47 C 290/2024 - 52

Rubrum

Městský soud v Brně rozhodl samosoudcem JUDr. Radkem Malenovským ve věci žalobce:[Jméno žalobce]., IČO: [IČO žalobce] sídlem [Adresa žalobce] zastoupený advokátem [Jméno advokáta] [Anonymizováno]D. sídlem [Adresa advokáta] proti žalovanému:[Jméno žalovaného], narozený dne [Datum narození žalovaného] bytem [Adresa žalovaného] o zaplacení 78 048,62 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 7 062 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Zamítá se žaloba v části požadavku na zaplacení jistiny úvěru ve výši 38 243,25 Kč, smluvní pokuty ve výši 12 913,28 Kč, úroku z prodlení z částky 45 305,25 Kč od 7. 9. 2023 do zaplacení ve výši 15 % ročně a úroku ve výši 29,04 % ročně z částky 45 305,25 Kč od 28.8.2023 do zaplacení.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 13 000 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

IV. Zamítá se žaloba v části požadavku na zaplacení jistiny úvěru ve výši nové jistiny úvěru ve výši 2 234,11 Kč, smluvní pokuty ve výši 4 595,98 Kč, úroku z prodlení z částky 15 234,11 Kč od 1. 9. 2023 do zaplacení ve výši 15 % ročně a úroku ve výši 29,7 % ročně z částky 13 000 Kč od 22. 8. 2023 do zaplacení.

V. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou ze dne 25. 6. 2024 (podána u soudu téhož dne) domáhal uložení povinnosti žalovanému zaplatit : a) jistinu ve výši 45 305,25 Kč, b) smluvní pokutu ve výši 12 913,28 Kč, c) úroky ve výši 29,04 % ročně z části dlužné nové jistiny ve výši 45 305,25 Kč od 28. 8. 2023 do zaplacení, d) zákonné úroky z prodlení ve výši 15 % ročně z dlužné nové jistiny ve výši 45 305,25 Kč od 7. 9. 2023 do zaplacení - to vše z titulu smlouvy o úvěru č. [hodnota] ze dne 28. 7. 2022 uzavřené žalovaným s původním věřitelem, společností [právnická osoba]., IČ: [IČO] (nárok 1).

2. Dále se žalobce domáhal žalobou zaplatit: a) jistinu ve výši 15 234,11 Kč, b) smluvní pokutu ve výši 4 595,98 Kč, c) úroky ve výši 29,70 % ročně z části dlužné nové jistiny ve výši 13 000 Kč od 22.08.2023 do zaplacení a d) zákonné úroky z prodlení ve výši 15 % ročně z dlužné nové jistiny ve výši 15 234,11 Kč od 1. 9. 2023 do zaplacení - to vše z titulu smlouvy o úvěru č. [hodnota] ze dne 19. 5. 2023 uzavřené žalovaným s původním věřitelem, společností [právnická osoba]., IČ: [IČO] (nárok 2).

3. Žalovaný se v řízení nevyjádřil.

4. Soud za splnění podmínek § 115a, § 101 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), rozhodl ve věci samé bez nařízení jednání a vyhlásil tento rozsudek. Z písemných důkazů soud zjistil následující skutečnosti. Nárok 1 5. Žalovaný jako dlužník a právní předchůdce žalobce - společnost [právnická osoba]., IČ: [IČO], jako věřitel spolu uzavřeli smlouvu o úvěru č. [hodnota] dne 28. 7. 2022 v písemné formě, na základě které věřitel poskytl žalovanému na jeho bankovní účet dne 29. 7. 2022 částku úvěru ve výši 59 000 Kč (důkazy: smlouva o úvěru s datem 28. 7. 2022; dodatek č. [hodnota] s datem 28. 7. 2022; sdělení [právnická osoba]. ze dne 10. 1. 2025 na č. l. 34 až 37). Celkovou částku odpovídající součtu poskytnutých peněžních prostředků, úroků se žalovaný zavázal uhradit v 48 měsíčních splátkách po 3 548 Kč.

