47 C 300/2024 - 64

Rubrum

Městský soud v Brně rozhodl samosoudcem JUDr. Radkem Malenovským ve věci žalobce:[Jméno žalobce]., IČO: [IČO žalobce] sídlem [Adresa žalobce] zastoupený advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalovanému:[Jméno žalovaného], narozený dne [Datum narození žalovaného] bytem [Adresa žalovaného] o 24 954,52 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Zamítá se žaloba v části požadavku na zaplacení částky 4 089,1 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 24 954,52 Kč od 25. 11. 2021 do zaplacení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 20 865,42 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 735 Kč, k rukám zástupce žalobce, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou ze dne 3. 4. 2023 (podána u soudu téhož dne) domáhal uložení povinnosti žalovanému zaplatit 24 954,52 Kč na jistině a zákonné úroky z prodlení v sazbě 8,5 % ročně z částky 24 954,52 Kč za dobu od 25. 11. 2021 do zaplacení, to vše z titulu smlouvy o revolvingovém úvěru ze dne 2. 3. 2021.

2. Žalovaný se během řízení nevyjádřil.

3. Soud za splnění podmínek § 115a, § 101 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), rozhodl ve věci samé bez nařízení jednání a vyhlásil tento rozsudek. Z listinných důkazů soud zjistil následující skutkový děj.

4. Dne 2. 3. 2021 uzavřel žalovaný se společností [právnická osoba]., IČ: [IČO] smlouvu o revolvingovém úvěru, na základě které úvěrující poskytl žalovanému úvěrový limit 25 000 Kč. Žalovaný se ve smlouvě zavázal poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit související úroky a další platby. Parametry úvěru byly následující: spotřebitelský neúčelový úvěr s možností opakovaného čerpání; splátky 750 Kč měsíčně počínaje měsícem následujícím po měsíci čerpání; úroky 16,90 % ročně; RPSN 17,95 %; inkaso k účtu [č. účtu] sjednané ve prospěch věřitele (důkaz: smlouva ze dne 2. 3. 2021). 5. [právnická osoba]. jakožto poskytovatel úvěru posoudil před jeho poskytnutím schopnost žalovaného požadovanou částku splácet, na základě těchto skutečností (viz odpověď žalobce z 27. 1. 2025 na výzvu z 17. 12. 2024). [právnická osoba]. vyšla z tvrzení žalovaného, že je svobodný jeho celkový příjem se pohybuje ve výši 11 495 Kč, nájem žalovaný uvedl ve výši 5 000 Kč, ostatní výdaje 0. [právnická osoba]. ověřila jen příjem žalovaného ve výši 11 495 Kč výpisem z účtu (důkaz: Posouzení úvěruschopnosti klienta a výpisy z účtu žalovaného). [právnická osoba]. však nijak neověřovala skutečné výdaje žalovaného a vyšla jen ze statistických údajů (ohledně životních nákladů a normativních nákladů na bydlení) a interních záznamů a na základě toho vypočetla náklady žalovaného na částku 8 890 Kč (důkaz: Posouzení úvěruschopnosti klienta a ostatně i odpověď žalovaného z 27. 1. 2025). K tomu [právnická osoba]. zjistila dotazem do CCB a vlastních systémů zjistila, že žalovaný měl v době úvěrové žádosti kontokorentní úvěr v ČS s limitem 15 000 Kč a s orientační splátkou 450 Kč (důkaz: Posouzení úvěruschopnosti klienta).

6. Jak vyplývá z obratové historie, žalovaný čerpal úvěr ve výši 25 000 Kč bezhotovostně a celkem žalovaný na úvěr zaplatil 4 134,58 Kč (důkaz: listina „podklady pro súdne konanie“).

7. Žalovaný se dostal do prodlení s úhradou svých smluvních závazků ve smyslu bodu VII. smlouvy, a tak věřitel využil svého oprávnění uvedeného v bodě VII. smlouvy a požádal o úhradu dlužné částky. Žalovaný byl vyzván k úhradě dlužné částky s upozorněním, že dlužná částka se ke dni 24. 11. 2021 stala splatnou (důkaz: poslední výzva k úhradě ze dne 23. 10. 2021; rozhodnutí o zesplatnění ze dne 24. 11. 2021). Podle žalobce celkový dluh žalovaného z výše uvedené smlouvy tvoří dlužná jistina 24 954,52 Kč a zákonné úroky z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 24 954,52 Kč za období od 25. 11. 2021 do zaplacení.

