47 C 31/2025 - 49

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudkyní Mgr. Kateřinou Mlčochovou ve věci žalobce: [Jméno žalobce], [Datum narození žalobce] [Jméno advokátky] sídlem [Adresa advokátky] proti žalované: [Jméno žalované] [Adresa žalované] o zaplacení 180 000 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žaloba, aby soud uložil žalované zaplatit žalobci 180 000 Kč spolu s příslušenstvím se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů řízení 600 Kč, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobce se svou žalobou ze dne 4. 3. 2025 domáhal po žalované náhrady škody ve výši 180 000 Kč s příslušenstvím, která mu měla být způsobena nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení v řízení vedeném u [Anonymizováno] (dále též „posuzovaný soud“) pod sp. zn. [Anonymizováno] (dále též „posuzované řízení“). Trestní řízení bylo zahájeno usnesením [právnická osoba] pro obvinění ze spáchání zločinu krácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), písm. c) trestního zákoníku. Dne [datum] byla k [Anonymizováno] podána obžaloba. Od roku 2016 do roku 2022 nebylo vydáno konečně rozhodnutí. Hlavní líčení byla opakovaně odročována. Až po změně senátu došlo k procesnímu postupu a rozhodnutí ve věci dne 26. 5. 2022 pod č.j. [Anonymizováno] Tento rozsudek byl zrušen rozhodnutím Krajského soudu v [adresa] ze dne 21. 3. 2023, č.j. [Anonymizováno]. [Anonymizováno] rozhodoval dne 19. 10. 2023 pod č.j. [Anonymizováno], které bylo přezkoumáno rozhodnutím Krajského soudu v [adresa] ze dne 4. 4. 2024, č.j. [Anonymizováno]. Rozsudek odvolacího soudu byl žalobci doručen až po 7 měsících, tj. dne 8. 11. 2024. Řízení bylo pro žalobce zásadní, když mu hrozil trest odnětí svobody v délce dvou až osmi let. Řízení žalobce zatěžovalo psychicky. Omluvu žalobce považuje za nedostatečnou a požaduje relutární náhradu. Žalobce tak za rok trvání trestního stíhání požaduje nemajetkovou újmu ve výši 20 000 Kč. Dne 3. 10. 2024 žalobce u žalované uplatnil svůj nárok.

2. Žalovaná ve svém vyjádření ze dne 3. 4. 2025 uvedla, že uplatněný nárok neuznává. Podle žalované není sporu, že u ní žalobce dne 3. 10. 2024 svůj nárok uplatnil. K projednání žádosti žalobce došlo dne 27. 3. 2025, přičemž žalovaná konstatovala, že došlo k nesprávnému úřednímu postupu, tj. k porušení práva žalobce na projednání jeho věci v přiměřené lhůtě. Tato forma odškodnění je za žalovanou dostačující. Trestní stíhání žalobce trvalo 9 let a 1 měsíc. V postupu soudu byly zjištěny průtahy v období od července 2016 do prosince 2016 a také od druhé poloviny roku 2019 do října 2021. Délka řízení byla významně ovlivněna opakovanou pracovní neschopností původně vyřizující soudkyně a jejím odchodem do starobního důchodu. Po změně vyřizujícího soudce jeden z obžalovaných nesouhlasil se čtením již provedených důkazů. Došlo také ke změně v osobě přísedící. Podkladové řízení lze považovat za skutkově i procesně složité, o čemž svědčí počet obžalovaných a rozsah spisového materiálu. Žalovaná přistoupila k zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva i proto, že byl žalobce uznán vinným ze spáchání úmyslného zločinu, za který mu byl uložen podmíněný trest odnětí svobody a peněžitý trest. Žalovaná tak navrhla žalobu zamítnout.

3. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 24. 6. 2025, č.j. 47 C 31/2025-40 bylo řízení ke zpětvzetí žalobce ze dne 11. 4. 2025 částečně zastaveno co do úroku z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 180 000 Kč od 4. 3. 2025 do 27. 3. 2025. Právní moc předmětného usnesení nastala dne 15. 7. 2025.