6. Věřitel v rámci posuzování úvěruschopnosti žalovaného před uzavřením smlouvy ověřil jen příjmy žalovaného písemným potvrzením o příjmu vystaveného zaměstnavatelem žalovaného a Výplatním lístkem za květen 2022 a červen 2022. Z tohoto potvrzení žalobce zjistil, že žalovaný byl zaměstnán na dobu neurčitou jako kuchař s průměrným čistým měsíčním příjmem za poslední 3 měsíce ve výši 14 521 Kč (důkaz: Potvrzení o příjmu ze dne 23. 7. 2022; výplatní pásky za měsíce květen a červen 2022).

7. Věřitel nevedl žalovaného k tomu, aby vyjevil své skutečné výdaje a výdaje žalovaného nijak neověřoval. Vyšel ze životního minima stanoveného zákonem č. 110/2006 Sb. ve výši 4 250 Kč a z obecných výdajů na bydlení ve výši 4 639 Kč jakožto částky „odpovídající regionu [adresa] za nájem, resp. spolunájem“ (viz tvrzení žalobce v podání z 13. 1. 2025 ve spojení s důkazem označeným jako „Hodnocení klienta“ s datem 28. 7. 2022). Věřitel neověřoval, zda skutečně žalovaný má jen takové výdaje. V „Hodnocení klienta“ (vyplňovaném zaměstnancem věřitele či zprostředkovatele úvěru dne 28. 7. 2022) je uvedeno, že žalovaný bydlel u rodičů, ale věřitel neověřoval, zda je to pravdou a jaké částky případně žalovaný hradí za bydlení.

8. Navíc věřitel kalkuloval s tím, že žalovaný měl celkem jen 4 632 Kč k dispozici jakožto částku příjmu po odečtení jeho výdaj§ (příjem mínus výdaje – viz např. doplnění žaloby z 13. 1. 2025 ve spojení s „Hodnocením klienta“ ze dne 28. 7. 2022). Nicméně měsíční splátky dle smlouvy o úvěru měly činit částku 3 548 Kč měsíčně, a to po bodu 48 měsíců. Věřitel tak kalkuloval s tím, že žalovanému zbyde po odečtení splátek nového úvěru – po dobu 48 měsíců – jen částka 1 084 Kč, což zjevně budí důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného splácet úvěr.

9. Pohledávka vyplývající z výše uvedené smlouvy byla ze strany [právnická osoba]. postoupena na žalobce, o čemž byl žalovaný informován postupitelem dopisem ze dne 16. 4. 2024 (důkazy: Společné prohlášení smluvních stran o postoupení pohledávek vč. přílohy č. [hodnota] k tomuto prohlášení; Pověření pro podepisující osoby za [právnická osoba].; Oznámení o postoupení pohledávky vč. dokladu o odeslání; Plná moc k odeslání Oznámení o postoupení pohledávky za postupitele).

10. Žalovaný na pohledávku za celou dobu trvání smluvního vztahu až do okamžiku jejího postoupení žalobci uhradil pouze částku 51 938 Kč (důkaz: transakční historie). Nárok 2 11. Žalovaný jako dlužník a právní předchůdce žalobce - společnost [právnická osoba]., IČ: [IČO] jako věřitel spolu uzavřeli smlouvu o úvěru č. [hodnota] dne 19. 5. 2023 v písemné formě, na základě které věřitel poskytl žalovanému na jeho bankovní účet dne 19. 5. 2023 částku ve výši 13 000 Kč (důkazy: smlouva o úvěru s datem 19. 5. 2023; dodatek č. [hodnota] s datem 19. 5. 2023; sdělení [právnická osoba]. ze dne 10. 1. 2025 na č. l. 34 až 37). Celkovou částku odpovídající součtu poskytnutých peněžních prostředků, úroků se žalovaný zavázal uhradit v 42 měsíčních splátkách po 828 Kč počínaje měsícem následujícím po vyplacení úvěru.