8. Dne 27. 7. 2022 uzavřela [právnická osoba]. (původní věřitel) s žalobcem smlouvu o postoupení pohledávek. Předmětem této smlouvy bylo mimo jiné i postoupení pohledávky plynoucí ze shora uvedené smlouvy žalovaného. Postoupení pohledávky bylo oznámeno žalovanému dopisem ze dne 15. 8. 2022 (důkaz: smlouva o postoupení pohledávek, příloha č. 1 ze dne 29. 7. 2022 a předávací protokol; oznámení o postoupení ze dne 15. 8. 2022 + poštovní podací lístek; kopie oznámení o postoupení pohledávek a předávací protokol).

9. Dne 15. 8. 2022 byla žalovanému zaslána předžalobní výzva (důkaz: předžalobní upomínka ze dne 15. 8. 2022 + poštovní arch). Navzdory této výzvě však žalovaný neuhradil ničeho. Právní hodnocení 10. Soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná v části, ve které se žalobce domáhal vrácení poskytnutých peněžních prostředků na jistině.

11. Soud dospěl k závěru, že žalobce a žalovaný uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jako „zákon“), ve spojení s § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jako „o. z.“) V dané věci se jedná o spotřebitelský úvěr dle ust. § 2 odst. 1 zákona, když se jedná o úvěr poskytovaný spotřebiteli. Právní předchůdce žalobce byl osobou poskytující úvěr v rámci své podnikatelské činnosti (viz. ust. § 7 zákona). V řízení bylo prokázáno, že žalobce poskytl žalovanému peněžní prostředky ve výši 25 000 Kč.

12. Soud nejprve posuzoval (dle § 87 zákona), zda věřitel v souladu s § 86 odst. 1 a 2 zákona řádně zkoumal úvěruschopnost žalované před uzavřením smlouvy, a dospěl k negativnímu závěru - úvěrová smlouva je absolutně neplatná podle § 86 odst. 1 a 2 a § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, jelikož právní předchůdce žalobce řádně nezkoumal úvěruschopnost žalovaného před uzavřením úvěrové smlouvy.

13. Věřiteli je uložena před uzavřením smlouvy o úvěru povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, přičemž při této činnosti je povinen vynaložit odbornou péči. Tato činnost představuje kvalifikovanou činnost profesionála v příslušném oboru, jejímž obsahem je individuální posouzení konkrétní situace každého jednotlivého spotřebitele žádajícího o úvěr. Jedná se o institut, jehož smyslem je odpovědný přístup věřitelů, kteří mají předem pečlivě posoudit schopnost spotřebitele nabízený spotřebitelský úvěr splácet a v případě, že je výsledek posouzení úvěruschopnosti negativní, spotřebitele nezadlužovat. Primárním cílem je ochrana spotřebitele před neúměrným zadlužováním, sekundárně je chráněn i věřitel před vznikem v budoucnu nedobytných pohledávek. V neposlední řadě je pak chráněna společnost jako celek před různými sociopatologickými jevy (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

14. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015 č. j. 1 As 30/2015-39, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 3225/2015, použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.)

15. Nejvyšší soud se k podobné otázce (k výkladu obdobného § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru) podrobně vyjádřil například v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018. V něm uvedl mj., že „věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit… Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze [právnická osoba]), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. To ostatně dovodil ve svém rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, i Nejvyšší správní soud....“ (obdobně rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 201/2018 a 33 Cdo 2981/2022).

16. Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18, bod 19. uvedl: „Nejvyšší správní soud posuzoval kasační stížnost obchodní společnosti [srov. jeho rozsudek z 1. 4. 2015 č. j. 1 As 30/2015-39] poskytující spotřebitelské úvěry a při výkladu § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, účinného do 30. 11. 2016 (když obsahově obdobná úprava je zakotvena i v § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů, tedy pro účely tohoto výkladu lze vycházet z toho, že se právní úprava nezměnila) dovodil, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit)… Výklad přijatý Nejvyšším správním soudem přitom konvenuje interpretaci zaujaté Soudním dvorem Evropské unie (dále jen "Soudní dvůr") v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 (CA Consumer Finance SA v. Ingrid Bakkaus a další). V citovaném rozsudku Soudní dvůr vyložil čl. 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále jen "směrnice"), a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno - v orig. "the burden of proving") posoudit úvěryschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady)…“. Na citované Ústavní soud souhlasně odkázal i v nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2020 sp. zn. Pl. ÚS 10/17, bod 96.

17. Jak uvedl Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 24. 3. 2023 sp. zn. 33 ICdo 126/2022, „Hodnocení úvěruschopnosti žadatele o úvěr však vyžaduje porovnání zjištěných příjmů se zjištěnými výdaji dlužníka; pouhé zkoumání jedné z těchto složek k řádnému posouzení úvěruschopnosti žadatele o úvěr nestačí. Stanovila-li věřitelka výdaje pouze na základě ekonomického modelu, aniž by dlužníka vedla k doložení konkrétních údajů, nezkoumala výdajovou stránku žadatele řádně… vycházet pouze z informací o životním a existenčním minimu a o průměrných výdajích obyvatelstva bez zjištění konkrétních informací o žadateli, neodpovídá řádnému posouzení úvěruschopnosti.“ 18. Příjmy a výdaje jsou „jednou stránkou téže mince“. Pokud by žadatel o úvěr měl výdaje převyšující jeho příjmy, pak z logiky věci by jeho příjem (byť by byl sebevětší) nestačil na řádné splácení úvěru. Již proto nelze pojímat otázku povinnosti řádně zkoumat úvěruschopnost žadatelů o úvěr tak, že dostačující je zkoumání a ověřování jedné strany téže mince (příjmů) a že by snad zkoumání a ověřování druhé strany mince (výdajů) bylo možné podcenit, bagatelizovat apod.

19. Ze zákona (§ 86 odst. 1 a 2) i shora demonstrativně citované judikatury - přitom všech vrcholných soudních orgánů (tj. Ústavního, Nejvyššího i Nejvyššího správního soudu) - plynou zejména následující právní závěry: - při zkoumání úvěruschopnosti žadatele o úvěr (v pozici spotřebitele) zásadně není dostačující vycházet jen z tvrzení žadatele o úvěr, ale je třeba zásadně tato tvrzení ze strany poskytovatele úvěru ověřit, - zásadně nestačí příjmy a výdaje žadatele o úvěr stanovit (např.) jen na ekonomickém modelu poskytovatele o úvěr, na informacích o životním a existenčním minimu a na průměrných příjmech a výdajích obyvatelstva bez zjištění a ověření konkrétních informací o žadateli.

20. Žalobce těmto požadavkům řádného zkoumání úvěruschopnosti nedostál.

21. Již z tvrzení žalobce ze dne 27. 1. 2025 (č. l. 41) plyne, že jeho právní předchůdce se nijak nezabýval výdaji žalovaného, nevedl žalovaného k vyjevení jeho výdajů v rovině tvrzení a ani výdaje žalovaného neověřoval. Absolutní neplatnost smlouvy vede k závěru o oprávněnosti nároku žalobce na vrácení toliko nesplacené jistiny.

22. Věřitel poskytl žalovanému jistinu úvěru ve výši 25 000 Kč (důkaz: Podklady pre súdne konanie). Žalovaný dosud vrátil věřiteli částku 4 134,58 Kč (důkaz: Podklady pre súdne konanie). Žalobce požadoval zaplatit jistinu úvěru ve výši 24 954,52 Kč, což po odečtení dosud vrácené jistiny úvěru ve výši 4 134,58 Kč činí částku 20 865,42 Kč na jistině úvěru, ve které je žaloba důvodná. Ve zbytku, tedy co do částky 4 089,1 Kč je žaloba nedůvodná. Úroky z prodlení 23. Nedůvodný je i nárok žalobce na úrok z prodlení (výrok I.) To již při aplikaci § 13 o. z. a názorů uvedených mj. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022 sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, dle kterého: „15.…§ 87 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru…představuje toto ustanovení speciální úpravu vypořádání plnění z neplatné smlouvy…16.…stanoví se na jeho ochranu, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, avšak v době odpovídající jeho možnostem…Text „v době přiměřené jeho možnostem“…Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teleologický výklad). V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z.… 17.…v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.“. K důsledně vzato implicitní interpretaci citovaného rozsudku Nejvyššího soudu v další rozhodovací praxi srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2023 sp. zn. 33 Cdo 87/2025.