4. V replice ze dne 8. 9. 2025 žalobce uvedl, že některé důvody uváděné žalovanou nejsou relevantní. Například pracovní neschopnost soudce, jeho odchod do starobního důchodu, údajný nesouhlas jednoho z obžalovaných se čtením již provedených důkazů či změny v osobě přísedících. Trestní řízení mělo přímý a významný dopad na osobní život a psychickou pohodu žalobce. Žalobce se na celkové době řízení nijak nepodílel. Průtahy byly způsobeny soudcem v rámci řízení před soudem I. stupně. Žalobce se zcela ztotožnil s průtahovými obdobími uváděnými žalovanou, zdůraznil, že nebyl ten, kdo inicioval opakované dokazování. Žalobce také nesouhlasil se závěrem, že se pravomocně odsouzený pachatel nemůže domáhat relutárního odškodnění za nemajetkovou újmu. I odsouzený pachatel má právo, aby o jeho věci bylo rozhodnuto v přiměřené době. Žalobce tak nadále trval na podané žalobě.

5. Na jednání dne 9. 9. 2025 žalobce specifikoval, že usnesení o zahájení trestního stíhání má spisovou značku [Anonymizováno] ze dne 27. 6. 2012. Trestní stíhání tak bylo vedeno od 27. 6. 2012 do 4. 4. 2024. Tedy bezmála 12 let.

6. Na jednání dne 9. 9. 2025 žalovaná doplnila, že řízení bylo po skutkové stránce složité. Bylo prováděno větší množství důkazů. Řízení bylo složité i po procesní stránce, když na straně obžalovaných bylo více osob. Řízení byla nejdříve slučována a následně vylučována. Žalobce byl již částečně reparován při uložení výše trestu, kdy žalobci nebyl uložen trest zákazu činnosti, neboť činnost vykonával po celou dobu trestního stíhání a vzhledem k délce trestního řízení by takový trest postrádal smyslu. Navíc žalobce byl tzv. hybatelem děje. Pokud by se přiznal nemuselo k trestnímu řízení vůbec dojít. Žalobce tak pouze spoléhal na to, že orgány činné v trestním řízení pochybí a bude obžaloby zproštěn.

7. Mezi účastníky řízení bylo nesporné, že žalobce u žalované dne 3. 10. 2024 uplatnil žalovaný nárok. Dále mezi účastníky řízení nebylo sporu, že jsou ve věci nedůvodné průtahy v období od července 2016 do prosince 2016 a také od druhé poloviny roku 2019 do října 2021. Žalobce byl v posuzovaném řízení odsouzen. Žalovaná projednala nárok žalobce dne 27. 3. 2025 a konstatovala nepřiměřenost posuzovaného řízení.

8. Sporným mezi účastníky zůstalo, jakou formou by měla být nemajetková újma žalobce odškodněna, tj. zda je namístě poskytnout žalobci relutární odškodnění.

9. Ze spisu [Anonymizováno], soud zjistil níže uvedené skutečnosti[Anonymizováno] [právnická osoba] [adresa] [jméno FO] [Datum narození advokátky] [jméno FO] [právnická osoba] [datum].

10. Z rozhodnutí Krajského soudu v [adresa] ze dne [datum], sp. zn. [Anonymizováno] plyne, že pod bodem 55 až 60 odvolací soud došel k závěru, že by byl trest zákazu činnosti nevhodný a nepřiměřeně přísný vzhledem k době trvání trestního řízení. Pokud by trestní řízení trvalo dobu kratší, byl by trest zákazu činnosti na místě. Odvolací soud uvedl, že soud I. stupně správně vyhodnotil faktor doby uplynuté od spáchání trestného činu, když žalobci uložil trest v trvání dvou let, tj. při spodní hranici. Poměrně nízká výměra trestu vzhledem k závažnosti odsouzeného trestného činu tak znovu zohlednila délku posuzovaného řízení. Trest zákazu činnosti má zabránit pachateli v dalším páchání trestné činnosti, což vzhledem ke skutečnosti, že ke spáchání vytýkaného trestného činu došlo na přelomu let 2011 a 2012, není na místě, když je trest ukládán 12 let poté. Odvolací soud dále uvedl, že délka řízení nebyla zapříčiněna přístupem žalobce, ale leží na straně orgánů trestního řízení. Pokud po celou tuto dobu žalobce dále pokračoval v podnikání v oblasti obchodování s pohonnými hmotami a nebyly k němu zjištěny žádné další negativní poznatky vztahující se k této činnosti, je třeba nahlížet na spáchaný trestný čin jako na výjimku z jinak řádného výkonu činnosti. Trest zákazu činnosti by tak nesplnil primární účel ochrany.