12. Věřitel v rámci posuzování úvěruschopnosti žalovaného před uzavřením smlouvy ověřil jen příjmy žalovaného: žalovaný byl zaměstnán na dobu neurčitou jako pomocná síla v kuchyni s průměrným čistým měsíčním příjmem za poslední 3 měsíce ve výši 15 359Kč (důkaz: Potvrzení o příjmu ze dne 19. 5. 2023; výplatní páska za měsíce březen a duben 2023).

13. Věřitel nevedl žalovaného k tomu, aby vyjevil své skutečné výdaje a výdaje žalovaného nijak neověřoval. Vyšel jen ze životního minima stanoveného zákonem č. 110/2006 Sb. ve výši 4 860 Kč a z obecných výdajů na bydlení ve výši 5 090 Kč (viz tvrzení žalobce v podání z 13. 1. 2025 ve spojení s důkazem „Hodnocení klienta“ s datem 19. 5. 2023). Věřitel neověřoval, zda skutečně žalovaný má jen takové výdaje. V „Hodnocení klienta“ (vyplňovaném zaměstnancem věřitele či zprostředkovatele úvěru) je uvedeno, že žalovaný bydlel ve vlastním. Avšak věřitel neověřoval, zda je to skutečně pravdou a jaké částky případně žalovaný hradí za bydlení.

14. Navíc věřitel kalkuloval s tím, že žalovaný měl celkem 861 Kč k dispozici (příjem mínus výdaje – viz např. doplnění žaloby z 13. 1. 2025 ve spojení s „Hodnocením klienta“). Zamýšlené měsíční splátky dle smlouvy o úvěru měly činit částku 828 Kč měsíčně, takže věřitel uzavřel, že je situace žalovaného dostatečná. Řádné nezkoumání úvěruschopnosti věřitelem je zintenzivněno tím, že věřitel věděl, že si u něj bere žalovaný další úvěr (viz nárok 1) a že žalovanému měla zbývat po odečtení příjmů a výdajů jen částka 861 Kč („rezerva“ v důkazu Hodnocení klienta) a zamýšlená měsíční splátka měla činit 828 Kč (po dobu 42 měsíců), a proto by v podstatě žalovanému už žádná rezerva nezbyla.

15. Pohledávka vyplývající z výše uvedené smlouvy byla ze strany [právnická osoba]. postoupena na žalobce, o čemž byl žalovaný informován postupitelem dopisem ze dne 16. 4. 2024 (důkazy srov. uvedené v bodě 9. shora).

16. Žalovaný na pohledávku za celou dobu trvání smluvního vztahu až do okamžiku jejího postoupení žalobci neuhradil ničeho. Právní posouzení skutkového stavu 17. Právní posouzení zjištěného skutkového stavu společné pro oba nároky je následující.

18. Na základě zjištěného skutkového stavu a po jeho právním posouzení soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze v části, ve které se žalobce domáhal vrácení jistiny úvěru.

19. Žalobce a žalovaný uzavřeli dvě smlouvy o spotřebitelském úvěru ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jako „zákon“), ve spojení s § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jako „o. z.“). Jedná se o spotřebitelský úvěr dle § 2 odst. 1 zákona - jde o úvěr poskytovaný spotřebiteli. Žalobce je osobou poskytující úvěr v rámci své podnikatelské činnosti (viz § 7 zákona).

20. Soud nejprve posuzoval (dle § 87 zákona), zda věřitel v souladu s § 86 odst. 1 a 2 zákona řádně zkoumal úvěruschopnost žalované před uzavřením smlouvy.