24. Z citovaného rozsudku Nejvyššího soudu plyne následující. Dlužník je povinen vrátit jistinu úvěru dle § 87 odst. 1 in fine zákona podle svých možností. Pokud se věřitel a dlužník nedohodli na splatnosti závazku vrátit jistinu úvěru z neplatné smlouvy, splatnost určí soud svým rozsudkem, ale jen do budoucna. Jde však o lhůtu hmotněprávní, před jejímž uplynutím se tak dlužník v prodlení neocitl, pročež nelze před jejím uplynutím žalobci přiznat úroky z prodlení.

25. Stejný výklad plyne i z následujícího. Dle § 87 odst. 1 in fine zákona: „Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“. Pojem „v době přiměřené jeho možnostem“ směřuje k aplikaci judikatury řešící splatnost ponechanou na určení dlužníkem, včetně ponechanou na solventnosti dlužníka (§ 1960 o. z.). Tato judikatura se totiž užívá i na obvyklou smluvní formulaci, dle níž dlužník zaplatí, „až bude moci“. K tomuto typu splatnosti ale judikatura dovodila, že pohledávka není splatná a věřitel může ovlivnit splatnost dluhu jen návrhem u soudu na určení času plnění, tj. nikoli výzvou k zaplacení (srov. např. usnesení NS z 25. 5. 2021 sp. zn. 28 Cdo 903/2021 či usnesení Ústavního soudu z 8. 3. 2021 sp. zn. IV. ÚS 11/21). Z této judikatury plyne, že žalovaný dosud není v prodlení, jelikož soud teprve tímto rozsudkem určí splatnost závazku vrátit zbytek poskytnuté jistiny úvěru dle § 87 odst. 1 věta poslední zákona.

26. Tento výklad odpovídá i úmyslu (historického) zákonodárce. Dle důvodové zprávy k § 87 ZSÚ: „Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu dle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany. Poskytovatel, pokud se domnívá, že spotřebitel nesplácí podle svých možností, může podat návrh soudu, aby určil, v jakých lhůtách má – poznámka Městského soudu v Brně: tj. do budoucna - spotřebitel splácet.“.

27. Dlužník nemá právní jistotu, co konkrétně znamená neurčitý zákonný pojem „v době přiměřené jeho možnostem“. Přitom úroky z prodlení jsou sankcí za porušení povinnosti dodržet doby splatnosti (srov. např. rozsudky NS z 24. 7. 2014 sp. zn. 33 Cdo 1401/2014, či Nejvyššího správního soudu z 16. 9. 2021 č. j. 9 Afs 52/2021-42, bod 25.). Proto nelze - spravedlivě a v právním státě (princip právní jistoty) - dlužníka sankcionovat (povinností platit úroky z prodlení) za to, že nevrátil věřiteli jistinu úvěru v době, kterou však až v budoucnu nalezne soud (v řízení o zaplacení), a dlužník ji tak (s jistotou) z povahy věci předtím ani nemohl znát. Opačný výklad by v důsledcích nesl prvky retroaktivně (do minulosti) působícího rozsudku.

28. Účelem shora uvedeného výkladu je ochrana spotřebitele.