11. Soud hodnotil provedené důkazy jednotlivě i ve vzájemných souvislostech. Listinné důkazy nebyly stranami rozporovány, soud tak neměl důvod jim přisuzovat nižší důkazní hodnotu nebo z nich nevycházet.

12. Soud ve věci učinil následující závěr o skutkovém stavu. Trestní stíhání žalobce trvalo od 27. 6. 2012 do 4. 4. 2024, tedy 11 let a 9 měsíců. Žalobce byl trestně stíhán pro podezření ze spáchání zločinu krácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 23 k § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) trestního zákoníku ve formě spolupachatelství. Žalobce byl jednou obžaloby zproštěn, toto rozhodnutí bylo v části týkající se žalobce zrušeno a vráceno soudu I. stupně k dalšímu řízení. Následně byl žalobce shledán vinným, přičemž odvolací soud výrok o vinně potvrdil a změnil jen výrok o trestu, který zmírnil s ohledem na délku probíhajícího trestního řízení. Žalobce svůj nárok uplatnil u žalované dne 3. 10. 2024. Žalovaná projednala nárok žalobce dne 27. 3. 2025, přičemž shledala, že posuzované řízení bylo nepřiměřeně dlouhé, přičemž žalobce odškodnila ve formě konstatovaní nepřiměřenosti posuzovaného řízení.

13. Soud posoudil předmětnou věc po právní stránce následovně. Podle § 1 OdpŠk, stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle § 2 OdpŠk odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona se nelze zprostit. Podle § 5 písm. a), b) OdpŠk stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, a za škodu, která byla způsobena nesprávným úředním postupem. Podle § 7 odst. 1 zákona mají právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda. Podle § 8 odst. 1 zákona nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán. Dle odst. 2 byla-li škoda způsobena nezákonným rozhodnutím vykonatelným bez ohledu na právní moc, lze nárok uplatnit i tehdy, pokud rozhodnutí bylo zrušeno nebo změněno na základě řádného opravného prostředku. Dle odst. 3 nejde-li o případy zvláštního zřetele hodné, lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím přiznat pouze tehdy, pokud poškozený využil v zákonem stanovených lhůtách všech procesních prostředků, které zákon poškozenému k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení, nebo návrh na zastavení exekuce. Podle § 14 odst. 1 OdpŠk se nárok na náhradu škody uplatňuje u úřadu uvedeného v § 6, přičemž podle ust. odst. 3 cit. ustanovení je uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu. Podle § 15 odst. 2 OdpŠk se poškozený může domáhat náhrady škody u soudu pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odst. 2 cit. ust. se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle odst. 3 cit. ust. v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

14. V řízení bylo učiněno nesporným, že žalobce svůj nárok na peněžité plnění u žalované předběžně uplatnil ve smyslu § 14 odst. 1, 3 OdpŠk, proto věc může být projednána před soudem (§ 15 odst. 2 OdpŠk).

15. Žalobce se domáhal náhrady za nemajetkovou újmu, která mu měla být způsobena v důsledku nepřiměřené délky řízení vedeného posuzovaného soudu. Soud se tedy zabýval důvodností uplatněného nároku především z toho pohledu, zda jsou naplněny obecné předpoklady pro vznik nároku na náhradu újmy.

16. K tomu, aby byla založena odpovědnost státu za újmu dle zákona, je třeba, aby byly současně splněny následující kumulativní podmínky: 1) existence odpovědnostního titulu, tj. v daném případě nepřiměřené délky řízení představující nesprávný úřední postup; 2) vznik újmy a 3) příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vzniklou újmou (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2012, sp. zn. 31 Cdo 1791/2011).

17. Podle čl. 6 odst. 1 věta první Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb., dále jen „Úmluva“) má každý právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Toto právo nemůže být upřeno ani žalobci, který byl odsouzen za trestnou činnost. Délka řízení je ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) nepřiměřená tehdy, neodpovídá-li složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a zároveň tkví v příčinách vycházejících z působení státu (tj. soudu) v projednávané věci, nikoliv stěžovatele, příp. od něj odlišných účastníků řízení. ESLP ve své judikatuře upřednostňuje globální, celkový pohled na řízení. Proto existující průtah jen v určité fázi řízení ESLP toleruje za předpokladu, že celková doba řízení nebude nepřiměřená. Naproti tomu i v řízení, v němž soud činil úkony v přiměřených lhůtách a jeho postup byl plynulý, lze dle ESLP konstatovat porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě tehdy, když se s přihlédnutím ke všem okolnostem celková doba řízení jeví nepřiměřeně dlouhou. Nepřiměřeně dlouhými shledává ESLP nicméně i ta řízení, která sice trvala relativně nepříliš dlouho, byla však zatížena nepřiměřeným obdobím nečinnosti ve vztahu k celkové délce řízení.