21. Věřiteli je uložena před uzavřením smlouvy o úvěru povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, přičemž při této činnosti je povinen vynaložit odbornou péči. Tato činnost představuje kvalifikovanou činnost profesionála v příslušném oboru, jejímž obsahem je individuální posouzení konkrétní situace každého jednotlivého spotřebitele žádajícího o úvěr. Jedná se o institut, jehož smyslem je odpovědný přístup věřitelů, kteří mají předem pečlivě posoudit schopnost spotřebitele nabízený spotřebitelský úvěr splácet a v případě, že je výsledek posouzení úvěruschopnosti negativní, spotřebitele nezadlužovat. Primárním cílem je ochrana spotřebitele před neúměrným zadlužováním, sekundárně je chráněn i věřitel před vznikem v budoucnu nedobytných pohledávek. V neposlední řadě je pak chráněna společnost jako celek před různými sociopatologickými jevy (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

22. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015 č. j. 1 As 30/2015-39, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 3225/2015, použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.)

23. Nejvyšší soud se k podobné otázce (k výkladu obdobného § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru) podrobně vyjádřil například v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018. V něm uvedl mj., že „věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit… Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze [právnická osoba]), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. To ostatně dovodil ve svém rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, i Nejvyšší správní soud....“ (obdobně rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 201/2018 a 33 Cdo 2981/2022).

24. Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18, bod 19. uvedl: „Nejvyšší správní soud posuzoval kasační stížnost obchodní společnosti [srov. jeho rozsudek z 1. 4. 2015 č. j. 1 As 30/2015-39] poskytující spotřebitelské úvěry a při výkladu § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, účinného do 30. 11. 2016 (když obsahově obdobná úprava je zakotvena i v § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů, tedy pro účely tohoto výkladu lze vycházet z toho, že se právní úprava nezměnila) dovodil, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit)… Výklad přijatý Nejvyšším správním soudem přitom konvenuje interpretaci zaujaté Soudním dvorem Evropské unie (dále jen "Soudní dvůr") v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 (CA Consumer Finance SA v. [jméno FO] a další). V citovaném rozsudku Soudní dvůr vyložil čl. 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále jen "směrnice"), a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno - v orig. "the burden of proving") posoudit úvěryschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady)…“. Na citované Ústavní soud souhlasně odkázal i v nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2020 sp. zn. Pl. ÚS 10/17, bod 96.

25. Jak uvedl Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 24. 3. 2023 sp. zn. 33 ICdo 126/2022, „Hodnocení úvěruschopnosti žadatele o úvěr však vyžaduje porovnání zjištěných příjmů se zjištěnými výdaji dlužníka; pouhé zkoumání jedné z těchto složek k řádnému posouzení úvěruschopnosti žadatele o úvěr nestačí. Stanovila-li věřitelka výdaje pouze na základě ekonomického modelu, aniž by dlužníka vedla k doložení konkrétních údajů, nezkoumala výdajovou stránku žadatele řádně… vycházet pouze z informací o životním a existenčním minimu a o průměrných výdajích obyvatelstva bez zjištění konkrétních informací o žadateli, neodpovídá řádnému posouzení úvěruschopnosti.“ 26. Příjmy a výdaje jsou „jednou stránkou téže mince“. Pokud by žadatel o úvěr měl výdaje převyšující jeho příjmy, pak z logiky věci by jeho příjem (byť by byl sebevětší) nestačil na řádné splácení úvěru. Již proto nelze pojímat otázku povinnosti řádně zkoumat úvěruschopnost žadatelů o úvěr tak, že dostačující je zkoumání a ověřování jedné strany téže mince (příjmů) a že by snad zkoumání a ověřování druhé strany mince (výdajů) bylo možné podcenit, bagatelizovat apod.

27. V rozsudku ze dne 20. 3. 2019 sp. zn. 33 Cdo 201/2018 Nejvyšší soud dovodil, že bez údajů o nákladech a výdajích osob žijících se žadateli o úvěr ve společné domácnosti si lze jen těžko učinit komplexní úsudek o celkových poměrech žadatelů a posoudit jejich schopnost úvěr splácet (obdobně srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2022 sp. zn. 33 Cdo 1125/2021, ze dne 9. 2. 2023 sp. zn. 33 Cdo 2981/2022, ze dne 28. 5. 2024 sp. zn. 33 Cdo 1017/2024 či ze dne 31. 7. 2024 sp. zn. 33 Cdo 656/2024).

28. Ze zákona (§ 86 odst. 1 a 2) i shora demonstrativně citované judikatury - přitom všech vrcholných soudních orgánů (tj. Ústavního, Nejvyššího i Nejvyššího správního soudu) - plynou zejména následující právní závěry: a) při zkoumání úvěruschopnosti žadatele o úvěr (v pozici spotřebitele) zásadně není dostačující vycházet jen z tvrzení žadatele o úvěr, ale je třeba zásadně tato tvrzení ze strany poskytovatele úvěru ověřit. b) zásadně nestačí příjmy a výdaje žadatele o úvěr stanovit (např.) jen na ekonomickém modelu poskytovatele o úvěr, na informacích o životním a existenčním minimu a na průměrných příjmech a výdajích obyvatelstva bez zjištění a ověření konkrétních informací o žadateli.

29. Již z tvrzení žalobce plyne, že předchůdce žalobce ověřoval jen mzdu žalovaného od zaměstnavatele a jinak neověřoval žádné skutečnosti ohledně úvěruschopnosti žalovaného, tedy zejména výdaje žalovaného, a spolehl se jen na tvrzení žalovaného o jeho výdajích vtělená do listiny „Hodnocení klienta“. Navíc právní předchůdce žalobce ani žalovaného nevedl k tomu, aby vyjevil alespoň v rovině tvrzení své skutečné výdaje, a aby je něčím doložil. Věřitel se z velké části spokojil s obecnými výdaji (zejména životní minimum či obecné náklady na bydlení ve smyslu zprůměrovaných pro neurčitý počet obyvatel téhož druhu). Navíc věřitel poskytl úvěr žalovanému, ačkoli již z tvrzeních žalovaného o jeho příjmech a výdajích plynulo, že jsou objektivně důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného splácet úvěr řádně a včas ve smyslu § 86 odst. 1 věta poslední zákona č. 257/2016 Sb. („Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“).

30. Obě smlouvy jsou pro tyto nedostatky absolutně neplatné dle § 86 odst. 1, 2 a § 87 odst. 1 zákona. Proto nelze přiznat žalobci smluvní instituty, jako je smluvní úrok. Žalobce má jen právo na vrácení poskytnuté jistiny úvěru ve smyslu § 87 odst. 1 věta třetí zákona. U nároku 1) činí nesplacená část jistiny 7 062 Kč, u nároku 2) 13 000 Kč. Ve zbytku soud žalobu jakožto nedůvodnou zamítl. Úroky z prodlení 31. Nedůvodný je ale i nárok žalobce na úrok z prodlení (viz výrok II. a IV.). To již při aplikaci § 13 o. z. a názorů uvedených mj. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022 sp. zn. 33 Cdo 3675/2021: „15. Již z textu (tj. gramatického výkladu) samotného ustanovení § 87 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývá, že toto ustanovení upravuje dobu (okamžik) vrácení poskytnuté a dosud nesplacené jistiny spotřebitelského úvěru, tj. splatnost plnění vyplývajícího z neplatné úvěrové smlouvy, resp. ze smlouvy neplatné právě podle § 87 odst. 1 věty první… představuje toto ustanovení speciální úpravu vypořádání plnění z neplatné smlouvy (systematický výklad). 16… stanoví se na jeho ochranu, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, avšak v době odpovídající jeho možnostem. Spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Text „v době přiměřené jeho možnostem“ míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teleologický výklad). V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (logický výklad)… 17. … v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.“.

32. Přitom analogicky (či minimálně přiměřeně) lze odkázat i na judikaturu týkající se obdobné právní terminologie v podobě splatnosti ponechané na vůli dlužníka - tj. kupříkladu co do sousloví „až bude moci“ apod. Ve vztahu k takovému typu splatnosti – obdobně formulovanému jako je v § 87 odst. 1 věta poslední zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (viz „v době přiměřené jeho možnostem“) - soudy ustáleně (dle obč. zák. i o. z.) rozhodují, že je-li doba splatnosti ponechána na vůli dlužníka, pohledávka není splatná a věřitel může ovlivnit splatnost dluhu jen podáním návrhu u soudu na určení času plnění, nikoli např. výzvou k zaplacení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2021 sp. zn. 28 Cdo 903/2021 a tam shrnutou judikaturu, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2024 sp. zn. 20 Cdo 199/2024, bod 15.). Obdobně uvedl i Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 k (právě) § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., že „pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teleologický výklad).”.

33. Za situace, kdy mezi účastníky nedošlo k dohodě o splatnosti dosud nezaplacené jistiny úvěru (taková dohoda nebyla ani tvrzena), splatnost nároku na vrácení jistiny úvěru určí (až) soud svým rozhodnutím [viz např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, mj. bod 17.: „…v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené)…“]. Už z logiky věci (až) soudem určená splatnost nemůže nastat před soudním rozhodnutím a dlužník tak nemůže být v prodlení dříve, než splatnost určil soud svým rozhodnutím. Ostatně i z povahy věci dlužník nemůže znát budoucnost - tj. jakou splatnost mu soud určí (teprve) v budoucnu; proto v sázce je i právní zásada v podobě právní jistoty. Přitom úroky z prodlení jsou (svým charakterem) sankcí za porušení povinnosti v podobě nedodržení doby splatnosti (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2014 sp. zn. 33 Cdo 1401/2014, či Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 9. 2021 č. j. 9 Afs 52/2021-42 bod 25.); již proto nelze spravedlivě dlužníka sankcionovat (povinností platit úroky z prodlení) za něco, co neporušil - tedy za nevrácení jistiny úvěru v době splatnosti, kterou ani nezná před rozhodnutím soudu. Neplatí tedy kupříkladu, že pokud žalovaný v řízení netvrdí své možnosti (ne)vrátit jistinu úvěru (a neoznačí důkazy), nárok na vrácení jistiny úvěru se stane splatným ještě před soudním rozhodnutím a že se odvíjí např. od výzvy poskytovatele úvěru, na základě které se žalovaný ocitá v prodlení a žalobci vzniká nárok na úrok z prodlení už před vydáním rozsudku. V tomto smyslu soud odkazuje ze soudní praxe (viz mj. § 13 o. z. a princip právní jistoty i účastníků řízení) na rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 1. 2025 č. j. 8 Co 215/2024-95, bod 7. odůvodnění: „Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teleologický výklad). V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1917 o. z. (logický výklad).“.

34. Tomu výkladu odpovídají i např. následující rozsudky krajských soudů: 1) Krajského soudu v Brně ze dne 14. 2. 2023 č. j. 17 Co 189/2022-125 (bod 18.), ze dne 6. 12. 2022 č. j. 47 Co 3/2021-101 (bod 17.), či ze dne 21. 10. 2022 č. j. 47 Co 126/2021-157 (bod 19.), 2) Městského soudu v Praze ze dne 3. 9. 2024 č. j. 12 Co 225/2024-40 (bod 26. až 28.), ze dne 27. 8. 2024 č. j. 12 Co 176/2024-74 (bod 26.), ze dne 25. 9. 2024 č. j. 18 Co 250/2024-126 (bod 11.), ze dne 1. 6. 2023 sp. zn. 25 Co 119/2023 (bod 25.), ze dne 2. 3. 2023 sp. zn. 18 Co 34/2023 (bod 29. a 30.), či ze dne 25. 9. 2024 č. j. 18 Co 250/2024-126 (bod 11.), 3) Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 8. 2024 č. j. 8 Co 146/2024-46 (dovolání zdejšího žalobce bylo odmítnuto Nejvyšším soudem usnesením ze dne 25. 3. 2023 sp. zn. 33 Cdo 87/2025), ze dne 4. 9. 2024 č. j. 8 Co 127/2024-66 (bod 12.), ze dne 28. 8. 2024 č. j. 8 Co 145/2024-119 (bod 10. a 11.), ze dne 12. 9. 2024 č. j. 75 Co 188/2024-366 (bod 12. a 13.), dne 16. 12. 2024 č. j. 8 Co 211/2024-76 (bod 7. a 8.), ze dne 10. 12. 2024 č. j. 8 Co 188/224-52 (bod 9.), či ze dne 22. 1. 2025 č. j. 8 Co 215/2024-95 (bod 7.), 4) Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 7. 2024 č. j. 5 Co 254/2024-105 (bod 9.), ze dne 18. 7. 2024 č. j. 19 Co 691/2024-78 (bod 11.), či ze dne 13. 9. 2024 č. j. 7 Co 1000/2024-40 (bod 13. a 14.)

35. Tudíž jestliže dohodou smluvních stran nebyla určena splatnost zbytku spotřebitelského úvěru, pak tuto splatnost stanoví soud v řízení o vrácení jistiny úvěru, a to (již z povahy věci) až do budoucna (pro futuro), tedy nikoli zpětně (v rozporu se smyslem § 87 odst. 1 věta poslední zákona, smyslem institutu úroku z prodlení a principem právní jistoty – viz shora).

36. Žalovaný k žalobě nevyjádřil. Ani z obsahu spisu nelze dovodit okolnosti, které by nějakým způsobem osvědčovaly aktuální možnosti a schopnosti žalovaného a jakkoli by odůvodňovaly stanovení určité formy splatnosti. Přitom stran lhůty k plnění dle § 87 odst. 1 věta poslední zákona jde o skutečnost ve prospěch žalovaného a ostatně nejde o informace jsoucí v dispoziční sféře žalobce (který tu je v informačním deficitu). Proto má soud k tíži procesně pasivní žalovaného za to, že žalovaný je schopen - dle § 87 odst. 1 věta poslední zákona – zaplatit žalobci přiznanou jistinu úvěru ve výši 75 166 Kč a 1 771,50 Kč již v řádu dnů, in concreto do tří dnů od právní moci rozsudku, koneckonců i v hmotněprávní lhůtě analogicky odvozené od procesněprávní lhůty k plnění dle § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř. (argumentum per analogiam). Soud tak neumožnil žalovanému např. splácet jistinu úvěru ve splátkách či nestanovil delší lhůtu k jejímu vrácení (viz výrok I. a III.). Obdobně v soudní praxi srov. např. výše citované rozsudky krajských soudů (za všechny kupř. rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 8. 2024 č. j. 8 Co 145/2024-119, bod 10. až 11., či ze dne 24. 10. 2024 č. j. 8 Co 199/2024-74, bod 2 a 7. až 10. - to vše ve spojení s principem právní jistoty a § 13 o. z.). Jde o hmotněprávní lhůtu ve smyslu výsledku aplikace ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (nikoli o procesněprávní lhůtu k plnění dle § 160 odst. 1 o. s. ř.). Náklady řízení 37. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř., kdy žalobce i žalovaný měli úspěch částečný; u žalobce jde o úspěch co do částky 7 062 + 13 000 = 20 062 Kč, u žalovaného jde o úspěch co do částek 38 243,25 Kč, smluvní pokuty ve výši 12 913,28 Kč, úroku z prodlení z částky 45 305,25 Kč od 7. 9. 2023 do zaplacení ve výši 15 % ročně a úroku ve výši 29,04 % ročně z částky 45 305,25 Kč od 28. 8. 2023 do zaplacení, a dále jistiny 2 234,11 Kč, smluvní pokuty ve výši 4 595,98 Kč, úroku z prodlení z částky 15 234,11 Kč od 1. 9. 2023 do zaplacení ve výši 15 % ročně a úroku ve výši 29,7 % ročně z částky 13 000 Kč od 22. 8. 2023 do zaplacení. Úspěch žalovaného v tomto sporu tedy převážil, avšak žalovanému žádné náklady řízení nevznikly. Proto soud vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.