29. Nadto akceptace opačného výkladu by měla následující nežádoucí teleologické důsledky (teleologický výklad). Pokud by věřitelé věděli, že jim soudy přiznají zákonný úrok z prodlení i zpětně za dobu před zahájením řízení (např. na základě splatnosti uvedené ve výzvě), mohlo by je to povzbudit k neprovádění řádného posouzení úvěruschopnosti spotřebitelů, což by bylo v rozporu s účelem spočívajícím v zajištění odpovědného jednání věřitelů a předcházení nezodpovědným praktikám při poskytování úvěrů spotřebitelům; takový výklad by mohl ohrozit odrazující povahu sankce neplatnosti smlouvy. K tomu srov. i přiměřeně rozsudky Soudního dvora EU z 11. 1. 2024 ve věci C-755/22 (mj. bod 47.), 27. 3. 2014 ve věci C-565/12 (53. a 55.) či 5. 3. 2020 ve věci C-679/18 (31.); ve hře je i princip eurokonformního výkladu.

30. Případná námitka o přísnosti shora uvedeného výkladu k věřitelům byla vypořádána již např. v usnesení sp. zn. 33 Cdo 3315/2023: „..k jeho tíži…jestliže úvěrující poruší svou povinnost…poskytne úvěr, ačkoli mu jej poskytovat neměl, musí úvěrující strpět vrácení úvěru v době, která zdaleka nemusí odpovídat jeho původnímu očekávání.“ (mnou podrženo).

31. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil v tom smyslu, jakou částku a v jakém časovém horizontu může splatit, resp. splácet. Nereagoval ani na výslovný dotaz soudu z 28. 1. 2025 k této otázce (č. l. 46). Z obsahu spisu rovněž nelze dovodit okolnosti, které by nějakým způsobem osvědčovaly aktuální možnosti a schopnosti žalovaného a jakkoli by odůvodňovaly stanovení určité formy splatnosti. Přitom stran lhůty k plnění dle § 87 odst. 1 věta poslední zákona jde o skutečnost v jeho prospěch a ostatně nejde o informace v dispoziční sféře žalobce (který tu je v informačním deficitu). Proto má soud za to, že žalovaný je schopen - dle § 87 odst. 1 věta poslední zákona – zaplatit žalobci přiznanou jistinu úvěru 20 865,42 Kč již v řádu dnů, in concreto do tří dnů od právní moci rozsudku. Koneckonců i v hmotněprávní lhůtě lze analogicky postupovat dle procesněprávní lhůty k plnění dle § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř. (argumentum per analogiam) - viz výrok II. Obdobně v soudní praxi srov. např. výše citované rozsudky krajských soudů (za všechny kupř. rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 8. 2024 č. j. 8 Co 145/2024-119, bod 10. až 11., či ze dne 24. 10. 2024 č. j. 8 Co 199/2024-74, bod 2 a 7. až 10. - to vše ve spojení s principem právní jistoty a § 13 o. z.). Jde o hmotněprávní lhůtu ve smyslu výsledku aplikace ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (nikoli o procesněprávní lhůtu k plnění dle § 160 odst. 1 o. s. ř.).