18. Podle stanoviska Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. Cpjn 206/2010, ze dne 13. 4. 2011, je třeba vnímat rozdíl mezi nepřiměřenou délkou řízení a vznikem tzv. průtahů v jeho průběhu. K porušení práva na přiměřenou délku řízení dochází tehdy, jestliže řízení trvá nepřiměřeně dlouhou dobu, a to bez ohledu na to, zda v daném případě byly zaznamenány průtahy ze strany příslušného orgánu. K přiměřenosti délky řízení Nejvyšší soud ČR dále uvádí, že je nutné vzít v úvahu dvě složky práva na spravedlivý proces, a to právo účastníka, aby jeho věc byla projednána a rozhodnuta v přiměřené době, a obecný požadavek, aby v řízení bylo postupováno v souladu s právními předpisy a byla zajištěna spravedlivá ochrana účastníků. Nelze tedy vycházet z určité abstraktní a předem dané délky řízení, která by mohla být považována za přiměřenou, ale vždy je třeba přihlížet ke konkrétním okolnostem individuálního případu.

19. S přihlédnutím ke shora uvedenému se soud nejprve zabýval otázkou, zda v průběhu namítaného řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu, a to konkrétně k porušení povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Při posuzování této otázky se tak soud (ve světle judikatury ESLP i Nejvyššího soudu ČR) zabýval jednak celkovou délkou namítaného řízení, resp. rozhodným obdobím, a jednak tím, zda v jeho průběhu došlo k průtahům.

20. V dané věci začalo rozhodné období (z hlediska možné nemajetkové újmy žalobce) běžet dne 27. 6. 2012 (kdy bylo žalobci doručeno usnesení o zahájení trestního stíhání) a skončilo dne [datum] (kdy nabylo právní moci rozhodnutí odvolacího soudu). Posuzované řízení tak trvalo s ohledem na možnou nemajetkovou újmu žalobce přibližně 11 let a 9 měsíců.

21. Trestní stíhání probíhalo opakovaně na dvou stupních soudní soustavy, a předtím v rámci přípravného řízení u Policie ČR. V dané souvislosti je třeba zdůraznit, že již samo vedení řízení u několika stupňů justiční soustavy nutně muselo mít za následek prodloužení délky posuzovaného řízení. Ačkoli sice nelze klást k tíži účastníkům řízení, že využívají svých procesních práv (včetně opravných prostředků) daných jim vnitrostátním právním řádem, na druhou stranu ani nelze přičítat k tíži státu prodloužení délky řízení v důsledku nutnosti reagovat na takové návrhy či podání účastníků řízení a rozhodovat o nich (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010).

22. Po skutkové stránce byla věc dle soudu poměrně složitá, o čemž svědčí už jen to, že v daném řízení bylo více obviněných, resp. obžalovaných, proběhl výslech desítek svědků, a to i skrze zahraniční dožádané orgány, byl přibrán znalec, byly rozebírány odposlechy a provedena celá řada listinných důkazů. Po hmotněprávní stránce soud hodnotí věc jako standardně složitou. Orgány činné v trestním řízení totiž posuzovaly otázku naplnění skutkové podstaty trestného činu, pro nějž byl žalobce a další obvinění stíháni, a splnění podmínek pro vznik trestní odpovědnosti. Po procesní stránce pak soud hodnotí věc jako složitější (obtížnější), když orgány činné v trestním řízení museli jednat se zahraničními orgány, docházelo k opakovanému odročování hlavních líčení, ať z důvodu na straně soudu nebo na straně účastníků řízení, rozhodovalo se dvakrát o vyloučení řízení některých obžalovaných k samostatnému řízení, dvakrát se rozhodovalo o zastavení řízení proti dvěma obžalovaným, o bezplatné právním zastupování. Také došlo k obměně soudce a přísedícího. V souhrnu tak soud hodnotí věc jako složitou (resp. obtížnou).

23. Dále je třeba konstatovat, že žalobce se na celkové délce původního řízení nepodílel ve smyslu obstrukcí či nečinnosti. V této souvislosti se uvádí, že soud nezaznamenal, že by se žalobce snažil o urychlení řízení. Soud nicméně zdůrazňuje, že není povinností účastníka se o urychlení řízení shora uvedeným způsobem snažit. Jinými slovy, použití uvedených prostředků mu lze klást k dobru (zvýšený význam), nikoli k tíži (snížený význam). K tomu se zdůrazňuje, že skutečnost, že se účastník nepřiměřeně dlouze vedeného řízení pokusil o odstranění jeho průtahů podáváním stížností, neznamená automaticky, že by mu mělo být přiznáno odškodnění ve vyšším rozsahu než účastníku, který si na průtahy v řízení nestěžoval. V konkrétním případě však může dojít ke zvětšení újmy (frustrace) účastníka řízení, ve kterém dochází k průtahům navzdory úspěšným stížnostem na ně; tomu by měla odpovídat úvaha soudu o stanovení formy, popř. výše zadostiučinění za porušení práva na přiměřenou délku řízení (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3172/2012).

24. Pokud jde o význam řízení, soud konstatuje, že jej hodnotí jako vysoký. Jednalo se totiž o trestní řízení, u něhož se vyšší význam v souladu s ustálenou judikaturou civilních soudů presumuje (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 987/2015, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2138/2013). Zdůrazňuje se, že soud si je vědom toho, že k typovým aspektům stran významu řízení mohou přistoupit i aspekty individuální. Dlužno poznamenat, že není přitom ani rolí soudu, aby nad rámec tvrzení účastníků pátral po okolnostech svědčících pro zvýšení či snížený význam předmětu řízení pro poškozené, neboť by se tím mohl dopustit porušení zásady rovnosti účastníků řízení (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1597/2014). Platí, že stran individuálního významu žalobce žádnou konkrétní újmu, která by mu vznikla v souvislosti s nepřiměřeně dlouhým řízením a která by umocňovala zásah do jejího života, netvrdil.

25. Konečně pokud se jedná o postup orgánů moci veřejné, coby jedno z klíčových kritérií pro posouzení přiměřenosti doby řízení, soud konstatuje, že v posuzovaném řízení shledal následující období nečinnosti. Zaprvé, období od 27. 7. 2016 (kdy byla podána obžaloba) do 13. 12. 2016 (neveřejné zasedání), od 16. 2. 2017, kdy bylo vydáno stanovisko stran osoby zákonného soudce, do 23. 10. 2017 (hlavní líčení). Za třetí od 29. 5. 2019 (kdy bylo konáno hlavního líčení) do 12. 12. 2019 (kdy byly rozeslány součinností dotazy), konečně v období od 17. 12. 2019 (kdy bylo opatřením rozhodnuto o vyplacení zálohy) do 27. 9. 2021 (kdy byla zjišťována časová možnost účastníků řízení pro nařízení hlavního líčení). Přehlédnout dále nelze zcela nekoncentrovaný postup soudu I. stupně.

26. Z uvedených důvodů soud uzavřel, že v dané věci došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 OdpŠk, čímž došlo též k porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě.

27. V důsledku porušení tohoto práva vznikla žalobci nemajetková újma, jejíž vznik se předpokládá (jde o vyvratitelnou právní domněnku). Porušení práva na přiměřeně dlouhé řízení je tedy bez dalšího spojeno se vznikem nemajetkové újmy.

28. S ohledem na shora uvedené a na skutečnost, že byly splněny kumulativní podmínky pro vznik nároku, soud dospěl k závěru, že požadavek žalobce na přiměřené zadostiučinění je co do základu oprávněný.

29. V této souvislosti soud nicméně uvádí, že i když soud dospěl k závěru o nepřiměřené délce původního řízení, není namístě žalobci poskytnout zadostiučinění ve formě peněžitého odškodnění. Důvodem je skutečnost, že žalobci byl uložen trest odnětí svobody s podmíněným odkladem při nižší hranici mj. i s přihlédnutím k délce trvání trestního řízení, což samo o sobě představuje dostatečné zadostiučinění. Zároveň ze stejného důvodu žalobci nebyl uložen trest zákazu činnosti. V dané souvislosti soud odkazuje na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, dle něhož v trestním řízení může být přiznána jiná forma náhrady za nepřiměřenou délku trestního stíhání, a to právě v podobě zmírnění ukládaného trestu (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. Cpjn 206/2010, ze dne 13. 4. 2011). Tato forma odškodnění má dokonce přednost před odškodnění v penězích (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne , sp. zn. 30 Cdo 2310/2012). K tomu Ústavní soud judikoval, že trestní soudy musí jasně a zřetelně uznat porušení práva na přiměřenou délku trestního řízení (požadavek výslovnosti). Trestní soudy rovněž musí uvést, jaký trest by bývaly uložily, nebýt nepřiměřeně dlouhého trestního řízení. Dříve zjištěné průtahy během řízení se pak musí projevit v konečné podobě kompenzace (požadavek měřitelnosti). Ač mají trestní soudy prostor pro široké uvážení, jaký nástroj kompenzace zvolí, nemohou opomíjet obecný zájem na spravedlivém potrestání pachatelů trestných činů a zájmy poškozených (viz rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 22. 5. 2024, sp. zn. IV. ÚS 30/24). Soud má tedy za to, že jelikož Krajský soud v [adresa] v rozhodnutí ze dne 4. 4. 2024, sp. zn. [Anonymizováno] výslovně uvedl, že neukládá trest zákazu činnosti vzhledem k délce trestního řízení a zároveň uvedl, že soud I. stupně správně zohlednil délku trestního řízení a uložil žalobci podmíněný trest při spodní hranici, došlo tím již k odškodnění případné újmy žalobce. Trestní soud přitom jednoznačně řekl, jaký trest by byl býval uložen (tj. nebyl by uložen trest při spodní hranici vzhledem k závažnosti trestního činu a byl by uložen trest zákazu činnosti). Zároveň naprosto jasně uvedl, že řízení bylo nepřiměřeně dlouhé, přičemž na délce řízení nenese vinu žalobce, ale orgány činné v trestním řízení. Tento postup je zcela v souladu s požadavky plynoucími z judikatury ESLP a Ústavního soudu.

30. Dále lze odkázat na judikaturu uváděnou žalovanou na jednání dne 9. 9. 2025, tj. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3867/2011, 30 Cdo 2595/2010 a 30 Cdo 3514/2017, která podporuje a doplňuje závěry zdejšího soudu uváděné shora. Posuzované trestní řízení bylo logickým důsledkem trestné činnosti žalobce, který svým jednáním posuzované řízení způsobil. Součástí myšlenky fungujícího právního státu je předpoklad, že pachatel úmyslného trestného činu musí být minimálně srozuměn se skutečností, že proti němu bude vedeno trestní řízení, bude vynesen odsuzující rozsudek a bude mu uložen trest. Žalobce se vědomě stal „hybatelem děje“, a musel si tedy být vědom, že spácháním trestného činu vnáší na dlouhou dobu do svého života nejistotu, která se v jeho poměrech bude projevovat, a to bez ohledu na skutečnost, zda proti němu trestní stíhání bude vůbec vedeno. Žalobce mohl přispět k rychlejšímu vyřízení trestní věci, a to tak, že by se doznal, nebo akceptoval tzv. odklon v trestním řízení. Žalobce tak na sebe nejistotu uvrhl sám, přičemž měl možnost tuto nejistotu přetavit v jistotu. Žalobce však doufal v selhání orgánu trestního řízení, což by pro něj znamenalo „beztrestné vyváznutí“. Soud opakuje, že shora uvedené nepopírá skutečnost, že má žalobce jako odsouzená osoba právo, aby bylo o jeho věci rozhodnuto v přiměřených lhůtách. Uváděné skutečnosti pouze modifikují stav nejistoty žalobce a formu jakou se mu má dostat odškodnění. Tento závěr se pak promítá i v odškodnění ve formě zmírnění trestu, jak to soud rozebral shora.

31. S ohledem na shora uvedené proto soudu nezbylo, nežli výrokem I. tohoto rozsudku žalobu v celém rozsahu zamítnout.

32. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl dle § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 151 odst. 3 o. s. ř. a v řízení zcela úspěšné žalované přiznal paušální náhradu za vyjádření k žalobě ze dne 3. 4. 2025 a účast na ústním jednání dne 9. 9. 2025 dle § 1 odst. 3 písm. a), písm. c) a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu á 300 Kč, tedy celkem částku 600 Kč, kterou je žalobce povinen zaplatit ve lhůtě tří dnů dle § 160 odst. 1 o.s.ř.