protokol o jednání z 6. 9. 2024). Soud proto vycházel z nákladů řízení žalobce v celkové výši 13 000 Kč (záloha na znalečné 10 000 Kč + paušální náhrada hotových výdajů 3 000 Kč).

97. Žalobce má právo na 64 % svých nákladů řízení, tj. 8 320 Kč. Soud výrokem III. rozsudkem rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 8 320 Kč.

98. Žalobcem požadovanou náhradu cestovného soud žalobci pro neúčelnost nepřiznal. [Jméno žalobce] má pracoviště i v Brně, proto se jednání mohl účastnit pracovník z pracoviště z Brna a pak by žalobci nevznikly náklady na cestovné. VI. Náhrada nákladů státu (výrok V. a VI.)

99. Na základě usnesení Městského soudu v Brně ze dne 22. 3. 2024 č. j. 47 C 29/2020-263 o znalečném ve výši 26 962 Kč byla znalci vyplacena dne 17. 5. 2024 z rozpočtových prostředků soudu částka 16 962 Kč (č. l. 289). Dále bylo znalci vyplaceno znalečné ve výši 4 780 Kč (na základě usnesení Městského soudu v Brně ze dne 17. 6. 2024 č. j. 47 C 29/2020-313) dne 14. 8. 2024 z rozpočtových prostředků soudu (viz č. l. 315). Celkem tak České republice vznikly náklady řízení ve výši 21 742 Kč (za znalečné). Žalobce měl v řízení úspěch v 82 % a žalovaný v 18 %. Proto je v souladu s § 148 odst. 1 o. s. ř. žalobce povinen zaplatit České republice – Městskému soudu v Brně na náhradě nákladů řízení částku 18 % nákladů řízení, tedy 3 914 Kč (viz výrok VI.) a žalovaný 82 % nákladů řízení, tj. 17 828 Kč (viz výrok V.). VII. Soudní poplatek (výrok IV.)

100. Žalobce je osvobozen od soudního poplatku dle § 11 odst. 2 písm. a) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích (dále jako „ZSP“) a na žalovaného přešla poplatková povinnost dle § 2 odst. 3 věta první ZSP. Soudní poplatek, který je žalovaný povinen zaplatit podle výsledku řízení, se vyměřuje z toho, co bylo navrhovateli rozhodnutím přiznáno – tj. z jistiny ve výši 2 252 902 Kč (viz § 6 odst. 1 ZSP). Soudní poplatek činí částku 112 646 Kč, a to dle Položky 1 odst. 1 písm. b) Sazebníku poplatků (viz výrok IV. tohoto rozsudku).

VIII. Lhůta k plnění

101. Lhůtu k plnění soud určil na tři dny od právní moci tohoto rozsudku v souladu s § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř. (viz výrok I., III., V. a VI.) a § 7 odst. 1 ZSP (viz výrok IV.). Soud neshledal důvody pro výjimečné určení delší lhůty k plnění či stanovení splátek.

Poučení