32. Na podporu shora uvedeného výkladu zdejšího soudu soud odkazuje – kromě rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 a 33 Cdo 87/2025 - na zejména následující rozsudky krajských soudů (dále jako „KS“) [níže demonstrativně uvedené rozsudky jsou dostupné mj. na www.beck-online.cz]: 1) KS v Ostravě – pobočka Olomouc – rozsudky z 19. 9. 2024 č. j. 75 Co 206/2024-73 (bod 8. až 10. odůvodnění), či z 12. 9. 2024 č. j. 75 Co 188/2024-366 (bod 15.), 2) KS v Českých Budějovicích – rozsudky z 19. 7. 2024 č. j. 5 Co 254/2024-105 (9.), z 13. 9. 2024 č. j. 7 Co 1000/2024-40 (13. a 14.), 18. 7. 2024 č. j. 19 Co 691/2024-78 (11.), 3) KS v Hradci Králové – rozsudek z 26. 11. 2024 č. j. 47 Co 130/2024-77 (24.), 4) KS v [adresa] – pobočka Pardubice – rozsudky z 13. 1. 2025 č. j. 18 Co 330/2024-80 (19. a 20.), z 21. 1. 2025 č. j. 23 Co 280/2024-79 (13.), 15. 1. 2025 č. j. 27 Co 293/2024-76 (12. a 13.), 5) KS v Brně – pobočka Zlín – rozsudek z 29. 11. 2022 č. j. 60 Co 226/2022-51 (10. - 12.), 6) KS v Ostravě – rozsudky z 12. 8. 2024 č. j. 8 Co 146/2024-46 (dovolání odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 87/2025), 22. 1. 2025 č. j. 8 Co 215/2024-95 (7.), 28. 1. 2025 č. j. 8 Co 235/2024-69 (10.), 26. 2. 2025 č. j. 8 Co 16/2025-85 (12.), 7) Městský soudu v Praze – rozsudky z 3. 9. 2024 č. j. 12 Co 225/2024-40 (26. až 28.), 27. 8. 2024 č. j. 12 Co 176/2024-74 (26.), 25. 9. 2024 č. j. 18 Co 250/2024-126 (11.), 2. 3. 2023 sp. zn. 18 Co 34/2023 (29. a 30.), 25. 9. 2024 č. j. 18 Co 250/2024-126 (11.), 1. 6. 2023 sp. zn. 25 Co 119/2023 (25.), 2. 11. 2024 č. j. 35 Co 365/2024-130 (15.), 8) KS v Brně – rozsudky z 14. 2. 2023 č. j. 17 Co 189/2022-125 (18., 20.), 6. 12. 2022 č. j. 47 Co 3/2021-101 (17.), 21. 10. 2022 č. j. 47 Co 126/2021-157 (19.). Náklady řízení 33. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř., kdy žalobce měl úspěch ve věci částečný (viz výrok I. a II.), a proto žalobce má právo na poměrnou náhradu nákladů řízení. Úspěch žalobce lze kvantifikovat částkou 20 865,42 Kč a jeho neúspěch tvoří částku 4 089,10 Kč na jistině a 7 275,78 Kč v podobě kapitalizovaných úroků z prodlení 8,5 % ročně z 24 954,52 Kč od 25. 11. 2021 do 29. 4. 2025 (datum vyhlášení rozsudku), tj. 11 364,88 Kč. Předmět řízení činil k datu vyhlášení rozsudku 32 230,30 Kč. Procentuálně vyjádřeno žalobce byl úspěšný v rozsahu 65 %, neúspěšný v rozsahu 35 %, tedy má právo na náhradu nákladů řízení v rozsahu 30 %.

34. Soudu je z úřední činnosti známo, že žalobce podává v ustálené formě opakovaně ve skutkově i právně obdobných věcech řadu žalob (návrhů na vydání elektronického platebního rozkazu). Proto soud aplikoval ust. § 14b advokátního tarifu.

35. Náklady řízení žalobce se tedy skládají ze zaplaceného soudního poplatku 999 Kč a též z odměny advokáta po 300 Kč/úkon podle 14b odst. 1 bod 2. advokátního tarifu za tyto úkony: 1) převzetí a příprava zastoupení - § 11 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu; 2) předžalobní výzva k plnění - § 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu; 3) sepsání a podání žaloby - § 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu. Celková odměna činí částku 900 Kč. Za podání z 27. 1. 2025 soud náhradu nepřiznal, neboť neshledal úkon za účelný (§ 142 odst. 1 o. s. ř.) - jednalo se o doplňování skutečností, které měly a mohly být uvedeny již v žalobě.

36. Ke třem úkonům odměny ke každému náleží paušální náhrada hotových výdajů po 100 Kč podle § 14b odst. 5 písm. a) advokátního tarifu = 300 Kč. Náhrada za DPH v sazbě 21 %, jejímž plátcem právní zástupce žalobce je (§ 137 odst. 3 o. s. ř.), činí 252 Kč.

37. Z celkové částky 2 451 Kč představuje podíl 30 % náhradu nákladů řízení ve výši 735 Kč. Tato částka náhrady nákladů řízení je na základě ust. § 149 odst. 1 o. s. ř. splatná k rukám právního zástupce žalobce. Lhůta tří dnů k plnění byla určena podle § 160 odst. 1 o. s. ř.

Poučení

Právní hodnocení Úroky z prodlení Náklady řízení Poučení: